O (ne)slavné revoluci

6. listopadu 2012 v 20:26 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Když jsem byl ještě školou nepovinný prcek, pobýval jsem skoro pořád v klidné oáze u dědečka a babičky ve Staňkově, kde jsem trávil svůj dlouhý čas většinou čtením encyklopedií a literatury faktu, protože na cvrnkání kuliček jsem si připadal příliš malý a navíc mi to přišlo jako ztráta času. Ve škole, od které si moje rodina mylně slibovala, že mě tam naučí to, co už jsem tou dobou většinou znal, mě ještě nechtěli a internet tenkrát ještě - nebudete tomu věřit - neexistoval. A tak se moji rodiče rozhodli, že mi celkem fádní dětství zpestří výletem do Plzně na velký ohňostroj. Vypadalo to velmi slibně, ale nakonec se to neukázalo jako dobrý nápad.

Nejlepší - a vlastně i jedinou - příležitostí ke sledování ohňostroje býval v Plzni tradiční lampiónový průvod na počest tzv. Velké říjnové socialistické revoluce, která tehdy byla slavena a vzývána coby nejsvětější svátek ateistického komunistického světa. A tak jsme jednoho dušičkového dne nasedli do vlaku a já se cestou moc těšil na slibovaná barevně se blýskající světýlka a velkolepé ohňové představení. Je to jeden z mých prvních vjemů, který se mi uchoval až dodneška, a je uložen hluboko v mé paměti. Jakmile ohňostroj začal, zjistil jsem totiž, že světla se blýskají přespříliš, všude čpí hnusný pekelný kouř a hlavně - byl to ten největší rachot, který jsem dosud ve svém kraťoučkém životě slyšel, rachot mnohem horší, než jsem si ho uměl představit. A já - i když jsem jinak byl vždy klidné, rozvážné a do samostatného poznávání zahloubané dítě - jsem od první barevné rachejtličky řval jako túr a řval a řval a cítil jsem se podvedený nejapnými sliby dospělých, že to bude krásné a že se mi to určitě bude moc líbit. Řval jsem ještě dlouho poté, co rachot barevné oblohy umlkl a my jsme opět odjížděli zpátky do Staňkova, kde jsem nad knížkami o pravěkých ještěrech ještě celé týdny poznenáhlu nabýval poztrácenou duševní rovnováhu.

Od té doby jsem měl ale v hlavě neurčitý podvědomý pocit, že s tou slavnou revolucí, o které všichni tolik mluví, je spojený pěkný brajgl, rámus a pláč.

Když jsem se po nějaké době zúčastnil povinných oslav na stejném místě už v roli malého školáka, nesl jsem si v tradičním lampiónovém průvodu s nábožnou úctou vlastní rozsvícený lampión; byl krásný, bílý a nádherně svítil do sychravého večera spolu s dalšími tisíci světýlky rozsvíceného průvodu a já byl na svůj lampión náležitě hrdý. Aspoň tedy do té doby, než mi ho netolerantní starší spolužáci pěkně soudružsky rozstříleli svými skobičáky a zbytek ožehli zapalovačem.
Od té doby jsem k rámusu a pláči ve spojitosti s ruskou revolucí v duchu přidal i střelbu a intenzivní pocit nespravedlnosti.

Když jsem byl zase o něco málo starší, našel jsem doma v knihovně starou knížku z padesátých let, která se jmenovala Nej, nej, nej… No to si umíte představit, jak jsem po ní v touze po nových informacích skočil. Dozvěděl jsem se, že nejvyšší živočich je žirafa, jak je vysoká Eiffelova věž nebo Velká pyramida, jaká je nejdelší řeka a mnoho dalších nepraktických zajímavostí, díky kterým dodnes dokážu klamavě vyhlížet jako bůhvíjaký vzdělanec, a bylo to všechno skvělé a čtivé, dokonce s barevnými obrázky, jen na úplně posledním, závěrečném obrázku byla divná vousatá postava a já se dozvěděl, že největším člověkem v historii byl Lenin, což mě ovšem naštvalo, protože nikde nepsali, kolik měřil. Jenže brzy nato, opět to bylo začátkem listopadu, kdy se začalo ve škole mluvit o té slavné revoluci, přijel spolužák z výletu do Moskvy a všem nám řekl, že Lenina viděl "naživo" v mauzoleu a že to byl ve skutečnosti prcek.

Od té doby mám s říjnovou revolucí (tím spíš, že navíc proběhla až v listopadu) spojený pocit, že mi někdo zatraceně lže.

No a asi v sedmé třídě jsme při hodině kreslení dostali za úkol nakreslit něco k dalšímu listopadovému výročí. Já kreslit nikdy moc neuměl a vyšlo z toho cosi nepoužitelného, ale jeden můj spolužák byl výtvarně nadán a namaloval podle pohlednice nádherné Rudé náměstí i s Kremelskou věží a chrámem Vasila Blaženého, a nad ním stála naše rozechvělá učitelka, která už se v duchu viděla, jak s tím milým hochem přebírají nějakou soutěžní cenu, možná dokonce mezinárodní, která by i jí přinesla chvilku slávy, protože ten obraz mého spolužáka byl opravdu moc povedený. Ale spolužák byl nejen talentovaný, ale i svérázný, protože rozdělal do kalíšku hustou černou barvu, vzal ten nejtlustší štětec, který měl při ruce, a svůj nádherný výkres před očima konsternované učitelky vmžiku přetřel intenzivní černí se slovy: "A je tma!!!"

Od té doby mám říjnovou revoluci spojenou s tmou a temnem. A taky s hysterickým křikem, protože učitelka tak náhlé rozplynutí svého snu o mezinárodním pedagogickém úspěchu, uznání a slávě psychicky neunesla.

Dá se tedy říct, že s tou slavnou říjnovou revolucí, která se odehrála ve skutečnosti v listopadu, mám spojeno dost negativních dětských vjemů, přibližně takových, jaké bych třeba býval mohl mít, kdybych se tehdejších pohnutých událostí v Rusku před 95 lety osobně zúčastnil a nějakou náhodou je přežil. Tento balík podivuhodných a často jen nevědomých spojení, podporovaný tiše nenápadnou podvratnou činností mého staňkovského dědečka, který věru neměl důvod k velkému říjnově-listopadovému slavení, nakonec možná způsobil, že jsem docela brzy nabyl dojmu, že slavného bylo na ruských revolučních začátcích máloco, a to ani nemluvím o neslavných koncích.

Tak jsem už nějakou dobu docela rád, že ohňostroje a akce s lampióny dnes většinou doprovází mnohem normálnější akce, než kdysi.

Tedy aspoň zatím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. listopadu 2012 v 23:17 | Reagovat

Lidé mají rádi ohňostroje, třeba na Nový rok, prostě se vždycky něco najde. Bouchání také nemám ráda, jen taková tx rozprsknutá  světýlka a to hlavně, když se na to dívám oknem z domu.

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. listopadu 2012 v 23:39 | Reagovat

[1]: Jak nemám Nové roky moc rád, pořád je to o dost lepší příležitost k ohňostroji :-).

3 pavel pavel | Web | 6. listopadu 2012 v 23:46 | Reagovat

Ani mne dnes nenapadlo, že je šestého. To byl tak rozum, slavit říjen v listopadu. :D
Lenina jsem opravdu viděl a bez fronty. Nevím jestli bych měl být na to pyšnej, ale nechtěl jsem si to nechat prostě ujít, když jsem byl v Moskvě. Taky se svého času říkalo, moudrej budeš až uvidíš Lenina, nebo tak nějak.

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. listopadu 2012 v 23:48 | Reagovat

[3]: Aha, tak proto ta moudrost u mě pořád ne a ne přijít :-). Ještěže tak!

5 pavel pavel | Web | 7. listopadu 2012 v 1:10 | Reagovat

[4]: Právě že pořád na tu moudrost čekám kdy se ve mně projeví. Zapoomněl jsem a teď se mi to najednou vybavilo, že se říkalo "až ti bude sto let a uvidíš Lenina". :D

6 mengano mengano | E-mail | Web | 7. listopadu 2012 v 8:22 | Reagovat

[5]:
U nás se říkávalo - ty do toho nekecej, v Moskvě jsi nebyl a Lenina jsi taky neviděl:)

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. listopadu 2012 v 8:28 | Reagovat

[5]: Tak sto let beru. Ostatně slíbil jsem, že o svých stých narozeninách vyřídím jednu pro mě moc důležitou věc, tak mi teď nezbývá, než se dožít :-).

[6]: No vidíš - a já přitom kecám skoro do všeho :-)

8 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 7. listopadu 2012 v 9:00 | Reagovat

Já jsem asi podivný člověk, protože ohňostroje nemám ráda ať jsou k jakémukoliv výročí. Ono to možná bude tím, že je mám také podvědomě spjaté s oslavami VŘSR.
V Rusku jsem nikdy nebyla, ani mě to neláká, ale Lenina bych docela ráda viděla na vlastní oči.

9 š š | Web | 7. listopadu 2012 v 10:17 | Reagovat

Miluji pohled na ohňostroje - já jsem jedna z těch, co vytváří onen krásný zvuk vycházející od diváků - jůůů, jééé, áááách.
Lampiónový průvod jsem jako dítě nezažila, rodiče mě asi chtěli ušetřit traumat z dětství, které si očividně neseme i do dalších let, tyto oslavy se evidentně na každém podepsaly (i viz Tvůj článek). A jsem jim vděčná. Jedinné, co jsem z té doby zažila bylo jednou branné cvičení - a já coby šestiletý prvňáček jsem se nejen ztratila své skupince, ale ještě jsem spadla do potoka. A když jsem se po příjemné procházce lesem vrátila, našla jsem učící se třídu s mírně vystresovanou učitelkou, že jí jeden špunt chybí (do dnes vidím, jak mi běží naproti :). Nechci vědět, co by se mi stalo v davu lampionů!!!

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | 7. listopadu 2012 v 10:47 | Reagovat

To mi připomnělo, že Venca Dg říkával olomouckým tvarůžkům v tyčkách "Leninovy prsty".
A Mike Nellid měl hlášku: "Jsi hnusnej jako VŘSR!"

A lampióny já rád.
Není nad mihotavá světélka.

11 pavel pavel | Web | 7. listopadu 2012 v 11:27 | Reagovat

[8]: Lenina už neuvidíš. Myslím že už tam není vystavenej.

12 Miloš Miloš | Web | 7. listopadu 2012 v 13:19 | Reagovat

Já jsem byl v Rusku jen jednou - v rámci základní vojenské služby. Byl jsem u raketového vojska a jeli jsme na střelby někam do pouště Karakum Kyzylkum. Jelo se vlakem a cesta tam trvala asi týden a byla přitom zastávka v Moskvě. Navštívili jsme panorama bitvy u Borodina a pak měli zhruba 2 hodiny volna, v ní jsem měl možnost vidět Rudé náměstí a velkou frontu na Lenina, Lenin nás ale nezajímal a raději jsme šli do obchodního domu GUM podívat se na zvětšováky fotografií, které tam prý měly být levné. Náš žold na ně však nestačil.
V poušti jsme byli 1-2 dny, vystřelili jednu raketu a zase jeli týden zpátky, už ale bez zastávky. Důstojníci zřejmě měli strach, aby někdo nechtěl emigrovat. :-)

13 Naďa Naďa | 7. listopadu 2012 v 18:44 | Reagovat

Je zajímavý, že já, ač očividně daleko starší než autor, si na lampionové průvody nepamatuji. Vůbec se nepamatuji, že bych kdy měla nějaký lampion. Bude to nejen postupující sklerózou, ale asi tím, že to už dávno můj mozek vyhodnotil jako zbytečnost a vyhodil to do koše, který se pak cestou životem sám vysypal :-)

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. listopadu 2012 v 21:26 | Reagovat

[8]: Přiznávám, že ani mě to - ač jinak cestuji rád - do Ruska moc nevábí. Mně stačilo, co jsem viděl skoro celou cestou do Japonska a zpátky z výšky deseti kilometrů :-)

[9]: A já jsem si pořád říkal, kdo to při ohňostrojích tak pěkně áchá :-)

[10]: Nechci být nechutný, ale vzhledem k určitým rozdílům v kvalitě péče o posmrtné bytí velkých otců revoluce v  Moskvě a v Praze bych něčemu takovému říkal spíš Gottwaldovy prsty.

[11]: Vlastně ani nevím, jak dopadl. Že by byl odsunutý do depozitáře? :-) V takovém Zimním paláci v bývalém Leningradě by mu docela slušelo :-)).

[12]: Sám jsem nikdy v Rusku ani v žádné z tehdy sovětských republik nebyl. Ale moji spolužáci z VŠ byli na výletě v Gruzii, kde zažili pravou vesnickou slavnost. Po celodenním pití, kdy už byli všichni pod obraz, gruzínští hostitelé začali zpívat nádherně sladěné mnohohlasé lidové písně. Když skončili, čekali, že svoji píseň přidají i Češi. Podle pamětníků se ovšem Češi zmohli jen na velmi falešnou opileckou verzi písničky "Červený šátečku kolem se toč", což vzbudilo u domorodců značné rozpaky :-).

[13]: Pravděpodobně jsi tuto skutečnost ze sebezáchovných vytěsnila :-). Anebo jsme lampióny měli jenom v Plzni? :-))

15 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 8. listopadu 2012 v 5:57 | Reagovat

[13]: Oni dříve lampionové průvody snad ani nebyly, alespoň u nás ne. Vzpomínám si na svůj jediný lampionový průvod v době Masopustu, když jsem chodila do druhé nebo třetí třídy. Od té doby pak nic. Jen samé ohňostroje na výročí oslav. Další lampilonový průvod jsem zažila, když syn chodil do druhé třídy, to ale skutečně bylo na oslavu VŘSR.

16 valin valin | Web | 8. listopadu 2012 v 22:43 | Reagovat

Já mám moc ráda lampiony, když dětičky chodí zamykat les, je to krásná přehlídka všech světlíšek s dětským žvatláním. Ale uznávám, že to nemá s revolucemi pranic společnýho...

17 nar.soc. nar.soc. | 9. listopadu 2012 v 12:42 | Reagovat

V Moskvě jsem byl, Lenina jsem viděl, takže mohu kecat.
Ležel ( 1980 ) ve skleněné bedně, vycpaná namalovaná figura. Vstupovalo se ve dvojstupu z pravé strany hlavy, kolem těla, pohled od nohou do sleněné bedny a podél levé strany odchod. Vše během asi 40sec. V každém rohu příchozího a odchodného schodiště lampasáci, syčeli jako hadi, při zaslechnutí slova, no šaškárna až na půdu.
V Moskvě byly k vidění "moskevské mrakodrapy", je jich 7 z cihel v podobě štíhlých pyramid. Dolní dvě patra mají obložena rudou žulou ( to je válečná kořist po hitlerovcích, kteří ji už dopravili do blízkosti Moskvy) pro výstavbu obrovského památníku vítězství Wehrmachtu. Možná, že ta žula, vylámaná a opracovaná koncentráčníky, zapříčinila hitlerovský debakl u Moskvy. Tisíce vagonů s kamením zabránily přísunu zásob pro Wehrmacht na zimu. Z toho je vidět, že totalitní politika není dobrá strategie pro vedení války.
Stejně jako oslava říjnové revoluce ( což byl puč gaunerů ) v listopadu vojenskou přehlídkou.
Ovšem v jednoduché zemi dobře fungují jednoduché a zupácké principy.

18 mengano mengano | E-mail | Web | 10. listopadu 2012 v 10:46 | Reagovat

[16]:
Cibulka s mateřinkovými spolužáčky letos na podzim uspávala broučky. V rámci protipožární prevence měly dětičky místo lampionů lucerničky vyrobené ze skleniček na špagátku a byla to krása:)

19 Mniška Mniška | Web | 11. listopadu 2012 v 12:37 | Reagovat

Aneb jak malé dítě dospělo k velké pravdě krůček po krůčku.
Ona vůbec historie Ruska je celá taková... eh, podivných lidí s podivnými metódami. Že by permafrost také v ruských mozcích?

20 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. listopadu 2012 v 23:24 | Reagovat

[16]: Tak to je ovšem něco docela jiného a lampióny se pro tento účel povolují :-)

[17]: Moc zajímavý komentář, děkuji za něj. Aspoň si Lenina můžu představovat, když už ho nechci vidět :-).

[18]: Představuju si to a vypadá to báječně.

[19]: Říkáš to docela kulantně. Je to opravdu specifická země, která si na nedostatek permafrostu nemůže stěžovat :-).

21 Petr Jindra Petr Jindra | E-mail | 12. prosince 2012 v 21:35 | Reagovat

Petře, připomněl jsi mi můj první dětský pocit nedůvěry vůči všemu sovětskému. Byl jsem už jako malý vášnivým čtenářem. Na prázdninách trávených u nějakých příbuzných (bylo mi asi osm let) jsem trpěl absencí knih. Byla tam jen jedna dětská knížka, jmenovala se Čuk a Gek. Domníval jsem se podle jmen, že se jedná o příběh dvou pejsků a s chutí jsem se do pustil do četby. Když se ukázalo, že se jedná o dva malé chlapce, zasáhlo mne prudké esteticko-etické znechucení, provázené hlubokou nedůvěrou k oné zemi, v níž jména pro psíky bez obalu dávají dětem... Ono znechucení i onu nedůvěru jsem si již ponechal. Srdečně tě zdravím.

22 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. prosince 2012 v 23:50 | Reagovat

[21]: Je vidět, Petře, že máme celkem dobře vyvinutou intuici :-). Tvé "prudké esteticko-etické znechucení" naprosto chápu. Já jsem Čuka a Geka nikdy nepřečetl, i když jsem se tak ve škole tvářil. Není nad život v pravdě.

23 Kitty Kitty | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 8:47 | Reagovat

[6]: Co je to všechno platné - v Moskvě jsem byla a Lenina viděla a stejně nemám šaty od Matragi na cestičky mezi slepičáky! Zato s chutí čtu (ač dietářka) tvoje úvahy a to že opravdu ;-)

24 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 18:24 | Reagovat

[23]: Tak hlavně aby se ti po takové "dietě" moc nepřitížilo :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama