Srpen 2012

Fotohádanka č.11

30. srpna 2012 v 21:51 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Zase po nějaké době vám předkládám obrázek k hádání. Dnes, jak doufám, snad hádanka nebude úplně triviální (ale těžká taky ne, nebojte se). Chtěl jsem tentokrát, abyste mohli své fantazii trochu popustit uzdu a abyste nemuseli za každou cenu určovat, co přesně na fotografii je. Samozřejmě, pokud chcete, hádejte, ono to jde určit dobře, ale spíš mi šlo o to, abyste se zkusili zamyslet, co vám obrázek připomíná, abyste si mohli hodně představovat a taky se u toho možná trochu trochu bavit. Nejde přece o vědomostní soutěž!

Tak schválně: Co myslíte, že je na následujícím obrázku?



Pokud jde tentokrát hlavně o představivost a obrazotvornost, je možná zbytečně přikládat jakékoli indicie. Ale abyste neřekli, že jsem vás ošidil, několik jednoduchých bodů přece jen připojím:

1. Fotografie vznikla v exteriéru a vsedě, i když lidé s dobrým orientačním smyslem by spíš tipovali, že jsem ji vyfotil vleže na boku.

2. Budete-li pozorní, v obrázku můžet najít často používaný léčebný prostředek.

3. Na fotografii je patrné, že mi všechno trvá dlouho.

4. Při fotografování mi bylo docela líto, že nenosím hodinky.

Tak co, troufnete si pustit fantazii na volno? Správní řešení uveřejním v sobotu večer.


Cesta do pravěku:
Dnes vám jako bonus přikládám odkaz na malou povídku z úplných začátků tohoto blogu. V televizi, kterou mám k psaní puštěnou jen obrazem, bez zvuku, totiž právě běží jakýsi fotbalový zápas, tak mě napadlo, že povídečka
O zamilované panně Lidušce by mohla být pro dnešní večer vhodná, byť v přímém přenosu právě hraje Sparta, zatímco z tři a půl roku starého blogového záznamu Slavie. Jako kdyby to ostatně nebylo v konkurenci upřímných lidských citů jedno! :-)

------------------------------------
Správné řešení fotohádanky:

Přikládám fotografii, ze které bude řešení hádanky jasné:


Když se podíváte na obrázek, zvětšíte si jeho dolní pravou část, otočíte ho o 90 stupňů a jemně rozmlžíte, vyjde vám přesně to, co je na obrázku hádanky. Tedy přesně jak uvedla Lucka: Jedná se o tekoucí (nebo lépe řečeno padající, vzhledem k pootočení) vodu z vodotrysku na hlavním náměstí v Jeseníku, kde se voda používá jako tradiční léčebný prostředek. Všechno mi trvá dlouho, dokonce i expozice (mám rád, když jsou pěkně dlouhé a nikam se nespěchá, voda je pak pěkně rozmazaná a roztřepená). No a je jistě škoda, že jsem u sebe neměl hodinky, protože bych si díky artefaktu na fotce byl mohl aspoň na chvíli dopřát hodinky s vodotryskem :-). Vždyť říkám, neberme to příliš vážně.

Ale moc jste mě všemi svými nápady a fantazií potěšili. A Lucko, ty samozřejmě navíc i svou holmesovskou logikou při práci s indiciemi :-)

Přeju všem krásnou neděli.

O zázračném obrazu Adalberta Mošničky

27. srpna 2012 v 22:45 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Pan Adalbert Mošnička, služebně nejstarší tramvaják v hlavním městě procitl bez zjevného podnětu ze spánku místo v tradičních půl čtvrté už ve tři. Zdálo se mu to divné, za celou jeho tramvajáckou kariéru se mu nic podobného nestalo. Vždy spal až do poslední možné vteřiny a když velký budík na nočním stolku začal neurvale vyřvávat své řežavé CHŘŘŘŘŘŘ!!! pan Mošnička se s ukrutnými nadávkami, které tak spolehlivě dokázaly spánkem ještě ztuhlé tělo nabudit na jakžtakž provozní teplotu, vyškrábal z vyhřáté postele a pravým hákem budík razantně umlčel. Tak to probíhalo kdykoli jindy, ale ne dnes. Dnes byla kolem jen tma a ticho, do kterého sice budík pravidelně tikal, ale na hlučnější projev si zatím netroufal. Pan Mošnička s údivem zjistil, že jeho uvažování - byť nebylo tentokrát vybuzeno vodopádem nadávek a láteřením - je pozoruhodně čerstvé. Z dálky se třikrát ozvaly kostelní hodiny.

Údery věžních hodin se smísily se zvláštní ozvěnou, kterou ještě v hlavě pana Adalberta dozníval poslední ranní sen. Normálně tramvaják všechny své sny zapomínal, zvuk budíku nepřipouštěl uchování tak lehounké vzpomínky na vytrvalou noční práci nevědomí. Ale dnešní ráno je výjimečné. Třeba bych si dnes mohl díky zvláštní konstelaci událostí konečně jednou pamatovat svůj sen, pomyslel si pan Mošnička. Vzdáleně tušil, že se mu k ránu cosi zdává, ale kdykoli se pokusil vybavit si nějakou jednotlivost nebo aspoň téma snu, vybavil se mu jen řinkot zvonku a slova, která by se, nežít sám, asi styděl použít. Ale pan Adalbert žil sám, protože - jak se ubezpečoval už léta - člověk, který byl svými rodiči potrestán takovou kombinací křestního jména a příjmení, by neměl vstupovat do mezilidských svazků. Ostatně za celých šedesát let svého vědomého života nepotkal ženu svých snů. Ano, říká se "ženu svých snů", ale kde ji vzít, když tramvajáci na ranní směně jsou o své sny soustavně okrádáni nesnesitelným zvukem budíku nařízeného na půl čtvrtou.

Pan Adalbert se náhle posadil na posteli. Hlavou mu prolétl nečekaný obraz. Obraz překvapivě jasný, s dobře vyvedenými detaily, nikde ani stopa po snovém závoji nebo rozostření. Dodneška netušil, že sny umějí být tak ostré. Technika už přece jen výrazně pokročila; ostatně když je to možné u televize, proč by to nemohlo fungovat u snu. Pan Mošnička užasl: Na projekčním plátně své sítnice, která ve tmě třetí hodiny ranní nedokázala zobrazit žádný předmět okolního světa, spatřil jasný obraz ženské tváře. Poznal ji okamžitě. Byla to ona! Včera mu přišla říct do jeho řidičské komůrky, že našla na jednom ze sedadel peněženku. Takových poctivců není už dnes na světě mnoho, proto mu nedalo moc práce si její usměvavou a poctivou tvář jemných rysů s lehkým nádechem aury a s upřímnýma hlubokýma očima vtisknout do paměti. A teď ho přišla navštívit ve snu, ve snu, který zůstal z dosud nevysvětlitelných příčin na rozdíl od všech ostatních uchován.

Pan Mošnička labužnicky přivřel oči, aby lépe zaostřil na tu krásu, která zůstala otištěna v jeho shlucích neuronů. A tu se začaly dít divné věci. Obrazu zesílily kontury a naopak se začaly rozmazávat detaily. Původně černobílý obraz postupně dostával barvy, na rozdíl od reality za oknem vyšlo v obrazu jasně žluté slunce, přidala se modrá plocha letní oblohy a zelenohnědá mozaika luk a polí a barvy se začaly přeskupovat, jako kdyby hrály jakousi pozoruhodnou hru s nevysvětlitelnými pravidly. Půvabný obličej, který stál na počátku celého toho zázraku, se upozadil a v obrazu nebyl nikde vidět, přesto pan Adalbert pociťoval jasné známky jeho přítomnosti v celém tom zvláštním díle. Když se barvy usadily a přestaly vířit a dovádět, udivený pan Mošnička uviděl obraz neskutečné síly a krásy, který - jako výtvarný nedouk - si nikdy netroufal spatřit. Byl to nádherný obraz, do kterého se zkoncentrovaly všechny sny tramvajáka těsně před penzí, všechny ty sny, které mu během jeho časných rán nebylo dopřáno dosnít. Jeden jediný obraz za všechny. A tehdy se pan Mošnička rozhodl, že za dobré paměti ten úchvatný obraz namaluje.

Hned v dopolední pauze se na točně zastaví v prodejně výtvarných potřeb a nakoupí barvy. Pan Adalbert se vůbec nevyznal v barvách, měl problém rozeznat cihlovou červeň od karmínu, ale tenhle sen byl zázračný od samotného počátku a pan Mošnička neměl nejmenších pochyb, které barvy jsou ty pravé; ze tmy podvědomí na něj vyskakovaly názvy, které v životě neslyšel, ale byly to přesně ty správné. Co za úžasné tvůrčí síly si vzaly nebohého pana Mošničku jako své rukojmí, takže včera večer ještě naposledy usnul jako obyčejný tramvaják a ráno se probudil jako... Jako malíř. Ano, malíř, pan Adalbert jasně cítil, že se ho dotkla síla životního poslání. Ten ženský obličej byl poselstvím, dospíval pan Adalbert k překvapivému závěru, že jeho dny v tramvajácké uniformě končí a budou nahrazeny pomačkaným kloboukem rozervaného malíře, malíře, jehož životním posláním jen namalovat TENHLE jeden jediný obraz, nic víc než obraz, do kterého se zkoncentrovaly všechny sny jeho života. Věděl, že ho namaluje a věděl, že se jím proslaví, protože onen abstraktní obraz bude fascinovat každého pozorovatele; jeho kompozice je dokonalá (pan Adalbert před tím nikdy slovo kompozice nepoužil, ani ho neznal, snad mu jen připomínalo ozvy dávných školních písemných prací), vše je precizně vyváženo v barvě i tvaru, do obrazu se vkrádá překvapivá perspektiva i osvětlení a vše je tolik, tolik autentické… Panu Mošničkovi se v kůži abstraktního malíře začínalo líbit.

Teď už věděl, že je jeho údělem namalovat tento jediný dokonalý obraz, který vstoupí do dějin malířství. Obraz, nad kterým budou plesat kritici z celého světa a jenž svou dobrotivou mocí, kterou mu věnovala do vínku sympatická poctivá nálezkyně, dokáže zapálit pro výtvarné umění i lidi dosud v této oblasti netknuté jakoukoli osobní zkušeností, pozitivní emocí a zážitkem. Teď konečně to panu Mošničkovi došlo: Vždyť Adalbert Mošnička je z podstaty jméno umělce, jak již jeho rodiče - dej jim pánbůh klidné odpočinutí - dávno předpověděli. Novopečený malíř znovu přivřel oči a spatřil jemně bledničkově osvětlený výstavní prostor galerie vystavující jediný obraz, životní dílo věhlasného Adalberta Mošničky, člověka, který skoro celý život řídil obyčejnou tramvaj, aby těsně před penzí konečně vystříknul z jeho nitra dlouho po drobných střádaný gejzír geniality.

Pan Mošnička si představil zástupy návštěvníků, tísnící se před jeho plátnem, palety kopistů marně se snažících napodobit jeho styl, přitom jde o úplně jednoduchou abstraktní malbu, ale v žádné kopii není obsažena ani stopa po jiskrnosti originálu. A lidé jsou tak nadšeni a plni emocí, že stojí frontu dokonce i na zápis do návštěvnické knihy. Ano, tu knihu, velkou a tlustou návštěvnickou knihu pan Mošnička také koupí, koupí ji ze svého posledního tramvajáckého platu, protože malířství je posláním, které se neslučuje s každodenním vstáváním o půl čtvrté. Pan Mošnička se zasmušil: jako by mu po vymetené letní obloze přeběhl černý mrak. Jaká by taková návštěvnická kniha měla být? Má být bez linek? S linkami? Nebo dokonce se čtverečky? Pak Adalbert osobně by dával přednost linkám, ale co když mu budou nadšení obdivovatelé jeho díla do návštěvní knihy něco chtít nakreslit, vyjádřit to, co je slovy nepopsatelné, obrazem nebo snad úryvkem notového záznamu. Tedy hladká, nijak nečleněná bílá plocha? Snad by přece jen bylo lepší zvolit linky. Mraků na dosud za okny zcela černé obloze přibývá. Čtverečky! Kdo to kdy viděl, v návštěvní knize čtverečky… Nebo snad linky s okraji?

Vtom se ozval strašlivý ryk od nočního stolku, až se v Mistru Mošničkovi zastavilo srdce. "Do prčic, himlhergot, kterej idiot!!!!..." zařval abstraktní malíř krvežíznivou kletbu, kterou by v televizi před 22.hodinou muselo překrýt dvacetivteřinové pípnutí. Dobře mířený a léty skoro zautomatizovaný pravý hák umlčel vřešťana jako každý den přesně v půl čtvrté.

Když se chtěl pan Adalbert Mošnička rozpomenout na tu nádhernou snovou myšlenku, kterou mu osud přihrál do cesty, nešlo to, i když se snažil, až se mu rozbolela hlava. "Pár měsíců před důchodem, to není nic neobvyklého," řekl mu doktor, který ovšem podle předchozích zkušeností často léčí, ale málokdy chápe. Nejenže si pan Mošnička už nikdy ten nádherný obraz nevybavil, nevybavil si dokonce ani to, že šlo o obraz, a v hlubokém nevědomí skončil i sympatický obličej inspirativní poctivé nálezkyně. A tak svět přišel kvůli spolehlivému budíku a kvůli linkově - čtverečkovému dilematu o pilíř výtvarného umění. A co víc, nikdo toho nelituje, nevěda o co přišel. Jen my sami to víme, ale - upřímně - kdo nám něco takového bude věřit?


Za pár měsíců bude pan Adalbert Mošnička v penzi. Schválně jak dlouho mu bude trvat, než si jeho organismus odvykne vstávat každé ráno v půl čtvrté. Až se to podaří, třeba se mu bude zase zdát sen. Ale ten už - při rozmanitosti snů - bude nejspíš úplně ale úplně o něčem jiném :-).

Nedělní miniglosy č.183

26. srpna 2012 v 17:01 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Sedminásobnému vítězi cyklistické Tour de France Lance Armstrongovi odebrala agilní Americká antidopingová agentura oficiálně všechny jeho tituly z nejslavnější soutěže. Zároveň podle stejného postupu začala vyšetřovat i další cyklisty, kteří se umístili v pořadí za Armstrongem. Dá se tak očekávat, že po několika desítkách let dalšího zkoumání a soudních procesů přiřkne agentura vítězství ve zmíněných ročnících vždy nejlépe umístěnému jezdci, který již zemřel, a není ho proto možné vyšetřovat.
-----------------------
Odboráři se během posledních veder snažili získat pro zaměstnance některé výhody plynoucí z extrémního počasí, především to, aby byli zaměstnanci pouštěni dřív z práce. Svaz zaměstnavatelů však takový nápad nepovažuje za dobrý, naopak prosazuje pouštění zaměstnanců domů až co nejpozději večer, kdy už teploty v ulicích nejsou tak enormní.
-----------------------
Na Šumavě se uskutečnil slavnostní večer ku příležitosti pokácení milióntého stromu kvůli kůrovci. Diváci mohli ve velkolepém programu během komponovaného večera spatřit průřez celou historií boje s kůrovcem, přičemž vrcholem bylo vystoupení letky cvičených lýkožroutů, kteří názorně předvedli vylétnutí ze stromu, ke kterému byli připoutání ekologičtí aktivisté. Pozorovatelé i diváci přijali celou slavnost s nadšením, podle většiny reakcí však bylo nedávné zahájení olympijských her v Londýně přece jen o chloupek lepší, protože u Modravy bohužel kvůli náhlé indispozici nemohl vystoupit Mr. Bean.
-----------------------
Zadržený poslanec David Rath se pokusil přesvědčit několik osobností veřejného života, aby za něj zaplatily soudem stanovenou čtrnáctimiliónovou kauci. Jak to pro něj bylo důležité, je vidět nejlépe na skutečnosti, že k jednání využil dokonce většinu času, který měl na setkání se svými blízkými. Rath je přitom na své blízké velmi citově vázán a proslulý se kdysi stal svým zásadovým vyjádřením: "Rodiny jsou základ státu!"
-----------------------
Jako připomínka 44.výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy bylo provedeno malé symbolické obsazení oblasti s centrem v Karlových Varech. Protože zpočátku nebylo úplně zřejmé, že jde pouze o symbolickou připomínku historických událostí a ne o skutečnou invazi, pro příští školní rok se zdvanáctinásobil počet zájemců o kurzy ruského jazyka.

Výbuch ve třinácté komnatě

23. srpna 2012 v 18:48 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Zaslechl jsem včera zprávy v televizi:
říkali, že kromě hospodářských krizí
a všech konců světa, které klepou na vrata,
vybouchla teď navíc má třináctá komnata.

Snad to bylo z vedra; příčiny se ještě šetří
a různí odborníci jsou kvůli nim ve při;
sousedy ta zpráva oprávněně děsí:
Kdoví, co tam bylo za výbušné směsi!

Piju z nervozity třetí, čtvrtou sklenku
a přemýšlím o tom, co je všechno venku:
Přísně tajné složky včetně nejskrytějších přání
jsou už ode dneška pro zájemce volně k mání.

Pikantní fotky snů, které upíral jsem světu
plují bez cenzury po moři internetu
a čerstvý úpis krví, o nějž si kdysi řeklo,
trochu dřív, než chtěl jsem, dychtivě spolklo peklo.

Vystavil jsem slunci slova uvyklá jen šeru,
i situace, kdy se sám se sebou peru.
S verši uvyklými pobývat jen mezi svými
mi v blescích pozornosti docházejí rýmy.

Noc stoupá vzhůru, zatímco den se krčí u dna,
rozpaků plný vak a studu plná studna;
jak dobří holubi se některá přání vrací
a u vyvrácených veřejí je loví paparazzi.


Dnes přijdou lidé z firmy, kteří přesně změří
zbytky vyražených pancéřových dveří,
nasadí pak do nich pěkně na míru
nové lehké dveře z hedvábného papíru.

Skrytý jenom jemným průsvitným paravánem
přebírám zbytky snů a brodím se novým ránem.

Skutečnost balancuje na hranici kýče:
Je to jen tvá dlaň, do které vtisknu klíče.

Ohnivé poděkování

21. srpna 2012 v 21:11 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Když venku panují největší letní vedra, není oheň zrovna tím nejoblíbenějším z živlů a dostane nejspíš v popularitě na frak nejen od větru, vody a chladivé země, ale v jeho roli živlu ho v očích úžehářů úspěšně zastoupí zmrzlina nebo vychlazené pivo. Jakmile ale vedra pominou a jsme vystaveni nepřízním všeho druhu, začneme instinktivně pociťovat potřebu tepla a sálání. Pak se vracíme pokorně k němu.

Dovádějící v ohništi umí bryskně proměnit oslizlý a z ledničky vytažený špekáček v horkou, uhelnatě mastnou a voňavou lahůdku. A dovádějící v našich srdcích umí proměnit na pohled chladné a odtažité lidi v lidi vroucí, žhavé a sršící jiskrami. Není to snad další z kaskády zázraků, když v sobě ten vnitřní oheň pocítíme a když ho třeba navíc ještě dokážeme šířit dál?

Není to tentokrát sice žádné oficiální haiku, jen do jeho formální podoby otesané konstatování:


Alespoň fotkou

sluší se poděkovat

zažínajícím.









Nedělní miniglosy č.182

19. srpna 2012 v 18:55 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Město Krupka zakázalo speciální vyhláškou rozdělávání ohňů na veřejných prostranstvích. Představitelé místního romského společenství vnímají tuto vyhlášku velmi negativně. Ohně prý obyvatelé rozdělávají jen proto, aby si kouřovými signály předávali informace místo e-mailů, protože jim město odpojilo internet. "Odpojení internetu bylo jednoznačně diskriminační, protože cílí výhradně na naši komunitu," uvedl nejmenovaný romský předák. "Dokonce sami představitelé města se rasisticky chvástali, že internet odpojili jen černým uživatelům!"
-----------------------
Prezidentskou kandidaturu ohlásila nově i dosud celkem neznámá Jana Lysoňková z Křižanovic u Vyškova. Odborníci na marketing se shodují v názoru, že vědma, léčitelka a jasnovidka by svým programem zaměřeným především na otevírání lidských srdcí mohla oslovit zejména kardiochirurgy.
-----------------------
Angličtí ornitologové se rozhodli pomoci zesláblé kukačce nalezené poblíž městečka Surrey. Opeřence, který by pravděpodobně bez lidské pomoci nedokázal překonat dlouhou cestu na zimoviště do Afriky, proto přepraví na místo letadlo společnosti British Airways. V současné době probíhá už jen dolaďování drobností, především diskuse, jestli může kukačka během letu rovněž bezcelně nakupovat, a jak pro její případ upravit pravidla pro používání bezpečnostního pásu. Letecká společnost si od této akce slibuje, že by mohla získat dominantní postavení mezi migrujícími evropskými kukačkami, což je segment, který by měl v příštích letech podle analytiků výrazně růst na rozdíl od dlouhodobě stagnujících bernešek.
-----------------------
Cenu za evropský umělecký počin roku získala překvapivě vlaková četa rychlíku Burgas - Budapest - Praha. "Síla této špičkové instalace tkví především v tom, jak realisticky dokáže zaměstnat všechny smysly cestujících," řekl nám předseda odborné poroty věhlasné soutěže. Navíc umělci vsadili na aktivní spolupráci pasažérů, kteří se museli do performace fyzicky zapojit, když vlastnoručně odháněli nájezdy vlakových zlodějů. "Samozřejmě, pár nedopatření se ještě našlo, například celkem fungující otevírání oken. Ale například záchodky si naléhavou syrovostí své naturalistické výpovědi o postmoderním dnešku prakticky v ničem nezadaly s pověstnými instalacemi slavného Damiana Hirsta, které se navíc na rozdíl od čerstvě oceněného artefaktu většinou bojácně skrývají za skleněnou stěnou."
-----------------------
Podle posledního návrhu Ministerstva zdravotnictví by se měl zákaz kouření nově vztahovat i na hromosvody nižší než 10 metrů. "Poté, co minulá novela prakticky znemožnila kuřákům provozovat svůj zlozvyk na zemském povrchu, uvnitř budov, na všech vodních plochách i v podzemí, část kuřáků začala s cigaretami šplhat na hromosvody," řekl nám mluvčí ministerstva. "Nová úprava by měla zajistit, že kouř vytvářený kuřáky na hromosvodech bude mít dostatečný prostor na rozptýlení. I vyšší hromosvody však budou opatřeny výhrůžnými nápisy: Hromosvody mohou způsobit odřeniny!!!"

Šťastná čísla

18. srpna 2012 v 14:56 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Porušil jsem
zrovna včera
devět z bodů
desatera.
Poznal jsem tak
skrze tebe
za pět prstů
sedmé nebe.

Jsi sen, který
neodlétá.

Sedm divů
mého světa.

O ukradené tlačence a církevních restitucích

15. srpna 2012 v 23:11 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Mám rád Formanův film Hoří, má panenko. Jeho humor není laskavý, nehladí po srsti, je útočný, výsměšný a mrazivý. Jednou z klíčových scén je, určitě se pamatujete, vracení tlačenky do vykradené tomboly hasičem se zbytky zásadovosti a lidské cti. Dalo by se říct - z etického pohledu by měl být kladnou postavou. Ne ale v kontextu české společnosti. Naopak, milý hasič je kvůli své poctivosti (nebo spíš vyplašenosti?) společností, která zlodějinu povýšila na normu, považován za idiota, dokonce už není sousedům a vlastní manželce ani k smíchu, snad jen k politování a k opovržení. A navíc je tento hasič paradoxně i jediným "usvědčeným zlodějem" (byť je to ve skutečnosti jinak). Pokud něco vrací, přiznává přece tím nepochopitelným krokem, že kradl, a tím se nejenže vyčleňuje z "normální" společnosti, ale hází tím špínu i na společenství, jehož je součástí, tedy na celý hasičský sbor.

Tahle slavná scéna s tombolou se mi vybavuje, když sleduji politické tance kolem tzv. církevních restitucí. Stát, podobně jako onen hloupý hasič, se rozhodl vrátit část toho, co kdysi jeho předchůdce ukradl v domnění, že se na krádež jednak časem zapomene a jednak že krádež posvěcená většinou (ať už jen formálně nebo skutečně) přestává být krádeží. A - kupodivu - ze všech stran začínají povstávat hlasy, že lepší a společensky přijatelnější bude nechat jednou rozkradenou tombolu být, protože proč bychom si zrovna my měli pálit prsty něčím tak obtížně uchopitelným, jako je spravedlnost.

Jak už to ve vypjatých okamžicích bývá, málokdo přemýšlí o faktech. Jednak jsou fakta většinou komplikovaná na pochopení i posouzení, a nevyhovují tedy vyžadované mediální zkratce, jednak pouhá skutečnost, že jde o nesporný fakt, ještě neznamená, že tento fakt nemůže být interpretován mnohými a často si vzájemně protiřečícími způsoby. V takové situaci jsou fakta pravidelně odhazována jako cosi nepodstatného a situaci jen komplikujícího, jako zátěž balónu, který se odlepí od země jen tehdy, když se faktů jednou provždy zbavíme. Naneštěstí to lze, protože když odstraníme fakta, nezbyde kupodivu prázdný prostor, ale zůstanou v něm emoce.

A proto místo faktické debaty o tom, jak nejlépe tlačenku do tomboly vrátit a jak zajistit, aby se na odvozených převodech majetku opět nenakapsoval někdo z hlídačů tomboly, slyšíme z různých stran zastrašující výkřiky: Církevní restituce vysají státní rozpočet na dlouhá léta dopředu lépe než hrabě Dracula! Církve jsou nemravné, když chtějí zabavený majetek zpátky, ostatně samy ho získaly pochybným způsobem, většinou vraždami, mučením a upalováním. A taky nám (komu?) samozřejmě ti proklatí černoprdelníci upálili Husa a dodnes znásilňují malé děti a vůbec musí být perverzní, protože přece věda už dávno vysvětlila chod celého světa a dobře se při tom ukázalo, že Bůh je pouhým marketingovým výmyslem sloužícím k oblbování lidí s nedostatkem intelektu (což jsou mimochodem z nějakých pozoruhodných příčin vždycky výhradně ti ostatní). Jaké krásné emoce nám tu vznikly odhozením faktů, podobně jako spousta krásného nepořádku a chaosu často vzniká odhozením Boha.

Osobně nepotřebuji ke svému životu a k "managementu" mého vztahu s Bohem žádnou z církví. Znám ale řadu ctihodných lidí, kteří do církví patří, považují je za fajn věc a ke svému životu je potřebují, a já je kvůli tomu nemám důvod považovat za pomýlené (ostatně průměrná úroveň pitomosti uvnitř církevních uskupení se mi zdá být dokonce o dost nižší než mimo ně, ale to už může být, uznávám, jen moje subjektivní interpretace). Nejsem tak domýšlivý, abych považoval právě svůj obraz světa za správný a druhým ten jejich upíral. Přiznávám se ale, že zastávám názor, že co bylo prokazatelně ukradeno, mělo by být navráceno, zvlášť pokud to bylo ukradeno státem. Kdyby tomu tak nebylo, byla by to pro stát indicie, že je dovoleno ukrást beztrestně komukoli cokoli, bude-li tomu dostatečný počet lidí tleskat. Pak se člověku možná dvakrát, třikrát podaří stát na té správné straně barikády, ale počtvrté nebo popáté to konečně vyjde a dojde řada i na ty, kteří pomáhali tento dlouhodobě mimořádně nebezpečný mechanismus roztáčet.

Je lidsky pochopitelné, že se lidem nechce vracet něco, na co už si dávno zvykli jako na svoje a o čem byli jako o svém dlouhá léta ujišťováni. Tím spíše, že ten, komu se navrací, často nepůsobí zrovna sympaticky a většina obyvatel si bez něj svůj život (na rozdíl třeba od generace jejich prarodičů) dovede bez problémů představit. Ale pořád se snažím mít na paměti, že v tomto případě nejde ve skutečnosti ani o milodar ani o držhubné, jak je tomu často v případě jiných přerozdělovacích akcí státu. Tentokrát jde o vrácení toho, co bylo kdysi ukradeno. Podobně jako restituce proběhly u soukromých osob (mimochodem i to kdysi pěkně roztočilo kola nevymýtitelné mezilidské závisti), je podle mne správné, že musí proběhnout i u církví.

Na základě informací, které jsem si o církevních restitucích zjistil, je považuji za krok správným směrem. Je možné se bavit o tom, zda je v současné situaci na podobné restituce správný čas (v tom případě se ale spíš ptejme ne na to, jak dlouho je možné tento nutný krok odkládat, ale jak je možné, že byl tak dlouho odkládán). Je možné vést spory, zda model výpočtu je správný (ve skutečnosti žádný nemůže být zcela správný, a každý tedy bude vždy napadnutelný, takže by bylo možné se úspěšně hádat donekonečna, což je jistě dobrá zábava, zvlášť jste-li za hádání dobře placeni).

Co mi ale nesmírně vadí, je to, když politické síly, které s církevními restitucemi nesouhlasí a brání jim (a chápu, že vzhledem ke svému elektorátu souhlasit nemohou) staví svou kampaň především na negativních emocích - na závisti, na nesnášenlivosti, na strachu. Bohužel, v politice je to skvělá a málokdy selhávající zbraň. Co na tom, že je to chucpe?

A tak stát v roli zásadového hasiče (tedy, popravdě, ono to s těmi zásadami také nebude tak horké, ale o tom zase až někdy příště) se pokusil - vystaven všeobecnému posměchu a nadávek okolí přímo anebo nepřímo schvalujícímu dávnou zlodějinu - hodit kus tlačenky zpátky do tomboly, aby aspoň několik vylosovaných mohlo vyinkasovat svou oprávněnou výhru.

A já - i když je mi stydno za další zloděje, kteří sami nic vrátit nehodlají, byť mají doposud pod svými stoly plné tašky, ho v tomto kroku podporuji, mimo jiné i proto, že si vážím těch, co jsou ochotni prosazovat nepopulární věci, jsou-li přesvědčeni, že jde o věci principiálně správné, které přinesou z dlouhodobého pohledu svůj důležitý užitek, byť to není užitek prvoplánově kupecký, který jediný jsou ochotni obyčejní kupčíci občas vzít na milost.

O olympijské horečce

12. srpna 2012 v 18:35 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Není nad to přivodit si v půlce horkého léta pořádné nachlazení. Kašlete, kýcháte, rýmujete, kolem čela se vám dělá svatozář z krůpějí potu, a je vám hic. Trochu znejistíte, protože nevíte, která část z pociťovaného vedra je dána horečkou a která letním pařákem. Zvlášť když starému a podle nových regulí Evropské unie zásadně škodlivému rtuťovému teploměru jste nedávno rozcinkli kuličku s živým stříbrem. Teploměr tedy stále ukazuje, že kypíte zdravím, naopak vyhlížíte jako poněkud chladní k pokušením světa, i když ve skutečnosti - ať už je to dáno nemocí nebo vaším normálním rozpoložením (kdo to má od sebe ve vašem horečkou oslabeném stavu rozeznat?) - jste pořádně nažhavení a vnitřní energie s vámi doslova cloumá.

Taková horečka je celkem šikovná výmluva pro kdeco. Jinak obtížně obhajitelné jednání a z opratí vytržené a z kloubů vymknuté myšlenky se na ni dají v pohodě svést a nikdo vám to nemůže mít za zlé. Skvělé alibi! Trochu blouzní, chudák, ale však ono se zase vše dá postupně do pořádku. Jen co trochu vychladne, zase začne chodit do práce a přestane snad myslet na blbosti.

Dny i noci v horečkách se odehrávají na pomezí mezi snem a skutečností. Protože výlety za skutečností mimo domov byly v posledních dnech chorobou poněkud omezené, skutečnost byla v posledních dnech reprezentována především televizními přenosy z olympijských her, u kterých jsem většinu dne trestuhodně proklimbal, a které - překonali-li diváci určitou mez hlučnosti - jen chvílemi vytěsnily moje krásné exotické sny. Zajímavé: Dodnes jsem - s normální tělesnou teplotou ovšem - vůbec neměl ponětí, jak krásně se vleže sní i na obyčejném gauči u mé malé televize, možná proto, že - neoslaben bojovnými viry - jsem prozatím používal gauč zcela neinvenčně pouze k obyčejnému sezení a televizi za normálních okolností zapínám jen zřídka.

A tak se v mých horečnatých snech mísily tradiční a stále ještě neokoukané obrazy překrásných usměvavých žen s naštěstí jen přechodně zakrytými vlasy se situacemi, kdy stoupám uprostřed diváky přeplněného stadiónu (nebo lépe - cirku) na nejvyšší stupeň vítězů v taekwondu, judu nebo v maratónském běhu a japonští i korejští mistři s černými pásy, stejně jako Keňani v běžeckých tílkách jen tiše závidějí a uznale pokyvují hlavami: Je fakt dobrej! A to má přitom ještě horečku! Škoda že to pěkné snové rozpoložení vždycky přeruší hlasitá reklama na zaručený přípravek na povzbuzení erekce. Ještě drsněji tu romantiku horečnatých snů navrátit do strohé reality věru nelze!

Dnes už je mi přece jenom zase o něco lépe a vavřínový věnec položený ve včerejších dozvucích horečky mezinárodním sportovním bafuňářem na mou hlavu při slavnostním ceremoniálu se postupně proměňuje v obyčejný bobkový list do omáčky, kterou si narychlo kuchtím k obědu. Medaile na krku se proměnila v kousek čokolády, a pugét od sličné hostesky, se kterým jsem ještě před chvílí pózoval v blescích fotoaparátů, jsem nejspíš už hodil nadšeným fanouškům do hlediště. Kromě olympijských propriet mi tu z krásného sna zůstal ještě kousek jemného tmavého závoje, který voní známou tvrdohlavě omamnou vůní, a který se zatím v nic obyčejně praktického neproměnil.

Vkládám si závoj pod polštář a opět uléhám na gauč. Proč se tak inspirující horečky zbavovat předčasně, když bude večer na olympiádě ještě slavnostní zakončení?

Na pozadí další vlezle rozeřvané reklamy slyším, jak (jistě na mou počest) začíná z dálky hrát česká hymna. Ještě že už je mi dnes doopravdy líp a jdu zítra do práce, jinak by na ostatní sportovce letos z olympiády nejspíš nic nezbylo :-).

Nedělní miniglosy č.181

12. srpna 2012 v 8:36 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Skupina ukrajinských poslanců nabídla Vlastě Parkanové v jejích problémech s nákupem vojenských letadel CASA politický azyl na Ukrajině. Ukázalo se ale, že si bývalou českou ministryni obrany spletli se známou umělkyní Madonou, kterou poslanci obdivují a rádi by ji jednou osobně přivítali na Ukrajině. Záměna obou žen se dá považovat za pochopitelnou, protože obě ženy jsou známé a úspěšné zpěvačky, rády veřejně provokují, jsou schopny nevinného úsměvu a svou roli jistě sehrála i dřívější příslušnost Vlasty Parkanové ke křesťanské demokracii.
-----------------------
Politologové očekávali, že do české politiky v létě vtrhne jako velká voda Andrej Babiš a jeho nová politická strana ANO 2011. Proto začali záchranáři v Praze okamžitě stavět protipovodňové zátarasy. Protože žádná velká voda nepřišla, prohlásili svou akci zpětně za pouhé cvičení.
-----------------------
Do Českého domu v olympijském Londýně musela být přivolána speciální ochranka, protože diváci rušili vysílání olympijského studia České televize. Podle vyjádření redaktorů ČT diváci nejenže hlučeli, ale zcela bezostyšně se usmívali a mávali do kamery a ti nejotrlejší dokonce zvedali nad hlavu své děti, aby je dostaly do záběru. Vrcholem bylo, když jeden z diváků řekl do kamery nahlas "Ahoj Mařko!", přestože hostem ve studiu právě nebyla žádná Mařka, ale dvojnásobná olympijská vítězka Barbora Špotáková. Ochranka použila proti rozvášněným divákům hmaty, chvaty a elektrické obušky, takže se fanoušci po nějaké době v poklidu rozešli.
-----------------------
Organizace bojující proti diskriminaci přivítaly, že v olympijském programu již v rámci rovnosti pohlaví pevně figuruje i ženské vzpírání, box a moderní pětiboj. Nyní už chybí do úplné genderové rovnosti pouze doplnit konečně do programu i moderní gymnastiku mužů, protože by rozhodně bylo diskriminací, kdyby muži na rozdíl od žen nemohli soutěžit v tak okouzlujících a divácky vděčných disciplínách jako jsou cvičení se stuhou, s kužely a s obručí.
-----------------------
Na poště na Sněžce byl během tradiční svatovavřinecké pouti takový frmol, že si někteří pracovníci pošty ani nestihli všimnout, že poštovnu navštívil i pravidelný účastník pouti prezident Václav Klaus. Nejmenovaná pracovnice pošty nicméně připustila, že tudy Václav Klaus pravděpodobně prošel, protože jim zmizelo razítko.

Horský kostelík Profitis Ilias

10. srpna 2012 v 22:07 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady
Kdysi jsem na těchto stránkách psal o lefkadském kostelíku Profitis Ilias v oblasti Sfakiotes (článek Malý Prorok Eliáš) a tehdy jsem slíbil, že se jednou zmíním i o druhém kostelíku stejného jména, který je známější, protože je postaven na jednom z nejvýraznějších vrcholů horského pásu ve vnitrozemí ostrova Lefkada. Sice to pár měsíců trvalo, ale slib konečně plním.

Kostelík v řeckých barvách (bílá stavba s modrým středem střechy) stojí na vrcholku v nadmořské výšce 1037 m (podle podrobné mapy ostrova, údaje v různých průvodcích se trochu liší). Příkrý skalní ostroh je dobře viditelný skoro ze všech míst z vnitrozemí a někdy jde až ož opojný pohled, kde bílá špička kostela připomíná orlí hnízdo. Na následujícím obrázku můžete vidět pohled od rozcestí nad vesnicí Eglouvi. Přestože je ale kostelík na vysoké skále, cesta k němu je pohodlná a dá se až k němu dojet po zpevněné silnici.


Na stráních pod vrcholem se stavbou kostelíka se nacházejí vinice, na kterých ve druhé polovině září dozrávají hrozny tvořené malými černými a velmi sladkými kuličkami vína. Nahoře na vrcholku před kostelem je malá plošina, na které se dá - jedete-li autem - bez problémů zaparkovat. Vrátka ke kostelu jsou stále otevřená, kostel samotný však jenom někdy.



Dvěře do kostela jsou obyčejné a neokázalé, vypadají spíš jako vchod do normálního domu. Ostatně vždycky se mi na Lefkadě zdálo, že lidé do zdejších kostelíků chodí jako do normálních domů - pozdravit, posloužit, poklonit se a jít zas o dům dál.


Ke každému řeckému kostelíku patří neodmyslitelně oddělená zvonička. Málokterý turista odolá pokušení poslechnout si hlas místního zvonu. Jen si nejsem jistý, jak na hlas zvonu reagují místní obyvatelé ve vesnicích pod kopcem. Já jsem proto zatím vždycky pokušení odolal.



Od kostelíka je nádherný pohled především na východní a severní pobřeží ostrova. Na fotografii je průhled k městečku Nidri na východním pobřeží ostrova a na další přilehlé ostrůvky, včetně slavného Onassisova ostrova Scorpios. Převýšení více než jeden kilometr.



Až při své osmé návštěvě tohoto místa jsem měl štěstí a bylo odemčeno, takže jsem mohl nahlédnout do interiéru kostelíka. Nečekejte nic přepychového, malý a jednoduše vybavený prostor, nic nadbytečného.



Pohled kolmo vzhůru přes kovový zdobený lustr do modré kopule. Symetrii narušuje jen přívod elektřiny. Ani tady vysoko v horách už se svíčkami nesvítí.



Hned za kostelíkem je hluboká strž, pod kterou je vesnička Eglouvi. Kromě dalekého výhledu na moře se otevírá i panorama okolních vrcholků, z nichž ten, který je ozdobený věží, se jmenuje Pirghos a je vysoký 1157 metrů.



Vesnička Eglouvi dala své jméno i světově proslulé čočce, která se na zdejších políčkách na náhorní plošině pěstuje a s jejíž sklizní je spojena velká tradiční slavnost. Bohužel jsem ji nikdy na vlastní oči neviděl, protože se odehrává ještě před turistickou sezónou. Při pohledu na pásmo pohoří Stavrotas je vpravo vidět i nejvyšší bod ostrova vysoký 1182 metry. Přestože není úplně snadno přístupný, kdysi jsem se na něj také vypravil. Ale o tom zase až někdy příště.


Snad jen západním směrem se nevyplácí moc pokukovat a fotografovat, protože na protějším kopci Mega Oros jsou vystavěné velké radary patřící do systému řecké protivzdušné obrany a pokud vím, řečtí vojáci nejsou moc benevolentní, a snažil jsem se je proto svým počínáním příliš nedráždit. Ostatně necelý kilometr od kostelíku Profítis Ilias jsou dodnes pozůstatky starého radarového systému americké armády z padesátých let. Místní tvrdí, že kvůli tomuto dnes již nefungujícímu a opuštěnému radaru se kdysi výrazně snížila průměrná doba života obyvatel ostrova. Jaká je skutečnost, nemůžu soudit, protože nemám k dispozici žádná statistická čísla.


Haiku létajícího koberce

7. srpna 2012 v 18:15 | Petr Vápeník |  Haiku

Věřím, že dnešním haiku nezavdám záminku k nějakému civilizačnímu střetu, protože haiku jako forma výsostně japonská bude mít možná problémy kromě českých slov snést navíc ještě závan islámského větru. Ale co se dá dělat - i tak starodávná forma jako haiku by měla umět reflektovat aktuální multikulturní dění, jinak jí hrozí ve výběrových řízeních punc starosvětské neflexibility a mnozí "dostatečně nevěřící psi" by ji mohli mylně považovat za příliš starou strukturu. Tak to zkouším a budu jen doufat, že se za to nedostanu do klatby ať ze strany japonské, blízkovýchodní nebo dokonce ryze české :-)



Haiku létajícího koberce


Na koberci snů

zpěv štíhlých minaretů

z dálek přilétá.


Cesta do pravěku:
Jako obyčejně doprovodím haiku i malým výletem do blogového pravěku, tentokrát zabrousíme nikoli do prahor nebo starohor prvního roku fungování tohoto blogu, ale abychom byli dostatečně aktuální, vystačíme si s kambriem nebo ordovikem jara roku 2010. Světu totiž v posledních dnech vládne sport a jen těžko je možné se vyhnout všudypřítomnému vlivu londýnské olympiády. Proto jsem si vybral jeden z článků, které jsou věnovány sportu, a jako obyčejně jde o článek maličko ujetý, tentokrát směrem k češtině a jejímu používání :-) - O českých názvech sportů.

Nedělní miniglosy č.180

5. srpna 2012 v 10:46 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Po zavedení speciálního povinného označení pečiva, které není čerstvé, ale nejdříve zmražené a posléze rozpečené, se zákonodárci začínají zabývat podobnou úpravou, která by se týkala i prodavačů v obchodech. "Někteří prodavači sice na první pohled působí, jako že jsou celkem dobře vypečení, ale když je podrobíte důkladné analýze, zjistíte, že rozhodně nejsou čerství, zvlášť když až do noci sledují přenosy z olympijských her," řekl nám jeden z pracovníků České obchodní inspekce. "S velkou pravděpodobností jsou tedy těsně před použitím také dopékáni ze zamražených polotovarů, což by podle připravované vyhlášky mělo být zřetelně rozlišeno, aby se zákazníci nemuseli orientovat jen podle zbytků zmrzlého úsměvu ve tváři prodavačů."
-----------------------
Poprask vyvolala informace, že v rámci církevních restitucí by měla být katolické církvi vrácena celá Vltava i s některými hlavními přítoky. "Jde samozřejmě jako obyčejně o naprostou dezinterpretaci skutečného stavu, která má poštvat neinformovanou veřejnost proti domnělé dominanci katolické církve," řekl nám jeden z představitelů kléru. "Přitom jeden z bezvýznamných jezů u Lenory by se měl celý vrátit evangelíkům a pár kamenů v řečišti nejspíš zbyde i na ostatní církve." Je pravděpodobné, že pokud k restituci opravdu dojde, bude staronový vlastník Vltavy lobbovat za to, aby v rámci symfonického cyklu Bedřicha Smetany Má vlast nebyl spolu s Vltavou uváděn husitský Tábor a už vůbec ne pohanská Šárka.
-----------------------
Českou olympijskou výpravu po prvním méně úspěšném týdnu posílilo několik elitních sběračů kovů, tedy reprezentantů oboru, ve kterém patří Česká republika ke světovým velmocím, i když bohužel zatím nejde o olympijskou disciplínu. "Myslím, že s jejich působením mohou být všichni spokojeni," řekl nám vedoucí naší olympijské výpravy. "Nejenže jsme od té doby získali konečně několik medailí, ale například londýnští výrobci kanalizačních poklopů mají zajištěný odbyt pro své výrobky na několik dalších let."
-----------------------
Jak se ukazuje, oficiální připlácení za nadstandardní služby ve zdravotnictví se zatím příliš nevyužívá. Mezi Čechy převládá názor, že když si službu může podle zákona pořídit s trochou tupé administrativy každý, zcela se ztrácí kouzlo úplatku jako vyjádření svobodného a na vzájemné důvěře, respektu a určité míře zdravého tajemství postaveného dvoustranného ujednání mezi pacientem a lékařem. Ministerstvo zdravotnictví je připraveno se k osvědčené praxi úplatků vrátit, pokud se jako přijatelný kompromis podaří zavést regulační poplatek i za každý dohodnutý úplatek, aby z toho stát taky aspoň něco měl.
-----------------------
Policie obstavila domy všech Rathových žen, takže prakticky s polovinou nemovitostí ve středočeské Hostivici aktuálně nelze volně disponovat, i když vyšetřovatelé připouštějí, že bývalý hejtman ve svých výpovědích nejspíš poněkud přehání.

Naschovávaná

1. srpna 2012 v 21:10 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Pozn.: V dětství jsme často řešili z dnešního pohledu počítačověherního věku nepochopitelné dilema, zda si hrát na honěnou nebo na schovávanou (i když, to je vám určitě jasné, bych si samozřejmě mnohem raději četl závažné Heideggerovy fenomenologické spisy, což se mi ale před prakticky orientovaným dětským kolektivem dařilo úspěšně zatajit :-)). Protože jsem nebyl (a doposud nejsem) disponován pro rychlý běh, pragmaticky jsem vždy volil schovávanou. Ve hře samotné se mi dost dařívalo, ostatně některé ze spoluhráčů jsem od té doby neviděl, protože mne za četná uplynulá léta nebyli schopni v mých úkrytech najít. Vášeň pro tuhle specifickou dětinskou hru milovanou pštrosy mne neopustila ani v dospělosti, jen nabyla trochu jiných forem. A tak - nemaje po ruce srovnatelného soupeře, vyhlásím občas hru, i když právě nikdo nepiká. Je zbytečné se podivovat, že mne za takových okolností nikdo nehledá. Lepší je využít takový dobře schovaný čas k napsání básně o schovávání a schovávaných, ke kterým se občas uchylujeme, když není zbytí, a občas taky, když zbytí je :-).

Přeji všem, kteří si dobu prázdnin mohou dovolit vnímat jako prázdniny, krásnou druhou polovinu léta, přebohatou na neobyčejné zážitky. Dobře si je poschovávejte i na neprázdninové časy. :-)

--------------------------------------------------------------------

I před těmi, kdo jsou mi hodně drazí
schovávám se občas za obrazy,
ohýbám si do nich slovíčka i city
pro skvělé zázraky i drobné kalamity.
Z planoucích barev někdy až skoro mrazí.

Přepadnou-li mne záludné tiché splíny,
schovávám se jim za své vlastní stíny
a ústa mám pak plná vřelých díků
slunci, že není zrovna v nadhlavníku,
Bohu, že melou jeho věčné mlýny.

Před zloději, co do Říše divů vpadli
často schovávám se za zrcadly
poznatelný ve tmě jenom světluškami.
Společnost tam (nerad) možná udělá mi
neznámý anděl za nebeskou vlast padlý.

Abychom všechno pěkně komplet měli,
schovávám se ještě také pod postelí;
i když tam nebývá mnoho místa
opojná výhra je vždy skoro jistá:
Soupeři ve hře na mne totiž zapomněli.

V hospůdce Za nebeskou branou
hraju dál na pštrosí schovávanou
po nocích a taky v každé denní době.

Tam připraven jsem bez přestání,
splnit si sen a velké přání:
Jednou se navždy schovat v tobě.