Prosinec 2012

O zpětném zrcátku starého roku

31. prosince 2012 v 13:15 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Poslední den v roce je samozřejmě vždycky příležitostí kouknout se do zpětného zrcátka a říct si, jaký ten rok vlastně byl. Původně jsem dnes proto chtěl napsat naprosto zásadní a převratný text o tom, co jsem se v uplynulém roce dozvěděl o sobě a o světě kolem sebe. A měl jsem i docela jasno v tom, co by v takovém fundamentálním, průlomovém a nezměrnou myšlenkovou hodnotou oplývajícím článku mělo být, nebo aspoň co bych do něj chtěl všechno vecpat:

Nedělní miniglosy č.201

30. prosince 2012 v 9:35 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pozn.: Po těsně předvánočním jubilejním vydání obsahujícím výběr 50 nejlepších miniglos z druhé stovky čísel se opět vracíme k běžnému režimu. Jubilejní výběry toho nejlepšího, co kdy v Nedělních miniglosách vyšlo, najdete ve dvou odkazech na konci dnešního vydání.


V českých supermarketech padla další bariéra, která byla doposud v ekonomické teorii považována za nepřekonatelnou: Letos poprvé začaly v některých českých obchodech povánoční výprodeje již před Vánoci.

O nejrychlejším Štědrém dni

26. prosince 2012 v 22:55 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Kdybych se soustředil jen na holá fakta a nezpochybnitelná čísla, musel bych říct, že letošní Štědrý den byl mimořádně rychlý. Dokonce nejrychlejší z těch, které si pamatuji. Ještě nikdy se mi totiž nestalo, že bych v 18:20 měl po kompletní štědrovečerní večeři a v 18:23 jsem měl rozdané dárky :-). Stávalo se mi v minulých letech, že jsem v potu tváře dokončoval přípravy tradičních vánočních radovánek ještě v průběhu večera a dárky se nezřídka rozdávaly těsně před půlnocí. Ale tentokrát jsem si řekl, že si udělám pohodové a klidné Vánoce bez umělých stresů, tím spíš, že jsem Štědrý den trávil sám.

Přání krásných Vánoc

24. prosince 2012 v 10:32 | Petr Vápeník

Dnes vás rozhodně nebudu okrádat o váš sváteční čas dlouhým povídáním. Jediné, co jsem dnes chtěl udělat, je popřát vám všem krásné vánoční svátky. Užijte si je tak, jak je vám milé: Těm, co mají rádi klid a pohodu, přeji Vánoce pokojné a přívětivé, těm, co rádi i v těchto situacích trochu toho adrenalinu, přeji ten správný vánoční cvrkot. No a všem společně pak přeji, ať pod vánočním stromečkem a v jeho bezprostředním okolí najdete to, co si tam přejete najít, vše, co je pro vás důležité a co vám dělá radost. A kdyby čirou náhodou Vánoce nepřinesly úplně přesně to, po čem toužíte, co si přejete a o čem sníte, rozhodně nevěšte hlavu: Vždyť na obzoru už jsou vidět záblesky nového roku, který se do plnění našich veřejných i skrytých přání určitě pustí s novou vervou, a když mu trošku pomůžeme, budeme se divit, co všechno je možné.

Všem stálým návštěvníkům i všem náhodným kolemjdoucím přeji šťastné a požehnané Vánoce.



Nedělní miniglosy č.200

23. prosince 2012 v 16:48 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
K dnešnímu jubilejnímu dvoustému číslu jsem připravil jako speciální vánoční dárek výběr 50 z publikovaných 495 miniglos z čísel 101-199. Děkuji všem čtenářům za věrnou podporu tomuto specifickému formátu a těším se, že ještě nějakou dobu budeme o nedělích (a snad nejen o nich) setkávat.


Předvánoční procházka Prahou

23. prosince 2012 v 1:05 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Kdysi jsem se už na tomto blogu přiznal k tomu, že 22. prosince mám své "volitelné narozeniny", tedy den, který jsem si vybral jako ten, který bych nejradši jako narozeniny slavil. Své volitelné narozeniny slavím teprve podruhé, takže jsem z tohoto pohledu pořád jen batole, i když času od mého "druhého narození" uplynulo napohled spousta, celé dlouhé roky - aspoň podle toho, co se mi zdá, že jsem zažil. Ale je to už většinou tak, že právě malé děti si často připadají velmi velmi dospěle. Přemýšlím, jestli se v tomto počítání mám šanci ještě dožít Kristových let a zatím se mi z různých důvodů docela chce, i když to bude makačka.

Jako obyčejně (tedy podruhé) slavím své volitelné narozeniny předvánoční procházkou po Praze. Neměl jsem s sebou stativ, takže je třeba brát fotky s rezervou, ale pár dokumentačních fotografií přikládám, abyste si nemysleli, že "významná volitelná životní jubilea" slavím někde v krčmě.

Procházku jsem začal na stanici metra Malostranská. Následující pohled je skrz střechy malostranských paláců nahoře k Hradu. Kdopak z našich pánů poslanců ještě do předvánoční noci svítí?

Tuhle uličku mám nejradši. Tady jsem se totiž "narodil" a kdykoli jdu kolem - na rozdíl od Domažlic, mého skutečného rodiště, kam zavítám jen zřídkakdy - zajdu se sem podívat. Nezasahuje sem předvánoční ani velký turistický ruch a prostředí je tu malebně schikanederovské.

Štědrý večer nad atlasem světa

20. prosince 2012 v 21:41 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Zahloubán nad atlasem
nahlížím do světa;
vánoční kometa
před chvílí dopadla sem.
Před štědrou večeří
prosíme tichým hlasem,
byť mnozí nevěří.

S vánoční jedlí
a světly barevnými
všechno se s námi točí,
rybu jsme snědli
a pro dnešek mi docházejí rýmy.
Dívám se z dálky do tvých očí
na mapu s mnoha bílými místy
do nocí svůdně zářícími.

I když jsme třeba právě sami,
svatá noc
voní světluškami;
tím jsem si i v téhle zimě jistý.

Snad zítra k ránu
prstem na mapě zašplouchám v oceánu
a slíznu malou kapku slanou.

Pokoj vám všem
a nashledanou! :-)

O mobilním rozdvojení

18. prosince 2012 v 0:02 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Nevím, jak jste na tom s počtem svých mobilních telefonů. Já mám naštěstí jen dva. Jeden soukromý, docela chytrý, který jsem byl nucen pořídit si před cestou do Japonska, protože Japonsko už naše hloupé telefony nepodporuje. Druhý služební, který kdykoli zazvoní, dá se očekávat nějaká pracovní štrapáce či problémek. Dalo by se říct, že dva mobily není moc na to, aby člověk prožil něco výjimečného, ale přidáte-li do kotlíku to nejlepší ze sebe, svou kreativitu a fantazii, dá se ukuchtit docela bohatá krmě. Posuďte sami:

Dnes ráno jsem doma zapomněl soukromý mobil. Jednoduchý důvod: spěchal jsem totiž a ještě na poslední chvilku mě napadlo, že bych mohl vynést odpadky, zalít květiny, otřít prach z radiátorů, pověsit vyprané prádlo, nalít dezinfekční prostředek do záchodové mísy, opláchnout čerstvě ušpiněné nádobí a ještě pár podobných kousků. Nevím proč, ale tyhle drobnosti jen málokdy řeším tehdy, když mám dost času, ale čekám vždy až na poslední možnou minutu před nejpozdějším možným odchodem na vlak. Nemůžu se tedy divit, že když jsem tohle vše v posledních třech minutách stihnul, nestihnul jsem si strčit do kapsy telefon. Přišel jsem na to až v práci a nebylo tedy cesty zpět. Dnešek strávím bez soukromého mobilu. Ale jsem optimista a věřím si, že bych to snad mohl jeden den vydržet.

Nedělní miniglosy č.199

16. prosince 2012 v 11:59 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle dobře informovaného zdroje z Hradu se Václav Klaus chystá napodobit svého předchůdce v úřadě a ozdobit Pražský hrad na konci svého úřadování výrazným světelným artefaktem. Protože je však věrný svému přesvědčení, že Rozum je primární, kdežto Cit (pokud vůbec existuje) jen odvozený, a také aby nebyl obviněn z plagiátorství, místo červeného srdce bude nad Hradem svítit do konce volebního období červený neónový neuron.
----------------------
Jak vyplývá z textu dopisu, který mají Nedělní miniglosy k dispozici, čeští komunisté letos napsali Ježíškovi, že by si přáli se zase konečně dostat k moci. Úřad Ježíška jim odpověděl, že na vyřízení žádosti má sice 30 pracovních dní, ale že je velmi pravděpodobné, že jim přání nesplní, protože se komunisté nikdy neomluvili za to, že před Ježíškem dlouhá léta upřednostňovali dědu Mráze. Komunisté vyslovili podezření, že jsou obětí totalitních praktik, a proto se předpokládá, že podají stížnost k Ústavnímu soudu. Mluvčí Ústavního soudu připustil, že kdyby k něčemu takovému došlo, bude třeba odložit Vánoce.
-----------------------
I když je podle politologů jen poměrně malá pravděpodobnost, že nám Japonsko kvůli vyřazení Tomia Okamury z řad uchazečů o prezidentský post vyhlásí válku, česká armáda musí být podle Ministerstva obrany připravena na všechny alternativy. Nová ministryně obrany Karolina Peake na mimořádné tiskové konferenci potvrdila, že aby se nemohly opakovat události z roku 1941, kdy Japonci nečekaně napadli Pearl Harbor, vyhlásila nejvyšší stupeň pohotovosti pro všechny české námořní základny a letadlové lodě.
-----------------------
Podle vedení České televize je tato instituce připravena v případě potřeby přejít na mimořádné celodenní zpravodajství z konce světa. "Podařilo se nám vyjednat exkluzivitu, takže naši konkurenti nemohou točit vlastní reportážní šoty, ale mohou přebírat jen to, co natočíme my, což je důležité hlavně pro ceny reklamy," řekl nám jeden z manažerů tohoto projektu. "Velmi nám záleží na tom, aby naši diváci mohli díky naší profesionální práci sledovat konec světa v klidu a z pohodlí svého domova podobně jako kdysi válku v Perském zálivu."
-----------------------
Čeští zákonodárci vyřešili největší legislativní mezery ohledně vydávání sociálních karet elegantním přílepkem k zákonu o pěstounské péči. "Bohužel v té rychlosti nebylo možné detailně domyslet všechny dopady provedených změn," prohlásil navrhovatel posledních rychlých úprav zákona. "Proto z přijatého zákona vyplývá, že pěstouni jsou povinni S-kartám zajistit školní docházku a alespoň půl litru mléka denně, což sice na pohled může vypadat jako nesmysl, ale ve skutečnosti by to mohlo vzhledem k počtu S-karet výrazně nastartovat český mlékárenský průmysl."


Pozn.: Příští - těsně předvánoční - Nedělní miniglosy budou mít vzhledem k tomu, že půjde o jubilejní dvousté vydání, netradiční podobu. Budou totiž obsahovat výběr padesáti miniglos z celé druhé stovky čísel oblíbeného týdeníku. Nezapomeňte tedy příští neděli na jubilejní Nedělní miniglosy! Mimochodem - když říkám, že půjde o netradiční podobu, trochu přeháním: Půjde totiž o úplně stejný formát jako v případě jubilejního stého čísla. Proto přikládám odkaz na výběr padesáti nejlepších miniglos z první stovky čísel, abyste viděli, co můžete příští týden čekat. Pro archeology přikládám i téměř dva roky staré Kalendárium Nedělních miniglos, které vás zavede do úplných počátků vydávání tohoto týdeníku a potvrdí starou známou pravdu, že každý začátek je těžký :-).

Východ slunce nad zmrzlými Dobřichovicemi

15. prosince 2012 v 11:02 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Nějak se mi to poslední dobou sešlo, že většina mých rubrik právě nevzkvétá. Na úvahy a fejetóny (natož pak na rozsáhlejší povídky) není v předvánočním období čas, při fotografování přimrzají prsty ke spoušti, v básnění jsem se dostal za hranici toho, co ještě jsem ochoten dát volně k dispozici veřejnému oku, to, co právě čtu, by vás nezajímalo, do kina nechodím a Nedělní miniglosy jsou tak líné, že během normálního týdne mimo neděli ani brvou nehnou :-). Než jsem se stihnul rozkoukat, už je zase sobota a přede mnou poslední pokus, jak se maličko přiblížit předvánoční atmosféře a nechat se jí prostoupit.

A tak vám - ještě než prchnu nasávat vůně vánočních trhů a poohlédnout se po normálních "hmotných" dárkách - tentokrát dávám k dispozici jeden starší (pod)zimní obrázek, který vzniknul zcela neplánovaně, při ranním úprku na vlak. Nemaje právě při ruce řádného fotoaparátu, použil jsem k přivítání právě probuzeného slunce z nouze (a ve velké rychlosti) mobilní telefon. Předkládám tedy "výcvak", nikoli skutečnou fotografii. Ale i tak si troufnu ji zařadit mezi fotočlánky. Takhle to vypadá, když slunce na své pravidelné obchůzce kolem světa nakoukne zpoza okolních kopců do údolí Berounky, které ho vždycky znovu zláká svou malebností, takže s námi pak sluníčko chvíli setrvá. Zvláštní - zatímco všichni lidé překonávají řeku po moderní lávce, slunce to vždycky bere velkou oklikou, asi aby si ten pohled dolů pořádně užilo :-).


Tak ať vám - i kdyby dnes náhodou vůbec nebylo vidět - slunce dokáže rozsvítit úsměv ve tváři i prohřát zkřehlé tváře. Přeji všem krásný a klidný adventní víkend.

Výstava obrazů Noëlly van den Hof

12. prosince 2012 v 13:45 | Petr Vápeník |  Výstavy

Po promaroděném adventním víkendu jsem se pokusil zařadit zpátky do běžného provozu, což se mi zatím moc nepovedlo a organismus si řekl ještě o minimálně jeden den v klidu, v teple a v horizontání poloze, což je důvod, proč můžu tento článek psát během normálního pracovního dne. Jedním z důvodů, proč jsem ale do normálního režimu spěchal, byla i včerejší vernisáž výstavy obrazů nizozemské výtvarnice Noëlly van den Hof. Její obrazy jsem neznal, ale měl jsem dobrá doporučení a shodou okolností se mi přes společné známé dostalo pozvání do míst, která se běžně nenavštěvují. Výstava se totiž koná přímo v předsálí Jednacího sálu Senátu Parlamentu České republiky ve Valdštejnském paláci na Malé Straně pod patronací senátora Miroslava Krejči. Místo, kde prý tradičně dochází k setkávání novinářů se senátory, se zaplnilo dvanácti rozměrnými obrazy v České republice dosud téměř neznámé malířky Noëlly van den Hof.

Nejsem vůbec žádným odborníkem na malbu, ale rád okouzleně sleduji výtvory šikovnosti lidí, kteří jsou na rozdíl ode mne schopni rukodělného výtvarničení. Když jsem si to spojil s možností vidět výstavu v prostorách běžně jen velmi omezeně přístupných (samozřejmě jsem nakoukl i do propojeného hlavního senátního jednacího sálu) a představil jsem si jako obskurní povyražení, že člověk musí při návštěvě výstavy projít bezpečnostním rámem, uznejte, že jsem něčemu takovému prostě nemohl odolat.

Autorka se zabývá především figurální olejomalbou, na všech jejích vystavených obrazech je neoděné ženské tělo v různých úhlech pohledu. Přestože většinou dávám přednost jiným než figurálním dílům, musel jsem uznat, že obrazy působí velmi efektně, i když v nich není zdaleka zachycený jen povrch. Naopak, akty působí velmi svižně, dynamicky, mají v sobě pohyb a - i možná díky jejich velkým rozměrům - se mi zdálo, jako by v sobě odrážely dostatečný prostor, který měla malířka k tvorbě (jako úplný laik to asi popisuji nešikovně, jen se snažím říct, jak na mne obrazy zapůsobily). Ostatně - i paní Noëlla se mi při osobním rozhovoru zdála být sympatická, originální a přirozená žena a dost mi ke svým obrazům ladila.



Tátovo snové jubileum

10. prosince 2012 v 22:56 | Petr Vápeník |  Nezařazené

Docela by mě zajímalo, kolik procent svého času provzpomínáme. Na to, co jsme zažili, na lidi, s kterými jsme mohli nějakou dobu pobýt, na věci báječné, obyčejné i nepříjemné. Asi se to bude lišit člověk od člověka: Jsou lidé, kteří jsou do té míry zakotveni v přítomnosti nebo ulétají do dálav dějů budoucích, že vzpomínání na to, co už se stalo a podle přísloví se tedy nedá odestát, berou jako marnění času. Jsou i ti, kteří považují vzpomínky za normální, přirozenou a obohacující součást svého života. A jsou i tací, kteří do minulosti utíkají, protože jim přítomnost nevyhovuje a z budoucnosti mají obavy.

Přemýšlím, do které skupiny patřím já. Nejspíš některým připadám jako ten, kdo minulými ději zrovna nežije. Ke starým dokumentárním fotkám se vracím jen výjimečně, nevzdychám po době svého mládí, nechodím o Dušičkách zdobit hroby a plakat k nim. Ale rád si vybavuji to, co bylo, tím spíš, že je u mne tento pohled korigován milosrdným filtrem pohlcujícím okamžiky, kdy jsem se cítil mizerně a prožil jsem něco nepěkného. Takové potvorné chvíle se mi postupně ztrácejí v mlze, na rozdíl od krásných okamžiků, které si vybavuji často a rád a které jsou mi i oporou ve chvílích, kdy se v obyčejné přítomnosti něco nedaří, což nastává každou chvíli a je to celkem normální.

Jsem rád, když se ve správných chvílích připomínají lidé, kteří za připomenutí z nějakého důvodu stojí, a blahořečím výročím, která jsou schopna přimět lidi, aby si někoho zpětně vybavili. A tak si rád poslechnu v rádiu skladbu pozapomenutého hudebního skladatele, od jehož smrti uplynulo přesně kulatých padesát let, rád se začtu do řádek básníka, který se narodil právě před dvěma sty lety, i když se mi ten druh poezie vlastně moc nelíbí, a rád se kouknu na mnohokrát viděný filmový záznam nezapomenutelné kreace slavné herečky, která již - stranou veškerého zájmu - slaví svou diamantovou svatbu.

Kromě těch obecně známých osob však stojí za to připomínat si i lidi sice nikoli veřejně známé, ale důležité pro nás samotné. A když je možné si připomínat nedožité devadesátiny slavného režiséra, stejně dobře - a z našeho konkrétního pohledu ještě lépe - je připomínat si nedožité jubileum našich blízkých. Samozřejmě bych vždycky dal přednost připomenout si jubileum dožité, pokud možno dožité ve zdraví a spokojenosti. Ale co s tím udělat, když už to nejde?

A tak jsem rád, že si můžu připomenout, že by dnes býval oslavil své sedmdesátiny můj táta. Nepovedlo se mu to a odešel o něco dřív; zemřel před dvěma lety a já jsem o tom tehdy na blogu napsal (tehdejší článek na rozloučenou). Občas se mi o něm zdává. Nepovídáme si, ale vidíme se, vnímáme se a myslím, že si i beze slov rozumíme. Jednou jsem měl dokonce to potěšení obřadně mu představit jiného báječného člověka, který je v mých snech častým hostem. Táta se lehce uklonil a bylo velmi dobře vidět, že je rád a považuje si toho, protože v běžné realitě by něco podobného bylo stěží možné. No řekněte: Není to skvělé mít možnost takhle propojovat naše sny?

Samozřejmě, vždycky bych dal přednost tomu, abych mohl trávit s lidmi ze svých snů skutečný čas, žít s nimi skutečný život, možná ne idylický, ale opravdový, se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Ale když už to z nějakých důvodů nejde, jsem rád, že nám naši blízcí aspoň ve snech zůstávají. A že si umíme vždycky vybavit aspoň část z toho všeho dobrého, co jsme s nimi zažili. Třeba i při příležitosti podobného jubilea, jako je to dnešní.

Tak pěkné kulaté narozeniny, táto, a zastav se zase někdy v noci. Máme si toho ještě dost co říct.


Dvě fotografie ze série Kouzelná zahrada (další fotky jsou k prohlédnutí na tomto odkazu v Galerii). Táta je na fotce ve své oblíbené roli "kouzelného zahradníka", pár vteřin poté, co mi vysvětlil, že "z ruky" při několikavteřinové expozici a současném ručním zoomování objektivu nemůže vyjít nikdy koukatelná fotka :-)



Nedělní miniglosy č.198

9. prosince 2012 v 13:52 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Ve vládě se stále častěji hovoří o sloučení několika ministerstev do tzv. superministerstva hospodářství. Superministerstvo by samozřejmě měl řídit superministr se svými supernáměstky a k dispozici by měli mít sehraný tým superúředníků podpořený několika superporadci. "Myslím, že se tady konečně začíná něco dít. O tom skvělém nápadu je prostě možné hovořit pouze v superlativech," potvrdil Nedělním miniglosám Josef Tesárek, který se bude ucházet o místo supervrátného.
(pro pokračování si prosím klikněte na odkaz "Celý článek")

Detaily borové kůry - Stupno u Rokycan

8. prosince 2012 v 21:23 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
V minulém článku jste správně uhádli, že na obrázku fotohádanky č.13 je detail borové kůry, a já vám síbil, že se dnes k fotkám borové kůry vrátím. Když jsem ještě bydlel v Rokycanech a často jsem dělal zajímavé výlety po okolí, objevil jsem na malém hřbitůvku ve Stupně poblíž Radnic nádherné staré borovice s tak krásnou kůrou, jakou jsem ještě nikdy na žádné borovici neviděl. Neměl jsem ale s sebou náležité vybavení a fotky zakřiveného povrchu kmene z tak malé vzdálenosti jdou těžko naexponovat správně bez stativu. Dlouho jsem si říkal, že se sem jednou vrátím i se stativem a makroobjektivem, no a v mezidobí se semlela spousta věcí, já se z Rokycan odstěhoval, cestu do Stupna jsem stále odkládal a až letos jsem si udělal začátkem září celodenní fotovýlet do známých míst.

Na hřbitově jsem budil zpočátku spíš pohoršení. Místní lidé mě stále poočku sledovali, zda moje focení není jenom kamufláž a ve skutečnosti mi nejde jen o květiny, okrasné mísy a lucerničky, které oni nosí svým zemřelým blízkým. Ale nakonec po několika hodinách jsme se postupně sblížili a ti nejodvážnější se dokonce přišli podívat, jak fotky vyšly a poptat se, co s nimi hodlám dělat. Publikovat na blogu, říkal jsem jim, to jsem věděl už tehdy, jen pak přišla dovolená v Řecku, letos plná neobyčejných zážitků, které odsunuly jednoduché a v prvním plánu možná ne úplně zajímavé fotky borové kůry stranou. Dnes konečně přišel jejich čas a já jsem za to rád. Mně totiž ta podivně krásná barevná mozaika připomíná abstraktní obrazy, co myslíte?




Fotohádanka č.13

5. prosince 2012 v 23:16 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Věříte na šťastnou nebo nešťastnou třináctku? Ptám se samozřejmě jen proto, že dnešní fotohádanka má už číslo třináct. Já nemám ke třináctce vyhraněný vztah, nemám důvod ji vyhledávat ani se jí bát, a tak nepůjdu cestou některých výškových budov, kterým chybí kvůli lidské pověrčivosti třinácté patro (že by kdysi zmizelo i s nešťastnými hosty?), a třinácté pokračování tradičního fotorébusu s indiciemi vám neodepřu. Věřím, že by dnešní fotohádanka mohla mít díky svému podivnému tvaru na čtenáře uklidňující účinky, a trochu na to spoléhám, protože sám bych podobné zklidnění potřeboval. A když už to nejde plně, zkusím se na tvar na fotografii zkoncentrovat aspoň částečně a doufám, že až sám sebe přivedu do zklidňujícího hypnotického spánku, nebudu (byť pěkný ptáček) dělat ptákoviny, nebudu štěkat a někdo z vás mě zítra omluví v práci :-).



Nebyla by to snad ani fotohádanka, kdybych nepřiložil populární indicie:

1. Fotka byla pořízena na samotném začátku letošního září
2. Zdrobnělá verze předmětu na fotografii se dá pít.
3. Fotografie byla pořízena v exteriéru, do něhož se ale občas podle pověstí otevírají malé interiéry.
4. Bez stativu bych si na takovouto fotku netroufl, především kvůli zaostření.
5. Stačí vyměnit kroužek za čárku a výsledek si nejlépe užijete v lázních :-).

Tak co? Víte už, co je na přiložené fotografii?

Správnou odpověď zveřejním ještě před zahájením víkendu, ale vůbec nepochybuji, že pro vás tentokrát bude hádanka velmi lehká. Přeji všem krásné dny.

O vlakovém snění

3. prosince 2012 v 23:31 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Toho muže jsem si všiml hned poté, co nastoupil do vlaku. Měl bundu podobnou té mé, tmavé kalhoty podobné mým černým džínám a na nekryté hlavě jen nemnoho vlasů, dočista stejně jako já. Zdá se, že máme hodně společného, pomyslel jsem si. V polospánku a spíš popaměti došel k volné čtyřce sedadel, nezdržoval se odkládáním svršků, jen dosedl, položil hlavu na opěrku sedadla a okamžitě tvrdě usnul. Nedivím se mu. I já byl po včerejšku dost ospalý, protože můj spánek byl jen neklidný a přerývaný. Nejspíš nějaké skvrny na Měsíci nebo na duši. Anebo jen obyčejný nepříjemný pocit ze skutečnosti, že člověk právě není a snad ani nesmí být tam, kde bych být chtěl a měl. Zatímco důvody mé nevyspalosti jsou mi jasné, o důvodech medvědího spánku mého spícího spolujezdce se mohu jen dohadovat. Musel hluboko do noci pracovat? Prožil včera dlouhý večer s přáteli? Nebo snad jeho důvody souvisejí s láskou?

Nedělní miniglosy č.197

2. prosince 2012 v 13:16 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle rozhodnutí Ústavního soudu je povinná veřejná práce pro nezaměstnané ponižující. Místo veřejných prací bude uzákoněna povinnost klientů úřadu práce používat pozdrav "veřejné práci čest!"
-----------------------
Většina velkých firem v České republice už přešla na využívání velkých společných kancelářských prostor, tzv. openspaců. "Po velkém úspěchu společných prostor pro standardní kancelářskou práci před námi stojí nové výzvy," řekl nám ředitel vlivné firmy Openspace a syn."V příštích letech hodláme kromě kancelářských openspaců začít zavádět i openspacové šachty pro horníky, openspacové prostory ve veřejných domech a openspacové toalety."
-----------------------
Z vlády odchází ministr obrany Saša Vondra. "Sice jsem napadán za to, že jsem měl odejít ze svého ministerského postu už dávno, ale teprve teď mi naše předražené tlumočnické zařízení z dob řízení Evropské unie přetlumočilo, že mi občané v prohraných senátních volbách vyjádřili nedůvěru."
-----------------------
Jako obyčejně byly na začátku prosince vyhlášeny výsledky tradiční ankety o jídlo roku. Výsledky jsou už řadu let docela ustálené: V hlavní kategorii vyhrál řízek s bramborem, křesťansky založení hlasující volili tradičně svíčkovou, u mladší hravé generace vyhrává vepřová panenka a ve speciální novinářské kategorii zvítězila s převahou pečená kachna.
----------------------
Rada pro boj s rasismem přivítala informaci Českého hydrometeorologického ústavu, že ani letos pravděpodobně nebudou bílé vánoce.