Listopad 2012

Červen s Čerfem? Díl 2. Tajenka

30. listopadu 2012 v 1:07 | Petr Vápeník
Více než dva týdny jste mohli v anketě tipovat, při jaké příležitosti z představených šesti variant se budeme moci za půl roku osobně vidět. Podíváme se tedy, jak si ve vašich očích stály jednotlivé možnosti:

Kupodivu nejmenší počet hlasujících se domnívá, že mě budete moci spatřit "při střetech v půtkami rozbouřeném moři české politiky". Beru to pozitivně a vykládám si to ne tak, že bych to nezvládl, ale že byste mi nejspíš něco takového nepřáli. Ono je vždycky jednodušší (i když nevím, jestli úplně poctivé) zvenku kibicovat, ale neumazat si vlastní ruce; a je koneckonců možné, že dobré kibicování může mít dokonce větší efekt, než špatná vlastní praxe :-). Máte tedy asi pravdu a já zůstanu u svých pravidelných týdenních glos.

Jen o jeden hlas víc dostaly varianty humornější (a já mám radost, že aspoň trochu zabodovaly :-)) - konkrétně "přechod Vltavy suchou nohou" a můj soukromý favorit - "koncert pro (tym)pány v Rudolfinu". Ani nevíte, jak bych si obojí někdy rád vyzkoušel. Ale bojím se, aby mi suchá noha při toulkách po Vltavě příliš nenavlhla a agresivní vltavská vlhkost navíc nezpůsobila korozi tympánu :-). Takže i když bych vás samozřejmě rád okouzlil takovým magickým představením, případně ohlušil svými tympány vaše (ušní) bubínky, ani jedna z těchto akcí se v červnu bohužel neodehraje, a pokud ano, tak bez mého přičinění.

Dálkový výslech - 11 zajímavostí a otázek

26. listopadu 2012 v 19:42 | Petr Vápeník

O víkendu mě na svém blogu vyzvala Teri, abych se zapojil do blogerského řetězového výslechu. Samozřejmě mě moc těší, že jsem se dostal mezi jejích 11 oslovených lidí, a rozhodně nechci zůstat dlužen své odpovědi. Potíž je v tom, že jsem si dal kdysi slib, že se nebudu účastnit řetězových mailových akcí. Nakonec jsem se rozhodl, že udělám kompromis. Odpovím na všechny otázky, ale dál řetězový výslech prostě nepošlu. Ano, našel bych určitě svých 11 dalších lidí, jejichž názory by mě moc zajímaly, asi bych dokonce uměl naformulovat 11 dobrých otázek, ale řetěz u mě jako obyčejně skončí. Omlouvám se všem čtenářům i potenciálním osloveným, že jim takhle upírám možnost do akce se zapojit, ale slib je slib :-). Třeba vám tento řetězák přijde odjinud.

A. Napiš 11 zajímavostí o sobě

  1. První zajímavostí je snad fakt, že jsem do té míry nezajímavý člověk, že jsem schopen těch zajímavostí najít maximálně deset :-)
  2. Mám úchylku, která mi velí na kterémkoli ostrově, který navštívím, stanout na jeho nejvyšším bodě. U některých ostrovů toho jde docílit snadno (třeba na Paxosu nebo na Kampě), u jiných ostrovů je to poněkud náročnější (třeba na ostrově Honšú). Nevím, proč tomu tak je, ale potlačit se to úplně nedá.

Nedělní miniglosy č.196

25. listopadu 2012 v 18:11 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Katarské úřady oficiálně odmítly, aby byl katar v češtině synonymem pro onemocnění horních cest dýchacích, a požádaly mezinárodní zdravotnické organizace o urgentní zásah. Protože České republice hrozí od mezinárodních institucí vysoká pokuta, Česká lékařská komora rozhodla, že do vyřešení sporu bude onemocnění dočasně přejmenováno na kuvajt, protože s Kuvajtem máme mnohem lepší mezinárodní vztahy, takže při tradiční české podzimní vlně nachlazení jeho úřady hned nevyšilují.


Astronomicko - erotické haiku zdatného krasobruslaře

23. listopadu 2012 v 23:50 | Petr Vápeník |  Haiku
Dnes si vyzkoušíme, jaké to je, když název článku je delší než článek samotný. U haiku to ovšem není tak těžké, protože překonat rozsahem standardních sedmnáct slabik jde celkem snadno. Dnešní haiku má o dvě slabiky (nebo o pět znaků) méně než jeho střecha dlouhého názvu. Ale on ten košatý název má svůj smysl. Například upozornit vás, že - přestože je haiku psané v "ich formě", je výrazně lepší si při jeho četbě představovat skutečného zdatného krasobruslaře a nikoli mne, který sice dokáže z lecčeho vybruslit, ale zásadně nikoli s bruslemi na nohou :-).


Astronomicko - erotické haiku zdatného krasobruslaře

Kroužím poslepu

vášnivé piruety

po Mléčné dráze.


Cesta do pravěku: Při dnešní tradiční cestě do pravěku nezůstaneme jen u pasivního zobrazení textu z blogových začátků. Původní článek (myslím ostatně dokonce, že jsem vám ho kdysi již jednou při pravěké turistice nabídl), jsem totiž napsal v mírně ovíněné dada náladě při asi půlhodinovém čekání na noční vlak na pražském hlavním nádraží. Část původního textu se mi líbí dodneška, ale zbytek zdaleka ne tolik. A tak jsem si vzal příklad z faceliftu používaného běžně u automobilů a rozhodl jsem se zvětralé kousky staršího textu upravit. Jestli k lepšímu, to je samozřemě otázka, proto jsem pro srovnání nechal původní text a doplnit ho textem "faceliftovaným": Pověděla koka kole.

Jen doufám, že původní dadaistický duch zůstal aspoň trochu zachován. Přitom se ale pořád troufale domnívám, že jinak jsem celkem normální :-).

Nápis ve Všehrdově ulici

21. listopadu 2012 v 0:03 | Petr Vápeník |  Pražské drobnůstky

Dnešní článek se ponese opravdu v duchu názvu rubriky "Pražské drobnůstky". Půjde totiž o opravdovou drobnost, o které se nepíše v žádném průvodci, protože nevypadá ani významně ani krásně pro oko. Přesto mě na mé sobotní procházce po Malé Straně a po Kampě docela zaujala.

Když přejdete most Legií od Národního divadla přes Střelecký ostrov až na malostranský břeh a zahnete doprava směrem na Kampu, narazíte na ulici, která se jmenuje Všehrdova. Otevřu-li svou oblíbenou knihu Kronika staré Prahy a obcí sousedních od Františka Rutha, mohu se dočíst o Všehrdově ulici následjící: "Z Chotkovy oklikou na Újezd; dříve slula Špitálskou po ob.špitále č.440, i Zbrojní po zbrojnici č.450, z části Cihelná. Jméno po slavném právníku a humanistovi Viktorinu Kornelu ze Všehrd, jenž tu měl majetek (č.448-449, t.zv. Huť); sepsal velmi důležité dílo "O právech země České knihy devatery" pravý skvost právnictví českého."

No a když jsem - procházeje Všehrdovou ulicí - míjel dům s číslem 10, všiml jsem si nenápadného nápisu nad domovními dveřmi:



Nedělní miniglosy č.195

18. listopadu 2012 v 11:24 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Konečné stanovisko k podnětu několika politických aktivistů, že byla listopadová "sametová" revoluce ukradena, vydal šéf speciálního týmu pražských vyšetřovatelů: "Z dostupných materiálů se nám podařilo nezvratně prokázat, že listopadová revoluce ve skutečnosti nebyla ukradena, ale byla jen oprávněně vrácena v restituci."
-----------------------
Jednání o další budoucnosti hokejistů z NHL, kteří prozatím hrají v české extralize, probíhá s přísným vyloučením tisku. Ze zápisu se nám podařilo zjistit, že tisk byl oficiálně vyloučen za hákování, přestože sportovní novináři v analýze své činnosti za poslední dva roky jasně prokázali, že v průměru jsou spíše líní, a proto zásadně nehákují.
-----------------------
Delegace vlády České republiky odcestovala do Bruselu jednat o závažné otázce, zda je skutečně povinností našeho státu uvést plošně do praxe novou evropskou směrnici o maximálním povoleném počtu kohoutů na jednom smetišti jen proto, že se České republice přezdívá "smetiště Evropy".
-----------------------
Předseda konfederace profesních svazů vší a blech podal trestní oznámení na neznámého pachatele za zneužívání pojmu "ve vší počestnosti". Podle přiloženého zdůvodnění lidé tento výraz používají často s podvodnými úmysly, což na vší počestnost vrhá neoprávněně špatné světlo.
-----------------------
Kandidát na prezidenta České republiky Jan Fischer se včera ostře ohradil proti posledním spekulacím médií, že ve svém praktickém životě dodržuje některé židovské tradice. K tomuto tématu také okamžitě svolal mimořádnou tiskovou konferenci, která se ale uskuteční až v neděli, aby nebyl narušen šábes.



Pozn.: Dole opět přikládám pokračování ankety, kde můžete i nadále tipovat, při jaké veřejné akci se budeme moct vidět během příštího června (celý článek Červen s Čerfem? Díl 1. - Hádanka)

Souboj mikrofonů a útěk do Pohádky

17. listopadu 2012 v 22:49 | Petr Vápeník |  Reportáže

Věděl jsem, že 23. výročí listopadových událostí bude probíhat v úplně jiném duchu, než tomu bylo doposud. Není divu, komunisté, které události započaté studentskou demonstrací před 23 lety vyhodily z politických sedel, se začínají postupně vracet - zatím na krajské úrovni, ale tím to zdaleka nemusí skončit, roste jim sebevědomí a čím dál víc lidí se domnívá, že je to tak správně a není to nic špatného. I v téhle atmosféře jsem ale chtěl vidět, jak bude probíhat sváteční den v pražských ulicích, a kdo všechno projeví touhu si dávnou revoluci a zbytky jejího étosu přivlastnit. Proto jsem se rozhodl projít se jako o tomto datu tradičně po listopadové Praze a až mě přestane bavit společenský povyk, prchnu někam do klidných malostranských uliček či k Vltavě.

Můj program začal v časném odpoledni demonstrací proti současné vládě. Přišel jsem se podívat z pouhé zvědavosti a s touhou pořídit pár dokumentačních fotografií. Nikdy ale nevydržím populistické a negativistické žvásty odborářů a různých levicových aktivistů dlouho. Brzy začnu polohlasem odmlouvat plamenně hovořícím řečníkům a tím se začnu vystavovat riziku, že budu rozeznán jako názorový oponent a bude mi naznačeno, že mezi skutečným českým lidem nejsem vítán.

Opožděné fotky ze 17. listopadu

17. listopadu 2012 v 1:38 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Přesně před třemi lety, když se slavilo 20. výročí listopadových událostí z roku 1989 jsem se zúčastnil vzpomínkového pochodu po trase studentského průvodu z Albertova na Národní třídu. Chtěl jsem si připomenout dávnou atmosféru, zajímalo mne, co z ní je možné ještě po létech cítit, a taky jsem chtěl trochu fotit, tenkrát ještě starým analogovým foťákem. Ano, již jsem tou dobou měl svůj blog, ale moje tehdejší mizerné mobilní připojení mi vůbec neumožňovalo publikovat obrázky a i s obyčejnými články mělo docela problémy. Sice jsem tehdy pár fotek umístil do blogové "galerie", ale tam jsou před očima čtenářů skryté téměř dokonale. A protože je tu znovu výročí největší společenské změny, kterou jsem během svého vědomého života zažil, rozhodl jsem se je publikovat aspoň opožděně. Třeba se někteří z vás na fotkách poznají :-).

Mimochodem, pravidelní návštěvníci znají moji slabost pro dlouhé expozice "z ruky", tak se prosím nedivte, že všechno není úplně ostré, ono ani nemohlo, ani nemělo být :-).

No a pro případné zájemce připojuji i proklik na text tehdejší reportáže, které byly fotografie odepřeny:

Na Albertově to všechno začalo...

... a pak se šlo přes Vyšehrad a dolů k nábřeží.

Duchové na Národní

Copak se asi tady na Národní třídě bude dít letos? Lidí spousta, ale obušků je o něco míň než kdysi.

Památník v podloubí na Národní třídě

Kdysi se demonstranti na Václavák nedostali. To my jsme už prošli.


Jsem zvědavý, jak bude probíhat dnešní den v Praze. Situace je o dost jiná než před třemi lety a obávám se (nebo spíš doufám), že s letošními demonstranty už zdaleka tolik nesouzním. Kolipak z těch, kteří se v listopadu 1989 docela oprávněně třásli o své bezpečí, se asi taky přijde za zády naštvaných lidí vítězoslavně podívat, jak podivně dneska melou ty boží mlýny?

Pozn.: Dole přikládám pokračování ankety z minulého článku, kde jste mohli tipovat, při jaké veřejné akci se budeme moc vidět během příštího června (celý článek Červen s Čerfem? Díl 1. - Hádanka)

Červen s Čerfem? Díl 1.- Hádanka

13. listopadu 2012 v 22:29 | Petr Vápeník

Kdesi jsem četl, že významní umělci a operní divy mají nasmlouvaná svá vystoupení na velmi dlouho dopředu, někdy i na příštích několik let. Je jistě pěkné vědět už teď, co budu dělat třeba 31.května 2018, a jistě existují lidé, kteří jsou schopni a ochotni podobný harmonogram sami sobě nebo dokonce i mně sestavit. Nemohu říct, že bych sám sebe znal dokonale, ale natolik se zase znám, abych věděl, že s velkou pravděpodobností nejsem operní diva, proto za běžných okolností neplánuji tak dlouho dopředu. Ostatně když si představím, jak jsem si maloval svou budoucnost ještě před pěti lety a jaká je skutečnost, netroufal bych si naplánovat, jak to u mne léta Páně 2018 bude asi probíhat, bude-li. Ano, uměl bych si za určitých okolností naplánovat, jak bych si to přál: co, kde, s kým a tak, však to jistě znáte, ale život je zvíře nezkrotné a obtížně domestikovatelné, dělá si nezřídka, co chce, a nedá se spolehnout na to, že by bralo ohled na to, co o tom soudíme. Většinou tedy neplánuji s výhledem delším než na týdny či "malé" měsíce. Ale protože netuším, kdo ze zdejších čtenářů, vydávajících se ponejvíce za obyčejné smrtelníky, je ve skutečnosti významným umělcem nebo operní divou, půjdu teď maličko za hranici svého běžného plánovacího horizontu, abych zvýšil šanci, že vaše diáře tou dobou zatím nebudou přeplněné. Napadá mě totiž, že bych vám mohl zkusit navrhnout, co zajímavého podniknout asi tak za půl roku. Že je to na vás moc dlouho předem? Nebojte, však já se ještě v mezidobí několikrát připomenu.

Rozhodl jsem se totiž, že v příštím roce poněkud vystoupím ze svého blogového virtuálního doupěte a otevřu se světu tak, abyste mne - budete-li mít zájem a čas - mohli poznat i v mé hmotné (na můj vlastní vkus zatím až příliš hmotné) podobě. Samozřejmě, někdo může říct, že konkrétní už jsem na poměry zdejšího blogového světa až příliš: Nevystupuji na blogu pouze pod přezdívkou nebo pod uměleckým pseudonymem, ale pěkně pod vlastním jménem, chráněný jen svou vlastní kůží, aby bylo zřejmé, že za všechno, co tady zveřejním, nesu osobní odpovědnost, ať už je to právě dobrý příspěvek nebo úplná pitomost. Mé zápisky si může najít kdokoli z mých příbuzných, kolegů v práci, sousedů či přátel. A přesto je mi to málo a hodlám vám v příštím roce dokázat, že existuji i v reálném světě a nevynořuji se pouze coby duch z blogových bažin.

Berte prosím, tento článek jako první ale zdaleka ne poslední předběžné upozornění (či varování), že na mne v příštím roce můžete narazit nikoli pouze v nehmotném éteru, ale i tak, že přitom dojde k uplatnění zákona akce a reakce v čistě fyzikálním smyslu: Narazíte-li na mne, narazím i já na vás. A to je skutečnost, která je pro mne hodně motivující, protože bych rád poznal další zdejší čtenáře nejen jako roztodivné pseudonymy nebo v podobě jejich avatarů, ale i jako skutečné lidi z masa a kostí. Pár z vás už jsem měl to potěšení vidět osobně a vždycky to bylo moc příjemné. V příštím roce bych tuhle malou skupinku rád rozšířil o všechny, kteří se takové příležitosti neleknou :-).

Dlouho jsem přemýšlel, jakou záminku pro tento výstup z blogového undergroundu zvolit a kdy tak učinit. Pokud jde o výběr termínu, ten byl celkem snadný; domnívám se, že vzhledem k mé blogové přezdívce bude totiž nejvhodnějším termínem měsíc čer(f)ven. Červen s Čerfem - to by mohlo být zapamatovatelné, ne?

Se záminkou je to poněkud komplikovanější. Jak a čím se veřejně prezentovat? No a protože z obliby a z výrazné návštěvnosti tradičních fotohádanek soudím, že na tyto stránky přicházejí právě milovníci hádanek a rébusů, zkusím vám nabídnout několik variant, které může vážný uchazeč o sebezviditelnění také použít. Schválně jestli uhádnete, která varianta platí pro mne a pro Červen s Čerfem?

  1. Ve vyhlášený termín přejdu suchou nohou (jinak to my neplavci ani neumíme) Vltavu poblíž Karlova mostu a po zatčení oddílem říční policie proniknu (konečně!!) na stránky milovaného bulváru a do fotoalb zaskočených zahraničních turistů.
  2. Po vzoru hromadných svateb moonistů absolvuji hromadný křest několika desítek knih, z nichž jednu nějaká začínající a dosud zcela neznámá celebrita pokřtí i mně. Po mém vlastním křtu, kde jsem vystupoval jako kmotřenec, a po jednom dalším křtu, kde jsem vystupoval jako kmotr, tak poprvé zažiju křest, u kterého netuším, jak se mé roli správně říká.
  3. Celý měsíc budu držet protestní hladovku u sochy Svatého Václava na Václavském náměstí v Praze. Proti čemu budu protestovat, ještě nemám ujasněno, ale myslím, že se do té doby něco jistě najde. Zato vím, že hladovka bude probíhat každý den od 13:00 do 15:30 (tedy po obědě) a od 16:00 do 17:30 (tedy před večeří).
  4. Nečekaným útokem dobudu nejbližší hrad či zámek a rozvěsím po něm své fotografické obrazy, abych případné (ještě) nebezpečnější dobyvatele svými výtvarnými experimenty odradil od dobývání. Obrazy zamknu na zámek, aby se k nim nikdo jiný než skutečný dobyvatel nedostal.
  5. S dlouhodobým cílem stát se jednou prezidentem České republiky vstoupím do české politiky a hned na úvod uspořádám skandální tiskovou konferenci s úplným vyloučením tisku.
  6. Vystoupím v Rudolfinu jako sólový tympánista ve vlastní skladbě Divertimento a-moll pro jedny tympány a tři orchestry se třemi dirigenty (každý).

Tak co myslíte? Kterou z uvedených příležitostí využiji ke svému veřejnému vystoupení? Chcete-li si tipnout, hlasujte v přiložené anketě a podrobnosti můžete uvést v komentáři.

Ať už tedy jste nebo nejste operní divy či divoši, otevřete prosím svůj diář na příští rok a poznamenejte si k červnu malý vykřičník nebo aspoň otazník. Byť je teprve půlka listopadu, nedá se totiž přehlédnout, že Červen s Čerfem se kvapem blíží! :-)

Nedělní miniglosy č.194

11. listopadu 2012 v 12:31 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Společnost proti diskriminaci podle pohlaví navrhla upravit základní ekonomickou terminologii tak, aby lépe vyhovovala duchu doby. "V současné době je podle zákona možné zakládat pouze dceřiné společnosti," vysvětlila nám mluvčí společnosti, "což ale z pohledu genderové vyváženosti není správné. Buď musí být možnost založit i firmu synovskou, což ale může vést ke zbytečným sporům a musel by rovněž vzniknout kontrolní orgán, který bude dohlížet na dodržování zdravého poměru mezi oběma variantami, nebo - a k tomu se zatím naše společnost přiklání - uvedeme do praxe zcela nový pojem "společnost potomečná," který by veškeré terminologické problémy jednou provždy odstranil."
-----------------------
V prestižní anketě vlivného tokijského týdeníku pro pěstitele bonzají Small Sakura Journal o nejúspěšnější událost v historii Japonska byla kandidatura Tomio Okamury na post senátora a posléze i prezidenta České republiky vyhodnocena jako nejúspěšnější operace v kategorii Diverzní akce, přičemž v absolutním pořadí všech operací v historii Japonska skončila tato událost na druhém místě hned za útokem na Pearl Harbour. Zahraniční komentátoři se shodují v tom, že hlavním dlouhodobým cílem Okamurova angažmá v české politice nejspíš není povznesení českého národa, jak novopečený politik prohlašuje, ale spíše vyhlášení Antonína Dvořáka za japonského hudebního skladatele, ke kterému by mělo podle dobře informovaných zdrojů dojít nejpozději do dvou týdnů od prezidentského slibu.
-----------------------
George Lucas prodal za cca 4 miliardy dolarů svou společnost Lucasfilm studiu Walta Disneyho. Slavný tvůrce Hvězdných válek přiznal, že peníze využije především při svých investicích v České republice, kde hodlá začít vyrábět upomínkové předměty, což je zatím hodně podceňovaná oblast zdejšího businessu. "Potenciál je tu obrovský," uvádí slavný režisér a producent. "Pro začátek chceme začít ve velkém vyrábět plyšové postavičky českých politiků a masky místních ministrů. V příštím roce bychom pak chtěli na globální vánoční trh uvést interaktivní hru "Malý český poslanec," která má podle našeho názoru vzhledem ke specifikům české politické scény jen o málo menší celosvětový marketingový potenciál než předpovídaný konec světa. Bohužel, nejde všechno hned, a tak si děti pod letošním vánočním stromečkem zatím budou muset vystačit s plyšovým Kalouskem."
-----------------------
Traktorista zemědělského družstva ve Staré Vsi na Žatecku oznámil na mimořádné tiskové konferenci, že rezignuje na svou funkci kvůli své nevěře s publicistkou, která právě připravuje k vydání jeho na knižním trhu velmi očekávaný životopis. Čeští zpravodajci potvrdili, že podobně jako u ředitele americké tajné služby CIA Davida Petraeuse mohla i traktoristova nevěra způsobit značné bezpečností riziko, protože se mu podváděný manžel právě chystal dát pár facek.
-----------------------
Občanská demokratická strana se již po několika dnech pokouší vystrnadit ze sněmovny svého nového poslance Romana Pekárka, který je zatím nepravomocně odsouzený za korupci a vrhá tak na hlavní pravicovou stranu špatné světlo. "Je to jenom otázka času," komentuje prekérní situaci předseda strany Petr Nečas. "Pan Pekárek si klade jako podmínku svého odchodu, aby ODS našla někoho, kdo bude stranu diskreditovat ještě více než on sám, což předpokládám, nebude při naší pověstné personální politice trvat déle než pár dní."

Pro hebké sny

9. listopadu 2012 v 23:20 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Můj sen je hebký,
lesknou se mu oči,
je v pyžamu
a na nohou
má roztomilé trepky.

Můj sen se směje,
hlava se mi z něj točí,
i v horkém létě
padám mu přímo
do náručí jak do závěje.

Můj sen mi dává
zase další důtku.
Snadno mi vidí
do černé duše i do žaludku.

Můj sen mi mává
s rukou na živůtku.
Zas mám v oku šponu
a koupu se
v zpěněných vodách Rubikonu.
Je to ta dobrá nebo špatná zpráva?

Konečně je tu!
Kdo by to byl řek?
Můj sen je hebký,
hebký na dotek
a voní po sametu.

O (ne)slavné revoluci

6. listopadu 2012 v 20:26 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Když jsem byl ještě školou nepovinný prcek, pobýval jsem skoro pořád v klidné oáze u dědečka a babičky ve Staňkově, kde jsem trávil svůj dlouhý čas většinou čtením encyklopedií a literatury faktu, protože na cvrnkání kuliček jsem si připadal příliš malý a navíc mi to přišlo jako ztráta času. Ve škole, od které si moje rodina mylně slibovala, že mě tam naučí to, co už jsem tou dobou většinou znal, mě ještě nechtěli a internet tenkrát ještě - nebudete tomu věřit - neexistoval. A tak se moji rodiče rozhodli, že mi celkem fádní dětství zpestří výletem do Plzně na velký ohňostroj. Vypadalo to velmi slibně, ale nakonec se to neukázalo jako dobrý nápad.

Nejlepší - a vlastně i jedinou - příležitostí ke sledování ohňostroje býval v Plzni tradiční lampiónový průvod na počest tzv. Velké říjnové socialistické revoluce, která tehdy byla slavena a vzývána coby nejsvětější svátek ateistického komunistického světa. A tak jsme jednoho dušičkového dne nasedli do vlaku a já se cestou moc těšil na slibovaná barevně se blýskající světýlka a velkolepé ohňové představení. Je to jeden z mých prvních vjemů, který se mi uchoval až dodneška, a je uložen hluboko v mé paměti. Jakmile ohňostroj začal, zjistil jsem totiž, že světla se blýskají přespříliš, všude čpí hnusný pekelný kouř a hlavně - byl to ten největší rachot, který jsem dosud ve svém kraťoučkém životě slyšel, rachot mnohem horší, než jsem si ho uměl představit. A já - i když jsem jinak byl vždy klidné, rozvážné a do samostatného poznávání zahloubané dítě - jsem od první barevné rachejtličky řval jako túr a řval a řval a cítil jsem se podvedený nejapnými sliby dospělých, že to bude krásné a že se mi to určitě bude moc líbit. Řval jsem ještě dlouho poté, co rachot barevné oblohy umlkl a my jsme opět odjížděli zpátky do Staňkova, kde jsem nad knížkami o pravěkých ještěrech ještě celé týdny poznenáhlu nabýval poztrácenou duševní rovnováhu.

Od té doby jsem měl ale v hlavě neurčitý podvědomý pocit, že s tou slavnou revolucí, o které všichni tolik mluví, je spojený pěkný brajgl, rámus a pláč.

Když jsem se po nějaké době zúčastnil povinných oslav na stejném místě už v roli malého školáka, nesl jsem si v tradičním lampiónovém průvodu s nábožnou úctou vlastní rozsvícený lampión; byl krásný, bílý a nádherně svítil do sychravého večera spolu s dalšími tisíci světýlky rozsvíceného průvodu a já byl na svůj lampión náležitě hrdý. Aspoň tedy do té doby, než mi ho netolerantní starší spolužáci pěkně soudružsky rozstříleli svými skobičáky a zbytek ožehli zapalovačem.
Od té doby jsem k rámusu a pláči ve spojitosti s ruskou revolucí v duchu přidal i střelbu a intenzivní pocit nespravedlnosti.

Když jsem byl zase o něco málo starší, našel jsem doma v knihovně starou knížku z padesátých let, která se jmenovala Nej, nej, nej… No to si umíte představit, jak jsem po ní v touze po nových informacích skočil. Dozvěděl jsem se, že nejvyšší živočich je žirafa, jak je vysoká Eiffelova věž nebo Velká pyramida, jaká je nejdelší řeka a mnoho dalších nepraktických zajímavostí, díky kterým dodnes dokážu klamavě vyhlížet jako bůhvíjaký vzdělanec, a bylo to všechno skvělé a čtivé, dokonce s barevnými obrázky, jen na úplně posledním, závěrečném obrázku byla divná vousatá postava a já se dozvěděl, že největším člověkem v historii byl Lenin, což mě ovšem naštvalo, protože nikde nepsali, kolik měřil. Jenže brzy nato, opět to bylo začátkem listopadu, kdy se začalo ve škole mluvit o té slavné revoluci, přijel spolužák z výletu do Moskvy a všem nám řekl, že Lenina viděl "naživo" v mauzoleu a že to byl ve skutečnosti prcek.

Od té doby mám s říjnovou revolucí (tím spíš, že navíc proběhla až v listopadu) spojený pocit, že mi někdo zatraceně lže.

No a asi v sedmé třídě jsme při hodině kreslení dostali za úkol nakreslit něco k dalšímu listopadovému výročí. Já kreslit nikdy moc neuměl a vyšlo z toho cosi nepoužitelného, ale jeden můj spolužák byl výtvarně nadán a namaloval podle pohlednice nádherné Rudé náměstí i s Kremelskou věží a chrámem Vasila Blaženého, a nad ním stála naše rozechvělá učitelka, která už se v duchu viděla, jak s tím milým hochem přebírají nějakou soutěžní cenu, možná dokonce mezinárodní, která by i jí přinesla chvilku slávy, protože ten obraz mého spolužáka byl opravdu moc povedený. Ale spolužák byl nejen talentovaný, ale i svérázný, protože rozdělal do kalíšku hustou černou barvu, vzal ten nejtlustší štětec, který měl při ruce, a svůj nádherný výkres před očima konsternované učitelky vmžiku přetřel intenzivní černí se slovy: "A je tma!!!"

Od té doby mám říjnovou revoluci spojenou s tmou a temnem. A taky s hysterickým křikem, protože učitelka tak náhlé rozplynutí svého snu o mezinárodním pedagogickém úspěchu, uznání a slávě psychicky neunesla.

Dá se tedy říct, že s tou slavnou říjnovou revolucí, která se odehrála ve skutečnosti v listopadu, mám spojeno dost negativních dětských vjemů, přibližně takových, jaké bych třeba býval mohl mít, kdybych se tehdejších pohnutých událostí v Rusku před 95 lety osobně zúčastnil a nějakou náhodou je přežil. Tento balík podivuhodných a často jen nevědomých spojení, podporovaný tiše nenápadnou podvratnou činností mého staňkovského dědečka, který věru neměl důvod k velkému říjnově-listopadovému slavení, nakonec možná způsobil, že jsem docela brzy nabyl dojmu, že slavného bylo na ruských revolučních začátcích máloco, a to ani nemluvím o neslavných koncích.

Tak jsem už nějakou dobu docela rád, že ohňostroje a akce s lampióny dnes většinou doprovází mnohem normálnější akce, než kdysi.

Tedy aspoň zatím.

Nedělní miniglosy č.193

4. listopadu 2012 v 16:32 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Na Slovensku pokračuje vyšetřování příčin zřícení rozestavěného dálničního mostu. Experti z řad kritiků české penzijní reformy tvrdí, že podle jejich závěrů je na vině jako obyčejně druhý pilíř.
-----------------------
Radek John oznámil, že odpovědné vykonávání práce bývalého ministra vnitra nebo současného parlamentního funkcionáře mu bohužel zabírá tolik času, že už mu nezbývá žádný prostor pro jeho soukromou vášeň - boj s korupcí. Protože se ale nechce svého koníčka úplně vzdát, hodlá každé druhé úterý odpoledne pracovat opět jako novinář, nejlépe v dobře zavedeném a respektovaném investigativním časopise pro klienty některé ze zdravotních pojišťoven.
-----------------------
Česká vláda připustila, že konečně splní přání opozičních sociálních demokratů a komunistů a vyhlásí speciální daň z majetku pro milionáře. "Výnos takové daně by mohl být pro státní rozpočet velmi významný," prohlásil ministr financí, "zvlášť když jsou podle našich analýz všichni majitelé a spolumajitelé domů, bytů a jakéhokoli pozemku vlastně z účetního pohledu milionáři."
-----------------------
Česká obchodní inspekce oznámila, že zmrazené ryby v českých obchodech obsahují i více než 50 hmotnostních procent vody. Výrobci namítají, že ve většině případů jde o vodu velmi kvalitní, minerální, často možná původem z roztátého ledovce, zásadně bez škodlivých příměsí, čehož by si spotřebitelé měli zejména po nepříjemné metanolové aféře náležitě vážit. "Cena 150 - 200 Kč za kilogram zmrzlé vody je podle našeho názoru odpovídající," řekl nám mluvčí kombinátu vyrábějícího mezi spotřebiteli velmi oblíbené "ledové rybí filety s treskovou příchutí". "Velmi rádi bychom zachovali stávající kvalitu vody v rybích výrobcích. Bude-li ale růst tlak na snižování ceny, hrozí nám reálně, že se doposud velmi kvalitní voda v rybách začne pančovat obyčejnou vodou z kohoutku."
-----------------------
Na kongres ODS v Brně měli tentokrát poprvé přísný zákaz vstupu všichni kmotři. V týdnu před kongresem se proto jednotliví delegáti houfně zříkali svých kmotřenců a kmotřenek, takže přetížením zkolabovala internetová síť katolických matrik.

O andělech v reálném světě

2. listopadu 2012 v 20:24 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Před nedávnem jsme s přáteli debatovali o andělích. Mám-li být upřímný, andělé jako myšlenkový model jsou mi velmi sympatičtí a rád si představuji jejich možnou podobu i způsob fungování ve světě. Jen nějak nemůžu uvěřit, že něco takového skutečně existuje. Svým přátelům jsem se se svou pochybností svěřil. "Máš recht, je to fakt děsný!" řekl první. "Nezlob se, ale v tomhle s tebou opravdu nemůžu souhlasit. Jak vůbec něco takového můžeš říct?" řekl s podivem druhý. A pak se v tom vyznejte!

Dnes mi v práci zazvonil mobilní telefon. Neznámé číslo. "Tak ty prej nevěříš, že existujou andělé, jestli mám správný informace," řekl mi někdo hlasem, o kterém se nedalo přesně říct, jestli je ženský nebo mužský. Trochu drsnější barva, rozhodně nic andělsky jemného a procítěného. Rád bych volajícímu vysvětlil, že se ta věc nemá tak jednoduše, protože - podle mého - víra v princip a v reálný projev onoho principu nemusí být jedno a totéž. Ale jeho mlčení bylo takové povahy, že vyžadovalo jednoznačnou odpověď. "Něvěřím," řekl jsem potichu a byl jsem překvapen, jak to znělo nejistě.
"Dobrá, tak jestli chceš, můžeme se za hodinu na chvilku sejít. Přesně ve tři, co ty na to? Normálně se ti ukážu a přesvědčím tě, nevěřící Tomáši." "A to vy jako …" zarazil jsem se, protože neznám reálie ze života andělů a těžko se mi hledají slova "dorazíte za mnou?" Netuším, jestli se andělovi může tykat, když on si s lidským bontonem evidentně hlavu neláme. "To ani náhodou!" odmítl rezolutně. "Nejsem žádnej junior, abych lítal po klientech jako blázen. Ty doby, kdy jsem jako mladík byl celé dny v pohybu a po večerech ještě tančil na špičce jehly, už jsou dávno pryč. Ty se chceš něco dozvědět, tak přijeď pěkně ty za mnou! Dost na tom, že budu lítat jako blázen celej večer. Šéf je pes." Odmlčel se a já nevěděl, jestli ode mne čeká nějaký návrh, nebo sám přemýšlí o nejlepší variantě. Rozhodl jsem se mu dát přednost: "Tak kam mám přijet?" Neodporoval jsem. Jestli je to opravdu anděl, jedná se o jedinečnou příležitost dozvědět se konečně o tomto tajemném tématu něco s opravdovou jistotou. Ale spíš to bude jen nějaký blázen. Doba je zvláštní.

"Co třeba u vstupu do metra na Andělu?" Stylové. Kde také jinde? "Upřímně," jeho hlas jako by trochu zjemněl, "mně by to taky pomohlo. Dnes máme na starém ruzyňském letišti zase cvičení a já jsem tu trošku dřív, tak jsem si řek, že cestou přesvědčím aspoň jednoho pochybovače. Ještě musím tenhle měsíc stihnout tři! Popravdě, je to děsná práce, ale plán je plán, to se nedá svítit. Šéf je pes."

Tři hodiny, to mám co dělat, pomyslel jsem si potichu. K Andělu to sice z práce nemám daleko, ale páteční odpolední špička už je v plném proudu. Anděl jako kdyby přesně věděl, o čem právě přemítám: "Jojo, máš to akorát, tak to zalom, takovou příležitost nemá člověk každej den. Já se zatím mrknu po krámech, potřeboval bych sehnat něco novýho na sebe. Znáš to, bílá se strašně snadno špiní, zvlášť tady ve městě." To já nosím nejčastěji černou, ale do sluchátka jsem tuto skutečnost neventiloval, ještě by se anděl mohl polekat a poletí přesvědčovat někoho jiného. Proč si asi vybral zrovna mě?

Nebylo na co čekat, rychle jsem přerušil veškerou práci, ono do pondělního rána všechno počká; v sobotu a v neděli to nikomu chybět nebude. Proti možnému setkání s andělem si akcie běžné denní pracovní rutiny nestály zrovna vysoko. Vyběhl jsem z budovy a přímo vletěl do náruče svému šéfovi, který měl několik zajímavých podnětů a otázek k jednomu rozdělanému tématu. Pak jsem čekal neskutečně dlouho na tramvaj. Když konečně přijela, dostali jsme se několikrát do ucpané křižovatky. Tramvajákovi nešla přehodit výhybka. Třetí hodina už byla na dohled a anděl se mi pomalu vzdaloval, protože Anděl se nepřibližoval dost rychle.

V narvaném voze plném nerudně se tvářících lidí spěchajících o překot vstříc víkendovému klidu mi zazvonil mobil: "Tak kde se couráš? Jsou tři hodiny a pět minut!" dí anděl popuzeně. "Myslíš, že mám jenom tebe? Jsem právě u automatu a kupuju si lístek, tak jdi rovnou tam a pohni, protože budu muset vyrazit." Pochopitelně, přece andělé nemůžou jezdit hromadnou dopravou načerno! Přistihl jsem se, že mě obyčejnost té představy malinko zklamala: To se neumějí revizorovi učinit neviditelnými?

Vyskočil jsem ze dveří tramvaje a udýchaný doběhl k automatu na jízdenky. Nikdo tam nebyl, jen kolem jako obyčejně v pátek touto dobou procházely davy obyčejných neandělských lidí proudících všemi možnými směry. Zkoušel jsem volat zpátky, ale nechytil jsem tón. Pak mi blikla esemeska: "Sorry, musel jsem vyrazit. Ja si nemuzu dovolit chodit pozde jako nekdo. Sef je pes!"

Přistoupil jsem blíž k automatu a najednou jsem dokonce i svým otupěným nosem ucítil nádhernou andělskou vůni. Ne moc, jen lehounký závan, ale nemohl jsem si jí nevšimnout. Jen jsem se jí nadechl, v přivřených očích jsem zahlédl kouzelný obraz: Překrásná tvář, lehce nakadeřené vlasy a nově koupené splývavé šaty tak bílé, že čerstvý sníh je proti nim antracitem. Zvlášť tady v Praze, samozřejmě. Uznávám, nemohla to být asi náhoda, ale dá se to brát jako důkaz? Nebo jsem jen podlehl autosugesci? Několikrát jsem se ještě pokoušel andělovi zavolat, ale má celý večer vypnutý telefon. Chápu ho. Při cvičení by pípání mobilu působilo nepatřičně a šéf je pes!

Shodou okolností dnes večer sedím opět se svými dvěma přáteli a přemýšlím, kdo z nich se s mými pochybnostmi asi andělovi svěřil. Myslel jsem, že dnes si dám už pozor a nebudu před ostatními tak otevřený, abych řešil tak intimní otázky své duše, jako je vztah k andělům. Jestli není jednodušší hartusit na politiku jako všichni. Ale po pár sklenkách červeného pravda stejně vybublala jak nemocí zesláblý islandský gejzír. Přiznal jsem se nahlas, že si za určitých předpokladů ode dneška asi anděla dokážu představit i v interakci se skutečným světem a - byť je to představa velmi nepravděpodobná - je opravdu nádherná a na ostatní lidi zcela nepřenosná. "Máš recht, je to fakt děsný!" řekl první z přátel. "Nezlob se, ale v tomhle s tebou opravdu nemůžu souhlasit. Jak vůbec něco takového můžeš říct?" řekl s podivem druhý.

A pak se v tom vyznejte!