Leden 2013

Nedělní miniglosy č.205

27. ledna 2013 v 11:49 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pozn.: Doufám, že mi tentokrát prominete, že dnešní Nedělní miniglosy budou tématicky "jednobrdné". Je to ale nejspíš poslední šance vydat monotématické číslo o české prezidentské volbě, protože jednak za pět let už tento blog nejspíš nebude existovat, a taky kdoví, jestli bude ještě existovat prezidentská volba :-).


Nový specializovaný vzdělávací program pro příští uchazeče o prezidentský post připravila jedna z významných českých univerzit. "Náš jedinečný kurz obsahuje vše, co prezident pro výkon své funkce potřebuje," řekl nám děkan fakulty, která pětiletý prezidentský studijní program připravila. "Stěžejním a profilovým předmětem je samozřejmě Kurz tvůrčího lhaní, protože bez této základní dovednosti se uchazeč v praxi nemůže uplatnit. Velkou pozornost budeme věnovat i rozvoji schopností účelově si přizpůsobovat historické skutečnosti a v našich psycholaboratořích kandidáty efektivně odnaučíme přirozenému studu. V múzické části programu se kromě rétoriky zaměříme na patetická gesta a nácvik zpěvu státní hymny. No a protože jedním ze sponzorů nového programu je i známý výrobce pracích prášků, vložili jsme i seminář věnovaný praní peněz na kampaň a především unikátní praktický nácvik zapírání."
-----------------------
Miloš Zeman vyhrál v prezidentských volbách dokonce i Krkonoších, kde mu místní lidé uvěřili, že pokud by vyhrál jeho protikandidát, vrátí se místo lidem milovaného spravedlivého českého Krakonoše po válce odsunutý Rýbrcoul.
-----------------------
Proti průběhu volební kampaně protestují členové Asociace trenérů klasického boxu. Podle nich totiž dává politika jejich svěřencům špatný příklad, který může v reálném zápase vést k fatálním důsledkům. "Od té doby, co moji mladí svěřenci začali v rámci prezidentské kampaně pravidelně sledovat zprávy, mají problém s rozlišováním základních úderů," řekl nám jeden z trenérů mládeže. "Celou dobu je učím, že pravý hák se dává zprava a levý hák zleva, což v politice, kde není jasné, co je levice a pravice, ani trochu neplatí, a to už vůbec nemluvím o tom, jak se mi teď moji kluci smějí, že ve staromódním boxu pořád ještě zakazujeme údery pod pás."
-----------------------
Podle rodinných psychologů se v období prezidentské kampaně v České republice výrazně snížil počet běžných manželských hádek, protože mnozí manželé spolu v důsledku svých odlišných politických názorů nemluví.
-----------------------
Řada států celého světa s úlevou přivítala výsledky českých prezidentských voleb, zejména vzhledem k avizovanému záměru stávajícího prezidenta Klause při opačném výsledku někam emigrovat.




Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.


O blogových narozeninách a prezidentské věštbě

25. ledna 2013 v 22:47 | Petr Vápeník |  Blogové informace

Pozn.: Nemáte-li rádi narozeniny a osobní vzpomínání, nenechte se předčasně odradit tématem dnešního článku. Možná by vás mohly zaujmout aspoň dnešní přiložené narozeninové dárky, jednímž z nich je i "věštba amatérského politologa" aneb "vítěz prezidentských voleb podle Čerfa". Proroctví několikanásobného absolventa Plzeňské večerní haruspicko-ptakopravecké univerzity přikládám na úplném konci dnešního článku, ke kterému se můžete buď pročíst narozeninovým dortem (tato varianta je mi jako autorovi sympatičtější) nebo zvolit úhybný manévr, začít na konci a postupně se vracet. V tom případě ovšem dávejte dobrý pozor na nebezpečí záměny příčin a následků :-).

Z doby, kdy jsme ještě polotajně poslouchávali po rušičkách skřehotající, vrčící a trylkující vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa, si pamatuji kouzelný a často opakovaný výraz, který uvozoval různá výročí významných událostí: "Právě dnes, před třiceti lety…" Napadlo mne to právě dnes, protože "právě dnes, před čtyřmi roky" jsem se - neschopen kvůli náhle propuknuvší chřipce a s uvažováním obtěžkaným čtyřicítkovou horečkou - nedokázal ubránit náhlému popudu, který se mi do té doby již podařilo několikrát překonat, popudu založit si vlastní blog. Ano, měl jsem představu, co napíšu jako první článek, ostatně jeho téma bylo vzhledem k aktuální situaci téměř jednoznačně předučeno, a troufal jsem si vymyslet téma možná na další dva, dokonce i tři články. Týden by tedy blog mohl být v provozu, takže by mohl potěšit tak dva, možná i tři čtenáře :-). Kdyby mi tehdy někdo řekl, že můj blog jednou oslaví těsně po osmistém článku i čtvrté narozeniny, považoval bych to pouze za další z mnoha horečnatých projevů - nutno říct, že jeden z těch příjemnějších. Rozhodně bych tomu nevěřil.

Postřehy z předvolebního času

22. ledna 2013 v 22:03 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Poslední dobou se snažím psát o všem jiném než o prezidentských volbách a související kampani. K tématu se ostatně vyjadřuje kdekdo, takže není nutné rozšiřovat počet jednobrdných článků, které většinou sestávají z informace, koho bude pisatel volit, a z více či méně podrobného zdůvodnění, proč právě tak. A protože nechci ještě více rozdmychávat už tak značnou hysterii, volím raději jiné formáty: Tu básničku, jindy zase fotohádanku, názor na knížku, atd. To vše s vědomím, že jsem tento blog kdysi zařadil do kategorie Politika a společnost, byť mám s takovou kategorizací docela zásadní problém a mám rád naopak blogy, které jsou vedené pokud možno napříč různými kategoriemi, stejně jako jdou napříč kategoriemi a úzkými škatulkami jejich autorky a autoři. Už už jsem si říkal, že mi někdo jistě co nevidět pošle výtku: Jak je možné, Čerfe, že nepíšeš o volbách, když jimi žije většina lidí v tomhle státě. A mně nezbývá, než odpovědět: Právě proto!

Nedělní miniglosy č.204

20. ledna 2013 v 19:19 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Skupině investigativních novinářů se konečně podařilo přijít na to, kdo je odpovědný za obsah prezidentské amnestie. Protože o prezidentovi Klausovi je obecně známo, že vydává výhradně správná rozhodnutí, logicky z toho plyne, že mu kontroverzní a veřejností i odborníky jednoznačně odmítnuté části amnestie do konečné podoby musel někdo podvrhnout. Podle posledních informací nese za sporné body amnestie hlavní odpovědnost jedna z uklízeček z Pražského hradu, která se k dokumentu dostala omylem při úklidu pavučin. Podobně jako nedávno jedna švédská uklízečka ukradla z depa celý nezajištěný vlak, se kterým narazila v nepřehledné zatáčce do obytného domu u trati, pražská hradní uklízečka odcizila nezajištěnou amnestii. Tento dokument, který byl původně hradními úředníky připraven s vrcholnou pečlivostí, uklízečka svévolně upravila do podoby právního paskvilu a v nepřehledné zatáčce s ní brzy narazila do nedostatečně osvětleného veřejného mínění.


Perlolovec

19. ledna 2013 v 14:27 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Pozn.: Vzpomněl jsem si na to slovo nedávno, když jsem ve vlaku osaměl bez spolucestujících a bez přístupu k internetu, jen s pohozenými děsuplnými novinami na protějším sedadle. Naštěstí novinami s křížovkou. AMA - japonská lovkyně perel. Tedy perlolovkyně. Loví, i když před ní její kořist neprchá, protože není přírodou k úprku náležitě vybavena, jen nehnutě důstojně čeká (tedy ona kořist), až bude její lesklé tajemství odhaleno a vyňato z přírodního ochranného a zároveň perlotvorného lůna. Nejspíš ono perlo-lovení je v Japonsku výsadou žen a perlo-lovec by byl považován za směšnou náplavu v cizím hájemství, protože v žádné křížovce se mne ještě na japonského lovce perel nikdy nikdo nezeptal. Ale já si takovou náplavu - jako nejaponec - zejména za mohutného pacifického přílivu umím docela dobře představit, tak snad mi tu opovážlivost Japonci mezi vámi prominou :-).

Své ruce ponořím do vln krotkých vlasů,
nahmatám perly vzdorující času
lépe než hradby antického Říma.
Pohledem pohladím plaché rybí oči,
vložím vše na účet, jenž se neúročí,
a na hladině vyťukám kruhy pod očima.

Kameny dýchavičné mou mysl zatíží;
jak žebrák vyhládlý nahlédnu do spíží
a jako vždy nedám na dobré rady.
Všechno, co měl jsem až dosud nejraději,
bez mrknutí oka směním za naději,
že hluboko u dna narazím na poklady.

Se rty na snu usínám a šipku do něj skočím,
abych z něj perly vylovil těm plachým rybím očím.

Fotohádanka č.14

17. ledna 2013 v 22:04 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Poprvé v letošním roce zveřejňuji tradiční hádanku doprovozenou fotografií. Je za více než dva roky existence tohoto velmi populárního blogového "formátu" již čtrnáctá, ale otázka je i dnes stejná jako ve všech předchozích třinácti vydáních:

Co je podle vás vyfocené na následujícím obrázku?



No a samozřejmě, místní štamgasti již vědí, že budou následovat i tradiční "indicie", které můžou správnému řešení napomoci, ale - jak už se mnohokrát v minulosti stalo - mohou ho také výrazně zkomplikovat. Myslím ale, že dnes je Fotohádanka č.14 tak jednoduchá, že indicie ani nebudou zapotřebí:

Tomáš Sedláček: Ekonomie dobra a zla

15. ledna 2013 v 22:20 | Petr Vápeník |  Knihy

O knize Ekonomie dobra a zla, kterou napsal člen Národní ekonomické rady vlády (NERV) a dobře viditelná osobnost moderní ekonomie Tomáš Sedláček, se už napsalo a řeklo mnohé. Neodolal jsem tedy a koupil jsem si knížku sám sobě k Vánocům. Zatímco jinak opravdu nemohu říct, že by mě standardní ekonomické spisky nějak lákaly k četbě, na Ekonomii dobra a zla jsem byl zvědavý, snad proto, že tato kniha opomíjí grafy, rovnice, vzorce i tabulky. Na první pohled totiž opravdu nejde o běžnou ekonomickou knihu. A je otázkou, jde-li vůbec o ekonomickou knihu. Snad se v tomhle ale dá spolehnout na označení "Ekonomická kniha roku" z mezinárodního knižního veletrhu ve Frankfurtu. Pevně věřím, že "neekonomická" kniha by se ekonomickou knihou roku stát nemohla, a spoléhám se v tom na ty, kteří o ekonomické vědě vědí mnohem víc než já :-).


Když jsem ale začal číst, zaváhal jsem znovu. Knížka totiž připomíná spíš filosofický spis, byť jde v principu (alespoň v první z jejích dvou hodně odlišných částí) o historii ekonomického myšlení lidí od nejstarších dob, ze kterých se nám zachovaly písemné informace. Vyprávění o roli ekonomie v životě člověka proto začíná Eposem o Gilgamešovi, pokračuje rozborem starozákonní hebrejské společnosti, nachází zásadní impulsy v době antického Řecka, aby se přes dlouhé období středověkého křesťanství dostalo k přímým východiskům moderní ekonomické teorie v dílech Descarta, Mandevilla a Adama Smitha. A přesně podle názvu knihy hledá autor v každé době nejen prameny ekonomické vědy, ale i její ukotvení ve společnosti a vztah k dobové morálce.

Nedělní miniglosy č.203

13. ledna 2013 v 16:07 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nečekaný postupující do druhého kola prezidentské volby Karel Schwarzenberg nastínil při mimořádné tiskové konferenci některé cíle svého případného působení v prezidentském úřadu: "Před naší zemí i přede mnou osobně leží celá řada výzev. Kupříkladu jsem se dozvěděl, že nikomu z mých předchůdců se zatím nepodařilo usnout při vlastním novoročním projevu."


Stmívání

12. ledna 2013 v 19:41 | Petr Vápeník
Pozn.: I když dnešek vysloveně svádí k podrobnějšímu komentáři prezidentských voleb, ukrotím se a zcela záměrně udělám něco úplně jiného a pro dnešek publikuji místo politické glosy jen malou básničku, která nemá s volbami a s politikou (aspoň doufám) vůbec nic společného :-).

Ze zraku ostříže
mi zbyly jenom střepy.
Těžko se mi to říká:
Srdce jsem propil
v pančovaném víně
a teď jsem skoro slepý.
Nejistým krokem
vcházím před diváky
a mávám ti popaměti
z místa na forbíně
do dálky, do publika.
Snad jsi tu někde taky.

Srdce jsem propil
v pančovaném rumu;
na slunce čekám marně,
i hvězdy prchnout rozhodly se.
Netrefím potmě do práce
ani do konzumu,
tak aspoň vedle v zastavárně
dal jsem svůj rozum
do komise.

Srdce jsem propil
v pančovaném lihu,
zaostřit dokážu
jen tobě na rty,
do očí
a do výstřihu :-).

O stádotvornosti

10. ledna 2013 v 21:36 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Textový editor se mi snaží ten nadpis stále převádět na "státotvornost", ale o něčem tak pošetilém a tak dávno vyšlém z módy dnes psát nechci. Obdiv a lásku ke státu, kterou pociťovalo mnoho lidí z generace našich prarodičů a praprarodičů, jsme, myslím, zaměnili za jinou hodnotu, za vlastnost hodnou pokrokového jednadvacátého století, za stádotvornost. Myslím, že těsně před prvními přímými prezidentskými volbami se tato vlastnost projevuje tak silně, že není možné si jí nepovšimnout.

Abych byl upřímný, musím se přiznat, že v našich podmínkách a za daných ústavních pravidel považuji přímou volbu prezidenta za víceméně nesmyslnou. Ano, jedná se jistě o vítané rozptýlení v dlouhodobě zatuchlém politickém rybníčku, o zajímavé divadelní představení, které dokáže dát námět mnoha diskusím mezi lidmi: Koho budeš volit ty? Je "lepší" ta či onen? A to ti nevadí, že… (zvolí se libovolná vytažená kauza z minulosti, protože neexistuje nikdo, kdo by se ve svém životě nenamočil do ničeho, co se ostatním nemusí líbit, a nebylo možné na něho něco štěpného vytáhnout, buď opravdu, nebo aspoň v mediální interpretaci)? Není koho si vybrat, kandidáti jsou přece všechno zrůdy!" křičí mnozí. Pozoruhodné je, že když takovým položím záludnou otázku, koho by si tedy doopravdy vybrali, kdyby to záleželo na nich, málokdo má připraveného nějakého svatého v záloze.

Zatímco ještě před několika týdny se nad prezidentskou volbou vznášel podivný mrak nekonkrétního očekávání s příchutí obecné nespokojenosti, pár dnů před vypuknutím prvního kola volby již nekonkrétnosti mizí a nastává fáze, které by se dalo říkat "rozdělení stád". Ještě nedávno novou pravomocí zaskočení "prvovoliči" se postupně zorientovali v prostoru zaplněném devítkou zbylých kandidátů a většinou si již vytvořili (nebo získali darem) názor. V dnešní době ale není individuální názor skoro vůbec důležitý. Důležité je totiž hlavně vytvoření stáda. A nutno připustit, že máme u nás v České republice velmi dobré stádotvorné vlastnosti.

Stádotvorní lidé jsou nadmíru zajímaví: Většinou dokážou obtížně charakterizovat své vlastní stádo, což si kompenzují znevažováním ostatních stád a nadáváním na ně. Dobře vědí, že příslušníci jiných stád se poznají nejlépe, začne-li celé naše stádo skákat, podle toho, kdo neskáče s námi (přesně podle populárního hesla: Kdo neskáče, není z našeho stáda!). Nic je však nepřiměje, aby zanechali snažení přetáhnout zatoulané ovce (a občas i nějaký ten zatoulaný dobytek) právě do svého stáda. Byla by přece škoda ponechat si úžasné stádní výhody jen pro nás samotné a měli bychom usilovat o to, aby právě naše stádo dobře prosperovalo, protože pak je šance, že v něm zavládne méně blbá nálada než v ostatních stádech, a navíc také, že právě zástupci našeho stáda budou mít největší vliv na to, kterým směrem vyrazí více či méně dobrovolně všechna stáda hledat šťavnaté pastviny, byť členové ostatních stád jsou si zcela jisti, že tím směrem neleží vůbec žádné pastviny, ale jedině poušť Gobi.

Navíc, moderní technologie stádotvornosti nahrávají. Nabízejí dobře vymyšlené služby, např: Moji spolustádníci, Přátelé mého stáda, Co právě děláme v našem stádě, Najít nové zájemce o naše stádo a mnohé další. Není tedy divu, že se stáda formují nejjednoduššeji právě díky pokroku v technologické oblasti, tím spíš, že je možné takovým způsobem naše stádní evangelium extrémně rychle šířit na velké vzdálenosti. Musím kvitovat, že se mi díky tomu dostává celé řady podnětných nabídek a kdybych se chtěl zavděčit všem, kterých si vážím a mám je rád, musel bych těkat v podobě kvantového Čerfa mezi devíti stády kandidátskými, jedním uraženým stádem téměřkandidátským a posledním stádem, jež se skládá z těch, kteří všemi stády okázale opovrhují v bláhovém domnění, že jejich stádo stádem v pravém smyslu slova není, protože stáda rozhodně nejsou nic pro ně. Co mám dělat, když se svým odmítnutím nechci nikoho z nich dotknout?

Možná tedy bude nejlepší, když přiznám barvu. Já mám totiž vybráno dávno a bylo to vybírání nelehké a nejednoznačné, nicméně poctivé a do té míry, jak to jen bylo možné - i ryze individuální. Přestupovat teď - na poslední chvíli - již nebudu. Mým favoritem původně nebyl kandidát, ale kandidátka, kterou považuji za zkušenou osobnost se státnickým rozměrem, jichž není v naší malé ohradě moc. Bohužel jen do té doby, než kandidaturu odmítla. Co naplat, třeba někdy příště. A tak jsem se rozhodl, že dám jako náhradníkovi přednost Karlovi Schwarzenbergovi, z mnoha důvodů, o kterých se nebudu dlouze rozepisovat. Nebudu tak činit právě i proto, že nechci o svém názoru nikoho přesvědčovat, nikoho nechci přemlouvat, nikoho nechci lákat do svého stáda, byť tam budou zřejmě k vidění zajímavé kusy. Ano budou tam i ti, se kterými bych nejraději své stádo nesdílel, jeden takový na mne dnes vykoukl z novin, které dostávám každý čtvrtek do schránky zadarmo, nechtěně, ale odevzdaně, protože to zřejmě má svůj výsostný smysl. Stád není nekonečně mnoho, a tak je bohužel přirozené, že existují i lidé, se kterými sdílíme stejné stádo nikoli díky nim, ale navzdory tomu.

Naopak vám všem (nebo aspoň těm z vás, které již věk k volbě opravňuje) přeji to, abyste - ať už budete volit víc srdcem, rozumem či na doporučení někoho, komu důvěřujete, byli se svou volbou ve výsledku spokojeni. Sice si z celé věci dělám trochu legraci, ale ne natolik, abych zapomněl, že jsem rád, že tu máme rozličná stáda, byť na první pohled mohou být jedna od některých druhých k nerozeznání.

Milí cowboyové a cowgirlky, držím nám palce, ať si tu celostádní událost užijeme, ať naše stáda vzkvétají a ať v tom, co den co den přežvykujeme, vždy - aspoň v naší mysli - převažují sedmikrásky nad chudobkami :-).

Haiku dlouhých nocí

8. ledna 2013 v 22:30 | Petr Vápeník |  Haiku


Je to zvláštní, ale přestože se již pár dní oficiálně prodlužuje den, na ránech jako by to nebylo poznat. V posledních dnech se mi dokonce zdá, že rozednění vůbec nepřichází, jako kdyby samo slunce kdesi za neproniknutelnou olověnou oponou rezignovalo na smysluplnost svého zaběhlého řádu. Nezlobím se. Jen ať v klidu nabere síly do nové sezóny, těch pár dní to vydržíme a na jaře, doufejme, se nám tahle investice vrátí i s lichvářským úrokem. I bez rozbřesku ale stejně v posledních dnech nemůžu úplně dospat. Ne, že bych se tolik těšil do práce, to jen ve věčně zamlženém a vodní kapky ronícím lednovém ranním vzduchu létají po ránu za okny i slabiky vzorně se rovnající do teorií určených řad a tvarů, které jsou předepsány pro haiku. Haiku, které bych rád co nejdřív vyměnil za rozpustilou rýmovačku s nepravidelným rytmem nebo za fejeton vyvolávající ve čtenáří úlevný úsměv a třeba i smích, ze kterého dokáže bolet maximálně trochu břicho.



Haiku dlouhých nocí

Cizí bolestí

znamení vypálená

krátí naši noc.



Cesta do pravěku: Při dnešní tradiční cestě do pravěku, kterou pravidelně kompenzuji omezený rozsah haiku, se přeneseme o tři roky proti proudu času, do období, kdy zima několik dní po sobě z běžných cest vykouzlila bruslařské dráhy, dobře vědouc, že Česká republika má zaděláno na to, stát se vbrzku rychlobruslařskou velmocí. To byste nevěřili, kolik druhů sportu je možné ochutnat při jediné krátké cestě z nádraží domů, když je ledová plocha nebeskou rolbou dobře připravena a vy nemáte úplně zvládnutou techniku: O večeru plném sportu

Tak ať vás pokud možno nebolí ani vlastní ani cizí bolesti, a pokud vás někdo neomaleně vyzve, abyste se šli klouzat, vězte, že tak lze učinit s grácií a šarmem :-). Pokud však někde potkáte ve shodě s varováním Hydrometeorologického ústavu náledí, hlavně si při tom všem sportování nic nezlomte!


Nedělní miniglosy č.202

6. ledna 2013 v 14:05 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Díky amnestii prezidenta republiky bylo zastaveno trestní stíhání Nedělních miniglos, které byly společně s bouřkovými mraky typu Cumulonimbus vyšetřovány pro podezření z pobuřování.
----------------------
Gerard Depardieu se stal ruským občanem a svůj nový ruský pas převzal přímo od prezidenta Vladimira Putina. Podle svých vlastních slov slavný herec zahořel touhou stát se plnoprávným občanem Ruska poté, co byl v závěru filmu Zelená karta neprávem deportován ze Spojených států, a zejména pak v okamžiku, kdy své jméno uviděl poprvé napsané foneticky v azbuce.
-----------------------
Podle zjištění specialistů Ústavu jaderného výzkumu, kteří se specializují na rozpad radioizotopů, se strana LIDEM už dále nemůže rozpadat, protože na to nemá dostatečný počet členů. Proces rozpadu by mohl pokračovat jedině přímo u předsedkyně strany Karoliny Peake, která už možná je nebo při své personální politice brzy bude posledním řádným členem strany. U ní ovšem naštěstí další rozpad nehrozí, protože si paní předsedkyně velmi potrpí na svou osobnostní integritu a názorovou pevnost.
-----------------------
Podle Českého statistického úřadu měla Česká republika k 1.1.2013 nejmenší počet pracujících důchodců na světě s výjimkou centrálních kmenových oblastí Nové Guineje, protože si skoro všichni čeští důchodci na jeden den odhlásili důchod, aby nepřišli o daňové výhody.
-----------------------
Podle výsledků nedávného podrobného šetření jsou tradiční čeští bílí koně, kteří se stali jedním ze symbolů českého hospodářského systému devadesátých let, ve skutečnosti ne zcela vydařeným výsledkem snahy českých chovných stanic vyšlechtit legendárního bílého jednorožce. Podle investigativních žurnalistů Rádia Jerevan se tito bílí koně zapsali nejen do zoologické, ale i ekonomické a trestněprávní literatury, přestože nejde v pravém smyslu slova o koně a taky nejsou zdaleka všichni bílí.

František Kupka - Cesta k Amorfě

5. ledna 2013 v 22:13 | Petr Vápeník |  Výstavy

Dnes jsem si velmi dobře vybavil jednu situaci starou již téměř čtvrtstoletí. V listopadu 1988 byla totiž ve Šternberském paláci na Hradčanech zahájena akce, která na mne tehdy zapůsobila jako zjevení: Výstava Poklady moderního umění ze sbírek Guggenheimovy nadace v New Yorku. Vystál jsem si dlouhou frontu, aktivoval veškeré možné známosti, abych se dostal ke katalogu výstavy (stál tehdy na svou dobu nezanedbatelných 42 korun a mám ho dodnes) a jako omámený jsem procházel mezi neskutečně krásnými díly Vasilije Kandinského, Marcela Duchampa, Paula Klee, René Magritta, Jacksona Pollocka a mnoha dalších. Nebyl jsem tehdy (a nejsem doposud) příliš znalý ve věcech výtvarně uměleckých, v této oblasti jsem se zanedbával, řadu jmen jsem slyšel vůbec poprvé a přiznávám se s notnou dávkou studu, že jsem tehdy poprvé slyšel (ač vysokoškolák, který se snažil nakouknout do různých oborů a mít o nich aspoň základní přehled, minimálně proto, abych mohl svým "širokým rozhledem" oblbovat spolužačky :-)) i jméno Františka Kupky. Na výstavě byly tehdy vystaveny tři obrazy: Arabeska II (z let 1925-26), Barevná (1919-1920) a Velký akt - Plochy podle barev (1909-1910). A dodnes si dobře pamatuji, jak jsem dlouho stál před třetím obrazem, ne snad proto, že bych byl do té míry fascinován nahým ženským tělem, ale protože mě nadchla neuvěřitelná barevnost tohoto aktu, která z něho dělala (při mém omezeném rozhledu v oboru) něco, čemu jsem nedokázal porozumět, ale čím jsem byl naprosto uhranutý. Předpokládal jsem, že do New Yorku se nikdy nedostanu (nesmělo se tehdy volně ani kousek za česká šumavská jezera, natož do Ameriky), a obraz tedy už nikdy na vlastní oči neuvidím. Snad proto jsem si ho tehdy tolik vpálil do paměti.

Vůbec jsem si tenkrát neuměl představit, co se už za rok všechno semele a že cesta do Nového Yorku nebude už z říše sci-fi pohádek, byť jsem v těch místech stále ještě nebyl. A vůbec jsem si neuměl představit, že česká výtvarná scéna znovuobjeví a znovupřijme za svého Františka Kupku natolik, že mu bude v Čechách pořádat krásné výstavy jeho děl z majetku významných světových muzeí. Dnes jsem se vypravil na celkem slušně propagovanou výstavu Cesta k Amorfě, která dokumentuje mimořádně zajímavou (aspoň tedy pro mne) cestu Františka Kupky k nefigurativní malbě. Výstava představuje díla, která umělec připravil pro pařížské Salony na začátku 20.století (do roku 1913, fakticky tedy do vypuknutí první světové války) s důrazem na pro Kupku umělecky přelomový Podzimní salon 1912, od kterého uplynulo 100 let. A tak jsem se znovu po čtvrtstoletí potkal s Velkým aktem, který je rovněž součástí výstavy v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí. Byť pro mne dnes tento obraz nebyl vrcholem výstavy, jsem rád, že jsem ho opět viděl a připomněl si díky němu staré a pozapomenuté zážitky.

Samozřejmě, centrem výstavy je "titulní" Amorfa - Dvoubarevná fuga, pozoruhodný obraz o rozměrech přibližně 2x2 metry, s velmi zajímavým abstraktním "propletencem" červené a modré barvy, které se na bílém a černém pozadí prolínají v košatém a na pohled možná nepřehledném, ale přece jen řádu, který - jak je vidět z přípravných prací (je vystaveno několik předběžných variant, kdy umělec hledal výsledný optimální tvar) - je výsledkem dlouhého myšlenkového procesu umělce.

Na výstavě se pochopitelně nesmělo fotografovat, takže jsem si tentokrát musel vypomoci zdroji z internetu:

Musím ale přiznat, že vzhledem k tomu, že Amorfu znám již delší dobu, byly pro mne tentokrát zajímavější jiné obrazy. Z o něco dřívějšího období se mi moc líbil obraz Žlutá škála (1907) - autoportrét malíře, který je celý laděný do různých odstínů žluté barvy (tohle je samozřejmě problém se zdroji v publikacích i na internetu, že barvy ne zcela odpovídají originálu a těžko se dělá představa o kráse a emocionálním dopadu skutečného obrazu. Nadšen jsem byl obrazem Žena podle barev (Žena v trojúhelnících) z let 1910 - 1911, kde je úžasná barevná mozaika stylizované ženské postavy jakoby vepsána do škály barevných svislých pruhů. O obrazu Velký akt (Plány podle barev) jsem již mluvil, snad jen uvedu, že jde o ženský akt, kde tělo sestává z ploch nejrůznějších barev, takže přirozená tělová barva zbývá jen na levé ruce, hýždi a části levé ruky, zatímco zejména tvář a hruď tvoří různobarevné puzzle, které na mne ale ve výsledku působí překvapivě harmonicky. No a do mých TOP 5 se dostal ještě obraz z roku 1913 Sólo hnědé čáry, kde hnědá a půvabně lomená a zprohýbaná čára doslova skotačí v prostoru mezi dvěma oddělenými abstraktními světy, jako kdyby mezi nimi tvořila svérázný a komplikovaný most.

Všechny zmíněné obrazy kromě posledního (spolu s několika dalšími, které mne už ale tolik neoslovily) jsou k vidění na následujícím internetovém odkazu k výstavě (ve spodní části stránky).

O vraždě na pustém ostrově

4. ledna 2013 v 13:09 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Milovníci detektivek často koketují s fenoménem nazývaným "záhada zamčeného pokoje". V takovém zamčeném pokoji se většinou odehraje tajuplná vražda, kterou nemohl nikdo spáchat, neb pokoj byl zamčený zevnitř a v něm nebyl dohledán nikdo krom čerstvého nebožtíka. Celý děj příběhu pak většinou spočívá v postupném odhalování možností, jak vysvětlit zdánlivě nevysvětlitelné.

Když jsem si přečetl aktuální téma týdne "Co si vzít s sebou na pustý ostrov", napadlo mě, že pěknou detektivkářskou výzvou by mohla být "záhada pustého ostrova". Na celém pustém ostrově jen nebožtík, který byl ještě nedávno prokazatelně božtíkem, cizí zavinění (jak říkají policisté) je přitom z povahy činu zřejmé. Nejbližší ostrov je stovky mil daleko, nejbližší stálí obyvatelé pak mil tisíce. To by přece byla správná výzva pro Hercula Poirota, jen kdyby nejbližší dobrá restaurace a obchod s belgickými pralinkami nebyly tak daleko!

Když už bych se tedy z nějakých neznámých příčin jako vášnivý suchozemec ocitl na pustém ostrově, a z ještě podivnějších důvodů se o takové možnosti dozvěděl s předstihem, abych si mohl pár věcí připravit, nejspíš bych si vzal vysokokapacitní propisku a tlustý nepopsaný sešit, protože bezprostřední inspirace specifickým prostředím by z mé detektivky jistě udělala světový bestseller. Ale o kom uvažovat jako o potenciálním pachateli? Měl by to snad být legendární kapitán Nemo parkující právě se svým Nautilem nedaleko? Měli by mít ve zločinu prsty mimozemšťani? Měla by být oběť sestřelena nízko letícím špionážním satelitem, za což by se po několika desetiletích omluvila CIA? Je vražednou zbraní trojzubec Neptunův nebo nešťastník vykrvácel po fatální srážce s létající rybou? O tom všem bych mohl na pustém ostrově v přirozeném prostředí přemýšlet a inspirovat se hukotem příbojových vln, minimálně tak dlouho, než mi dojde voda v polní lahvi, kterou bych nejspíš k propisce a k tlustému sešitu přibral.

Docela bude záležet i na míře pustosti ostrova a jeho poloze: Čím bude ostrov pustější, tím větší je pravděpodobnost, že bych si sebou vzal i švýcarský armádní nůž, a nepůjde-li o atol poblíž rovníku, ale bude se naopak jednat o ostrov vprostřed Severního ledového oceánu, možná bych také přibalil teplejší plavky.

Ale neměl bych být jenom sobecký a říkat, co všechno si s sebou na pustý ostrov vezmu PRO SEBE. Protože mi záleží i na ostatních, byl bych do té míry zodpovědný, že bych si s sebou vzal všechny své špatné vlastnosti. Zbavil bych tím své blízké své občasné omezené snesitelnosti, svých nálad a rozmarů, svého pábení a sklonů k mystifikacím, své ješitnosti a tvrdohlavosti, a rověž svých sklonů k ježatosti a sarkasmu. Přibalil bych svůj opovrženíhodný sklon neříkat vždy úplně celou pravdu, a ještě opovrženíhodnější sklon ji v záchvatech upřímnosti říkat celou. A jen tak volně, bez velkého skládání, bych do zavazadla pohodil i svou tendenci vytvářet kolem sebe mírný družný nepořádek, což je vlastnost, která bývá v civilizovaném obývacím pokoji na překážku, ale z původně zcela pustého ostrova by mohla učinit v krátké době ostrov nepustý a příjemně zabydlený.

Samozřejmě, zatímco všechno, co jsem doposud uvedl, bych si vzal s sebou jen s určitou pravděpodobností a záleželo by na okamžité situaci a rozpoložení, jednu drobnost bych si s sebou vzal kdykoli a kamkoli: Malou, barevnou a nenápadně hřejivou fotku, co mám na stole. To proto, abych se v té daleké pustině bez zrcadla (to si s sebou fakt brát nebudu, přece nebudu riskovat sedm let neštěstí!) nikdy nezapomněl usmívat :-).

Blogový rok 2012

2. ledna 2013 v 23:15 | Petr Vápeník |  Blogové informace
Jako již tradičně na začátku nového roku se letmo ohlédnu, jak probíhal loňský rok z pohledu návštěvnosti těchto stránek, a taky které články byly v jednotlivých "disciplínách" nejnavštěvovanější:

Podíváme-li se na celková čísla za rok 2012, je třeba říct, že ve všech hlavních parametrech návštěvnosti došlo ke zlepšení: Na blogu bylo zaregistrováno celkem 20 314 návštěv, což je o 21 % více než v roce 2011. K ještě většímu nárůstu došlo v počtu návštěvníků (každý návštěvník je započítán během roku jen jednou), takových návštěvníků bylo celkem 2 886 a meziročně došlo k navýšení o 40 %. Návštěvníci si celkem otevřeli 48 159 stránek, což o 11 % víc než o rok dříve. Můžu tedy konstatovat, že jestliže jsem si před rokem velice pochvaloval pilnost zdejších návštěvníků a čtenářů, v tomto roce jste byli ještě mnohem pilnější a vytrvalejší, kromě tradičních "štamgastů" se objevila řada nových pravidelných návštěvníků a já jsem za všechny, kteří se sem rádi vracíte, moc rád.

Loni jsem byl velmi překvapen tím, který článek měl nejvyšší návštěvnost. Jednalo se totiž o článek z července 2009 o knížce Květy Legátové Jozova Hanule. Je to neuvěřitelné, ale tento článek byl nejčtenějším i letos, dokonce měl ještě o dost větší počet čtenářů - celkem 469. Potvrzuje se tak můj předpoklad, že kdybych chtěl pouze zvyšovat čísla návštěvnosti, vyplatilo by se mít tu recenze na většinu povinné školní literatury. To by panečku byla čísla! :-)

Na druhém místě skončila nejčtenější z velmi oblíbených fotohádanek, konkrétně Fotohádanka č.10. Vaše chuť hádat na základě rozumných i bláznivějších indicií, co asi je k vidění na vybrané fotografii, je tradičně vysoká, a jsou tací, kteří by měli nejradši svoji fotohádanku k dispozici každý týden, což jako fotograf nejsem při nejlepší vůli schopen zajistit :-).

Bronzovou medaili letos získal článek Pět filmů, které mě nejvíce ovlivnily, který si přečetlo 241 lidí. Mimochodem, došlo mi, že to byl na dlouhou dobu poslední článek o filmech, což je docela škoda a rád bych tuto skomírající rubriku v tomto roce poněkud oživil.

Ale podobně jako olympiádu nedělají jen medailisti, zmíním se i o několika dalších článcích, které jsou pro mne z pohledu návštěvnosti zajímavé:

Například výrazně vzrostl zájem o fotografie kudlanky nábožné. Dokonce jsem zjistil, že na můj článek s fotkami fešné řecké kudlanky vede odkaz ze strány chovatelů tohoto zajímavého a výtvarně působivého hmyzu. Není tedy divu, že tento starší článek loni přilákal 235 návštěvníků.

Hodně lidí (konkrétně 217) se chtělo dočíst něco o nově vydané knize Pavly Smetanové Pod cypřišem se sklenkou ouza. V tomto případě to samozřejmě svědčí hlavně o chvályhodném zájmu čtenářů o tuto zajímavou knížku o životě na ostrově Korfu, ale s návštěvností mohu být tiše spokojen i já :-).

Z fotočlánků byl největší zájem o fotoreportáž z výletu kolem zamrzlé Berounky. Tak silná a tvarově různorodá ledová krusta, kterou vytvořily silné únorové mrazy není k vidění příliš často a fotky si prohlédlo 214 zájemců. K mému překvapení velmi dobře zabodovala i pražská socha Terezka, která jako druhý článek z nové rubriky Pražské drobnůstky (mimochodem, právě chystám pro tuto rubriku další téma, fotky už jsou připravené) zaujala 207 návštěvníků.

Velmi milým překvapením je pro mne setrvalá návštěvnost a pozitivní hodnocení mých pokusů o básnění. Prakticky každou uveřejněnou báseň si tu přečte 150 - 170 lidí, básničku Naschovávaná, která v rubrice "V řeči mírně vázané" loni "vyhrála", dokonce 181 lidí.

Potěšila mě i vysoká návštěva u výsostně politického článku O ukradené tlačence a církevních restitucích (182 lidí) a u mírně psychedelické povídky O ztracené víle (178 lidí). No a pokud jde o nejnavštěvovanější z vydání Nedělních miniglos - vyhrály Nedělní miniglosy č.175 se symbolickými 175 návštěníky :-)

Možná taky není bez zajímavosti, že nadějných 174 návštěvníků získal během pouhých pár dnů i článek z minulého týdne O nejrychlejším Štědrém dni. A skutečnou perličkou je fakt, že historicky úplně první článek na tomto blogu O chřipce a psím blogu si přečtlo dalších 36 lidí :-).

To byly články z jednoho konce návštěvnického spektra, ale protože jsem poctivý, zmíním se i o těch nejméně navštěvovaných. Nejméně letos "táhl" soubor reportáží ze zářijové Lefkady: Nejméně návštěvníků získal článek O cyklistickém výletu a andělu strážném (pouhých 53 čtenářů), těsně následován článkem Lefkadou na čtyřech vachrlatých kolech (55 čtenářů). Oba texty zde uvádím i proto, kdyby se třeba našli někteří z vás, kteří rádi povzbuzuji právě ty nejslabší a nejméně čtené články, a jsou ochotni si je přečíst i s několikaměsíčním odstupem :-).

To byl stručný průřez "objektivními čísly", které sice nic nevypovídají o kvalitě, ale obsahují někdy velmi zajímavé a rozličně interpretovatelné informace. Každopádně děkuji vám všem - zdejším návštěvníkům - pravidelným, občasným i náhodným, protože jen díky vám je vůbec možné psát o nějakých výsledcích a žebříčcích. Věřím, že i nadále budeme mít dost důvodů se potkávat a že i v letošním roce aspoň občas najdete něco, co vás zde zaujme a potěší.

Ještě jednou všem přeji šťastný a úspěšný rok 2013.

Novoroční dostihy

1. ledna 2013 v 14:29 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Asi letos neúměrně piji:
V novoročním cíli mi pak schází délka koňská
na mé sny, co bez jezdce vpřed letí.

Naštěstí prezident vyhlásil amnestii
na část neúspěšných předsevzetí
z loňska :-)