Josef Škvorecký: Zbabělci

24. října 2012 v 2:49 | Petr Vápeník |  Knihy

Když v roce 1958, na konci temných 50.let 20.století vyšel poprvé román Josefa Škvoreckého Zbabělci, zapůsobil jako bomba nejen v zatuchlých literárních kruzích, ale v celé společnosti. Bomba notně časovaná, protože rukopis byl dokončen už v roce 1949. Autor si vydobyl uznání od šokovaných čtenářů, ale nejviditelnější bylo skoro okamžité zatracení od různorodých oficiálních míst, které vyvrcholilo stažením knihy z obchodů a zařazením Josefa Škvoreckého na černou spisovatelskou listinu, ze které vykouknul jen nakrátko ve druhé polovině 60.let a pak až po roce 1989. Mladší čtenáři mohou při čtení Zbabělců jen kroutit hlavou: Co je na tom textu závadného, vždyť je přece úplně normální! Odpovědět se dá citátem z jedné forbíny Wericha a Horníčka: "No jo, teď!"

V padesátých letech se ale román stal naprostým zjevením, už jen proto, že podával téma zatížené v té době nejhorším ideologickým nánosem - poslední dny druhé světové války - na základě skutečných živých zážitků a bez deformujících brýlí třídního nebo nacionalistického přístupu. Děj románu se odehrává mezi 4. a 11.květnem roku 1945, kdy v malém městě Kostelci (ve skutečnosti Náchodě) už je každému jasné, že válka končí a místní lidé se podle toho chovají. Jejich pohnutky jsou velmi různorodé: Někteří cítí sami na sobě škraloup z několikaleté koexistence s nacistickou mocí a snaží si ještě na poslední chvíli trochu vyžehlit svůj pomuchlaný morální profil, někteří se snaží vyvolat zásadnější konflikt s odcházejícími německými vojáky, jiní se ve strachu o život svůj i svých blízkých naopak snaží jakýmkoli střetům vyhýbat. A autorovo alter ego Danny Smiřický, v té době dvacetiletý muž se zálibou v džezu, amerických reáliích a krásných dívkách, se na dění kolem sebe dívá nezaujatě: Nikomu nefandí, nikoho nehaní, jako kdyby si dobře uvědomoval, že nikdo není oprávněn takové individuální pohnutky soudit. On sám sleduje vývoj situace skoro jako děj filmu, stylizuje se do role filmového hrdiny (samozřejmě amerického), který své konání řídí podle toho, jaký dopad to bude mít na okolní diváky. Možná víc než správnost svého konání posuzuje, zda u něj dobře vypadá, jestli má správný výraz, jestli se zachová dobrá fotografie do budoucího kosteleckého almanachu.

Zachtělo se mi vidět Irenu a zamířil jsem k poště. Tam se lidi kolem něčeho tlačili. Protlačil jsem se blíž. Na chodníku před poštou stála po zuby ozbrojená četa německých dětí. Byl na ně pohled. Nebylo jim víc než čtrnáct a hlavy měly zastrčené v helmách, že jim vykukovaly jen špičky nosů. A z té tmy pod helmama jim svítily očka, plná strachu a rozpaků a zmatenosti. Pod těma helmama a pancrfaustama a automatama, kterýma byli ověšeni, bylo vidět, že jsou to děti. Hitlerčíci. Mlčeli a nevěděli, co mají dělat. Kolem nich byl prázdný kruh a pak věnec lidí, kteří jim nadávali. Slyšel jsem pěkné nadávky a bylo vidět zaťaté pěsti. Protlačil jsem se do první řady. Hitlerčíci měli boty od bláta a vypadali utahaně. Vtom někdo z druhé strany vyskočil z davu a vytrhl jednomu Němčíkovi automat z ruky. Ozval se výkřik, asi povel, a hlouček se naježil zbraněma. Rozkoukaly se černýma dutýma očima a já pocítil nepříjemný tlak v břiše. Sakra, jako kdybych už měl v břiše kulku. To byl nepříjemný pocit. Uvědomil jsem si, že to musí být blbé, být zraněn. Stáhl jsem se impulsívně dozadu, ale hned jsem zůstal stát. Hergot, třeba se Irena odněkud dívá, aby si nemyslela, že se bojím. Bylo blbé se bát. Rozhlédl jsem se, ale Irenu jsem neviděl. Couvali všichni. Stál jsem vlastně už docela sám mezi couvajícím davem a naježenou četou Němců. To bylo dobré, protože teď bylo možné ustoupit. Strčil jsem ruce do kapes a otočil se. Zase jsem pocítil ten pocit, jenže teď na zádech. Nervy se mi napnuly. Ale chtěl jsem zůstat lhostejný. Odloudal jsem se pomalým krokem za davem. Za mnou se ozval ostrý německý povel a ve mně zatrnulo. Zase jsem měl impuls praštit sebou na zem, ale opanoval jsem se. Blbost. Trefili by mě stejně. Jen ne se bát. A hlavně nedat to na sobě znát. Ušklíbl jsem se na lidi, ustupující přede mnou a zpola se otáčející. Klopýtali a zuřivě tlačili do těch, co stáli za nima a dobře neviděli, takže nevěděli, co se děje. Bylo ticho. Lidi zděšeně čuměli za mě. Loudal jsem se nonšalantně za nima a po zádech mi běhal nepříjemný pocit. Potom jako na povel všechny ksifty se najednou vypjaly a lidi se přestali tlačit. Za mnou se ozval klapot mnoha bot. Ohlédl jsem se. Němčíci s napřaženýma automatama odcházeli beze slova pryč. V zástupu před nima se otvírala rychle ulička jako Židům Rudé moře.
"Odzbrojte je!" ozval se zezadu nějaký odvážlivec, ale nikdo se k tomu neměl. Hleděl jsem za odcházející četou, v poslední řadě šli dva úplně trpasličí, nohy se jim viklaly a vypadali směšně. Ale drželi v rukou napřažené automaty. To budilo respekt. Zase se rozječelo nadávání. Ale Němčíci už zmizeli v rohové ulici. Dav se srotil a táhl za nima. Prostranství před poštou se vyprázdnilo. Rozhlédl jsem se a spatřil jsem Irenu, koukající z přízemního okna. Uviděla mě a zasmála se na mě. "Nazdar Danny," zavolala. Byla oblečená v bílé blůze a na ní měla trikolóru.

Skupina mladíků, do které Danny patří, vidí kolem sebe mnoho věcí, které jim připadají směšné a zbytečné, jako kdyby vše byla jen hra, kterou je možné výkřikem režiséra zastavit a sehrát ještě jednou. Navíc není vůbec jisté, kdo je vlastně oním režisérem - jestli někdo z těch, co se snaží nastolit pokud možno bezbolestně aspoň zdání pořádku, když se skutečným nepořádkem se nedokážou vyrovnat, nebo jsou to skupiny komunistů, kteří chtějí za každou cenu klást ozbrojený odpor, anebo i teď v posledních hodinách dlouhého válečného konfliktu je určující pouze síla ustupujících a postupujících vojsk. Vše se zdá být jen představením, ze kterého je možné každou noc odejít domů se najíst a vyspat, a druhý den se opět přiřadit tu mezi diváky, tu zase mezi herce. Skutečné konflikty a násilné akty probíhají jakoby mimochodem - průjezd tanků ustupujících esesáckých jednotek, nálet osamoceného letadla, přestřelky mezi vojáky a improvizovanou domobranou, poprava zajatých německých vojáků. Dramatické okamžiky jako kdyby neměly v tomhle kusu hlavní roli, i když v nich jde o holé životy, jichž ještě v poslední válečný den dost (a zbytečně) uhasne. Na roveň dramatickým okamžikům je postavená nuda okázalého hlídkování a zbytečného vojenského pseudovýcviku i obyčejné soukromé věci, vše je smíseno do jednolité hmoty obtížně popsatelného a zřetelně neopakovatelného zážitku.

"Páni, tak co s náma vlastně chtěj?" řekl Harýk.
"Udržujeme pořádek."
"A kdo ho ruší?"
"Komunisti," řekl Pedro.
"Bych je rád viděl."
"Fakt, vážně, čeče," řekl Lexa. " Teď vodpoledne chtěli prej vykrást vlak s municí, co stojí na nádraží."
"Kdo to řikal?"
"Doktor Šabata tam byl a hádal se s nima."
"A vykradli ten vlak?"
"Ne, ty vlasovci, co ho hlídaj, je nechtěli pustit dovnitř. Voni s nima vyjednávali a podpláceli je kořalkou, ale nepustili je tam."
"To máš vod Šabaty?"
"Ne. Starej Čemelík to řikal. Maj teď plnou prdel strachu, že komunisti něco podniknou v noci. Prej budou zesílený hlídky."
"A daji nám zbraně?" řekl jsem.
"Naserou nám," řekl Lexa.
"Ale proti komunistům máme jít, jo?"
"Samozřejmě. V zájmu vlasti."
"Chlapi, to je pekelná sranda," řekl Benno.
"To ti řeknu," povídal Harýk.
"Vo Němcích už se nemluví?"
"Ne. Ty už se vypařili."
"Tak proč sakra eště blbnem?"
Lexa se zašklebil.
"Protože eště nebylo udělanejch dost hrdinskejch činů. Proto."

V románu vlastně nejsou kladné a záporné postavy, což na dobovou kritiku uvyklou jasným ideologickým pólům muselo působit jako rudá látka na býka. Hranice mezi kladnými a zápornými vlastnostmi je v knize nejasná, proměnná v čase (jinak to vypadá, když je všude klid a jinak, když se ve městě střílí). Stejně tak je velmi křehká hranice mezi hrdinstvím a zbabělostí. Je docela zajímavé si po přečtení knihy zkusit odpovědět na jednoduchou otázku: Kdo jsou vlastně oni zbabělci z názvu knihy? Jsou to mladí lidé, kteří nemají ani trochu chuti hrdinně padnout za svou vlast v okamžiku, kdy je konec války na dohled, a s těžkou ironií glosují veškerý nepříliš organizovaný mumraj kolem sebe? Jsou to jejich otcové, kteří v okamžiku, kdy nehrozí žádné nebezpečí, vypadají jako že mají vše pod kontrolou, ale ve skutečnosti stačí několik vyzbrojených vojáků zahnaných do úzkých a předstírané hrdinství jde stranou? Jsou to ti, kteří si vyrovnávají své válečné účty s Německem popravou odzbrojených esesmanů? Anebo jsou to ti, kteří se snaží vše jen sledovat zpovzdálí a počkat, až se těžké a nejisté dny přeženou?

Jazykově je román psaný velmi svižně a moderně. Velkou část textu tvoří přímá řeč, rozhovory mezi postavami, většinou celkem banální, autor hojně využívá ironii, hovorový jazyk včetně četných vulgarismů i dobové "hlášky". Přesto musím říct, že mi někdy text přišel moc doslovný, pasáže sestávající z krátkých úderných vět o něco delší, než je nezbytně třeba pro navození správného rytmu, prostě - jak by možná řekl císař Josef II. ve filmu Amadeus - jako by tam bylo "příliš mnoho not". Za lepší (protože vyzrálejší) považuji třeba pozdější Tankový prapor. Ale přesto se kniha čte dobře, přestože cca 370 hustě popsaných stran (mám k dispozici 3.vydání z roku 1966) může na první pohled někoho i odpuzovat. Domnívám se ovšem, že čtenář vybavený aspoň trochou rozumu a citu z tohoto velmi živého a čtivého textu dokáže získat mnohem lepší informace o atmosféře konce druhé světové války, než z dobových oslavných opusů. Zbabělci se obešli bez přehánění a bez nabubřelého patosu.

Umím si představit, že doboví literární kritici a cenzoři velmi nelibě nesli upozadění tehdejšího oficiálního výkladu průběhu květnových dnů. V knížce se hovoří pěkně o západních vojácích, s nadšením ale i s obavami o vojácích ruských, občas se zmiňuje osud Židů, zejména v okamžiku, kdy přes Kostelec přecházejí zástupy uprchlých nebo osvobozených vězňů, a kupříkladu místní komunisté stojí se svými extrémními postoji úplně na okraji autorova zájmu.

Ano, všichni mají radost ze znovunabyté svobody. Přesto cítí obavu z toho, že končí jedna těžká ale ustálená etapa jejich života a ta následující bude jiná, zatím neznámá, snad lepší, kdoví.

Já byl sám a seděl jsem na pódiu se saxofonem v puse. A pak se najednou dole u pódia objevila Irena ve světle modrých šatech a usmála se na mě. Její úsměv mi projel celým tělem a zamrazil mě u srdce. Houpala se půvabně na svých hezkých nohách a držela se daleko od těla se Zdeňkem, který se na mě pitomě šklebil a klátil se po betonu jako slon. A Irenka byla v jeho náručí. Doufal jsem, že ho zastřelili. Ale kdepak. Mohl se tisíckrát ztratit a nechat ji, nakonec se vždycky objevil. Vylezl odněkud jako čert, se svými vyceněnými zuby a rozpraskanými pysky, a Irenka nechala všeho a utíkala za ním. Ne. Nakonec já jsem vždycky jen snil a myslel jsem, jaké by to bylo, a on nemyslel, pro něho to bylo. Nakonec on platil na Irenku a Irenka se před ním svlíkala a spala s ním a milovala ho a mě měla ráda. Mě měla ráda. Nedalo se nic dělat. Musel jsem být rád, že to tak je, a houby. Vstal jsem pozdvihl jsem slavnostně saxofon a rozvlykal jsem se na počest vítězství a konce války, na počest tohohle města a všech jeho krásných dívek a na počest veliké, bezedné, věčné, pitomé, krásné lásky. A vzlykal jsem nad tím vším, nad svým životem, nad esesáky, které popravili, a nad chudákem Hrobem, který pad, nad Irenou, která nechápala a blížila se pomalu svojí zkáze v nějakém manželství, nad tím časem mládí, který skončil a nad rozchodem, který začínal, nad orchestrem, který se už nikdy takhle nesejde..."

Román Zbabělci můžu každopádně doporučit jako zajímavou ukázku moderního literárního stylu poloviny minulého století i jako zdroj zajímavých informací o neopakovatelné atmosféře přelomových dní na konci války. Pokud vím, už se uskutečnilo několik pokusů napsat na motivy románu scénář k filmu, zatím se ovšem ani u jednoho pokusu nepodařilo dostat se ke skutečnému natáčení. Těším se, že se to jednou povede, protože knížka je, myslím, napsaná hodně "filmově", takže si její filmové zpracování určitě dovedu představit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. října 2012 v 11:30 | Reagovat

Kdyby se tohle četlo, pak by možná letošní volby nedopadly tak doruda.

2 pavel pavel | Web | 24. října 2012 v 11:52 | Reagovat

Já měl to štěstí, že jsem Škvoreckého v 68. poznal a popíjel s ním (a s dalšími) vínko. Chodil totiž pravidelně do Malostranské besedy v Praze, kde jsem byl jako "doma". Byly to tam hezké večery.

3 mengano mengano | E-mail | Web | 24. října 2012 v 14:21 | Reagovat

[1]:
Tohle by se v dnešní době četlo jenom v případě, že by knížka měla tak maximálně 20 stran a nejlépe, kdyby to byl komix.
A ještě dost pochybuju o počtu lidí, kteří by pobrali obsah a "ducha" knížky.

Díky za krásnou recenzi.
Četla jsem už před pár lety a asi by nebylo od věci si to zopakovat:)

4 DRAK DRAK | Web | 24. října 2012 v 19:46 | Reagovat

asi nejlepší Škvoreckého román, alespoň pro mne. četl jsem v době, kdy byl zakázán, to byla teprv síla!

5 Janah Janah | Web | 24. října 2012 v 22:47 | Reagovat

Koukám, že jsem už na tenhle román pozapomněla, přestože jsem ho kdysi četla. Musím si to zopáknout.

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. října 2012 v 1:35 | Reagovat

[1]: Nevím, obávám se, že Zbabělci nás nezachrání.

[2]: Zajímavé. Slyšel jsem o tom, že to tehdy v Malostranské besedě žilo! Škoda, jen slyšel a trochu závidím.

[3]: Já se ke čtení odhodlával docela dlouho. A co mi vůbec není jasné - kde jsem k té knížce přišel. Myslel jsem si, že jsem si ji koupil v nějaké knihovně ve výprodeji za 5 korun, ale nemá žádné razítko a je podezřele dobře zachovalá :-).

[4]: Doháním, co jsem v mládí zameškal. Ještě je toho přede mnou hodně, protože jsem se se čtením dost flákal.

[5]: Já ho prostě našel ve své vlastní  knihovně, což mě překvapilo. Často jsem si říkal, že si Zbabělce budu muset sehnat někde v antikvariátu :-).

7 mengano mengano | E-mail | Web | 25. října 2012 v 8:25 | Reagovat

[6]:
Ony vlastní knihovny někdy skrývají všelijaká překvapení. Při posledním stěhování jsem se docela divila, co skrývají zadní řady:)

8 š š | Web | 25. října 2012 v 14:28 | Reagovat

Škvorecký šel zatím vždy jen kolem mě. Myslím, že je načase, abych ho zastavila a věnovala se mu. :)

9 Miloš Miloš | Web | 25. října 2012 v 20:48 | Reagovat

Na tom je nejzajímavější to, jak se ze zbabělců a kolaborantů najednou stávají hrdinové a partyzáni, když je po válce. Stačí se podívat na normalizační komouše Fischera a Dlouhého, kteří dnes vyhlašují, že by vládu s účastí nebo podporou KSČM nejmenovali, protože jde o extremistickou stranu. Za Jakeše, Bilaka a podobným kreatur jim to však nevadilo, protože z členství tyli. Další podobní hrdinové jsou svazáci Nečas a Topolánek. kdyby režim ještě chvíli vydržel, tak mají červenou průkazku také. Topolánka brzdila jeho exmaželka a Nečas už měl našlápnuto. A takoví tu dnes vládnou anebo jsou toho lační a cpou se ke korytům.

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. října 2012 v 23:39 | Reagovat

[7]: Zajímavé je, že jsem se knížky nevšiml ani při stěhování.

[8]: Myslím, že Škvorecký za to stojí. Ale v mých očích nad vším, co kdy napsal, stojí dílo jeho manželky Zdeny Salivarové - román Honzlová. Ten mě kdysi naprosto dostal a taky jsem v úplných začátcích svého blogu neodolal a pár slov o něm napsal: http://pvapenik.blog.cz/0903/zdena-salivarova-honzlova

[9]: Ano, občas se to tak děje. S tímhle rozporem se pánové musí vyrovnat, vždycky a všude se najde někdo, kdo jim to bude připomínat, a je to správné, protože je to důležitá etická otázka. Jen mám občas problém s některými lidmi, kteří taková selhání hlasitě kritizují částečně i díky tomu, že k podobnému sami nikdy nedostali příležitost, i když by ji v dané situace nejspíš s ochotou využili. Znám dost takových, kteří se dnes tváří divže ne jako disidenti, a přitom jen byli pro tehdejší mocné natolik nezajímaví, že jim prostě nikdo nic nenabídnul. A ty mladší pány a dámy se snažím soudit především podle jejich současných kroků a ne podle toho, co dělali jako teenageři. Ono to často docela stačí :-).

11 Miloš Miloš | Web | 26. října 2012 v 9:15 | Reagovat

Já si myslím, že aktivní působení v politice přitahuje jen pochybné osoby, které v ní cítí příležitost k moci a k rychlému zbohatnutí. Největší možnosti se pak naskýtají jeden den po převratu a tam se najednou vynořují do té doby neznámí "disidenti".
Jak píšeš, že hodnotíš "podle současných kroků", na to se také dívám skepticky. To má význam v nepolitické-odborné sféře, v politice je to úplně jiné, je známé, že politik slíbí všechno, co chce volič slyšet, aby měl šanci na další zvolení. Nevidím mezi nimi žádný rozdíl, a proto jsem nevolič.

12 mengano mengano | E-mail | Web | 26. října 2012 v 11:04 | Reagovat

[11]:
Ano, disidenti "na poslední chvíli" jsou poněkud nechutní.
To, že v současné době je mnoho lidí přesvědčených, že politici = gauneři a lotři, je nejhorší možný výsledek, ke kterému jsme se po třiadvaceti letech dopracovali. Dnes je každý, kdo by se chtěl politicky angažovat, už dopředu považován za grázla. A to vidím jako veliký problém.

13 pavel pavel | Web | 26. října 2012 v 11:33 | Reagovat

Když tu mluvíte o těch komunistech, mne spíš neustále udivuje, že se někdo někdy dokázal komunisticky zapálit, přestože každý slušný, soudný a inteligentní člověk věděl, co je to spolek. Můj otec například nejen že by se styděl do jejich řad vstoupit, ale hlavně vážil si sebe sebe natolik, že by se jim nezaprodal.
A myslím, že právě hlavně podle tohoto mravního hlediska můžeme i posoudit, co je to za člověka.

14 Miloš Miloš | Web | 26. října 2012 v 11:55 | Reagovat

[13]: Souhlasím, snad jen v květnu 1945 by se to dalo chápat v euforii z konce války a při nedostatku informací, na začátku r. 1968 z iluzí, že se něco mění. Když tam někdo vstupoval v 70. nebo 80. letech, byl to čistý kalkul.

15 Mniška Mniška | Web | 26. října 2012 v 17:17 | Reagovat

Třebaže je to román, i nám profesor na československé dějiny doporučil tuhle knihu, která může být velmi poučná i pro odborné studium historika. Myslím, že výklad našeho profesora by se Ti moc líbil, pokud máš rád moderní dějiny. On to umí opravdu dobře podávat. O závěru války jsme si samozřejmě také říkali. Já naopak vidím docela dost věcí, které komunisti jisto jistě odsoudili.
Četla jsem taky jednu takovou "rudou" knížkou napsanou vášnivým komunistou (o historii) a doufám, že už nebudu mít příležitost něco takového číst znovu. Měla sympatický počet stran, ale prokousat se tím, to bylo o nervy, až mě z toho skutečně bolela hlava. A měla jsem chuť dát někomu přes držku...
Každopádně seznámení s knihou v Tvém podání mě zaujalo a fakt mě štve, že nemám více času na její přečtení

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. října 2012 v 17:21 | Reagovat

[11]: Znovu s tebou Miloši nemůžu souhlasit a znovu je to pro ten plošný odsudek a paušalizaci, které se vzpírám a i když k ní i já jako normální člověk mám přirozenou tendenci, musím si ji prostě zakazovat. Když to hodně přeženu, je to podobné, jako bys řekl, že chirurgii můžou dělat jen sadisti, protože nikdo jiný by přece do těla říznout nemohl. Jasně, politika přitahuje více určitý typ lidí, kteří pro ni mají určité predispozice (ano, ti, co jim nevadí jít přes mrtvoly a co nemají zábrany činit nekalosti, tvoří logicky velkou část). Je jasné, že každý, kdo vstoupí do politiky, touží po tom mít VLIV, což považuji za normální a není to nic, za co by se lidi měli apriori stydět, protože politika je tu právě od toho. K čemu pak každý jednotlivec ten nabytý vliv použije a co to s ním jako s člověkem provede, to už může být hodně různé a často to nejsou pěkné konce.

17 Čerf Čerf | 26. října 2012 v 17:27 | Reagovat

[12]: Taky mě to mrzí, znám dost slušných a schopných lidí, které právě tohle od aktivního působení v politice odrazuje. A když si odradíme společnými silami ty slušné, zbydou nám prostě ti neslušní, kteří mají dost silnou kůži, aby to překousli, anebo si to něčím vynahradí.

[13]: S tímhle souhlasím. Myslím, že nikdo se nemůže vymlouvat, že nevěděl.

[14]: Tohle můžu jedině podepsat. Rozdíl mezi ideály (nebo spíš iluzemi) a pragmatismem.

18 Čerf Čerf | 26. října 2012 v 17:32 | Reagovat

[15]: Ano, moderní dějiny mám rád (což neznamená, že bych se v nich vyznal :-)). Přijdou mi z praktického pohledu o dost důležitější než třeba správné zvládnutí sledu panovníků ve starověké Asýrii :-)) A moc si vážím každého kantora, který tohle nelehké téma umí dobře podat a někoho pro ně nadchnout.

Na to přečtení knížky se nemusí spěchat. Já jsem se k ní dostal až teď a jsem i za to rád.

19 Miloš Miloš | Web | 26. října 2012 v 17:56 | Reagovat

[16]: Petře, vím, že paušalizace obecně není vhodným přístupem, všude existují výjimky z pravidel. V naše politiky jsem už ale úplně ztratil důvěru. Jakmile se zdiskredituje jedna strana, nastoupí druhá a po (zpravidla krátkém) čase se ukáže, že je stejná, o ODS škoda mluvit a ČSSD se opoziční smlouvu také odhalila, Gross a teď Rath její obraz úplně pohřbili, Top09 a VV měla být ta "pravá pravice" a noví lidé, kteří vystrnadí dinosaury. Kalousek je podle mě podvodník první kategorie, Schwarzenberg mnohonásobný přeběhlík (hradní pravda a láska, ODA, SZ, Top09), kterému je úplně jedno za kterou stranu bude v parlamentu pospávat, John kromě toho, že je neschopný, baží po funkci úplně stejně jako dinosauři, kvůli němu se musel rozdělit jeden výbor, který se předtím "v rámci úspor" slavně slučoval.
Mně se to ani nechce vypočítávat, kdysi jsem se asi 4 roky zapojoval do politických diskusí na jednom serveru a i to mně politiku tak znechutilo, že jsem  si řekl, že už nikdy víc, na blogu se politice vyhýbám a u tebe tomu zase propadám.
Kdyby politici chtěli jenom mít vliv, tak se to dá pochopit, ten je potřebný k prosazení jejich priorit, jenže ty priority jsou v první řadě vlastní osobní prospěch, s trochou nadsázky jde o to dostat se do zákulisí, kde se tahá za nitky, do místníc (nebo i celostátních) mafií, přihrávat si zakázky atd.

20 Čerf Čerf | 27. října 2012 v 18:09 | Reagovat

Jen doufám, že ti zdejší diskuse politiku neznechutí ještě víc, ono to snad ani nejde :-). Ano, je to všude samá aféra a celkový pohled je tristní. Přesto to neznamená, že politika přestane existovat. A nezáleží na nikom jiném než na lidech, kdo se jí - chudinky opuštěné - ujme.

Chudák Škvorecký, přišel k té debatě jako slepý k fujaře :-).

21 Naďa Naďa | 27. října 2012 v 21:08 | Reagovat

Doufám, že se nepodaří román zfilmovat. Jakákoliv filmová verze by tomuto kultovnímu románu ublížila!!!!!!!!!!!!!!!!!!

22 Čerf Čerf | 28. října 2012 v 0:38 | Reagovat

[21]: Já bych si film celkem uměl představit, ale bojím se, aby se to v zájmu co nejnižších nákladů neodfláklo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama