Březen 2013

Nedělní miniglosy č.214

31. března 2013 v 20:33 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Pravicoví extrémisté z celé České republiky se sjeli v Bělé pod Bezdězem, aby společně oslavili Bílou sobotu. V rozhovorech s našimi redaktory však účastníci slavnosti neskrývali své zklamání z nedostatku svátečního rozptýlení: "Těšili jsme se, že si Bílou sobotu užijeme, jako skutečné vyvrcholení Velikonočních svátků, ale popravdě řečeno, není tady bohužel nic, než národ."
-----------------------
Díky novým finančním pobídkám se do České republiky začínají vracet američtí filmaři, zvlášť poté, co se území USA rozhodl kompletně zničit severokorejský vůdce Kim Čong-un. Zatímco američtí filmaři jsou již prakticky všichni v Praze, příjezd amerických filmařek se očekává až po Velikonočním pondělí, protože se feministické odborové kruhy pracovnic v kinematografii obávají, aby finanční pobídky nebyly v tomto případě doprovázeny ryze fyzickými pobídkami pomlázkou.
-----------------------
Evropská unie dohodla s Kyprem konečné podmínky čerpání balíčku finanční pomoci. Jak prohlásili po jednání evropští vyjednavači, podařilo se domluvit elegantní řešení, díky němuž nikdo ze střadatelů o nic ze svých vkladů nepřijde. Všechny kyperské firmy i soukromé osoby ovšem získají asi 90% svých vkladů v lízátkách, přičemž se očekává, že v oběhu se ocitnou hlavně lízátka v nominálech 50 000, 100 000 a 250 000 euro.
-----------------------
Od příštího roku má být přechod na letní čas v kompetenci krajů. Jako poslední dobou při každé příležitosti došlo k výrazné polarizaci názorů mezi Moravou a českými kraji: Zatímco Moravané si pravděpodobně letní čas ponechají beze změny, poživačná Praha a další české kraje si chtějí užívat letního času i během zimy. Výjimkou by měl být Karlovarský kraj, který bude moct konečně oficiálně přejít na čas moskevský.
-----------------------
Zajímavý pokus učinili pracovníci odboru přísloví Ústavu pro jazyk český, kteří nakoupili z evropských dotací od svých kolegů z jihoevropských zemí aktuálně dostupné vlaštovky obecné, a když je všechny během letošních svátků jara vypustili na Václavském náměstí, zjistili, že ani dvacet šest vlaštovek jaro nedělá.



Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.

Květinový pozdrav z Japonska

29. března 2013 v 0:14 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Pravidelní a dlouhodobí čtenáři tohoto blogu vědí, že mám posledních pár let slabost pro Japonsko. Když jsem přemýšlel, jak podpořit dnešní den, který je pro mne v mnohém důležitý, i když sám ho prožiju nezasvěceným pohledem úplně stejně obyčejně jako každý jiný pracovní pátek na přelomu zimy a jara, rozhodl jsem se, že podpořit ho květinou nemůže být špatně. Tím spíše květinou z takové dálky, jako je Země vycházejícího slunce. Ve svém japonském fotoarchivu jsem našel čtyři velmi odlišné záběry japonských rostlin, které se k sobě možná příliš nehodí barevně a pokud jde o typ rostlin, přesto si dovolím říct, že se k sobě velmi dobře hodí tím, co mohou pro dnešní den symbolizovat:

Ať tedy květina na prvním obrázku symbolizuje krásu, barvu, lehkost, eleganci a šarm.

Barevný plevel v rýžovém poli, lázně Kurokawa Onsen, Kjúšú.


Ať druhá květinka symbolizuje vytrvalost, nenápadnou krásu a harmonii a také schopnost decentně barevně zářit i v jinak celkem nehostinných podmínkách.

Drobná vysokohorská květina rostoucí na úbočí nejvyšší hory a symbolu Japonska - Fudžisan, výška cca 2450 metrů nad mořem.


Ať třetí rostlina symbolizuje neuvěřitelnou odolnost, sílu, vytrvalost, touhu po životě a neustálou chuť poprat se se vším, co by si troufalo náš život omezovat.

Jeden z mnoha trsů rostliny, která přežívá v nejvyšších partiích nejvyšší hory Japonska - Fudžisan, tato fotka je z výšky cca 3200 metrů nad mořem.


A nechť čtvrtá rostlina symbolizuje radost, štěstí a dostatek, stejně jako skutečnost, že jsme pod nepřetržitou ochranou dobrých božstev.

Detail rýže, rýžové pole uprostřed lázní Kurokawa Onsen, Kjúšú.


Napohled jde dnes jen o další obyčejný den na pomezí zimy a jara. Ale i takový den může být pro někoho mimořádně důležitý pro další život, a je-li navíc takový člověk zároveň důležitý pro nás, za upřímné popřání na dálku to určitě stojí. Snad symbolická síla z velké dálky importovaných rostlin napomůže k tomu, aby to byl den ve všech ohledech šťastný, den, který přinese jen dobré věci a který naopak ty špatné a nezdravé dokáže odsunout navždy do historie a do nepříjemných sice, ale naštěstí stále vzdálenějších vzpomínek.

Tak ať v ten dnešní Velký pátek vydá tradičně se otevírající země všem báječným lidem své největší a nejdůležitější poklady.

Muž na laně (Man on Wire)

25. března 2013 v 18:02 | Petr Vápeník |  Filmy

Jako obyčejně stojí za tímto článkem nečekaná konjunkce několika zcela náhodných vlivů: V posledních několika dnech mne "přejela" silou parního válce jakási viróza. Myslím, že nepatřím k těm, které snadno rozhodí příslovečná "rýmička", ale tentokrát se mnou nemoc doslova švihla o tatami, dva celé dny mi trvalo, než jsem horečku konečně zaparkoval pod hranicí 39 stupňů, a průvodními znaky bylo i to, že jsem nějakou dobu nemohl jíst, číst, mluvit, poslouchat, mít otevřené oči, přemýšlet. Mohl jsem pouze spát a dělal jsem to po vzoru koal cca 18 hodin denně. Po čtyřech dnech se mi včera během dne poštěstilo pootevřít bez bolestivých následků oči a mohl jsem se konečně podívat na počítač a taky na to, co běží v televizi. Na pondělí jsem si navíc vzal na doléčení ještě jeden den volna, takže jsem si mohl dovolit kouknout i na noční program, tím spíš, že jsem měl "naspáno". Na dvojce běžel od jedenácti hodin jakýsi dokument o mně zcela neznámém francouzském provazochodci. Nelezu po výškách a neměl jsem nejmenší chuť trávit čas díváním se na to, jak to činí druzí. "To bude asi zase volovina," řekl jsem si, jako to říkávala s preventivní opatrností o většině televizních děl (a o většině správně) moje babička. Chtěl jsem tedy přepnout na jedničku, kde měl být další z případů chlapácky spravedlivého komisaře Moulina. Jenže přepínač zůstal kdesi mimo dosah mé ruky a já v sobě ještě neměl natolik obnovené morálně volní vlastnosti, abych dokázal vylézt zpod vyhřáté deky a udělal pár kroků ke stolu uprostřed obývacího pokoje. Nu co, nechám to. Stejně zase do dvou minut usnu. Kupodivu, neusnul jsem a jsem rád, protože jsem díky tomu viděl mimořádně zajímavý dokument o akci, kterou není možné nepovažovat za výstřední. To, že jako téma týdne byla pro tento týden vybrána zrovna Výstřednost, už beru jen jako logické vyústění, které leží přesně na hranici mezi náhodou a zákonitostí.

Dokument Muž na laně (Man on Wire) se totiž vrací k jedné staré akci skupinky přátel kolem velmi výstředního provazochodce, eskamotéra, kapesního zloděje a snílka Phillippa Petita. Sedmého srpna roku 1974 po dlouhých měsících příprav se této skupince podařilo dostat se na vrchol tehdy právě dokončovaných manhattanských "dvojčat" Světového obchodního centra, natáhnout mezi severní a jižní věží lano, po kterém pak Phillippe Petit přecházel ve výšce více než 400 metrů (tehdy šlo o nejvyšší stavbu na světě) bez jakéhokoli jištění během 45 minutové akce několikrát sem a tam, než konečně své milované lano opustil a nechal se americkými policisty zatknout, protože akce byla samozřejmě zcela ilegální. Dokument však samozřejmě neukazuje pouze tuto samotnou akci, mapuje formou rozhovorů s mnoha lidmi kolem Petita a i s ním samotným vše, co akci předcházelo, od vzniku na pohled zcela šíleného snu až po jeho napínavé uskutečnění. Přestože jde o dokument, který pracuje s dobovými materiály i s dobově se tvářícími dotáčkami, má občas prvky thrilleru, jindy zase jen zprostředkovává názory "mluvících hlav". A brzy se ukazuje, že nejde zdaleka jen o zachycení bláznivě výstřední akce, ale že s odstupem času se objevila celá řada souvislostí, které z dokumentu dělají mimořádně zajímavé dílo.

Co je na účastnících akce i po více než 30 letech patrné, je skutečnost, že to pro ně byl zcela mimořádný a asi pro jejich další život určující zážitek, ať už se na něm podíleli bezprostředně na věžích nebo jen jako "podpůrný tým". Skupina přátel různých profesí, kteří jako naprostí amatéři dokázali podniknout akci, za kterou by se nemusela stydět veliká profesionální firma. Ta by ji však nikdy nepodnikla, protože ... No protože to prostě byla akce přespříliš bláznivá a mohla věru dopadnout všelijak. Phillippe Petit se ukazuje jako člověk, který je ochoten uskutečnění svého snu a své vášně podřídit naprosto vše, ano, je to možná blázen a zcela jistě hochštapler, ale dokázal pro svůj sen nadchnout nejen sebe, ale spoustu dalších lidí nejrůznějšího typu, od dívek, pro které je ještě dnes napůl bohem, přes své blízké přátele až po celkem standardní příznivce, kteří pomohli jen v nějaké jednotlivosti. Před očima postupně vyvstává komplikovaný svět lidí, které sjednotila odvážná idea, ale jakmile bylo snu dosaženo, vztahy mezi nimi se začaly nezadržitelně bortit, ať už šlo o lásku nebo o na pohled nerozborné přátelství. Kolik z toho má na svědomí náhlý poryv slávy provazochodce, který si vyrazil na procházku ze střechy na střechu vysoko nad hlavami ránem spěchajících Newyorčanů? Nejspíš hlavní díl, protože zblbnout z vlastní náhlé slávy je lákavě jednoduché.

Ano, nejspíš by se dalo zapracovat se střihačskými nůžkami intenzivněji, ale i tak je dokument natočený velmi zajímavě a svižně a není vůbec divu, že film režiséra Jamese Marshe (mimochodem s výtečnou hudbou Michaela Nymana) dostal za rok 2008 Oscara za nejlepší dokumentární film. Já u něj aspoň - byť vleže, vysílený po několikadenní přetahované s chřipkou - neusnul až do samotného konce dávno po půlnoci, což o něčem svědčí :-).

Je velmi zajímavé, že v celém dokumentu nenajdete ani jedinou zmínku o novějším tragickém osudu věží Světového obchodního centra. Přesto divák tento kontext nemůže nevnímat a myslím, že je to ta nejlepší varianta, jakou mohli tvůrci filmu použít. Já osobně jsem se nemohl ubránit jedné myšlence: Phillippe Petit je zjevně svým způsobem magor (snad se za to na mne nebude zlobit, myslím, že je na to spíš hrdý), kromě sympatického rošťáctví má v sobě i spoustu velmi nesympatických vlastností a je patrné, že rozkol mezi bývalými přáteli má většinou na svědomí právě on (okamžik, kdy při vzpomínce na jejich rozchod začne plakat jeho - jinak velmi věcný - nejbližší přítel a souputník je asi nejemocionálnější moment filmu). Přesto musím říct, že při porovnání magora, který mezi mrakodrapy na své vlastní nebezpečí přechází po laně, a jiných magorů, kteří stejné mrakodrapy s nenávistí v srdci boří, je velmi zřejmé, kdo u mne vyhraje.

Tedy aspoň - výjimečně - pro tuto neděli. Další nedělní nevěru by mi zřejmě Jean-Paul Moulin už neodpustil :-).

Nedělní miniglosy č.213

24. března 2013 v 16:43 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle komentátorů českého politického dění Česká strana sociálně demokratická na svém kongresu ničím nepřekvapila a podle očekávání slíbila v případě svého volebního vítězství všem obyvatelům České republiky oranžové z nebe.
-----------------------
V rámci zintenzivňujícího se boje proti kouření Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo, že na cigaretových krabičkách budou zobrazeny co nejodpudivější obrázky a nápisy, které s negativními dopady kouření souvisí. V podrobném výzkumu se však překvapivě ukázalo, že českou kuřáckou veřejnost příliš neodpuzují fotografie kouřením znetvořených vnitřních orgánů jako např. kuřáky v Austrálii, ale zdaleka nejodpudivější účinek má na české kuřáky fotografie blahobytně se usmívajícího ministra financí a nápis: "Děkuji za tvůj dobrovolný příspěvek do státního rozpočtu."
-----------------------
Českou miss 2013 se poprvé stala dívka s krátkými vlasy, což je podle odborníků na módu přibližně tak zásadní průlom do ustálených zvyklostí, jako kdyby Českého slavíka získala místo Lucie Bílé Ionescova Plešatá zpěvačka.
-----------------------
Od dubna začne platit novela zákona, která umožní v českých lékárnách prodávat pro léčebné účely sušené části konopí. Podle našich informací se bude marihuana pro tyto účely oficiálně nakupovat z Nizozemska - konkrétně od firmy, která se prozatím specializovala na dovoz sov do Athén.
-----------------------
Po skandálu s příměsí koňského masa v řadě masných výrobků se výrazně zlepšila úroveň kontroly, která nám teď dokazuje, jak úžasně pestrou stravu ve skutečnosti konzumujeme. Podrobnější analýzy většiny výrobků totiž odhalily kromě stadardního obsahu 40-60 % pilin a tradičního dílu koniny rovněž časté příměsi masa z bizonů, lam huanako a kapybar. Česká obchodní inspekce dokonce nechala udělat u masových výrobků řadu testů DNA, což vedlo k zajímavému odhalení, že masové kuličky IKEA a některé šarže salámu Hercules jsou ve skutečnosti bratranci.

Panna Marie z exilu

22. března 2013 v 23:35 | Petr Vápeník |  Pražské drobnůstky
Po dlouhé době se vracím k rubrice Pražské drobnůstky. Mám totiž už mnoho let moc rád úchvatný výhled na Prahu od Strahovského kláštera. Krásný výhled je už z cesty spojující Hradčany a Petřín, ale když vystoupáte ještě trochu výš do svahu (z hlavní asfaltové cesty vede vzhůru nezpevněná pěšina) dostanete se k ještě krásnějšímu výhledu, kterému dominuje Pražský hrad a údolí Vltavy. No a na tomto krásném místě byla postavena socha Panny Marie, kterou nechali zhotovit Češi žijící v exilu a která byla dlouhá léta umístěna v benediktinském klášteře v Lisle u Chicaga. Když v roce 1989 padnul komunistický režim, naplnily se tím prosby tisíců exulantů, a socha byla darovována Praze. Na svém současném místě v areálu Královské kanonie premonstrátů v Praze na Strahově je socha od roku 1994.



Nedělní miniglosy č.212

17. března 2013 v 13:39 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Předseda Svazu českých parazitů Pavel Blecha se ohradil proti myšlence stínového ministra financí ČSSD Jana Mládka z kongresu strany, že živnostníci v České republice parazitují na zaměstnancích, protože se obává, že živnostníci nebudou ochotni platit svazové příspěvky jako ostatní slušní paraziti. "Přestože jsem Blecha," uvedl v oficiálním vyjádření, "proti tomuto výroku se musím ohradit se vší rozhodností!"


Faunův labyrint (El Laberinto del Fauno)

16. března 2013 v 0:21 | Petr Vápeník |  Filmy

Španělský film režiséra Guillerma del Tora Faunův labyrint jsem viděl už dost dávno, před pěti lety, tedy v době, kdy jsem ještě ani neměl blog, abych se s vámi mohl o svůj zajímavý zážitek podělit. Kdybych ho tehdy měl, doporučil bych vám tento film, který získal tři oscary (za výpravu, masky a kostýmy), jako filmovou lahůdku, pro jejíž náležité vychutnání stačí jediné - umět se povznést nad hranice jednoho oblíbeného žánru. Jsou totiž lidé, kteří si lahůdku vychutnat nemohou: Čistí milovníci fantasy například - nabydou-li z internetových recenzí dojmu, že jde především o fantasy film - se budou zoufale nudit v pasážích líčících poměry ve frankistickém Španělsku roku 1944, kde stále ještě doznívají boje občanské války (proč proboha tvůrci nevyužili toho, v čem jsou nejsilnější a neudělali čistě fantasy film, to by přece bylo něco! Nadšení rodiče zase - spatří-li na obrázku na internetu roztomilé pohádkové příšerky z tohoto filmu - mohou snadno popadnout své ratolesti a odtáhnout je do kina na milý rodinný film; pak ale dětem nestíhají zakrývat oči před násilnými scénami, ale válka je válka a ta na dětské oči moc nedbá, o čemž se právě v tomhle filmu dozvíme víc než ve většině jiných. No a milovníci rytířského klání dobra a zla si možná nemohou vynachválit realismus střetů mezi partyzány a Francovou armádou, ale rozhodně nedokážou pochopit, co tvůrci filmu hulili, když vymýšleli ty nepochopitelné animované zrůdy, které odvádějí divákovu pozornost zcela nežádoucím směrem.

Vyhlášení soutěže o padesátitisícího návštěvníka

13. března 2013 v 11:30 | Petr Vápeník |  Z blogového světa
Vzhledem k tomu, že mě teď čeká několik neplánovaných dní, pro které jsem byl dámami a pány v bílých pláštích pověřen jinými úkoly než chodit do práce, mohu se právě včas vrátit k jednomu restu: Je to totiž skoro přesně rok, kdy na tomto blogu probíhala soutěž o třicetitisícího návštěvníka. Rok se sešel s rokem a já jsem překvapeně zjistil, že se blíží další zajímavě kulatá hranice návštěvnosti - 50 000. Zrovna teď, kdy píšu tento článek, ukazuje totiž zdejší hlavní a nejobjektivnější čitač návštěv (zelené číslo úplně dole v levém sloupci s menu) číslo 48 381. No a protože denní počet návštěv osciluje mezi 70 a 100, dá se předpokládat, že na kulatou padesátitisícovou hranici se dostaneme někdy začátkem dubna.

Ano, docela tuším, že čtenáři, kterým jde primárně o soutěžení a o adrenalin z různých losovaček, hlasování a bojů o vítězství, nejsou na tomto blogu častými hosty, protože zatím za více než čtyři roky fungování blogu proběhly jen dvě soutěže (čistě statistiky vzato je větší proavděpodobnost, že se změní vláda, než že vyhlásím nějakou soutěž :-)). Směle se domnívám, že zdejší návštěvníci chodí na moje stránky z jiných důvodů než si zasoutěžit (pomíjím teď občasné a velmi populární fotohádanky). Kulatost krásného čísla 50 000 ale přesvědčila i mne, že je třeba tento malý nedostatek napravit. Už teď mne tedy začíná zajímat: Kdopak asi bude ten jubilejní padesátitisící návštěvník, před kterým se otevřou dokořán dveře mého blogu?

Abychom to společně zjistili, oficiálně dnes vyhlašuji soutěž ku příležitosti očekávaného padesátitisícího návštěvníka. A abych dodržel již existující "tradici" a aby soutěž byla zajímavější pro více lidí, vyhlašuji stejně jako loni rovnou dvě soutěže o dvě láhve výborného vína s následujícími pravidly:
Výhercem první láhve se stane návštěvník, který při své návštěvě na mém blogu uvidí na posledním čitači v levém sloupci menu zelené číslo 50 000. Samo o sobě ovšem "zjevení" správného čísla nestačí. Je třeba ještě udělat otisk obrazovky, vložit ho do mailové zprávy a mail zaslat na mou adresu pvapenik@centrum.cz a o cenu se tak oficiálně přihlásit. Předpokládám, že otisk obrazovky udělat umíte, většinou stačí použít klávesu Print Screen (PrtSc) a otisk normálně vložit - rovnou do mailu nebo třeba do wordovského dokumentu.

Za určitých okolností se může kulaté číslo 50 000 objevit i většímu počtu návštěvníků, stačí když se někdo ve stejném dni vrátí na moje stránky poněkolikáté (ano i takoví úžasní čtenáři existují a já se před nimi skláním v úctě a obdivu), protože další návštěva ve stejném dni zelený čitač neposune. Mohlo by se tedy snadno stát, že padesátitisícových návštěvníků bude víc, dokonce mnoho, a já bych pak musel koupit mnoho lahví výborného vína, abych dostál svému veřejnému slibu, takže bych přišel díky svým úžasným padesátitisícím návštěvníkům na buben :-). V takovém případě proto vyhrává ten, který svou výhru uplatní mailem jako první.

V okamžiku, kdy bude na mailu operovat padesátitisící návštěvník, začíná běžet čas těm, kteří neměli takové štěstí, aby "trefili" přesně kulaté číslo. Kdo navštíví můj blog během následujících dvou dnů (přesněji řečeno v den, kdy bude hranice 50 000 dosažena a v následujících dvou celých dnech) a zašle mi do mailu otisk obrazovky s číslem na stejném čitači (tentokrát samozřejmě už půjde o číslo větší než 50 000), bude zařazen do slosování o druhou láhev. Jeden návštěvník se tedy může o slosování ucházet i s několika různými čísly. Losování provedu sám bez dozoru státního notáře, budete se muset spolehnout na mou čest, že losování provedu spravedlivě :-).

Oba výherce pak oslovím, abychom se dohodli na konkrétním víně - budete moci zvolit barvu a tentokrát poprvé si budete moct vybrat i zemi, ze které víno je. Cílem je pochopitelně co nejlépe přizpůsobit zaslaná vína individuální chuti výherců. Individuálně se domluvíme i na formě předání výhry (co třeba předat výhru osobně na mé červnové fotovýstavě ? :-) :-)) Pokud by se náhodou nenašel žádný bloger, který splní kritéria soutěže, výhra propadá v můj prospěch a já si v její společnosti udělám pěkný večer :-).

Do okamžiku, kdy bude padesátitisícová hranice na spadnutí, budu ještě vyhlášenou soutěž průběžně připomínat. Už teď vám ale přeji hodně štěstí, těším se na vaše zásilky a věřím, že i když třeba žádné víno nevyhrajete, budeme se na těchto stránkách potkávat dál. Kdyby nic jiného, stotisícová hranice už bude za pár let na dohled, ne? :-)

Haiku třpytivých duší

11. března 2013 v 8:06 | Petr Vápeník |  Haiku
Dnes nebudu moc vtipkovat, ale jen zavzpomínám. Přesně před dvěma lety bylo Japonsko - především severní část ostrova Honšú - postiženo extrémně silným zemětřesením a následnou přílivovou vlnou tsunami. Zahynulo skoro 16 000 lidí a další tisíce se dodnes pohřešují. Pro milióny lidí byly otřesy a následné dny- ať už z pohledu jich samotných nebo alespoň v myšlenkách na jejich blízké - těmi nejhoršími okamžiky v životě. Kolik asi z těch, které jsem půl roku poté potkával při svých toulkách Japonskem - usměvavé a uctivé - ztratilo příbuzné, přátele, kolik z nich prožívalo strach z nejistoty, co vše se vlastně stalo a co se bude dít dál?

Chtěl bych dnes jen připomenout druhé narozeniny všech těch, kteří se před dvema lety podruhé narodili, a druhé výročí odchodu všech těch, kterým se podruhé narodit - aspoň v tento den - nepodařilo.


Haiku třpytivých duší

Tisíce duší

třpytí se na hladině

věčného moře.



Cesta do pravěku: Ani v dnešní cestě do blogového pravěku nás nečeká žádná velká řachanda, ale připomenu jednu obyčejnou a jednoduchou básničku, kterou jsem tehdy pod vlivem zpráv z Japonska bezprostředně po zemětřesení napsal: Svět je jen velká osika



Nedělní miniglosy č.211

10. března 2013 v 18:01 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Drobná gramatická chyba ve scénáři způsobila, že bylo nutné zopakovat jednu z nejdůležitějších částí procesu inaugurace nového českého prezidenta. "Někteří nenávistní nepřátelé státu převlečení za novináře to sice považují za ostudu, ale myslím, že se ve skutečnosti zase tak moc nestalo," řekl nám šéf hradního protokolu. "Gramatické chybičky by si nikdo nevšiml, kdyby ji hradní garderobiérka nevzala vážně a nepřipravila novému prezidentovi do Vladislavského sálu ke složení opravdový prezidentský slip."
-----------------------
K dalšímu zvýšení nezaměstnanosti v ČR povede nejspíš fakt, že kormoráni byli vyškrtnuti ze seznamu přísně chráněných živočichů. Dá se totiž předpokládat, že zkrachují firmy, které pronajímaly rybářským závodům hejna kormoránů, aby rybáři mohli čerpat ze státního rozpočtu co nejvyšší náhradu způsobených škod. "Ano, jde o likvidační rozhodnutí," potvrzuje majitel jedné takové firmy, která v době konjunktury pronajímala více než 700 profesionálních kormoránů. "Ještě se ale nevzdáváme a zrovna minulý týden se nám podařilo pořídit pro naše další podnikání první tři páry v Evropě velmi vzácných krokodýlů nilských."
-----------------------
Na tradiční burze sběratelských kuriozit v brněnské vile Tugendhat se před několika dny sešli čeští a slovenští sběratelé, kteří se specializují na státní vyznamenání, aby si vyměnili přebytky ze svých sbírek. "Je to úžasné, Řád bílého lva jsem doposud ve své sbírce ještě neměl a velmi jsem po něm toužil," řekl nám slovenský prezident Ivan Gašparovič, kterému se podařilo vytoužené vyznamenání získat od odstupujícího českého prezidenta Václava Klause výměnou za Řád slovenského dvojkříže I.třídy a duhovou kuličku.
-----------------------
Ruští vědci pravděpodobně objevili v antarktickém jezeře Vostok dosud neznámou formu života, která má zcela jinou DNA než všechny doposud známé organismy. To je nejspíš dáno skutečností, že voda jezera byla mnoho miliónů let izolována od vnějšího světa nepřekonatelnou vrstvou ledu, která dnes dosahuje tloušťky až 4000 metrů. Unikátní bakterie byla veřejnosti představena šéfem výzkumného týmu na mimořádné tiskové konferenci a svoji odtrženost od běžného současného života potvrdila i tím, že přítomné ruské politické představitele omylem považovala za dinosaury.
-----------------------
Nedělní miniglosy chtěly při příležitosti 35.výročí jeho slavného letu do vesmíru udělat rozhovor s českým kosmonautem Vladimírem Remkem. Ten ale rozhovor odmítl s vysvětlením, že se mu udělalo nevolno poté, co se dozvěděl výsledky průzkumu o vztahu současných českých teenagerů k historii dobývání kosmu. Zvlášť bolestně ho zasáhla skutečnost, že 87% respondentů je přesvědčeno, že Hvězdné městečko je obec, ve které bydlí Ornella Štiková.



Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.


Upozornění: Včera byly zprovozněny speciální webové stránky k připravované výstavě mých fotografií Obrazy "ze zásvětlí", která se bude konat v červnu na zámku v Dobřichovicích. Na těchto stránkách najdete základní informace o výstavě, ukázky fotografií (po prokliku i s některými podrobnostmi), veškeré nutné kontakty a v budoucnu zde bude vytvořen i "e-katalog" pro ty, kteří se sice o fotky zajímají, ale nebudou mít možnost se do Dobřichovic osobně dostat.Stránky budu postupně doplňovat o aktuální informace tak, abyste - budete-li mít zájem - našli vždy vše, co budete k výstavě chtít vědět. Bude-li vás zajímat i něco dalšího, kontaktujte mě na e-mailu pvapenik@centrum.cz nebo můžete svůj dotaz poslat kontaktním formulářem (je umístěný na záložce Kontakty).

Odkaz na blogové stránky k výstavě: Petr Vápeník: Obrazy "ze zásvětlí"

O odcházení Václava Klause

9. března 2013 v 16:38 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Původně jsem chtěl nějakou glosu k odchodu prezidenta Václava Klause napsat v ten správný den, tedy již 7. března, v poslední den jeho druhého pětiletého prezidentského mandátu. Po pár větách jsem se ovšem přistihl, že nemám ještě ten správný odstup od aktuálního dění, takže nedokážu odstínit své okamžité negativní emoce. Pár dní nebo aspoň pár hodin odstupu pro tyto účely neškodí, protože se znám: Nechám-li se unášet emocemi, politická glosa nemůže dopadnout jinak než jako hloupý aktivistický výkřik. Ne, že by podobné výkřiky nemohly mít svůj specifický smysl, ale je jich všude kolem dost a nemá smysl přinášet do těchto přecpaných Athén ještě další nemohoucí sovu.

Nastav svou dlaň

8. března 2013 v 3:12 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Pozn.: Možná by se dnes slušelo na odchodnou odstupujícímu prezidentu připojit bilanční a výsostně politický článek. Ale protože mám od těch, kteří to se mnou myslí dobře, jasný pokyn do konce týdne odpočívat a zbytečně se nerozčilovat, rozhodl jsem se vzít si na zítřek "léčivé" volno. Víkend tedy bude prodloužený, na bilancování různého druhu bude - doufejme - dost času, takže dnešní noc mohu místo nervní politické glose věnovat uklidňující lyrice :-).



Nastav svou dlaň
perlám, co rodí tvoje oči,
slaným krůpějím
jiskřícím touhou
uzdravit.

Nastav svou dlaň
vůni i trnům vzácné růže,
pohlaď okvětní lístky vůle
a zbytky víry
vetkni si do vlasů.

Nastav svou dlaň
se znaky touhy v každém řádku
slepému chiromantovi
a čárou života omotej svůj svět.
Budeš mi s vášní vyprávět
o cestách štěstí
a já ti za to na oplátku
něžně pošeptám své přání:

Nastav svou dlaň
druhé dlani.

O workoholickém ledví

5. března 2013 v 0:47 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Stává se mi, že když nastane zajímavá souhra okolností, občas si beru v práci jeden den volna, abych si rozšířil některý z víkendů. Protože meteorologové již minulý týden vyhrožovali na víkend a na pondělí slunečním svitem, potřeboval jsem maličko pohnout s přípravou fotovýstavy a chtěl jsem taky vyřídit pád věcí po úřadech, rohodl jsem se vzít si dovolenou právě dnes. Půjdu na delší výlet, říkal jsem si, pořádně si po dlouhé době zaběhám, uklidím byt, dotáhnu spoustu restů a hlavně budu přemýšlet výhradně o báječných lidech, když už s nimi právě (maje dovolenou) nemůžu mluvit. Leč Čerf soudí a nezávislé božské či přírodní instituce ve své nenapodobitelné škodolibosti mění.

Ráno jsem si připadl po dlouhé době ve velmi slušném fyzickém rozpoložení. Chtěl jsem vyběhnout hned po probuzení, ale byla ještě docela zima, tak jsem napřed vyrazil koupit pár drobností k nelukulské snídani. Ještě jsem si říkal, že jsem udělal klasickou taktickou chybu, když jsem šel jídlo nakupovat hladový, což jednoznačně zvyšuje útratu, protože máte na všechno chuť. A nastala zajímavá situace: Zatímco na začátku návštěvy obchodu jsem měl chuť opravdu skoro na všechno, na konci jsem už neměl chuť na nic. V pravém boku se totiž při krátké cestě mezi uzeninami a kávovými výrobky ozvala tupá bolest, která nechtěla ani trochu ustoupit, nešla ani rozchodit ani rozdýchat, ani potlačit vůlí. Když jsem dorazil domů, plácnul jsem sebou o postel vyčerpaný, jako kdybych právě vylezl na K2 a nešel jen pouhých deset minut volným krokem po rovině. Kupodivu, jinak univerzální lék - totiž natáhnout se rozkošnicky na můj japonský futon - rovněž selhal. Bolest se vzpírala jakékoli poloze a postupně ve vlnách mohutněla. No a začalo to být zajímavé.

Za chvíli jsem už lezl bolestí občas po čtyřech, občas po zdi a v nejméně kontrolovaných hlasitých chvilkách nejspíš taky chvílemi po stropě. Pendloval jsem po celém bytě, uléhal střídavě na dva gauče, postel i na kobereček na dlažbě. Žádná poloha neuměla pomoci na déle než 2 vteřiny. Podobně jak jsem to slyšel nedávno od jednoho báječného člověka, kterému bych - kdyby to jen trochu šlo a kdyby mu to mohlo jen trošilinku pomoci - s velkou chutí ukousl kus jeho bolesti a převedl ji na sebe. Jen si nejsem úplně jistý, jestli to byla právě tahle bolest, to jediné by mi ji v mých očích aspoň trošku ospravedlňovalo. Jak jsem předpokládal, ukázalo se, že v mém případě jde o poctivou ledvinovou koliku. Moje workoholické ledví nevydrželo strašlivou představu volného pracovního dne a vstoupilo do nepříjemně bolestivé stávky proti odpočinku. Asi po hodině už bylo jasné, že ani výlet do přírody, ani běžecký trénink, ani jednání na úřadech a ani příprava fotovýstavy se tentokrát konat nebudou. Jak se normálně snažím bílým plášťům vyhýbat velkým obloukem, došlo mi, že bez lékařského zákroku se tentokrát neobejdu a je tedy vhodné jít mu naproti.

Hodný pan domácí mě vzal autem do jedné z pražských nemocnic i přesto, že jsem si s ním cestou zrovna intelektuálně nerozprávěl, nedíval jsem se na sluncem prosluněnou ubíhající cestu, pouze jsem nahlas syčel bolestí, kroutil se pod bezpečnostním pásem v sedadle spolujezdce jako úskokem lapená užovka a používal jsem sice neadresné, leč o to vulgárnější nadávky směrované k odpovědným orgánům Vesmíru. V nemocnici jsem zjistil zajímavou věc: Pokud se chcete dostat na urgentní příjem, což, myslím,je ledvinové koliky docela hodno, nestačí, když se svíjíte bolestí a tančíte u toho odzemek tak dobře, že byste to do sebe nikdy nebývali řekli, musíte navíc splnit některé další předpoklady - například správně zvládnout rozhovor s několika vlivnými osobami ve skleněné kukani, vyjmenovat ve správném pořadí prvočísla do 5000 a nakonec vyseknout bezchybného trojitého rittbergra, to vše samozřejmě bez jakékoli cizí pomoci, protože to by bylo nefér. Když navíc znáte tajemné zednářské heslo, jste vpuštěni, vyslechnuti a ošetřeni. Nicméně, když už do vás crčí záchranný roztok, který činí celkem rychle dosud nesnesitelnou bolest snesitelnější, a chcete začít s ošetřovateli konečně trochu spolupracovat, začnou vás naopak všude vozit na posteli jako lazara, zřejmě aby statisticky vyšla průměrná péče tak akorát.

No co vám budu povídat. I když jsem si to ještě kolem poledního neuměl vůbec představit, už večer jsem byl zpátky v Dobřichovicích, ne sice úplně zrekreovaný po bezstarostně prodovolenkovaném dni, ale zato s tělem, které s určitým drobným omezením může sedět (třeba za počítačem jako právě teď) i ležet (třeba na japonském lůžku jako to bude činit za pár milisekund). Jsem vybaven pohotovostními léky, které by měly dokázat odrazit případnou recidivu, a vyhlásil jsem hon na ledvinový kamínek, který má velmi pravděpodobně dnešní povyražení na svědomí a který hodlám za projevená příkoří odsoudit nejmíň na dvacet let nucených prací v ledvinovém kamenolomu.

Jo a z čistě praktických důvodů si pro velký úspěch dnešní dovolenou zítra zopakuji. Otevírám proto knihu domácí zdravovědy a snažím se vybrat, čím si zpestřit pro změnu zítřek, když dnešek nasadil laťku proklatě vysoko :-).

Nedělní miniglosy č.210

3. března 2013 v 19:43 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle údajů Českého hydrometeorologického ústavu byla letošní zima nejzamračenější v celé téměř staleté historii sledování délky slunečního svitu v českých zemích, protože za celou zimu sluníčko vykouklo jen na několik hodin. Tiskový mluvčí Oblohy tuto skutečnost podrobněji nekomentoval, uvedl jen, že pro zamračenost nebyl nějaký jeden hlavní důvod, na druhou stranu rozhodně nebyl žádný důvod se něčemu smát.
-----------------------
Do Vatikánu se postupně sjíždějí kardinálové z celého světa v souvislosti s nastávající volbou papeže. V Římě se objevila i slavná Claudia Cardinalová, ale zatím se zdá, že na konkláve nebude vpuštěna, přestože jí ještě nebylo 80 let.
-----------------------
Někteří senátoři se rozhodli podpořit názor, že by prezident Klaus měl být kvůli nedávné amnestii obviněn z velezrady. Vzhledem k tomu, že nejde o obyčejnou zradu ale rovnou o velezradu, někteří politologové se domnívají, že by Václav Klaus neměl těch několik dní, které mu zbývají do konce mandátu, strávit na Hradě, ale na Velehradě.
-----------------------
Britský parlamentní výbor řeší skandál britské tajné služby, jejíž agenti vysazení do levicového prostředí politických a ekologických aktivistických skupin sváděli mladé pohledné aktivistky a zakládali s nimi rodiny. Parlamentní výbor doporučil agentům se sledovanými osobami pouze nenuceně komunikovat, ale intimně se s nimi pokud možno nesbližovat a rozhodně s nimi nespat, aby nemohlo dojít k výměně utajené genetické informace. Konkurenční tajné služby již ve svých vnitřních dekonspiračních postupech vzaly uvedenou skutečnost v potaz: "Pokud se s vámi nějaký sympatický protějšek snaží flirtovat, ale když jde do tuhého, odmítne se s vámi vyspat, je důvodné podezření, že jde ve skutečnosti o britského agenta."
-----------------------
Po velkém zátahu u mnoha evropských výrobců masných výrobků bylo odhaleno několik osob, které jsou pravděpodobnými viníky aféry s nahrazováním hovězího masa v potravinách masem koňským. Většina zadržených se ovšem hájí tím, že ze záměny nemají žádný finanční prospěch a jde jen o jejich koníčka.



Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.

Hvězdy nad Berounkou

3. března 2013 v 11:15 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Někdy jsou večery příliš dlouhé na to, aby je člověk strávil doma, a sebeprostornější byt příliš těsný na to, abychom v něm mohli svobodně přemýšlet o věcech, které jsou pro nás opravdu důležité. Přesně ta situace u mne nastala včera (a dnes) v noci. Navíc po dlouhých měsících přišla první opravdu jasná noc s tisíci hvězdami posetou černou oblohou, noc, kterou by bylo hřích jen tak prokoukat na televizi nebo prospat. No a protože jsem stejně potřeboval udělat pár záběrů nočního dobřichovického zámku, vzal jsem foťák a stativ a vyrazil na několikahodinový mrazivý noční výlet k řece.

Kupodivu, uvědomil jsem si zajímavý fyzikální fakt: I když by měl mráz obecně pohyb zpomalovat, pro pohyb myšlenek pravděpodobně platí úplně jiné zákonitosti. Snad je to právě tím, že nepokojným myšlenkám, které v noci odmítají spát, svítí hvězdy na cestu světem. Aby skládanka byla pohromadě, nestačí jen pověstné "hvězdné nebe nade mnou", ale měl by být k dohledání i odpovídající kantovský "mravní zákon ve mně", který by umožnil být odpovědný a pobývat i duchem na stejném místě, kde právě dlí (a příležitostně fotografuje) moje tělo. Musím připustit, že zatím je to rébus svou obtížností srovnatelný s ježkem v kleci.

No a abyste z toho mého "duchaprázdného" nočního bloumání po stále ještě mrazivých Dobřichovicích aspoň něco drobného měli, přikládám dvě fotky, jednu z noci počínající, na které je slavnostně rozsvícený dobřichovický zámek (copak se tam asi včera odehrávalo za akci?) a jednu z noci již značně pokročilé, na které už vyhasínají světelné zdroje lidské a veřejné osvětlení pomalu přebírají do své gesce spíš přirozené přírodní síly.



Noční pohled na osvětlený dobřichovický zámek s památnou Křížovnickou lípou



Hvězdné nebe nad hlavou a Berounka pod nohama




Pozn.: Pokud jste čekali pravidelné Nedělní miniglosy, snad vás uklidní, že tento článek není jejich dnešní náhražkou. Jen budou publikovány o něco později, nejspíš až večer, pokud mě samozřejmě opět hvězdy neodvedou na noční přemýšlivou procházku :-).

Červen s Čerfem? Díl 4. Názvy fotek

1. března 2013 v 23:28 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Nevím jak vy, ale já nejsem zvyklý dávat svým fotkám běžně názvy. Docela mi stačí, když fotka někoho potěší a k něčemu takovému, myslím, názvu netřeba; proto nad žádnými názvy normálně nepřemýšlím. Jenže na fotografické kozáky přišla příslovečná bída, takže se obávám, že mne neméně příslovečná nouze bude muset v nejbližší době naučit housti. Jak už jsem několikrát v předchozích dílech speciálního cyklu "Červen s Čerfem" uvedl, už za tři měsíce bude zahájena (a pak celý červen potrvá) výstava mých fotografií (tedy nebojte se, nebudu na nich já, jen jsem je nafotil :-)) na zámku v Dobřichovicích. Její název už bych měl - bude se jmenovat Obrazy "ze zásvětlí" a bude na ní k vidění něco kolem čtyřiceti fotek formátu 50x70 cm. Jenže - na výstavě bývá zvykem fotky nějak pojmenovat. Ne, že by to bylo úplně nezbytné, ale i mne samotného by jako návštěvníka zajímalo, na co se vlastně právě koukám. Bez názvu by to prostě nebylo ono. Uffff!!

Ano, jsou výjimky, kterým jsem speciální název dal. Jedinkrát v životě jsem dokonce znal název fotky dříve, než jsem stihl připravit fotoaparát - bylo to celkem nedávno, před necelým půl rokem na Lefkadě, kde jsem takto objevil záběr, který prostě jiný název mít nemohl: Smutný konec pana Tau. To je přesně situace, kdy fotografie bez názvu neříká zhola nic, ale dobře zvoleným názvem se v mysli návštěvníka spojí víc napohled zcela nesouvisejících věcí či situací, fotka získá nečekaný kontext a i když jinak kvalitou nestojí za nic (což je přesně tento případ), může mít u diváků úspěch.

Ale fotky na výstavu jsou samozřejmě úplně něco jiného, proto se moc netěšte, na zámku zvětšený Smutný konec pana Tau rozhodně neuvidíte. Rád bych tam měl obrázky, které by obstály i jen tak - samy o sobě - bez názvu a bez velkého domýšlení jakýchkoli souvislostí. Je ale pravda, že přidání názvu je příležitostí dodat fotce i trochu jiný rozměr než ten nejviditelnější. Kdyby nic jiného, návštěvník se může podívat na autora z úplně jiného úhlu, takže se může i u jinak zcela umělecky plochého fotografa dostavit určitá prostorová iluze :-). Pročpak asi pojmenoval tuhle fotku zmuchlaného papíru "Liška ryšavá" a ne "Zmuchlaný papír" ? Zjevně je jeho duše poetická a on se cítí být svazován pozemskými přitažlivými silami jen trošičku, tedy aspoň do dne, kdy bude muset podat daňové přiznání.

Ale pojmenovat čtyřicet fotek tak, aby to mělo aspoň trošku smysl, to není taková legrace jako u pana Tau. Mám používat názvy více popisné nebo spíš asociace? Mají to být názvy stručné, nejlépe jednoslovné, nebo mají být v košaté hrabalovštině? A má v nich být humor? První verzi jsem měl hotovou během jediné hodiny a byl jsem s ní spokojen. Do druhého dne. Další ráno jsem se na názvy podíval, skoro všechny jsem zapudil, nahradil je jinými, a přemýšlel jsem, jestli se dá opravdu spolehnout na skutečnost, že ráno je moudřejší večera. Další ráno jsem zjistil, že nedá. A tak kolem dokola obrábím názvy vybraných fotek a žasnu, jaké dobrodružství se v podobném procesu skrývá. Většina se už ustálila, ale některé ještě na svých seslích nesedí nijak pevně, takže stačí závan čerstvého povětří, aby je odnesl daleko za horizont zapomnění. Jsou okamžiky, kdy převládají názvy optimisticky odlehčené (byť takových chvilek poslední dobou není moc), jindy z nich naopak odkapávají hustě olejovité a nevábně vyhlížející kapky mé setrvale mizerné únorové nálady. Sám jsem zvědav, co nakonec převládne a jestli konečné názvy na popiskách pomohou dotvořit plastičtější podobu fotek anebo budou spíš jen známkou prohlubujícího se šílenství autorova :-). Nechte se překvapit.

Ale abyste mohli svou kreativitu zapojit i vy, mám tady pro vás jednu fotku, která se s velkou pravděpodobností na výstavě objeví, a k níž jsem už vymyslel několik rozličných potenciálních názvů, ale ani s jedním zatím nejsem spokojený. Co myslíte vy? Jak by se podle vás mohla následující rozvlněná fotka jmenovat. Nemůžu sice slíbit, že na vás nakonec dám, ale třeba až váš název uvidím, jen se plácnu do čela a řeknu si: To je přesně ono! Tak jsem si ho přesně ve fantazii vysnil, jen to můj líný a nešikovný jazyk nedokázal vyslovit.



Děkuji všem za kreativní spolupráci a těším se v červnu na shledanou, ať už to bude přímo na dobřichovickém zámku anebo si prohlédnete jednotlivé vystavené kousky alespoň v nepříliš technicky kvalitní podobě v blogovém e-katalogu, který už pomalu začíná vznikat.

Nezapomeňte: Výstava fotografií Obrazy "ze zásvětlí" začíná vernisáží už 31. května večer a od soboty 1. června bude k dispozici všem návštěvníkům. A pokud už teď víte, že budete chtít přijet na vernisáž, a ještě jste mi tu skvělou zprávu nezvěstovali, neváhejte a pište na mou adresu pvapenik@centrum.cz. I když času je pořád hodně, jaro už vyťukává morseovkou na dveře přání krásných a slunečných dnů. Červen s Čerfem se totiž blíží! :-)