Ray Bradbury: Marťanská kronika

24. července 2013 v 1:49 | Petr Vápeník |  Knihy
Jsou knihy, které rostou (nebo klesají, přijde na to) se čtenářem. Nenesou jen jedno sdělení, ale tolik, kolikrát jsme ochotni se nad knihou v různé době, v různém věku a v různé situaci zamýšlet. Jak jsem si teď uvědomil, patří mezi ně i klasická kniha řazená do žánru sci-fi, Marťanská kronika Raye Bradburyho. Četl jsem ji kdysi dávno, že už jsem si z ní pamatoval jen základní téma: Postupé dobývání a kolonizaci čtvrté planety sluneční soustavy lidmi ze Země. Na knížku jsem narazil shodou okolností o jednom nedávném a pro mě mimořádně důležitém víkendu, který jsem strávil v Plzni, v bytě, ve kterém jsem prožil dětství. Stará knížka vydaná poprvé v roce 1950, ve druhém českém vydání z roku 1963 (v nákladu 120 000 výtisků, který je z dnešního pohledu snad ještě větším sci-fi, než kniha samotná). Nějak si řekla o moji pozornost, že právě ji jsem vytáhl z knihovny nabité mnoha dalšími zajímavými knížkami.

Začetl jsem se a užasl jsem: Tahle nádherná literatura že je to "obyčejné sci-fi", které jsem si pamatoval ještě ze svých studentských let? S odstupem mnoha let, během kterých jsem nabyl určitých životních zkušeností, které mne ovšem rozhodně nepřivedly k tak oblíbenému pesimismu, pro mne byla knížka doslova objevem. Soubor povídek různé povahy, od poetických přes sarkastické, od detektivních skoro k hororovým, všechny jsou pospojované do jednolitého bloku výpovědi o době osidlování Marsu, které je datováno (to by nás celkem mohlo zajímat, pokud bychom chtěli nesmyslně srovnávat nesrovnatelné) do let 1999 - 2026. Poměrně krátké období od prvních neúspěšných pokusů o vesmírný výsadek do prostředí ustupující ale přece jen ještě rozvinuté marťanské civilizace, přes období mohutného osídlování přivádějícího na Mars jak snílky a podivíny tak i pragmatické dobyvatele, až k období válečného konfliktu na Zemi, během kterého se většina lidí z Marsu vrací zpět, ale zanechává tu aspoň malý zárodek budoucího rozvoje. Smyčka životního cyklu zrychleného okolnostmi nad únosné meze.

Překvapilo mě, jak jsou povídky bohaté nejen myšlenkově, ale i jazykově. Třeba hned první větší povídka vyprávějící o tom, jak první pozemské astronauty zlikviduje obyčejný žárlivý manžel marťanské ženy, které se podaří přistání předpovědět ve svých snech, mne okouzlilo svou poetikou a nepolopatickou výstavbou děje.

Tu píseň si začala zpívat později toho dne, když se procházela mezi šumícími sloupy deště. Zpívala ji pořád znovu a znovu.
"Co to je za písničku?" vyštěkl nakonec její manžel, když vešel dovnitř a usadil se u plamenného stolku.

"Nevím." Zvedla oči překvapena sama sebou. Pozvedla ruku k ústům, jako by tomu nemohla uvěřit. Slunce zapadalo. V slábnoucím světle se dům uzavíral jako obrovská květina. Mezi sloupy zafoukal vítr; na plamenném stolku zaklokotal žhavý rybníček stříbrné lávy. Vítr jí čechral rusé vlasy a zapěl jí něžně do ucha. Stála tiše, hleděla do rozlehlých dálav sivého mořského dna, jako by se na něco rozpomínala, v žlutých očích jí stály slzy dojetí. "Drink to me only with thine eyes, and I will pledge with mine," zpívala dojatě, klidně a pomalu. "Or leave a kiss within the cup, and I´ll not ask for wine." Teď už si jen pro sebe pobrukovala, oči měla zavřené a rukama lehounce pohybovala ve větru. Píseň skončila.
Bylo to velmi krásné.

"Tu píseň jsem nikdy neslyšel. To jsi složila sama?" vyzvídal a upřel na ni přísný pohled.
"Ne. Ano. Ne - já vlastně nevím, vážně!" octla se ve velikých rozpacích. "Dokonce ani nevím, co znamenají ta slova; jsou v nějaké cizí řeči!"
"V jaké řeči?"
Bezděčným pohybem hodila řízky masa do bublající lávy. "Nevím." Za chviličku maso vytáhla, upravila a dala mu je na talíř. "Tak se mi zdá, že jsem vymyslela něco strašně hloupého. Ale nevím proč."
Neříkal nic. Díval se, jak hází maso do syčícího kráteru. Slunce zašlo. Pomalu, docela pomalu se snášela noc, vkrádala se do pokoje, postupně spolykala všechny sloupy i je oba a jako temné víno se rozlila po stropě. Obličeje jim ozařoval jen žár stříbrné lávy.

Znovu začala pobroukávat tu podivnou píseň.
Vyskočil ze židle, jako když ho bodne, a upjatě odešel z pokoje.

Zjevně není jednoduché zabydlovat planetu, na které stojí mnoho krásných starobylých, ale dávno opuštěných a rozpadajících se měst. Planetu, jejíž civilizace má nejlepší časy za sebou, možná už vůbec neexistuje, ale nejspíš ještě někde vzácně přežívá. Jak se rozvinuté duševní schopnosti původních Marťanů vyrovnají s nájezdníky rozvracející zbytky jejích starých pořádků? Co když dávní marťanští domorodci opravdu dokážou proniknout do mysli vyslanců Země, dokážou jim zhmotnit jejich sny, dokážou vzkřísit jejich mrtvé blízké. A občas se pokusí jim připomenout, aby ctili nejen přítomnost, ale uměli se uklonit i před minulostí, byť je pro ně jakkoli nepochopitelná.

Bradbury promítnul do své kroniky mnohé z toho, čím žil svět po druhé světové válce. Obdiv k energii ukryté v jádře hmoty, ale zároveň strach před její nezkrotností. Problémy se spolužitím rozdílných ras, které černoši řeší odchodem na Mars, kde chtějí začít znovu. Obava z pokračujícího upřednostňování konzumu a okamžitého užitku (jak asi planeta odolá těm, kteří ji přišli pouze zotročit a zneužít?), stejně jako z exportu pozemské byrokracie i do dosud z tohoto pohledu panenských oblastí. Obava o civilizaci, která dovede dokonale ovládnout techniku, ale zcela se jí nedostává reflexe, vyrovnanosti a smíření, vědomí souvislostí. Jak lidé zvládnou strach z neznáma a jaká jeho část je tvořena nebezpečím zvenku a kolik neznámého si neseme sami v sobě do všech míst, kam se před ním snažíme utéct.

Na dvorku stojí nějaký chlapec a nechce mi odpovídat," řekl stařec a celý se zachvěl. "Vypadá jako Tom!"
"Pojď si lehnout, něco se ti zdá."
"Ale on je tam, jen se podívej!"
Otevřel dveře ještě víc, aby se mohla podívat. Dul studený vítr, jemný deštík zkrápěl zem a postavička tam stála a hleděla na ně nepřítomnýma očima. Stařena se přidržela dveří.
"Jdi pryč!" řekla a mávla rukou, jako by ho chtěla odehnat. "Jdi pryč!"
"Že vypadá jako Tom?" zeptal se stařec.
Postavička se nehýbala.
"Mám strach," řekla stařena. Slabě zasténala a zmizela v ložnici.
Stařec zůstal stát ve větru, který mu smáčel ruce zimavým deštěm.
"Tome," zavolal tiše. "Tome, jestli jsi to ty, jestli jsi to nějakou náhodou ty, Tome, tak já nezamknu dveře. A jestli je ti zima a chceš se přijít ohřát, tak jen za chvilku přijď a lehni si u krbu: je tam pár kožešin."
Zavřel dveře, ale nezamkl je.
Jeho žena cítila, jak znovu uléhá, a roztřásla se hrůzou. "Dnes je strašná noc. Připadám si tak stará," zavzlykala.
"No tak, no tak," konejšil ji v náručí. "Jen spi."
Trvalo dlouho, než usnula.

A pak, jak naslouchal v úplném tichu, zaslechl, že se domovní dveře otvírají, závan deště a větru vniká do domu a dveře se zase zavírají. Slyšel lehké kroky u krbu a slaboučké oddychování. "Tome," řekl si pro sebe.
Blesk rozřízl oblohu a roztrhl temnotu ve dví.

Marťanská kronika je výborná kniha a zaslouženě se jí dostalo celosvětového uznání. I když jsem četl některé další Bradburyho knihy, jeví se mi ve srovnání s nimi kvalitnější a lidštější. Neboť co jiného, než lidský rozměr je pro nás důležité, když cestujeme tam, kde jsou lidé pouhými cizinci a dobyvateli.

Při všech tíživých peripetiích, o kterých Bradbury píše, zůstává, myslím, bytostným optimistou. Kdyby v nic jiného, věří v touhu objevovat a překonávat překážky, ale i v sílu toho, co nepomíjí, ale trvá, i když už je napohled překonané a prakticky zničené.

Přemýšlím, zdali bych byl ochoten jít za podmínek popsaných v Marťanské kronice (odhlížím teď samozřejmě od skutečných poměrů, které na Marsu vládnou, jak se teď postupně a velmi velmi pomalu dozvídáme) jít do takového rizika a být jedním z prvních osadníků, jít vstříc neznámému nebezpečí v novém světě. Umím si představit, že ano. Dovedu si představit takovou motivaci. V posledních několika letech mnohem víc, než kdy dřív.

A jak jste na tom v tomhle ohledu vy? Jste rozenými objeviteli s kloboukem stále připraveným u východu, které lákjí vzdálená tajemství víc než co jiného, nebo raději kořeníte v místech, které znáte a nevypočitatelné tajenky máte rádi jedině v křížovkách? Byli by z vás bradburyovští vyslanci planety Země? Co myslíte?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 24. července 2013 v 7:40 | Reagovat

Marťanskou kroniku jsem myslím vůbec nečetla, ač jinak jsem přelouskávala povinnou četbu poctivě protože mne čtení narozdíl od jiných spolužáků nesmírně bavilo. Všeobecně knihy mají svou platnost a vždycky si v nich člověk nejde paralelu s tím co právě prožívá, ať byly napsány v jakémkoli časovém úseku. Dá se říct že i  já se posunuji v knihách, co jsem četla dřív a líbilo se mi to, nelíbí se mi teď a naopak. A pak jsou knihy které si drží tu oblibu stále i po několikerém přečtení. Co se týká dobrdružství....nevím jak bych se zachovala, to člověk pozná až v okamžiku nutnosti. Nejsem úplnej zakořeňovač ale ani dobrodružný osidlovač. Řídím se heslem: "Nevyhledávej dobrodružství, ale přijde -li nebraň se mu!" .Ono strašně moc záleží alespoň u mne, jestli jsem v ten daný čas zamilovaná a milovaná. Pak nechci samozřejmě onu osobu opustit. A jelikož já potřebuju k životu být vždycky do něčeho nebo někoho zamilovaná asi bych nebyla ten správný dobrodružný osidlovač :-)

2 Edith Holá Edith Holá | Web | 24. července 2013 v 10:39 | Reagovat

Četla jsem od něj pouze 451 stupňů Fahrenheita. Bradbury sice předpověděl zánik knih, ale spletl se jak to bude. Zlikvudují je čtečky, počítače a neviditelná ruka trhu, protože se za chvíli budou vydávat jen to, co lidi kupují, takže samé béčkov:-(
Na tu knihu ale často vzpomínám. Lidé se tam učili celé zpaměti, aby je zachovaly i přes jejich vypalování požárníkama. To bylo hodně silné. Nedokážu si představit, že bych se nějakou naučila nazpaměť.

3 pavel pavel | Web | 24. července 2013 v 19:15 | Reagovat

Jako kluk jsem byl z jeho knih nadšený, ale nevím jestli by mne dnes zaujaly.

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. července 2013 v 20:04 | Reagovat

Nejlepší je ilustrovaná žena. Tu mám nejraději. I jako badatel.

5 Radka* Radka* | E-mail | Web | 24. července 2013 v 20:43 | Reagovat

Vím určitě, že ne, potřebuji pevnou půdu pod nohama, potřebuji svůj pevný bod ve vesmíru. Plahočím se pěšky po Zemi a držím se jí jako klíště, prorůstám kořeny někam na druhou polokouli. Jsem rozený strážce, hraničář, sběrač a jsem tak šťastná. A to přes hory přečtených verneovek v dětském věku a velehory sci-fi knih v dospělosti. Každý má svůj úděl, můj je rozhodně pozemský :-).

6 Čerf Čerf | 25. července 2013 v 0:40 | Reagovat

[1]: Dobré heslo. Neříkám, že jsem našel v knížce paralelu ke svému životu, ale je fakt, že jsem si vychutnával úplně jiná místa než kdysi dávno.

[2]: Mně se Marťanská kronika líbí víc, nejspíš tou formou volně propojených ale v jádru samostatných povídek. Je zhuštěnější a "variabilnější", což mi jako čtenáři vyhovuje.

Vida, i u knih starého Homéra patřilo k dobrému dobovému tónu umět je odrecitovat od začátku do konce. A že těch stránek je mezi začátkem a koncem dost! :-)

7 Čerf Čerf | 25. července 2013 v 0:43 | Reagovat

[3]: Právě to mě zaskočilo, že mě knížka paradoxně zaujala o dost víc než před léty. Možná méně jako sci-fi, ale víc svým lidským (nebo marťanským?) příběhem a zvláštní poetikou.

[4]: Máš na mysli něco jako bodypainting? :-)

[5]: Tak ať země kolem tebe jenom kvete.

8 pizlik1 pizlik1 | Web | 25. července 2013 v 6:49 | Reagovat

Dříve jsem jeho knihy četla a byla z nich nadšená, dnes mi nic neříkají. Spíš to ale bude tím, že v současnosti kromě trochy poezie a duchovní literatury nic jiného nečtu.
Když jsem hned po škole pracovala v bance, měli jsme kolegu, který byl silně přechytřelý a pořád nás o něčem poučoval. Silně ráčkoval a jednou nám doporučoval  knihu  451 stupňů Fahrenheita a při vyslovení jména spisovatele vrčel jako kolovrátek. Nebylo to ode mě hezké, ale my se pak s kamarádkou téměř válely smíchy. :-)

9 Teeda Teeda | Web | 26. července 2013 v 11:20 | Reagovat

Tak tohle byla velmi navnazující recenze.. Myslím, že si to skutečně žádá výlet do knihovny. :)

10 Miloš Miloš | Web | 26. července 2013 v 15:44 | Reagovat

Osídlování Marsu má menší zpoždění, ale prý je možné si tam rezervovat (nebo snad i koupit) "pozemky".
Říkám si, zda také nekoupit menší parcelu, jen mě trochu odrazuje, že cesta na Mars prý trvá rok. Jako víkendová chata se Mars moc nehodí. :-)

11 Lucka Lucka | 27. července 2013 v 8:49 | Reagovat

Loni koncem roku vydala média zprávu o tom, že "na Marsu našel robot cosi tak úžasného, že to otřese základy lidské civilizace". Tak jsme diskutovali, co to tam asi tak našel a těšili jsme se na tu pecku. Náš tip č.1 byl, že nafotil parcely vykolíkované Tescem nebo Kellnerem. Nakonec z toho nebylo nic - řekli, že nalezl uhlík, nebo tak něco. Ale kdo ví jak to bylo. Jestli už nejdeme pozdě... :-?

12 Čerf Čerf | 27. července 2013 v 9:10 | Reagovat

[8]: Taky jsem myslel, že mi to nic neřekne, prolétnu knížku během pár minut, připomenu si ji a zase ji založím. Ale mile mě to překvapilo :-)

[9]: V knihovně tuhle knížku mívají. Jsem rád, že jsem tě navnadil :-).

[10]: Snad jedině na prodloužený víkend :-).

[11]: Ony tyhle převratné události bývají ve skutečnosti převratné málokdy. Ale humbuk je kolem nich třeba, jinak sponzoři (včetně státu) na další výzkum nepřispějou a dají své finance radši do baseballu nebo do pořádání olympiády, což by byla škoda, protože baseball mi nic neříká :-)

13 Krutomýval Krutomýval | Web | 28. července 2013 v 6:45 | Reagovat

dnes sem se o podobných tématech bavil s čtvrtým člověkem co kdy vstoupil na Měsíc. Až budu znovu střízlivý a při silách, něco o tom napíšu na svůj blog. Bylo to rozhodně zajímavé.

A na Mars bych bydlet nešel, v tom mám jasno. Nejen po dnešku po pár příhodách astronautů z vesmírných cest....

14 Míra Míra | 28. července 2013 v 13:49 | Reagovat

Jsem na tom podobně jako Vendy. Nevyhledávám, ale ani nekořením. Manželka tak trochu vyhledává, takže jsem se už leckams podíval a tu a tam něco zažil. Marťanskou kroniku mám v hlavě zapsánu z mládí a v domácí knihovně navždy. Už po ní sahám. Je vedro...

15 Vendy Vendy | Web | 4. srpna 2013 v 12:24 | Reagovat

Zajímavé, že k Marťanské kronice jsem přistupovala podobně jak ty, tedy s různým časovým odstupem a s různým náhledem. Pamatuji si, že v nějakých patnácti letech mě těžce nebavila, dokonce zklamala (byla jsem holt zvyklá na jinou literaturu, přímočařejší příběhy), pak jsem se k ní dostala o pár let později a okouzlila mě. Nejen poetičností, ale i vnitřním poselstvím. Vlastně je to o lidech - jací jsou na zemi, takoví budou i na Marsu. Kdo je ochranitelský a ohleduplný, bude se stejně tak chovat i na vzdálené planetě. Kdo je bezohledný kořistník, svou povahu si ponese i tam a běda tomu, kdo mu cestu zkříží.
Proto si myslím, že s kolonizováním jiných planet se vůbec nic nezmění, dokud se nezmění lidstvo samo.
I když utéct odtud mám taky občas chuť, přesto mě něco poutá k rodné hroudě, abych tak pravdu řekla. Jsem asi spíš zápecník a dovedu obdivovat krásy kolem v okolí několika kilometrů.
Ale až to tady bude samý solární panel, silnice a továrny, tak mě asi tady nebude držet nic, mimo věku, páč budu už tak stará, že na nějaké odstěhování nebudu mít ani sil. :-? Ale to jsem odbočila...
Marťanská kronika je opravdu soubor nádherných povídek, které na sebe navazují jen hlavní linkou, protože jednotlivé příběhy jsou zkrátka jednotlivé.
Bylo mi dost líto té nádherné marťanské civilizace, skleněných paláců, upravených měst a původních obyvatel, kteří cítili a jednali mnohem jemněji a kultivovaněji, než obhroublí pozemšťané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama