Lefkadou na čtyřech vachrlatých kolech

27. září 2012 v 17:15 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Doprava tentokrát v dovolenkovém Řecku vyvádí i nadále mírná alotria: Po zmeškaném letadle (ale to pochopitelně nebyla alotria dopravy, v tomto případě by mi drobné, asi dvouhodinové zpoždění docela pomohlo) a po mírném praní s autobusovými spoji, jsem sáhl k nejhoršímu - k zapůjčení čtyřkolky. Jak ti, kteří na tento blog zavítají častěji, vědí, jsem nemotorista. Nikdy jsem nevlastnil automobil, kamion ani motokolo. Ano, mám už vybranou značku, kdybych náhodou v budoucnu podlehl nutkání jezdit si svobodně tam, kam mne teď v potu tváře a s různými úskalími dovážejí (anebo taky ne) prostředky hromadnější dopravy. Pak bych ovšem musel obnovit dávno zašlý lesk svého řidičského průkazu, který normálně dlí mezi dávno vybranými vkladními knížkami a podobnými nepotřebnostmi a ani by chudák nepoznal denní světlo, kdybych čas od času nejel do Řecka.

Z pohledu dopravních prostředků je mi to na Lefkadě sympatické. Dopravní pravidla tu porušují všichni, a mají tedy také pochopení pro nějaký ten drobný prohřešek z mé strany. Cesty jsou tu klikaté, vedou nahoru dolů, traverzují horské stráně, většinou samozřejmě bez svodidel. Dá se tedy předpokládat, že ten, kdo měl sklon k hazardování, už na lefkadských silnicích díky jednoduchému přírodnímu výběru asi nejezdí. Řidiči si tu navzájem celkem vyhoví, moc se na sebe nerozčilují a spíš si dají záležet na pozdravu, než aby na sebe řvali invektivy a snažili se navzájem ugestikulovat. Ano, při jízdě telefonují, kouří, surfují na chytrých telefonech, ale díky zdejšímu terénu se dá málokde jezdit rychleji než padesátkou, což, řekl bych, má svůj pozitivní dopad. Navíc Řekové vždycky snadno podle helmy poznají, že jste cizinec a že se od vás můžou nadít ledačeho. Řek něco tak sprostého na hlavu samozřejmě nevezme, to by se mu kamarádi smáli.

Kdybych nezaspal letadlo, měl bych s ježděním na Lefkadě utrum, protože se posléze ukázalo, že jsem řidičák zapomněl ve stole. Ale nakonec jsem svůj řidičský průkaz objevil, ofoukl z něho pavučiny a teď, večer ve Vassiliki, jsem se s ním zastavil v půjčovně svého dlouholetého známého, který se jmenuje Alex. Všechno bylo vyřízeno raz dva, "ve kšeftě" byla Alexova maminka, se kterou se taky dlouho známe, připomněla mi, jak se čtyřkolka startuje a jak se zařazuje zpátečka, protože nic jiného vlastně vědět nemusíte, vše ostatní je trapně jednoduché. Tak šťastnou cestu a za tři dny se uvidíme! Je ale pravda, že mi něco nehrálo: Čekal jsem totiž, že na displeji uvidím takové ty serepetičky jako jak jedu rychle, kolik jsem ujel kilometrů, kolik mi zbývá benzínu atd. Ale neviděl jsem nic. Řekl jsem si však: Ráno moudřejší večera, bylo už skoro deset hodin večer a nechtělo se mi bez Alexe pouštět "do větších akcí".

Ráno jsem zjistil, že čtyřkolka sice displej má, ale ten neukazuje. Nic neukazuje. Zřejmě do něj kdysi někdo ťuknul a jemná elektronika vypustila nevratně svou světelnou duši. Copak že nevím, jak rychle právě jedu, to mi až tolik nevadí, ale nemám vůbec tušení, kolik je v nádrži paliva. Na Lefkadě se totiž připravte na jeden zlozvyk: Bere se to tak, že každý by měl v půjčeném stroji vrátit asi tolik paliva, kolik na začátku dostal. Samozřejmě, je to pitomost, mnohem jednodušší je říct, že každý vrátí svůj vehikl s plnou nádrží, je to jednoduché, srozumitelné a spravedlivé. Ale není to zřejmě dostatečně řecké. Nakouknul jsem tedy do nádrže a okem naprostého neználka jsem se snažil odhadnout, na jak dlouho mi vydrží benzín. Bylo jasné, že kolega přede mnou se dočerpání nádrže opravdu nevěnoval. Taky proč, když by ho to stálo peníze, ne? To už jsem v duchu začal maličko láteřit. Ano, vím, že Alex půjčuje na konci sezóny většinou už šrot. Motorky i čtyřkolky jsou různě prozatímně poslepované a zflikované, ale kupodivu vždycky jezdí a většinou i brzdí, což je do horských serpentýn užitečná funkčnost. Dobře, displej neukazuje, z toho se úplně nestřílí. Ale ta skoro prázdná nádrž mě zarmoutila. Hned první cestu musím vést zpátky k benzínce. Vzal jsem to přes zahrady, abych se se strojem maličko sžil v místech, kde nemůžu nadělat velkou škodu, a přesně když jsem byl v nejzazším možném bodě, asi šest kilometrů od benzínky ve Vassiliki a otáčel se do správného směru, motor škytl a stroj se zastavil. Právě mi došel benzín!

Ta slova, co jsem cestou říkal nahlas různými jazyky a co byla věnována Alexovi a jeho pochybné půjčovně, si asi dovedete představit. Touhle dobou už jsem se chtěl šplhat směrem k nejvyšším kopcům Lefkady a místo toho jsem se v pomalu nastávajícím vedru šinul pěšky věc vyřešit. Ano, mohl jsem zatelefonovat do půjčovny, ale myslím, že ta hodinka prodlení byla i v mém i v jejich zájmu. Cestou jsem přece jenom trochu vychladl, nicméně i tak jsem vtrhnul do půjčovny jako velká voda a na Alexovu maminku jsem spustil mírně zvýšeným hlasem. Ta se zděsila, že se někomu něco stalo, ale když zjistila, že jenom došel benzín, podala mi plastový kanystr s tím, že palivo je v odpovědnosti zákazníka. V tom okamžiku mi bouchly saze. To si snad ze mě děláte legraci! Dáte mi stroj v bídném technickém stavu a ještě dočista na suchu a pak se jako mnohaletý zákazník dozvím tohle?!? Paní opakovala několik anglických vět, kterými si byla jista, např. že všechny stroje jsou technicky OK a když něco náhodou nesvítí, určitě to jen špatně používám, a že když chci nastartovat, musím zmáčknout tohle a tamto a tohle sešlápnout. Víc jsem z ní nedostal. Odešel jsem pro benzín do kanystru a bouchnul jsem za sebou dveřmi o dost silněji, než aby to citlivé ušní boltečky sousedů nezachytily. Jejda, na malém řeckém městě se něco děje! Večer se mě tři lidé zvědavě ptali, jaký že jsem to měl problémeček;, že prý snad něco se čtyřkolkou, nebo co… :-)

Je zajímavé, že i v téhle situaci jsem se o Lefkadě dozvěděl nové zajímavé informace. Ta nejdůležitější byla, že u mne během mé hodinové cesty zpět k odstavené čtyřkolce zastavil prakticky každý druhý dopravní prostředek a někdo se mě ptal, jestli nepotřebuju pomoct. Asi jsou tu na pochodníky s platovými kanystry na benzín zvyklí. Já už byl přece jen v lepším rozmaru, s úsměvem jsem děkoval, že už to mám vlastně jenom kousek a ještě jsme si většinou stihli říct něco zajímavého o něčem jiném, než o benzínu. Poslední, kdo u mne zastavil, byl vážně vypadající a skvělou angličtinou mluvící chlapík, který mi chtěl pomoct v okamžiku, kdy už jsem byl skoro u čtyřkolky. Jako každého jsem se ho zeptal, odkud je, ale tenhle odpověděl netradičně: "Jsem od Alexe!" řekl mi a chybělo jen, aby dodal temné tarantinovské "…a řeším problémy!" Ukázalo se, že jakmile se Alex dozvěděl, co se stalo, uvedl do pohotovosti síť svých známých a tohohle chlápka na mne poslal. Ten mi kulantně se vším pomohl, zaručil se, že odveze použitý kanystřík, vyzkoušel, zda stroj funguje, potvrdil mi, že displej je opravdu rozbitej, takže paní Alexová neměla pravdu, kdežto já ji měl (znáte to pěkné rčení, že mít jenom pravdu je stejné jako mít jenom chuť?), nicméně podle jeho názoru - teď, když vím, kolik je v nádrži paliva, mi nic nebrání v dalším používání stroje, i když není technicky v tak perfektním stavu, jak by se slušelo, což se jistě projeví v závěrečném vyúčtování. Takhle si nějak představuju dobré služby, když už právě neprodávám to nejlepší na trhu :-).

Do hor jsem to už nestihl, ale projel jsem si zajímavé trasy a zajel jsem si pro tradiční med prodávaný babičkami v černém v západní části ostrova v tradiční včelařské oblasti v okolí vesničky Drágano (no jo, to bude asi taky chtít samostatný článek). A když jsem se vpodvečer šel vykoupat do moře už zase zpátky ve Vassiliki, první koho jsem potkal, byl samozřejmě Alex, který se omlouval za "politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází maximálně jednou za deset let." Nemuseli jsme si moc říkat. Známe se devět let a pokaždé si půjčuji vozítko u něj.

Tak tohle je jeden z těch dvou nejvyšších kopečků na Lefkadě, na které jsem si přál letos vylézt. Ještě jeden o 15 metrů vyšší je za ním schovaný v zákrytu. Vypadá docela nedostupně a já už dnes vím, jestli se mi povedlo se vyškrábat nahoru a zamávat vám shora anebo ne. Ale vydržte, pěkně jedno po druhém. V poledních dnech jsem nestíhal psát ani lézt po internetu. Tak jen vzkazuju těm, co o mne projevili obavy, že jsem živ a zdráv a pokračovat v publikování dalších zážitků budu už z domova.


Jezdím dál na původní čtyřkolce, i když jí nefunguje displej a i některé další součástky jsou v takovém stavu, že úředník technické kontroly v Japonsku by při pohledu na ně musel spáchat rituální sebevraždu.

Zkusím Alexovi přeložit do řečtiny přísloví "konec dobrý, všechno dobré". Ale popravdě, divil bych se, kdyby takových přísloví neměla řečtina hned několik.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Milovnice žiraf Milovnice žiraf | Web | 27. září 2012 v 20:15 | Reagovat

Tvoje historka mi připomněla, že jsme si na Zakynthosu půjčili motorku a poctivě jezdili v helmách,  aby bylo jasné, že jsme turisti :-) Ukazatel stavu nádrže naštěstí fungoval. Bohužel jsme uklouzli v jedné horské zatáčce na štěrku, zvláštní pocit, najednou padáme a vím, že s tím nemůžu nic dělat. Motorka padala na mojí stranu, ale ex ji rychle odtáhl, jen mi sedřela koleno a prsty na nohou. Jako správný turista jsem měla sandály a nikoliv pořádné boty. Za sebe říkám - příště v Řecku jedině na čtyřkolce :-)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. září 2012 v 21:37 | Reagovat

No vidíš, v Čechách by tě zatkli, že neseš v kanystru pančovanej alkohol...

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. září 2012 v 21:38 | Reagovat

...a jdu se popídit po původu slova "vachrlatý".

4 Čerf Čerf | 27. září 2012 v 22:16 | Reagovat

[1]: Ano, jednou jsem nás takhle na motorce vyklopil s mou bývalou manželkou. Ledva jsem se trochu naučil na asfaltu, už jsem si troufal i na kamenitou cestu (shodou okolností je teď v těch místech krásná nová asfaltka). Manželku zachránila od horšího právě helma a já jsem se sedřel pěkně od hlavy k patám, takže když jsem pak vstupoval do moře, jenom to šumělo :-). Dodnes když tudy jedu, vzpomenu si na tu dlouhou chvíli, kdy už se nedalo nic dělat a jen jsme čekali, jak asi dopadneme.

[2]:  Naštěstí když jsem nechtěl vidět nedostatky stroje, musel jsem přimhouřit oči.

[3]: Tos mě namlsal. Dej rozhodně vědět, co zjistíš.

5 Milovnice žiraf Milovnice žiraf | Web | 30. září 2012 v 23:34 | Reagovat

[4]: My jsme uklouzli odhadem 4 dny před návratem domů. Každé vlezení do vody bylo pěkně štiplavé, vztekala jsem se. Ten okamžik pádu je zvláštní, krátký a přitom intenzivní.

6 š š | Web | 3. října 2012 v 15:27 | Reagovat

Pro mě by to asi bylo trauma - bez helmy nevylezu ani na kolo a dodržuji stoprocentně předpisy..holt nemám řeckou duši :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama