Je to zvláštní. Někdy se obloha zatáhne natolik odpudivě a na tak dlouhou dobu, že člověku chybí jen málo k tomu, aby uvěřil, že žádné slunce není. Těžko věřit, že bez něj by ani ta černá a nízká a nesympatická mračna nebyla vidět, takže vlastně existence děsných nacucaných příšer na obloze je nepřímým důkazem toho, že slunce na nás nezanevřelo, ale jen odpočívá, lehce se občerstvuje, prostě nabírá za oponou síly a čeká na pokyn od nebeského inspicienta, že má zase vstoupit na scénu: "Připraví se Slunce, připraví se Slunce, tfuj, tfuj, tfuj, to jen tak pro štěstí!" A Slunce vstoupí před své diváky v plné nádheře jako pravá hvězda souboru, takže hned v tentýž okamžik jsou šedivá mračna odsunuta mimo zorné pole a zapomenuta. Jak by mohly ve své šedavé stísněnosti konkurovat erupcím živého světla? Ten okamžik přijde stejně neodvratně, jako že po letech hubených přijdou léta hojnosti, že po dlouhých dnech smutku se objeví na tváři úsměv, že po dnech bolesti a obav přijde úleva a uklidnění. Co nám zbývá jiného, než čekat, až ten okamžik přijde, občas zkusit na Slunce ťuknout, jestli náhodou neusnulo (byť je na dveřích velký červený nápis NEKLEPAT!!!) a občas poprosit inspicienta, zda by nešlo scénu slunečního nástupu maličko urychlit :-).
Haiku do nepohody
Navzdory bouřím
deštníkem plným strachu
dotknem se slunce.
Cesta do pravěku: Při dnešní tradiční cestě do pravěku zavítáme do února 2010 a podíváme se na to, jak se taky v současné podivné době možná dá sehnat trocha toho pro život nezbytného štěstí: O prodejném štěstí.
Tak tedy ještě jednou: tfuj, tfuj, tfuj!
VendyW | 
Ivet | 
Japonsko na vlastní oči
Při takovém počasí si pokaždé říkám, že to zářící Slunce je nad námi pořád, jen my ho skrze ty mraky nevidíme.
Takže někdy stačí si to jen pomyslet a hned je nám fajn.