Červenec 2013

Jáchymovské lágry

31. července 2013 v 17:24 | Petr Vápeník |  Reportáže

Jak už správně odhadla Vendy W., moje vážnější jáchymovské téma se opravdu týká tzv. jáchymovského pekla - tedy systému pracovních táborů v okolí Jáchymova, kde byli od konce 40. do začátku 60. let 20. století jako novodobí otroci drženi skuteční i domnělí odpůrci tzv. lidově-demokratického zřízení, které začali budovat čeští komunisté po převratu v únoru 1948. Odhaduje se, že pracovními lágry, kde byli vězni nasazováni na nejtěžší a nejnebezpečnější práce s uranovou rudou, prošlo v té době asi 65 000 vězňů, kteří byli ve více či méně vykonstruovaných soudních procesech odsouzeni k mnohaletým trestům. Přiznávám, na tomto putování jsem měl nejen historický, ale i čistě osobní zájem, protože jedním z těch, kteří systémem českých gulagů prošli, byl i můj staňkovský dědeček. Vím o těch letech velmi málo, nevím přesně, na kterých místech tehdy dědeček otročil, ale chtěl jsem si část z těch míst projít a popřemýšlet přitom o věcech minulých i současných. Tím spíš, že když se do soukolí komunistického "nápravného systému" dědeček dostal, byl tak starý jako já teď.

V okolí Jáchymova vede naučná stezka Jáchymovské peklo, která začíná na horním okraji jáchymovského náměstí na prostranství před hlavním kostelem svatého Jáchyma. Tady je nainstalována Křížová cesta ke svobodě, která sestává z patnácti pamětních kamenů symbolizující jednotlivé lágry a z památníku Brána svobody sochaře Romana Podhrázského.


Jako ukázku jednoho ze zastavení Křížové cesty jsem vybral kámen věnovaný táboru Nikolaj. Dnes už je možné navštívit pouze místo, kde lágr stál, po více než půlstoletí už po něm nezůstalo nic, než prostor, kde nerostou žádné staré stromy. Pamětníci postupně odcházejí, tabule s nápisy oprýskávají, počet starších lidí, kteří se rozpomínají, že "za komunistů" bylo vlastně dobře, protože byly "jistoty", pomalu roste a pro mladé je povídání o téhle podivné a šíleně vzdálené době něco jako zápisky z války galské. Tak si říkám, že neškodí občas pár věcí připomenout.


Kousek od jáchymovského náměstí je doposud fungující důl Svornost, který je v provozu již od 1.poloviny 16.století. Dalo by se říct, že je nádhernou ukázkou umění dělat z nouze cnost: Když tu totiž došly bohaté žíly stříbra, vzali horníci zavděk dosud opomíjenými kobaltovými rudami, ze kterých se dělala modrá barviva. Když se přestal těžit kobalt, přesunul se zájem na dosud opomíjené uranové barvy. A nakonec došlo i na těžbu smolince, který se po 2.světové válce stal dky rozvoji jaderných programů (vojenských i mírových) strategickou surovinou. No a když při dalším hloubení zaplavil nešikovně narušený pramen spodní patra dolu, a další těžba se zdála být ztracena, ukázalo se, že jde o vodu s vysokým obsahem radioaktivního radonu, na čemž byla vybudována světová sláva místních lázní. Dnes se tedy na této šachtě "těží" voda, která je systémem šachet přiváděna do asi 2 km vzdálené lázeňské oblasti.

Na tomto dole také pracovali vězni. Měli svůj tábor na kopci nad šachtou a tábor s dolem spojovaly strmé schody (vězni jim říkali Mauthausenské schody). Z tábora opět nezbylo vůbec nic.


Dále se jde paralelně s rušnou silnicí na Boží Dar až na náhorní plošinu, kde se dá dojít k již zmíněnému bývalému táboru Nikolaj. Pokud však nebudete mít speciální doprovodnou brožuru (stojí 15 Kč a je k dostání na informačním středisku na radnici) nemáte šanci Nikolaje objevit, protože se musí sejít asi 0,5 km ze značené žluté cesty a šipky o této odbočce mlčí. Potkal jsem několik lidí bez "průvodce" a můžu říct, že na značení nadávali velmi. A je zajímavé, že každý z nich tady v těch těžkých dobách někoho měl: Ten spolužáka, jiný strýčka, další známého či souseda. Není divu, 65 000 lidí je děsivá masa.

Od tábora Nikolaj se klesá k bývalému dolu Eduard, kde vězni z táborů v okolí pracovali. Dnes je zde klidná oblast, která slouží v zimě jako biatlonové středisko a závodní dráha.



Vedle biatlonového areálu je dokonce malá sjezdovka s vlekem. Při pohledu shora je ale jasné, že kopce porostlé především břízami, jsou hlušinou vytěženou z bývalého dolu. Vytěžená hornina je jediným pozůstatkem po činnosti na dolu Eduard.



Pod krajem hory materiálu vyvezeného z dolu Eduard je malý a půvabný Horký rybník.



Cesta dál pokračuje údolím Eliášova potoka k bývalému lágru Eliáš. Ani z něj se nezachovalo vůbec nic. Kousek stranou cesty ale stojí tzv. skautská mohyla, která připomíná oběti z řad skautů. Pro mne osobně bylo velmi zajímavé, že v textech na mohyle je zmíněna i spolupráce skautů pro změnu s dědečkem mé bývalé manželky. Ten ovšem neměl ani to štěstí, aby mohl pracovat jako "uranový otrok", protože byl za svou protikomunistickou činnost rovnou popraven.



Poslední vězeňskou zastávkou na trase "Jáchymovského pekla" je bývalý důl a připojený lágr se jménem Rovnost. Jedinou dobovou památkou na pohnutou minulost je malý hrádek, který museli vězňové postavit jako výzdobu "apelplacu" pro velitele tábora. Dnes se tahle zřícenina s pozoruhodnou historií schovává ve vysoké trávě asi 10 metrů od cesty.



Na místě bývalého pracovního tábora vznikla tentokrát rovnou chatová oblast. Je tu ještě oplocená díra do šachty, která byla až do zaplavení nejhlubší z celého okolí (přes 600 m). No a paradoxem je i to, že k místu mnoha dávných násilností (podle pamětníků spojovala šachtu s táborem cesta obehnaná ostnatým drátem) dnes přiléhá luxusní hotel Berghof.



Poslední navštívené místo není standardní součástí naučné stezky, protože leží pár kilometrů stranou poblíž hlavní silnice mezi Ostrovem a Jáchymovem. V místě zvaném Vykmanov se v běžně nedostupném areálu Škoda dochovala tzv. Věž smrti, kde byla v 50.letech třídírna uranové rudy. Jméno jí dali sami vězni, protože zde byla vysoká úmrtnost vězňů, což není divu, když pracovali neustále v prachu ze silně radioaktivního materiálu. Uvádí se, že bylo celkem vytěženo asi 8000 tun uranové rudy, jejíž většina byla odvezena přímo do Sovětského Svazu - jak se tehdy říkalo: jako splátka za osvobození. Věž je přístupná jen jediný víkend v roce, já měl možnost ji vyfotit jen přes betonovou zeď a ještě pokoutně, protože kousek odtud je dodnes standardní věznice. Ostnatého drátu je tu tedy i po více než 50 letech dost, jen dnes je využitý na dočista jiný typ vězňů. Političtí odpůrci to už naštěstí dost dávno nejsou.


Při cestě historií jáchymovských lágrů jsem si uvědomil několik důležitých věcí: Jednak že o této etapě dědečkova života vím ostudně málo. Škoda, že nemám možnost se ho na všechno vyptat teď, když už o tématu leccos vím. Dřív se o této době u nás doma zarytě mlčelo a já se tomu popravdě nedivím. Uvidíme, jestli se dá ještě něco důležitého po létech zjistit. I kdyby se ale dalo, budou to "jen" strohá fakta a už to nikdy nebude to, co je pro mne vždy nejdůležitější - to, jak člověk vše sám prožívá, jak se s tím vnitřně vyrovnává, co si v kterých situacích myslí a co cítí. Tohle už se nedozvím a mrzí mě to.

Druhou důležitou věcí je skutečnost, že až zase někdy uslyším nějakého "salónního" komunistu hovořit nadšeně o osvobození ujařmeného člověka na základě komunistických teorií, doporučím mu, ať si celou naučnou stezku projde a přečte si vzpomínky pamětníků. Je pozoruhodné, že kdekoli na světě začal nějaký komunistický experiment, většinou končil stejně: vězněním a likvidací lidí za jiný názor, za příslušnost k jiné "třídě". A není to jen v onom populárním tvrzení, že "myšlenka je dobrá, ale lidi ji zkazili". Jde jen o logické a přirozené dopady nenávisti, která není jen vedlejším projevem, ale přímo jedním ze základních kamenů tohoto učení. I proto se s lidmi, vyznávajícími tento světonázor, mohu snad bavit o fotbale nebo o počasí, ale kdykoli narazíme na zásadnější téma, nemůže to dopadnout dobře.

A podobné doporučení mám pro všechny, kteří tvrdí, že dnes pouze jedna totalita nahradila druhou. Prosím, zajděte si někdy na místa kolem Jáchymova, kde stály lágry, a představujte si. K tomu, aby člověk našel podstatné a principiální rozdíly, mu ani příliš představivosti netřeba.


P.S.: Jako drobný doklad nelidskosti tehdejších podmínek jsem si našel v jáchymovském muzeu drobný textík psaný na psacím stroji. Jedná se o telegrafickou zprávu velitele věznice v Ostrově sestře jednoho vězněného. Ocituji text doslova a myslím, že není třeba ho speciálně komentovat:

"Vas bratr petru frantisek byl vcera zastrelen na uteku. Na pohreb nejezdete. Velitel."

Jáchymov - město pro domýšlivé

30. července 2013 v 22:20 | Petr Vápeník |  Reportáže
I když jsem neměl v úmyslu jet letos někam na dovolenou, nakonec jsem se narychlo rozhodl vzít si přece jen "o prázdninách" aspoň týden volna a po několika zahraničních výletech se tentokrát rozhlédnout pro změnu po takovém českém kraji, kde jsem ještě nebyl, a mám ho přitom už řadu let v hledáčku. A tak jsem celkem znenadání změnil dobřichovickou adresu na přechodnou jáchymovskou a mým bydlištěm se na šest dní a pět nocí stal lázeňský hotel Praha. Je už takovou mojí libůstkou, že se do lázní nejezdím láznit, ale většinou spíš poznávat okolí a chodit po blízkých kopcích. Stejně tak v Jáchymově: Nepřijel jsem kvůli zdejší vyhlášené radonové lázni, nejsem tu kvůli desítkám druhů masáží (to je až k nevíře, čím vším lze taky masírovat) a dokonce ani kvůli romantické Afroditině koupeli ve speciální dvojvaně (byť bych si ji za určitých specifických okolností nechal líbit), neusrkávám z lázeňského koflíku léčivé drinky, nebrouzdám lázeňským krokem po parku. Jsem prostě lázeňský antihost.

Přesto jsem hned zpočátku týdne v Jáchymově poznal, že pobyt v lázních bude mít velmi pozitivní vliv na můj život, zejména na schopnost si domýšlet. Čtenáři blogu by sice mohli podléhat neoprávněnému pocitu, že domýšlet si umím až dost a každá drobnost se v mém převyprávění umí proměnit v interesantní a stěží opakovatelnou událost, ale věřte mi - v Jáchymově jsem rychle poznal, jaké mám v domýšlení ještě rezervy. Vlastně se dá říct, že jsem jen takové tupé trdlo, kterému krátký lázeňský pobyt snad konečně otevře oči.

Že bude jáchymovský pobyt školou domýšlení, jsem poznal hned na hotelové recepci. Jsem zvyklý dostat na recepci základní důležité informace, třeba jak se dostanu do svého pokoje a jak to bude se snídaní. Recepční byl ovšem tak vynervovaný z faktu, že jsem chtěl zaplatit kartou, i když on už do počítače zadal omylem platbu v hotovosti, že mi po dvaceti minutách vysilujícícho souboje s počítačem ukázal jen, kterým vchodem mám jít a že snídani budu mít ve své budově v přízemí. Došel jsem tedy ke vstupním dveřím doporučeného vchodu a dveře se přede mnou neotevřely. Byly přitom evidentně vybaveny zařízením na automatické otevírání, jen mně se recepční Sezam odmítl otevřít. Zkusil jsem tedy dveře olovit nahlas - bohužel jsem neznal jejich jméno, a tak jsem mohl pronést pouze temné "Dveře, otevřete se!", což jsem poté, co dveře nezareagovaly, změkčil kouzelným slovíčkem "prosím". Nic! Pokusil jsem se tedy trochu rozhýbat, abych upoutal čidlo, které na mne shlíželo nezúčastněně shora, roztančil jsem své tělo do takových rytmů, které bych do sebe neřekl, ale dveře vůči mé snaze zůstaly netečné jako je (aspoň chemicky) místní radon. Prozkoumal jsem všechny nápisy na dveřích, ale ani jeden z nich neříkal nic o tom, jak se má host zachovat, když ho dveře vyhodnotily jako nehodného vstupu. V tu chvíli někdo otevřel dveře zevnitř: "Co to vyvádíte, to si neumíte otevřít sám?" řekla paní z místního personálu, kterou jsem svými volnými cviky upoutal. Ukázalo se, že přívěšek k mému klíči je kouzelný a stačí ho přiložit k čidlu dveří, ozve se pípnutí a lázeňský Sezam se bez dalších protestů otevře. Jen mě bohužel nikdo do zdejšího čarovného systému nezasvětil. Měl jsem si to prostě domyslet.

Ve výtahu jsem zase marně hledal páté patro, ve kterém jsem měl pokoj. Výtah jezdí jen do čtyřky a schody tu taky končí. S důvěrou jsem tedy vyjel tak vysoko, jak to jen šlo, a poté, co jsem vyplašil několik dam marným hledáním pokoje 502 na čtvrtém patře, jsem si asi po necelé čtvrthodince všiml dalšího schodiště, které vedlo k podkrovním pokojům. Proč by se někdo namáhal mě na to upozornit, když si to přece můžu snadno domyslet sám, ne?

Ráno - veden hladem - jsem se dostavil do doporučené přízemní restaurace hotelu Praha. Obsluhující paní si podezřívavě změřila moji hotelovou kartu a vysvětlila mi, že zkratka "nadst" přece znamená nadstandard a to ví každé malé děcko, že nadstandardi jedí v restauraci o patro výš. Sice se mi nechtělo s nadále prázdným žaludkem opustit spokojeně debužírující standardy, ale nakonec jsem si řekl, že těch pár schodů za to stojí, uvelebil jsem se spokojeně v prostorách obsazených pouze několika od pohledu nadstandardními Germány a naložil jsem si na talíř některé nepříliš nadstandardní pochutiny. V tu chvíli ovšem doslova přiběhla do té doby nedohledatelná místní servírka, a ve dveřích se mdlobně zakymácela při představě, že takový člověk jako já jí pronikl do přísně střeženého prostoru, a chybělo jen málo, aby se ke mně blížila v jedné ruce s napřeženým krucifixem a ve druhé se svazkem čerstvého česneku, což by mělo na každého českého upíra, který chce upírat jejím německým prominentům vybrané lahůdky, zabrat. Vykopla mě jako prašivého psa - nadstandard-nenadstandard. Když jsem se bránil, že mě tam poslali zdola, odvětila sympaticky, že to si s nimi ještě vyřídí a odvelela mne do třetí restaurace, tentokrát do vedlejší budovy hotelu Curie. Jsem celkem nekonfliktní člověk, ale začínal jsem toho mít pomalu ale jistě dost.

Ve třetí restauraci jsem obsluhující slečně napřed ukázal kartičku se svým "nadst", načež i ona zakroutila hlavou a vysvětlila mi, že musím zpět tam, odkud mě před chvílí vyhodili, a že jestli netrefím, tak mě ráda doprovodí. Usoudil jsem, že nazrál čas, abych ze sebe přestal dělat otloukánka, který si má všechna místní podivná pravidla domyslet sám. Vysvětlil jsem slečně (která byla mimochodem ze všech nejvstřícnější), že se sice usmívám, ale už to není upřímný úsměv, ale pouhá přetvářka, protože jsem hladový a rozhodně nemám ambici dnes ráno poznat všechny jáchymovské restaurace. Rád vyčkám u stolu na okamžik, až se všechny zainteresované strany dohodnou, která si mne vytáhne jako černého Petra (byl jsem shodou okolností v černém). A pokud je zde obvyklým trestem za nadstandard snídaně v přítomnosti dámy, která přede mnou svěřený prostor brání vlastním tělem, rád se takového nadstandardu vzdám a ani nebudu chtít zpátky přeplatek. Ani jsem se nemusel domýšlet dlouho: V hotelu Curie mi po krátkém a nepříliš tlumeném vyjasňovacím telefonátu sdělili ortel, že k nim sice nepatřím, ale vzhledem k nastalé situaci si budou propříště považovat za čest, když budu chodit na snídani právě k nim. Vida - poprvé mi tu někdo řekl, jak se věci mají odehrát, a já se nemusel domýšlet.

To ale nic nemění na tom, že v Jáchymově je toho k domýšlení na každému rohu spousta: Například si musíte k řadě německých nápisů domýšlet český překlad, protože místní obchodníci nepovažují za nezbytné kolemjdoucí otravovat s češtinou a raději je nechávají pilovat cizí slovíčka. Musíte si k řadě domů domýšlet, jak asi vypadaly, když ještě nebyly na spadnutí, protože jen kousek mimo hlavní lázeňskou zónu připadá na jeden normální dům jeden a půl domu různým způsobem vybydleného, což jsem zatím nikde jinde (navíc přímo v centru města, v památkové zóně) neviděl. V jedné restauraci mi stroze oznámili, že jsem si mohl domyslet, že jejich svíčková je s vepřovým (ještěže nebyla s uzenou makrelou, to prý taky jde). A jak jsem si dnes prakticky vyzkoušel, na značném domýšlení jsou založeny i některé značené turistické trasy včetně těch, které byly vybudovány z dotací EU. Aspoň je vidět, že nás Evropská unie nechce ve všem vodit za ručičku a zjevně se potutelně uchichtává, když trochu bloudíme.

Ano, jak jste si právě mohli správně domyslet, už mám za sebou i první turistické zážitky. Ale vzhledem k tomu, že jde o trochu drsnější téma, říkal jsem si, že o něm napíšu až zítra, abych nemixoval příliš nevážné a příliš vážné téma - byť jsou obě spojena s Jáchymovem. Zvlášť když to příliš vážné je vážné natolik, jak by si člověk pouhým svým vlastním rozumem jen stěží dokázal domyslet.

Přímo proti mému oknu je jakýsi polorozpadlý dům obývaný početnou romskou rodinou. I v jejich oknech - podobně jako v tom mém - svítí do noci svým bledým světlem obrazovka. A když sleduji, jak se pak všichni dospělí z té rodiny spokojeně a vyspaní do růžova probouzejí lehce před devátou bez velkého stresu, domýšlím si, že je to nejspíš tím, že jsou na tom právě teď tak báječně jako já - prostě mají dovolenou! Vidíte, každá záhada má své jednoduché řešení. Stačí mít pořádně domýšlivé lázeňské hosty :-).


Tento domeček (stejně jako mnohé další přímo na hlavním náměstí) je na prodej. Nechcete? Některé jiné - jen o málo lepší - mají hezké názvy. Jako příhodný se mi třeba jevil název Saigon.

Někdy je snadné domyslet si, co se asi v domečku stalo, jindy to na první pohled vidět není.


V dost zoufalém stavu jsou i staré a jistě památkově chráněné domy z doby největšího rozkvětu města. Nezapomínejme, že v roce 1535 měl Jáchymov neuvěřitelných 18 000 obyvatel a byl druhým největším českým městem. Rozměry tehdy založeného náměstí tomu odpovídají. Mimochodem, čímpak se asi v téhle restauraci léčilo?


Tenhle motiv na kdysi výstavním a dnes hodně zanedbaném domku mě taky vyprovokoval k domýšlení. V Jáchymově žila před válkou většina sudetských Němců. Olympiáda v roce 1936 se konala v Berlíně a byla velkolepým spektáklem, který měl sloužit k propagaci německé Třetí říše. Byl majitelem domu velký obdivovatel čerstvě objevených "věčných" hodnot? A jak asi dopadl?

Nedělní miniglosy č.231

28. července 2013 v 18:14 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman uvedl, že po neúspěchu se stíháním bývalých poslanců Fuksy, Šnajdra a Tluchoře za přijetí úplatku se Státní zastupitelství pokusí naformulovat jiný důvod stíhání, na který se nebude vztahovat poslanecká imunita. Jednou z variant, která snad bude přijatelná i pro Nejvyšší soud, by mohlo být stíhání tzv. trafikantů za nedovolenou propagaci tabákových výrobků, protože exposlanci na své nové trafiky opomněli vyvěsit zákonem požadované varování, že kouření škodí zdraví.
-----------------------
Jak ukazují pravidelné reporty vývoje indexu politické kultury, v poslední době dochází k výraznému zhrubnutí celé společnosti včetně jejích elit. Zatímco psychologové a sociologové bijí na poplach, ekonomové hodnotí všeobecné zhrubnutí pozitivně, protože by na něm podle jejich názoru mohl profitovat již tak dost hrubý domácí produkt.
-----------------------
Aktivní používání známých výroků "Myslím, tudíž jsem" a "Vím, že nic nevím" dokonce i pro vlastní potřebu zakázal Úřad na ochranu osobních údajů, podle něhož do takových intimností nikomu cizímu nic není. Původně se měl zákaz vztahovat i na kdysi oblíbené rčení "Stát jsem já", ale protože dnes podle průzkumů nechce mít se státem nikdo nic společného, úředníci v tomto případě nevyhlásili zákaz, ale zatím pouze druhý stupeň ochranné aktivity - tzv. stav bdělosti.
-----------------------
Předseda tzv. vlády odborníků Jiří Rusnok dokonale zaskočil své protivníky v partii na české politické šachovnici, když v týdnu zcela nečekaně táhl ministrem dopravy na D1.
-----------------------
Horký vzduch, který k nám v posledních dnech dorazil z Alžírska a způsobil razantní nárůst teplot, požádal českou vládu o politický azyl. Pracovníci Českého hydrometeorologického ústavu již vydali varování, že azylové řízení může probíhat docela dlouho, a z toho důvodu se dají čekat vysoce nadprůměrné letní i podzimní teploty. V reakci na tuto skutečnost se rovněž prudce zvýšil počet trestných činů, protože se mnoho známých recidivistů touží dostat co nejdřív do chládku.


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:

Haiku rekordních veder

27. července 2013 v 23:13 | Petr Vápeník |  Haiku
Arabsky nemluvím a vzhledem k pohnuté historii si netroufám oslovit alžírský horký vzduch francouzsky, abych se v dobré víře při přivítání nedopustil nějakého faux pas, když už k nám vzácná návštěva vážila tak dlouhou cestu. Už takhle z něho mají meteorologové horečku, a ještě bych ho svým špatným gymnaziálním akcentem mohl dohřát. Pak by náš loňský dobřichovický rekord padl zcela jistě, i když všichni předvídají, že se tak zítra stane i bez mého nediplomatického přičinění. Ale nemylme se: Dnes ráno hluboko před sedmou hodinou, kdy to naposledy ještě šlo, jsem se šel proběhnout. Ne moc, jen slabých pět kilometrů, pomaličku, protože to rychleji neumím. A věřte nebo ne, ve stinných místech u Berounky oddychovala v trávě zcela nahá a na dotek chladivá rosa. Zdála se být připravená osvěžit kolemjdoucí i kolemběžící a taky trochu uražená, že toho nikdo nevyužívá, takže nestihla dát nikomu svůj studící polibek dříve než ji rozžíhající se slunce proměnilo v chomáček páry. Jak by asi chutnalo takové ranní osvěžení hebké kůži, kterou jsem si v té situaci představil a která by i jinak lehce frigidní rose jistě nemohla být ani trochu lhostejná?



Haiku rekordních veder


Dychtící rosa

vychladí v žhavé kůži

ornament lásky.



Cesta do pravěku: Asi se vám taky v tom horku nebude chtít vypravit na nějakou dlouhou cestu proti proudu času. Vypravme se tedy dnes jen do "polopravěku". Před přibližně dvěma roky jsem publikoval báseň, která se teď docela hodí k tento týden zveřejněnému článku o Bradburyho Marťanské kronice. Čas od času se totiž taky vypravím na Mars, abych se odtud z nadhledu mohl podívat na to, co se kolem mne a ve mně děje. Na snad, že bych tomu všemu pak lépe rozuměl, ale aspoň mám pocit, že pro lepší pochopení něco dělám. A když Mars nestačí, zapojím i další planety, až je z toho podivuhodný planetární mariáš. Ještě zajdu osvěžit se pětadvacetistupňovým africkým vzduchem na zahradu, vzhlédnu k nočnímu nebi a poohlédnu se, co dělají hrdinové a hrdinky staré básně Planetárium, když jim žhavé letní slunce aspoň na chvíli uvolnilo cestu k našim očím.

Ray Bradbury: Marťanská kronika

24. července 2013 v 1:49 | Petr Vápeník |  Knihy
Jsou knihy, které rostou (nebo klesají, přijde na to) se čtenářem. Nenesou jen jedno sdělení, ale tolik, kolikrát jsme ochotni se nad knihou v různé době, v různém věku a v různé situaci zamýšlet. Jak jsem si teď uvědomil, patří mezi ně i klasická kniha řazená do žánru sci-fi, Marťanská kronika Raye Bradburyho. Četl jsem ji kdysi dávno, že už jsem si z ní pamatoval jen základní téma: Postupé dobývání a kolonizaci čtvrté planety sluneční soustavy lidmi ze Země. Na knížku jsem narazil shodou okolností o jednom nedávném a pro mě mimořádně důležitém víkendu, který jsem strávil v Plzni, v bytě, ve kterém jsem prožil dětství. Stará knížka vydaná poprvé v roce 1950, ve druhém českém vydání z roku 1963 (v nákladu 120 000 výtisků, který je z dnešního pohledu snad ještě větším sci-fi, než kniha samotná). Nějak si řekla o moji pozornost, že právě ji jsem vytáhl z knihovny nabité mnoha dalšími zajímavými knížkami.

Začetl jsem se a užasl jsem: Tahle nádherná literatura že je to "obyčejné sci-fi", které jsem si pamatoval ještě ze svých studentských let? S odstupem mnoha let, během kterých jsem nabyl určitých životních zkušeností, které mne ovšem rozhodně nepřivedly k tak oblíbenému pesimismu, pro mne byla knížka doslova objevem. Soubor povídek různé povahy, od poetických přes sarkastické, od detektivních skoro k hororovým, všechny jsou pospojované do jednolitého bloku výpovědi o době osidlování Marsu, které je datováno (to by nás celkem mohlo zajímat, pokud bychom chtěli nesmyslně srovnávat nesrovnatelné) do let 1999 - 2026. Poměrně krátké období od prvních neúspěšných pokusů o vesmírný výsadek do prostředí ustupující ale přece jen ještě rozvinuté marťanské civilizace, přes období mohutného osídlování přivádějícího na Mars jak snílky a podivíny tak i pragmatické dobyvatele, až k období válečného konfliktu na Zemi, během kterého se většina lidí z Marsu vrací zpět, ale zanechává tu aspoň malý zárodek budoucího rozvoje. Smyčka životního cyklu zrychleného okolnostmi nad únosné meze.

Překvapilo mě, jak jsou povídky bohaté nejen myšlenkově, ale i jazykově. Třeba hned první větší povídka vyprávějící o tom, jak první pozemské astronauty zlikviduje obyčejný žárlivý manžel marťanské ženy, které se podaří přistání předpovědět ve svých snech, mne okouzlilo svou poetikou a nepolopatickou výstavbou děje.

Tu píseň si začala zpívat později toho dne, když se procházela mezi šumícími sloupy deště. Zpívala ji pořád znovu a znovu.
"Co to je za písničku?" vyštěkl nakonec její manžel, když vešel dovnitř a usadil se u plamenného stolku.

"Nevím." Zvedla oči překvapena sama sebou. Pozvedla ruku k ústům, jako by tomu nemohla uvěřit. Slunce zapadalo. V slábnoucím světle se dům uzavíral jako obrovská květina. Mezi sloupy zafoukal vítr; na plamenném stolku zaklokotal žhavý rybníček stříbrné lávy. Vítr jí čechral rusé vlasy a zapěl jí něžně do ucha. Stála tiše, hleděla do rozlehlých dálav sivého mořského dna, jako by se na něco rozpomínala, v žlutých očích jí stály slzy dojetí. "Drink to me only with thine eyes, and I will pledge with mine," zpívala dojatě, klidně a pomalu. "Or leave a kiss within the cup, and I´ll not ask for wine." Teď už si jen pro sebe pobrukovala, oči měla zavřené a rukama lehounce pohybovala ve větru. Píseň skončila.
Bylo to velmi krásné.

"Tu píseň jsem nikdy neslyšel. To jsi složila sama?" vyzvídal a upřel na ni přísný pohled.
"Ne. Ano. Ne - já vlastně nevím, vážně!" octla se ve velikých rozpacích. "Dokonce ani nevím, co znamenají ta slova; jsou v nějaké cizí řeči!"
"V jaké řeči?"
Bezděčným pohybem hodila řízky masa do bublající lávy. "Nevím." Za chviličku maso vytáhla, upravila a dala mu je na talíř. "Tak se mi zdá, že jsem vymyslela něco strašně hloupého. Ale nevím proč."
Neříkal nic. Díval se, jak hází maso do syčícího kráteru. Slunce zašlo. Pomalu, docela pomalu se snášela noc, vkrádala se do pokoje, postupně spolykala všechny sloupy i je oba a jako temné víno se rozlila po stropě. Obličeje jim ozařoval jen žár stříbrné lávy.

Znovu začala pobroukávat tu podivnou píseň.
Vyskočil ze židle, jako když ho bodne, a upjatě odešel z pokoje.

Zjevně není jednoduché zabydlovat planetu, na které stojí mnoho krásných starobylých, ale dávno opuštěných a rozpadajících se měst. Planetu, jejíž civilizace má nejlepší časy za sebou, možná už vůbec neexistuje, ale nejspíš ještě někde vzácně přežívá. Jak se rozvinuté duševní schopnosti původních Marťanů vyrovnají s nájezdníky rozvracející zbytky jejích starých pořádků? Co když dávní marťanští domorodci opravdu dokážou proniknout do mysli vyslanců Země, dokážou jim zhmotnit jejich sny, dokážou vzkřísit jejich mrtvé blízké. A občas se pokusí jim připomenout, aby ctili nejen přítomnost, ale uměli se uklonit i před minulostí, byť je pro ně jakkoli nepochopitelná.

Bradbury promítnul do své kroniky mnohé z toho, čím žil svět po druhé světové válce. Obdiv k energii ukryté v jádře hmoty, ale zároveň strach před její nezkrotností. Problémy se spolužitím rozdílných ras, které černoši řeší odchodem na Mars, kde chtějí začít znovu. Obava z pokračujícího upřednostňování konzumu a okamžitého užitku (jak asi planeta odolá těm, kteří ji přišli pouze zotročit a zneužít?), stejně jako z exportu pozemské byrokracie i do dosud z tohoto pohledu panenských oblastí. Obava o civilizaci, která dovede dokonale ovládnout techniku, ale zcela se jí nedostává reflexe, vyrovnanosti a smíření, vědomí souvislostí. Jak lidé zvládnou strach z neznáma a jaká jeho část je tvořena nebezpečím zvenku a kolik neznámého si neseme sami v sobě do všech míst, kam se před ním snažíme utéct.

Na dvorku stojí nějaký chlapec a nechce mi odpovídat," řekl stařec a celý se zachvěl. "Vypadá jako Tom!"
"Pojď si lehnout, něco se ti zdá."
"Ale on je tam, jen se podívej!"
Otevřel dveře ještě víc, aby se mohla podívat. Dul studený vítr, jemný deštík zkrápěl zem a postavička tam stála a hleděla na ně nepřítomnýma očima. Stařena se přidržela dveří.
"Jdi pryč!" řekla a mávla rukou, jako by ho chtěla odehnat. "Jdi pryč!"
"Že vypadá jako Tom?" zeptal se stařec.
Postavička se nehýbala.
"Mám strach," řekla stařena. Slabě zasténala a zmizela v ložnici.
Stařec zůstal stát ve větru, který mu smáčel ruce zimavým deštěm.
"Tome," zavolal tiše. "Tome, jestli jsi to ty, jestli jsi to nějakou náhodou ty, Tome, tak já nezamknu dveře. A jestli je ti zima a chceš se přijít ohřát, tak jen za chvilku přijď a lehni si u krbu: je tam pár kožešin."
Zavřel dveře, ale nezamkl je.
Jeho žena cítila, jak znovu uléhá, a roztřásla se hrůzou. "Dnes je strašná noc. Připadám si tak stará," zavzlykala.
"No tak, no tak," konejšil ji v náručí. "Jen spi."
Trvalo dlouho, než usnula.

A pak, jak naslouchal v úplném tichu, zaslechl, že se domovní dveře otvírají, závan deště a větru vniká do domu a dveře se zase zavírají. Slyšel lehké kroky u krbu a slaboučké oddychování. "Tome," řekl si pro sebe.
Blesk rozřízl oblohu a roztrhl temnotu ve dví.

Marťanská kronika je výborná kniha a zaslouženě se jí dostalo celosvětového uznání. I když jsem četl některé další Bradburyho knihy, jeví se mi ve srovnání s nimi kvalitnější a lidštější. Neboť co jiného, než lidský rozměr je pro nás důležité, když cestujeme tam, kde jsou lidé pouhými cizinci a dobyvateli.

Při všech tíživých peripetiích, o kterých Bradbury píše, zůstává, myslím, bytostným optimistou. Kdyby v nic jiného, věří v touhu objevovat a překonávat překážky, ale i v sílu toho, co nepomíjí, ale trvá, i když už je napohled překonané a prakticky zničené.

Přemýšlím, zdali bych byl ochoten jít za podmínek popsaných v Marťanské kronice (odhlížím teď samozřejmě od skutečných poměrů, které na Marsu vládnou, jak se teď postupně a velmi velmi pomalu dozvídáme) jít do takového rizika a být jedním z prvních osadníků, jít vstříc neznámému nebezpečí v novém světě. Umím si představit, že ano. Dovedu si představit takovou motivaci. V posledních několika letech mnohem víc, než kdy dřív.

A jak jste na tom v tomhle ohledu vy? Jste rozenými objeviteli s kloboukem stále připraveným u východu, které lákjí vzdálená tajemství víc než co jiného, nebo raději kořeníte v místech, které znáte a nevypočitatelné tajenky máte rádi jedině v křížovkách? Byli by z vás bradburyovští vyslanci planety Země? Co myslíte?

Nedělní miniglosy č.230

21. července 2013 v 18:15 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Jaroslav Párátko, známý pražský recidivista a nenapravitelný zloděj-půdař byl na zásah Nejvyššího soudu propuštěn na svobodu, protože se ukázalo, že na rozdíl od předchozích případů, kdy si k drobným krádežím vybíral především soukromé malostranské půdy, tentokrát kradl na půdě Sněmovny.
-----------------------
Nečekaného úspěchu dosáhlo na slavné cyklistické Tour de France družstvo českých komunistů. Cyklističtí reprezentanti KSČM oproti loňskému ročníku výrazně vylepšili především jízdu proti chronometru, spurty v hromadných dojezdech a jízdu v silném západním větru. Navíc zvládají velmi dobře horské alpské a pyrenejské etapy, protože jsou tradičně silní ve sjezdech.
-----------------------
Ústav pro jazyk český zavádí po vzoru českého zdravotnictví systém jazykových nadstandardů. Za přesně stanovený poplatek bude možné nechat si například zařadit vybrané vlastní slovo dočasně nebo trvale mezi tzv. vyjmenovaná slova, přestože se v nich za normální situace ypsilon nepíše. Předpokládá se, že jazykové nadstandardy budou nejčastěji používat ti, kteří mají se spisovnou češtinou v psané podobě potíže, a ostatní se jim proto smějí.
-----------------------
Bývalý premiér Petr Nečas při vyzvedávání své bývalé tajemnice z vězení podrobil zdrcující kritice podmínky, které panují ve vazebních věznicích. Za vrchol diskriminace považuje situaci, kdy jeho zadržení spolupracovníci - přestože sami byli tou dobou ve vazbě - mohli mít u sebe z bezpečnostních důvodů pouze brožované knihy.
-----------------------
V historicky první přímé volbě zvířete pro český státní znak vyhrál jednoznačně heraldický krteček nad tradičním dvouocasým lvem. "Tento výsledek se dal čekat," komentoval volbu jeden z čelných českých politologů. "Lvi na českém území už volně skoro nežijí a navíc jsou pro typickou českou povahu příliš přímočaří; voliči negativně hodnotili i skutečnost, že si lev v době ekonomické krize dovolil luxus mít dva ocasy. Krteček je na druhou stranu svou hrabivostí a sklonem vytvářet tunely českým voličům jednoznačně bližší." Někteří zoologové ovšem upozorňují na fakt, že by po prvních praktických zkušenostech s krtečkem ve znaku mohlo pro řadu voličů přijít rozčarování. Krtci jsou totiž zvyklí hrabat spíš od sebe, což by mohlo být pro průměrného malého českého voliče obtížně pochopitelné.



Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:

Nevlídné světy

18. července 2013 v 20:13 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Postrach nočních můr
je tvůj obraz toho času;
svět bez tónu tvého hlasu
vůbec nezní v dur.

Je to záhada:
Svět bez tvého pohlazení
dávno vlídným světem není,
byť tak vypadá.

Večer, ráno, v noci
i v době oběda
sen je jeden jako druhý.
Svět bez všech tvých barev duhy
má génia loci
příliš do šeda.

Prásknu do koní
a jedu vstříc létu.
Moje sny se koupou
v očích hlubokých jak tůně.
Svět bez tvojí jemné vůně
mi už nevoní.

Představa takových světů
jeví se mi ... hloupou :-).

Nedělní miniglosy č.229

14. července 2013 v 20:32 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nejmenovaný pražský příležitostný vědec a objevitel dokázal na vlastním příkladu, že i ve složité osobní situaci může být člověk velmi společensky prospěšný. Nadšenec využil toho, že mu ČEZ kvůli dluhům odpojil elektřinu a že mu zároveň došly zápalky, a poté, co se mu během první noci podařilo v komoře se štěstím nahmatat svícen, na základě opakovaného nočního experimentu jednoznačně prokázal, že známé české přísloví je v současnosti vhodné upravit na "I pod svícnem bývá tma."
-----------------------
Nový premiér Jiří Rusnok nechce ani slyšet o tom, že by měl kvůli neprůhledným soukromým finančním operacím odvolat ministra financí Jana Fischera. Proslýchá se, že je to hlavně proto, že Fischer pravděpodobně nějakým způsobem získal legendární Lexikon kouzel z pohádkové říše, díky kterému se mu podařilo před několika dny splatit miliónové dluhy z vlastní prezidentské kampaně. "Mohu potvrdit, že nový ministr dostal za úkol co nejrychleji zcela splatit státní dluh ČR," uvedl mluvčí ministerstva, "ale prosím o pár dní strpení, protože jde o velmi tlustou knihu, která navíc není vybavena rejstříkem, takže položka "Uhrazení kompletního státního dluhu" se špatně hledá, zvlášť když je kniha psaná švabachem".
-----------------------
Prezident Miloš Zeman na svoje poměry nečekaně vstřícně potvrdil redaktorovi Nedělních miniglos, že nebude riskovat nejisté srpnové hlasování v Poslanecké sněmovně a vyjádří důvěru nové vládě raději sám: "Ano, dříve bylo z nějakých hloupých historických důvodů zvykem, že důvěru vládě vyjadřovala dolní parlamentní komora, ale myslím, že i takový roztomilý idiot, jako jste vy, pane redaktore, musí konečně pochopit, že nastal ten správný čas vyjadřování důvěry odebrat nedůvěryhodným politikům a předat ho do rukou opravdových odborníků."
-----------------------
Nový ministr kultury Jiří Balvín veřejně prohlásil, že na kulturu by se měly použít prostředky ušetřené na příliš štědrých dávkách. Ukázalo se ale, že šlo jen o nedorozumění, ke kterému došlo, když pan ministr ve svém volném čase četl jednu z mnoha vulgárních diskusí na internetu a spletl si dávky s nadávkami, které jsou poslední dobou v České republice na rozdíl od dávek opravdu obzvláště štědré.
-----------------------
Svaz českých drákulistů podal žalobu na několik distributorů česneku, protože se ukázalo, že česnek z českých obchodů ani trochu nezabírá proti upírům, kteří jím nejenže nejsou odpuzováni, ale dokonce si ho oblíbili na topinkách. Podle znaleckého posudku je to způsobeno pouze tím, že na českém trhu je většinou česnek čínský. Ten velmi dobře zabírá na čínské upíry, kteří se ale v České republice prakticky nevyskytují. Policejní mluvčí navíc potvrdil, že v České republice se poslední dobou nevyskytují ani čeští upíři, kteří se na léto většinou přesunuli do Toskánska, do Karibiku a do Monaka.

Amadeus

11. července 2013 v 23:49 | Petr Vápeník |  Filmy

Je to už drahně víc než čtvrtstoletí, kdy jsem napsal svou první opravdu po všech stránkách kladnou "recenzi". Bylo mi tehdy 19 let a v srdci mi plálo mladistvé nadšení, všechno jsem pochopitelně věděl nejlépe a můj husí brk v kalamáři hořel kritickým plamenem. Dal jsem ve svých zápiscích (jen do šuplíku, blogy tehdy ještě nebyly) co proto nejvýznamnějším dostupným filmům i knížkám a pamatuju si velmi dobře, jak jsem zkritizoval slavnostní premiéry po rekonstrukci Národního divadla tak, že by důvěřivý čtenář musel Zlatou kapličku ještě pět let obcházet velkým obloukem. A pak - zčistajasna - pozitivní kritika. Jaké dílo uhasilo kritický oheň v mém samolibém srdci? Inu - Formanův filmový Amadeus.

Film jsem viděl za dlouhé roky od jeho premiéry už mockrát. Už několikrát jsem si říkal, když byl film uváděný v televizi, že není důvod se znovu dívat, zvlášť když kvalita televizního uvedení je s představením na velkém filmovém plátně nesrovnatelná. Film znám skoro nazpaměť, v zákrutách jeho děje mě nečeká žádné překvapení. Co mě tedy vede k tomu na ten film dívat znovu a znovu? Je to velmi jednoduché: Do křesla mě vždy doslova přiková dokonalá filmařina, dílo, ke kterému hledám v celých dějinách kinematografie jen velmi těžko srovnání. Navíc film při své kvalitě neobyčejně komerčně úspěšný. Když se mě někdo ptá na mých TOP 10 filmů, samozřejmě Amadeus nemůže ve výběru chybět; i když přesné pořadí "mé desítky" se zdráhám určit, je jasné, že skvělý film o personifikovaném střetu geniality a průměrnosti bude útočit na příčky nejvyšší.

Děj filmu je dobře znám nebo je alespoň leckde na webu k dispozici, takže nemá smysl ho zde uvádět. Důležité je ale poznamenat, že jde vlastně o zpověď zestárlého a kdysi velmi slavného hudebníka Antonia Salieriho (jeho obdivovatelům určitě Miloš Forman nesmí na oči, i když paradoxně pro Salieriho uměleckou resuscitaci udělal svým filmem snad nejvíc, co bylo možné). Zestárlý a zapomenutý žije jen se svými vzpomínkami a duši mu tíží vědomí, že přispěl k předčasné smrti Wolfganga Amadea Mozarta. Postupně se z jeho rozhovoru s mladým knězem začíná odvíjet fascinující příběh, který není jen vztahem dvou rivalů v intrikami prošpikovaném hudebním světě kolem vídeňského císařského dvora, a už vůbec není příběhem životopisným, byť z historických faktů vychází. Nejde v žádném případě o triviální souboj dobra a zla, vždyť Salieriho pohnutky jsou zpočátku vedeny dobrými úmysly a Mozart naopak má jako člověk spoustu problematických vlastností. Právě v nejednoznačnosti, mnohovrstevnatosti a plasticitě příběhu spočívá obrovská síla filmu.

Film Amadeus diváka nemilosrdně popadne již úvodní scénou nezdařené Salieriho sebevraždy. Střelhbitě se propojí hlavní klady filmu: Napínavý příběh, dynamický střih a skvěle vybraná hudba, hned prvních pár minut, během kterých odnášejí krvácejícího Salieriho přes dvůr paláce, do kterého se divák několikrát dostane prostřihem přímo doprostřed bujarého plesu a do toho úvodní titulky, vše natočené a sestříhané precizně na rytmus hudby. Všudypřítomné protiklady, které se prolínají celým filmem. Nádherná ukázka, jak ryze uměleckými prostředky ohromit diváka natolik, že nemá ani sílu dojít si do spíže pro slané brambůrky, protože by se od toho příběhu musel na chvíli odtrhnout.

Osudový vztah hlavních postav je ve filmu určující - i když děj má pochopitelně více linií, pozornost je stále soustředěna na vztah Mozart - Salieri, který po celou dobu dominuje, i když oba aktéři nejsou v přímém kontaktu. Další velký klad filmu je jeho nepolopatičnost: Film s divákem nemanipuluje, nevede ho za ručičku, počítá s ním jako s partnerem a vyžaduje jeho spolupráci. Nejde totiž zdaleka jen o příběh "v lidské rovině", ale velmi důležitou roli hraje i svět tvorby, inspirace, božského vnuknutí. Proč Mozart tvoří tak lehce, zatímco Salieri musí za každý takt svých děl zaplatit zarputilou tvrdou prací? Proč si Bůh zvolil za svůj nástroj právě nezdárné přerostlé dítě - Mozarta, když jiní jsou mu ochotni za podobný dar tolik obětovat. Vysmívá se snad jejich poctivému snažení? Proč, když přece i oni jsou ochotni svého Boha uctívat a sloužit mu do roztrhání těla za špetku božské inspirace? Salieri si připadá jako Bohem vysmívaný a odkopnutý, proto vyhlašuje Bohu soukromou válku a jeho hlavním cílem se stává zničení toho "božského konstruktu" - Mozarta. Tato snaha ale nijak neumenšuje Salieriho okouzlení geniální Mozartovou hudbou. Další důvod k vzteku: Proč Bůh dává někomu schopnost genialitu rozeznat a ocenit, když mu pak odpírá se k ní přiblížit vlastním dílem? Výsledkem je paradoxní schizofrenní postoj Salieriho, který se závistivě zasazuje o to, aby se Mozartova hudba hrála ve Vídni co nejméně, ale nedokáže odolat, aby se na každé představení sám nevypravil, aby ji v její dokonalosti mohl slyšet.

Forman dokáže děj filmu poctivě od základů stavět ale umí ho i zrychlit v dokonalé zkratce (např. smrt Salieriho otce, která je stříhaná přesně na vrcholící jiskřivou Pergolesiho hudbu). Vůbec - propojení obrazu s hudbou je neuvěřitelně působivé, tok filmu jako by se přesně přizpůsoboval hudebním frázím. V každé dílčí scéně je tolik různých významů, až si člověk říká, že zdaleka vše nemůže být dáno jen "pouhým" záměrem tvůrců, protože prostě tolik souvislostí není možné naplánovat, vymyslet a propojit v konečném díle, souvislostí, které postupně divákovi docházejí často až při opakovaných shlédnutích filmu. Co když i film sám je výsledkem podobné božské inspirace, které sám staví nezbouratelný památník?

Podobně jako hudební dílo - i film prochází částmi s odlišnými tempy vyprávění, rychlé pasáže střídají pomalejší (ale nikoli odpočinková) lyrická intermezza, do zprvu celkem rozpustilého alegretta se začne pořád víc nasouvat tísnivý mollový duch. Není snad pro diváka, který zná kontext, dojemnější scéna než ta, ve které se zničený Mozart svému ničiteli omlouvá za to, že ho považoval za nepřejícího, a Salieri - převtělený v danou chvíli léměř do role lokaje - tuto omluvu rozpačitě odmítá. Podobně jako v klasice zcela jiného filmového žánru se dvě hlavní postavy stále přibližují, až nakonec stanou tváří v tvář ve vrcholné scéně celého filmu: Dva hudebníci odhazují před tváří smrti své pozemské neshody a splynou v jeden duch, který je schopen zplodit a zaznamenat nádherné tóny Rekviem - zádušní mše za sebe sama. Nádherná dynamická scéna postupného kladení jednotlivých vrstev hudební matérie, jejichž souzvukem vzniká dokonalá krása. I naprostí hudební neználci sledují tuto pasáž s otevřenými ústy.

Na rozdíl od kovbojek jsme svědky nikoli bezprostředního povýšení dobra a potrestání zla. Ono není totiž vůbec zřejmé, kdo vyhrál a kdo prohrál a co by takové vítězství nebo prohra mohly v kontextu Mozartova a Salieriho příběhu vůbec znamenat. Snad následující velice prostý ale přece srdceryvný Mozartův pohřeb do hromadného hrobu (další paradox, tentokrát na rozdíl od řady ostatních historicky věrný). Nebo fakt, že Salieri Mozarta přežil o 34 let? Až teď si teprve uvědomujeme, že stále posloucháme jen zpověď starého, dávno zapomenutého hudebníka, který s vědomím svých činů a možná snad jen s vědomím svých záměrů, které se jen úradkem božím skutečně naplnily, vrací do normálního života navěky poznamenaného smíchem a hudbou geniálního Amadea a vlastními pocity viny.

Pamatuji si, jak si dobová oficiální česká kritika tahala až z paty povinné výtky k dílu emigranta; obzvlášť mě popudilo tvrzení, že Amadeus nedostatečně vykresluje Mozartův vztah k Praze. O nic takového samozřejmě ve filmu nešlo, stejně jako nešlo o vídeňské přesné reálie a životopisná data, tvůrci si opravdu skutečnost ohýbali, jak se jim zrovna pro jejich záměry hodilo, což ovšem nepramenilo z jejich neznalosti, ale z nadřazení hlavního poselství filmu "obyčejné" historické skutečnosti. Ale když už se nedalo vytknout skoro nic jiného i takový nesmysl byl tehdy dobrý. Ostatně - dolary za natáčení na mnoha místech Prahy (představovala ve filmu Vídeň) a na dalších místech v naší zemi už byly v peněženkách příslušných institucí, takže se tehdejší režim mohl přestat přetvařovat, že mu úspěch režiséra Formana nevadí. A úspěch to byl fenomenální a zasloužený - třináct nominací na Oskary - z toho osm skutečně proměněných - mluví za mnohé.

Ještě se musím zmínit o režisérské verzi z roku 2002, kdy Forman vrátil do filmu i některé dříve vystřižené scény. Ne vždy se podle mého jedná o obohacení filmu. Například zatímco scéna, kdy Salieri vydírá Mozartovu manželku, aby mu byla po vůli (tvůrci se báli, že by odhalená ňadra Elisabeth Berridgeové, která by posunula film ve škatulkách nepřístupnosti, mohla mít fatální dopad na návštěvnost v kinech) umožnila pochopit skutečně zamýšlený smysl některých dalších scén a replik, jiné přidané pasáže film spíš zpomalují a jsou možná paradoxně tím nejslabším, co je dnes ve filmu k vidění. Dobré ale každopádně je, že je dnes možné vidět film v takové podobě, jak ho režisér se svými spolupracovníky opravdu zamýšlel.

Inu, ať přemýšlím, jak chci, ani po osmadvaceti letech nemůžu o filmu Amadeus napsat křivého slova. Dlouho jsem váhal, jestli má vůbec smysl psát o tak starém filmu. No a řekl jsem si, že i když jistě většina z vás film viděla, dorostla v mezidobí celá jedna generace mladých lidí, pro které je tento film podobnou prehistorií jako pro mne v mládí např. těsně poválečné filmy italského neorelismu (a taky jsou mezi nimi moc dobré kousky :-)). Co já vím, třeba zrovna tenhle článek někoho z těch mladých, kteří právě dnes třímají svůj plamenný kritický meč, přiměje k tomu, aby se na tu (pro mne) báječnou filmovou "prehistorickou vykopávku" poprvé podívali, kdo ví? :-).



Mimochodem, mám pro vás tentokrát dvě záludné ale myslím že zajímavé otázky k hereckému obsazení filmu:

1. Kdo hrál ve filmu roli papeže (pokud se tedy vůbec nějaký papež v Amadeovi objevil)?

2. Kdo hrál ve filmu roli mladičké Mozartovy služebné, kterou si najal Salieri, aby mu průběžně o Mozartově rodině podávala informace? A víte, čím si tato herečka po mnoha letech vydobyla opravdovou světovou slávu?

Nedělní miniglosy č.228

7. července 2013 v 18:47 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Po neoficiálním vyjádření ředitele Policie ČR, že lidé by si měli dávat bacha především sami, protože policie nebude mít dost peněz na zachování stávajících činností, lidé v několika hodinách vykoupili v obchodech s hudebninami všechny skladby Johanna Sebastiana Bacha a pro jistotu i Wolfganga Amadea Mozarta.
-----------------------
Designovanému premiérovi Jiřímu Rusnokovi se nadále nedaří sehnat do vlády ministra financí. "Je to těžké," potvrdil nám nejmenovaný Rusnokův spolupracovník. "Málokdo splňuje oba nezbytné předpoklady, že v ekonomice musí být vynikajícím znalcem financí a v politice neumí do pěti počítat."
-----------------------
Podle představitelů Klubu českých spiritistů v předvečer svého svátku překvapivě podpořil církevní restituce i Mistr Jan Hus. Politologové soudí, že to jen potvrzuje jejich domněnku, že naštvanost české veřejnosti dosáhla už takového stupně, že si lidé církevní restituce troufají podporovat výhradně jen ze záhrobí.
-----------------------
V Českých Budějovicích byla v jednom z improvizovaných úkrytů před slzným plynem ustanovena nová Strana za čisté Čechy. Strana bude používat slogan Dvojitá hygienická čistota - celé zdraví, chce bojovat za pokračování akce "Čisté ruce", hodlá podporovat rozvoj čističek odpadních vod a čistíren oděvů a požaduje uzákonit pro každého zaměstnance jeden den volna v roce na čištění oken, což je slibně se rozvíjející akce podporovaná i firmou Microsoft.
-----------------------
Ministerstvo školství vyhlásilo na počest výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu na příští školní rok povinnou maturitu ze staroslověnštiny. Na podporu domácí přípravy k maturitě z tohoto zajímavého jazyka vydalo ministerstvo speciální hru scrabble v hlaholici. Maturanti již po mnoha změnách maturitní koncepce v posledních letech rezignovali na odpor a jen se tiše obávají, aby někdo z ministerských úředníků nevyšťoural nějaké výročí starého Egypta, protože hieroglyfy jsou prý pro začátečníky docela těžké.


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno.

Fotovýstava Obrazy ze zásvětlí - bilancování

5. července 2013 v 15:49 | Petr Vápeník

Je už to tak na světě zařízené, že pěkné okamžiky letí rychle a ty nepříjemné se vlečou. Ani jsem se nestihnul pořádně rozkoukat a celý měsíc trvající výstava mých fotek na dobřichovickém zámku Obrazy ze zásvětlí skončila. Před pár dny jsem fotky sundal ze stěn, vymontoval je z rámů, které jsem vrátil pořadateli, sbalil si fotky do dvou krabic a odnesl si je zase do svého dobřichovického brlohu. Včera už ve výstavním sále byl další natěšený autor, aby na své vernisáži uvedl do veřejného života pro změnu svoje obrazy. Koloběh výstavního sálu. Mimochodem, nedalo mi to a na vernisáži jsem se byl podívat a nové fotky paní Ivy Mašínové se mi moc líbily a je možné, že se k nim ještě v průběhu července podrobněji vrátím v nějaké speciální reportáži.

Říkal jsem si, že by se asi slušelo udělat si nějakou rychlou pracovní bilanci, co se během výstavy povedlo, co naopak moc ne, co mě překvapilo, co nadchlo, co rozesmutnělo a taky co z téhle zajímavé zkušenosti vyplývá pro můj další život. V pár odstavcích se o takové krátké zamyšlení pokusím:

Poučení č.1: ONO TO JDE!! Nikdy jsem o žádné výstavě neuvažoval a když mi známí říkali, že by si možná fotky nějakou veřejnou prezentaci zasloužily, bral jsem to spíš jako projev slušnosti. Něco takového přece není možné, protože výstavy jsou určeny pro skutečné fotografky a fotografy, ne pro takové amatéry jako jsem já. Dnes díky výstavě můžu odpovědně říct, že to jde. Ať už je to cokoli - když svým věcem sami aspoň trochu věříte, nenecháte se otrávit semtam nějakým tím odmítnutím nebo kyselým obličejem a nebojíte se jít s vlastní kůží na trh, nic není nemožné.

Poučení č.2: SAMOSTATNÁ VÝSTAVA JE OHROMNÁ ZKUŠENOST pro autora i pro ty, co ho znají. Najednou jste vidět v jiném úhlu, v jiném světle, stejně jako lidé, kteří vaši výstavu navštíví. Řekli byste do těch lidí, že se zajímají o fotky a o výtvarné věci? A řekli by to oni do vás? Všechny červnové víkendy jsem skoro celé strávil na výstavě, mluvil jsem se stovkami návštěvníků, z nichž většinu jsem viděl poprvé v životě. Stovky návštěvníků, to jsou stovky úhlů pohledu, stovky rozličných podob osobního vkusu, stovky odlišných zkušeností a vidění světa. S někým jste na tak úplně stejné vlně, že jen valíte oči, s někým jste naopak v "motivující disharmonii". Co návštěvník, to jiná nálada, jiné oko, jiná chuť sdílet svůj pohled. Někdo prolétne sál během pár vteřin, jiný setrvá v detailním a opakovaném pozorování dvě hodiny.

Poučení č.3: KAŽDÁ FOTKA SI NAJDE SVÉHO DIVÁKA. Spousta návštěvníků mi dala spontánně najevo, které fotky se jim osobně líbí a které ne. Některé fotky byly kontroverznější, jiné nenápadnější, ale ani jedna se nevrátila ke mně domů s tím, že by ji nikdo z diváků nevyzdvihl a neocenil.

Poučení č.4: KAŽDÉHO TO NEZAJÍMÁ. Představa, že vy jako autor žijete několik měsíců přípravou a zviditelňováním akce, je pro řadu lidí nepochopitelná a podezřelá. Je třeba se smířit s tím, že lidé žijou jinými a pro sebe důležitějšími věcmi ve svých vlastních světech a že to není projevem jejich podivínství, ale naopak jejich přirozenosti. Informoval jsem kupříkladu správu Autorského klubu o své akci v domnění, že samostatná autorská výstava fotek, které byly většinou poprvé zveřejněny právě na blogu v rámci AK, by mohla být pro Autorský klub zajímavá. Nejen, že nebyla, ale nevysloužil jsem si ani odpověď typu "jdi se bodnout!" Z toho jsem pochopil, že Autorský klub řeší mnohem závažnější věci, než jsou veřejné projevy autorství svých členů. Vyvodil jsem si z toho soukromé poučení, že propříště výstavu doplním o "vizážistický kout", kde by měly členky AK deset minut péče o pleť, řasy a nehty zdarma, to by mohlo v AK zabrat, co myslíte? :-)

Poučení č.5: REKLAMY NENÍ NIKDY DOST. Každý krok vstříc náhodně kolemjdoucím, každá doplněná šipka, plakát, letáček, vizitka jednoznačně zvyšuje zájem diváků. Jen málo lidí si vás cíleně najde, ostatní musíte z ulice a z jejich pohodlných domovů doslova ukradnout. Proto jsem roznášel po večerech svoje letáky do dobřichovických schránek, proto jsem dělal plošné mailové, blogové i facebookové "nálety". Pokud to na někoho bylo příliš, zpětně se omlouvám, ale potvrdil jsem si, že nestačí mlčky čekat v koutě, až někdo přijde. Každá drobná komplikace sdělení přitom přináší nedorozumění. Myslel jsem si třeba, že když se výstava uskuteční od 1.června do 1.července, je to nejjednodušší možné sdělení. Zahrnutí prvního červencového dne ale sdělení nečekaně zkomplikovalo a v řadě lidí zanechalo mylný dojem, že výstava je přístupná i během července.

Poučení č.6: POČÍTAT JE TŘEBA SE VŠÍM. Například s tím, že pokud stojí zámek na břehu řeky, může přijít povodeň. Ještěže Brdy nesoptí :-).

Poučení č.7: I MALÁ VÝSTAVA JE VELKÝM PROJEKTEM. Ukázalo se, že chce-li si člověk sám kompletně zoraganizoval slušnou výstavu včetně zajímavé a dobře navštívené vernisáže a kompletní propagace, jedná se vlastně o pořádný "projekt". Ten můj projekt trval několik měsíců a měl v podrobné podobě více než 200 položek, které bylo třeba udělat a zajistit. Překvapením pro mě bylo to, že vlastní práce s fotografiemi činila jen asi 10-15% všech aktivit. To ostatní byly doprovodné a často ve výsledku skoro neviditelné věci, které ale zajišťovaly, že průběh akce bude bezproblémový, což se nakonec - pominu-li dočasně rozbouřenou přírodu, se kterou jsem v plánu nepočítal - stalo.


Základní statistické údaje:
Výstava byla oficiálně přístupná 32 dní, od čehož se ale musí odečíst 3 dny povodní. Na výstavu byl vstup zdarma, neprodávaly se žádné vstupenky, takže celkový počet návštěvníků se dá pouze odhadovat. Podle víkendové návštěvnosti, jednoho testovacího pracovního dne a četnosti zápisů do Návštěvní knihy se dá celkový počet návštěvníků odhadnout na 1 800 - 2 200 lidí. K tomu jsem k dnešnímu dni zaregistroval 2 310 návštěv na webových stránkách výstavy, z toho asi čtvrtina byla ze zahraničí (nejexotičtějšími návštěvníky byli hosté z Kuvajtu). Bylo rozebráno několik stovek vizitek a ukradena jedna propiska :-). V návštěvní knize se objevilo 60 zápisů a vzkazů (mimochodem - další poučení: pokud je autor v sále, návštěvníci do návštěvní knihy skoro nepíšou, i když si o fotkách třeba i podrobně povídají). Přestože lidé celkem oceňovali odkaz na blog v podobě QR kódu, skutečně ho využilo jen několik z nich a ti spíš ještě jen chtěli vyzkoušet, jestli jejich čtečka funguje, případně ukázat partnerce, že oni vědí, co ten divný obrázek v autorově životopisu znamená :-))

Díky výstavě jsem měl možnost mluvit naživo i s několika blogery, konkrétně s Lady Intrikánkou, Žirafou, Vendy W., Šárkou, Pižlíkem a Luckou. Všechno to byla setkání moc milá a všem moc děkuji za návštěvu.

Potkal jsem se i se zahraničními návštěvníky: Mluvil jsem se skupinou anglických cyklistek, oprášil jsem dávné základy francouzštiny při doprovázení představitele pražského Francouzského institutu, lámal jsem si hlavu se vzkazem v návštěvní knize, který je snad v nizozemštině či dánštině a který stejně nedokážu úplně přečíst, provázel jsem svérázného obyvatele skotských Orknejí, kterému jsem chtěl přeložit názvy fotek do angličtiny a selhal jsem hned u vchodu, kde jako první na ráně visel Trychtýřník :-). Povídal jsem si s nadšenou španělskou studentkou i s párem okouzlených amerických důchodců, kupodivu jsem po mnoha letech použil i pár ruských slovíček, protože i na ruské návštěvníky došlo. Přiznávám, překvapilo mě, kolik cizinců na takové akci zcela mimo hlavní turistické cíle může člověk potkat a bude-li ještě někdy nějaká další výstava, musím s nimi ve svých plánech víc počítat.


Celkově tedy za sebe můžu hodnotit výstavu jako velmi zdařilou a z mého pohledu i úspěšnou, protože v mnoha ohledech překonala moje očekávání. Samozřejmě, nepovedlo se úplně všechno, leccos bych dnes udělal jinak, ale i to je velmi pozitivní přínos akce, že díky ní vím, co bych příště chtěl zopakovat, co podpořit, co vylepšit a čemu se třeba vyhnout. Z těch pro mě zásadních věcí se vlastně nepodařilo jen jedno: Vzhledem k některým nepříznivým okolnostem nemohli dorazit osobně dva lidé, které jsem si na výstavě jako spokojené diváky moc přál, už proto, že některé výstavní fotky byly kdysi focené pro ně a nebýt nich, výstava by se v této podobě nikdy neuskutečnila. Jmenovat nebudu, však oni vědí.

Původně jsem předpokládal, že výstava bude jedna a jediná a nic podobného už se nebude opakovat. Nejde to sice vyloučit, ale odezva z některých stran byla tak pozitivní, že jsem dostal i několik dalších zajímavých kontaktů, díky kterým by se třeba mohlo v budoucnu uskutečnit něco podobného. Kromě toho už v průběhu dobřichovické akce se odehrála i původně neplánovaná výstava v Poličce, takže to vypadá, že propříště se při vhodné konstelaci nebudu zdráhat usilovat o další možnost výstavy. Minimálně mě to bude motivovat v další práci a třeba se mi podaří i to, dostat se trochu blíž k těm z vás, kteří to měli do Dobřichovic daleko a museli vzít zavděk E-katalogem výstavy na webu.


Nejkontroverznější fotka z celé výstavy (s názvem Modré údolí), která vystavena původně být vůbec neměla a nakonec byla součástí výstavní kolekce jen proto, že dispozice výstavního sálu poněkud upřednostňovaly fotky na výšku. Buď se návštěvníkům líbila opravdu moc anebo se jim opravdu velmi nelíbila, skoro nic mezi tím. Jedna návštěvnice, které se jinak všechny ostatní fotky moc líbily a která netušila, že jsem autorem, ale myslela, že sál jen hlídám, před fotkou neustále nervózně přecházela a opakovala nahlas směrem ke mně: "Ale tohle už přehnal, tohle opravdu přehnal..." Tak jsem jí potvrdil, že autor je jinak, aspoň jak ho znám, docela normální, ale TOHLE ten Vápeník opravdu přehnal :-).



Teď ještě během víkendu pošlu všem identifikovaným návštěvníkům, na které mám spojení, děkovný e-mail, a pak už mě nejspíš čeká další vyjednávání s dalšími místy, kde se dají vystavovat fotky. Samozřejmě, se zkušenostmi z dobřichovické výstavy půjde leccos snáz, ale i tak to bude vždycky velmi napínavé a bez jistoty úspěchu. Zároveň je mi jasné, že si musím zřídit webové stránky zaměřené pouze na fotografie, což už ale teď bude snazší, protože se dají využít zkušenosti s vytvořením webových stránek výstavy i některé materiály pro uplynulou výstavu připravené. No a samozřejmě budu fotit dál a pokud budu mít něco nového zajímavého, je pravděpodobné, že se fotky objeví jako obyčejně i na tomto blogu. Je pravda, že jsem v posledních týdnech zcela vážně uvažoval, že po výstavě tento blog definitivně ukončím, protože jsem si nebyl jistý, jestli mám nadále tu správnou motivaci a důvody v něm pokračovat. Je možné, že se některé věci na tomto blogu změní, ale jeho uzavření jsem ještě po delší úvaze protentokrát odložil. Tak uvidíme.

Děkuji všem za povzbuzování a za podporu a těším se na vše, co přijde. A co vy? Která z výstavních fotek (viz E-katalog) se líbí nebo naopak nelíbí vám? Máte svého favorita? To víte, teď jsem z výstavy zvyklý se "svými" návštěvníky o fotkách mluvit :-)

Koncert Laca Décziho

3. července 2013 v 7:02 | Petr Vápeník |  Kulturní špehýrkou

Zrovna nedávno jsem slyšel o jednom velmi povedeném koncertě legendárního jazzového trumpetisty Laca Décziho a říkal jsem si: Kdyby tak Laco měl nějaké vystoupení poblíž Prahy, hned bych se šel taky podívat. To jsem ovšem netušil, že slavný hudebník se svou kapelou Celula New York bude mít vystoupení přímo na dobřichovickém zámku, kde zrovna probíhal poslední víkend mé fotografické výstavy Obrazy ze zásvětlí. A tak se stalo, že mi stačilo pouze večer sejít z výstavního sálu dolů na nádvoří a mohl jsem si poslechnout fascinující výkon čtyř skvělých jazzových muzikantů. Že je skvělým muzikantem Laco Déczi, to jsem samozřejmě věděl dávno, ale pro mě byly velkým a milým překvapením především kvality dalších mladých hráčů, dohromady tvořili úžasný vzájemně se doplňující tým, který svými jazzovými rytmy dokonale rozhýbal zprvu trochu zatuhlé dobřichovické obecenstvo. Z koncertu jsem si přinesl dvě cédéčka, tak se k poslechu samozřejmě vrátím, ale musím připustit, že živé vystoupení mě nadchlo. Tak vám ukážu aspoň pár fotek z moc zajímavého večera.



Baskytarista Michael Krásný



Bubeník Vaico Déczi



Improvizované jazzové pódium na nádvoří dobřichovického zámku



Trumpetista má ve svých 75 letech pořád spoustu energie a v přestávce velmi ochotně rozmlouvá s diváky a podepisuje své desky



Kompletní sestava kapely Celula New York, tedy i s vynikajícím klávesistou Janem Alešem



A klaněčka na závěr úspěšného koncertu


Osobně mě potěšilo i to, že jsem o přestávce koncertu měl možnost přivítat mnoho z diváků a dokonce i některé účinkující ve výstavním sále zámku, kam se přišli podívat na mé fotky :-)