O cyklistickém výletu a andělu strážném

21. září 2012 v 11:03 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Je čtvrteční odpoledne a venku právě podle slovníku Josefa Hlinomaze padají ševci a sem ta i nějaká ta švadlena. Zatím každý den spadlo aspoň symbolicky pár kapek, no a dnes se počasí po dlouhém váhání rozhodlo odstoupit od symbolismu a spustilo bandurskou. Dlouho tomu nic nenasvědčovalo a já se připravoval na celodenní cyklistický výlet do hor. Možná si říkáte, kde je vůbec možné na poměrně malém ostrově nastřádat trasu na celodenní cyklistický výlet. Proto budu přesnější: Mělo jít o můj celodenní cyklistický výlet do hor. Už je vám to jasnější?

Kdysi jsem na kole docela jezdil. Je to ovšem moc dávno, v době kdy klasickým kostitřasům sice už odzvonilo, ale horská kola ještě neexistovala. Tehdy jsem absolvoval jako vrchol svého cyklistického období několkadenní přejezd Slovenska a dodnes si pamatuji lopotné zdolávání hřbetu Nízkých Tater přes Donovaly. Tehdy - mlád a v plné formě - jsem měl co dělat s převýšením 600 metrů. Dnes, po mnoho let bez jediné stopy tréninku a s kolem půjčeným z půjčovny, jsem si naplánoval výjezd do lefkadských kopců s převýšením něco přes 1100 metrů. Ještě se divíte, že mluvím o celodenním výletu? Tím spíš, že nerad jezdím do kopce.

Kde na Lefkadě rostou platany, někdy i značně mohutné, je jasné, že v tom místě je voda. V této rokli pod městečkem Sívros jich rostla spousta a zdejší potok byl nečekně silný.


Ráno se ukázalo, že počasí by mohlo být optimální. Slunce bylo decentně skryté za oblaky a já vyrazil už kolem osmé hodiny. Jízda rovinatými zahradami se mi líbila, dokonce se mi místy zdálo, že jedu o něco rychleji, než tudy běhávám :-). A po necelých deseti kilometrech přišlo to, co muselo přijít: Vjel jsem do "jižní stěny" pohoří Stavrota. Hory vás tady opravdu nešetří: Hned od začátku vidíte přesně, kam až byste se museli dostat, když byste si chtěli plán splnit. Nic není po kapkách, ale pěkně najednou a natvrdo. Cesta se klikatí desítkami serpentýn, stoupání je více než patnáctikilometrové a stoupá se od hladiny moře až do výšky 1157 metrů, což je třetí nejvyšší bod ostrova a nejvyšší, kam se dá dojet. V potu tváře jsem vystoupal 400 výškových metrů a usoudil jsem, že bych musel nejméně dva roky denně trénovat, aby mi tento způsob pohybu přinášel radost. A pak už jsem jen čekal na tu správnou záminku. Přišla brzy, protože se centrální kopce schovaly do černých mraků. Rovněž jsem si vzpomněl na jednoho báječného člověka, který mi před odjezdem kladl na srdce, abych do hor na kole sám radši nejezdil. Když jsem viděl, co se mnou udělala asi třetina celkové trasy, řekl jsem si, že asi dnes své Donovaly nepřekonám. Ty černé mraky byly samozřejmě jen alibi: Kdybych na tom byl fyzicky lépe, neváhal bych ani minutu a pokračoval bych. A hlavně jsem dal slib, že nebudu zbytečně přeceňovat své síly… Andělu strážnému by se lhát nemělo.

Stačí trochu vody z nebe a i nejsušší půda rozkvete stovkami květů. Tak posílám na ukázku i jako malý dárek domů do České kotliny



Když jsem si ale svou fyzickou nemohoucností zrušil záhy celodenní program, musel jsem si vymyslet náhradu. Když už jsem byl ve vesničce Sívros, která je vlastně nástupištěm k horským výletům z jižní strany, a měl jsem k dispozici kolo, rozhodl jsem se poohlédnout se po docela divokém okolí. Je až nečekané, jak rychle z úplné roviny přilehlých zahrad vyraší vysoké kopce a s nimi rozeklané strže a údolí. Třeba hned od silnice se dá vstoupit po upraveném chodníčku do jedné rokle, kde je stín, hodně vlhko a teče tu i v létě silný potok; názvy okolních usedlostí ostatně napovídají, že tady stávaly vodní mlýny.

Lefkada je v létě typicky suchým ostrovem, kde je o vodu nouze. Kdo z houbařů má ale svoje místečka, toho úroda nemůže zaskočit.



Asi půl kilometru od hlavní silnice je možné si prohlédnout jeskyni s názvem Karoucha. Pro ortodoxní jeskyňáře to není na pohled nic moc. Řekové mají vůbec tendenci každou puklinu ve skále nazývat jeskyní což se nám se zkušenostmi z Koněprus, Domice, Dobšinej nebo z Moravského krasu může zdát úsměvné. Je ale pravda, že když se člověk prodere křovisky až k jeskyni, zjistí, že jde o docela velký objekt. Kdyby nic jiného - pokud by se zrovna ve chvíli, kdy jsem nakukoval pod skalní převis, pořádně zatřásla země, jakože to tu má čas od času ve zvyku, myslím, že by trvalo dost dlouho, než by mě jako lefkadského Otziho jednou našli. Od dalšího podrobnějšího průzkumu jeskyně mě odradila dorazivší partička Čechů na čtyřkolkách, která jinak tiché údolí řádně zabydlela, takže jsem na svém bicyklu po anglicku zmizel.

Jeskyně Karoucha pod vesnicí Sívros



Načatý a řádně nezužitkovaný den jsem nakonec částečně zachránil výletem na úplně opačnou stranu od Vassiliki, na pláž Agiofili, kterou osobně považuji za nejmalebnější pláž na ostrově a je to pro mě osobně tak důležité místo, že si rozhodně zaslouží zvláštní článek. Párkrát jsem se vyráchal v nádherně čisté vodě, a přestože hory stále vysílaly nad pobřeží výsadky černých mraků, slunce s mračny bojovalo statečně. Nakonec po poledni dokonce začalo i vyhrávat a já na náhle prosluněné krásné oblázkové pláži v časně odpoledním vedru usnul. Ve snu se mi zjevil týž anděl strážný, který mne před nedávnem nabádal k cyklistické obezřetnosti, měl káravě zdvižený ukazováček a radil mi, abych se už radši vrátil. A třebaže jiný důvod než plážový sen jsem neměl, sbalil jsem se a pro kolo místy docela krkolomnou cestou. Pěšky to do Vassiliki trvá asi tři čtvrtě hodiny a cestou není nouze o nádherné výhled.

Vstup dp jeskyně Karoucha hlídá vzrostlý fíkovník. Jestli je za ním jako druhá instance příbytek jeskynního tygra, to už jsem raději nezkoušel.


Slunce pálilo a já začínal mít pocit, že to můj anděl strážný se svou obezřetností tentokrát nejspíš přehnal. Ale co, myslí to se mnou dobře, tak co bych na něj občas nedal! Když jsem asi po půlhodince dorazil do svého pokoje, slunce najednou zašlo za již neprodyšnou hradbu mraků a z dálky se ozvaly první hromy. Liják na sebe nenechal dlouho čekat. Krátká, asi půlhodinová, ale velmi intenzivní přeháňka. A já si představil, jak se právě teď kdesi nahoře v horách chystám na sjezd více než jedenácti set výškových metrů po kluzkém lefkadském asfaltu (dělá se z místních surovin a je za mokra opravdu mnohem kluzčí, než ho znám odjinud) a snažím se vytočit všechny ty nekonečné serpentýny a přemluvit brzdy, aby to nevzdávaly a ještě jednou to se mnou zkusily. Anděl strážný to se mnou asi myslí opravdu dobře a není to pro něj jen standardní nudná rachota, od které ho osvobodí jen jednou týdně víkend; tentokrát svým varováním trefil střed terče. Tak jsem si mohl v klidu ze sucha svého balkónu otevřeného do zahrady, mocněnasávající další osvěžující várku dešťové vody, vychutnat další lefkadskou průtrž mračen, tentokrát navíc místy osvětlovanou blesky nebeských papparazziů.

Teď už se zase na vylité obloze začíná roztahovat sluníčko a já půjdu vrátit do půjčovny kolo. Až se mě budou ptát, jak bylo v horách, řeknu, že tam bylo krásně. Jistě je to pravda, i když to tentokrát nemohu očitě dosvědčit.

A taky nevím, jak se řecky řekne anděl strážný.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 21. září 2012 v 14:46 | Reagovat

Gůgl praví:
φύλακας άγγελος

2 Čerf Čerf | Web | 22. září 2012 v 12:39 | Reagovat

[1]: No, nevím. Kdoví, co to doslova znamená v místní ritu. Nerad bych způsobil nějaký věroučný spor v ekumenickém výboru :-).

3 š š | Web | 26. září 2012 v 15:39 | Reagovat

Andělé se mají poslouchat :)
Jinak, já taky nerada na kole do kopce... proto se do kopce kochám při vedení kola (abych si vychutnala přírodu), nu a z kopce už tedy jako jednu..  :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama