Květen 2013

Obrazy ze zásvětlí

31. května 2013 v 1:17 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané


Někteří z vás se mě snažili přesvědčit, že bych měl napsat k fotkám na výstavě Obrazy ze zásvětlí kromě standardních popisek s názvem fotek také básničky, nejlépe samozřejmě ke každé fotce minimálně jednu. Bohužel, nejsem v oblasti řeči vázané tak plodným autorem, abych stihl napsat 35 smysluplných básniček dříve než za dvě pětiletky a tak dlouho se mi na výstavu čekat nechtělo. To raději vezmu zavděk bezbásničkovou výstavou, která bude zahájena právě dnes. Nakonec jsem si ale řekl, že kdyby básniček nemuselo být zrovna 35, ale o něco málo méně, tedy - snad o něco více méně, možná dokonce o dost méně, že by to třeba šlo. Co kdyby na výstavě byla místo básniček k jednotlivým fotkám jen jedna jediná "souhrnná" básnička ke všem fotkám najednou? Třeba by to nebylo neproveditelné a pro návštěvníky byla pak výstava mohla být ještě o něco pestřejší.

No, jedna básnička - to by snad ještě šlo. A protože jsem v uplynulém dni celou výstavu nainstaloval, už můžu prozradit, že jedna básnička na ukázku ve výstavním sále viset bude. Lépe řečeno - touhle dobou už tam visí :-).



Obrazy ze zásvětlí

S okem u hledáčku
ten obraz se mi vrací:
V ústech skrývám vezdejší náš chléb,
v hlavě sním sen o konturách času,
v srdci chráním cizí tep
jako inspiraci
a všemi smysly vychutnávám krásu.

Už se těžko změní,
že světla a stíny
uvádějí nás
tak často v pokušení.
Snad jednou v zásvětlí
odpustí nám i tyhle naše viny.

Hejno můr se slétlo,
den nastal právě včas
a na obraze světlo
zpilo se pod obraz.

Nedělní miniglosy č.222

26. května 2013 v 12:24 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Vědci konečně odhalili, proč některé lidi vytáčejí pravicové myšlenky, zatímco jiní se vytočí levicovou rétorikou. "Na vině je zřejmě rozdílný poměr pravotočivé a levotočivé kyseliny mléčné v lidském organismu," řekl nám vedoucí výzkumného projektu. "Lidé s výraznou převahou pravotočivé formy se vytáčejí, když slyší pravicově zaměřené proslovy, zatímco vyšší podíl levotočivé formy předurčuje inklinaci k vytáčení se levicovými řečmi." Vědci zatím neodhalili, proč se někteří lidé vytáčejí, ať slyší cokoli. Výsledky výzkumu navíc vytočily některé ortodoxní pivaře, kteří se odmítají smířit se skutečností, že by se v jejich těle mohla objevit mléčná kyselina v jakékoli podobě.
-----------------------
Podle rozsudku soudu se tři studenti c.k. reálného gymnázia nemusí svému panu řídícímu omlouvat za to, že ho krátce po vzniku Československa osočili z prohabsburského smýšlení. Rozsudek v 95 let se táhnoucím procesu je sice dosud nepravomocný, ale právní experti neočekávají, že by se ještě někteří z aktérů sporu chtěli proti rozsudku odvolat.
-----------------------
Německá kancléřka Angela Merkelová se osobně zúčastnila finále Ligy mistrů. Její srdce náruživé fanynky bylo vzhledem k tomu, že do finále postoupily dva německé týmy, během zápasu rozpolcené: "Rozhodnout se, jestli fandit Bayernu nebo Dortmundu je pro mne tak těžké, jako vybrat si, jestli je mi sympatičtější hospodářská politika Řecka nebo Kypru."
-----------------------
V Gíze proběhne několik tisíc let odkládaná generální oprava Chufevovy pyramidy. Náročná ale architektonicky velmi citlivá rekonstrukce Velké pyramidy, kterou iniciovala nová egyptská vláda jako gesto národního a náboženského smíření, by měla trvat několik desítek let, rohy a vrchol pyramidy by při ní měly být obohaceny o minarety a na úpatí pyramidy bude nově postavena speciální prodejna granulí pro nevěřící psy z řad turistů.
-----------------------
Spor mezi prezidentem republiky a Univerzitou Karlovou o jmenování Martina C. Putny profesorem spěje ke smírnému řešení. Aby oba hlavní aktéři sporu šli jako dva inteligentní lidé příkladem, že je možné dosáhnout rozumného kompromisu, i když původní stanoviska obou stran byla dosti rozdílná, dohodli se na následujícím elegantním řešení: Miloš Zeman Putnovi titul udělí, ale nepředá, a Putna titul přijme, ale nepřevezme.

Červen s Čerfem: Předstartovní dilemata

25. května 2013 v 11:17 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Na první pohled by se dalo říct, že týden před zahájením fotografické výstavy je (nebo by aspoň mělo být) všechno důležité připraveno:

Fotografie jsou hotové, popisky k nim také, rámy jsou zajištěné v dostatečném počtu, vypotil jsem i stručný text o sobě, který bude na výstavě viset (na rozdíl - aspoň doufám - od samotného autora fotek :-)). Je dohodnutý malý koncert, je zajištěná ochutnávka vín, plakáty visí, v místních tiskovinách se objevují upoutávky. Účast na vernisáži by mohla být kolem stovky lidí a jsem vždycky zároveň překvapený i potěšený, když se mi ozve někdo mně zcela neznámý, že by na vernisáž taky rád přišel, kdyby to ještě šlo. Dalo by se říct, že zbývá jen počkat pár dní, fotky pověsit na zeď, otevřít dveře a mávnout.

Přesto činorodý ruch neustává, neboť období hektického kompletování materiálu je postupně střídáno obdobím předstartovních dilemat a rozhodování. Někdy drobounkých a vlastně bezvýznamných (bude stát piáno v tomhle nebo v druhém rohu? budou návštěvníkům na nakrájený sýr stačit malá "párátková" napichovátka, nebo je dobré mít v záloze i něco většího?), ale některá předstartovní dilemata mohou mít docela zásadní dopad na to, co divák na výstavě na vlastní oči uvidí:

Začal jsem například váhat, že do kolekce zařadím fotku, která v ní původně být neměla a zvětšeninu jsem původně udělal jen jako zkoušku. Technicky se mi nezdála být tak dobrá, jak bych si "výstavní" fotku představoval, ale čím déle si ji prohlížím, tím víc se mi zdá, že právě v ní je možná úplně nejlíp obsažené téma výstavy Obrazy "ze zásvětlí". Dokonce jsem si uvědomil, že tento zvláštní název mě kdysi napadl právě na místě, kde jsem onu fotku udělal, což možná taky není úplně náhoda. A původní pevný plán se najednou začíná bortit, ve fotkách jako by se něco zvláštního přelévalo, jako kdyby to byl živý organismus se svými skvělými i horšími okamžiky, se svými náladami, radostnými chvilkami i splíny, a v nově formovaných souvislostech najednou některé z fotek postupně ztrácejí své původní kouzlo a jiné ho zase nečekaně nabývají. Jak se rozhodnout? Pokračovat v dlouhodobém plánu nebo reagovat na okamžitý podnět a dát na intuici? Ti z vás, kteří mě tochu znají, asi moje osobní preference dokážou odhadnout.

Protože jsem jako emeritní přírodovědec náchylný k experimentům, půjčil jsem si jeden z rámů, ve kterých budou fotky vystavené (rámy jsou majetkem pořadatele), abych si předem vyzkoušel, jak bude fotka v rámu vypadat a jestli rozměry odpovídají (není snad nic horšího, než když na poslední chvíli zjistíte, že fotky je třeba v obou rozměrech o milimetr oříznout :-). Dávno jsem byl rozhodnutý rámy použít v původní podobě, tedy i s plexi vrstvou, která fotku chrání. Když jsem si ale doma zkusil zasadil do rámu "živou" fotku, zaskočilo mě, jak to obrázek striktně oddělilo od očí diváka. Jako když porovnáte normální příjemný rozhovor z očí do očí v kavárně s úředním jednáním s nepříjemnou osobou za skleněnou přepážkou. A je tu další zásadní dilema: Mám použít plexi fólie, které fotku chrání a zpevňují (při tomto rozměru a delším vystavení už hrozí i to, že se fotka bude bez zpevnění prověšovat a v ploše se pomačká)? Anebo dám přednost tomu, že fotka bude divákovi "otevřená" co nejvíc, eliminuji odlesky (za určitých světelných podmínek hrozí, že v rámu uvidí návštěvník spíše sám sebe než obraz na fotce) a ochrannou vrstvu odstraním (ale jde to vůbec? A bude majitel rámů souhlasit, že mu jeho majetek rozeberu?). Ano, myslel jsem si, že už mám v hlavě hotovou představu, jak budou fotky na výstavě vypadat, ale ukazuje se, že se stejně hodně věcí bude muset rozhodnout až na místě při instalaci. Ale ti z vás, kteří mě tochu znají, asi moje osobní preference dokážou odhadnout.

Někteří čtenáři tohoto blogu mě povzbuzovali, abych k fotkám připsal básničky. Tuhle variantu jsem zavrhnul okamžitě, protože jsem příliš líný na to, abych napsal tolik básniček. Ale přesto mi ta myšlenka pořád vrtala hlavou aspoň v omezené formě, a tak se před startem objevilo další dilema: Mám zkusit napsat aspoň úvodní a téma trochu ilustrující básničku? Má na fotovýstavě taková forma vůbec smysl anebo ne? A bude se mi do něčeho takového chtít jít? Ti z vás, kteří mě tochu znají, nicméně nejspíš moje osobní preference dokážou odhadnout.

A tak bychom mohli pokračovat. Zbývá posledních pár dní na to, aby se všechna technická, obsahová i formální dilemata vyřešila. To hlavní a nejdůležitější rozhodování už naštěstí nebude na mně, ale na všech těch, kteří se na výstavu přijdou podívat: Bude se jim výstava líbit anebo ne?

V tomhle směru moje osobní preference asi můžou odhadnout dočista všichni :-).

Pozn.: Aktuální podrobnější informace o fotografické výstavě jsou na speciálních webových stránkách Obrazy ze zásvětlí

O prezidentech a profesorech

22. května 2013 v 18:15 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Nejsem žádným vášnivým zastáncem pana Martina C. Putny. Oblast jeho odborné působnosti je dost daleko od oblastí mého osobního zájmu, s jeho veřejně prezentovanými názory občas souzním, občas mě vytáčejí do běla, jak to tak mezi lidmi bývá. Považuji ho za velmi inteligentního člověka, je mi sympatický jeho smysl pro humor a umím si dobře představit, že by mi jako můj pedagog uměl být v mnohém vzorem. Domnívám se, že mám rozhodně více důvodů si ho vážit než nevážit. Kdyby z jeho jmenování resp. nejmenování neudělal prezident Zeman veřejné téma, žil by pan Putna jako doposud víceméně stranou mého zájmu podobně jako já jsem pro změnu zcela mimo jeho zorné pole. Leč prezident do věci vstoupil se svou pověstnou elegancí slona v porcelánu a jeho kroky vysloveně volají po tom, aby člověk, kterému není klima ve společnosti lhostejné, projevil nějaký názor. Tedy ho přikládám.

Pamatuji si, že když jsem přebíral vysokoškolský diplom, nedával mi ho ten, kdo mě zkoušel a kdo o mně věděl, v čem jsem dobrý a co jsem naopak kdy zvrtal. Útrpně mi ho jako reprezentant školy předával náš prorektor, který o mně osobně nevěděl vůbec nic. Předával mi ho proto, že to tak na škole bylo zvykem, že kdosi jako viditelná hlava příslušnou instituci navenek reprezentuje. Dnes už vím, že tento pán, se kterým jsme neměli mnoho společného, přistoupil ke svému reprezentačnímu úkolu nezodpovědně. Mohl mi podle vzoru pana prezidenta říct, že je mu šumák, že jsem úspěšně složil státnice a obhájil diplomku. Co já vím, třeba mě někdy potkal, jak jdu opilý z hospody. Třeba mu tak docela nesedly moje tehdejší názory. Třeba se mu nelíbilo, že jsem ve veřejné diskusi jednou svého oponenta nazval dobytkem, protože jsem si to o něm skutečně myslel. Třeba jsem si diplom nezasloužil proto, že jsem zmíněného chudáka prorektora v bujaré společnosti několikrát imitoval a dělal si legraci z jeho nepodstatné vady řeči. No řekněte, je někdo takový hoden, aby dostal vysokoškolský diplom? Neměl proti tomu pan prorektor zakročit celou vahou majestátu své funkce?

Prezident Zeman něco podobného udělal s Martinem C. Putnou. Ať už ho k jeho původnímu závěru vedlo cokoli, je to v mých očích vždycky špatně. Prezident měl prostě pocit, že pan Putna není z nějakého důvodu hoden být profesorem, profesorem v pojetí, které zřejmě pan prezident vyznává. Něco mu na něm nesedí! A je lhostejné, jestli důvodem je Putnovo veřejné vystupování, Putnova netajená homosexualita, jeho vystoupení na Prague Pride (které bylo ostatně podle mého názoru jen celkem inteligentní - byť přímočarou a zvolenými prostředky odpovídající podnětu - záplatou na hrubý Bátorův pytel) nebo Putnův opakovaný veřejný výsměch právě Zemanovi. Důvody, o kterých se diskutovalo, tvoří ale v celém případu jen znepřehledňující mlhu, která základ sporu jen komplikuje, uvádí do hry nové a nové míče, místo toho, aby se hrálo jen jedním, jak je to ve slušném fotbale zvykem.

Jádro celé věci, které je důležité pro mne a rád bych ho od různých matoucích přílepků a mlhy aspoň ve svém uvažování osvobodil, je velmi jednoduché: Kde bere prezident Zeman sebevědomí, podle kterého právě on je oprávněn říkat a soudit, co je a není správné? Co ho opravňuje k tomu, aby právě on rozhodoval, kdo je hoden profesorského postu ještě dost a kdo už spíše málo? Jeho osobní vidění světa? To, co on sám ještě považuje za morální a co je pro něj osobně už "za hranou"? To by bylo - bez urážky - zpropadeně málo. Nebo jsou to milióny hlasů získané v přímé prezidentské volbě? Má ale "estetika davu" (protože nic jiného než triviální odpověď v anketě "líbí - nelíbí" v tomto případě množina voličů nabídnout nemůže) hrát hlavní roli v odborných otázkách jmenování vysokoškolských profesorů? Zvlášť pokud je nastavený standardní proces s jasně stanovenými rolemi jednotlivých odborných institucí, který - pokud vím - nebyl nijak zpochybněn (pokud je špatně, změňme ho a klidně ať se v tom prezident významně angažuje). Anebo se prezident cítí oprávněn do věci mluvit právě jen kvůli svému závěrečnému formálnímu podpisu? Nechť tedy v takovém případě otevře diskusi o tom, jaká má být při jmenování profesorů správná role prezidenta (má-li vůbec nějaká být) a nerozdává podpásové rány, i když je na ně ze svého dřívějšího angažmá zvyklý jako jejich původce i cíl. Poslední informace směřují k tomu, že tohle bude nejspíš reálná cesta z problému, který vůbec nemusel nastat, kdyby ho Zeman řešil jako státník a ne jako uražený ješita.

Roli tu podle mne hraje i tradiční neúměrná váha, která se různým titulům, a funkcím v České republice dává. Od c.k. dob starého mocnářství se mnoho lidí divže neklaní různým doktorům nebo profesorům jen pro jejich zkratku před jménem (jen si vezměme, jak důležitou roli hraje titul třeba na volebních lístcích), papír a titul mnohdy znamená o moc víc než znalosti a schopnosti, protože se jedná o věc snadno změřitelnou a doložitelnou, která nevyžaduje po nikom žádný vlastní názor, žádné úsilí přemýšlet a žádnou dodatečnou práci. "Máš papír? V pořádku. Nemáš ho? Tak si ho, plebejče, nějak sežeň!!" Představuji si, že kdybychom tento princip použili třeba ve sportu, ušetřili bychom si mnoho nervů při sportovních soutěžích, prostě každý soutěžící by si např. sehnal potvrzení, kolik kdysi v mládí skočil do dálky a na olympiádě už by organizátoři jen orazítkované papíry porovnali a vyhlásili by rovnou výsledky.

Tato zbytečně nadhodnocená poptávka a určité ve společnosti nadále zažrané okouzlení tituly a razítky jsou pak samozřejmě živnou půdou různých nepřirozených případů "rychloškol", které jen reflektují společenský požadavek na papír jako hlavní výsledek bez ohledu na cestu, která ke kýženému "potvrzení" vede a dovednosti, kterých je třeba cestou nabýt. Ostatně - proč chodit daleko - úcta k prezidentovi jakožto náhražce dávného zbožštěného panovníka je začasté podobné povahy a u mnoha lidí vede ke zkratce: "Jsi-li prezident, jsi tedy dobrý!", přestože pro tuto hypotézu není pražádného důkazu. Předpokládám, že díky tomuhle "mocnářskému efektu" bude mít Miloš Zeman jako prezident mnohem vyšší popularitu než jako předseda vlády, přestože se dá říct, že Miloš Zeman se osobnostně příliš nezměnil (a to je, myslím, ještě hodně milosrdný výrok).

Podobnou zkratkou pak je analogické tvrzení: "Máš-li být profesorem, musíš být dobrý ve všech směrech, nikoli jen odborně, ale i morálně." Potud souhlas, ale proč by proboha míru něčí morálky měl posuzovat právě politický exponent, který i kdyby byl svatý (jako že k tomu má jistě daleko) nutně musí morální úhel pohledu v zájmu dosažení svých politických cílů (a o nic jiného v podstatě v politice nejde) často odsunout do pozadí. Kdo zrovna jemu dává právo soudit, kdo je pro ostatní dobrým osobním příkladem a kdo ne? Proč by mi měl návod ke správné morálce dávat člověk, kterého určitě za etalon morálky nepovažuji. Jen kvůli své funkci?

Od začátku bylo zřejmé, že bránit jmenování pana Putny profesorem se dá jen po omezenou dobu, kterou je ovšem samozřejmě možné zaplnit velkohubými prohlášeními zastánců obou stran. Stejně zřejmé bylo, že obě strany budou brát vyústění sporu jako své vítězství (v jednom případě faktické a ve druhém alespoň to "morální" :-)) Nyní může kauza skončit, protože už splnila oba hlavní účely své existence:

1. Odvést pozornost veřejnosti a médií od velké ostudy hlavy státu v souvislosti s jeho nedávnou "virózou" při vyjímání korunovačních klenotů z korunní komory

2. Zdůraznit plnění dřívějšího slibu Zemanovým voličům, že nový prezident nebude jen strojem na podepisování, byť by si tenhle slib měl nechat pro úplně jiné a mnohem důležitější příležitosti, pro které by ale bylo třeba sebrat mnohem více odvahy než k veřejnému a účelovému znectění nebohého potenciálního profesora. Co na tom, že mnoho lidí takovému kroku tleská, mnozí z čistě osobních a předsudečných antipatií.

Pro mne je to vše jen další utvrzení v názoru, že Miloš Zeman sice dokáže o spojování různorodých názorových proudů ve společnosti velmi pěkně a vzletně hovořit, ale v praxi je to právě on, kdo bude českou politickou a společenskou scénu hluboce rozdělovat po celou dobu svého volebního období. Protože jsem založením optimista, stále věřím, že pouze jednoho.

Nedělní miniglosy č.221

19. května 2013 v 14:03 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Česká váda chystá pro zájemce, kteří počítají s tím, že se jednou dostanou do pekla, možnost připlatit si již během pozemského života za nadstandardní služby. Nadstandard by měl podle prozatímního návrhu obsahovat řadu položek, které nepokrývá Všeobecné pekelné pojištění Ministerstva zdravotnictví - např. přídavek léčivých minerálních solí do vařící vody, smažení výhradně na kvalitním olivovém oleji a samozřejmostí je i samostatný kotel s vestavěnou vířivkou.
-----------------------
Prezident Miloš Zeman při svém tažení proti katolické literatuře a svým veřejným názorovým oponentům zablokoval i odbornou veřejností podporovaný návrh představitelů České plodinové burzy, aby objemovou jednotkou pro odměřování obilí v českém prostředí nebyl americký bušl, ale česká putna.
-----------------------
České hokejové a fotbalové kluby budou muset minimálně o třetinu zvýšit počet hráčů, se kterými podepíší profesionální smlouvy. Reagují tak na očekávanou povinnou rodičovskou dovolenou mužů, kterou zvažuje zavést Oranžový klub při ČSSD. "Pro chod klubu je nepříjemné, že většina aktivních hráčů je právě ve věku, kdy se jim čas od času narodí dítě, takže se s nimi nedá počítat do stabilního jádra sestavy," řekl nám mluvčí Asociace ligových klubů. "Dá se proto předpokládat, že větší pozornost bude při domlouvání kontraktu věnována kvalitním dorostencům a především zkušeným hráčům, jejichž děti už chodí do školy, tedy alespoň do té doby, než si na ně na příštím marihuanovém dýchánku všech 20 členek Oranžového klubu taky něco povinného vymyslí."
-----------------------
Poslanecká sněmovna projednává návrh zákonné úpravy, díky které by pravomocně odsouzený poslanec ve výkonu trestu nedostával poslanecký plat ani příslušné náhrady. Předkladatel návrhu zákona nám k tomu řekl: "Dostali jsme ještě několik cenných podnětů od poslanců Pekárka a Ratha, podle kterých by nebylo třeba sahat hned k takové razantní změně. Abychom uklidnili veřejnost, je zřejmé, že nebude možné poslancům vyplácet peníze, ale ještě zvážíme kompromisní variantu vyplácení mzdy v cigaretách a tvrdých drogách, které mají přece jen ve vězeňském prostředí větší směnnou hodnotu než obyčejné peníze."
-----------------------
V dlouho očekávaném procesu u švýcarského soudu nakonec nebudou odsouzeni původně obvinění manažeři Mostecké uhelné, ale s trestem od soudu nejspíš odejde přímo české uhlí. Očekává se, že stát by ale přece jen mohl na rozsudku ekonomicky profitovat, protože podle expertů pravděpodobně severočeské hnědé uhlí ve Švýcarsku zavřou, až zčerná.

O kostře čaje

18. května 2013 v 1:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Konečně zase jednou pořádně hloupý název, můžete si říct. Kdo z vás pije čaj, může potvrdit, že čaj patří zoologicky mezi bezobratlé a málokdy po něm v hrnku zbyde kostřička, jako když oberete pstruha nebo celou husu. Přesto kostra čaje svůj velký význam má, alespoň tedy pro mne. Jen díky kostře čaje si totiž pořád mohu udržovat svoji pověst celkem distinguovaného člověka, který se dokáže chovat přijatelným způsobem i v okamžiku, kdy je vystaven působení ne zcela inspirujícího prostředí.

Možná mi to nebudete věřit, ale jsem člověk snadno vytočitelný drobnostmi. Zásadní věci řeším se skoro nekonečnou trpělivostí, ale maličkost, která přijde ve správný okamžik, mě dokáže rozžhavit do běla. Když se tak stane, shodím ze sebe omezující skořápku gentlemana a vykřičím světu v ústrety v několika slovech zkoncentrovaný zdrcující odsudek, který by - pokud by mne v tu chvíli slyšel - přeměnil i jinak netečnou tvář zasloužilého dlaždiče v rudou pivoňku. V tu chvíli se můj názor nedá říct slušnými slovy, na to je zkratka příliš hutná. Těch několik vulgarismů vmetu nepřátelskému světu do pomyslné tváře, během pár vteřin krev zase opustí bělmo mých očí a já jsem opět klidný.

Jedná se o moc dobrý způsob, jak si ulevit, ale bohužel je společensky zcela nepřijatelný, protože někdy překvapím svou slovní zásobou i sám sebe (o autorech Slovníku českých vulgarismů ani nemluvě), tak si vůbec netroufám představit, co by to udělalo s lidmi v okolí, kteří mě doposud považovali za slušného člověka. Co když na mě přijde můj záchvat upřímnosti v metru při čtení novin? Nebo v plné galerii? Nebo při slavnostní filmové projekci? Tam přece - obklopený mnoha lidmi, kteří nejsou zvědaví na moje výlevy - nemůžu úplně popustit uzdu démonům značně citově zabarvujícím obsah mých slov. Ještěže mám možnost utéct se ke kostře čaje!

Jak rád bych byl tím, kdo kostru čaje objevil (pozn.: ve skutečnosti to byl zřejmě Tomáš Baldýnský, tehdy redaktor Lidových novin). Takový úžasný prostředek duševní hygieny, umožňující ulevit si bezpečně, ať už právě stojí kolem kdokoli! Rozčílí mě třeba to, jak může nestát za nic nový film, který spolykal několik set milionů dolarů na nákladech. Někdo by možná podlehl zintenzivňujícímu se bušení ve spáncích hrozícímu hlavě rozskočením. Ale kdepak já… Znám přece kouzelnou formuli: "Kostra čaje!" Řeknu ji s divadelní výslovností sousednímu divákovi, který na mne jen překvapeně hledí v nejasném domnění, že snad zase z nějaké skříně vytáhli dalšího bránícího se kostlivce, aby ho prohlásili za mrtvého.

Užasle si v avantgardní galerii prohlížím vepřovou hlavu naloženou ve formaldehydu a vedle stojící ženě, která se snaží těkajícíma očima najít kartičku s názvem kontroverzního díla, napovídám: "Kostra čaje." Chápavě přikývne a je vidět, že takový název nepovažuje v dané souvislosti za nic podivného.

"Nevíš, jak hrajeme?" volá na mě kolega, když vidí, že cosi sleduji na mobilu. "Kostra čaje!" odsekl jsem mu, když jsem viděl, že naše chrabré hokejové reky právě válcují trpaslíci ze Slovinska. Kolega se mne od té doby už ani jednou na nic nezeptal, a myslí si o mně nejspíš dodnes, že pracuji pro tajnou službu.

Prostě od té doby, co kostru čaje místy používám, jsem výrazně omezil počet vulgárních výrazů, takže jsem opět řazen mezi víceméně slušné lidi, a kdyby se mi neeklovalo zapojovat se do internetových diskusí, myslím, že bych mohl svůj názor na mnohé příspěvky díky kostře čaje zadávat do počítače bez stálého rizika, že mě někdo blokne.

Ještěže v češtině tak skvělou věc, jakou jsou přesmyčky, máme :-).

Petrklíč a Prvosenka

15. května 2013 v 0:33 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Když jsem nedávno viděl záběry ze slavnostního otevírání komory s korunovačními klenoty, uvědomil jsem si, že takových tajných a bedlivě střežených komor a komůrek se sedmerem klíčů je mezi lidmi plno. A myslím, že nejen mezi lidmi. Co myslíte: Když je to jaro, mohou mít svou korunovační komůrku i jarní květiny? Třeba když se zamiluje Petrklíč do Prvosenky :-).


Přistih jsem se dneska večer při myšlence,
jak asi dvoří se Petrklíč Prvosence.
Či snad Prvosenka tleská v lehkých šatech z lýčí,
jak její milý na jaře krásně petrklíčí?

Během nocí zlehýnka se stonek k stonku tulí,
jen v hádce vynadají si občas do primuly,
zvláště když prvosence v hlavě smutně víří,
že snad on okukuje pampelišce chmýří.

Však jemu zdají se být její šaty stále tenčí,
jak prosvítá jimi krásné tělo prvosenčí,
tak pro ni tajnou komoru s korunou všech svých světů
odmyká sedmi klíči svých barevných květů.


Pozn.: Dnes tedy žádná "velká" poezie, ale jen lehká rýmovačka. K lehkému jaru :-).

Nedělní miniglosy č.220

12. května 2013 v 13:16 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Prezident Miloš Zeman se ostře ohradil proti názorům některých prohnilých komentátorů, že byl při otevírání komory s korunovačními klenoty po oslavě na ruské ambasádě opilý: "Místo neustálého kydání hnoje tak typického pro žumpu české žurnalistiky by se měli novináři zajímat i o pozitivní stránky celé akce, například o rychlost, se kterou se nám podařilo ke komoře s klenoty sehnat všech čtrnáct klíčů."
-----------------------
Skvělého úspěchu na mistrovství světa profesionáních tiskových mluvčích dosáhl český reprezentant Jiří Zlatoústý. V užším finále zvítězil nad všemi soupeři a navíc překonal světový rekord, když na zadané téma mluvil 16 hodin a 46 minut, aniž by přítomným novinářům poskytl jedinou relevantní informaci a odpověděl na jedinou otázku.
-----------------------
Odborná komise Ministerstva školství potvrdila, že od příštího roku se v České republice bude místo eurovlažné angličtiny povinně maturovat z tzv. společného evropského jazyka, o kterém se do budoucna uvažuje jako o úředním jazyce Evropské unie. "Je pravda, že evropský jazyk ještě oficiálně neexistuje, není uzákoněn a je možné, že se na něm ještě ani nezačalo pracovat, ale podle našich informací a některých ušitých svědků se tímto jazykem v praktickém životě úřadů Evropské unie mluví již dávno," řekl nám předseda komise. "Přes drobné překážky se ale domníváme, že naši studenti jsou na určitou míru nepředvídatelnosti státních maturit již zvyklí a s neobvyklou situací se nakonec - jako obyčejně - vyrovnají."
-----------------------
Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg připustil, že ho během nudného projevu prezidenta v Poslanecké sněmovně přemohl spánek. Podle jeho názoru byla hlavním důvodem únava po večerním slavnostním programu v pražské zoologické zahradě, kde se populární ministr zahraničí stal v místním insektáriu oficiálně kmotrem nově vylíhnuté generace much tse-tse.
-----------------------
Vítězství Pankráce v letošním ročníku prestižní ankety O ledového muže roku napadl hned po vyhlášení výsledků v pořadí druhý Bonifác. Svůj protest odůvodnil tím, že podle jeho informací je Pankrác ve skutečnosti ženského rodu, a jako taková neměla tedy být do soutěže vůbec připuštěna, stejně jako se tak stalo v loňském ročníku Žofii. Domněnku Bonifáce nám mimo záznam potvrdil i ředitel Vězeňské služby ČR.



Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.

Červen s Čerfem? Díl 6. Ani málo ani moc

11. května 2013 v 12:10 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Ještě nedávno se mi zdálo, že do zahájení mé výstavy fotek na dobřichovickém zámku zbývá spousta času. Měl jsem možnost přemítat, které fotky připravit a zvětšit, jak budou seřazené, jaké dostanou názvy, jak dám o výstavě vědět, aby vůbec někdo přišel, a jak uspořádám vernisáž. No a najednou se podívám do kalendáře a zbývají všehovšudy tři týdny!!! Je to vůbec možné, aby poledních pár měsíců čas letěl tak rychle? Ještě nedávno byla výstava jen mlhavým záměrem a čas jen líně přešlapoval na místě, ale zato teď se pořádně rozběhl a přechází do zběsilého finiše a na stole v obývacím pokoji mi leží šestatřicet velkých fotek, kvůli kterým večeřím na gauči a ne řádně u stolu, hromádka šedavých popisek, které ještě nevím, jak přesně k fotkám nainstaluji, čerstvý štůsek pozvánek na vernisáž a pár zbylých plakátů. No a taky dva balíky letáků, jeden využitý z necelé poloviny a jeden ještě v původním balení. Myslel jsem, že touto dobou bude vrcholit moje snaha přilákat co nejvíc návštěvníků a já budu roznášet letáky po různých veřejných místech, ale situace se maličko změnila. Jsem totiž právě ve stadiu obav podle hesla ANI MÁLO, ANI MOC!

Zpočátku jsem měl obavu, že se na vernisáži budu o samotě bát a alkoholovou část připraveného občerstvení spořádám v záchvatu "vyrovnávání se s nemilosrdnou skutečností" sám. "Ostatně, je to logické," našeptává mi strašpytlovská část mého já: "Kdo by přece chtěl jet v pátek večer po náročném pracovním týdnu kamsi za Prahu a dívat se na nějaké fotky a navíc ještě k tomu na tebe? Přijde pár věrných, možná pět, šest, když se pár příbuzných ustrne".

Inu - bráním se v duchu matně, prohlédneme si tedy spolu fotky, popovídáme si v příjemném prostředí, připijeme si dobrým vínem na zdar výstavy, pomluvíme tetičky, které nepřijely, a zase se rozejdeme. Pár podobných vernisáží jsem už absolvoval a bylo to nakonec vždycky veskrze příjemné a navíc před vystavenými artefakty byla spousta místa. Ale pak jsem si řekl: Není náhodou šest hostů vernisáže MÁLO? Když už je s přípravou tolik práce, přece by bylo dobré mít hostů víc, ne? Nelenil jsem tedy a rozeslal jsem informaci o vernisáži na pár desítek známých, kolegů a přátel. Obratem začaly chodit pozitivní odpovědi a každý den mi přicházely maily od dalších zájemců: Ten s manželkou, ten se třemi kamarády, tahle zase se třemi dětmi, a dostal jsem i několik dotazů, jetli se v rámci vernisážového občerstvení budou podávat granule pro psy. Věřím, že nikdo nepřijde s cibetkou na vodítku a nebude se dožadovat podávání čerstvých myší.

Poměrně rychle se počet zájemců vyšplhal na osmdesát lidí s tím, že dalších dvacet "se ještě rozmyslí" a já začal být nervózní: Dobřichovice jsou malý venskovský zámeček a výstavní sál, přestože se oficiálně nazývá "Velký" rozhodně svými parametry nekonkuruje Valdštejnské jízdárně. Navíc musím počítat s tím, že přidou i někteří místní kulturní nadšenci, kteří uvidí vyvěšené plakáty přímo v Dobřichovicích a v okolních obcích. Kolik jich bude? Pět anebo padesát? K tomu ještě pár lidí, kteří se rozhodnou na poslední chvíli a jsme na sto padesáti hostech. A to se mi zase zdá být MOC.

Polekal jsem se: Pro tolik lidí možná nebudu mít ani dost místa ani dost občerstvení, přetěžko každému z nich budu moct potřást rukou a pohovořit o strázních a radostech života. A když umělecky nezaujmu a hostům se třeba nebudou fotky líbit, jsou určité historické zkušenosti, že v davu nespokojených Čechů snadno vyklíčí myšlenky na defenestraci, zvlášť když ve výstavním sále jsou velká okna směrem k Berounce. Při vzpomínce na příslušnou scénu z Vávrovy husitské trilogie mě polil studený pot. Okamžitě jsem stopnul všechny "marketingové aktivity", přestal jsem rozdávat letáky, utlumil jsem rozesílání mailů. Snad se mi ještě podaří odvrátit katastrofu!

Zájem o výstavu brzy překonal svůj vrchol a začal rychle klesat: Původní zájemci se náhle rozpomínají na fakt, že musí v pátek na návštěvu k babičce, že jsou na zahraniční služební cestě, že jdou na fotbal, že jim přijede nečekaná návštěva potomků kanibalů z Nové Guineje, že jdou vlastně na koncert Pražského jara a že vůbec kdoví jestli bude na přelomu května a června pěkně a do deště - do deště by se jim možná nechtělo. A kdeže jsou vůbec ty Dobřichovice? Jéžiš, takovou dálku?? A já si tak postupně některé původní zájemce škrtám a říkám si: Nebude nakonec návštěvníků vernisáže zase MÁLO? Jak to udělat, aby jich bylo TAK AKORÁT?

Aby se nejistota ještě zvýšila, ukázalo se navíc, že ve stejný večer, 31.května se bude konat na zámku v Dobřichovicích i divadelní představení místních ochotníků Noc na Karlštejně, což bývá tradičně jeden z vrcholů zdejší kulturní sezóny se spoustou hostů. Divadlo začíná dvě hodiny po začátku vernisáže, mám se tedy připravit na to, že z kulturně vyžilých Dobřichovičáků na vernisáž nepřijde vůbec nikdo, protože se bude muset dobře připravit na návštěvu divadla? Nebo naopak místní divadelní nadšenci vezmou vernisáž útokem s cílem užít si v posledním květnovém večeru osvědčené marketingové potěšení "DVA V JEDNOM"?

Čas plyne stále rychleji, odpočítávám posledních 20 dnů a původní obecné představy se zhmotňují ve stále drobnější a drobnější detaily, co je ještě potřeba udělat a zajistit: Zatímco před půl rokem jsem zvažoval, jaké by měla výstava nést "poselství" a přemýšlel jsem o nejvhodnějším směru dopadajícího světla, teď sháním otočnou židličku pro klavíristku a ledničku na chlazení vína. Pěkný postup od obecného ke konkrétnímu. Teď už je mi jasné, že počet návštěvníků vernisáže není možné mít úplně pod kontrolou, když nechci obsadit vchod najatým svalovcem, který bude pouštět do sálu jen osoby s podepsanou pozvánkou se šesti nezfalšovatelnými ochrannými prvky. Otevřu tedy dveře dokořán a budu se těšit na všechny, co přijdou. Třeba budu mít sál, hudbu a občerstvení sám pro sebe, třeba se skrze davy fotografických příznivců nedostanu do sálu. Jen tiše věřím, že snad nakonec zavládne rovnováha a nás nebude ANI MÁLO, ANI MOC.

A vrozená ješitnost mi našeptává, že v takových situacích je vždy lepší O NĚCO VÍC než MÁLO :-)))

Pozn.: Častější čtenáři tohoto blogu vědí, že se všechny informace a úvahy zde zveřejněné nedají brát vždy stoprocentně vážně. Kdo ale chce skutečně objektivní informace o připravované fotografické výstavě, všechno důležité najde na improvizovaných webových stránkách výstavy Obrazy "ze zásvětlí". Dozvíte se tam, jak se na výstavu dostat, jaké fotky budou na výstavě k vidění, a přečtete si i podrobnosti k hudebnímu programu vernisáže. Na těchto stránkách vzniká i e-katalog vystavených fotografií pro všechny, kteří mají Dobřichovice příliš z ruky. Budu moc potěšený, když nakouknete.

Webové stránky výstavy Obrazy "ze zásvětlí"


Budete-li mít nějaký dotaz nebo budete chtít osobně přijít na vernisáži, neváhejte a napište mi na adresu pvapenik@centrum.cz.

Fotografie s názvem Velká mechová šikana bude jedna ze dvou "analogových" fotek na výstavě. Všechny ostatní již budou již budou z "digitální éry"

Láskyplně investiční haiku

7. května 2013 v 22:24 | Petr Vápeník |  Haiku

Pohled na to, jaké investice člověku přinášejí největší výnos, se velice liší. Někdo je zastáncem investice do drahých kovů, jiný co chvíli pořídí pár bušlů americké pšenice, někdo nechává ve vitrínách zestárnout své mladožitnosti, jiný dává přednost rizikovým obchodům, kterým nerozumějí ani ti, kteří je sami vymysleli, a jsou lidé, kteří si už padesát let týden co týden vsadí pravidelně sportku. Pragmatici tvrdí, že nejjistější je investice do potravinářského průmyslu, protože jíst bude třeba vždycky - krize nekrize. No a když uplatním podobnou logiku a zkusím se zamyslet, co dělá ve skutečnosti člověka člověkem, řekl bych, že ještě jistější jsou investice do snění, investice, které vypadají na pohled nenápadně a možná i dost rizikově, slovutní makléři si ťukají na svá ekonomickými poučkami vypolstrovaná vysoká čela, ale přesto mne takové "obchody" neodolatelně lákají, samy jsouce sněním, do kterého je požitkem investovat :-).


Láskyplně investiční haiku

Na slušný úrok

do sejfu tvého srdce

svěřím ti své sny.



Cesta do pravěku: Protože se mi konečně s drobným zpožděním podařilo vybrat víno pro výherce soutěže na počest padesátitisícího návštěvníka tohoto blogu, v dnešní cestě do blogového pravěku se podíváme, co se taky může dít, když se zamiluje člověk rád vychutnávající dobré víno : O zamilovaném someliérovi Ostatně, investice do vína jsou přece také čím dál populárnější :-).

Nedělní miniglosy č.219

5. května 2013 v 20:36 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nová, v České republice již stošestapadesátá celoplošná televizní stanice s názvem TV Ropucha, která se svým atraktivním programem zaměřuje především na diváky z řad českých žab a žabek, bilancovala první rok svého zatím velmi úspěšného života. Na slavnostním galavečeru byl pořadem roku vyhlášen investigativní týdeník "Z žabí perspektivy" a nejpopulárnějším programem se stal nekonečný seriál z bažin ruské tajgy "Žabka carevna". Kromě pořadů byly oceněny i nejvýraznější osobnosti žabí televize - konkrétně ve speciálních kategoriích Žába na prameni, Televizní rosnička a Skokan roku.
-----------------------
Vzhledem k deštivému počasí skončil neúspěchem pokus skupiny zapálených historiků prakticky ověřit během filipojakubské noci význam zdánlivě nesmyslného, ale mezi inkvizitory kdysi velmi oblíbeného rčení "upaloval, až se mu za patami prášilo".
-----------------------
Zástupci Evropské unie, která zajistila financování celého projektu, pokřtili slavnostně první knihu z napjatě očekávaného cyklu Politicky korektní pohádky. Jako první nakonec vyšel roztomilý příběh Tři zlaté vlasy seniora Vševěda. "Ano, je pravda, že kvůli jazykovým korekturám zmizela z názvu pohádky původní rýmovaná slovní hříčka," připustil zástupce nakladatele, "ale věřím, že tuto skutečnost bohatě vynahradí to, že jsme vzhledem k tématu do pohádky vložili praktické poučení o tom, že i ve vyšším věku je možné s úspěchem investovat do komodit.
-----------------------
Mluvčí vlády rezolutně popřel, že by se ministři rozhodli ukončit projekt S-karet: "Jde jen o dezinterpretaci, kterou nám podsouvají opoziční politici. Vláda projekt v žádném případě neukončila, protože to by odporovalo jejímu programovému prohlášení; pouze se rozhodla v něm trvale nepokračovat."
-----------------------
V centru Prahy se ostře střetli příznivci prvního máje jako svátku práce s fanoušky svátku lásky. Během potyčky, která skončila bez vítěze, bylo zraněno několik osob přesvědčených, že láska je z vyšších důvodů vždy předurčena k vítězství, zatímco ve druhé skupině jsme zaznamenali několik pracovních úrazů. Skutečnými vítězi tradičního prvomájového klání se tak staly pražské prostitutky, které lásku s prací dokážou i na prvního máje nenásilně skloubit.


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.

O pozdravu z Kouzelné zahrady

3. května 2013 v 23:43 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

V minulém článku jsem vám slíbil jednu stěží uvěřitelnou čerstvou historku. Ano, přiznávám, občas trochu popouštím uzdu fantazii; v některých žánrech to ani jinak nejde a myslím, že by např. milovníci Nedělních miniglos byli docela rozmrzelí, kdybych ke strohé zpravodajské skutečnosti nepřidal vždy i trochu drobného pábení. Ale tentokrát je skutečnost do té míry překvapivá, že ji nemusím nijak přikrašlovat, stačí ji jen prostě odvyprávět a popsat ve stručných bodech - fantazie se v ní skrývá dost.

Vytrvalejší čtenáři mého blogu již dávno znají název Kouzelná zahrada: Pod tímto názvem totiž kdysi dávno vyšel zdejší úplně první fotočlánek a posléze jsem se k úspěšnému názvu ještě několikrát v různých obměnách vrátil. Během tří let vznikla postupně kolekce asi třiceti fotografií ze zahrady mých rodičů ve Staňkově na Domažlicku, z nichž třináct by mělo být k vidění ve velkém formátu i na výstavě na zámku v Dobřichovicích Obrazy "ze zásvětlí", která začíná už za čtyři týdny.

Jak ale Kouzelná zahrada souvisí se zmíněným neuvěřitelným příběhem? Před dvěma týdny mi totiž přišla přes blog e-mailová zpráva, ve které mne oslovila jedna paní z Poličky, že se zcela náhodou dostala na moje blogové stránky a našla tu cyklus fotografií Kouzelná zahrada. Dozvěděl jsem se, že město Polička připravuje na sobotu 1.června velkou akci Čas pro neobyčejné zážitky, na které spolupracuje řada institucí ve městě, a připravuje program na společné zvolené téma. No a oním společným tématem pro letošní rok je Začarovaná zahrada. Takže paní dostala nápad, že by třeba šlo několik fotek při této příležitosti vystavit, protože by se svým pojetím k připravované akci přesně hodily.

Zdá se vám takové náhodné propojení málo neuvěřitelné? Máte pravdu, docela chápu, že něco takového by nikoho z nudy nevytrhlo, byť si myslím, že už tak je docela dobrá náhoda, když se v téměř nekonečném oceánu internetu takhle pěkně propojí téma už dávno hotových fotografií s tématem aktuální kulturní akce. Ale budiž, přihodím ještě pár bodů, které tu základní náhodu snad ještě maličko ozvláštní:

1. Paní, která mě oslovila a která akci připravuje, se jmenuje Vápeníková (neznali jsme se a nejsme příbuzní).
2. Její manžel je Petr.
3. Ve stejný den jako akce v Poličce začíná moje fotografická výstava v Dobřichovicích, dokonce s některými fotkami z "kouzelného" cyklu.
4. Můj otec se v Poličce narodil, byť jeho rod pocházel úplně odjinud, a tohle místo narození tak byla víceméně shoda okolností daná neklidnou protektorátní dobou.

Hergot neříkejte mi, že tohle všechno pohromadě není docela pěkná náhoda hraničící s neuvěřitelností, která stojí aspoň za zmínku na blogu! :-)

No a tak jsem na pár dní přerušil přemýšlení nad dobřichovickou akcí a připavil jsem speciální kolekci 23 fotek z cyklu Kouzelná zahrada pro vystavení ve Středisku volného času v Poličce (těsně vedle kostela svatého Jakuba s věžní světničkou, ve které se narodil a vyrůstal Bohuslav Martinů a o které jsem psal v minulém článku). A moje prvomájová návštěva Poličky posloužila jednak k tomu, abych mohl osobně předat fotky své jmenovkyni, a jednak k tomu, abych splatil svůj dávný dluh a konečně se jednou podíval do rodiště svého táty, což už jsem chtěl udělat dávno.

Tedy - pokud je někdo z vás z Poličky nebo z jejího okolí, neváhejte a přijďte se podívat v sobotu 1.června večer mezi 19:00 a 23:00 do místního Střediska volného času nejen na moje fotky (sice "jen" ve formátu 30x40 cm, ale i to by snad v tomto prostoru mohlo stačit), ale i na spoustu dalších vystavených zajímavostí. Celá Polička ten večer bude žít neobyčejnými zážitky a zdejší zahrady budou - aspoň doufám - velmi, velmi začarované :-).

Fotky by měly být k vidění ještě v následujícím týdnu do 7.června během standarní provozní doby Střediska.


Tahle fotka se jmenuje Přimhuřování a je jednou z těch, které budou k vidění v Poličce, ale na dobřichovickém zámku ne.

Copak je to za město?

1. května 2013 v 23:49 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
První máj jsem letos strávil na velmi zajímavé cestě, jejíž skoro neuvěřitelné důvody objasním ve speciálním článku. Můžete se těšit, protože kdyby něco takového napsal nějaký scénárista, pomyslel bych si, že si celou zápletku vycucal z prstu ve stavu notné opilosti, protože něco takového se ve skutečnosti opravdu nemůže nikdy stát.

Ale dnes ještě pomiňme věci neuvěřitelné a podívejme se na několik úplně prostých fotek z jednoho města, jehož jméno vám zatím ještě zatajím, protože si ho nejspíš poznáte sami. Tedy, poraďte mi: Kde jsem podle vás dnes na rozkvetlého prvního máje byl na výletě?

Na první fotografii je hlavní kostel zmíněného města zpoza rybníčku, který je odedávna součástí městského opevnění.



Nahoře na kostelní věži je malý byt, který byl kdysi obývaný početnou rodinou. Z ochozu je krásný výhled na celé město a když není takový opar, jaký byl dnes, je vidět ještě mnohem, mnohem dál, až na vysoké hory.



Výhled ze dveří věžního bytu, který se oficiálně nesmí fotografovat, směrem k náměstí.



Skoro kolem celého vnitřního města se dochoval věnec hradeb, kolem kterých je možné si udělat pěknou jarní procházku.



Tak co? Poznáváte podle fotoindicií, o jaké jde město? Vím, bylo to tentokrát velmi jednoduché, ale víc jsem dnes nesihl dát dohromady. Můj celodenní výlet skončil teprve před chvílí :-).