Červenec 2012

Nedělní miniglosy č.179

29. července 2012 v 10:53 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Po velkých problémech s nefunkčním registrem vozidel se zvyšuje tlak na odškodnění zákazníků, kteří nemohou služby registru vůbec využít. "Soustředili jsme se na to, co je naše ministerstvo schopné v krátkém čase pro lepší náladu motoristů udělat," řekl nám mluvčí Ministerstva dopravy. "Jako nejspolehlivější se ukázalo zavedení povinnosti využívat registr i pro ty, kteří ho zatím k ničemu nepotřebovali. Proto ministerstvo zavádí s okamžitou platností tzv. chodecké osvědčení, které si všichni nemotoristé musí na registru vyzvednout do konce prázdnin. Domníváme se, že to by mělo omezit případy, kdy se chodci motoristům stojícím v dlouhých frontách smějí, takže by si motoristé již neměli připadat ve srovnání s ostatními diskriminovaní, a naštvaní chodci by jim mohli aspoň trochu zvednout náladu."
-----------------------
Podle amerických průzkumů veřejného mínění Američani soudí, že invazi mimozemšťanů zvládne Barack Obama lépe než jeho protikandidát v prezidentských volbách Mitt Romney. U mimozemšťanů lidského typu měl Obama obrovský náskok, zatímco Mitt Romney bodoval hlavně u mimozemšťanů v podobě anaerobních bakterií, se kterými by si podle oslovených občanů mohl lépe rozumět, protože bakterie by nemusely být tak háklivé na jeho nešikovná zahraničněpolitická prohlášení. Čeští respondenti naproti tomu většinou soudí, že čeští politici se povětšinou sami chovají jako mimozemšťani, takže nám v tomhle směru nějaká invaze nemůže ublížit.
-----------------------
Velkou pozornost vyvolal v Londýně nástup české olympijské výpravy, když naši sportovci defilovali po oválu londýnského stadionu místo ve sportovní nebo společenské obuvi v gumácích. Tento výborný vtip vyvolal nejen celosvětovou vlnu sympatií na sociálních sítích, ale připomněl světu pozapomenutý fakt, že Česká republika patří ke světovým velmocem ve výrobě speciálních plastů. Reakcí byla celá řada nových obchodních kontraktů pro české podniky vyrábějící plastické hmoty, přičemž kromě zakázek na olympijské gumáky se zájem soustředil jako již tradičně především na plastické trhaviny.
-----------------------
Proti interpretaci výsledků průzkumů, z nichž vyplynulo, že nejméně prestižními zaměstnáními jsou uklízečka a poslanec, protestovalo v centru Prahy několik desítek uklízeček. "Klidně budeme v žebříčku úplně poslední," řekla nám organizátorka protestní akce, "jen když nebudeme mít s poslanci nic společného."
-----------------------
Mezinárodní olympijský výbor odmítl přijmout na londýnskou olympiádu vatikánskou výpravu, protože přihlásila jen dva mladší kardinály do soutěže v synchronizovaném plavání. Vatikán ovšem nebyl na rozdíl od vstřícných výprav Saúdské Arábie a dalších islámských zemí ochoten do své výpravy zařadit ani jednu ženu, což je od letoška v příkrém rozporu s tradičními olympijskými ideály.

O betonu a lineckém koláči s tvarohem a jahodami

28. července 2012 v 6:47 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Je to zajímavé, ale dnes mám neobyčejnou chuť napsat něco na jinak nepříliš záživné statistické téma. A téma by se našlo: Abych se o sobě a o svém blogu něco dozvěděl, nakoukl jsem totiž do statistických útrob a podíval se blíže na to, jak se na můj blog dostávají lidé používající internetové vyhledávače. Co asi tito "googlaři" (nebo "googelníci"?) používají za výrazy, přes která se dostanou na moje stránky? A jsou spokojeni, že se dostali právě ke mně? Nebo při pohledu na tohle blogové zákoutí zase vyrazí rychle pryč?

Ano, celkem jsem čekal, že někteří lidé se ke mně dostanou tím, že zadají do vyhledávače mé jméno. Netajím se s ním, tak se nemůžu divit. Co mne ale naprosto zaskočilo, je fakt, že víc než 50 letošních letních návštěvníků se dostalo na můj blog, když hledali výraz "penatrace betonu" a další padesátka zase použila celkem nevinné spojení "linecký koláč s tvarohem a jahodami". Nepamatuji se, že bych kdy byl psal cokoli o betonu (jsem přece Vápeník a ne Betonář) a už vůbec ne o lineckém koláči s tvarohem a jahodami, a netuším, jakou podivuhodnou logikou počítačoví regulovčíci nanavigovali zájemce o tato témata právě ke mně. Ale nemám ambici všemu rozumět a jsem jen docela prostě rád, že jsme se potkali, i když jen omylem.

Skoro bych řekl, že obě skupiny návštěvníků musely být pěkně vylekané, kde se to ocitly, a proto mne zajímalo, jestli se obě poměrně velké skupiny od sebe nějak pozorovatelně lišily svým chováním. A zjistil jsem, že se lišily zásadně, tak, že to snad ani víc nešlo: Zatímco skoro všichni hledači lineckých koláčů při konfrontaci s Nedělními miniglosami a jinými podivnými články zpanikařili a utekli (průměrně u mne setrvali 24 vteřin a 95% z nich můj blog okamžitě opustilo), betonáři byli o dost zvídavější, protože pobyli v průměru víc než 7 minut a všichni bez výjimky pokračovali na další stránky. Vypadá to, že betonáři jsou prostě trpělivější a tvrdohlavější, nechtěli se smířit s tak nepravděpodobným faktem, že by v takové záplavě článků nebyla ani jedna jediná zmínka o betonu. A pokud někdo z nich opravdu dobře a vytrvale hledal, mohl být nakonec odměněn, protože v jedné ze svých reportáží z předloňského putování po Jablunkovsku (článek k přečtení ZDE) jsem se o směsi becherovky a toniku opravdu jednou nepřímo zmínil :-).

Pokud jste tedy, milí milovníci lineckých koláčů a betonu, nenašli na mém blogu přesně to, co jste hledali, nezoufejte, buďte vytrvalí a najdete třeba něco jiného. Anebo nic, i to je občas dobré poznání. Ale jestli hledání vezmete opravdu poctivě, zabere vám chvilku času, protože tím dnešním článkem o vás se celkový počet článků na tomto blogu zakulatil na číslo 700. Což je onen fakt, proč jsem měl dnes onu na začátku zmíněnou neobyčejnou chuť napsat něco na jinak nepříliš záživné statistické téma :-).

Tenhle článek tedy neberte moc vážně. Chtěl jsem jím jenom vyjádřit vděčnost všem, kteří sem chodí na návštěvu opakovaně, někteří již úctyhodně dlouho, a já tiše věřím, že kdyby se jim tu aspoň semtam něco nelíbilo, něco tak výstředního by dobrovolně nedělali, i těm, kteří se sem dostali pouhým omylem a od té doby třeba občas zvědavě nakouknou, aby se přesvědčili, jestli ještě pořád nepíšu o jejich milovaném "penatrovaném betonu" nebo o báječně chutnajícím "lineckém koláči s tvarohem a jahodami" (dobrá zpráva pro obě skupiny: Dnes je to konečně tady!!).

Milí čtenáři a návštěvníci, váš zájem mě pořád moc těší a vypadá to, že nejspíš ani ta sedmá stovka nebyla úplně poslední, protože už zítřejší Nedělní miniglosy načnou stovku osmou. Budu rád, když vydržíte a budete se vracet i nadále, protože to vypadá, že tedy ještě chvilku pojedeme dál :-).

Pět filmů, které mě nejvíc ovlivnily

25. července 2012 v 5:19 | Petr Vápeník |  Filmy

Pozn.: Ani já jsem neodolal, abych se na popud Edith nezamyslel nad filmy, které jsou pro mě NEJ, protože na mne měly a mají zásadní vliv. Kdybych si dal jako cíl zmínit se o nejlepších filmech, které jsem kdy viděl, je možné, že by jeden nebo dva filmy ze zde uvedené pětky vypadly, ale chtěl jsem mít jako rozhodující kritérium to, do jaké míry mne film ovlivnil. Proto se tedy musím omluvit především Woodymu Allenovi, protože jeho Annie Hallová by se jinak do výčtu mých TOP5 zcela jistě dostala, jenže jsem film poprvé viděl až před několika lety, tedy ve věku, kdy už ten vliv nebyl tak zásadní (lépe řečeno - už jsem vůči němu byl o něco otupělejší než v mládí :-)) Zato filmy, které v tomto výčtu uvádím, jsem viděl mnohem dříve, takže měly lepší příležitost mě inspirovat, formovat a částečně dotvářet moje vidění světa. Na to, že jsou to jenom filmy, tedy vlastně pouhá iluze skutečnosti, je to dost velký vliv, ne? :-)

Nebudu psát o obsahu filmů, nebudu rozebírat jejich děj, nebudu psát "recenze". Filmy, o kterých tu píšu, jsou toho druhu, že by se o nich dala popsat spousta místa (je ostatně možné, že se k těmto filmům budu postupně v této rubrice vracet s podrobnějšími informacemi), ale pro účel tohoto článku to, myslím, není zapotřebí.


Amadeus (1984), režie Miloš Forman

Na prvním místě seznamu prostě nemůžu uvést jiný film. Úchvatné mnohovrstevné filmové dílo, fascinující příběh střetu geniality a průměrnosti, které postupně přechází v klasicky vyhraněný souboj dobra a zla. Ale všechny postavy filmu (a pro hlavní dvojici Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho to platí dvojnásob) jsou v tom nejlepším smyslu slova skutečné, jejich Dobro a Zlo není ze šablony, ale z reálného světa, kde Dobro má občas takové vlastnosti, že ho máte plné zuby, a pohnutky Zla se zdají být celkem pochopitelné. Příběh prostě diváka vcucne, přiková ho k židli a propustí ho až po posledním řádku předlouhých titulků. A jako to nejlepší víno, i film Amadeus ještě dlouho po zhlédnutí doznívá v melodickém akordu chutí, a otázky, které nastoluje, v přemýšlivém člověku rezonují ještě drahnou dobu.

Film díky skvělému spojení hudby, obrazu a příběhu rozpoutal v polovině osmdesátých let doslova celosvětovou mozartovskou vlnu a získal osm Oscarů. Viděl jsem ho celkem čtyřikrát v kině, jednou z toho v mírně doplněné (a myslím, že ne vždy šťastně) režisérské verzi z roku 2004, několikrát v televizi. Znám ho skoro doslova, scénu po scéně, a přesto pokaždé najdu nové dříve nepovšimnuté významy, přesto kdykoli si film pustím, zůstanu u obrazovky až do konce a znovu se kochám vynikající filmařinou a krásnou hudbou a znovu mi po zádech běhá ten příjemný mráz, který je pro mne vždy známkou, že právě zažívám něco výjimečného.


Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), rež. Miloš Forman

Ještě jeden Formanův film z amerického období, který je pro mne naprosto zásadní především svou hlavní myšlenkou touhy po svobodě a nezávislosti, odboje proti zvůli a manipulaci, která se napohled tváří jako ochranná a pečující ruka. Ukázka, že i v tom nejméně příhodném prostředí, jako je psychiatrická léčebna, si člověk může uchovat vnitřní svobodu a hrdost. Skvělé herecké výkony hlavních představitelů Jacka Nicholsona v roli nepříliš přizpůsobivého vězně, který je na psychiatrickém oddělení na pozorování, a Louise Fletcherové v roli "Velké sestry", která vládne oddělení pevnou rukou. Takovou oslavu svobody jako nezbytné podmínky k životu podle mne nemohl natočit nikdo lépe, než filmař s osobní neblahou zkušeností s totalitním režimem (v případě Miloše Formana dokonce hned se dvěma z nich). I když byl u nás tento nezapomenutelný film (jako jeden z pouhých několika filmů historie byl oceněn Oscary ve všech pěti hlavních kategoriích) oficiálně uveden až začátkem roku 1990, měl jsem možnost ho vidět na neoficiální projekci již o několik let dříve. Dodneška si pamatuji, jaké po poslední dramatické a přitom symbolické scéně filmu zavládlo v sále dusné ticho a jak nám všem divákům letělo hlavou, že ten film ve skutečnosti není vůbec o nějaké vzdálené americké psychiatrické klinice, ale je právě o nás a o našem životě. A domnívám se, že to do značné míry platí i dnes.

Pozn.: Článek popisující mou dávnou osobní zkušenost s filmy Miloše Formana si můžete přečíst ZDE


Tančírna (1983), rež. Ettore Scola

Francouzský film, který se celý odehraje beze slov a přesto je výmluvný, až z toho někdy chytá za srdce a jindy mrazí. A přitom se vše odehrává v jediném prostoru, kam si obyčejní lidé chodí zatančit. V příběhu jedné tradiční tančírny je zachyceno půlstoletí francouzské historie od předválečných let až po dobu vzniku filmu. Mění se tance, mění se způsob komunikace, pravidelní návštěvníci tančírny mění své oblečení, názory i charaktery a kolem přitom běží celé epochy, které tvoří (vzletně řečeno) historii a (řečeno docela obyčejně) i naše životy. A zatímco se na první pohled všechno od základů mění, při hlubším pohledu se dá narazit na základy, které jako by zůstávaly v proudu času neměnné, jako by šlo o podstatu člověka, na kterou poryvy doby nemají valný vliv. Divák hledí na všechny ty přicházející a odplouvající módy, prožívá spoustu minipříběhů, většinou jen lehce načrtnutých a nedořečených - smutných i groteskních, vášnivých i nenápadně křehkých - a jen žasne, co vše se dá vyjádřit pohybem, gestem, grimasou. Slova jsou v některých případech opravdu nadbytečná.


Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), rež. Věra Chytilová

Trocha groteskně svěžího vzduchu do jinak celkem vážněji laděného výčtu filmů. Ale i když se diváci většinou dobře baví, i tento film má závažný podtext, což u paní režisérky nepřekvapuje. Snad ani ne příběh, ale spíš kaleidoskop situací, kterými prochází stárnoucí donchuán v podání vynikajícího Leoše Suchařípy (opravdu jeho životní role) lovící dennodenně další a další mladé dívky, jako by chtěl zahnat přízrak stárnutí a smrti, jako by je neustálý přísun mládí a energie dokázal zastavit a obrátit tok času. Hlavní "hrdina" umí být milý a okouzlující, starosvětsky a nemoderně elegantní, ale jeho svět je přes všechny peripetie vlastně unyle prázdný, bezvýchodný, nenaplněný. Střety pohledů mládí a stáří odrážející lidskou touhu po zastavení času, aby i ti napohled nejzbytečnější ze zbytečných získali navíc pár chvil k tomu, aby zanechali něco světu. Třeba jen křídou v opilosti načmáraný nečitelný podpis na chodníku, který smyje první dešťová přeháňka.

Pro mě osobně bylo u tohoto filmu zjevením, jak se tu pracuje s kamerou, která dokáže zobrazovat rozpoložení hrdinů a ještě zprostředkovávat kontext. Navíc má film skvělý proměnný rytmus, bohaté vedlejší mikropříběhy a v neposlední řadě si na své přijdou i milovníci Prahy, která hraje ve filmu důležitou roli.


Markéta Lazarová (1967), rež. František Vláčil

Markétu Lazarovou považuji za několik filmů v jednom: Za historickou fresku zobrazující se syrovou věrností situaci v českých zemích v polovině 13. století. Za příběh dívky, která se místo služby Bohu, které měla být původně zasvěcena, stane ne zcela dobrovolně ženou jednoho ze členů rodu, který žije na nejasném pomezí mezi nižší šlechtou a loupežnickou bandou. Ale také za neuvěřitelně působivou obrazovou baladu, kde je ještě naplněn původní smysl filmu jako "oživlých obrazů", kde mnoho záběrů je možné jen zarámovat, a vznikne tak samostatné černobílé umělecké dílo, které je možné si třeba pověsit na zeď.

Viděl jsem mnoho historických filmů z celého světa, ale žádný z nich neměl takovou autenticitu jako Markéta Lazarová. Jako divák jsem překročil bludný kořen a propadl jsem se z kina přímo do doby, o které film vypráví. Nic nebyla jen atrapa, vše bylo opravdové, ze sněhu skutečně mrazí, zvuk se zařezává do uší, tvář vám bičuje skutečný vítr, když někdo tasí meč, musí se počítat s tím, že doopravdy poteče krev. Neumím si představit věrnější a poctivější zachycení dávné doby.

Když jsem byl na Markétě Lazarové poprvé v kině, mezi dvěma díly tohoto více než tříhodinového filmového eposu byla dokonce přestávka, během které si několik desítek návštěvníků mohlo skočit zakouřit nebo se napít. A já jsem zjistil, že i ostatní lidé jsou nejistí podobně jako já: Kde jsme se to ocitli a co tu děláme? Proč nás někdo takhle neurvale přenesl zprostřed středověkého příběhu a středověkých reálií sem do nějakého podivného města, kde se svítí elektřinou a jezdí tu automobily? Natolik umí Markéta Lazarová své diváky pohltit, pokud nejsou nedočkaví a jsou ochotni přistoupit na tempo vyprávění.


Jen jedna malá a nejspíš zbytečná poznámka nakonec: Myslím, že všechny filmy, o kterých jsem tu psal, si zaslouží - pokud je to jen trochu možné - být spatřené ve skutečném velkém kině, nejen na obrazovce přenosného počítače nebo televize. Pocházejí totiž z doby, kdy dobří filmaři právě jedině s takovou projekcí počítali, filmy jsou na to dimenzované a některé jejich úžasné vlastnosti se jinak nemohou úplně rozvinout. Tak pokud budete mít příležitost, nenechte si ji ujít, i když jste už film v menším formátu viděli (jedná se o tak známé věci, že by mě skoro překvapilo, kdyby tomu tak nebylo). Nemůžu vám samozřejmě zaručit, že se právě vám tyhle filmy budou líbit, ale můžu dát ruku do ohně, že jsou zatraceně dobré! :-)

Nedělní miniglosy č.178

22. července 2012 v 15:53 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

V centru Kutné Hory se propadla dlažba, přičemž se vytvořil několik metrů hluboký kráter. Podle odborníků je příčinou propadu naštěstí jen zborcení středověké štoly. Kdyby se totiž země propadla do prostor, které nebyly vykopány zastaralou technikou ve středověku, ale byly vytunelovány až v poslední době nejmodernějšími postupy, kráter by musel být mnohem větší.
-----------------------
Po velkém úspěchu se zavedením elektronických cigaret začínají firmy zabývající se vývojem méně nebezpečných alternativ populárních škodlivin dělat první pokusy s výrobou elektronického piva.
-----------------------
Podle alarmujícího závěrečného komuniké Fóra světové organizace epidemiologů se světem šíří jako novodobá metla globální epidemie lenosti. Od té doby, co byla lenost ustanovena jako oficiální diagnóza, se počet nemocných na světě téměř zdvojnásobil, proto se postupně ustanovují i nové sportovní soutěže speciálně pro pacienty postižené leností. "Na podzim by se mělo uskutečnit první mistrovství světa v atletice úředních lenochů a už teď je možné říct, že by se měla sejít, ne-li seběhnout, vynikající konkurence," řekl nám český zástupce na Fóru. "Sportovní výsledky lenochů se v poslední době pronikavě zlepšily, což je dáno zejména tím, že lenoši v řadě případů trénují intenzivněji než zdraví sportovci."
-----------------------
Ministr spravedlnosti Blažek řeší zapeklitý úkol, jak vyhovět návrhu na jmenování Lenky Bradáčové na pozici šéfa Vrchního státního zastupitelství v Praze takovým způsobem, aby se šéfovou nestala. "Zvažujeme několik variant dalšího postupu," řekla nám ředitelka poradenské firmy Chytrá horákyně s.r.o., která pro ministra Blažka pracuje. "Buď pan ministr paní Bradáčovou jmenuje - nejmenuje, nebo může vypsat - nevypsat nové výběrové řízení. Důležité je to, aby pan ministr v dohledné době rozhodl - nerozhodl takovým způsobem, aby si toho pokud možno všimla - nevšimla média."
-----------------------
V Rumburku se pokusila místní žena v obchodě vyměnit za koruny oficiálně neexistující tisícieurovou bankovku s žertovnými erotickými motivy. Prodavač v dobré víře eura směnil za poctivě vydělaných 24 000 korun, které ženě vyplatil v osmi třítisícikorunových bankovkách.

Optimisté jako vymírající druh?

18. července 2012 v 8:14 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Pozn.: Už dlouhé měsíce jsem nenapsal nic na téma týdne. Když ale bylo včera vyhlášeno téma "Optimismus v dnešní době," nedalo mi to, abych aspoň trošku nezauvažoval: Je vůbec ještě v dnešní době skutečný optimismus součástí běžného života? Nebo se postupně dostává na okraj, mimo módní trendy, a směřuje snad dokonce až někam do kolonek lékařských diagnóz? A co já sám? Jsem optimista nebo pesimista? Bůh suď - řekl by zřejmě optimista, neboť pesimista již svého Boha dávno zapřel. Takovému tématu týdne se prostě nedá odolat :-).


Přestože podle optimisty Járy Cimrmana patří budoucnost aluminiu, při četbě článků v dnešních médiích mám pocit, že budoucnost patří spíše pesimismu. Jako kdyby bylo nemístné a pobuřující uvažovat o současnosti, natožpak o budoucnosti pozitivně. Zbytky optimistických názorů úpí pod palbou zaručených intelektuálních témat fatálních střetů a borcení civilizací, nevyhnutelného skonu společnosti v bezedném morálním rašeliništi a občas to ještě řízneme nějakým tím definitivním koncem světa, abychom dali skutečnosti hororově thrillerový nádech. Kdo není pesimista, není IN, a u kávy a cigarety se přece tak pěkně rozpráví o marasmu dneška a katastrofách zítřka. Kdo by si chtěl tuhle báječně chmurnou a tíživě šedavou vizi všeobecného zmaru kazit optimistickými blesky v oku? Není divu, že optimisté jsou často vysmíváni a považováni za nesvéprávné blbečky, kteří každému na všechno skočí. Ale není ono to spíš obráceně?

Je nutné přiznat, že trvá-li pesimista na svých názorech dostatečně dlouho, bude vždycky po zásluze odměněn tím, že se něco děsivého opravdu semele. Tu přijde zničující zemětřesení, tu teroristický útok, tu zase válka, při troše trpělivosti se dá počkat i na dopad velkého asteroidu, který Darwinovu dlouhodobému evolučnímu projektu podpořenému velkorysým grantem Evropské unie nastrouhá mrkvičku. Ti nejtrpělivější si dokonce mohou počkat na to, až se začne únavou mnoha miliard let beze spánku protahovat a žhavě zívat samotné Slunce. Není žádné riziko předpovídat tragédie, protože vždycky přijdou s velkou pompou a nastoupí přímo do světel reflektorů. Nikdo je nepřehlédne. Dobré věci dnes naproti tomu věští pouze blázni a lidé, kteří nepotřebují zadostiučinění, protože když se jejich věštby naplní a dobré věci opravdu přijdou, dozvídáme se o nich jen pokoutně a mimochodem a nejspíš vůbec ne, protože to berou těmi nejužšími a nejtemnějšími uličkami, aby nikdo nevěděl, a pro běžné polykače navoněných informačních zdechlin jsou nezajímavé a nudné.

Neustále je nám předhazováno, co všechno kolem nás je špatně, a když se nedejbože objeví nějaký ojedinělý hlas, který namítne, že není všechno tak strašné, jak to v mediálním obrazu současnosti vypadá, je s opovržením zašlapán hluboko do země stádem slonů, kteří troubí do všech stran svou mantru, že všichni odpovědní jsou bez výjimky zloději a gauneři, a vše v systému je od kořenů špatné a prohnilé, aniž by se ovšem byli schopni shodnout na obecně přijatelné a "provozuschopné" alternativě. Módním hitem je přístup "nic nemá smysl", což bych snad pochopil u starců nad (minimálně myšlenkovým) hrobem, ale ne u mladých lidí nabitých energií, kteří by přece měli planout svými ideály a novými myšlenkami a měli by žít svou vizí zítřků a chutí si ji prosadit, ať už je od současných pořádků a norem jakkoli vzdálená. Nerozumím tomu, když mě o generaci mladší člověk s rezignovaným povzdechem "nařkne" z nemístného optimismu, protože prý se s tím stejně nedá nic dělat, tak proč o tom vůbec přemýšlet? Ale přece on by naopak mě měl chtít vytrhnout z letargie a šablonovitého vnímání a chechtat se mým tzv. zkušenostem a zaprášeným a pavučinami potaženým názorům. Je to jeho plné právo a řekl bych dokonce, že i jeho úkol.

Nikdy jsem neuvažoval nad tím, jestli jsem nebo nejsem optimista. Ano, přiznávám, snažím se mít celkem pozitivní vidění světa, byť mě spousta věcí štve a umím si toho hodně představit jinak a domnívám se, že líp; snažím se nesoustřeďovat se na to špatné, čeho je kolem nás (částečně bezesporu i naším vlastním přičiněním) dost a dost. Ale v poslední době se o mně jako o optimistovi vyjádřilo několik celkem důvěryhodných lidí, tak už si tuhle úchylku pomalu a neochotně začínám připouštět. Potvrdí-li se totiž toto podezření, co jinému mi koneckonců jako optimistovi zbývá, než nést takové stigma pozitivně a vidět v něm do budoucna i neobyčejné možnosti.

Jak pozitivního přístupu ve světě ubývá a rozmáhá se příslovečná blbá nálada (o tom si ostatně taky myslím svoje), mám přece jako optimista stále víc šancí, že s takovým přístupem v šedi většinového pesimismu vyniknu. Udržuji si tak šanci na to, že budu jednou vyhlášen chráněným druhem a jako vzácný exemplář budu opečováván v zoologické zahradě a předváděn rekreujícím se zvídavým pesimistům jako bílý nosorožec ve vedlejším výběhu. Budu-li mít štěstí, bude vyhlášen mezinárodní program na ochranu optimistů (i když samozřejmě pesimističtí vědci nebudou pranic věřit v jeho úspěch). Budu mít k dispozici dostatek vyvážené stravy, po které budu mít pěkně zářivou srst, a nejlepší odborníci mi vytipují a z nějakého zooparku na druhém konci světa až pod nos dovezou tu nejvhodnější optimistickou partnerku, se kterou bychom mohli mít optimistická mláďata, aby náš podivný druh byl aspoň v zajetí jako pouťová atrakce zachován, když už ve volné přírodě a dokonce ani ve volném velkoměstě nedokáže přežít. A já jen budu doufat, že vše proběhne bez problémů a zčistajasna se na mne neprovalí zasuté geny mého čas od času pesimismu propadajícího pradědečka. Pro optimistu krásný, pestrý a plný život, co říkáte?

I když média nasazují dnešní době dennodenně psí hlavu, a notná část společnosti jim to baští, přesto si pořád myslím, že žijeme v období, kterému se jednou z odstupu bude říkat "staré zlaté časy". Lidé se o nich budou učit v dějepisu a budou nám je závidět a budou si představovat, jak jsme asi v takovém zlatém období museli být šťastni. Jestli je to ale v tomto případě z mé strany skutečný optimismus nebo jen dlouhá léta tutlaný pozdrav od mého pesimistického pradědečka, to raději ponechám laskavé úvaze čtenářů :-).

Terezka

16. července 2012 v 7:29 | Petr Vápeník |  Pražské drobnůstky
Když dnes doma otočíme kohoutkem a teče voda, ani nám to nepřipadne podivné a dozajista to nebereme jako luxus. Je ale pravda, že ještě skoro po celé 19.století se muselo z pražských domů chodit pro vodu ke kašnám. Kašny tak v té době sloužily nejen jako zdroj vody, ale i jako zdroj novinek a drbů, které se při čekání ve frontě na vodu vyměňovaly. No a - co si budeme povídat - okolí kašen sloužilo i jako úžasná přehlídka krásy pražských děvčat a žen, takže nebylo divu, že ke kašnám chodili okounět i mládenci ze širokého okolí, i když starost o vodu byla v té době považovaná za čistě ženskou práci.

Jednou z kašen, která kromě praktického významu měla a doposud má nezanedbatelnou estetickou hodnotu, je kašna na rohu Mariánského náměstí ve výklenku zdi Clamm-Gallasova paláce. Socha dívky je sice alegorií Vltavy, ale to nejspíš ve své době málokdo věděl. Zato každý věděl, že kašna se jmenuje Terezka, a tak se lidé scházeli u Terezky, chodili k Terezce, mluvili o tom, že "Terezka netekla" a Terezka byla normální součástí jejich každodenního života.


Socha má zpodobňovat Vltavu. Dívka má dvě nádoby, ze kterých vytéká voda - z jedné doopravdy, z té druhé jen v podobě kamenného proudu s pěti hvězdami symbolizujícími ve Vltavě utopeného světce Jana Nepomuckého. Socha není originálem ale kopií nainstalovanou v roce 1953. Několikrát poškozený originál je uchováván ve sbírkách Národní galerie. Při pohledu na Terezku mě ale už mockrát napadlo, kdo asi byla dívka, která seděla sochaři modelem, a jaký měla osud.


Autorem Terezky je Václav Práchner a letopočet pod vysekaným podpisem ukazuje, že Terezce je letos už dvě stě let. No řekněte, na ten věk vypadá dost dobře, ne? A to přitom sedí venku stejně "ustrojená" bez ohledu na počasí, na žhavém slunci i v sibiřském mrazu, všechny rozmary přírody i kolemjdoucích lidí snáší doslova s kamennou tváří.


Krása mladé pískovcové dívky zřejmě v kombinaci se smutkem z jejího osudu, sehrála roli ve velmi zajímavém příběhu, který s Terezkou souvisí. V místech, kde dnes stojí budova pražského magistrátu, bydlel totiž řadu let podivínský a bohatý starý mládenec, penzionovaný dragounský rytmistr. Zažil Terezku ještě v době její dřívější slávy, ale i poté, co přestala jako kašna fungovat po zavedení městského vodovodu a stala se jen opuštěnou, bezúčelnou a pomalu se rozpadající sochou. Když dragoun zemřel, našlo se v jeho závěti ustanovení, že Terezce odkázal na tehdejší dobu velmi slušnou sumu deseti tisíc zlatých. Když se tak na Terezku dívám, ani se staromládeneckému dragounovi nedivím.


S takovou šokující závětí se samozřejmě dragounovi příbuzní nesmířili a nakonec po určitých soudních peripetiích dosáhli zneplatnění závěti. Přece je úplně jasné, že člověk, který své peníze odkáže soše a ne svým nenažraným příbuzným, musí být logicky blázen, že? Škoda. Možná kdyby měla Terezka lepšího advokáta...

Kašnu za léta, kdy se pohybuji v Praze, pamatuji v různém technickém stavu, většinou mizerném. Je ale dobře, že teď už je pár let Terezka celkem v pohodě, opět funguje jako zdroj osvěžující vody, která už sice není načerpaná přímo z Vltavy jako kdysi, ale paradoxně právě z vodovodu, který kašnu přivedl téměř k zániku.


Čas od času kolem projde skupinka turistů, kteří sem zabloudili ze Staroměstského náměstí při hledání Karlova mostu a většina z nich se na chvilku zastaví. Kolemjdoucí mladí muži dokonce občas uznale hvízdnou. A to ještě asi netuší, že Terezka je nejen krásná, ale mohla být taky docela bohatá. Ale ono je všechno relativní: Třeba kdyby byla bohatá, nikdo by se v padesátých letech nenamáhal s opravou a vytvořením kopie, ale Terezce by přinejlepším těch zděděných deset tisíc zlatých znárodnili.


Musím se přiznat, že k Terezce mám zcela zvláštní osobní vztah. Kdykoli jdu v poslední době kolem, musím se u ní zastavit a vždycky mi při tom proběhne hlavou myšlenka na někoho, koho mám rád; jako by Terezčina mlčenlivá společnost takové myšlenky vyvolávala. Vždycky když je v Praze maratón, jsou kousek od Terezky v Linhartské ulici umístěny šatny a já - hned, jakmile se mi podaří ze šatny vypotácet - nasměruji své první vratké kroky k Terezce, která shlíží na ten mumraj s pochopením a s nadhledem dvousetletých zkušeností s historickými mumraji všeho druhu, opláchnu si u ní pot a prach z čela a pošlu odtud jedinou v té chvíli důležitou zprávu - že jsem opět přežil a dostal se do cíle. A dívám se od kašny do míst, kde asi kdysi vyhlížel starý dragoun z okna a v jeho hlavě uzrávala na svou dobu převratná myšlenka.

Musím se jít do těch míst na magistrát zeptat, jestli je už dnes konečně možné odkázat nějaké peníze soše.

Pozn.: Při psaní článku jsem použil informace z knihy Jiřího Horáka Knížka o staré Praze, díky které jsem kdysi dávno Terezku objevil.

Nedělní miniglosy č.177

15. července 2012 v 9:25 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Ve sporu Miroslava Kalouska s policejním prezidentem Petrem Lessym vyjádřil policista ochotu podstoupit test na detektoru lži. Miroslav Kalousek zatím nic podobného nenabídl, což výrobce detektoru bere jako důkaz neobyčejné ministrovy odpovědnosti: "V případě pana Kalouska by při testu mohly nastat velké technické problémy, protože tak vysoké dávky pravdy, kterými je lží se štítící ministr financí jako praktikující křesťan pověstný, by mohly tak citlivý přístroj nevratně poškodit."
-----------------------
Katolická církev nemůže sehnat pro řádné křty dobrovolníky pro roli kmotrů, protože slovo kmotr získalo poslední dobou díky politice hanlivý nádech. Církev proto pro kmotry hledá nový, dosud nezkompromitovaný český výraz. Zajímavý návrh přišel z matematicko-fyzikální fakulty, kde se domnívají, že správnou variantou k zatím nezprofanovanému slovu kmotřenec by mohl být kmotřitel.
-----------------------
Vzhledem k tomu, že Poslanecká sněmovna odhlasovala zvýšení daně z přidané hodnoty, měly by být od příštího roku kromě všech druhů zboží a služeb dražší i veškeré slevy.
-----------------------
Českému ministru financí Miroslavu Kalouskovi se v týdnu podařilo postupně pozurážet většinu českých politiků napříč politickým spektrem. Jediný, kdo si této skutečnosti nevšiml, je Kalouskův stranický nadřízený Karel Schwarzenberg. Vzhledem k letnímu horkému období a k tomu, že šéf TOP09 řídí svůj resort zahraničí nepřetržitě už několik let bez jakékoli bezpečnostní přestávky, se odborníci na vyšetřování dopravních nehod domnívají, že příčinou by mohl být s největší pravděpodobností mikrospánek.
-----------------------
Na burzách od začátku července výrazně vzrostly ceny akcií firem vyrábějící projímadla, za což pravděpodobně mohou hromadné zácpy na silnicích vedoucích k jihoevropským letoviskům.

Infrafotky z kaňonu Bílé Opavy

13. července 2012 v 22:00 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Při návratu z nedávné dovolené v Jeseníkách jsem sliboval, že se ještě vrátím několika fotkami k toulkám po těchto krásných horách. Dnes vám ukážu tři na tomto blogu už skoro standardní infračervené fotky horské říčky - tentokrát jde o obrázky z údolí Bílé Opavy asi dva kilometry nad Karlovou Studánkou.

Osvětlení fotografované říční modelky nebylo úplně nejjednodušší, protože do lesa místy pronikaly zvědavé a intenzivní sluneční paprsky. Vzhledem k dlouhému expozičnímu času jsem čekal vždy na krátké okamžiky, kdy se slunce schovalo aspoň zčásti za zbloudilým oblakem, protože jinak by se na fotkách v osvětlených místech vypálily bílé fleky. Podivný fotograf, říkali si turisté v protisměru, kteří na své cestě z hřebenové chaty Barborka naopak čekávali se svými foťáky a mobilními telefony na to, až sluníčko zase vykoukne.



Nadýchaná pěna peřejí jako by jen hladila kameny, které jí stojí v cestě. Třeba bude umět na dálku pohladit i některé čtenáře :-).



Po vichřici před několika lety je v údolí Bílé Opavy spousta popadaných stromů. Některé z nich vypadají poněkud "neuspořádaně", ale klíčí pod nimi nový podhorský les. Strom na posledním obrázku se mi zdál být padlý docela malebně. Nic pod ním sice neklíčí, ale zase jde o obrovitý most na mravenčí dálnici.





Cesta do pravěku: Protože jsem tento týden zveřejňoval obrázky a nikoli texty, využiju aspoň další "cestu do pravěku" k připomenutí jedné starší básničky pojednávající o křehké hranici mezi bděním a spánkem: Před usnutím. Tak vám všem přeju, aby váš svět byl vždy jen v příjemné mlze, aby vám bylo pokud možno fajn a abyste vždycky uměli smích popadnout pořádně za pačesy :-).

Kubistická lucerna

11. července 2012 v 0:44 | Petr Vápeník |  Pražské drobnůstky

Pozn.: Rozhodl jsem se vytvořit novou rubriku, kterou jsem pojmenoval Pražské drobnůstky. Rád bych tu uveřejňoval krátké informace o zajímavých místech v Praze, o místech, která nepatří k tomu nejvyhlášenějšímu, o čem se píše ve všech průvodcích na prvních stranách, ale spíš o drobnůstkách, které se dají snadno přehlédnout a přitom podle mne stojí za to - navštěvujete-li občas hlavní město - je najít a prohlédnout si je. Uvidíme, kolik se podaří dát dohromady smysluplných tipů, ale nějakou představu na prvních cca 10 "kousků" mám, tak jsem zvědav, jak se tenhle záměr v praxi rozvine a osvědčí. Samozřejmě budu rád za vaše názory, jestli něco podobného má smysl, a budu moc rád, když mi třeba doporučíte i nějakou vlastní "pražskou drobnůstku", která by za to mohla stát, ať už formou vlastního článku jako doporučení k návštěvě nebo jen jako "tip ke zpracování" :-). Můj e-mail pvapenik@centrum.cz je vám samozřejmě i pro tento účel k dispozici.

Pražská kubistická architektura je světovým unikátem, ale jejím projevem nejsou jen slavné domy a vily, ale i jedna na první pohled drobnost, kterou nemusíte dlouho hledat, protože je přímo v centru města, kousek od Václavského náměstí. Dojdete-li na Můstek, stačí projít průchodem obchodního domu Baťa a hned vedle postranní brány k chrámu Panny Marie Sněžné a malý kousek od věhlasné plzeňské pivnice U Pinkasů stojí nenápadná lampa pouličního osvětlení, zřejmě jediná kubistická lampa na světě. Na to, jak vypadá čerstvě (kdysi byla dlouhá léta zcela stranou zájmu a občas se skoro ztrácela pod vrstvou pračího trusu), má už svůj nezanedbatelný věk; je to dáma téměř stoletá, protože ji architekt Emil Králíček navrhl a vytvořil v letech 1911 - 1913.

Zajímavý krystalický tvar má především vlastní osvětlovací část lampy

Celkový pohled na lampu ve spojení se zmíněnou postranní bránou ke kostelu Panny Marie Sněžné. Pro mě celkem milým překvapením je praktické kamenné sedátko v dolní části sloupu.

V detailu vynikne i precizní krystalický tvar sloupu z umělého kamene.


Zatímco na Můstku samotném proudí neustále davy lidí, když si dáte s někým sraz "u kubistické lampy", která je jen pár kroků vedle, s velkou pravděpodobností se nepřehlédnete, protože tu budete sami. Fotil jsem ve sváteční slunečný den v časném odpoledni asi deset minut a za tu dobu mi nikdo nevlezl do záběru. Zvláštní klidné zákoutí přímo v centru pulsujícího velkoměsta.


A jako bonus připojuji odkaz na víc než tři roky starý článek o své nejgeniálnější myšlence, kde pražská kubistická lucerna (spolu s tápající pohlednou turistkou) sehrála svoji výraznou roli: O geniální myšlence.

Nedělní miniglosy č.176

8. července 2012 v 13:34 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Němečtí badatelé z muzea v Karlsruhe našli ve francouzském městě Colmaru zbytky pláště českého reformátora Jana Husa. Vědci se domnívají, že s využitím moderní techniky bude konečně možné rozhodnout dávný spor mezi Husovými příznivci a odpůrci. Husovi zastánci totiž tvrdí, že byl Jan Hus ve všech věcech pevný a zásadový, což jeho odpůrci zpochybňují a doufají, že moderní kriminalistické metody potvrdí jejich podezření, že i Hus byl občas "kam vítr, tam plášť". Specialisté na vzdušné proudění v Evropě ovšem soudí, že je nepravděpodobné, aby byl kousek pláště zavátý větrem z Kostnice právě do Francie, a už vůbec nedokážou pohybem vzdušných mas vysvětlit, jak se zbytek pláště dostal až do závětří colmarského depozitáře.
-----------------------
Vzhledem k aktuálnímu tropickému počasí v České republice, kdy často večer a v noci přicházejí v bouřkách silné srážky, roste počet věřitelů, kteří nárokují vrácení některých dluhů, které byly doposud považovány za prakticky nedobytné, přestože dlužníci slíbili je za specifických podmínek splatit. "Ano, věřitelé se v takovém období opravdu aktivizují a dlužníci naopak zjišťují, že se se svými sliby poněkud unáhlili," potvrdil nám nejmenovaný zdroj z odboru tropických úvěrů Ministerstva financí. "Tropický ráz počasí, kdy prakticky každou noc naprší a přes den zase uschne, vyvolává na dlužníky velký tlak a řada z nich své stanovisko "zaplatím, až naprší a uschne," mění na realističtější "zaplatím, až vyhraju ve sportce".
-----------------------
Pražský městský soud vyhověl podnětu Svazu okurek a cuket a zakázal bezplatné používání pojmu "okurková sezóna" pro období, kdy média musí vzít zavděk i obsahově slabšími zprávami, aby udržela celkový objem zpráv. Úspěch podle očekávání nejvíc povzbudil Český svaz kachen, husí a perliček, který již několik let u soudu podobně bojuje za poplatky z každé novinářské kachny.
-----------------------
Hloubkový audit českého zdravotnictví prokázal, že systém je nastavený v zásadě správně a je sám o sobě velmi hospodárný. Potíže systému a jeho vysoké náklady se začínají uplatňovat až v okamžiku, kdy do systému vstoupí pacienti. Pokud tedy pacienty do českého zdravotnictví vůbec nevpustíme, dá se očekávat, že náklady by mohly jít alespoň na některých pracovištích dolů. Ministr zdravotnictví tak optimistický není: "I když je to jednoznačně nehospodárné, je pravděpodobné, že z politických důvodů budeme muset s pacienty i nadále aspoň v omezené míře počítat. Budu proto navrhovat zachování alespoň části bezplatných diagnostických činností, zatímco všechny typy léčby navrhnu převést do nadstandardu."
-----------------------
Milovníci tradičních amerických nekonečných seriálů přijali s nadšením informaci, že Jaromír Jágr, i když se doposud věnoval spíše své hokejové kariéře a nemá velké herecké zkušenosti, bude hrát v Dallasu.

Fotohádanka č.10

5. července 2012 v 9:26 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Kdybych měl soudit jen podle návštěvnosti a čtenosti, fotohádanky jsou statisticky vůbec nejpopulárnějšími články na tomto blogu. Lidé zřejmě hádají rádi, navíc článek s fotohádankou je možné přečíst rychle, na rozdíl od delších úvah, fejetonů nebo reportáží. Stačí malá chvilka na zapřemýšlení, hlavou bleskne nápad, no - a komentáře jenom prší.

Když se na to podívám z druhé strany, ani autora většinou fotohádanka nestojí takové úsilí jako delší článek, který by měl mít patu, hlavu a v té hlavě v lepším případě i nějakou myšlenku. Takhle stačí vybrat nějakou z mnoha fotek, nejlépe tu, co se moc nepovedla, a není na ní proto poznat na první pohled, co bylo foceno :-) a jako volitelnou nadstavbu dodat třeba pár indicií, které mohou někoho na správnou odpověď navést a jiného od ní odradit. Optimální pro období tvůrčích krizí, nesoustředěnosti, nenálady a abstinenčních příznaků všeho druhu. Vida, jak se dá pěkně a navíc celkem optimisticky okecat, proč k fotohádánkám sahám poslední dobou tak málokdy :-).

I v jubilejní desáté fotohádance položím úplně stejnou neinvenční otázku jako už devětkrát předtím:

Co je podle vás vyfoceno na následujícím obrázku?


A jako obyčejně následuje několik indicií, které by měly již tak dost jednoduchou odpověď ještě zjednodušit.

1. Fotka je dělaná v exteriéru.
2. Fotografie má věrné barevné podání, nejde ani o infračervený záběr ani o barevně upravovaný obrázek.
3. I když mne to z historických důvodů trochu překvapilo, poblíž místa, kde byla fotka pořízena, nebyla v dohledu ani jedna jabloň. Nu což, jsem prostě smolař! :-)
4. Předmět na fotce se nejlépe fotí za večerního tepla, což bylo minulý týden v Jeseníkách bohatě naplněno.
5. Předmět na obrázku má dobrý důvod nemít rád klasickou pohádku Zlatovláska.
6. S fotografováním předmětu makroobjektivem ze vzdálenosti cca 10 cm jsou pro fotografa spojena určitá rizika. Mimo jiné i to riziko, že obraz nebude tak ostrý, jak by měl být, ehmmm...

Přepokládám, že jste uhádli okamžitě a jednotlivé indicie vaše přesvědčení jen potvrdily. Pokud víte, pište do komentářů, pokud nevíte, popusťte uzdu fantazii a něco zajímavého si vymyslete. Jako obyčejně se nehraje o žádné konkrétní ceny, snad jen o to, za jak dlouho se na programu objeví další fotohádanka :-).

Na odpovědi máte celé dva dlouhé a horké sváteční dny, které - jak věřím a jak vám všem moc přeju - prožijete tím nejlepším možným způsobem. Správnou odpověď zveřejním nejpozději v sobotu ráno.

--------------------------------
Abychom si ukázali správné řešení, použijeme druhý obrázek z většího nadhledu:

O 3D snech na přání

3. července 2012 v 18:47 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Poslední dobou se s podobnými nabídkami úplně roztrhl pytel. A přitom od vynálezu 3D snů na přání neuplynula ani tak dlouhá doba. Ale znáte to: Dnes se udělá jeden den úžasný objev a pozítří už jsou pozůstatky toho úchvatného vynálezu k mání ve výprodeji. Ano, pár měsíců to byl hit, který stál pěkné peníze a dovolit si ho mohli jen někteří, ale jakmile se přešlo z legračních velikých sluchátek, která celou noc valchovala uši a zvuk přitom nebyl nic moc, na bezdrátovou formu, stala se z 3D snů na přání masová záležitost.

Zpočátku byla nabídka omezená, daly se koupit jen známé osobnosti jako společníci na noc, přitom ve vší počestnosti, ostatně existoval i jakýsi obecně sdílený a prý i závazný kodex, který znemožňoval sny na přání zneužívat. Ale je přání zneužít sen opravdu jeho zneužitím, jde-li o sen na přání? A kde je poptávka, nabídka se vytvoří - oficiálně nebo načerno. Kolik mužů nyní asi netuší, že jejich cudné manželky tráví své sny s bezdrátovým Belmondem, zatímco oni nemají ani čas žárlit, protože se snaží právě svléknout starou dobrou Lolobrigidu, kterou dávali v supermarketu zadarmo ke dvěma sáčkům čočky.

Nebudu lhát, taky jsem nový vynález párkrát vyzkoušel a vždycky to dopadlo nevalně. Nevím proč, mám ve svém okolí nálepku intelektuála, a tak - jako bych o to stál - mi přátelé a kolegové občas pořídí jako malý dárek snové společníky pro intelektuální debatu. Někdy to vede k úplnému omylu. Nedávno jsem například dostal v práci za odměnu zlevněné Tři noci s Beethovenem. Teprve posléze jsem pochopil, proč byla tahle nabídka ve slevě: Ludwig byl po celou dobu snu morousovitý, mlel Pátou přes Devátou, a když jsem ho žádal, aby taky chvíli naslouchal on mně, dětinsky se vymlouval na to, že ohluchl. Pěkně děkuji za takové noci!

Také moje původní nadšení pro Wolfganga Amadea Mozarta po pár chvílích ochladlo. Ostatně i to jeho: Domníval se totiž, že jsem jedním z "jeho Pražanů", kteří mu tolik rozumějí, jenže moje němčina je slabá (navíc ještě ten jeho nesrozumitelný salzburský dialekt!), a když navíc zjistil, že nejsem z Prahy, ale z Dobřichovic, zarputil se a odmítl mi napsat byť jen pár taktů na památku s tím, že pro svou tvorbu potřebuje inspiraci a já mám - při vší úctě - do Josefíny Duškové daleko. Původně jsem chtěl takový nezdárný sen reklamovat, ale pak jsem jen mávl rukou: Géniové mají právo na své charakterové mouchy i ve snu a těch pár vrácených korun už by mě nevytrhlo.

Když jsem se chtěl jen docela obyčejně pobavit a v marketingové akci "dva v jednom" jsem si pořídil Laurela s Hardym, neudálo se sice nic nečekaného, ale z toho celonočního smíchu mě pak celý den bolelo břicho, jak Oliver pořád padal do 3D louží a ze Stana cákaly 3D slzy. A když jsem jednou neodolal a tajně jsem si na černém trhu pořídil 3D sen s profesionální gejšou (v původním znění s titulky), nejen že titulky se skoro nedaly přečíst a původní znění bylo zcela nesrozumitelné, ale i dolby stereo zvuk šamisenu, krátkodobě celkem libozvučný, se už k ránu nedal vydržet.

Neříkám, občas možná není marné pustit dětem na noc do snu Sněhurku nebo Krtečka, ale co když je všechny ty 3D sny na přání postupně odnaučí snít jen tak, bez wifi signálu? Ostatně, v éteru je poslední dobou bezdrátových zdrojů čím dál víc: Díky volební kampani politických stran jsem už nechtěně shlédl 3D dokumentární sen o Winstonu Churchillovi, oslavný sen o dobytí Zimního paláce v Petrohradě i pirátsky šířený naučný sen o správném pěstování marihuany. Proslýchá se, že naše společenství vlastníků hodlá za symbolický měsíční poplatek vysílat 3D nepřetržité noční snové zpravodajství z našeho městečka. A sousedka říkala, že by zpravodajské sny mohly být úplně zadarmo, protože provoz zaplatí reklamy, kterými budou sny samozřejmě doplněny a občas přerušovány. Vždyť který blázen by chtěl snít nepřetržitě, bez odpočinku? Všem musí být přece úplně zřejmé, že další rozvoj 3D snů na přání se bez rozšíření reklamy v této oblasti neobejde.

Jak to ale udělat, abych získal zpátky své původní sny? Své báječně překvapivé sny, založené na náhodě, ovlivněné okamžitými dojmy a zážitky, tajnými přáními, skrývanými city i z hloubi nevědomí tryskajícími nočními můrami. Ty nádherné sny o napohled zcela obyčejných nudných lidech, u kterých je možné paradoxně právě ve snu snadněji odhalit jejich skutečnou fascinující podstatu a kteří mi dělají tu nejmilejší noční společnost, někdy tiše zamyšlenou, jindy rozpustilejší a - ano, přiznávám a už se snad ani nekaji - občas i mládeži jen omezeně přístupnou. Chci zpátky své sny bez sluchátek i wifi aparatur, sny neregulované marketingovými záměry a cizím vkusem, sny bez reklam.

Včera jsem někde četl, že jedna firma hodlá uvést na trh speciální rušičky 3D snového signálu. Člověk který si takovou rušičku pořídí, možná nebude spát klidně a přesně podle svých vědomých přání, ale půjde o návrat k přirozenému životu, kterým ještě kdysi žili naši rodiče a o kterém se můžeme dočíst ve starých zaprášených knihách. Ale samozřejmě, zadarmo to nebude. Bude chvíli trvat, než se nové technologie rozvinou natolik, že dojde k dramatickému poklesu cen a úlevnou rušičku si bude moci pořídit opravdu každý. Ale už teď to vypadá, že by to mohl být ve výsledku docela slušný business!

Spořím tedy a těším se. Buď blahoslaven nezastavitelný pokrok! :-)


Pozn.: Inu, takhle daleko snad ještě docela nejsme, ale spěcháme (nebo jsme spěcháni? :-)) do těch míst mílovými kroky. Zajímalo by mě ale, koho byste si vy, milí čtenáři, přivedli do svého 3D snu na přání? Já, kupříkladu, bych si ze všeobecně známých osobností asi vybral Jiřího Voskovce, Miloslava Horníčka a Woodyho Allena (když by mi ovšem tlumočil Michael Žantovský nebo Dana Hábová, protože bych s Woodym a jeho manhattanským akcentem mohl snadno dopadnout jako s Wolfim). Ale mám-li být upřímný, jsem se svými sny a svými místy mlčenlivými snovými společníky celkem spokojen i bez takové vybrané společnosti. A koneckonců i kvalita snové reklamy a product placementu jde poslední dobou prudce nahoru, tak co bych si stěžoval, že? :-).

Nedělní miniglosy č.175

1. července 2012 v 11:22 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Ukazuje se, že odvolání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila nebylo tak nečekané, jak se původně zdálo. Z určitých indicií je dokonce možné usuzovat, že politik se svým odvoláním počítal, protože na jaře prodal kravku a už nezasel.
-----------------------
I když už se zdálo, že z tvorby Václava Havla, bylo vydáno a nakladatelsky zpeněženo úplně všechno, přišli jeho biografové s nečekaným nakladatelským počinem. "Částečně v pozůstalosti a částečně v archívech STB jsme objevili materiál, který je v souhrnu skutečným myšlenkovým pokladem," řekl nám jeden z editorů knihy, která by mohla kandidovat na intelektuální počin roku. "Je pravda, že časově spadají nalezené dokumenty do nejranějšího Havlova tvůrčího období, ale to textu nijak neubírá na myšlenkové zralosti, kultivovanosti a závažnosti, přičemž se nám odkrývají autorova nejniternější přání a osobní i společenské priority." Kniha by měla vyjít ve stejné edici jako její myšlenkový pokračovatel, slavné Dopisy Olze, a bude se jmenovat prostě a výstižně Dopisy Ježíškovi.
-----------------------
O půlnoci ze soboty na neděli byla oficiálně přidána jedna vteřina, o kterou se odlišoval reálný čas daný otáčením Země kolem své osy od tzv. přesného času určovaného chodem atomových hodin. K dodatečné vteřině se různé instituce zachovaly různě: Zatímco například japonské železnice promítly přidanou vteřinu do jízdních řádů šinkansenu, čeští odboráři ohlásili připravenost stávkovat za promítnutí dodatečné vteřiny do červnové výplaty železničářů, kteří měli v uvedený den noční službu.
-----------------------
Patnáctiletý Jiří Novák z Pardubic požádal své rodiče o navýšení kapesného, protože by si rád ušetřil na nový mobilní telefon. Svými rodiči byl ovšem okamžitě odvolán z funkce syna za manažerské selhání, protože premiér Nečas v televizi říkal, že kdo není schopen řídit svůj resort bez navýšení rozpočtu, nemá na svém místě co dělat.
-----------------------
Na filmovém festivalu v Karlových Varech měla být představena digitálně restaurovaná kopie filmu Hoří, má panenko režiséra Miloše Formana. Představení ale muselo být odloženo, protože cennou kopii někdo pravděpodobně ukradl. Prezident festivalu Jiří Bartoška ve svém projevu vyzval veřejnost, aby ten, kdo kopii vzal, ji zase okamžitě vrátil, načež zmizela i vloni zrestaurovaná Markéta Lazarová.