Duben 2013

Nedělní miniglosy č.218

28. dubna 2013 v 14:48 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nečekaná příležitost se objevila pro nejpopulárnějšího českého vězně Jiřího Kajínka. Několik nezávislých zdrojů totiž potvrdilo, že na jednom z uzavřených jednání se svými nejbližšími spolupracovníky prezident Zeman projevil přání, aby byl Kajínek co nejdříve propuštěn. Hradní mluvčí prezidentovo přání neoficiálně potvrdil, ukázalo se ale, že nešlo o vězně Jiřího Kajínka, ale o českého ministra zahraničí.
-----------------------
Finanční odborníci se shodují na tom, že oslabení české koruny z poslední doby by nemělo mít žádný vliv na průběh výstavy českých korunovačních klenotů. "Ano, česká koruna je poslední dobou trochu oslabená," připustil hradní lékař, "ale bude umístěna za bezpečnostním sklem, takže by snad neměla od procházejících návštěvníků nic chytnout. Přesto se domluvíme s vedením České národní banky, jestli by nebylo vhodné dát české koruně pro jistotu před začátkem akce několik posilujících injekcí."
-----------------------
Tvůrci pořadu Partička, který dostal letos cenu TýTý v kategorii Pořad roku, se podle vlastních slov neobávají o budoucnost svého pořadu. "Věříme, že nás další politický vývoj v této zemi nijak neohrozí, protože i v příštích volbách vyhraje jistě nějaká z partají, které mají k pojetí našeho pořadu a ke stylu našeho humoru blízko. Trochu obavy máme snad jen z vítězství komunistů, ale pro ten případ připravujeme vstřícné přejmenování pořadu na nový název Partička brusiče Karhana."
-----------------------
Podle nově upřesněného zjištění hradního kancléře Vratislava Mynáře nenapsali novoroční amnestii, vyhlášenou bývalým prezidentem Klausem, jeho nejbližší spolupracovníci Petr Hájek a Ladislav Jakl, ale noční vrátný Hradu, pan Macourek společně se svým psem Hektorem, když jim při jedné společné směně došly nevyluštěné křížovky. Na rozsah amnestie tak neměly žádný vliv osobní politické vazby ani konkrétní kauzy, kterých se nakonec amnestie týkala, ale výhradně vrozená dobrosrdečnost obou autorů. Aby se podobné selhání nemohlo opakovat, byli oba autoři textu postaveni dočasně mimo službu a byli potrestáni dvacetiprocentním snížením platu a dávky granulí na dobu tří měsíců.
-----------------------
Další objev planety zemského typu mimo naši sluneční soustavu ohlásili američtí atronomové. Takových planet již sice byla objevena celá řada, ale podle našich informací jde tentokrát o objev skutečně mimořádný: Vypadá to totiž, že se poprvé podařilo nepřímo potvrdit existenci vyšší formy života mimo planetu Zemi, protože spektrometrickou analýzou byla na planetě potvrzena existence piva v kapalném stavu.


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.

O prokletí výběru

25. dubna 2013 v 8:13 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Nebylo mu vůbec jasné, proč si na ni vzpomněl právě teď. Hlavou mu prolétla nepříjemná vzpomínka na pocit bezmoci, když od něj odcházela a on tehdy nechápal proč. Co na tom, že to bylo před pětatřiceti lety? Nepříjemný pach toho pocitu čpěl dnes v ulici, ve které prožil celý svůj život, stejně intenzivně jako tehdy. Nebo tak jen páchly kanály před jarní bouřkou?

Když o tom teď přemýšlel, vlastně nedokázal říct, proč už si od toho dne nepustil do života žádnou další ženu. Ano, pohybovalo se jich kolem něho dost, snad až moc, a některé by se nejspíš rády nechaly dobývat, ale on už nikoho dobývat nechtěl. Snad až moc? Třeba je na vině právě prokletí výběru, že se mu už do ničeho dalšího nechtělo. Kdyby přicházela v úvahu jen jedna či dvě, třeba by se mu to podařilo. Ale je vůbec možné vybrat si z tolika možností?

"Stejně neuměla vařit," prolétlo mu hlavou, jako by právě to byl hlavní důvod, proč je nad jejím dávným odchodem snadné mávnout rukou. Vzpomněl si i na to, jak jeho stará babička, vynikající kuchařka a hospodyně, něčemu takovému vůbec nerozuměla. "Vybral sis dobře Jozífku?" ptávala se ho ustaraně. "Nechceš aspoň trochu nudlí s mákem?" A ulice, ve které bydlel celý svůj život, přestala rázem páchnout po ztrátě dávné lásky a rozvoněla se po sladce máslové chuti bledých nudlí posypaných modrošedým mákem s trochou cukru a tmavými mastnými loužemi po rozpuštěném másle. Nikdo na světě neuměl udělat tak dobré nudle s mákem jako jeho babička. Vzpomínka na dávnou, desítky let zasutou chuť, nabyla takové intenzity, že vzbudila značný ohlas i u současných chuťových buněk. Je to jen pietní vzpomínka na chuť již dávno neopakovatelnou, nebo je možné i dnes někde na tu chuť dětství a mládí narazit?

Ulice, ve které prožil celý svůj život, byla nedaleko turistického centra a byla doslova poseta restauracemi různého typu: Čínské bistro i suši bar, pizzerie i česká klasika, jídelna pro vegetariány, a navíc několik podniků dosud nevyhraněných, kde bylo možné nadát se čehokoli. Mnohokrát si již řekl, že zajde do některé z nich, aby ochutnal něco netradičního, ale možnost širokého výběru byla i zde prokletím, nechtěl žádný z podniků upřednostňovat a žádný diskriminovat, takže nakonec vždy skončil u stánku s umolousanou papírovou cedulí "Párek v rohlíku". Jeden kousek za normálních okolností, ale po výplatě nebo když měl opravdu velký hlad, tak někdy i dva.

Ale teď dostal náhle chuť na babiččiny nudle s mákem, vysloveně cítil v ústech ten roztodivný věnec chutí, který kdysi dokázala uvít šikovná stařenka. Bylo mu jasné, že dnešní den se bez porce nudlí s mákem prostě neobejde. Nevybíral si, do které z restaurací zajít, bylo jich tu příliš na to, aby se znovu neprojevilo prokletí výběru. Nerad se rozhodoval a ani vlastně nevěděl, podle čeho by měl. Až dnes ho napadlo, že kdysi dávno rozhodovala ona, naposled někdy před pětatřiceti lety. Od té doby se rozhodování vyhýbal, jak to jen šlo. Bez velkého přemýšlení vešel do nejbližších dveří označených nápisem "Restaurace". Stačilo sestoupit pár schodů do polosuterénu a chuť skvělých nudlí s mákem už se zdála být na dosah.

Žoviálně pomačkaný číšník, který se snažil působit aspoň trochu jako Ital, si vyslechl jeho netradiční přání překvapeně s jedním povytaženým obočím. Jako od babičky?... V rozvinutém odpoledni, přesně v poločase mezi polední a večerní špičkou tu byl jen jediný host.

"Tedy samozřejmě, jaksi... Nudle máme výtečné, jen... Chci říct - jaké byste si přesně přál?" soukal ze sebe číšník v italském převleku, jako by mu čeština dělala přirozeně problémy. "Dal byste si spíš penne, trenne, spirali, fussili či marziani? Farfalle, rotelle, conchigliette nebo snad tagliatelle?" Jediný host se zatím v měkké židli pod náporem italsky znějících slov stále zmenšoval a zmenšoval. "...ale třeba to budou spíš pappardelle, fettuccine, quadrucci, či rigatoni," snažil se falešný Ital kadencí své mluvy zaplašit nepříjemnou skutečnost, že v nabídce zdejší napodobeniny italské restaurace právě není ani jediné zrnko máku.

Pod náporem cizojazyčně znějících slov se oživená chuť z ryze českého nesvětáckého dětství začala rozplývat, jako by postupně sublimovala do míst, odkud před chvílí tak nečekaně přilétla. Maličký jako zmenšený pan Tau byl zdejší jediný host ponořen do poloplyše stále hlubšího křesla. Už si tu chuť nedokázal přesně vybavit, a i dosud jasný obraz usmívající se babičky začal ztrácet pevné kontury. Kdyby tu byla ta, co před pětatřiceti lety odešla ulicí, kde prožil celý svůj život, dovedla by mu určitě poradit, jak s tím prokletím výběru naložit. Ale i její podoba se začala ztrácet v mlze a zvuky jejích kroků po staré kamenné dlažbě překryly nasládlé italské mainstreamové kantilény z reproduktoru. Reálný svět okolo začal opět nabývat svého před chvílí poztráceného tvaru.

"Neměli byste párek v rohlíku?" pípnul plaše host z nejzazšího koutku svého křesla a obsluhující Franco Nero povytáhl i druhé obočí.

Nedělní miniglosy č.217

21. dubna 2013 v 19:33 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nová ředitelka Ústavu pro studium totalitních režimů nadále popírá, že by její příchod jakkoli souvisel se snahou levicových politických sil utlumit postupně činnost ústavu a marginalizovat negativní roli poválečné totality. "Naopak, zatímco za vedení mého předchůdce zveřejněné výsledky neodpovídaly ani kvantitou ani kvalitou vynaloženým prostředkům, my jsme během pár dnů dali dohromady zcela převratnou studii, během které náš výzkumný tým prozkoumal několik tisíc praček různého roku výroby a přestože na nich byla mnohokrát zaznamenána přítomnost např. ekonomického režimu, režimu "ruční praní", režimu "syntetika" nebo režimu "máchání", na žádné ze zkoumaných praček se nepotvrdila existence režimu totalitního."
-----------------------
Vláda schválila významnou změnu týkající se platby daně z převodu nemovitosti, protože povinnost zaplatit daň se přesune z prodávajícího na kupujícího. Mluvčí Ministerstva financí nám k tomu řekl: "Samozřejmě, jde nám především o příjmy do státního rozpočtu, a dvakrát odvedená daň je vždycky lepší než daň odvedená jen jednou; proto bude informační kampaň vedena tak, aby se o změně dozvěděli všichni kupující, ale pokud možno žádní prodávající."
-----------------------
Po akci proti bostonským teroristům se jako obyčejně ukázalo, že si mnozí američtí politici a komentátoři pletou Čečensko s Českem. Tentokrát jde ale záměna hlouběji a začínají se zaměňovat i hlavní města obou zemí, zejména poté, co byla řada Američanů v Praze okradena a podle jejich názoru je to prostě v Praze Hrozný.
-----------------------
Česká národní banka mírní paniku, že se kvůli razantnímu poklesu ceny zlata na světových trzích sníží tržní cena tradičních zlatých českých ručiček. Podle tiskové zprávy ČNB se poklesu ceny nikdo nemusí bát, protože většinu zlatých českých ručiček jsme již v devadesátých letech vyměnili spolu s měnovým zlatem na státní dluhopisy dnes už většinou neexistujících států.
-----------------------
Prezident Zeman uvedl v rozhovoru pro německý list Passauer Neue Presse, že Česká republika by mohla do pěti let přijmout euro. Alespoň tak si redaktoři listu přeložili Zemanovo tajuplné podobenství "Do pěti, do pěti, musíme být u maminky v doupěti!"


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.

Co je štěstí?

20. dubna 2013 v 0:09 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Spatřit Kolombínu, jak tančí,
básni verš přidat v každé sloce,
zažonglovat si s pomeranči
a krmit kachny na potoce,

pohladit tváře zvláště milé,
s díky přijmout vše hodné vděku,
provádět skutky pošetilé,
které prý nehodí se k věku.

Úzkost vyhodit do smetí,
svou lásku stisknout v objetí,
kdyby se to jen jednou mělo stát.

Sledovat v němém úžasu
svět z profilu i z ánfasu
a nestydět se za to, že máš rád.

O slevách a o tom, jak se stát opět Čechem

15. dubna 2013 v 22:37 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Poslední dobou dospívám ke znepokojivému podezření, že zřejmě nejsem Čechem. Nejenže při sportovních akcích odmítám skákat podle povzbuzování davu, který jako samozvaný samosoudce rozhodl, že kdo neskáče, není Čech. Přiznávám se vám teď i k tomu, že naprosto nesnáším slevy. A slevy přece - podle výsledků všech průzkumů zaměřených na místní nákupní zvyklosti - Češi doslova milují. Přemýšlím, kdo tedy jsem, nejsem-li Čechem, když mi ze slevových akcí naskakuje vyrážka a mým snem je nakupovat v obchodě, jehož reklamní slogan bude znít: "Neurážíme naše zákazníky slevami!" Mám jen kvůli tomu pátrat, nejsem-li ve skutečnosti Němcem, Španělem, Řekem nebo Čukčou?

Nevím, čím jsem si svou slevovou averzi vypěstoval, ale postupně ve mně sílí: Vidím-li na výrobku, který jsem si sám chtěl koupit, slevovou barevnou cedulku, vracím ho do regálu, protože mi ho sleva zprotivila. Jen pouhé pomyšlení, že bych mohl být tvůrci slevové akce považován za někoho, kdo si koupil výrobek právě kvůli "jejich" slevě, mi vhání horkou červeň do tváře. Přitom se slevám prakticky nelze vyhnout, jsou na každém kroku, schopné skočit vám za krk zpoza každého rohu; dávají o sobě vědět křiklavými barvami a velkými nápisy, takže v každém supermarketu se divže nemusíte prosekávat skrze slevové lesy mačetou jak někde v Amazonii.

Několikrát jsem se pokusil se svou predispozicí bojovat. Neohroženě jsem kdysi např. vkročil do obchodu s oděvy, nad jejichž vstupními dveřmi zářil nápis (sleva až 80%). Kdy jindy zkusit zvrátit svou nechuť k tomu, po čem se skoro všichni ostatní oblizují? Kdy jindy se - i bez poskakování - stát opravdovým Čechem? Chvíli jsem v obchodě hledal a žádnou 80% slevu jsem nenašel. Zeptal jsem se tedy prodavačky, kde mohu tu nádhernou slevu získat. Slečna mi - mocně žvýkajíc- vysvětlila, že je to jednoduché, stačí si koupit boty se slevou 20%, dvě košile po 25% a navrch nasadit klobouk s 10% slevou a mám osmdesát procent, jak když vyšije. Usoudil jsem, že tomuto druhu matematiky jsem ještě intelektuálně nedorostl a svou šanci napravit se jsem tehdy prováhal.

Je mi opravdu upřímně líto všech, kteří mě zastavují s úžasnými slevovými nabídkami na ulici. Prchám před nimi a před jejich argumentací, protože mé negativní odpovědi berou často jako výzvu ke stupňování nabídky a zvyšování slevy, což ale u mne vede k přesnému opaku toho, co očekávají. Přál bych vám vidět tvář pouličního prodejce služeb mobilního operátora, který mne výpočtem jasně přesvědčil, že mou útratu za telefon je možné speciálním tarifem srazit o několik stovek, když mu vysvětluji, že si slevu nepřeju. Prodejce si nějakou dobu myslí, že se jen naoko upejpám, a ověřuje si, jestli jsem jeho nabídku pochopil. Když zjistí, že nabídku chápu beze zbytku, a v jeho výpočtu mu navíc najdu chybu, takže se ukáže, že bych místo dvou stovek mohl ušetřit tři, a přesto mě tahle sleva nezajímá, propadá většinou zoufalství, protože na podobné případy není vyškolen, ale brzy se uklidní, protože hned narazí na jiné lidi, kteří bezesporu pravověrnými Čechy jsou a už dvacetikorunová sleva je jimi s nadšením přijata. Přitom stovkou navíc bych pochopitelně nepohrdnul - třeba kdybych ji našel nebo vyhrál, bylo by to skvělé, ale když ji mám ušetřit díky zboží ve slevě, organismus se prostě takové necudnosti vzpírá.

Jsem tedy snad Švédem po některém z dobyvatelů Prahy? Jsem Francouzem po napoleónském vojákovi? Jsem Marťanem po Tunguzkém meteoritu? Nevím to jistě, ale Čechem rozhodně nejsem. Slevové tabule obcházím obloukem, televizní TV reklamní shopy s "dárky zdarma" mě vytáčejí do nepříčetnosti. Nelžu svému operátorovi, že chci přejít ke konkurenci, jen abych dostal lepší cenové podmínky. Dokonce ani nevybírám po půlnoci poštovní schránky sousedů, abych získal co největší počet slevových kupónů z reklamních letáků. Se směsí údivu a děsu zírám na známého, který s plamenem v očích vypráví, co všechno se mu podařilo v obchodě uhádat, kolik procent slevy to hodilo a jaké báječné nové věci získal o víkendu skoro zadarmo v akci. To je pravý český junák, ne já! Já jsem nanejvýš Bulhar nebo Lužický Srb nebo možná Apač, protože když mi jakási slečna cvrliká do telefonu svou bekonkurenčně skvělou slevovou nabídku, ve své zjitřené fantazii jasně vidím, jak proti jinak možná celkem sympatické slečně pozdvihuji v nutné sebeobraně svůj tomahawk.

Co ale s touhle fatální skutečností dělat? Jak se napravit? Dnes už přece existují školy a specializované tréninky a kurzy na vše, jistě by mohlo existovat i školení na kladné přijetí nabízené slevy, byť nebude mít asi mnoho frekventantů. Naučil bych se slevu nejen akceptovat, ale také si o ni aktivně říct, naučil bych se hádat u pokladny, že částka na cenovce neodpovídá částce v reklamní barevné tiskovině, a zdržovat tak frontu lidí za sebou. Naučil bych se, jak se ve společnosti blýsknout historkou, kterak jsem díky nejmenovanému slevovému portálu zcela sám absolvoval romantický víkend pro dva s perličkovou koupelí a štanglí lovečáku zadarma.

Včera jsem si v drogerii na náměstí chtěl koupit svůj oblíbený prací prostředek na černé oděvy za 120 Kč. Když jsem přišel k pokladně, prodavačka mi sdělila sladké tajemství, že v rámci nedělní akce můžu mít dva takové prací prostředky za celkovou cenu 99 Kč. Možná moje poslední šance... Paní prodavačka se na mne dívala tak povzbudivě, s takovou důvěrou, že to dokážu, že jsem tentokrát neměl sílu jí oponovat a argumentovat tím, že utrácet zbytečně a nesmyslně mě vlastně baví. Zakýval jsem hlavou ve vertikálním směru na znamení souhlasu, čímž jsem se ubezpečil, že patrně nejsem Bulhar. Konečně jsem poznal kouzlo slevy!! Ušetřil jsem tak dvacetikorunu, která mi hned před obchodem spadla do kanálu, a měl jsem místo jedné láhve užitečné chemikálie rovnou dvě.

Třeba se mnou jako s Čechem ještě není vše nenávratně ztraceno! :-)

Nedělní miniglosy č.216

14. dubna 2013 v 19:44 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle dobře informovaného zdroje z Exekutorské komory byl jaru zabaven v exekuci veškerý majetek. Na vině není ani tak žádný konkrétní dluh, i když jaro na mučidlech doznalo, že v mládí jelo jednou načerno v tramvaji, ale hlavním důvodem jsou vysoké úroky z jeho letošního prodlení.
-----------------------
Cenová válka operátorů v České republice pokračuje. Zatímco O2 použilo k útoku stíhací perutě a ovládlo vzdušný prostor, Vodafone odpověděl masivním tankovým protiútokem a T-Mobile aktivoval své ponorky. Vojenští odborníci hodnotí kladně především to, že každý z konkurentů obsadil prakticky bez boje a beze ztrát svůj předem dohodnutý živel, a teatrologové dokonce soudí, že by toto grandiózní válečné představení mohlo být nominováno na cenu Thálie v kategorii stínového divadla.
-----------------------
Při zátahu proti chronickým neplatičům bylo na Ústecku vystěhováno prakticky veškeré stěhovavé ptactvo. Výjimkou byli zdejší čápi bílí, kteří si s úřady dohodli splátkový kalendář a budou do městské pokladny odvádět každý měsíc deset žab. Akci kritizuje místní opozice, která tvrdí, že pro tolik žab nebudou mít úřady práce uplatnění, protože v současné době je jen několik volných míst v místní pobočce Českého hydrometeorologického ústavu.
-----------------------
Předseda vlády Petr Nečas dosáhl při své utajené návštěvě Afghánistánu nečekaného obchodního úspěchu: "Vyjednali jsme dodávku padesáti českých podzvukových bitevníků z Aera Vodochody afghánské armádě a za to jsme od afghánské strany dostali příslib, že budeme smět poskytovat Kábulu bezplatnou finanční a humanitární pomoc další dva roky."
-----------------------
Dcera ruského miliardáře, který zbohatl na privatizaci ruské ekonomiky, koupila od Onassisovy vnučky v přepočtu za cca 3 miliardy korun řecký ostrov Scorpios. Naproti tomu Jaroslav Nožička, který relativně zbohatl v České republice poctivou prací, si za své celoživotní úspory koupil dvoumetrovou bažinatou naplaveninu ve vedlejším korytě Vltavy. "Pravda, Jekatěrina má na svém ostrově více stromů, heliport, moderně vybavený přístav a luxusně zařízené sídlo," připustil Nožička, "ale já ten svůj budu mít vzhledem k jeho rozměrům jen sám pro sebe, a to ani nemluvím o tom, že se může při příští povodni ještě o něco zvětšit, takže by se mi na něj při troše štěstí mohlo vejít i lehátko."

Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.

Baroko a kubismus pěkně pohromadě

13. dubna 2013 v 18:52 | Petr Vápeník |  Pražské drobnůstky

Pestrost architektonických stylů v Praze je pozoruhodná; při jediné krátké procházce městem se můžete vydat po proudu času od románských staveb až po architekturu 21.století. No a někdy se styly prolínají jinde ve světě zcela nevídaným způsobem. Na jednu nenápadnou ukázku nečekaného a originálního propojení na pohled nesourodých stylů bych rád upozornil v dnešních "pražských drobnůstkách".

V Praze ve Spálené ulici na bývalé důležité spojnici Pražského hradu s Vyšehradem stojí vedle sebe dvě budovy, které dělí 200 let: K baroknímu kostelu Nejsvětější Trojice, který měl původně ustoupit stavbě metra, ale nakonec zůstal zachován a dokonce byl posléze nákladně opraven, původně přiléhala budova kláštera. Dům postavený na jejím místě byl v letech 1912-13 zásadně přestavěn do zajímavé moderní podoby domu Diamant s kubistickými prvky podle projektu architektů Matěje Blechy a Emila Králíčka (ano, to je autor docela známé kubistické lucerny, o které jsem psal v úplně prvním článku z rubriky Pražské drobnůstky). A právě Emil Králíček je autorem originálního přístřešku ve tvaru mnohostěnu nad barokní sochou Jana Nepomuckého, která leží přesně mezi oběma tak rozdílnými stavbami. Zleva pozdní baroko, zprava kubismus, tak není divu, že se přesně uprostřed oba styly dotkly a zajímavým způsobem prolnuly.

Běžně není úplně jednoduché sochu s polygonálním přístřeškem vyfotit, protože před ní stále stojí nějaká auta a kolem projíždějí zhusta tramvaje a procházejí davy lidí. Já měl dnes kliku, protože se zde čirou shodou okolností čistila ulice, takže všechna auta byla pryč, no a sobotní odpolední provoz nebyl velký. Kromě sochy samotné a jejího kubistického "vigvamu" stojí za povšimnutí i geometricky pojatá výplň otvorů ve zdi. Na konci článku se podíváme, jak přes tuto kovovou výplň vypadá Spálená ulice.

Vyhlášení vítězů soutěže

13. dubna 2013 v 0:01 | Petr Vápeník |  Blogové informace

Dnešní rychlá doba vyžaduje všechny informace pokud možno on-line: Hned v okamžiku tahu sportky víte, že jste jako obyčejně nic nevyhráli. Na to, že se nic kloudného nedohodne, se dá vsadit dokonce už před jednáním Parlamentu, ani se nemusí čekat na konec, tak rychle to víte. Zpráva, že Ivetu Bartošovou vyděsil zvláštní druh krokodýla, když ve svém voze projížděla kolem Labe, boduje na bulvárních webech prvních několik minut, pak je hned zaslouženě odsunuta do historie neméně významnou informací, že už se zase blíží konec světa, protože se prokázalo, že se na něj dá usuzovat z chování ugandských termitů. Bodují prostě jen informace získané v reálném čase. Dokonce i tradiční pravidla sportovních zápolení se upravují tak, aby výsledky byly známy okamžitě nebo s minimálním zpožděním, k čemu jinému jsou všechna ta různá play-off, závody s hromadným startem a podobné libůstky šité na míru zlenivělým televizním divákům. Jak by asi přijali fotbaloví fanoušci siuaci, že by se skutečný výsledek zápasu dozvěděli až dva dny po skončení hrací doby? Myslím, že by je něco takového nejspíš moc nepotěšilo.

Já jsem si přesto s vyhlášením soutěže o padesátitisícího návštěvníka mého blogu dal trochu načas. Již o středeční půlnoci bylo přitom o výhercích rozhodnuto, jen jsem měl tento týden trochu rozlítaný a klidněji jsem spočinul u pracovního stolu až teď. S dvoudenním zpožděním proto dnes konečně můžu tímto krátkým textíkem vyhlásit oficiální výsledky soutěže. Všem netrpělivým účastníkům soutěže se za své otálení omlouvám, ale aspoň jste si užili trochu napětí, které k soutěžení patří, ne? :-)

V pondělí 8. dubna v 17:58 mi e-mail automatickou zprávou oznámil, že můj blog právě zaregistroval očekávanou padesátitisící návštěvu. Trvalo deset minut a vítěz se o svou výhru přihlásil přesně podle stanovených podmínek, a získal tak poprávu první slíbenou láhev vína. No a já můžu všem oznámit, že jubilejním návštěvníkem se stal zdejší pravidelný čtenář i aktivní autor komentářů Miloš z blogu mish-mash.blog.cz.
Od okamžiku této jubilejní návštěvy začala běžet lhůta pro všechny další potenciální soutěžící. Sešlo se jich nakonec několik a byli všichni z řad pravidelných čtenářů, což mě docela těší, přestože jsem samozřejmě velmi rád i za zcela nové virtuální tváře mezi návštěvníky. Losování jsem provedl velmi sofistikovaně, napřed jsem "z osudí" vytáhl dva finalisty (v tomto případě finalistky) a pak jsem si mezi nimi hodil padesátikorunou "na tři vítězné". Poměrem 3:1 v tomto finále zvítězila Šárka z blogu sakrasarka.blog.cz

Když tak o těch padesáti tísících návštěvách přemýšlím, v duchu mi defilují různé typy návštěvníků: Někteří jen profrčí a už se víckrát nevrátí. Jiní se naopak vracejí vytrvale a doprovázejí své návštěvy i svými názory a přípodotky ve formě komentářů či "zpráv pro autora". Po některých dřívějších věrných čtenářích se dočista slehla země, někteří jen jako tažní ptáci na určité období odlétají, aby se po nějaké době zase vrátili. Jsou návštěvníci, kteří se zřejmě vracejí často, a přitom o sobě nedávají vědět, ale každá jejich skromná návštěva zanechá na tomto blogu báječnou světelnou a usměvavou stopu. A mně nezbývá, než poděkovat vám všem, ať už patříte do jakékoli skupiny nebo jste ryzí solitéři, že sem chodíte, čtete, usmíváte se přitom nebo čilíte, dáváte najevo souhlasné či nesouhlasné, ale až na naprosto zanebatelné výjimky vždy slušné a férové názory. Moc si toho cením a děkuji vám za to.

Vítězové jsou tedy vyhlášeni a teď je na mně, abych se s nimi spojil a domluvil kýženou barvu a preferovanou zemi původu vyhraného vína, no a samozřejmě i způsob předání. A před námi se kdesi v daleké dálce v husté mlze rýsuje jako nejbližší záminka pro zopakování podobné soutěže meta stotisícová. Upřímně řečeno, jestli můj blog této mety někdy dosáhne, je věc nejistá a já bych si na ni v tuto chvíli určitě nevsadil. Ale vsadil bych si kdysi na metu padesátitisícovou? Ani náhodou! Co tedy říct jiného, než že uvidíme.

To si radši půjdu vsadit na existenci zvláštního polabského krokodýla, který tolik děsí české zpěvačky :-)

Červen s Čerfem? Díl 5: Plakáty a letáky

10. dubna 2013 v 22:34 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Příprava mé výstavy fotografií se dostala do fáze, kdy je třeba po dlouhém (a často zbytečném) rozmýšlení začít konečně dělat něco hmatatelného, aby se kavárenské košaté plky začaly postupně proměňovat ve skutečnost, aby fotky nebyly jen v myšlenkách, ale taky na papíře, a aby se začaly pomalu zhmotňovat i materiály, které by měly sloužit k propagaci, tzn. aby se potenciální návštěvníci vůbec dozvěděli, že se na nějaké fotky mohou jít podívat. Kromě blogových a webových stránek a několika vln e-mailů (ve skutečnosti spamů :-)) jsem také chtěl, aby pro tuto výstavu existoval oficiální plakát, který bude možné vyvěsit na plakátovací plochu, na nástěnku nebo přilípnout na nějaký kulturně založený strom. Samozřejmě v optimálním případě by měl plakát (formátu A3 a stejně vyhlížející letáky formátu A5) dělat výstavě pokud možno čest a měl by víc zájemců navnadit než odradit.

Pokusil jsem se tedy vyprodukovat vlastní návrh takového plakátu a zjistil jsem, že jsem narazil na hranice své kreativity. Ať jsem se snažil sebevíc, nepovedlo se mi vyprodukovat nic lepšího, než jednoduchou bílou plochu s tmavým nápisem shrnujícím základní fakta a jednou prťavou ukázkovou fotografií. Výtvarná kvalita na úrovni 4.třídy základní školy, počítačové zpracování improvizované a těžce nákolenní; prostě výtvarná samohonka s notnou příměsí jedovaté složky, způsobující v horším případě oslepnutí a i v nejlepším případě aspoň prudké přimhouření očí. Auuuuuu!! V ten okamžik mi došlo, že má-li plakát za něco stát, měl by ho navrhnout někdo, kdo se v profesi aspoň trochu vyzná a s počítačem umí i lepší varientní kousky než zapsat text do Wordu a neobyčejně tvůrčím způsobem střídat klávesy Ctrl-C a Ctrl-V.

Vstříc mi nakonec vyšel můj výtvarně nadaný a v počítačovém světě neobyčejně zběhlý švagr Karel. Vytvořil základní návrh, který mě svým pojetím moc potěšil. Samozřejmě jsem měl ještě nějaké připomínky k barevnosti, k velikosti písma, atd., atd., protože to už je jen takové kibicování, kterého je schopen i výtvarný nedouk, jako jsem já, a v této fázi už jen zvažujete, jak připravenou výbornou krmi na talíři přesně naaranžujete a jestli dáte brambory vlevo nebo nahoru. Důležité je, že už to není moc práce a člověk na to nemusí mnoho umět, protože vše hlavní a důležité bylo už uděláno. Tedy - milý švagře Karle, díky za návrh, který nakonec po drobných povrchovým úpravách vypadá následovně:


Dnes vpodvečer jsem strávil příjemnou hodinku v tiskárně, ze které - pokud dopadne všechno dobře - si už v pátek hotové plakáty a letáky odnesu. Tak uvidíte, třeba na nějaký z několika desítek plakátů někde narazíte (budou ale viset převážně jen v obcích kolem Dobřichovic) nebo se vám připlete na vašich toulkách pod nohy některý z tisícovky letáků, uváděných postupně do reklamní služby, a vy si řeknete: Když má někdo výstavu od 1. čerfna do 1. čerfence (škoda, ještě se mohla uskutečnit třeba na Čerfeném Hrádku nebo v Čerfánkách, ale Dobřichovice přece taky nejsou špatné, ne?) nemůže to prostě být nikdo jiný než Čerf :-).


Pozn.: Přečtěte si také speciální webové stránky fotovýstavy, kde se dozvíte řadu podrobností a můžete si prohlédnout např. ukázky vystavených fotografií: Webové stránky fotovýstavy Obrazy "ze zásvětlí"

Budete-li se chtít osobně zúčastnit vernisáže, je to samozřejmě možné. Pokud jste tak již neučinili, dejte mi prosím o svém zájmu vědět na můj e-mail pvapenik@centrum.cz, abych s vaší účastí mohl počítat předem.

Nedělní miniglosy č.215

7. dubna 2013 v 19:38 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Prezident Miloš Zeman spolu s předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosem vyvěsili na Pražském hradě vlajku Evropské unie. Podle platné evropské legislativy tvoří vlajku žluté hvězdy na modrém pozadí, ale jak uvedl zástupce hradního protokolu, evropské předpisy bohužel neupřesňují žádné další prováděcí podrobnosti. "Nikde se třeba nepíše tak důležitý detail, jestli zmíněné modré pozadí má být pozadí mužské nebo ženské. Nakonec jsme po dohodě s Výborem pro rovné příležitosti použili pro pravou polovinu vlajky levou půlku mužského pozadí a pro levou polovinu pravou půlku pozadí ženského, což jako rozumný kompromis přijali vstřícně všichni naši partneři. Levá polovina vlajky je tak o něco menší, což je ale vizuálně kompenzováno tím, že pravá část je chlupatější."
-----------------------
Sonda Voyager oznámila do centra NASA v Houstonu z hranice sluneční soustavy, že se na hraničním přechodu trochu zdrží kvůli stávce galaktických celníků.
-----------------------
První jarní jednání Poslanecké sněmovny se neslo v tradičně kreativním duchu, protože poslanci si jako obyčejně po velikonočních svátcích přinesli do Sněmovny spoustu nových vypráskaných nápadů.
-----------------------
Na dlouho ohlašované protivládní demonstraci pořádané Holešovskou výzvou se sešlo na Václavském náměstí přibližně 400 demonstrantů. Podle České potravinářské inspekce tato akce bohužel nesplnila podmínky pro to, aby bylo možné ji podle českých norem považovat za akci masovou, přestože někteří řečníci měli své projevy prošpikované koninami. Vypadá to, že akce nedostane dokonce ani prestižní označení "Klasa", protože opravdového zrna se v programu objevilo jen málo a většina účastníků se omezila na mlácení prázdné slámy. Odborníci se shodují alespoň v tom, že si akce zaslouží nálepku "Tradiční český výrobek", protože veřejné mlácení prázdné slámy patří k tomu nejtradičnějšímu, co česká kultura nabízí.
-----------------------
V naprostém utajení proběhl na české a polské železnici transport 68 kg vysoce obohacených olomouckých tvarůžků, které by podle vojenských odborníků mohly být použity k výrobě až dvou syrečkových bomb. Až poté, co byla zásilka doručena milovníkům uleželých tvarůžků do Murmanska, zjistila polská veřejnost, jak nebezpečný náklad putoval napříč Polskou republikou. Podle zdrojů z tajných služeb byla přeprava nebezpečného materiálu výsledkem dohody mezi USA a Ruskem, která má zajistit, aby tak nebezpečný strategický materiál, jako jsou vysoce obohacené syrečky, nepadl do rukou nevyzpytatelných režimů, což by se při vysokých preferencích sociální demokracie a komunistů v České republice před parlamentními volbami v příštím roce mohlo snadno stát.


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.

Víra v jaro

6. dubna 2013 v 1:03 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Ano, věřím v Cosi
srdcem svým i hlavou;
tahle víra
povznáší
a občas bere dech:
Věřím v tebe
znovu usměvavou
s brilianty rosy
ve vlasech.

Čekáme na znamení.
Po bezhvězdné a dlouhé noci
snad konečně svítá.
Zvuk zvonů od svatého Víta
nastydle čeká
na jarní fén.

Z ledovce bude zase řeka
a z horečného bdění
zas vlídný sen.



Pozn.: Když na začátku května 2009 vyšel na tomto blogu po dlouhém stydlivém váhání první (tehdy dost neuměle rozverný) pokus o "text v řeči mírně vázané", nikdy, ale opravdu nikdy bych si nepomyslel, že po necelých čtyřech letech přibyde do "mírně vázané" sbírky jubilejní stý kousek (společně s pokusy o haiku, které se později osamostatnily jako nezávislá rubrika). S potěšením ale konstatuji, že váhání, nervozita a chvění před publikací zůstaly přinejmenším stejně intenzivní jako kdysi. A to ani nemluvím o osobnějších textech, kdy se často musím několikrát zhluboka nadechnout, než zmáčknu tlačítko "Zveřejnit". V tomto směru se to tedy třeba s Nedělními miniglosami opravdu nedá srovnat :-) Děkuji každopádně zdejším čtenářům za jejich vytrvalost ve čtení a za neutuchající přízeň. Tak jo, tedy pořádně nadechnout a zmáčknout to tlačítko... uffff, tři, dva, jedna,... :-)

O úkolovníku a vypařování paměti

2. dubna 2013 v 23:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Dlouho jsem nosil v hlavě jeden důležitý úkol, který jsem stále nebyl schopný splnit: Koupit si příruční diář, do kterého si budu moct poznamenávat takové úkoly. Důvod byl zjevný: Úkol, který mi většinou jen tak lehce prosviští hlavou, nezanechá totiž ani nejmenší stopu v mé paměťové hmotě; dokonce jako kdybych pozoroval cosi jako postupné kvantové vypařování své kdysi výkonné paměti, podobně jako se podle Hawkinga kvantově vypařují černé díry. Když ovšem takto zmizí nějaká černá díra hmotnosti několika galaxií zpřed černého pozadí vesmíru, nezdá se mi to jako něco přespříliš důležitého, zatímco když si vlivem kvantového vypařování své paměti potřetí za sebou večer zapomenu koupit chleba, přestanou mi i sebekvalitnější velikonoční vajíčka natvrdo chutnat tak, jak by si zasloužila. A přitom by stačilo tak málo: Koupit si příruční diář na poznamenávání úkolů, do kterého bych si mohl poznamenat: Koupit chleba!! Jenže jak si se svou kvantově o překot se vypařující pamětí zapamatovat, že si mám koupit diář na lepší pamatování, když nemám diář, do kterého bych si tento úkol zapsal, to je skutečně praktický logický oříšek. Kdyby nezapracovala náhoda, neměl bych šanci.

Jednou mi ujel vlak a já získal skoro půlhodinu volného času pro bloumání po pražském hlavním nádraží. Probloumal jsem se až ke stánku se zlevněnými diáři. V březnu už totiž na běžný diář či kalendář (možná s čestnou výjimkou trvanlivého kalendáře mayského) přichází těžká krize středního věku. Diáře začínají panikařit, že nenajdou toho pravého, se kterým by se spojily v trvalý svazek a jsou ochotny jít se svou cenou hodně hodně dolů, jen aby samy sebou ještě u kolemjdoucích vzbudily zájem. Není pak divu, když z původní předvánoční tříciferné ceny jedna nebo dokonce hned dvě cifry zmizí. "Kup si mě," volá nešťastně takový diář. "Jsi ochoten zaplatit 20 korun za použití nádražní toalety? Kup si za stejný obnos mne a odskoč si zadarmo ve vlaku; to je přece dobrý obchod, ne?" Nebylo divu, že jsem se takové soustředěné komunikaci užitku nebyl schopen ubránit, zelenkavý diář jsem si za 20 korun koupil a pak jsem až do Dobřichovic litoval, protože toalety ve vlaku byly z technických důvodů uzavřeny. Ale měl jsem svůj nový magický úkolovník, do kterého stačí učinit drobnou poznámku a člověk už díky tomu nikdy na nic důležitého nezapomene. Kampak na mne s kvantovým vypařováním čehokoli!

Realita se ovšem ukázala být záludnější než optimistické plány: Několikrát se mi totiž stalo, že mne úkol sice napadl, ale byl jsem v ten okamžik příliš líný, abych si ho zapsal. Zapíšu si ho, až přijdu domů, nejsem přece takový ťulpas, abych myšlenku těch pár kroků z nádraží nedonesl a zapisoval si něco v jen málokdy přerušované sněhové vánici letošního - zatím pohříchu výhradně astronomického - jara. Kupodivu, během těch pár kroků z nádraží jsem pak nejenže stihl zapomenout, co jsem si chtěl poznamenat, ale dokonce i samotný fakt, že jsem se k něčemu takovému původně chystal. Při pohledu na prázdné stránky nového diáře jsem se skoro měsíc ubezpečoval, že 20 korun byla v tomto případě mimořádně dobrá investice, jen jsem si právě nebyl úplně schopen dovodit, proč.

Až včera se konečně ledy mé dosud zamrzlé odhodlanosti daly do pohybu. Večer jsem před sebe položil diář otevřený na povelikonočním úterku s chutí zapsat si dopodrobna vše, co mne během prvního posvátečního pracovního dne čeká a co musím učinit, abych mohl být na konci dne sám se sebou spokojený. Ano, je pravda, že v mezidobí jsem průběžně odbíhal řešit aktuálnější problémy, které nesnesly odkladu (například zalít květiny, udělat večeři nebo umýt nádobí), duchem jsem si několikrát odskočil na dalekou východní pouť, napsal jsem něco e-mailů, nahlédl do několika novin či knih, zapreludoval na klavír, pohovořil s několika milými lidmi a ještě jsem stihl na noční obrazovce vnímat, co nového se dnes událo ve světě. Nemyslel jsem si ale, že bych se měl na zapisování svých úterních úkolů nějak speciálně koncentrovat; napíšu si prostě jen základní body, jsem přece inteligentní člověk, který si nemusí psát detaily ke každé samozřejmosti. Po pár zapsaných bodech na mne navíc začala jít dřímota, ze které jsem se probudil až do regulérního krásného snu. "Ještěže jsem si všechno důležité stihl včas poznamenat," pochválil jsem se za dobře odvedenou práci, protože - nevím jak vy, ale když se propadnu do snu, smysl pro povinnosti mne rychle přejde a je vmžiku převálcován nadšeným přívalem domnělých snových práv.

S nově vycíděnou - byť po ránu tradičně pomačkanou - pamětí jsem dnes ráno usedl do vlaku a rozechvěle jsem otevřel svůj diář, abych si připomněl, co dnes všechno musím stihnout. Ano, je to tu, konečně začínám sklízet plody své zdravé umanutosti. Kdybych vše ponechal jen na své vypařující se paměti... Bodů bylo pět, což by mohl být celkem splnitelný počet; neměl bych se hned na začátku využívání nové metody přepínat, že? Jen mne maličko překvapila stručnost poznámek. Přečetl jsem si je jednou a pak ještě šestkrát. Se stejným nevalným výsledkem. Úkoly zapsané v ne zcela soustředěném stavu, ovlivněném bezesporu i změnou zimního času na letní, totiž zněly následovně:

- Koupit ou
- Sehnat
- Šmejdi!!
- Zavolat
- Připomenout (W)

V těch slovech byla zkoncentrována veškerá naléhavost mého včerejšího náhlého pocitu odpovědnosti. Bylo jasné, že splnění zapsaných úkolů je zcela nezbytné, pokud možno hned poté, co je dešifruji (ó jak jsem prozíravý, co kdybych svůj diář omylem někde nechal a mé zápisky si tak mohl přečíst kdokoli nepovolaný!!!) Na druhou stranu nemůžu popřít, že malou nápovědu podobnou té v křížovkách bych docela uvítal. Takto jsem jen věděl, že jsem chtěl cosi obyčejně koupit, zatímco něco jiného bylo třeba nejdříve sehnat, z čehož se dá usuzovat, že to nemají všude. Dále jsem chtěl někoho důležitého zavolat a něco někomu připomenout. Koho, co a komu, bohužel zápisky blíže neupřesňují a v mé kvantově vypařené paměti nezůstal ani homeopatický otisk původního smyslu. Jediné, co jsem si dokázal vyložit přesně, byl prostřední bod, který zjevně nezakládal žádný úkol, ale byl pouhým autentickým záznamem skutečnosti, že jsem si večer zápisky činil na pozadí televizních zpráv.

Naštěstí je svět plný užitečných připomenutí a náznaků: Průvodčí ve vlaku mě s milým úsměvem upozornila, že mi dnes končí platnost průkazky na vlak a na pražskou hromadnou dopravu. Hurá, prvním bodem bylo ve skutečnosti: Koupit ou(pnkárt). Večer při znělce Večerníčka, během které animovaná večerníčkovská postava zběsile a neekologicky rozhazuje jakési papíry, jsem si uvědomil, že jsem chtěl sehnat nějakou firmu, která mi vytiskne připravené informační letáky k fotovýstavě. No a když jsem si s úsměvem vzpomněl na své noční živé a krásné sny, uvědomil jsem si lépe než cokoli jiného, komu jsem chtěl dnes, stejně jako včera a předevčírem, zavolat. Teď už jen najít někoho, kdo by mi připomenul, co jsem chtěl komu připomenout (W), a mám za dnešek skoro splněno.

Dnes večer opět sedím nad svým báječným diářem v ceně jednoho použití nádražní toalety (tomu ostatně říkám odpovědné hospodaření - místo toho, aby mi dvacet korun doslova proteklo mezi prsty, pořídil jsem si za ně trvalou hodnotu) a začínám obezřetně zapisovat první bod pro zítřek: "Soustředit se lépe na srozumitelné psaní úkolů!" Kdoví, co mi do toho zase vlezlo, že z tak jasné zamýšlené formulace zbyl jen holý výkřik "Soustředit", takže zítra v ranním vlaku budu marně vzpomínat, co jsem chtěl asi soustředit a kam.

Něco mi napovídá, že s novým diářem na zapisování úkolů bude můj život o dost pestřejší než doposud.


P.S.: Teď mne napadá, že kdybych to dvojité W přeložil jako V + V, mohlo by jít o dvě láhve vína. Jestlipak jsem vám náhodou nechtěl připomenout, že kulatá hranice padesátitisícího návštěvníka už je na dohled, a jednu ze dvou lahví vína (případně vybraného nealko moštu, to uvidíme podle vítěze a jeho osobních preferencí) tedy může vyhrát kdokoli z vás. Podrobnosti ke speciální soutěži najdete v článku Vyhlášení soutěže o padesátitisícího návštěvníka.