Pět filmů, které mě nejvíc ovlivnily

25. července 2012 v 5:19 | Petr Vápeník |  Filmy

Pozn.: Ani já jsem neodolal, abych se na popud Edith nezamyslel nad filmy, které jsou pro mě NEJ, protože na mne měly a mají zásadní vliv. Kdybych si dal jako cíl zmínit se o nejlepších filmech, které jsem kdy viděl, je možné, že by jeden nebo dva filmy ze zde uvedené pětky vypadly, ale chtěl jsem mít jako rozhodující kritérium to, do jaké míry mne film ovlivnil. Proto se tedy musím omluvit především Woodymu Allenovi, protože jeho Annie Hallová by se jinak do výčtu mých TOP5 zcela jistě dostala, jenže jsem film poprvé viděl až před několika lety, tedy ve věku, kdy už ten vliv nebyl tak zásadní (lépe řečeno - už jsem vůči němu byl o něco otupělejší než v mládí :-)) Zato filmy, které v tomto výčtu uvádím, jsem viděl mnohem dříve, takže měly lepší příležitost mě inspirovat, formovat a částečně dotvářet moje vidění světa. Na to, že jsou to jenom filmy, tedy vlastně pouhá iluze skutečnosti, je to dost velký vliv, ne? :-)

Nebudu psát o obsahu filmů, nebudu rozebírat jejich děj, nebudu psát "recenze". Filmy, o kterých tu píšu, jsou toho druhu, že by se o nich dala popsat spousta místa (je ostatně možné, že se k těmto filmům budu postupně v této rubrice vracet s podrobnějšími informacemi), ale pro účel tohoto článku to, myslím, není zapotřebí.


Amadeus (1984), režie Miloš Forman

Na prvním místě seznamu prostě nemůžu uvést jiný film. Úchvatné mnohovrstevné filmové dílo, fascinující příběh střetu geniality a průměrnosti, které postupně přechází v klasicky vyhraněný souboj dobra a zla. Ale všechny postavy filmu (a pro hlavní dvojici Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho to platí dvojnásob) jsou v tom nejlepším smyslu slova skutečné, jejich Dobro a Zlo není ze šablony, ale z reálného světa, kde Dobro má občas takové vlastnosti, že ho máte plné zuby, a pohnutky Zla se zdají být celkem pochopitelné. Příběh prostě diváka vcucne, přiková ho k židli a propustí ho až po posledním řádku předlouhých titulků. A jako to nejlepší víno, i film Amadeus ještě dlouho po zhlédnutí doznívá v melodickém akordu chutí, a otázky, které nastoluje, v přemýšlivém člověku rezonují ještě drahnou dobu.

Film díky skvělému spojení hudby, obrazu a příběhu rozpoutal v polovině osmdesátých let doslova celosvětovou mozartovskou vlnu a získal osm Oscarů. Viděl jsem ho celkem čtyřikrát v kině, jednou z toho v mírně doplněné (a myslím, že ne vždy šťastně) režisérské verzi z roku 2004, několikrát v televizi. Znám ho skoro doslova, scénu po scéně, a přesto pokaždé najdu nové dříve nepovšimnuté významy, přesto kdykoli si film pustím, zůstanu u obrazovky až do konce a znovu se kochám vynikající filmařinou a krásnou hudbou a znovu mi po zádech běhá ten příjemný mráz, který je pro mne vždy známkou, že právě zažívám něco výjimečného.


Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), rež. Miloš Forman

Ještě jeden Formanův film z amerického období, který je pro mne naprosto zásadní především svou hlavní myšlenkou touhy po svobodě a nezávislosti, odboje proti zvůli a manipulaci, která se napohled tváří jako ochranná a pečující ruka. Ukázka, že i v tom nejméně příhodném prostředí, jako je psychiatrická léčebna, si člověk může uchovat vnitřní svobodu a hrdost. Skvělé herecké výkony hlavních představitelů Jacka Nicholsona v roli nepříliš přizpůsobivého vězně, který je na psychiatrickém oddělení na pozorování, a Louise Fletcherové v roli "Velké sestry", která vládne oddělení pevnou rukou. Takovou oslavu svobody jako nezbytné podmínky k životu podle mne nemohl natočit nikdo lépe, než filmař s osobní neblahou zkušeností s totalitním režimem (v případě Miloše Formana dokonce hned se dvěma z nich). I když byl u nás tento nezapomenutelný film (jako jeden z pouhých několika filmů historie byl oceněn Oscary ve všech pěti hlavních kategoriích) oficiálně uveden až začátkem roku 1990, měl jsem možnost ho vidět na neoficiální projekci již o několik let dříve. Dodneška si pamatuji, jaké po poslední dramatické a přitom symbolické scéně filmu zavládlo v sále dusné ticho a jak nám všem divákům letělo hlavou, že ten film ve skutečnosti není vůbec o nějaké vzdálené americké psychiatrické klinice, ale je právě o nás a o našem životě. A domnívám se, že to do značné míry platí i dnes.

Pozn.: Článek popisující mou dávnou osobní zkušenost s filmy Miloše Formana si můžete přečíst ZDE


Tančírna (1983), rež. Ettore Scola

Francouzský film, který se celý odehraje beze slov a přesto je výmluvný, až z toho někdy chytá za srdce a jindy mrazí. A přitom se vše odehrává v jediném prostoru, kam si obyčejní lidé chodí zatančit. V příběhu jedné tradiční tančírny je zachyceno půlstoletí francouzské historie od předválečných let až po dobu vzniku filmu. Mění se tance, mění se způsob komunikace, pravidelní návštěvníci tančírny mění své oblečení, názory i charaktery a kolem přitom běží celé epochy, které tvoří (vzletně řečeno) historii a (řečeno docela obyčejně) i naše životy. A zatímco se na první pohled všechno od základů mění, při hlubším pohledu se dá narazit na základy, které jako by zůstávaly v proudu času neměnné, jako by šlo o podstatu člověka, na kterou poryvy doby nemají valný vliv. Divák hledí na všechny ty přicházející a odplouvající módy, prožívá spoustu minipříběhů, většinou jen lehce načrtnutých a nedořečených - smutných i groteskních, vášnivých i nenápadně křehkých - a jen žasne, co vše se dá vyjádřit pohybem, gestem, grimasou. Slova jsou v některých případech opravdu nadbytečná.


Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), rež. Věra Chytilová

Trocha groteskně svěžího vzduchu do jinak celkem vážněji laděného výčtu filmů. Ale i když se diváci většinou dobře baví, i tento film má závažný podtext, což u paní režisérky nepřekvapuje. Snad ani ne příběh, ale spíš kaleidoskop situací, kterými prochází stárnoucí donchuán v podání vynikajícího Leoše Suchařípy (opravdu jeho životní role) lovící dennodenně další a další mladé dívky, jako by chtěl zahnat přízrak stárnutí a smrti, jako by je neustálý přísun mládí a energie dokázal zastavit a obrátit tok času. Hlavní "hrdina" umí být milý a okouzlující, starosvětsky a nemoderně elegantní, ale jeho svět je přes všechny peripetie vlastně unyle prázdný, bezvýchodný, nenaplněný. Střety pohledů mládí a stáří odrážející lidskou touhu po zastavení času, aby i ti napohled nejzbytečnější ze zbytečných získali navíc pár chvil k tomu, aby zanechali něco světu. Třeba jen křídou v opilosti načmáraný nečitelný podpis na chodníku, který smyje první dešťová přeháňka.

Pro mě osobně bylo u tohoto filmu zjevením, jak se tu pracuje s kamerou, která dokáže zobrazovat rozpoložení hrdinů a ještě zprostředkovávat kontext. Navíc má film skvělý proměnný rytmus, bohaté vedlejší mikropříběhy a v neposlední řadě si na své přijdou i milovníci Prahy, která hraje ve filmu důležitou roli.


Markéta Lazarová (1967), rež. František Vláčil

Markétu Lazarovou považuji za několik filmů v jednom: Za historickou fresku zobrazující se syrovou věrností situaci v českých zemích v polovině 13. století. Za příběh dívky, která se místo služby Bohu, které měla být původně zasvěcena, stane ne zcela dobrovolně ženou jednoho ze členů rodu, který žije na nejasném pomezí mezi nižší šlechtou a loupežnickou bandou. Ale také za neuvěřitelně působivou obrazovou baladu, kde je ještě naplněn původní smysl filmu jako "oživlých obrazů", kde mnoho záběrů je možné jen zarámovat, a vznikne tak samostatné černobílé umělecké dílo, které je možné si třeba pověsit na zeď.

Viděl jsem mnoho historických filmů z celého světa, ale žádný z nich neměl takovou autenticitu jako Markéta Lazarová. Jako divák jsem překročil bludný kořen a propadl jsem se z kina přímo do doby, o které film vypráví. Nic nebyla jen atrapa, vše bylo opravdové, ze sněhu skutečně mrazí, zvuk se zařezává do uší, tvář vám bičuje skutečný vítr, když někdo tasí meč, musí se počítat s tím, že doopravdy poteče krev. Neumím si představit věrnější a poctivější zachycení dávné doby.

Když jsem byl na Markétě Lazarové poprvé v kině, mezi dvěma díly tohoto více než tříhodinového filmového eposu byla dokonce přestávka, během které si několik desítek návštěvníků mohlo skočit zakouřit nebo se napít. A já jsem zjistil, že i ostatní lidé jsou nejistí podobně jako já: Kde jsme se to ocitli a co tu děláme? Proč nás někdo takhle neurvale přenesl zprostřed středověkého příběhu a středověkých reálií sem do nějakého podivného města, kde se svítí elektřinou a jezdí tu automobily? Natolik umí Markéta Lazarová své diváky pohltit, pokud nejsou nedočkaví a jsou ochotni přistoupit na tempo vyprávění.


Jen jedna malá a nejspíš zbytečná poznámka nakonec: Myslím, že všechny filmy, o kterých jsem tu psal, si zaslouží - pokud je to jen trochu možné - být spatřené ve skutečném velkém kině, nejen na obrazovce přenosného počítače nebo televize. Pocházejí totiž z doby, kdy dobří filmaři právě jedině s takovou projekcí počítali, filmy jsou na to dimenzované a některé jejich úžasné vlastnosti se jinak nemohou úplně rozvinout. Tak pokud budete mít příležitost, nenechte si ji ujít, i když jste už film v menším formátu viděli (jedná se o tak známé věci, že by mě skoro překvapilo, kdyby tomu tak nebylo). Nemůžu vám samozřejmě zaručit, že se právě vám tyhle filmy budou líbit, ale můžu dát ruku do ohně, že jsou zatraceně dobré! :-)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mami Mami | Web | 25. července 2012 v 7:44 | Reagovat

Precizní zamyšlení, kvalitní výběr.

Filmy Woodyho Allena mohou zaujmout v každém věku :-)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 25. července 2012 v 8:41 | Reagovat

Pěkná kytice.

3 Kája Kája | Web | 25. července 2012 v 9:20 | Reagovat

Máš to pěkně napsané.
Žádný z filmů jsem neviděla pořádně, od začátku do konce.

4 Lisi Lisi | Web | 25. července 2012 v 12:15 | Reagovat

Od Woodyho Allena jsem viděla jenom jeho dva z novějších filmů, jinak z uvedeného žebříčku znám dokonale Amadea. Nádherný film.

5 Ivet Ivet | Web | 25. července 2012 v 18:56 | Reagovat

Amadeus, Tančírna, Faunovo velmi pozdní odpoledne, též má parketa. Hezký výběr Petře.-:)

6 Čerf Čerf | Web | 25. července 2012 v 19:12 | Reagovat

[1]: Inu, Woody je jistota :-)

[2]: Na nošení trochu těžká :-)

[3]: Třeba se to časem podaří...

[4]: Novější Woody už je trochu uhlazený. Dřív to byla občas divočina.

[5]: Co na to říct? Prostě známka vytříbeného vkusu! :-)))

7 Robka Robka | Web | 25. července 2012 v 19:18 | Reagovat

Velmi kvalitní výběr. Amadeus je také mým favoritem - pamatuji si, že jsem na něj byla v kině, když měl u nás premiéru. Od té doby jsem ho viděla už mnohokrát a pokaždé mě fascinuje.
Jediný film z tvého výběru, který jsem neviděla, je Tančírna. Zapisuji do pořadníku.

8 Miloš Miloš | Web | 26. července 2012 v 8:27 | Reagovat

Petře, nejsi filmový kritik? Moc pěkně jsi to napsal. U Fauna, kterého jsem také vybral, jsem úplně zapomněl na krásné záběry Prahy. Tančírnu neznám, asi zkusím se podívat, co na to říká uloz to.

9 Libor Libor | Web | 26. července 2012 v 9:56 | Reagovat

Gratuluji k dobrému vkusu. Já bych osobně místo Markéty dal přednost Údolí včel, ale bylo by to "o prsa".

10 Lenina Lenina | Web | 26. července 2012 v 12:49 | Reagovat

Woody, ó Woody. Annie je skvělá. Stejně tak Amadeus. Ale to jsem vážně jedinej člověk na planetě, kterej nenávidí Markétu Lazarovou ve všech formách?

11 š š | Web | 26. července 2012 v 15:45 | Reagovat

Zajímavé. Kdybych měla napsat o svých filmech, které mě ovlivnily, asi by to nebyla žádná kvalita (není to o oblíbenosti, ale o vlivu)... První, co mě napadlo je pohádka Annička s lískovými oříšky.. Ta příšerná ovčí maska mě tak ovlivnila, že do dnes nemám ráda ovce... A tak by to asi bylo i se zbývající čtyřkou :)

12 Vendy Vendy | Web | 26. července 2012 v 19:22 | Reagovat

Moc pěkná sbírka filmů, myslím že jsem to chválila i minule. Markéta Lazarová je opravdu to, čemu se říká filmová báseň. Amadeus je zase pastva pro oči, a taky muzikální vystoupení, Mozartova hudba je opravdu poslouchatelná. A Salieriho mi bylo kupodivu líto. Vidět, že to, na čem se pracně pachtí několik dní, Mozart zvládne a zdokonalí během několika minut... to musí opravdu hejbnout žlučí každému normálnímu člověkovi a Salieri věru nebyl světec.
Přelet nad kukaččím hnízdem... pořád si říkám, že už bych měla tu knížku vytáhnout a znovu si to přečíst (vím že zde je přehlídka filmů, ale chtěla bych si knížku s filmem porovnat).
Zvylé filmy jsem neviděla...

13 Čerf Čerf | Web | 26. července 2012 v 20:30 | Reagovat

[7]: Pokud se pamatuju, Amadeus byl ve své době prvním filmem, který se v centru Prahy nehrál týden nebo čtrnáct dní (snad kromě Kinoautomatu, ale ten se stěhovat nemohl, protože byl poněkud "nemovitý"), ale dloooooouho, takže jsem v té předlouhé premiérové vlně stihnul tři představení. Za Tančírnu v pořadníku se přimlouvám, ostudu neudělá :-).

[8]: Kdepak kritik! Jó to kdysi dávno jsem míval pořádně kriticky nabroušené pero a skásnul jsem kdeco, než jsem došel k závěru, že je to většinou zbytečně utracený čas a nervy. Hmmmm, tak teď místo toho píšu na blog, to je mnohem lepší, že? :-) I když i to je svým způsobem zástupná činnost za vše, co nemůžu, i když bych sebevíc chtěl. Mimochodem o Amadeovi jsem napsal asi šestistránkovou premiérovou "recenzi", byla fakt detailní a v hlavě mi strašila jedna z tehdejších oficiálních recenzí, která se zabývala např. takovými volovinami, jako že ve filmu není dostatečně zdůrazněn Mozartův kladný vztah k Praze; to jsem tehdy opravdu řval nahlas a velmi velmi vulgárně :-)

[9]: Údolí včel je víc příběh, Markéta Lazarová víc báseň, což logicky plyne z charakteru předlohy. Ale Údolí včel mám moc rád, bylo dokonce v širším výběru. Jan Kačer jako Armin je v něm mimořádný. Mimochodem kdesi jsem se dočetl, že Údolí včel vzniklo jako jakýsi materiální "odštěpek" Markéty Lazarové, jejíž natáčení bylo ukrutně drahé a mnoho připraveného materiálu bylo třeba "znovupoužít", aby se aspoň část nákladů vrátila. Tím hlubší úctu mám k tvůrcům a zkouším si představit, co by za takových okolností asi vzniklo dnes :-).

14 Čerf Čerf | Web | 26. července 2012 v 20:40 | Reagovat

[10]: Markéta Lazarová se přece nemůže líbit každému, to by bylo proti přírodě. A nenávist je emoce, což mi přijde u uměleckého díla jako lepší efekt než když vůči němu lidi zůstanou chladní :-).

[11]: Anička s lískovými oříšky by se podepsala jistě i na mně; naštěstí jsem ji poprvé neviděl jako malé dítě, takže ovce dodneška snesu :-))

[12]: Knížka je taky výborná, řekl bych, že je to v tomto případě vyvážené. Na rozdíl třeba od Fauna, což je původně miniaturní povídečka od Jiřího Brdečky, nic moc, vyšla v knížce, kde je řada lepších věcí.

No jo, když nejsme Mozarti, musíme holt makat. Life´s not fair! :-)

15 Melinda Melinda | 12. srpna 2012 v 17:57 | Reagovat

Markétu Lazarovou bych mezi 5 měla také. A mně by se tam pochopitelně vešel i ten WA - jenom je těžké říct, který...

16 sneczech sneczech | E-mail | Web | 18. srpna 2012 v 13:33 | Reagovat

Přelet nad Kukaččím hnízdem. A sám bych přidal i některý z filmů od Aki Kaurismäkiho...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama