Únor 2013

Sněžné koleje do Nekonečna

25. února 2013 v 22:58 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Pozn.: Dnes jsem byl po dlouhé době docela vděčný za Téma týdne "Nekonečno". Pěkně s ním ladí včerejší fotka, kterou jsem vám dnes chtěl stejně ukázat, a trochu i moje osobní téma uplynulého víkendu, kdy jsem hodně uvažoval o tom, co je konečné a co nekonečné, co je v lidském životě napořád a co je jen přechodné a pomíjející. A dospěl jsem k závěru, že pomíjivost v důležitých věcech není nic pro mě, protože jsem přesvědčeným fandou nekonečna. Pomíjivost rád ponechám tomu, co nekonečna není hodno - nemocem a jiným potvornostem.

Máte rádi Nekonečno? Já určitě ano, je mi na něm sympatické, že se v něm běžně dějí věci, které se v normálním konečném světě udít nemůžou. Zcela bezděčně tam splývají rovnoběžky, které jinak jen tiše a pokorně sledují jedna druhou ze stále stejné vzdálenosti bez možnosti se přiblížit, dotknout, splynout touhou v jedno tělo. Kdyby po sobě sebevíc toužily, v konečnu se jim to prostě nepodaří, tak necitelné jsou matematické zákony. Rovnoběžkám tak nezbývá nic jiného, než si koupit jízdenku do Nekonečna a doufat. Jen malé varování - je to tam zatracená dálka a i legendární šinkansen tam jede pěkně dlouho, měsíce i roky.

Taky - přiznejme si - to není úplně zadarmo. Jízdenka do Nekonečna je pekelně drahá. Snad teď, co se rozkřiklo, že se v Nekonečnu dá dělit nulou, zájemců výrazně přibylo, a ceny by tak mohly jít konečně dolů, protože nuly z celého světa touží podniknout v Nekonečnu to, co je jim v běžném konečném životě odpíráno. Jaká rozkoš, vykonat něco tak nedostupného! Na rozdíl od jedniček, které běžně žijí pěkný sice, ale nudně vyrovnaný život, ve kterém se dají dělat bez rizika všechny početní operace, nulám musí zřídka dosažitelný fascinující zážitek dělení sebou samými vynahradit neustálé ústrky prožívané v nemilosrdném konečném světě své nekonečné zanedbatelnosti.

Není tedy divu, že občas rovnoběžky i nuly mocně zatouží po Nekonečnu, rozpálí se svojí touhou nad povolené meze a přidá-li se k tomu ještě cestovní horečka, má bezpečnostní systém moudré Přírody co dělat, aby na poslední chvíli před vznikem požáru stihl zapnout plošné automatické chlazení. Je zřejmé, že automatem spuštěné sněhové závaly rozdychtěným rovnoběžkám ani nulám moc nevoní, ale důležité je, že nebezpečí je zažehnáno. Jak by k tomu přišly všechny jedničky, různoběžky, osmičky (ano, i ty ležaté) nebo třeba trojky?

Myslím, že ať už je každý z nás jakékoli číslo, na té skutečné cestě do Nekonečna jsme nejspíš svým způsobem všichni. Což je vlastně podle ekonomických učebnic fajn, protože ceny jízdenek tak půjdou dolů, stále víc a víc :-).


Včerejší a předvčerejší sněhový příděl pěkně zchladil jak mne, tak i koleje na dobřichovickém nádraží. Maličko jsem čerstvému sněhu na fotce ubral na jeho přirozené bělostnosti, aby lépe vynikly jiskřivým světlem upozaděné stíny. Co myslíte, které rovnoběžky a ve kterých místech se vlastně mohou doopravdy setkat?

Nedělní miniglosy č.209

24. února 2013 v 18:49 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Římský starosta přivítal s nadšením myšlenku redakce Nedělních miniglos z minulého týdne, aby se Václav Klaus ucházel o místo papeže: "Jménem římského lidu prohlašuji, že bychom byli nesmírně šťastni, kdyby k tomu došlo, protože by pak byla šance, že by mohl Řím znovu po skoro dvou tisíciletích přivítat ve svých zdech jako upomínku na dobu své největší slávy a prosperity babičku Lívii."
-----------------------
Přesně po patnácti letech od triumfu na olympiádě v Naganu odňal Mezinárodní olympijský výbor českým hokejistům zlaté medaile. Důvodem je skutečnost, že se za celých 15 let nepodařilo ani jednoho z hráčů vítězného týmu usvědčit z dopingu, což je podle dopingových komisařů mimořádně podezřelé.
-----------------------
Poprvé se u českého soudu v praxi uplatnila tzv. dohoda o vině a trestu, která je novinkou českého právního řádu. Protože obžalovaný svou vinu za žalované podvody popřel, žalobce se s obžalovaným dohodl alespoň na tom, že požadovanou pokutu zaplatí přítomný soudce. "Bylo mi to trochu divné," dodává odsouzený soudce, "ale byl to přece jen první případ tohoto druhu a zákony jsou už dlouho čím dál složitější a nesmyslnější, takže mne skutečnost, že jsem v procesu na základě dohody obou stran odsoudil sám sebe, ani moc nepřekvapila."
-----------------------
Postrachem golfových klubů se stávají přemnožení divočáci. "Ano, je to tak, díky divočákům se už na našich hřištích skoro nedá hrát," potvrdil Nedělním miniglosám správce jednoho z lázeňských golfových hřišť. "Divočáci díky tomu, že přespávají přímo u hřišť, jsou schopni jednotlivé dráhy obsadit hned ráno, takže normální lidé proti nim nemají šanci." Kluby zvažují, že aspoň některým divočákům zruší klubovou registraci, ale bojí se, že vlivná Golfová asociace divočáků se bude domáhat nápravy soudní cestou stejně jako v případě, kdy kvůli výzvě jednoho z golfových klubů, aby golfisté sebrali prasatům násilím jejich golfové sety, zažalovala klub kvůli hanobení národa, rasy a přesvědčení.
-----------------------
Výsledky několikaletého detailního výzkumu morální úrovně českých obyvatel zveřejnil mezinárodní výzkumný tým: "Nemohu říct, že by výsledky byly překvapivé," řekl nám vedoucí projektového týmu. " Není divu, že ve státě s tak velkou mírou drobné kriminality, jako je Česká republika, jsou většině lidí jejich vlastní hříchy ukradené."


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.


Pozn.: Anketa k mé červnové fotovýstavě dále pokračuje, děkuji všem čtenářům, kteří už připojili svůj názor. Mimo jiné jsem se díky průběžným výsledkům rozhodl, že vytvořím i cosi jako "výstavní blogový katalog", který třeba některé váhající přesvědčí, aby se přece jen přijeli podívat na originální zvětšeniny, no a ty, kteří se do Dobřichovic opravdu nedostanou, po výstavě aspoň v omezené míře provede. Kdo by si chtěl přečíst podrobnější informace o připravované akci, najde je v článku Červen s Čerfem: Obrazy "ze zásvětlí".

O nejlepším století

22. února 2013 v 23:41 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Kdybych měl tu možnost, opravdu rád bych si pocestoval staletími. Takový malý kapesní stroječek času by se někdy šiknul, zvlášť když člověk udělá nějakou botku, kterou by nejradši vzal zpátky, nebo - a to je ještě většinou mnohem horší - prošvihne něco, co prošvihnout neměl, a bez stroječku přitom fatální nedodělek nejde napravit. Myslím si ostatně, že jednou budou takové stroječky času plně integrovány s mobilním telefonem, takže se bude běžně jezdit na víkend projít se po Octaviánově Římě nebo přivítat jménem spokojených potomků chlebem a solí praotce Čecha na Řípu. Jenže - jak občas říkám - ze všech těch časoprostorových poznávacích zájezdů se stejně budu rád vracet do "svého" 21. století, minimálně tedy když budu muset jít k zubaři. V takový pohnutý okamžik člověk nejlépe docení, jaký luxus mu naše století skýtá.

Tématem tohoto týdne jsou Problémy 21.století. Je zajímavé, že když se mluví o 21. století nebo vůbec o "současné době", často to bývá v souvislosti s problémy. Jako kdyby dnešní doba byla vypráskanější než ta dřívější či dávná, jako kdyby lidé byli horší, jako kdyby se vše postupem času jen zhoršovalo. Nemohu soudit z vlastních zkušeností: Nezažil jsem krásnou panenskou přírodu majestátních pralesů 15. století, ale umím si dobře představit, že při bloudění v takovém pralese jste občas mohli narazit na necvičeného medvěda, na snadno přehlédnutelného mikroorganického původce dýmějového moru nebo na rozčileného husitského bojovníka s roztočeným řemdihem. Možná je to podivné, ale oproti takovým příležitostem dávám přednost neromantické možnosti mačkat se v přeplněném metru, kde se husita nemůže pořádně rozmáchnout.


Štěpánka Šimlová - Jdi a nestřílej

21. února 2013 v 0:36 | Petr Vápeník |  Výstavy
Byli jste někdy v Barmě? Sice až k vám z Dobřichovic nedohlédnu, ale řekl bych, že vás asi teď moc souhlasně nekýve. A pokud se někdo hlásí, skoro bych si vsadil, že se nepromenoval ve výbušných oblastech, kde se už zpropadeně dlouho válčí. Výtvarnice Štěpánka Šimlová v oblastech, do kterých se běžní turisté nemají šanci dostat, pobývala několikrát v letech 2010 a 2011. Kromě materiálu k dokumentárnímu filmu Umění přežít nejdelší válku na světě, si přivezla i mnoho různorodých zážitků, které se nemohly neodrazit v její tvorbě. Výstava Jdi a nestřílej, která se koná v Národní galerii, konkrétně v 5.patře Veletržního paláce v Praze, je právě tvůrčí reflexí a vizualizací barmských zkušeností a zážitků.

Nedělní miniglosy č.208

17. února 2013 v 20:22 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Vůbec první slůně v historii se narodilo v pražské zoologické zahradě. Podle informací z ředitelství ZOO vyberou slůněti jméno přímo návštěvníci zahrady. Na veřejnost ovšem proniklo, že ošetřovatelé zatím říkají slůněti neoficiálně Bimbo, proti čemuž oficiálně protestovala kancelář Miloše Zemana.


O mém prvním a posledním komiksu

16. února 2013 v 11:52 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Protože dost dobře nemůžu psát o tom, na co právě teď ustavičně myslím a čím v posledních dnech a týdnech aspoň v duchu žiju, přišlo mi téma týdne Vzpomínky docela vhod. No a protože jsme ve světě blogu, kde se mnohé odvozuje (nebo, myslím, by alespoň mělo) od tvůrčí činnosti nebo aspoň od pokusů o ni, zkusil jsem si vzpomenout na svůj první vědomý tvůrčí počin. Nemyslím tím teď situaci, kdy dítě dostane poprvé do ruky pastelku a hrdí rodiče se pokoušejí ze spleti zachmoucaných čar vyvěštit, zda jde o buvola, kterého před chvílí společně obdivovali v zoologické zahradě, nebo jde spíš o portrét babičky; každopádně jsou ale ochotni světu hrdě zvěstovat, že se nepochybně narodil nový Salvátor Dalí. Chtěl jsem si vzpomenout na to, kdy poprvé jsem se odhodlal položit před sebe prázdný papír a intuitivně napodobit svým cíleným dětským úsilím zázrak stvoření.

Vzpomínky na kouzelné Kjóto

13. února 2013 v 16:57 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči
Někdy se zajímavě sejdou a navzájem podpoří velmi různorodé věci. Posuďte sami:

1. Zrovna včera večer jsem náhodou viděl v televizi dokumentární film o Kjótu a nadšeně jsem sledoval místa, která jsem skoro všechna před necelým půldruhým rokem viděl na vlastní oči (a zdejší čtenáři tak trochu se mnou :-))
2. Jen pár hodin před shlédnutím dokumentu jsem si po dlouhé době trochu uklízel svůj pracovní stůl, jehož (pro mne) nejdůležitější součástí je právě jedna fotka z oblasti Kjóta, která se mi už velmi dlouho a spolehlivě stará o přísun insiprace.
3. Před pár týdny jsem si jako mírně povánoční dárek nadělil nový notebook, na který postupně přesouvám svou soukromou obsáhlou "fotogalerii" včetně asi tří tisíc fotek z putování Japonskem.
4. Zjistil jsem, že jako Téma týdne bylo tentokrát vybráno téma Vzpomínky.
5. Dnes jsem kvůli menším zdravotním problémům musel zůstat doma a měl jsem tedy na rozdíl od běžného pracovního dne čas připravit článek už za denního světla.

No řekněte: Může z této báječné konjunkce jednotlivostí vyjít něco jiného, než vzpomínkový fotočlánek s několika dalšími fotografiemi z bohatého "japonského" archívu? Tak tedy pozor, malá vzpomínková fotoexkurze do podzimně vyhřátého kouzelného Kjóta právě začíná!

Haiku do nepohody

12. února 2013 v 0:46 | Petr Vápeník |  Haiku

Je to zvláštní. Někdy se obloha zatáhne natolik odpudivě a na tak dlouhou dobu, že člověku chybí jen málo k tomu, aby uvěřil, že žádné slunce není. Těžko věřit, že bez něj by ani ta černá a nízká a nesympatická mračna nebyla vidět, takže vlastně existence děsných nacucaných příšer na obloze je nepřímým důkazem toho, že slunce na nás nezanevřelo, ale jen odpočívá, lehce se občerstvuje, prostě nabírá za oponou síly a čeká na pokyn od nebeského inspicienta, že má zase vstoupit na scénu: "Připraví se Slunce, připraví se Slunce, tfuj, tfuj, tfuj, to jen tak pro štěstí!" A Slunce vstoupí před své diváky v plné nádheře jako pravá hvězda souboru, takže hned v tentýž okamžik jsou šedivá mračna odsunuta mimo zorné pole a zapomenuta. Jak by mohly ve své šedavé stísněnosti konkurovat erupcím živého světla? Ten okamžik přijde stejně neodvratně, jako že po letech hubených přijdou léta hojnosti, že po dlouhých dnech smutku se objeví na tváři úsměv, že po dnech bolesti a obav přijde úleva a uklidnění. Co nám zbývá jiného, než čekat, až ten okamžik přijde, občas zkusit na Slunce ťuknout, jestli náhodou neusnulo (byť je na dveřích velký červený nápis NEKLEPAT!!!) a občas poprosit inspicienta, zda by nešlo scénu slunečního nástupu maličko urychlit :-).



Haiku do nepohody


Navzdory bouřím

deštníkem plným strachu

dotknem se slunce.



Cesta do pravěku: Při dnešní tradiční cestě do pravěku zavítáme do února 2010 a podíváme se na to, jak se taky v současné podivné době možná dá sehnat trocha toho pro život nezbytného štěstí: O prodejném štěstí.

Tak tedy ještě jednou: tfuj, tfuj, tfuj!

Nedělní miniglosy č.207

10. února 2013 v 13:36 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Spolu se změnou prezidenta by se podle našich informací měl změnit i nápis na prezidentské standartě: "Jednání se Slovenskou televizí o odkoupení práv na nový slogan je v plném proudu," potvrdil nám hladní kancléř. "Je logické, že po drtivé porážce ve druhém kole voleb by bylo pošetilé trvat na tradičním nápisu "Pravda vítězí". Využijeme proto záliby Miloše Zemana v bonmotech a na prezidentskou standartu umístíme pravdivější a optimističtější heslo "Vtipnější vyhrává".
-----------------------


Kim Ki-duk: 3 - iron

9. února 2013 v 0:25 | Petr Vápeník |  Filmy
Filmy slavného korejského režiséra Kim Ki-duka jsou mimořádně různorodé. Někdy drsné, někdy doslova šokující s obtížně snesitelnými scénami, ale vždy neobyčejné a působivé. Nevím proč, ale do shlédnutí filmu 3-iron se mi moc nechtělo, odkládal jsem to měsíce a roky. Znal jsem skoro nazpaměť krátké shrnutí děje, které bylo možné se dočíst novinách i na internetu. Co může být zajímavého na příběhu mladého muže, který se vloupává do bytů a domů, opuštěných tu na jedinou noc, jindy na dlouhou dobu? Možná to, že tento muž na rozdíl od většiny hrdinů standardních akčních filmů neloupí, ale na jednu noc se v bytě zabydlí: Vykoupe se, uvaří si, vyfotí se s rodinnými obrázky na stěnách, vyspí se, a za odměnu opraví rozbité věci nebo vypere, aby na své motorce jel zase dál a našel si další opuštěný domov. Vše probíhá hladce, dokud v jednom luxusním a na pohled prázdném domě nepotká tichou nešťastnou ženu. Začíná úžasný filmový příběh, nádherná obrazová a láskyplná romance, ve které občas promluví jen vedlejší postavy. Čím méně slov, tím více působí každý pečlivě komponovaný záběr, ve kterém vše má své místo, svůj - byť někdy trochu chaotický - řád, svůj význam.

O amerických nanorukavicích

5. února 2013 v 23:35 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Minulý týden jsem se rozhodl, že konečně něco udělám s připravenými zvětšeninami pro červnovou fotovýstavu a začnu trochu přemýšlet o tom, jaké by fotky měly mít pořadí a jaký by měly nést (pokud vůbec nějaký) příběh. Každou fotku si v klidu prohlédnu, říkám si, zamyslím se, jestli má na výstavě své místo anebo půjde "od válu", protože zatím zvětšeniny (pozor, neplést se zvetšeninami) pouze nečinně ležely v koutě a spaly spánkem medvědím. Vykasal jsem si rukávy a nabuzen na nastávající činnost jako pavlovský pes, odkryl jsem štos velkoformátových papírových plátů a zjistil jsem očekávatelnou skutečnost: Houstone, máme problém!

Nedělní miniglosy č.206

3. února 2013 v 18:07 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Hned po skončení první přímé prezidentské volby začala široká diskuse o reálných pravomocech takto zvoleného prezidenta. Prozatím sněmovna váhá, jestli má souhlasit s pravomocí prezidenta odmítnout vlastní ochranku. Miloš Zeman o takovou pravomoc velmi stojí a je ochotný se kvůli tomu vzdát i tradičního významného prezidentského práva vybrat barvu každého šestého kladeného věnce.
-----------------------


Červen s Čerfem? Díl 3. Obrazy "ze zásvětlí"

2. února 2013 v 14:29 | Petr Vápeník
Jak už jsem avizoval na konci listopadu, během června se ve velkém sále zámku v Dobřichovicích uskuteční výstava fotografií, na kterou bych vás všechny rád pozval. Budete mít totiž možnost vidět "naživo" fotografie, které pravidelní návštěvníci těchto stránek již znají, protože většinu z nich jsem na blogu v letech 2010 až 2012 průběžně zvěřejňoval. A přiznávám, že i dobrá odezva ze strany vás, čtenářů, mě povzbudila k tomu, abych se začal pídit po možnosti někde pár svých fotek vystavit. Že z toho ale někdy bude samostatná výstava v tak vlídném prostředí, jakým je dobřichovický zámek, to jsem opravdu netušil a je to pro mě velké překvapení a radost.

Modlitba

1. února 2013 v 2:29 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Nevidím barvy vitráží,
jen šedou duhu kolem ticha.
Necítím kadidlo,
jen vůni ozvěny tvých kroků.
Je to už pokora
anebo ještě pýcha?

Do mechu dlažby poklekám
a skláním svoji tvrdou hlavu
před věčným světlem
zhaslých myšlenek.
Od mého Pána
pro svou paní
věřím, že vyprosím si lék.

Poslouchám v tichu zvířeném
v podání mistra varhaníka
variace na tvůj smích i pláč.

Prosím
a přemýšlím,
co jsem zač.