O zázračném obrazu Adalberta Mošničky

27. srpna 2012 v 22:45 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Pan Adalbert Mošnička, služebně nejstarší tramvaják v hlavním městě procitl bez zjevného podnětu ze spánku místo v tradičních půl čtvrté už ve tři. Zdálo se mu to divné, za celou jeho tramvajáckou kariéru se mu nic podobného nestalo. Vždy spal až do poslední možné vteřiny a když velký budík na nočním stolku začal neurvale vyřvávat své řežavé CHŘŘŘŘŘŘ!!! pan Mošnička se s ukrutnými nadávkami, které tak spolehlivě dokázaly spánkem ještě ztuhlé tělo nabudit na jakžtakž provozní teplotu, vyškrábal z vyhřáté postele a pravým hákem budík razantně umlčel. Tak to probíhalo kdykoli jindy, ale ne dnes. Dnes byla kolem jen tma a ticho, do kterého sice budík pravidelně tikal, ale na hlučnější projev si zatím netroufal. Pan Mošnička s údivem zjistil, že jeho uvažování - byť nebylo tentokrát vybuzeno vodopádem nadávek a láteřením - je pozoruhodně čerstvé. Z dálky se třikrát ozvaly kostelní hodiny.

Údery věžních hodin se smísily se zvláštní ozvěnou, kterou ještě v hlavě pana Adalberta dozníval poslední ranní sen. Normálně tramvaják všechny své sny zapomínal, zvuk budíku nepřipouštěl uchování tak lehounké vzpomínky na vytrvalou noční práci nevědomí. Ale dnešní ráno je výjimečné. Třeba bych si dnes mohl díky zvláštní konstelaci událostí konečně jednou pamatovat svůj sen, pomyslel si pan Mošnička. Vzdáleně tušil, že se mu k ránu cosi zdává, ale kdykoli se pokusil vybavit si nějakou jednotlivost nebo aspoň téma snu, vybavil se mu jen řinkot zvonku a slova, která by se, nežít sám, asi styděl použít. Ale pan Adalbert žil sám, protože - jak se ubezpečoval už léta - člověk, který byl svými rodiči potrestán takovou kombinací křestního jména a příjmení, by neměl vstupovat do mezilidských svazků. Ostatně za celých šedesát let svého vědomého života nepotkal ženu svých snů. Ano, říká se "ženu svých snů", ale kde ji vzít, když tramvajáci na ranní směně jsou o své sny soustavně okrádáni nesnesitelným zvukem budíku nařízeného na půl čtvrtou.

Pan Adalbert se náhle posadil na posteli. Hlavou mu prolétl nečekaný obraz. Obraz překvapivě jasný, s dobře vyvedenými detaily, nikde ani stopa po snovém závoji nebo rozostření. Dodneška netušil, že sny umějí být tak ostré. Technika už přece jen výrazně pokročila; ostatně když je to možné u televize, proč by to nemohlo fungovat u snu. Pan Mošnička užasl: Na projekčním plátně své sítnice, která ve tmě třetí hodiny ranní nedokázala zobrazit žádný předmět okolního světa, spatřil jasný obraz ženské tváře. Poznal ji okamžitě. Byla to ona! Včera mu přišla říct do jeho řidičské komůrky, že našla na jednom ze sedadel peněženku. Takových poctivců není už dnes na světě mnoho, proto mu nedalo moc práce si její usměvavou a poctivou tvář jemných rysů s lehkým nádechem aury a s upřímnýma hlubokýma očima vtisknout do paměti. A teď ho přišla navštívit ve snu, ve snu, který zůstal z dosud nevysvětlitelných příčin na rozdíl od všech ostatních uchován.

Pan Mošnička labužnicky přivřel oči, aby lépe zaostřil na tu krásu, která zůstala otištěna v jeho shlucích neuronů. A tu se začaly dít divné věci. Obrazu zesílily kontury a naopak se začaly rozmazávat detaily. Původně černobílý obraz postupně dostával barvy, na rozdíl od reality za oknem vyšlo v obrazu jasně žluté slunce, přidala se modrá plocha letní oblohy a zelenohnědá mozaika luk a polí a barvy se začaly přeskupovat, jako kdyby hrály jakousi pozoruhodnou hru s nevysvětlitelnými pravidly. Půvabný obličej, který stál na počátku celého toho zázraku, se upozadil a v obrazu nebyl nikde vidět, přesto pan Adalbert pociťoval jasné známky jeho přítomnosti v celém tom zvláštním díle. Když se barvy usadily a přestaly vířit a dovádět, udivený pan Mošnička uviděl obraz neskutečné síly a krásy, který - jako výtvarný nedouk - si nikdy netroufal spatřit. Byl to nádherný obraz, do kterého se zkoncentrovaly všechny sny tramvajáka těsně před penzí, všechny ty sny, které mu během jeho časných rán nebylo dopřáno dosnít. Jeden jediný obraz za všechny. A tehdy se pan Mošnička rozhodl, že za dobré paměti ten úchvatný obraz namaluje.

Hned v dopolední pauze se na točně zastaví v prodejně výtvarných potřeb a nakoupí barvy. Pan Adalbert se vůbec nevyznal v barvách, měl problém rozeznat cihlovou červeň od karmínu, ale tenhle sen byl zázračný od samotného počátku a pan Mošnička neměl nejmenších pochyb, které barvy jsou ty pravé; ze tmy podvědomí na něj vyskakovaly názvy, které v životě neslyšel, ale byly to přesně ty správné. Co za úžasné tvůrčí síly si vzaly nebohého pana Mošničku jako své rukojmí, takže včera večer ještě naposledy usnul jako obyčejný tramvaják a ráno se probudil jako... Jako malíř. Ano, malíř, pan Adalbert jasně cítil, že se ho dotkla síla životního poslání. Ten ženský obličej byl poselstvím, dospíval pan Adalbert k překvapivému závěru, že jeho dny v tramvajácké uniformě končí a budou nahrazeny pomačkaným kloboukem rozervaného malíře, malíře, jehož životním posláním jen namalovat TENHLE jeden jediný obraz, nic víc než obraz, do kterého se zkoncentrovaly všechny sny jeho života. Věděl, že ho namaluje a věděl, že se jím proslaví, protože onen abstraktní obraz bude fascinovat každého pozorovatele; jeho kompozice je dokonalá (pan Adalbert před tím nikdy slovo kompozice nepoužil, ani ho neznal, snad mu jen připomínalo ozvy dávných školních písemných prací), vše je precizně vyváženo v barvě i tvaru, do obrazu se vkrádá překvapivá perspektiva i osvětlení a vše je tolik, tolik autentické… Panu Mošničkovi se v kůži abstraktního malíře začínalo líbit.

Teď už věděl, že je jeho údělem namalovat tento jediný dokonalý obraz, který vstoupí do dějin malířství. Obraz, nad kterým budou plesat kritici z celého světa a jenž svou dobrotivou mocí, kterou mu věnovala do vínku sympatická poctivá nálezkyně, dokáže zapálit pro výtvarné umění i lidi dosud v této oblasti netknuté jakoukoli osobní zkušeností, pozitivní emocí a zážitkem. Teď konečně to panu Mošničkovi došlo: Vždyť Adalbert Mošnička je z podstaty jméno umělce, jak již jeho rodiče - dej jim pánbůh klidné odpočinutí - dávno předpověděli. Novopečený malíř znovu přivřel oči a spatřil jemně bledničkově osvětlený výstavní prostor galerie vystavující jediný obraz, životní dílo věhlasného Adalberta Mošničky, člověka, který skoro celý život řídil obyčejnou tramvaj, aby těsně před penzí konečně vystříknul z jeho nitra dlouho po drobných střádaný gejzír geniality.

Pan Mošnička si představil zástupy návštěvníků, tísnící se před jeho plátnem, palety kopistů marně se snažících napodobit jeho styl, přitom jde o úplně jednoduchou abstraktní malbu, ale v žádné kopii není obsažena ani stopa po jiskrnosti originálu. A lidé jsou tak nadšeni a plni emocí, že stojí frontu dokonce i na zápis do návštěvnické knihy. Ano, tu knihu, velkou a tlustou návštěvnickou knihu pan Mošnička také koupí, koupí ji ze svého posledního tramvajáckého platu, protože malířství je posláním, které se neslučuje s každodenním vstáváním o půl čtvrté. Pan Mošnička se zasmušil: jako by mu po vymetené letní obloze přeběhl černý mrak. Jaká by taková návštěvnická kniha měla být? Má být bez linek? S linkami? Nebo dokonce se čtverečky? Pak Adalbert osobně by dával přednost linkám, ale co když mu budou nadšení obdivovatelé jeho díla do návštěvní knihy něco chtít nakreslit, vyjádřit to, co je slovy nepopsatelné, obrazem nebo snad úryvkem notového záznamu. Tedy hladká, nijak nečleněná bílá plocha? Snad by přece jen bylo lepší zvolit linky. Mraků na dosud za okny zcela černé obloze přibývá. Čtverečky! Kdo to kdy viděl, v návštěvní knize čtverečky… Nebo snad linky s okraji?

Vtom se ozval strašlivý ryk od nočního stolku, až se v Mistru Mošničkovi zastavilo srdce. "Do prčic, himlhergot, kterej idiot!!!!..." zařval abstraktní malíř krvežíznivou kletbu, kterou by v televizi před 22.hodinou muselo překrýt dvacetivteřinové pípnutí. Dobře mířený a léty skoro zautomatizovaný pravý hák umlčel vřešťana jako každý den přesně v půl čtvrté.

Když se chtěl pan Adalbert Mošnička rozpomenout na tu nádhernou snovou myšlenku, kterou mu osud přihrál do cesty, nešlo to, i když se snažil, až se mu rozbolela hlava. "Pár měsíců před důchodem, to není nic neobvyklého," řekl mu doktor, který ovšem podle předchozích zkušeností často léčí, ale málokdy chápe. Nejenže si pan Mošnička už nikdy ten nádherný obraz nevybavil, nevybavil si dokonce ani to, že šlo o obraz, a v hlubokém nevědomí skončil i sympatický obličej inspirativní poctivé nálezkyně. A tak svět přišel kvůli spolehlivému budíku a kvůli linkově - čtverečkovému dilematu o pilíř výtvarného umění. A co víc, nikdo toho nelituje, nevěda o co přišel. Jen my sami to víme, ale - upřímně - kdo nám něco takového bude věřit?


Za pár měsíců bude pan Adalbert Mošnička v penzi. Schválně jak dlouho mu bude trvat, než si jeho organismus odvykne vstávat každé ráno v půl čtvrté. Až se to podaří, třeba se mu bude zase zdát sen. Ale ten už - při rozmanitosti snů - bude nejspíš úplně ale úplně o něčem jiném :-).
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 mengano mengano | Web | 28. srpna 2012 v 8:24 | Reagovat

Je dobré míti sny. A ještě lepší je ty sny nezapomenout.

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 28. srpna 2012 v 9:35 | Reagovat

Nejlepší je stránka bez linek, ale s podložkou.
A nezapomínat na pijáky.
Čím míním savé papíry.

Nicméně ve svých snech říkám panu Makovičkovi "Mistře".

3 Miloš Miloš | Web | 28. srpna 2012 v 15:15 | Reagovat

"vystříknul z jeho nitra dlouho po drobných střádaný gejzír geniality."
:-))

Vystříknutí je snad reprodukovatelný proces a jak by se ta genialita zase nastřádala, měl by budík hned vyhodit a obraz rychle namalovat současně s výstřikem.

4 Ježurka Ježurka | Web | 28. srpna 2012 v 17:28 | Reagovat

Tedy, fantazie je nádherný dar! Já nevím, jak může někdo něco takového čtivého stvořit! To já píši jen ze života. Ale chválím!

5 Čerf Čerf | Web | 28. srpna 2012 v 19:15 | Reagovat

[1]: Jaké sny? :-))

[2]: Samozřejmě mám jako lenoch k linkované podložce kladný vztah.

[3]: ...a za dalších šedesát let bude ten správný okamžik :-).

[4]: Však to není nic moc: Chlap leží sám v posteli a zazvoní mu budík. Co může být nudnějšího! A dokonce to ani není upír! :-)

6 valin1 valin1 | Web | 29. srpna 2012 v 9:05 | Reagovat

Ještě že Leonardo da Vinci neměl budík.
Kdoví, co by namaloval místo Mony Lisy.

7 pavel pavel | Web | 29. srpna 2012 v 10:43 | Reagovat

Když ne budík, tak popeláři.
K tvému komentáři: nezakázal jsem si u mne komentáře, nejspíše se to nelíbilo blogu.cz. :D

8 Čerf Čerf | Web | 30. srpna 2012 v 8:23 | Reagovat

[6]: To je fakt! A taky je možná dobře, že v renesančním období nejezdily tramvaje :-)

[7]: To mě nepřekvapuje. Blogu.cz se na mně ustavičně něco nelíbí :-) Včera už komentáře fungovaly, asi jsem byl jenom v podmínce :-).

9 ondrejnicholaspavlak ondrejnicholaspavlak | Web | 30. srpna 2012 v 20:16 | Reagovat

Děkuji Ti, za hlas a jsem moc rád, za Tvůj pozitivní komentář!!! :-) :-) Těším se až si přečtu něco s Tvého blogu. :-)

10 mengano mengano | Web | 31. srpna 2012 v 7:59 | Reagovat

[5]:
Ty v bdělém stavu....a nezapomínat na ně. Jak přestaneš snít, tak si vyžehli rubáš. Konec je blízko:))

11 Čerf Čerf | Web | 1. září 2012 v 11:52 | Reagovat

[10]: Když já tak ukrutně nerad žehlím! :-)

[9]: Rádo se stalo, tvé fotky se mi moc líbily. Občas k tobě určitě nakouknu, jak se situace (a fotografie) vyvíjí.

12 Vendy Vendy | Web | 1. září 2012 v 16:11 | Reagovat

Tohle mi připadalo jako některé povídky od Karla Čapka.
Chudák pan Mošnička. Ta poctivá nálezkyně byla určitě zakuklená múza, která ho vlastně obrazně políbila.
A stačil jeden pitomej budík a svět je ochuzen...

13 š š | Web | 3. září 2012 v 16:03 | Reagovat

Často se mi zdá nějaký sen, u nějž si těsně po probuzení říkám – to je pecka, to je pomalu na napsání knihy, jak geniální příběh to je. Pak ho buď zapomenu, nebo bohužel ne… To bohužel je tam proto, že při plném vědomí si uvědomím, jak je to hloupý ba nesmyslný příběh :) Proto ranní příběh (ač malířský, ne spisovatelský) Adalberta naprosto chápu, ba jsem ho častokrát prožívala s ním!

14 Čerf Čerf | Web | 3. září 2012 v 20:42 | Reagovat

[12]: Ještěže jsme občas odměňováni takovými múzami :-).

[13]: Přesně takhle to mám občas s filmy: Zdá se mi film, vypadá to, že hned po probuzení se budou přepisovat dějiny kinematografie, ale když sednu k papíru a zkusím ten zázrak popsat, zjistím, že buď šlo ve snu o slaboučkou pitominu nebo se mi ze snu nepodařilo vyextrahovat to podstatné, takže zbyla jen scvrklá slupka.

15 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 11. května 2016 v 19:50 | Reagovat

Tvoje fantazie mě opravdu fascinuje... :-)

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. května 2016 v 0:17 | Reagovat

[15]: :-) Co jsou sny, když ne zkondenzovaná fantazie?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama