Říjen 2012

O ášestkovém zápisníku s tvrdými deskami

30. října 2012 v 21:57 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Už mnoho let s sebou prakticky při každé příležitosti nosím malý sešit formátu A6 s pevnými deskami a hustými řádky jako pohotovost pro případ, že mne třeba něco štěpného napadne, že si něco zajímavého přečtu nebo zaslechnu, prostě jde o směs postřehů a rozličných podnětů, které z nějakého důvodu nechci zapomenout. Nejedná se o žádný deník, tu roli pro mne hraje - i když to možná tak úplně každému nepřipadá - už čtvrtým rokem blog. Dá se tedy říct, že pravidelní návštěvníci blogu mne znají dokonale, můžou v mém životě číst jako v otevřené knize, vědí, co dělám, o čem přemýšlím a čím právě žiju (jestli je jim to ovšem k něčemu dobré, to je hodně sporné). Ale co by si asi o mně pomyslel náhodný nálezce mého zápisníku, který mi dělá všude doprovod jako neviditelná ochranka (mimochodem - proti běžným zbraním asi stejně účinná jako ta prezidentská, proti airsoftovým kuličkám díky tvrdým deskám účinnější), kdybych sešitek ztratil?

Zápisník využívám nepravidelně, někdy zapisuji zajímavé pasáže z knížek, které čtu, a stránky se rychle plní, jindy mám zase pro změnu dlouhé období, kdy nezapíšu nic, i kdyby šlo o nápad století. Právě v říjnu mi ale starý zápisník přestal stačit. Prostě jeho prázdné stránky došly a já si po určitých peripetiích sehnal nový sešit, mladého následníka trůnu, s ještě neošoupanými rohy a bez oslích uší. Ale ještě než jsem starý sešit uložil do police k jeho několika předchůdcům, nedalo mi to a zalistoval jsem si v něm. I když hodně z vlastních nápadů jsem využil v blogových textech, maxi i miniglosách, fejetonech, povídkách a básničkách, zůstalo tu ještě hodně drobností, které neměly potenciál na vlastních patnáct minut slávy (nebo spíše pozornosti). Snad nebude vadit, když dnes udělám malý průřez a uvedu zde pár citátů a třeba i jen zajímavých "oposlechnutých vět", které jsem v zápisníku při rozloučení našel.

Hned na první stránce se píše, že zápisy byly zahájeny 9. července 2009. Více než tři roky! Hlavou mi proletělo, kolik se toho za tu dobu změnilo a co všechno jsem prožil. Jsem vlastně svým způsobem úplně někdo jiný, než jsem byl tehdy: Ztratil jsem to, co jsem si nikdy nemyslel, že ztratím, a našel naopak to, v co jsem sice jako idealista věřil, že existuje, ale nikdy bych neuvěřil, že to najdu právě já. Prohlížím si zápisky v malém pevném notýsku a dívám se pozorně, co mě vlastně v běhu obyčejných i zcela mimořádných dní připadlo zajímavé:

"Vidíš-li, že se člověk mýlí, nehněvej se naň; pomni, že není možné se mýlit schválně." (Seneca). No dobře, milý antický mudrci, ale jen aby to tak ostatní také použili na mne.

"Jo, funus! Naše kapela, když spustí, to brečej všichni. I příbuzný!" (film Intimní osvětlení) Nedá mi to a nemůžu si nevzpomenout, že když jsem si tohle zapisoval, byl můj táta ještě s námi. Byly to fakt dlouhé tři roky.

"Člověk, který nevěří ničemu, snadno uvěří čemukoli." (Petr Hájek - Smrt ve středu) Mimochodem, celkem pozoruhodná knížka, u které jsem se dokázal nahlas rozčilovat a nevěděl jsem, je-li to dobře nebo špatně.

"Vepřová kýta na drceném estrogenu." Kulinářská specialita z menu jedné nejmenované restaurace :-).

"Kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale mnohem horší, než jsem čekal." (Jiří Suchý) Nádherně poeticky vystižené a přitom mrazivě pravdivé.

"Lide dobytčí, sníh sejde a hovna zůstanou!" (nápis na Petrské věži v Praze). Zima byla tou dobou velmi tuhá a zmíněným exkrementům tuhé skupenství vydrželo, jak ostatně neznámý bard předpokládal, o dost déle než sněhu.

"Pane doktore, dejte mi nějaké prášky proti chamtivosti. Ale dejte mi jich hodně!" (anekdota z internetu) Někdy si taky připadnu hodně hamižný a navíc - i když to vím - neustávám a omluvou mi není ani skutečnost, že se má hamižnost nedotýká ani tolik předmětů či peněz - o to je dokonce, myslím, závažnější.

"V Praze probíhá sčítání cyklistů, jehož účelem je spočítat cyklisty, aby byli spočítaní." (Jiří Peňáz, Lidové noviny) Takhle - vytrženo z kontextu, to vypadá jako blábol, ale ve skutečnosti se jednalo o postesk nad tím, jaký má asi takové sčítání smysl.

"A začal jsem se učit pomalu, ale vytrvale, že není pouze "ano, ano - ne, ne", nýbrž taky "možná", "částečně", "přijde na to", "to se pozná" anebo jednoduše "já nevím". (Jiří Voskovec v dopise Ferdinandu Peroutkovi). Právě teď si pravidelně opakuji všechny možné varianty. A přestože "nevím", doufám, že nakonec "se to pozná".

"Experti se vyznačují tím, že dovedou kvalifikovaně vysvětlit, proč bylo nevyhnutelné to, co se stalo. Expert ví, že předpovědi jsou obtížné, zvlášť týkají-li se budoucnosti." (Ondřej Neff, Lidové noviny). Jediné, co si pro sebe dokážu předpovědět na příští rok, je věk. A popravdě, ani to není úplná tutovka.

"Lenost je zvyk odpočívat dříve, než se člověk unaví." (J.Renard) To se mi ulevilo. A já se bál, že je to snad špatná vlastnost!

Je srpen 2010 a já si přečetl na blogu Lytchi nádherné haiku, které se mi tehdy zarylo hluboko do duše a taky do mého ášestkového sešitku. Snad mi promine, když ho (samozřejmě s odkazem a velkým poděkováním za inspiraci) ocituji:

V troskách rozhledny
Oči krvácející
Do dálky hledí

Tenhle literární kousek byl první ze dvou motivací, proč jsem začal zkoušet psát haiku. Díky němu jsem užasl, co všechno se může vejít do pouhých několika slabik. Druhá a ještě mnohem zásadnější motivace byla tou dobou v naprostém nedohlednu, i když z časového pohledu byla vlastně už za rohem.

"Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem, ale tím, že nezemřu." (Woody Allen) Napadá mne, jestli ten, kdo je spokojen se svým životem, touží po nesmrtelnosti.

"Pacovští rybáři zvou na přehlídku sladkovodních ryb i uzeného mořského úhoře." (nápis na plakátu) Zdalipak asi mořský úhoř dorazil.

Následuje velký vykřičník u zápisu k datu těsně předcházejícímu jednomu štědrému dni (zápis samotný si tentokrát dovolím neocitovat, protože nemá valnou literární hodnotu :-), na rozdíl od té skutečné). Drobné připomenutí, že se mi ten večer přetočil svět vzhůru nohama a od té doby mne můžete potkat na ulicích zásadně jen hlavou dolů. A drobné připomenutí, že ten den si budu už vždycky připomínat své "volitelné narozeniny". Jestlipak se mi podaří dožít v tomto novém počítání Kristových let? Ale to bych musel mít nejspíš podobné přání jako Woody Allen :-).

"Každý máme jiný názor, na tom se snad shodnou všichni!" (jeden z blogových komentářů, který mne pobavil). Takových komentářů mám ostatně v sešitku hodně. A taky spoustu dalších drobných úryvků, delších textů i celých básní, že milý Tlusťjochu, milá Lytchi, milá (bývalá) Gig, milá Adaluter a mnozí další, ano i vašimi výtvory se plní moje notýsky.

"Jestliže jste postavili vzdušný zámek, vaše práce nemusí být zbytečná. Nyní k němu udělejte základy." (H.D.Thoreau). Vzdušných zámků mám vystavěnou pěknou řádku, v ruce připravenou lopatu a beton už bude skoro akorát :-).

"Paní Sedláčková měla 214 kg. To její muž měl o něco míň, protože přišel ve válce o ruku." (Vladimír Menšík v jednom ze svých silvestrovských vystoupení). Mám obavu, že jsem během těch tří let přece jen něco přibral!

"Dveře otevírati pouze při nečinnosti!" (nápis na dveřích nakladače koksu na dobřichovickém nádraží). Protimluv v praxi.

"Tento mobil doporučuji pro svou jednoduchost." (závěr internetové recenze). Ono zvládnout správně zájmena dá docela práci, aby si člověk nenaběhl :-).

Nastává období velkého japonského výletu, během kterého pro samé cestování, žasnutí a psaní reportáží není čas na další zápisky. Snad jen na nepříliš užitečnou informaci, že "kino Eda" je v japonštině "větev stromu". Tedy asi tam není velké E, ale mně se to tak líbí víc :-).

Že by se našel i malý politický koutek? "Dějiny demokracie jsou bohužel dějinami hádek a špíny. A přesto je to nejlepší uspořádání, protože v jiných systémech má špína pouze skrytější a o to hutnější podobu." (Pavel Šafr, Reflex)

"Moje nejnovější výpočty vzbudí v odborných kruzích velkou pozornost. Vypočítal jsem, že to, co je na týhle planetě všeobecně označováno jako život, není vůbec život, ale jeho třetí odmocnina." (kreslený vtip Vladimíra Renčína, který snad ale jde i pouze převyprávět). Nemůžu si pomoct, pořád si říkám (a většinu té doby, kterou pokrývá můj právě do historie odkládaný zápisník, si to říkám zvlášť), že i kdyby to byla jen třetí odmocnina, i tak to zatraceně stojí za to!

Tolik tedy pár vybraných výpisků z malého notýsku. Přeji všem čtenářům krásné dny a těším se, že mimo jiné i vaše texty a jiné výtvory najdou uplatnění v mém dalším, čerstvém a zatím stále novotou zářícím sešitu formátu A6 s tvrdými deskami :-).

Nedělní miniglosy č.192

28. října 2012 v 12:27 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Během nového výzkumu pozůstatků Napoleona Bonaparta se potvrdilo dřívější podezření, že Napoleon během svého života opakovaně užil povzbuzující prostředky, které figurují na aktuálním seznamu zakázaných látek. Evropský antidopingový výbor mu proto oficiálně odebral vítězství v bitvě u Slavkova, v bitvě u Marenga, u Jeny, u Eckmühlu i u Drážďan, stejně jako pěkná druhá místa z bitev u Lipska a u Waterloo. "Myslím, že na spravedlnost nikdy není pozdě," komentoval rozhodnutí předseda komise. "Proto se chystáme prošetřit i další podněty např. vůči Janu Žižkovi, císaři Marku Aureliovi nebo Attilovi - Biči Božímu, jen co se nám podaří najít jejich hroby. Pokud se i v těchto případech podezření potvrdí, komise bude nekompromisní a všem provinilcům hrozí - přesně podle platných regulí - až doživotní zákaz účasti ve vojenských taženích."
-----------------------
Podle některých českých ekonomů se přechod z letního času na zimní a zpět ekonomicky nevyplatí. "Jako investice je to v současné podobě naprostý nesmysl," uvádí jeden z liberálních ekonomů, kteří se stávajícím stavem nesouhlasí. "Pokud na jaře hodinu času půjčíme a na podzim ji zase vrátíme stejně dlouhou, nerealizujeme žádný zisk a - jak dnes už všichni dobře vědí - co nepřináší zisk alespoň na úrovni inflace, to nestojí vůbec za námahu a zavání to hloupostí! Aby se taková investice vyplatila, měl by se na podzim vracet alespoň o 2 až 3% delší den než o jaký se na jaře čas zkrátil. To by mohlo opět roztočit zadrhávající se investiční trhy, protože s vidinou 2-3% zisku by do přechodu na letní čas mohlo investovat dost lidí a změna času by tak opět získala ztracený smysl. Oponenti sice namítají, že svévolné prodlužování času by mohlo nabourat po staletí zaběhnutý řád běžného kalendáře. Je ale, myslím, nejvyšší čas vpustit konečně do socialisticky rigidních pravidel gregoriánského kalendáře svěží závan volného trhu!"
-----------------------
Po dlouhé právní bitvě poskytlo Ministerstvo školství a firma Cermat poprvé médiím a veřejnosti data s výsledky státních maturit. Přitom se ukázalo, že výsledky jsou celkem optimistické, protože průměrné hodnocení českých škol je zcela nečekaně dokonce o něco lepší než výsledky ve srovnávací skupině makaků. "Interpretace výsledků ale není úplně jednoznačná," řekl nám jeden z autorů studie. "Výsledky jsou totiž ovlivněny skutečností, že tradičně velmi ambiciózní makakové si většinou vybrali těžší variantu maturitní zkoušky z matematiky."
-----------------------
Původně optimistické zprávy o nálezu omletého oblázku na Marsu, který by mohl znamenat, že na povrchu Marsu kdysi existovala tekoucí voda, se ukázaly být chybné. "Ano, naše analýzy potvrdily, že oblázek bohužel není původem z Marsu, ale z jedné řecké pláže, ze které si ho nejspíš přivezl některý z marťanských turistů na památku," uvedl šéf projektu vyhodnocujícího vzorky sebrané na povrchu planety vozítkem Curiosity. "Ale nevadí, naše úsilí o nalezení aspoň nejzákladnějších forem života na této planetě nadále trvá a my se rozhodně nevzdáváme, tím spíš, že se naše vozítko blíží k předmětu, který nápadně připomíná zmačkanou plechovku od Coca Coly."
-----------------------
Policie prošetřovala v posledních dnech podezření, že lískové oříšky prodávané běžně v českých obchodech nejsou zdravotně zcela nezávadné. Ve věci pohotově zasáhla i česká vláda, která okamžitě uložila nejlepším českým odborníkům prověřit skutečnou závažnost situace. Podle dobrozdání Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, který na mimořádné konferenci prezentovala jeho předsedkyně Dana Drábová, je však výrobek s oficiálním názvem "Lísková jádra" zcela bezpečný, protože splňuje všechny platné limity pro práci s radioaktivitou.

Vědecký důkaz

27. října 2012 v 11:51 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Mám v lásce velké štěstí
a zároveň i pech.
Jsi velké pokušení
v šeru lamp na náměstí
nahradit skutkem bezbolestné snění:
Zanechat suché archeologii
otisk své tváře
na tvých vlhkých překvapených rtech.

Důkaz, že žiji.

Josef Škvorecký: Zbabělci

24. října 2012 v 2:49 | Petr Vápeník |  Knihy

Když v roce 1958, na konci temných 50.let 20.století vyšel poprvé román Josefa Škvoreckého Zbabělci, zapůsobil jako bomba nejen v zatuchlých literárních kruzích, ale v celé společnosti. Bomba notně časovaná, protože rukopis byl dokončen už v roce 1949. Autor si vydobyl uznání od šokovaných čtenářů, ale nejviditelnější bylo skoro okamžité zatracení od různorodých oficiálních míst, které vyvrcholilo stažením knihy z obchodů a zařazením Josefa Škvoreckého na černou spisovatelskou listinu, ze které vykouknul jen nakrátko ve druhé polovině 60.let a pak až po roce 1989. Mladší čtenáři mohou při čtení Zbabělců jen kroutit hlavou: Co je na tom textu závadného, vždyť je přece úplně normální! Odpovědět se dá citátem z jedné forbíny Wericha a Horníčka: "No jo, teď!"

V padesátých letech se ale román stal naprostým zjevením, už jen proto, že podával téma zatížené v té době nejhorším ideologickým nánosem - poslední dny druhé světové války - na základě skutečných živých zážitků a bez deformujících brýlí třídního nebo nacionalistického přístupu. Děj románu se odehrává mezi 4. a 11.květnem roku 1945, kdy v malém městě Kostelci (ve skutečnosti Náchodě) už je každému jasné, že válka končí a místní lidé se podle toho chovají. Jejich pohnutky jsou velmi různorodé: Někteří cítí sami na sobě škraloup z několikaleté koexistence s nacistickou mocí a snaží si ještě na poslední chvíli trochu vyžehlit svůj pomuchlaný morální profil, někteří se snaží vyvolat zásadnější konflikt s odcházejícími německými vojáky, jiní se ve strachu o život svůj i svých blízkých naopak snaží jakýmkoli střetům vyhýbat. A autorovo alter ego Danny Smiřický, v té době dvacetiletý muž se zálibou v džezu, amerických reáliích a krásných dívkách, se na dění kolem sebe dívá nezaujatě: Nikomu nefandí, nikoho nehaní, jako kdyby si dobře uvědomoval, že nikdo není oprávněn takové individuální pohnutky soudit. On sám sleduje vývoj situace skoro jako děj filmu, stylizuje se do role filmového hrdiny (samozřejmě amerického), který své konání řídí podle toho, jaký dopad to bude mít na okolní diváky. Možná víc než správnost svého konání posuzuje, zda u něj dobře vypadá, jestli má správný výraz, jestli se zachová dobrá fotografie do budoucího kosteleckého almanachu.

Zachtělo se mi vidět Irenu a zamířil jsem k poště. Tam se lidi kolem něčeho tlačili. Protlačil jsem se blíž. Na chodníku před poštou stála po zuby ozbrojená četa německých dětí. Byl na ně pohled. Nebylo jim víc než čtrnáct a hlavy měly zastrčené v helmách, že jim vykukovaly jen špičky nosů. A z té tmy pod helmama jim svítily očka, plná strachu a rozpaků a zmatenosti. Pod těma helmama a pancrfaustama a automatama, kterýma byli ověšeni, bylo vidět, že jsou to děti. Hitlerčíci. Mlčeli a nevěděli, co mají dělat. Kolem nich byl prázdný kruh a pak věnec lidí, kteří jim nadávali. Slyšel jsem pěkné nadávky a bylo vidět zaťaté pěsti. Protlačil jsem se do první řady. Hitlerčíci měli boty od bláta a vypadali utahaně. Vtom někdo z druhé strany vyskočil z davu a vytrhl jednomu Němčíkovi automat z ruky. Ozval se výkřik, asi povel, a hlouček se naježil zbraněma. Rozkoukaly se černýma dutýma očima a já pocítil nepříjemný tlak v břiše. Sakra, jako kdybych už měl v břiše kulku. To byl nepříjemný pocit. Uvědomil jsem si, že to musí být blbé, být zraněn. Stáhl jsem se impulsívně dozadu, ale hned jsem zůstal stát. Hergot, třeba se Irena odněkud dívá, aby si nemyslela, že se bojím. Bylo blbé se bát. Rozhlédl jsem se, ale Irenu jsem neviděl. Couvali všichni. Stál jsem vlastně už docela sám mezi couvajícím davem a naježenou četou Němců. To bylo dobré, protože teď bylo možné ustoupit. Strčil jsem ruce do kapes a otočil se. Zase jsem pocítil ten pocit, jenže teď na zádech. Nervy se mi napnuly. Ale chtěl jsem zůstat lhostejný. Odloudal jsem se pomalým krokem za davem. Za mnou se ozval ostrý německý povel a ve mně zatrnulo. Zase jsem měl impuls praštit sebou na zem, ale opanoval jsem se. Blbost. Trefili by mě stejně. Jen ne se bát. A hlavně nedat to na sobě znát. Ušklíbl jsem se na lidi, ustupující přede mnou a zpola se otáčející. Klopýtali a zuřivě tlačili do těch, co stáli za nima a dobře neviděli, takže nevěděli, co se děje. Bylo ticho. Lidi zděšeně čuměli za mě. Loudal jsem se nonšalantně za nima a po zádech mi běhal nepříjemný pocit. Potom jako na povel všechny ksifty se najednou vypjaly a lidi se přestali tlačit. Za mnou se ozval klapot mnoha bot. Ohlédl jsem se. Němčíci s napřaženýma automatama odcházeli beze slova pryč. V zástupu před nima se otvírala rychle ulička jako Židům Rudé moře.
"Odzbrojte je!" ozval se zezadu nějaký odvážlivec, ale nikdo se k tomu neměl. Hleděl jsem za odcházející četou, v poslední řadě šli dva úplně trpasličí, nohy se jim viklaly a vypadali směšně. Ale drželi v rukou napřažené automaty. To budilo respekt. Zase se rozječelo nadávání. Ale Němčíci už zmizeli v rohové ulici. Dav se srotil a táhl za nima. Prostranství před poštou se vyprázdnilo. Rozhlédl jsem se a spatřil jsem Irenu, koukající z přízemního okna. Uviděla mě a zasmála se na mě. "Nazdar Danny," zavolala. Byla oblečená v bílé blůze a na ní měla trikolóru.

Skupina mladíků, do které Danny patří, vidí kolem sebe mnoho věcí, které jim připadají směšné a zbytečné, jako kdyby vše byla jen hra, kterou je možné výkřikem režiséra zastavit a sehrát ještě jednou. Navíc není vůbec jisté, kdo je vlastně oním režisérem - jestli někdo z těch, co se snaží nastolit pokud možno bezbolestně aspoň zdání pořádku, když se skutečným nepořádkem se nedokážou vyrovnat, nebo jsou to skupiny komunistů, kteří chtějí za každou cenu klást ozbrojený odpor, anebo i teď v posledních hodinách dlouhého válečného konfliktu je určující pouze síla ustupujících a postupujících vojsk. Vše se zdá být jen představením, ze kterého je možné každou noc odejít domů se najíst a vyspat, a druhý den se opět přiřadit tu mezi diváky, tu zase mezi herce. Skutečné konflikty a násilné akty probíhají jakoby mimochodem - průjezd tanků ustupujících esesáckých jednotek, nálet osamoceného letadla, přestřelky mezi vojáky a improvizovanou domobranou, poprava zajatých německých vojáků. Dramatické okamžiky jako kdyby neměly v tomhle kusu hlavní roli, i když v nich jde o holé životy, jichž ještě v poslední válečný den dost (a zbytečně) uhasne. Na roveň dramatickým okamžikům je postavená nuda okázalého hlídkování a zbytečného vojenského pseudovýcviku i obyčejné soukromé věci, vše je smíseno do jednolité hmoty obtížně popsatelného a zřetelně neopakovatelného zážitku.

"Páni, tak co s náma vlastně chtěj?" řekl Harýk.
"Udržujeme pořádek."
"A kdo ho ruší?"
"Komunisti," řekl Pedro.
"Bych je rád viděl."
"Fakt, vážně, čeče," řekl Lexa. " Teď vodpoledne chtěli prej vykrást vlak s municí, co stojí na nádraží."
"Kdo to řikal?"
"Doktor Šabata tam byl a hádal se s nima."
"A vykradli ten vlak?"
"Ne, ty vlasovci, co ho hlídaj, je nechtěli pustit dovnitř. Voni s nima vyjednávali a podpláceli je kořalkou, ale nepustili je tam."
"To máš vod Šabaty?"
"Ne. Starej Čemelík to řikal. Maj teď plnou prdel strachu, že komunisti něco podniknou v noci. Prej budou zesílený hlídky."
"A daji nám zbraně?" řekl jsem.
"Naserou nám," řekl Lexa.
"Ale proti komunistům máme jít, jo?"
"Samozřejmě. V zájmu vlasti."
"Chlapi, to je pekelná sranda," řekl Benno.
"To ti řeknu," povídal Harýk.
"Vo Němcích už se nemluví?"
"Ne. Ty už se vypařili."
"Tak proč sakra eště blbnem?"
Lexa se zašklebil.
"Protože eště nebylo udělanejch dost hrdinskejch činů. Proto."

V románu vlastně nejsou kladné a záporné postavy, což na dobovou kritiku uvyklou jasným ideologickým pólům muselo působit jako rudá látka na býka. Hranice mezi kladnými a zápornými vlastnostmi je v knize nejasná, proměnná v čase (jinak to vypadá, když je všude klid a jinak, když se ve městě střílí). Stejně tak je velmi křehká hranice mezi hrdinstvím a zbabělostí. Je docela zajímavé si po přečtení knihy zkusit odpovědět na jednoduchou otázku: Kdo jsou vlastně oni zbabělci z názvu knihy? Jsou to mladí lidé, kteří nemají ani trochu chuti hrdinně padnout za svou vlast v okamžiku, kdy je konec války na dohled, a s těžkou ironií glosují veškerý nepříliš organizovaný mumraj kolem sebe? Jsou to jejich otcové, kteří v okamžiku, kdy nehrozí žádné nebezpečí, vypadají jako že mají vše pod kontrolou, ale ve skutečnosti stačí několik vyzbrojených vojáků zahnaných do úzkých a předstírané hrdinství jde stranou? Jsou to ti, kteří si vyrovnávají své válečné účty s Německem popravou odzbrojených esesmanů? Anebo jsou to ti, kteří se snaží vše jen sledovat zpovzdálí a počkat, až se těžké a nejisté dny přeženou?

Jazykově je román psaný velmi svižně a moderně. Velkou část textu tvoří přímá řeč, rozhovory mezi postavami, většinou celkem banální, autor hojně využívá ironii, hovorový jazyk včetně četných vulgarismů i dobové "hlášky". Přesto musím říct, že mi někdy text přišel moc doslovný, pasáže sestávající z krátkých úderných vět o něco delší, než je nezbytně třeba pro navození správného rytmu, prostě - jak by možná řekl císař Josef II. ve filmu Amadeus - jako by tam bylo "příliš mnoho not". Za lepší (protože vyzrálejší) považuji třeba pozdější Tankový prapor. Ale přesto se kniha čte dobře, přestože cca 370 hustě popsaných stran (mám k dispozici 3.vydání z roku 1966) může na první pohled někoho i odpuzovat. Domnívám se ovšem, že čtenář vybavený aspoň trochou rozumu a citu z tohoto velmi živého a čtivého textu dokáže získat mnohem lepší informace o atmosféře konce druhé světové války, než z dobových oslavných opusů. Zbabělci se obešli bez přehánění a bez nabubřelého patosu.

Umím si představit, že doboví literární kritici a cenzoři velmi nelibě nesli upozadění tehdejšího oficiálního výkladu průběhu květnových dnů. V knížce se hovoří pěkně o západních vojácích, s nadšením ale i s obavami o vojácích ruských, občas se zmiňuje osud Židů, zejména v okamžiku, kdy přes Kostelec přecházejí zástupy uprchlých nebo osvobozených vězňů, a kupříkladu místní komunisté stojí se svými extrémními postoji úplně na okraji autorova zájmu.

Ano, všichni mají radost ze znovunabyté svobody. Přesto cítí obavu z toho, že končí jedna těžká ale ustálená etapa jejich života a ta následující bude jiná, zatím neznámá, snad lepší, kdoví.

Já byl sám a seděl jsem na pódiu se saxofonem v puse. A pak se najednou dole u pódia objevila Irena ve světle modrých šatech a usmála se na mě. Její úsměv mi projel celým tělem a zamrazil mě u srdce. Houpala se půvabně na svých hezkých nohách a držela se daleko od těla se Zdeňkem, který se na mě pitomě šklebil a klátil se po betonu jako slon. A Irenka byla v jeho náručí. Doufal jsem, že ho zastřelili. Ale kdepak. Mohl se tisíckrát ztratit a nechat ji, nakonec se vždycky objevil. Vylezl odněkud jako čert, se svými vyceněnými zuby a rozpraskanými pysky, a Irenka nechala všeho a utíkala za ním. Ne. Nakonec já jsem vždycky jen snil a myslel jsem, jaké by to bylo, a on nemyslel, pro něho to bylo. Nakonec on platil na Irenku a Irenka se před ním svlíkala a spala s ním a milovala ho a mě měla ráda. Mě měla ráda. Nedalo se nic dělat. Musel jsem být rád, že to tak je, a houby. Vstal jsem pozdvihl jsem slavnostně saxofon a rozvlykal jsem se na počest vítězství a konce války, na počest tohohle města a všech jeho krásných dívek a na počest veliké, bezedné, věčné, pitomé, krásné lásky. A vzlykal jsem nad tím vším, nad svým životem, nad esesáky, které popravili, a nad chudákem Hrobem, který pad, nad Irenou, která nechápala a blížila se pomalu svojí zkáze v nějakém manželství, nad tím časem mládí, který skončil a nad rozchodem, který začínal, nad orchestrem, který se už nikdy takhle nesejde..."

Román Zbabělci můžu každopádně doporučit jako zajímavou ukázku moderního literárního stylu poloviny minulého století i jako zdroj zajímavých informací o neopakovatelné atmosféře přelomových dní na konci války. Pokud vím, už se uskutečnilo několik pokusů napsat na motivy románu scénář k filmu, zatím se ovšem ani u jednoho pokusu nepodařilo dostat se ke skutečnému natáčení. Těším se, že se to jednou povede, protože knížka je, myslím, napsaná hodně "filmově", takže si její filmové zpracování určitě dovedu představit.

Nedělní miniglosy č.191

21. října 2012 v 11:12 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle komentátorů české politické scény skončilo nakonec druhé kolo senátních voleb bez výrazného překvapení. Snad jedinou skutečností, nad kterou se pozastavují některé komentáře, je to, že nakonec do volebních místností přišlo více voličů, než bylo kandidátů na uvolněná místa, takže se i v příštích dvou letech budou muset v některých případech voliči o své senátory dělit.
-----------------------
Předseda Českého svazu cyklistiky na tiskové konferenci odmítl nařčení, že je česká silniční cyklistika v dlouhodobé krizi. "Pravda, naši reprezentanti nejsou příliš často zváni na prvotřídní etapové závody typu Tour de France nebo Giro d´Italia, ale letos jsme třeba poprvé vyslali náš tým na prestižní Tour de Vatican. Kromě toho bych rád zdůraznil pozapomenutou skutečnost, že dva naši borci dál úspěšně bojují v etapovém závodu Okolo Ruské federace, který byl odstartován v roce 2006 a zrovna dnes pokračuje 752. etapou z Nachodky do Ussurijsku."
-----------------------
Podle investičních znalců dochází v České republice k postupnému poklesu investic do tradičních investičních nástrojů, jako jsou zlato, drahé kameny, krásné ženy nebo státní dluhopisy členů Eurozóny. "Poněkud překvapivě se stal hitem investičních trhů podzimních týdnů pardubický perník," sdělil nám dobře informovaný zdroj z kuloárů pražské burzy. "Ukazuje se totiž, že pokud je pardubický perník dobře uskladněn, zůstává dlouho velmi kvalitní, no a i když se investorům náhodou stane, že perník ztvrdne, je z něj pořád ještě možné postavit perníkovou chaloupku, což je při současných cenách rekreačních nemovitostí lákavé. Kromě toho se potvrdilo, že investice do perníku je vysoce likvidní, protože poptávka především v drogové komunitě je stále vysoká."
-----------------------
Několik set sklenic medu včelařského družstva Drak zajistila policie s vysvětlením, že u medu existuje podezření na vysoký obsah nebezpečného medanolu.
-----------------------
Je pravděpodobné, že Felix Baumgartner, který seskočil minulý týden v mimořádně sledovaném pokusu z výšky skoro 40 km, brzy přijde o některé ze svých rekordů. Námitku do redakce Guinessovy knihy rekordů totiž podala česká politická strana Věci veřejné, která na jasných číslech prokázala, že padá volným pádem již několik měsíců.

O dojíždění k děsným volbám

19. října 2012 v 21:13 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Zatímco většina normálních lidí k volbám chodí (o těch, co ani nechodí, bude ještě řeč), já k nim jezdím. Ne, není to tak, že by pro mne volby byly takovým svátkem, abych se právě jen během nich projevil jako správný sváteční řidič a jel na truc závistivým sousedům provětrat své během nesvátečních dní dobře utajené ferrari. Pravda je taková, že trochu opomíjím některé praktické věci, které se tzv. mají. Například změnit si trvalé bydliště, když se v něm již pátým rokem trvale nezdržuji, nebo si vyměnit občanku, abych případným nevěřícím Tomáškám mohl prokázat, že jsem opravdu úředně rozvedený, což ze stávající formulace "ženatý" není na první pohled zcela patrné. Doznávám se, že mě tyhle oficiální formality trápí jen v okamžiku, kdy dojde na skutečné nezbytí, a za normálních podmínek si je prakticky neuvědomuji. Vzpomenu si na ně většinou v den, kdy mi noviny připomenou, že jsou zase nějaké volby. No a protože jsem odpovědný volič, který zatím žádné doopravdické volby nevynechal, protože si celkem vážím té vymoženosti si aspoň jednou za čas vybírat, sednu v sobotu ráno na vlak a jedu volit.

Vlakem jezdím rád - s čestnou výjimkou zubaře - skoro kamkoli. Jezdit kvůli svým různým opominutím ve vztahu k úřadům z Dobřichovic do Rokycan je ještě dobré. Kdybych se nepřestěhoval do Dobřichovic ale třeba do Osoblahy, je možné, že bych měl větší motivaci na úřady zajít a všechny náležitosti ve správných termínech a náležité kvalitě vyřídit. Takhle si ráno přivstanu a za dvě hodinky a něco můžu mít odvoleno. Stejně jako minulý týden. Když jsem ale po spočtení výsledků zjistil, že do druhého kola senátních voleb postoupili dva kandidáti, které jsem při výběru svých favoritů vyřadil jako první a jejich volební lístky jsem ještě afektovaně zmuchlal a zahodil do směsného odpadu, aby se od nich nenakazil slušný vytříděný papír, rozhodl jsem se, že poprvé v životě ve druhém kole k volbám prostě nepřijdu. Přece je mi úplně lhostejné, kdo z těch dvou zoufalých kandidátů vyhraje, vždyť já ani s jedním z nich nechci mít nic společného!

Pevně rozhodnutý poprvé rezignovat na své volební právo a navíc vnitřně pevně přesvědčený, že je to tak správné, jsem začal v týdnu pročítat některé blogové příspěvky o volbách a komentáře k nim. A znovu - jako již tradičně - mě štvaly názory některých (snad tentokrát dokonce mnohých), že volby jsou k ničemu, že stejně nic nezmění na daném neutěšeném stavu společnosti, že kdo volí, podílí se vlastně aktivně na veškerém tom binci, který u nás ve veřejném život vládne (což je samozřejmě pravda, jen to kupodivu platí i o těch ostatních). A já jako obyčejně zuřivě oponoval, že je to jinak a že když se nechají právě ti přemýšlivější a inteligentnější otrávit, mohou si sice umýt ruce, jako že oni s tím nechtějí mít nic společného, ale v důsledku docílí jen toho, že se zvýší váha hlasu těch ostatních, což občas může vést k velmi nepěkné zpětné vazbě.

A jak jsem tak plamenně diskutoval a poukazoval na otřepanou ale o nic méně platnou pravdu, že zlu stačí k vítězství bohatě i to, když dobří lidé mlčí, uvědomil jsem si, že moje odhodlání nejít k druhému kolu voleb do Senátu, je skoro ze stejného těsta jako názory, které mne tolik rozčilují. Říkám tím vlastně totéž (i když, pravda, jde o vyhraněnější případ): Kandidáti jsou mi nesympatičtí, mám na ně pifku, tak to prostě nechám na ostatních a zbavím se tím naoko odpovědnosti za to, co bude. A vždycky budu moct říct: Ano, je to šílený, ale já v tom nejedu, protože já nevolil! Moc pěkné alibi. Pak se ovšem nebudu moct divit, až se jednou ráno probudím a jakási moderní kombinace tlampače, obušku a mentálního paralyzéru (technologie se přece bouřlivě vyvíjejí, že) mi důrazně doporučí osobní účast v prvomájovém průvodu a ve správný čas mi jemně naznačí, kterého z kandidátů by se slušelo zvolit. A aby to bylo ještě jednodušší a pochopitelnější a já se doopravdy nemohl už nikdy neomaleně splést, radši mi dají na výběr jenom jedno prověřené jméno.

Znovu jsem se podrobněji podíval na dva v mých očích děsuplné kandidáty do druhého senátního kola a když jsem se hlouběji zamyslel, zjistil jsem to, co se dalo čekat: Že jeden z nich je pro mě vlastně o dost přijatelnější než druhý, byť jedině a pouze v tomto extrémním srovnání. A že bych se musel stydět sám před sebou, kdybych tuto skutečnost nedal veřejně najevo, dokud to ještě jde. Na první letmý pohled ten rozdíl nebyl zdaleka tak patrný, chtělo to vykonat určitou práci, což je - ufff - vždycky nepříjemné, zvlášť když taková práce nemá žádný okamžitý a často na první pohled ani dlouhodobější efekt.

A tak si zítra ráno opět přivstanu a sednu na rozdíl od pracovních i běžných svátečních dnů znovu jednou do vlaku do Rokycan. Už teď vím, že až budu tentokrát vhazovat lístek do volební urny, budu cítit velkou pachuť v ústech a ruka se mi bude možná třást vnitřní nespokojeností a rozčilením. Ale pořád je to o dost lepší, než kdybych si po zveřejnění výsledků musel říct, že ten (aspoň pro mne) nejpříšernější výsledek je i moje vina, protože jsem neudělal všechno, co jsem mohl, abych mu zabránil.

Tak schválně, jaké budou zítra výsledky a kolik lidí se na to zase tentokrát vykašle? Vždyť venku je přece tak krásně, babí léto. To je přece hřích kazit si tak krásný víkend politikou, ne?

Objetí

17. října 2012 v 19:23 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Objetí,
dvě srdce hladová
a jeden krevní tlak,
dech, co blízkostí se úží.
Dva sny propletené
ve společné kůži,
hebké na omak.

Objetí,
lehký dotek tváří,
maličké smítko na tvém očním víčku,
labyrint rukou a dvou těl,
z kterého anděl na chviličku
uletěl
i se svatozáří.

Objetí,
dva světy v jednom těle,
upřímné a bez obvyklých pletich,
v těle, které je
konečně po staletích
celé.


Pozn.: Když připočteme i jedny ukradené Nedělní miniglosy, je tahle básnička jubilejním 750. článkem, který jsem publikoval na tomto blogu. Dobrá příležitost poděkovat všem čtenářům za neutuchající zájem a za všechny pravidelné, občasné i jednorázové návštěvy. Takže velké díky a věřím, že aspoň jednu padesátku ještě společně urazíme.

Po západu řeckého slunce

16. října 2012 v 22:03 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Už jsem se několikrát zmiňoval o tom, že u mořských zátok na Lefkadě slunce zapadá velmi brzy a ještě v plné síle, což je dáno tím, že se skryje za vysokým pásmem hor. Konkrétně v místě, kde jsem pobýval já, ve Vassiliki, zapadalo slunce už před šestou hodinou, protože se převalilo přes okolní kopce vysoké přes 700 m. Den normálně pokračuje, jen slunce už nesvítí a není z něj vidět ani kousek. Trvá mu pak ještě více než hodinu, než zapadne skutečně a dopřeje si pravidelnou večerní koupel v moři.

Říkal jsem, že ze slunce už není nic vidět. Napadlo mě ale zkusit se podívat, jestli po slunci nezůstalo aspoň něco, co není pouhýma očima vidět. A pravidelní návštěvníci již vědí, že když chci vidět aspoň kousek neviditelného, zkusím se kouknout přes infračervený filtr. Tak se teď spolu můžeme podívat, co ze slunce sice už dávno není vidět, ale co i nadále září a hřeje, až se řecké hory zelenají.

Asi čtvrt hodiny po západu skutečného viditelného slunce to vypadá, jako kdyby za pásmo hor nad vesničkou Ponti právě zapadalo mnohem větší slunce infračervené. Více než minutová expozice zase vyhladila ten večer poměrně velké mořské vlny, takže moře vypadá jako krotký pospávající beránek, i když mělo tolik síly, že snadno dokázalo člověku podrazit nohy.

Teď už je snadné porozumět tomu, proč nás opravdové slunce může hřát, i když ho právě nevidíme. A to platí jak pro naše slunce jako hvězdu, tak i pro všechna naše slunce mezi lidmi. Kéž bychom vždycky hvězdě dokázali s pokorou nastavit vlídnou tvář a kéž bychom lidem vždycky dokázali pořádnou dávku své hřejivé energie s poděkováním vrátit.

Nedělní miniglosy č.190

14. října 2012 v 12:02 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle zdrojů z Ústavu pro jazyk český se po přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla snížil jazykový rating slova Ruzyně natolik, že toto slovo bude nejspíš v dohledné době vyřazeno z tzv. vyjmenovaných (dříve vybraných nebo vyňatých) slov. Podle mluvčího specializované a vlivné ratingové agentury Y-Words Agency však další dlouhodobý vývoj může být přesně obrácený: "Vzhledem k rostoucímu počtu zatčených českých politiků, o kterých se v médiích hodně píše, je pravděpodobné, že se slovo Ruzyně bude zase více citovat i v jiných souvislostech, než ve spojitosti s létáním, a do vyjmenovaných slov po Z by se po nějaké době zase mělo vrátit."
-----------------------
Hlavní hygienik Michael Vít uvedl, že ho výsledky víkendových voleb do krajských zastupitelstev na rozdíl od mnoha politologů a politických komentátorů nepřekvapily: "Vždycky jsem říkal, že medializované případy otrav metanolem jsou jen viditelnou špičkou ledovce. Volby potvrdily moji obavu, že počet lidí s čerstvými poruchami vidění je aktuálně v populaci mnohem větší, než jsme původně očekávali."
-----------------------
Nečekané výsledky přinesl dlouhodobý výzkum obsahu internetových pornostránek a jejich účinku na muže, který proběhl ve Spojených státech. V závěrečné studii výzkumníci uvádějí, že kromě očekávaných fyziologických reakcí organismu sledovaných osob odhalili i řadu nečekaných a v důsledku potenciálně nebezpečných vedlejších účinků. Jeden z členů výzkumného týmu Nedělním miniglosám tuto překvapující skutečnost potvrdil: "Nejsilnějším vedlejším účinkem, který jsme identifikovali, byla skutečnost, že nad obsahem většiny internetových stránek s pornografickou tématikou zůstával i rozum stát."
-----------------------
Norský Nobelův výbor se pokouší trochu zmírnit vášně vyvolané tím, že přiřknul letošní Nobelovu cenu míru právě spřízněné Evropské unii. Podle posledního vyjádření členů výboru došlo pouze k mediální dezinterpretaci, protože ve skutečnosti nešlo o Nobelovu cenu míru ale - stejně jako se v posledních letech stalo téměř pravidlem - o Nobelovu cenu na míru.
-----------------------
Podle nařízení Evropské unie bude muset být na každém fotbalovém a hokejovém stadiónu vyhrazeno nejméně 40% míst pro ženy. "Samozřejmě víme, že jde pouze o první krok ke skutečné rovnoprávnosti," uvedla manažerka antidiskriminačního programu EU. "Jsme ale přesvědčeny, že další kroky ke zpřístupnění kvalitního sportu i pro dosud odstrkované ženy budou již následovat samovolně. Dnes už víme dokonce o stadiónech s genderově osvíceným managementem, kde mají pro ženy díky našemu prvotnímu impulsu vyhrazených ne pouhých 40%, ale dokonce 70 - 80% míst a tento trend naštěstí ve vyspělých zemích celého světa nezadržitelně postupuje."

O mé Nobelově ceně

12. října 2012 v 22:50 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pozn.: Tématem týdne je tentokrát "To je moje!" Popravdě, nechtěl jsem na toto téma původně nic psát, zdálo se mi ( a pořád zdá) být divné a nemotivující. Ještěže občas přijdou ze světa zprávy, které tou správnou motivací k článku být umějí a ještě se s nimi nepříliš štěpné téma týdne sveze. Jen se bojím, že když bude podobných zpráv pro milovníky absurdního humoru víc, budu moct své tradiční Nedělní miniglosy dočista zabalit, protože k nim už nebudu muset nikdy nic domýšlet. Bude stačit jen holé agenturní sdělení a čtenáři se budou válet smíchy. Nějak je mi jako v této kauze několikrát potrefené huse z takového humoru smutno.

Konečně to přišlo! Čas se naplnil, spravedlnost zvítězila a cena je moje!! Podobně jako si jeden z našich sportovců již v dětství předsevzal stát se olympijským vítězem a letos v Londýně se mu to podařilo, já jsem se jako dítě rozhodl, že jednou dostanu Nobelovu cenu. Bylo mi celkem jedno za co, ale tušil jsem, že laureáti této ceny požívají v celém světě velké vážnosti, což - jak jsem si představoval - musí být docela fajn. Kromě toho v mé rodině ještě tou dobou nikdo Nobelovu cenu neměl a já jsem si říkal, že by nebylo od věci být první. No a taky jsem velmi rád jezdil vlakem a říkal jsem si, že jet vlakem až do Stockholmu na slavnostní předávání by mohl být zážitek skoro srovnatelný s tím, když jsme onehdy s rodiči jeli rychlíkem z Plzně do Prahy do zoo. Tušil jsem, že se Nobelova cena dává nějakým vědátorům, což mě vedlo k zájmu o přírodní vědy. Samozřejmě, nejraději bych tehdy dostal Nobelovu cenu za znalosti historie světových šampionátů ve fotbale, ale nebyl jsem si jistý, zda švédské akademiky přesvědčím, aby pro mne tuto dost specializovanou kategorii otevřeli, když i taková věda, jakou je ekonomika, si musela pěkných pár let počkat ve frontě.

Nakonec jsem odešel studovat chemii, protože tam se mi šance na Nobelovu cenu zdály být největší. Rozhodl jsem se, že udělám kariéru na výzkumu hub, které rostly na naší zahradě. Myslím, že by docela stačilo, kdybych vynalezl univerzální činidlo, jehož prostřednictvím by bylo možné transmutovat každou prašivku v hřiba, a cena by mne nemohla minout. No a přiznávám se, že jsem rovněž začínal chápat, že kromě nepochybné vědecké prestiže by mohl být se slávou kolem nobelovky spojen i větší zájem krásných žen, což se mi v té době zdálo být zajímavou motivací pro individuální výzkum. Chápu, sice Nobelovi laureáti nesahají načesaným populárním fotbalistům ani po jejich okopané kotníky, ale ještě pořád možná existují staromódní krásky, které by vlastnictví takové ceny mohly ve všeobecném reji drsného přírodního výběru ocenit. Ale i kdyby náhodou Nobelova cena neskýtala žádnou markantní výhodu v tomto evolucí řízeném blázinci, pořád ještě zbyde aspoň ten opojný pocit, že ta cena je prostě moje!

Po nějaké době a pár neúspěších (z prašivek mi pořád vycházely jenom klouzky a ne hřiby) jsem změnil plány a jako cíl jsem si vybral Nobelovu cenu za ekonomii. Není to ostatně tak těžké: Protože ekonomové zoufale závidí etablovaným vědám jejich exaktnost, jistě bude stačit vzít nějakou stařičkou a osvědčenou fyzikální teorii a propracovat její dopad na světové hospodářství. Taková teorie relativity by se kupříkladu v ekonomice dobře vyjímala a dá se i jednoduše aplikovat, třeba ve smělou formulaci, že čím větší rychlostí se v blízkosti vás jako bohužel většinou pouhého pozorovatele pohybují peníze, tím méně je jich doopravdy vidět a některé dokonce zmizí skoro úplně, což je jasná analogie zkracování rychle se pohybujících těles. Už už jsem se chystal rozpracovat tuto jednoduchou myšlenku do podoby převratné ekonomické studie, když jsem se dnes dozvěděl, že už nemusím hnout ani prstem a rozpohybovat jediný mozkový závit. Nobelova cena je už totiž doopravdy moje! Heyrovský se Seifertem už si na mne konečně nebudou moct vyskakovat.

Dopoledne jsem se dozvěděl že Nobelovu cenu za mír dostane Evropská unie, tedy i já, který jsem bezesporu jedním z jejích pilířů. Přiznám se vám upřímně, podobně jako to tradičně říkává Karel Gott při předávání "slavíků", že jsem to opravdu nečekal, aspoň ne tak rychle. Sice se snažím chovat tak mírumilovně, jak to jen jde, ale myslím, že to samo o sobě nestačí, protože třeba takový Jásir Arafat se moc mírumilovně nechoval, a jaký s tím měl v mírové disciplíně celosvětový úspěch. Ale možná je nesmysl pátrat, proč jsem vlastně tu cenu dostal, hlavně že ji mám a je moje, ne?

Hned odpoledne jsem se podle dávného plánu pokusil získanou cenou zapůsobit na ženy ve svém okolí, ale všechny mi nehorázně tvrdí, že takovou nobelovku nemám zdaleka jen já, ale má ji i spousta dalších lidí, dokonce i ony samy a - představte si - dokonce i vrazi a loupežníci z Mírova mají svou Nobelovu cenu míru, protože Mírov je přece taky v mírové Evropě, kde všichni spolu žijí v míru, pokud se tedy právě nemlátí po hlavě baseballovými pálkami či mačetami, nepáchají na sobě zločiny z vášně či naopak z celoživotní frustrace nebo si aspoň nekradou měděné okapy. A já jsem si řekl, jak je to strašně nespravedlivé, že se s takovou Nobelovkou nemůžu skoro na nikoho vytahovat, a z žen, které znám, snad můžu ohromit jenom jednu Srbku, jednu Turkyni a jednu Japonku, které zatím mají s cenou smůlu, minimálně do té doby, než někoho konečně napadne, že vlastní nobelovku bychom si přece zasloužili úplně všichni. Podle pravidel naší mírové Evropské unie přece nemůže být nikdo dlouhodobě diskriminován, tak to jednou prostě přijít musí.

A tak začínám zase přemýšlet, jak někde přijít k Nobelově ceně, která by byla opravdu, ale opravdu jen moje. Klidně může být trochu ojetá, i když zase tak ojetá jako Nobelova cena míru, by být nemusela.

Čtu si po sobě tenhle převratný článek a napadá mě, že by nemusela být špatná ani cena za literaturu, co říkáte? :-)

Na křídlech haiku

11. října 2012 v 22:57 | Petr Vápeník |  Haiku

Občas mám tendenci napsat článek velmi dlouhý a velmi osobní. Většinou tehdy, když se mi podaří nějak výrazně emocionálně vybudit, třeba když se rozčílím kvůli něčemu, co stejně nedokážu ovlivnit, nebo třeba pocítím intenzivní stesk po něčem, co považuji za doopravdy důležité (podotýkám, že takových věcí není moc). V takové chvíli napíšu "na první dobrou" dlouhatánský článek, přečtu si ho po sobě a zjistím, že jednak je osobní příliš a překračuje tím křehkou vnitřní hranici, kterou jsem si sice nijak nestanovil, ale dobře ji cítím, jednak naprosto postrádá aspoň částečný odstup a nadhled, který by měl podle mého názoru být vždy finálním korektorem textu. A protože takový článek bývá opravdu předlouhý, užvaněný a neskonale nudný - tolik, že z něj musí jít na případného čtenáře zívání, není lepší řešení, než papírový několikastránkový otisk pochodující emoce zmuchlat a zahodit, nakouknout na úplně opačnou stranu literárního spektra a zvolit asi tu nejstručnější možnou formu, formu haiku. Možná se do těch sedmnácti slabik původní článek nepodaří úplně zkoncentrovat, možná se nepovede vyhmátnout ani hlavní téma, ale kdyby nic jiného - vám, čtenářům, čtení takového textu nezabere tolik drahocenného času :-).



Na křídlech haiku

I s prázdnou sklenkou

lze připít fantazii

na mocná křídla.


Cesta do pravěku: Jako tradičně přidám k subtilnímu haiku jízdenku na malý výlet do blogového pravěku. Zavítáme do skoro stejného období roku - do poloviny října, jen se jednalo o říjen 2009. Tehdy po doslova horkém babím létě prakticky ze dne na den začala zima. Přímo babí zima: O babí zimě

A já si říkám, že třeba právě teď je ta pravá chvíle uvědomit si, že letošní říjen se zatím zdá být celkem normální a neextrémní. Kupodivu, žádná média tuto povzbuzující zprávu dosud nezaznamenala. No nic, třeba to ještě přijde :-).

James Thurber: Muž ve středním věku na létající hrazdě (The Middle-Aged Man on the Flying Trapeze)

9. října 2012 v 22:40 | Petr Vápeník |  Knihy

Není-li člověku zrovna do skoku, dělává roztodivné věci. Já kupříkladu, není-li právě do skoku mé duši, utíkám ke knížkám, které dobře znám a rád se k nim vracím, ke knížkám, které mě dokážou potěšit a dokážou na chvíli vyžehlit varhánkovité chmury na tváři. Jednou z nich je určitě povídková knížka Jamese Thurbera Muž ve středním věku na létající hrazdě. Vezmu-li to přesně podle názvu, opravdu nevím, s jakou knihou bych se měl v tomto období lépe identifikovat.

James Thurber byl ve své době velmi uznávaným americkým humoristou, mluvilo se o něm jako o nástupci Marka Twaina. Kdysi mě na něj ve své hře Malá noční inventura upozornil můj další oblíbenec, Miroslav Horníček. A opravdu nelituji, protože se ukázalo, že styl Thurberova humoru je mi velmi blízký a chvěje se často na stejné vlnové délce jako moje bránice. Trochu mne mrzí, že jde dnes už o pozapomenutého autora. Nevím, že by se o něm učilo v literatuře (možná mě vyvedete z omylu) a když to srovnám třeba s Williamem Saroyanem (jehož Odvážný mladý muž na létající hrazdě se v názvu povídkové knihy odráží), který má v českém prostředí až neuvěřitelně a možná i neúměrně silnou pozici, James Thurber se krčí daleko v koutě a podle jména ho zná málokdo. Ale možná si jen většina z vás poťuká na čelo a řekne mi, že žiju v bludu. Osobně bych byl jedině rád, protože knížku Muž ve středním věku na létající hrazdě mám moc rád, a to už dávno - od doby, kdy jsem měl do středního věku daleko.

Podle mého názoru nejsilnější Thurberovy povídky se týkají soužití amerických středostavovských manželství "za zenitem", vztahů, pro které je typická na jedné straně dominantní a obtížně snesitelná žena a na druhé straně uťápnutý a obtížně snesitelný muž, muž, který se snaží za každou cenu najít svůj prostor, který by mu patřil a ve kterém by mohl dýchat aspoň trošku čerstvý vzduch. Většina Thurberových manželských etud je na první pohled velmi vtipná, ale je fakt, že mají hodně trpký a dusný podtón; ostatně není divu, protože autor knížku psal v době, kdy jeho vlastní manželství spělo k nevyhnutelnému rozvodu. Thurberovi "hrdinové" většinou vedou svoji drobnou vzpouru proti zaběhlému rytmu života decentně a přesto provokativně, aby se nakonec většinou ukázalo, že odstředivá síla se mocně pouze tváří, že jde pouze o okázalou revoltu, která snad - vlastně v hloubi duše smířená se skutečností - už ani nechce dojít naplnění.

Jemná forma mužské vzpoury proti zavedeným manželským (ne)pořádkům nádherně jiskří třeba v povídce Vlastní život pana Bidwella. Pan Bidwell totiž našel kousíček svého světa v tom, že začal - k manželčině velké nelibosti - příležitostně zadržovat dech:
"Týden nato byli Bidwellovi na večírku u Cowanových. V místnosti to šumělo hovorem, když tu se náhle paní Bidwellová otočila, jako by ji někdo zavolal. Na druhém konci pokoje seděl v koutě v křesle pan Bidwell a zadržoval dech. Hruď měl nafouklou, bradu staženou; z očí mu hleděl podivný utkvělý výraz a tvář byla lehce zarudlá. Paní Bidwellová postoupila do jeho zorného pole a probodla jej ostrým pohledem. Pomalu splaskl a zadíval se na druhou stranu. (…)
Dýchací situace v Bidwellovic domě dosáhla kritického bodu, když se pan Bidwell začal ve spánku zhluboka nadechovat a pak vydychoval v dlouhém hrčivém "chrúúú". Paní Bidwellová sice obvykle spávala, jako když ji do vody hodí, ale teď se náhle probouzela a vždy se natáhla po manželovi a zacloumala s ním: "Georgi!" "Chruóó," ozvalo se z pana Bidwella ochraptěle. "Nóó, cocóó, hmuóó?" Pak se otočil a znovu usnul, ale paní Bidwellová už nespala, ležela a přemýšlela. Jednou ráno mu u snídaně sdělila: "Georgi, já tohle dál nehodlám snášet. Jestli se nepřestaneš nafukovat jako ropucha, tak od tebe odejdu." Srdce se v panu Bidwellovi na okamžik lehounce zatetelilo, ale hned se snažil vypadat překvapeně a nešťastně. "No jo," řekl. "Tak už o tom nebudeme mluvit." Paní Bidwellová si namazala máslem další topinku. Líčila mu, jaké zvuky vydává ve spánku. Pan Bidwell si četl.

Mnohem drsnější a ironičtější (ale o nic méně vtipné) formy nabývá plíživý manželský konflikt například v povídce Pan Preble se zbavuje manželky, ve které se hlavní aktér rozhodne skoncovat s manželkou násilně a utéct se svou stenografkou. Protože neumí ani lhát, manželce prostě oznámí, že se rozhodl ji zabít a zakopat ve sklepě:
Pan Preble otevřel dveře do sklepa: "Hele, běž první!" "Brrr," otřásla se paní Preblová, když vykročila po schodech dolů. "Tady je zima jako v psírně. To tě taky mohlo napadnout, v téhle roční době! Každý jiný manžel by ženskou zahrabal v létě." "Tyhle věci se nedají načasovat, jak si kdo vzpomene," řekl pan Preble. "Zamiloval jsem se do té holky pozdě na podzim." "Každej normální mužskej by se do ní zamiloval už dávno. Vždyť se v té kanceláři ochomejtá léta. Čím to je, že ti ve všem dají všichni ostatní chlapi fleka? Panebože mě netrestej, tady je ale svinčík. Co to tam máš?" "Chtěl jsem tě vzít po hlavě lopatou," odpověděl pan Preble. "Tak to pusť z hlavy," pravila paní Preblová. "To tady chceš po sobě nechat takovouhle stopu jako hrom, aby to našel první detektiv, který sem přijde čmuchat? Koukej se sebrat na ulici a najdi tam kus železa nebo co - prostě něco, co ti přímo nepatří." "No jo, dobrá," přikývl pan Preble. "Ale nikde na ulici žádnej kus železa určitě nebude. To jenom ženský si myslejí, že se dá kus železa najít jen tak, kde si umanou." "Když budeš hledat na správném místě, určitě ho najdeš," pravila paní Preblová. "A ne abys tam tvrdl věčnost. Já tady nehodlám v té morně trčet celou noc a mrznout!"

Příkladem schopné, všeznalé a emancipované manželky je zase např. paní Pendlyová z povídky Pan Pendly a poindexter. Paní Pendlyová se mimo jiné vyzná skvěle v automobilech a pan Pendly se obává toho, že v obchodě s auty budou chtít znát i jeho názor, který ovšem nemá. Mimochodem, jako zavilý nemotorista velmi obdivuji ženy, které se dobře vyznají v automobilech, a rád bych poslouchal vyprávění, během kterého do úžasné vůně parfému proniká z jemných pohybujících se úst lehký závan benzínu či motorové nafty.
Když stáli před poindexterem, který paní Pendlyová vybrala, pravil pan Huss panu Pendleyovi: "Tak co vy na to, to je zbožíčko, že?" Pan Pendly se dotkl prsty předního blatníku. Prodavač čekal, že pan Pendly něco řekne, ale pan Pendly neříkal nic. V tom okamžiku byl pan Pendly schopen myslet, pokud šlo o součásti auta, pouze na klínový řemen. Měl však pocit, že by bylo asi směšné poprosit, zda by se mohl podívat na klínový řemen. Třeba poindextery klínový řemen vůbec nemají. Všiml si na dvířkách monogramu předchozího majitele. "Ten monogram," pravil "bude muset dolů." Protože pan Pendly zřejmě neměl, co by víc řekl, pan Huss s paní Pendlyovou jej přestali brát na vědomí a začli se zasvěceně bavit o zabrušování sedel ventilů, o brzdovém obložení a o tom, že se bude muset dát nová baterie. Pan Pendly si připadal jako kdysi ve škole, když neudělal domácí cvičení. Čekal, kde by se naskytla nějaká vhodná příležitost, aby se mohl vmísit do hovoru, a zdálo se mu, že takový okamžik nastal, když paní Pendlyová pravila, že se jí nějak nezdá, že vůz nemá benzínovou pumpu. Pan Pendly rychle usoudil, že taková pumpa bude něco, co se dá koupit a strčit pod zadní sedadlo, asi jako hasicí přístroj. "Snad bychom mohli takovou benzinovou pumpu koupit po cestě v nějakém obchodě se součástkami," prohlásil. Jeho manželka i pan Huss na něho překvapeně pohlédli a pak pokračovali o otázce zadních pneumatik.

Řada povídek, snad pro vyvážení, se vrací ve vzpomínkách do autorova dětství, ze kterého si James Thurber připomíná okouzlující postavičky, jimiž byl obklopen. Třeba v povídce Portrét tety Idy:
Tetička Ida chovala nezvratný názor, že doktoři pravá fakta o nemocech a úmrtích zásadně zatemňují a překrucují. Hrozně ráda vyprávěla dlouhou a zamotanou historii o úmrtí jedné ze svých sestřenic, provdané ženy, která zemřela ve dvaceti pěti letech. Třicet roků se teta Ida domnívala, že "za tím rozhodně musí něco vězet". Věřila, že jistý doktor, který se mimochodem těšil té nejskvělejší pověsti, jednoho dne "o Ruth vyjeví plnou pravdu", třeba by to bylo na smrtelné posteli. Když zemřel (aniž samozřejmě cokoli vyjevil) a ona si o jeho smrti přečetla zprávu v novinách, prohlásila, že se jí o něm v noci právě před několika dny zdálo. Jako by prý na ni volal a něco jí chtěl říct, ale nemohl.
Tetička Ida byla přesvědčena, že má výjimečné vnitřní zření. Prožívala varování, předtuchy a "pocity". Všechno to byla znamení blížících se neštěstí, nemocí nebo úmrtí. Nikdy neměla žádné tušení, že by něco mohlo dopadnout dobře. Vždycky to bylo něco na způsob, že Grace ta a ta si určitě toho chlapa, se kterým je zasnoubená, nevezme, anebo že pan Hollowell, který odcestoval do Jižní Ameriky za obchodem, se už nikdy nevrátí, nebo že stará paní Hutchinsová do roka nevydrží (v případě staré paní Hutchinskové se sice spletla o dvacet let, ale nakonec jí to přece jen vyšlo). (…) Většina snů tetičky Idy předpovídala osudy žen, neboť životní osudy žen pro ni znamenaly daleko víc než životní osudy mužů. Muži si přece vždycky "na sebe všechno upletou sami"; ženy naproti tomu jsou oběťmi temných a záhadných dějů víceméně nadpřirozeného rázu.

Některé z dalších povídek je pro nás - běžné čtenáře, kteří nejsme specialisty na americkou meziválečnou prózu (kniha vyšla poprvé v roce 1935) - obtížné pochopit v plné míře, jde totiž vlastně o parodie na dobová literární díla. Ale i v těchto drobných črtách se najde mnoho břitkého humoru, který je srozumitelný i bez náležitého kontextu.

Knížka pak končí o dost temnější povídkou Bedna, abych se do ní mohl schovat. I když tentokrát nejde o humor v běžném smyslu toho slova, rezonuje to ve mně pořádně:
"Máte bednu?" zeptal jsem se. "Potřebuji bednu, abych se do ní mohl schovat." Zkusil jsem to ještě v několika obchodech se smíšeným zbožím, ale nikde neměli tak velkou bednu, abych se do ní mohl schovat. Nedalo se dělat nic jiného, než prostě pohlédnout životu nebojácně tváří v tvář. Necítil jsem se nijak silný a byl jsem plný té mohutné touhy schovat se na dlouhou dobu do bedny.
"Co tím myslíte, že se potřebujete schovat v té bedně?" zeptal se mě jeden kupec."Je to jistá forma úniku," vysvětlil jsem mu, "když se člověk schová do bedny. Omezí si tím starosti a zúží tak prostor svých úzkostí. A taky nevidí žádné lidi." "A jak sakra budete jíst, až v té bedně budete?" zeptal se mě kupec. "Jak tam kruci seženete něco k jídlu?" Řekl jsem mu, že jsem v bedně ještě nikdy nebyl, takže nevím, ale že se to už samo nějak srovná. (….)
Moje uklízečka přišla druhý den ráno a vzbudila mě. Pořád mi nebylo dobře. Zeptal jsem se jí, kde bych mohl sehnat velkou bednu. "Jak velikou bednu potřebujete?" zeptala se. "Potřebuju bednu tak velkou, abych se do ní vešel," řekl jsem. Podívala se na mě velkýma kalnýma očima. (….) "Je to jistá forma úniku," zadrmolil jsem. "Co to říkáte?" zeptala se tupě. "Nemáte žádné takové velké bedny na stěhování, co?" zeptal jsem se. "Ne, to nemám," odpověděla.
Dodneška jsem žádnou nesehnal, ale to neovladatelné nutkání schovat se v bedně mi zůstalo. Třeba zmizí, třeba budu zase v pořádku. Možná že to ale bude horší. Těžko říct."

Inu, vždyť to říkám: Není-li člověku zrovna do skoku, dělává roztodivné věci. Tak mě napadá - nemáte někdo bednu, do které bych se vešel?


Pozn.: Pokud se mi podařilo někoho z vás namlsat, možná pro vás bude užitečné vědět, že povídkový soubor Muž středního věku na létající hrazdě vyšel v roce 1979 a 1988 dvakrát spolu s Thurberovými Dalšími bajkami pro naši dobu v knížce pod názvem Filozof a ústřice. Vzhledem k tomu, že např. v roce 1988 knížka vyšla (z dnešního pohledu) v až neuvěřitelném stotisícovém nákladu, je nenápadnou ozdobou leckteré domácí knihovny i mnoha antikvariátů, kde bývá za velmi slušnou cenu několika desetikorun.

Nedělní miniglosy č.189

7. října 2012 v 12:42 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Politologové i angažovaní zástupci veřejnosti se stále přou, zda incident, kdy byl prezident republiky Václav Klaus v Chrastavě ohrožován útočníkem s airsoftovou pistolí, byl nebo nebyl atentátem. Rozptyl názorů je pozoruhodný: Zatímco jedno extrémní křídlo tvrdí, že o atentátu se vůbec nedá mluvit, naopak útok plastovými kuličkami je možné považovat za tělu velmi prospěšnou masáž, která způsobuje žádoucí místní prokrvení, podle druhého extrémního názoru se jedná o nejzásadnější ovlivnění českých dějin od bitvy na Bílé Hoře, a proto je nutné vložit do trestního zákoníku nový trestný čin "Popírání atentátu".
-----------------------
Do České republiky přiletěl speciál srílanské armády se slonicemi Tamarou a Janitou, které doplní chov těchto zvířat v pražské zoo. Proti transportu protestovali jednak ochránci zvířat, kteří pro slonice marně požadovali vyrobení speciálních záchranných plovoucích vest pro případ nouzového přistání na moři, jednak zástupci Evropské komise pro dohled nad odzbrojováním, kteří vzhledem k transportu slonic vojenským letadlem považují úředně Tamaru i Janitu za bojové slony.
-----------------------
Český svaz otců a dědečků podal oficiální stížnost na jednostranné používání pojmu "babí léto" jen pro krásné období podzimu. "Jde nám především o obecnou vyváženost," řekl nám mluvčí svazu. "Buď změňme název na neutrálnější - třeba "léto v penzi", nebo důsledně říkejme "babí léto" i těm podzimním dnům, kdy je ošklivě."
-----------------------
Podle zjištění průzkumných agentur činnost české vlády nadále výrazně polarizuje českou veřejnost a rozděluje ji na dvě přibližně stejně velké a navzájem nesmiřitelné skupiny. Zatímco v době nástupu české vlády ji polovina voličů považovala za velmi přínosnou a druhá polovina za mimořádně škodlivou, dnes polovina voličů navrhuje vládu naházet do Vltavy, zatímco druhá polovina s takovým postupem zásadně nesouhlasí a navrhuje ji pro jistotu naházet do Labe.
-----------------------
Ruští vědci začínají podrobně zkoumat velmi dobře zachované zbytky mamuta, které našel v ledu na poloostrově Tajmyr místní jedenáctiletý chlapec. "Zatím jsme s výzkumem na začátku," prohlásil vedoucí speciálního výzkumného týmu. "Podle míry opotřebovanosti očí a podle toho, že jsme na páteři nenašli žádnou větší deformaci, ze které by šlo usuzovat na častější sezení, ale už teď můžeme říct, že mamut pravděpodobně nesledoval pravidelně televizi a pokud ano, tak jen ve stoje a z dálky."

Řecká fotosměska

5. října 2012 v 3:42 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Určitě to znáte: Vrátíte se odněkud z dovolené a máte spousty fotek, které se na pohled nedají pro nic rozumného použít. Vlastně v tu chvíli už ani přesně nevíte, proč jste právě tohle vůbec fotili. A přesto je vám z nějakého zvláštního důvodu líto ty fotky - často nepříliš technicky vyvedené - jen tak vyhodit. Co kdyby se opatřily krátkým popiskem, který by je zasadit do maličko jiných souvislostí? Třeba by z nich mohla vzniknout zajímavá fotosměska.

Tak to tentokrát zkusím i já. Berte následující řeckou fotosměsku jako malé intermezzo mezi řeckými dovolenkovými reportážemi a standardním blogovým podzimem. A taky je prosím berte s nadhledem - jako je beru i já.

Pokud má někdo z vás akcie firmy Volvo, zapřemýšlel bych o prodeji. Řecko je - jak známo - pořádný ekonomický tygr, ale automobilce se tu zřejmě moc nedaří. Nebo že by tudy prošli někdy v sedmdesátých letech odpůrci globalizace?(foceno přímo v centru města Lefkada)

Smutný konec pana Tau (foceno v laguně u města Lefkada)

Zápas byl pro trvale nezpůsobilý terén odložen na neurčito (laguna u pláže Myli, asi 4 km od města Lefkada)

Copak o to: Za světla do divadla je to snadné i na člunu. Ale v noci z divadla to bude docela ruleta, až bude pod dojmem čerstého uměleckého zážitku hledat potmě správnou loď. Kdyby tak aspoň dneska v opeře dávali "Měsíííčkůůů na nééébi hlubokééééém", aby nebyla tma tmoucí! Jenže to by pak taky člověk mohl narazit na vodníka! (Marína ve městě Lefkada)

"Promiňte, který z vás dvou je trajekt na Kefalonii?" (lodní David a Goliáš v přístavu Vassiliki)

Autobus do stanice Touha (foceno kousek pod klášterem Odigitría na severu ostrova Lefkada). I když autobus nenaboural, jak to na téhle lince často bývá, zdá se, že minimálně nuceně odpočívá a nabírá síly. Do cílové stanice je to ještě pěkný flák cesty.


Vlastně na těch fotkách není nic typicky řeckého a daly by se tedy určitě nafotit kdekoli na světě. I když... Vlastně si tím nejsem tak úplně jistý :-).

Dva roky prázdnin v nebarevném světě

3. října 2012 v 0:50 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Dvouslovný esej,
román v jedné větě,
dva roky prázdnin
v zamlklém nebarevném světě.

Malířům bez palety
jde jejich malba ztuha
a přes obzor se klene
dvojitá šedočerná duha.

I když je celkem teplo,
na kůži trochu zebe
místo modrého
jen nízké olověné nebe.

Pobledlá je barva
opálených lící,
když na nebi září
jen černé díry a bílí trpaslíci.


Naštěstí mám však dost indicií,
že i v nebarevném světě žijí
lidé s pestrobarevnou fantazií.



Na infračervené fotografii z Lefkady je pohoří Stavrota na záběru od mořského pobřeží ve Vassiliki. Kdyby nebyl vrchol pohoří v mracích, viděli byste Čerfa, jak nadšeně mává. Samozřejmě stylově rovněž zcela nebarevného!


Pozn.: Tak mě napadá, že vlastně nevím, jestli mám zařadit tenhle příspěvek do rubriky V řeči mírně vázané, do Fotočlánků anebo raději do Črt z Lefkady, co myslíte? :-)