Srpen 2013

Haiku slapových jevů

28. srpna 2013 v 23:09 | Petr Vápeník |  Haiku
Už to tak bývá, že nejen u moře, ale i v úplně obyčejném životě působí někdy pozoruhodné slapové jevy. Když jsem kupříkladu dorazil na japonský ostrov Miyajima k proslulé plovoucí bráně torii (ano, to je ten obrázek vlevo ve sloupci menu, přes který je možné se prokliknout na reportáže z mé téměř už dva roky staré japonské cesty), brána právě neplavala. Voda ustoupila a obnažila i za přílivu potopenou část dřevěné konstrukce. Nevyšly tedy tak krásné romantické fotky jako když se oranžové tělo velkolepé brány koupe zároveň ve vlnách i v přívětivých slunečních paprscích. Zato bylo možné se kolem nádherné brány volně procházet, potkávat se s dalšími lidmi a dotknout se jí, být s ní ve fyzickém kontaktu, což je taky úžasný zážitek. Něco, co by za přílivu nebylo možné.

Slapové jevy v životě se projevují povětšinou tak, že jednou je napohled lépe, vše se daří, ústa se automaticky kroutí do úsměvu, jindy je zase o něco hůře, úsměvy jsou nahrazeny podmračeným čelem a člověk si třeba občas i vzdychne. To důležité je, aby byly oba jevy ve snesitelné rovnováze, kdyby pro nic jiného, tak proto, abychom si i za vlády jednoho období podrželi dobré povědomí o tom, jak to vypadá v tom druhém, a buď se dokázali těšit z dobrého, nebo se naopak utěšovat vírou ve změnu. Obojí má svůj smysl, jedno bez druhého nemůže existovat, podobně jako nemůže být skutečný příliv bez odlivu.

Navzdory tomuto veřejnoprávně vyváženému konstatování si dovolím popřát i s pomocí dnešního haiku zdejším čtenářům pokud možno především to dobré :-)



Haiku slapových jevů


Příliv s odlivem

na trůnu střídají se.

Moře je věčné.



Cesta do pravěku: Dnes se vypravíme nejen do blogového pravěku (konkrétně do srpna 2010) ale i do jazykového středověku. Máte taky občas problém s tím správně pojmenovat vzdálenější příbuzné? Tak to by vám mohl článek O sestřencích a tetěňatech napomoci ve správné orientaci. Anebo vás naopak ještě víc uvrhne do jazykové mlhy, kdoví? :-)


No a úplně na závěr tu mám ještě malou reklamu: Nedávno jsem si ku příležitosti své fotografické výstavy Obrazy ze zásvětlí připravil "jednorázové" webové stránky, na kterých bylo možné najít kompletní katalog vystavených fotografií, ale i řadu informací i zajímavostí k této akci. Ukazuje se ale, že bude zřejmě účelné mít jedny trvalejší webové stránky, které se na rozdíl od stránek blogových budou orientovat především na fotografie. Proto jsem připravil první návrh zcela nových webových stránek, tentokrát už na vlastní doméně na adresách

www.petrvapenik.cz, www.petrvapenik.com a www.petrvapenik.eu (všechny tři adresy vedou na stejné místo)

Najdete tam informace o mých fotkách, trochu taky o mně jako o fotografovi, ale hlavně tam budou k prohlédnutí různé fotky, které budu postupně doplňovat a upravovat. Chtěl bych udržovat rozumnou rovnováhu mezi blogem a "fotowebem"; předpokládám, že blog bude dynamičtější a častěji obměňovaný a fotky na něm budu spíše testovat, zatímco fotostránky by měly být stabilnější, cosi jako "stálá expozice", kterou se budu snažit postupně kultivovat a doplňovat. Oba weby budou "spolupracovat" a budou do značné míry propojené, o zásadnějších novinkách budu samozřejmě informovat i zde na blogu, abyste o nic nepřišli. Každopádně jste kdykoli vítáni na obou místech a budu se snažit, aby pro vás byla obě vždy přívětivě přitažlivá :-).

Fíkovník u Panny Marie pod řetězem

26. srpna 2013 v 22:46 | Petr Vápeník |  Pražské drobnůstky
K chrámu Panny Marie pod řetězem na Malé Straně chodím rád a často a mám s ní spojenou celou řadu zajímavých a velmi osobních zážitků (blíže např. článek Koncert pod řetězem). Ale až poté, co jsem začal jezdit do Řecka a mohl jsem obdivovat tamější vzrostlé fíkovníky a ochutnat jejich vynikající sladké plody přímo ze stromu, až poté, co jsem si jednou z Lefkady přivezl malý výhonek, který mi již několik let roste v květníku za oknem, až pak jsem si všimnul, že jeden ze stromů (nu, spíše keřů) na nádvoří tohoto krásného gotického kostela je právě fíkovník.

V českých podmínkách to není úplně běžný strom, přece jen je tu podnebí - přes všechno globální oteplování - o dost drsnější než ve Středomoří a docela mě to překvapilo. Od té doby se vždycky, když jdu kolem, zajdu na nádvoří podívat, jak strom prosperuje. A je třeba říct, že se stromek snaží, což je vidět i na následujících fotografiích hustých a tvarově charakteristických fíkových listů různé velikosti. Nutno uznat, že jako starodávný (a tehdy prý jediný) módní oděv je docela šik :-).



Až před nedávnem mě napadlo poradit se s Mr.Googlem, jestli náhodou o tomto v českém prostředí nepříliš tradičním botanickém exempláři neví nějakou zajímavou podrobnost. A "centrální mozek lidstva" opět nezklamal, protože jsem se dozvěděl, že stromek je ze šedesátých let 20.století, kdy sazeničku až z Palestiny (a to až na několikátý pokus) zasadil člen místního maltézského řádu Karel Vilém Horký, který studoval arabistiku na Filosofické fakultě University Karlovy.



Jak je vidět, přestože pokus o vysazení stromku několikrát selhal, nakonec se zajímavý experiment vydařil a dnes fíkovník nejenže roste, ale dokonce i plodí; prozatím zelených fíků je na stromku spousta a dva z nich jsou i na následujícím obrázku. Docela pěkné exempláře, co myslíte? Jestli budete mít kolem stromku cestu někdy koncem září, můžete se podívat jestli plody budou stejně jako ve své daleké jižní domovině také při zrání žloutnout a nakonec i dostávat fialový nádech. Mám ale podezření, že případná ochutnávka nebude v našich podmínkách nic moc :-).


A co vy? Víte o nějakých dalších českých plodících fíkovnících? Ten můj v květníku za oknem, pocházející z malého výhonku fíkovníku z jednoho krásného malého horského kláštera na Lefkadě (podrobnosti i s fotografií obrovitého "otcovského" stromu si můžete přečíst a prohlédnout v článku Klášter Agia Paraskevi) se už jakžtakž vyrovnal s mou svéráznou "střídavou" péčí, měří v současné době víc než půl metru a má pět velikých průběžně se obměňujících listů a zatím ještě žádné plody. Tak velký jako jeho z Palestiny pocházející kolega na nádvoří pražského chrámu Panny Marie pod řetězem, ovšem nejspíš nikdy nebude.

Jak tak o slaďoučkých čerstvých fících přemýšlím a píšu, dostal jsem na ně chuť. Zrovna minulý týden jsem viděl v dobřichovické zelenině nádherné velké fíky za dvacet korun kus. Nejspíš neodolám :-).

Nedělní miniglosy č.235

25. srpna 2013 v 16:49 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pražští strážníci varují občany před násilnickými tlupami poslanců, které operují v ulicích a parcích vnitřní Prahy. Poslanci totiž po rozpuštění Sněmovny a po nuceném vystěhování z parlamentních ubytoven vytvořili bezprizorné skupinky podle stranické příslušnosti, které kočují v okolí Parlamentu, přepadají nic netušící kolemjdoucí, zatahují je do improvizovaných diskusních brlohů na svazích Petřína a vystavují je nezměrným psychickým útrapách tím, že je nutí diskutovat o situaci ve společnosti a poslouchat připravené pozměňovací návrhy k projednávaným zákonům, které kvůli rozpuštění Sněmovny jinak přijdou vniveč.
-----------------------
Aby se prezidentu Zemanovi lépe plnil další z jeho slibů, totiž že se zasadí o růst průměrné mzdy, rozhodla se česká vláda, že průměrná mzda se od září nebude počítat podle nějakých stupidních vzorečků, ale bude se vyhlašovat zákonem. "Chceme se držet analogie s vyhlašováním minimální mzdy, a zaručit tak, že během příštího levicového volebního období průměrná mzda výrazně vzroste, protože na to voliči vždycky dobře slyší," řekl nám mluvčí vlády. Protesty českých statistiků a ekonomů utnul prezident velmi rázně: "Chce to jen odvahu k netradičním řešením. Kdybych se já jako prezident bál udělat některé nezbytné razantní řezy - byť i proti dosavadním ústavním zvyklostem - je docela možné, že bychom tu dnes ještě - považte - měli demokracii."
-----------------------
Vzhledem k aktuálnímu politickému rozložení sil v české společnosti začnou čeští výpravčí nosit po předčasných volbách zase své tradiční červené čepice.
-----------------------
Velké množství speciálních potravinových doplňků obsahujících antioxidanty se chystá po víkendových protiromských demonstracích zakoupit česká policie, protože doufá, že by jí to mohlo pomoci v boji s volnými radikály.
-----------------------
Kvůli natáčení nového filmu v produkci Ridleyho Scotta byla celou noc z pátku na sobotu a v průběhu sobotního rána zastavena doprava na metru linky B z Florence na Smíchovské nádraží. "Ukázalo se, že za těch pár dolarů byli kvůli natáčení amerického filmu ochotni zastavit kompletně provoz metra na celých 10 hodin pouze v Praze a v Jerevanu," řekl nám zástupce americké produkce. "Pak jsme ale zjistili, že v Jerevanu nešlo o 10 hodin, ale jen o pár minut, nešlo o metro ale o starý autobus a nešlo o to ho zastavit, ale roztlačit."


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:

O pohyblivých Madlách

23. srpna 2013 v 15:54 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Není to tak dávno, co u každého eskalátoru v pražském metru byl (a kdoví, možná ještě někde je) zajímavý nápis: PŘIDRŽUJTE SE POHYBLIVÝCH MADEL! Vždycky jsem se poctivě rozhlížel, jestli není nějaká pohyblivá Madla poblíž. Ne, že bych byl tělesně či názorově tak vratký, abych se potřeboval při jízdě na schodech za každou cenu někoho přidržovat, ale požaduje-li to po mně přepravce důsledně a dokonce s vykřičníkem, nebudu se takovému nařízení protivit a rád mu to udělám k vůli. Ale buď jsem měl prostě na pohyblivé Madly smůlu anebo jich byl vždycky fatální nedostatek, prostě nikdy jsem žádnou skutečnou pohyblivou Madlu nepotkal. Kdoví, jestli vůbec existují! To víš, nejsou lidi, odpověděl mi kdysi jeden známý z dopravního podniku, když jsem se mu se svou pochybností svěřil. Ano, rád bych si něco takového vyzkoušel v praxi, je-li to tak napsané v přepravním řádu, který mám v prostorách metra dodržovat. Aspoň jednou!

Ono je to také možná tím, že Madel je prostě ve společnosti obecně nedostatek. Když se podíváte na jména dnešních dívek, na Madlu často nenarazíte. Přitom to bývalo velmi slavné a populární jméno; o Máří Madle se dokonce učívalo v náboženství a bývaly i doby, kdy Madla zpívala Evropě. Madla s Apolénkou a Veronikou se sice ještě kdysi dávno stihly nominovat do jednoho z dnešního pohledu už obstarožního hitu, ale je pravda, že pak Madly prožily určitý ústup ze slávy (a to ani nemluvím o Apolénkách).

Pak je tu taky ona podmínka pohyblivosti. Když se podíváte na lidi jedoucí v metru na eskalátoru, moc pohybliví nebývají, většinou jen zírají na lidi v protisměru. Občas je možné vidět nějakou slečnu se sluchátky, která se pohybuje v rytmu do soukromí vlastních uší uvězněné hudby. Několikrát jsem se v domnění, že mé pátrání je u úspěšného konce, zkoušel takové pohyblivé slečny zeptat, zda není Madla, ale nikdy nebyla, a navíc místo aby se omezila na věcnou odpověď ano/ne, vždycky k ní přidala i nevyžádaný názor na míru mé inteligence. Nevím, co je na tom špatného, snažit se přijít na vysvětlení takového logického lapsu: Reklama na pohyblivé Madly byla v metru na každém rohu, ale ve skutečnosti jich muselo být méně než revizorů.

Taky mě napadlo, že mohlo padnout u soudu nějaké precendentní rozhodnutí, které mělo zbavit takové zaměstnání určité diskriminační pachuti. Však jak k tomu přijdou všechny Jarky, Petry, Vlasty, Jany, Heleny, Lucie, Denisy, Katky, Marie, Jitky, Moniky, Aničky, Renáty či Evy, že zrovna o Madly je v metru takový zájem. A to nemluvím o Karlech, Václavech, Josefech, Pavlech, Matějích, Adamech, Jaroslavech a koneckonců i o Petrech, pro které je kvůli genderovému znevýhodnění a přetrvávajícím předsudkům obtížné stát se profesionální pohyblivou Madlou, přestože pro madelství mají ty nejlepší předpoklady a náležité vzdělání. Jak k tomu my, Nemadly, přijdeme? Nebo se můžeme rovněž hlásit jako zájemci o práci pohyblivé Madly? Třeba já bych podobnou práci vykonával rád: Byl bych jako pohyblivá Madla každodenní oporou cestujících, kteří by se mne s oprávněnou důvěrou v pevnost mých postojů přidržovali, dával bych jim při ježdění po roztřesených schodech pocit bezpečí. Konečně bych dělal něco bezprostředně užitečného! Jen v různých dotaznících, uznávám, by zaměstnání "pohyblivá Madla, dopravní podnik hlavního města Prahy" nemuselo působit vždy dobře. Ale jistě by nebylo těžké tuhle drobnost vyřešit a vytisknout pohyblivým Madlám na vizitky třeba "manažer bezpečnosti eskalátorové přepravy", aby na nás úředníci nekoukali skrz prsty.

Ale to je tak vždy: Když se pro něco konečně opravdu pevně a nezvratně rozhodnu, přicházívám pohříchu pozdě: Zdá se totiž, že v metru už pohyblivým Madlám odzvonilo. Nápisy vyzývající cestující k přidržování, byly nahrazeny moderními piktogramy, ze kterých sice není skoro nikdy poznat, co vlastně vyjadřují, ale zato není nutné se přitom obtěžovat čtením. Než se stihnu zorientovat, jestli unisex panáček na obrázku vyjadřuje pokyn "Jízda v protisměru se zapovídá" nebo "Zvracejte výhradně vpravo ve směru jízdy", a jde-li vůbec o panáčka a ne o menšího medvěda, kterého je podle obrázku povoleno přepravovat výhradně vztyčeného na zadních, většinou už jsou jezdící schody stejně u konce. A tak s nostalgickou slzou v oku vzpomínám na inspirativní pohyblivé Madly, kterých se podle příslušných ustanovení přepravního řádu bylo právem a zároveň milou povinností přidržovati.

Z přemítání nad pomíjivostí starého světa mne vytrhává až informace, že jedny velmi dlouhé a donedávna pohyblivé schody jsou dočasně nepohyblivé, pročež je třeba vystoupat z hlubiny na zemský povrch pouze přičiněním vlastních zbytků svalů. Rozhlížím se kolem sebe stejně nešťastně a stejně marně jako dříve po pohyblivých Madlách. Že by se nenašel ani žádný svalnatý dobrodinec, který by mne lehce jako pápěří vynesl vzhůru, žádný pohyblivý Arnold, kterého by se bylo možné pro jednou přidržet místo Madly?

A tak supím pěšky do dlouhých nepojízdných schodů a představuji si, jak asi Madla s Arnoldem budou vypadat na novém zcela nesrozumitelném piktogramu :-).

Lennonova zeď a Beethovenův platan

21. srpna 2013 v 21:38 | Petr Vápeník |  Pražské drobnůstky
Protože mám ode dneška tři dny dovolené a tentokrát nevyrážím na žádné cesty, rozhodl jsem se podívat pro změnu - do Prahy. Ne však ranním vlakem jako každé normální jitro - s výhledem na další dlouhý pracovní den, ale jako nadšený turista. Fotoaparát do pohotovostní polohy, sluneční brýle, do očí nadšení z procházky krásnými místy a je skoro jisté, že mne místní obchodníci a turističtí nahaněči budou oslovovat německy nebo anglicky. Je libo výstavu mučících nástrojů? Projížďku lodí po Vltavě? Dostalo se mi dokonce i tiché nabídky zprostředkování sexuálních služeb, ale zprostředkovatel rychle prchnul, když jsem se nahlas s těžkým pražským přízvukem zeptal "co ste to povidáááál?"

Kromě spousty jiných drobných zajímavostí, které si představíme někdy příště, jsem navštívil i svou oblíbenou Malou Stranu a Kampu. A vzhledem k dnešnímu pohnutému jubileu jsem chvíli postál u známé "Lennonovy zdi", která se v šedivých sedmdesátých a osmdesátých letech stala symbolem svobody a odporu proti tehdejší vrchnosti. Dřívější "zeď nářků" se po Lennonově smrti stala místem zasvěceným právě Johnu Lennonovi a jeho myšlenkám, na zdi se objevovaly stále nové citáty, básně a graffiti, což přimělo čas od času dohlížející orgány udělat brigádu a příliš svobodomyslné myšlenky přetřít pěkně uniformní šedí nebo zelení, i když to jen aktivizovalo plodné autory ke stále novým a novým výtvorům, dokonce i v době, kdy zoufalá úřední místa napadlo udělat ze zdi v zájmu všeobecného a neodvratného pokroku plakátovací plochu.

V současné době je místo evidentně doporučováno k návštěvě v zahraničních průvodcích, pohybuje se tu spousta turistů z celého světa. I teď je zeď velmi pestrá, ale naštěstí už tolik neslouží k projevům politickým, ale spíše k zajímavé výtvarné podobě soukromých vzkazů a vyznání v různých jazycích.

Zeď zahrady Velkopřevorského paláce ze strany Velkopřevorského náměstí, kousek od můstku na Kampu - tzv. Lennonova zeď. Kdopak asi jsou "Čokoládová a Voňavej" :-)



Dnes koncertoval u své zdi John Lennon osobně. No, on to nebyl úplně John Lennon, neintonoval tak přesně zejména ve výškách, ale na druhou stranu je zase na rozdíl o skutečného Johna naživu, takže může turistům za dobrovolnou úplatu do klobouku zpívat Johnovy písně a příležitostně anglicky vysvětlovat historii barevné zdi za sebou a obrovitého platanu nad sebou.



Kupodivu stejná zeď z druhé strany je obrazů zcela prostá. Možná proto, že ji hlídá zmíněný obrovitý památný platan. Říká se mu Beethovenův platan, protože prý pod ním slavný skladatel při svém pobytu v Praze sedával a myslel na svou tehdejší lásku. Vida - láska... Tu zeď evidentně přitahuje z obou stran.



Beethovenův platan je opravdu obrovským stromem. Pověst dokonce praví, že jde o jeden z původních stromů, které zde na obou březích potoka Čertovka vysázeli ve 12.století maltézští rytíři. V roce 1420, než levý břeh Vltavy obsadilo vojsko císaře Zikmunda, prý obránci Prahy z bezpečnostních důvodů kvůli ochraně strategicky významného Kamenného mostu vykáceli z jeho okolí všechny staré platany, aby nemohly krýt útok vojsk na tehdy jediný pražský most. Jediný platan se prý tehdy kácení vyhnul, protože stál trochu stranou - právě ten v paláci velkopřevora maltézského řádu.

Odborníci však nemají žádnou úctu k romantické legendě o téměř tisíciletém stromě pamatujícím maltézské rytíře přijíždějící do Prahy ze Svaté země. Odhadují stáří stromu na necelých 300 let. Beethoven se tedy v jeho stínu mohl kochat představami o své milované komtese Josefíně, ale Zikmundovi křižáci, si zřejmě jeho stínu před prohranou bitvou na Vítkově ještě užít nemohli. I tak je to ale strom nádherný a v zahradě je navíc příjemná kavárna, ze které je na něj pěkný výhled. Možná vídal slavného Beethovena, mohl ze své koruny sledovat časté manévry poblíž Lennonovy zdi, a dnes viděl po nějaké době zase i mne. Ano, taky jsem si pod ním zasnil, co by to popíral. Sice jsem nesnil zrovna o komtesách, ale na to, abych poslal do éteru barevný "srdečný" závěrečný pozdrav z Lennonovy zdi, jsem si posnil dostatečně. Snad budou pro dnešek na takový pozdrav dvě srdce stačit :-).



Jaroslav Kučera - Jak jsem potkal lidi

20. srpna 2013 v 22:25 | Petr Vápeník |  Výstavy

Moje doporučení a tipy na zajímavé události dost často přicházejí pozdě. Je to tím, že sám se na pozoruhodné akce - pakliže vůbec - vypravuji na poslední chvíli a nemám pak už možnost nikoho dalšího nalákat na svou pozitivní zkušenost. Tentokrát přicházím s doporučením na báječnou výstavu nikoli za pět minut dvanáct, ale dokonce až drahně po dvanácté. Na výstavě fotografií Jaroslava Kučery jsem se totiž byl podívat v její poslední den. V letním odpoledním vedru jsem po Starých zámeckých schodech upoceně doklopýtal až na Pražský hrad, z nádvoří u katedrály jsem sešel Plečnikovým schodištěm do zahrady, a zatočil do galerie v Tereziánském křídle Starého královského paláce.

Věděl jsem, že to bude výstava moc dobrá, ostatně Jaroslav Kučera je v oblasti dokumentární fotografie pojmem a velkou osobností. Ale že to bude takový nářez a že nakonec strávím v galerii dobrovolně dvě a půl hodiny (ostatně po celou dobu jsem se míjel se stejnými spolunávštěvníky, kteří vypadali "zasažení" podobně jako já), to jsem opravdu nečekal. Proč bych ale měl o výstavě psát a doporučovat ji, když už ji nikdo nemůže navštívit? Je to prosté: Konec byl aspoň na chvíli odvrácen a výstava byla prodloužena. Sice jen o jediný týden, do neděle 25. srpna, ale přece. Pokud můžete na konci prázdnin investovat svůj čas, jste z Prahy nebo okolí a máte rádi výborné fotky (černobílé, nádherné a s hrubým zrnem), navíc ve velmi přívětivém prostředí, máte tedy ještě pár dní šanci.

Na plakátu k výstavě je fotka paní Kočičkové s jejími psíky :-)


Výstava je průřezem celoživotní dokumentární tvorbou Jaroslava Kučery. Průřez od fotek z pohřbu Jana Palacha na konci let šedesátých, až po fotografie úplně nedávné a porce je to nevídaná - jde totiž o skoro 300 fotek a ještě k tomu jde o obrazy nesoucí v sobě poutavé a dobrodružné příběhy. Dobrodružné nejen zachyceným dějem (i když i takové fotky se v kolekci najdou - například záběry z pouličních bojů během zasedání MMF a Světové banky v Praze v roce 2000), ale především tím, co snímku předchází a co po něm následuje. Kučerovy objekty zájmu jsou totiž často lidé na okraji společnosti, nejbědnější z bědných - bezdomovci, staří lidé, prostitutky, Cikáni, lidé, co mají jen to, co právě mají na sobě a co si nesou v malé igelitce. Co asi okamžiku stisknutí spouště v jejich životě všechno předcházelo a co v dalších letech následovalo? Je neuvěřitelné, jaký kontakt dokáže fotograf se svými "modely a modelkami" navázat a jak se mu dokážou otevřít. A v každé fotce je vidět, jak je pravdivá, nenačančaná, každá v sobě má obrovský kopec důstojnosti, jak umělecké, tak i té prosté - lidské.

V ohromném množství fotek ve dvou patrech galerie může divák nakouknout do nejrůznějších fotografických cyklů - překrásné fotky jsou z cyklu foceného během autorova studentského života na dívčí (!) koleji, velmi ironické a vtipné jsou ty ze socialistických prvomájových průvodů (copak asi dnes dělají vyfocení lidoví milicionáři a hrdě kráčející žižkovské ženy?), obrázky focené v chudých oblastech Sudet, ale i fotky normálních kolemjdoucích. Skrze fotky můžeme nakouknout do provizorních přístřeší v Čechách i do chudičkých vesnic v zahraničí (např. Moldávie, Rumunsko, Arménie). Ve stručných popiskách fotografií se často skrývá pár informací o okolnostech pořízení snímku a občas i náznak dalších - nezřídka bolestných - životních peripetií těch, kterým se díky Kučerově objektivu díváme do očí. Jsou to velmi plné a nejednoznačné oči, oči lidí ze zvláštního polosvěta - o němž není jasné, jestli ve skutečnosti není tím pravým skutečným světem, ve kterém se jen naopak zrcadlí náš polosvět.

Článek o výstavě (R.Burda - Aktuálně.cz) - mimochodem, úplně na konci článku je možné si přehrát několik autorových fotek, tak se můžete mrknout. Jen upozorňuji, že ve skutečné podobě a formátu jsou fotky samozřejmě nesrovnatelně krásnější a kvalitnější.

Co víc - fotografie jsou špičkové nejen obsahově ale i z výtvarného pohledu. Je to úžasná škola práce se světlem, přičemž zdroj světla je často slaboučký (sirka zapalující cigaretu, svíčka, denní světlo dopadající maličkým okýnkem). Stejně tak kompozice bývá velmi přirozená a nápaditá (mě nadchla třeba tenká vertikální linie artistů vystupujících na Staroměstském náměstí na pozadí s podobnou - jen perspektivou zmenšenou - vertikálou Týnského chrámu. Dynamický příběh odehrávající se na fotkách tvoří s nádhernou obrazovou formou opravdu neobyčejně zajímavý celek.

Inu, taky bych chtěl umět takhle fotit dokument a reportáž a hned po odchodu z galerie jsem to hodlal vyzkoušet. Ještěže můj fotoaparát měl dostatek rozumu a odmítl mi poslušnost: "Ne, dnes nebudeš fotit, nechal jsi mi vybít baterky," odmítl foťák mou snahu. "Nenech se rušit a vstřebávej ty skvělé tvůrčí podněty, nebo na všechno jako obvykle pro samou aktvitu zapomeneš." Jo, můj foťák mě zná opravdu moc dobře. Tak jsem měl na přemýšlení celou cestu domů do Dobřichovic a výsledkem bylo rozhodnutí, že když výstava dostala sedm dní života navrch, je to dost na to, abych vám o ní napsal. Kdo ví, třeba půjdete náhodou kolem...

Přikládám pro ilustraci i odkaz na stránky pana fotografa: Webové stránky Jaroslava Kučery

Od galerie je přes zahradu nádherný výhled na Prahu. Vstupné na výstavu stojí 100 Kč (snížené 50 Kč a rodinné 200 Kč), výhled na město mají návštěvníci jako bonus zdarma :-).


Nedělní miniglosy č.234

18. srpna 2013 v 20:24 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Ukazuje se, že losi evropští z jediného českého stáda, žijícího na Jindřichohradecku, letos okousali více mladých stromků, než stanovuje závazná norma Ministerstva zemědělství pro provoz lesa PL-236/2012. Všech 17 členů stáda bylo proto pozváno na místní policejní stanici ke standardnímu "zajištění podání vysvětlení". Kdyby se podezření potvrdilo, losům hrozí až dvoumiliónová pokuta podle zákona o sázkových hrách a loteriích.
-----------------------
Prezident Zeman předčasně vyhlásil datum předčasných parlamentních voleb na poslední říjnový víkend. Zajímavé je, že tak neučinil standardní cestou, ale v rozhovoru pro ortodoxně komunistické Haló noviny. Hrad se brání tím, že šlo fakticky o běžnou tiskovou inzerci, která se bohužel do jiných novin nevešla, protože v nich právě běží reklamní kampaň na Fidorku. "Chceme, aby tradiční Fidorka neměla se stalinistickými Haló novinami nic společného," řekl nám manažer kampaně, "což ale samozřejmě neznamená, že máme něco proti těm, kteří mají komunistickou propagandu rádi a Haló novin si - podobně jako prezident Zeman - váží. Naopak, pro specifickou klientelu čtenářů Haló novin, která je pověstná obdivováním všeho dříve sovětského a dnes ruského, chystáme zcela novou podobu čokoládové oplatky, která se bude jmenovat Fjodorka."
-----------------------
Přestože to ještě před pár dny vypadalo, že na rozpuštění Poslanecké sněmovny se strany bez problémů dohodnou, ukazuje se, že ani v tomto poměrně jednoduchém bodě nebude v dnešní polarizované společnosti snadné najít tolik potřebnou shodu. Levicoví poslanci prozatím požadují rozpustit Sněmovnu kyselinou, pravice naopak preferuje použití louhu, a protože několik středových nezařazených poslanců chce dokonce místo žíravin k rozpuštění použít jen dostatečné množství obyčejné vody, ústavní většina, která je pro rozpuštění Sněmovny nezbytná, se bude hledat jen těžko.
-----------------------
Bývalý kosmonaut a letec Vladimír Remek, který byl konečně jmenován velvyslancem v Moskvě, je podle svého vyjádření velmi šťastný, že se mu nakonec podařilo z oběžné dráhy dostat na dráhu diplomatickou. "V diplomacii to sice samozřejmě není tak vzrušující, jak když obíháte kolem planety Země, ale i tak předpokládám, že své zkušenosti z orbity uplatním, až budu v Moskvě obíhat recepce."
-----------------------
Drobnou ale politicky významnou změnu ve vyjmenovaných slovech "po z" odsouhlasil končící český parlament: Místo vyjmenovaného slova Ruzyně bude do seznamu nově zařazeno vyjmenované slovo Václava Havla.



Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:

Kouzelná zahrada - model 2013

12. srpna 2013 v 22:15 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Na mé nedávné fotografické výstavě Obrazy ze zásvětlí (pro podrobnosti o výstavě a kompletní e-katalog všech vystavených fotek klikněte na tento odkaz) tvořil cyklus Kouzelná zahrada více než třetinu vystavených obrazů. Kompletní cyklus byl k dispozici i návštěvníkům akce Začarovaná zahrada, který se konal začátkem června v Poličce. Dalo by se ale říct, že pojem "kompletní cyklus" v této souvislosti postrádá smysl, protože se jedná o sérii, do které skoro při každé návštěvě zahrady mých rodičů ve Staňkově na Domažlicku několik fotek přibyde. No a protože jsem o víkendu po víc než čtvrt roce opět dorazil do své "kouzelné zahrady" s foťákem, nedalo mi to, abych nevyužil příhodných podmínek během "zlaté hodinky" před západem slunce a stejnou technikou jako u předchozích fotek (štamgasti na tomto blogu i návštěvníci výstavy ji už dobře znají), jsem udělal několik snímků, které mají jako obyčejně premiéru na tomto blogu.


Dnes vás zavedu do koruny vzrostlé třešně, která se již objevila na starší fotce "Rozbité třešňové zrcadlo"; to je fotografie, která měla na výstavě u návštěvníků docela velký úspěch, což se mimochodem projevilo i tím, že je to vůbec první fotografie, kterou jsem ve svém životě oficiálně prodal.


Zapadající slunce v kombinaci s mou oblíbenou (a u mne již "profláknutou") technikou dokáže z větvoví koruny stromu udělat něco, co starou třešeň připomíná jen velmi málo.



Zdejší straky - parádnice si musely do větví nanosit doslova blyštící poklad. Kolipak na to asi padlo zlata a drahých kamenů?



Na jaře mívá strom spoustu chutných rudých plodů. Ve vrcholném létě to ale skoro vypadá, jako by se v koruně třešně usadila velikánská, krásná a velmi výkonná světluška :-).



Stačí jen velmi málo, aby se nám z té světelné přehlídky při pohledu vzhůru doslova zamotala hlava.



Zapadající slunce umí vykouzlit už skoro podzimní barvy. Však se v pěkně rozvinutém prázdninovém světle už už skrývá i trochu toho světla baboletního.



Paprsky větrem šumící monstrance a větve sepnuté vzhůru k večerní modlitbě.




Tak co myslíte, milí zkušení a výstavami ošlehaní fotografičtí návštěvníci: Stojí za to kolekci Kouzelné zahrady rozšířit i o některé fotky ročníku 2013? A pokud ano, která by podle vašeho názoru měla dostat šanci?

Nedělní miniglosy č.233

11. srpna 2013 v 20:29 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle televizních odborářů byla moderátorka Daniela Drtinová z pořadu Události, komentáře odvolána na politickou objednávku. Nedělním miniglosám se ale podařilo zjistit, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě. Její odvolání samozřejmě jako obyčejně požadoval ministr kultury Balvín, ale ten, jak známo, na žádném neodvolatelném odvolání netrvá déle než jeden den. Podle našich informací je skutečnost taková, že paní Drtinová kývla na mimořádně zajímavou nabídku moderovat jadernou reakci v jaderné elektrárně Temelín. "Sázíme na její proslulý agresivní způsob moderování, který by nám podle našich výpočtů měl ušetřit velké množství drahých grafitových tyčí," řekl nám ředitel elektrárny. "Pokud se vše podaří podle našich představ a dosáhneme plánovaných provozních úspor, rádi bychom na druhý blok angažovali i pana Veselovského."
-----------------------
Petr Nečas, který až do předpokládaného rozpuštění Poslanecké sněmovny bude pokračovat v práci řadového poslance, zaměstnal Janu Nagyovou jako svou asistentku. Bývalý premiér přislíbil, že dohlédne na to, aby se jeho nová asistentka věnovala svým koníčkům, jako je sledování jeho příbuzných, odposlechy a nezákonné úkolování Vojenského obranného zpravodajství výhradně ve svém volném čase.
-----------------------
Neúspěchem skončil pokus Ministerstva práce a sociálních věcí rekvalifikovat testovací skupinu tzv. sběračů kovů na sběrače golfových míčků při finálovém turnaji České golfové Tour. "Původně dobrý úmysl nepřinesl kýžený efekt," potvrdil nám ředitel soutěže. "Již druhé kolo turnaje muselo být pro nedostatek míčků zcela zrušeno, nehledě na to, že zmizelo i několik jamek a náš správce navíc zjistil, že místní divočáky dosud podezříval z opakovaného rozrývání trávníku neoprávněně."
-----------------------
Podle představitelů mysliveckých sdružení je v poslední době na vzestupu pytláctví. Pytláci totiž používají stále neurvalejší metody a jejich technické vybavení a finanční možnosti jsou na takové úrovni, že dokážou ulovit vše, co si zamanou. Dokladem brutálních metod soudobých pytláků bylo i odlovení dvou poslanců ODS, kteří byli na poslední chvíli odtrženi od do té doby jednotného stáda poslanců donedávna nejsilnější české pravicové strany, což pravděpodobně povede k urychlenému rozpuštění Sněmovny. "Měl jsem o osud našich ulovených poslanců velké obavy," potvrdil zastupující předseda ODS Martin Kuba, "zvlášť když jsem v nedaleké restauraci viděl čerstvý plakát DNES ZVĚŘINA. Naštěstí se ukázalo, že šlo pouze o vystoupení jednoho z našich bývalých europoslanců, takže naši kolegové se pravděpodobně ještě nedostali na žádný jídelní lístek, a mohli jsme je proto bez problémů vyloučit z ODS.
-----------------------
Miloš Zeman a Václav Klaus se při setkání v Krkonoších shodli na tom, že je ostudou této země, když tak velcí politici, jako jsou oni dva, se musejí setkávat na tak malém kopci, jako je Sněžka.


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:

Kolem Blatenského kanálu

6. srpna 2013 v 22:40 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Minulý týden jsem během čtyř dnů absolvoval v okolí Jáchymova asi 90 km pěkně pěšky v krásných přírodních krušnohorských kulisách. Terén v Jáchymově a kolem tohoto města neskýtá zrovna odpočinkové trasy a vzhledem k velkým vedrům šlo o dost náročné výlety. Pokud budete chtít najít trasu, která vede téměř po rovině, mám pro vás tip: Výlet podél dvanáctikilometrového umělého kanálu, který se jmenuje Blatenský příkop. Byl vybudován v letech 1540 - 1544, aby přiváděl vodu k čerstvě objevovaným nalezištím rud a zakládaným rudným dolům v této oblasti. V nedávné době byla tato unikátní technická památka zrekonstruována, takže se kolem ní dá bezpečně a bez problémů procházet, většina cesty vede přímo po zpevněném břehu.

Cesta, kterou vám tu v několika fotografiích ukážu, byla pro mne jen druhou (a kratší) částí celodenní túry po trase Jáchymov - Abertamy - Blatenský vrch - Boží Dar.

Zajímavým vyhlídkovým místem je rozhledna na Blatenském vrchu, kdysi byl tento vrchol velmi oblíbeným výletním místem, ze kterého ale zbyla právě jen budova sto let staré rozhledny. Zaujala mě informace, že hotelová budova, která tu kdysi stála, měla již za první republiky podzemní garáž pro 5 automobilů :-). Z věže je krásný kruhový výhled po okolních českých i německých kopcích.


Hned pod Blatenským vrchem je možné se v lese napojit na Blatenský příkop. Po většině své délky jde o kanál s dřevěnými boky a zpevňovacími příčkami, kolem kterého jsou v lese vyvýšené břehy. Spád kanálu je minimální, takže cesta kolem něho je celkem pohodlná.



Zbarvení vody v kanálu potvrzuje, že je napájený vodou z okolních rašelinišť. Podobně zbarvené jsou i potoky vytékající ze šumavských slatí a stékající se například v říčce Vydře. Na obrázku je stínohra kapradin, které často pokrývají břehy kanálu.



Blatenský kanál neteče jen lesem, ale protíná i velké horské louky. V takovém místě je kanál při běžném pohledu docela nenápadný, i na následující fotce je vidět jen jako nevýrazný příkop vedoucí od pravého dolního rohu fotky (u stromu je jednoduše přemostěný).



Blatenský příkop se po své cestě kříží s mnoha horskými potůčky, které jsou používány částečně i pro jeho napájení. V tomto konkrétním místě je vidět, jak se do dosud nepříliš zbarvené vody vlévá téměř rubínová voda potoka vytékajícího z horského rašeliniště.



Některé části kanálu vedoucí přes horské louky jsou zarostlé hustými travinami. Je vidět, že ani dnes není jednoduché udržovat technickou památku v dobré kondici vzhledem k poměrně dlouhým zimám s tradičně velkým sněhovým přídělem.



Během celé dlouhé cesty kolem kanálu jsem potkal jen jedinou opalující se rodinku, ale přesto se nedá říct, že bych si mohl stěžovat na nedostatek pozornosti. Horské louky se totiž přes léto mění v bohaté pastviny a místní osazenstvo je velmi zvědavé na každého kolemjdoucího "narušitele".



V některých částech je kanál pro změnu celý zarostlý vodními rostlinami.



Cesta proti proudu Blatenského kanálu končí v oblasti Božídarského rašeliniště, kousek od nejvýš položeného českého města Boží Dar. Je to sice trochu paradoxní, když ve třicetistupňovém horku nakonec v končícím dni dorazíte ke schránce na vánoční přání. Kde jinde by ale taková schránka měla být, než v místě, kde před Vánoci úřaduje samotný Ježíšek? Tak jsem dopil poslední zbytky tekutin, jejichž spotřeba byla v horkém dni enormní, a i v rozpuku léta jsem si jedno vánoční přání dovolil do speciální schránky vhodit. Nebudu ho tady samozřejmě zveřejňovat; snad se na mne nebudete zlobit, ale on by se pak mohl Ježíšek polekat a přání by se mi pak třeba nesplnilo, no a já si ho přitom přeju opravdu, ale opravdu hodně, o dost víc, než jsem si kdy co přál. Tak co myslíš, Ježíšku? Šlo by to? :-))



Den, který jsem začal návštěvou jáchymovské štoly (viz článek O vyžilé štole) a který pokračoval cca 30 km dlouhým pěším výletem přes Abertamy, Blatenský vrch a podél Blatenského kanálu, skončil nakonec v Božím Daru. Vlastně neskončil, protože jsem se ještě musel dostat zpět do Jáchymova. Nepokračoval jsem ovšem těch zbylých 8 km pěšky, jak jsem si původně myslel; horko mi přece jen nadělalo na dlouhé trase něco puchýřů, takže jsem jako chodec do Božího Daru docházel večer už jen "na jeden motor", jak říkají piloti boeingů. V Božím Daru jsem se tedy dobře navečeřel a počkal na poslední autobus, se kterým jsem sestoupal z krušnohorských výšin zpět do lázeňského údolí.


P.S.: V Dobřichovicích už máme vzhledem k přecházející bouřce opět "černou hodinku", která se předevšírem protáhla na celou noc. Dnes už jsem byl o něco chytřejší a dobil jsem si poctivě baterky všech tří notebooků, které doma mám, abych mohl potmě alespoň opečovávat a kypřit svůj blog. Poslední dobou mám vůbec po večerech vzhledem k extrémní letní povětrnosti v neustálé pohotovosti svou čelovku. Kdo by tušil, že ji po její skvělé službě během výstupu na Fudžisan zapnu poprvé až při bouřce v potemělých Dobřichovicích :-).

Nedělní miniglosy č.232

4. srpna 2013 v 14:16 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Extrémní dusno, které způsobil svým stěží uvěřitelným kankánem v porcelánu ministr kultury Jiří Balvín v Národním divadle, snad již pominulo. Zatímco podle některých příznivců současné vlády bylo příjemné ochlazení způsobeno především chladnou hlavou premiéra Rusnoka, podle překvapeného Balvína, který se jako mnohačetný odborník věnuje ve svém volném čase i umělecké meteorologii, došlo k ochlazení kvůli bouřkám na přecházející studené kulturní frontě.
-----------------------
Vzhledem ke zveřejnění platů vládních úředníků Nečasovy vlády vyhlásil Český hydrometeorologický ústav nejvyšší stupeň varování vzhledem k rostoucímu Indexu závisti a nepřejícnosti. "Lidé by si měli dávat pozor přibližně stejně jako při velkých vedrech," uvedl mluvčí ústavu, "protože za těchto extrémních podmínek může zvlášť u citlivějších povah dojít snadno k náhlé nevolnosti." Specialisté na zdravou výživu navíc tvrdí, že v tomto případě většinou nepomáhá ani dostatečný přísun tekutin.
-----------------------
Prezident Miloš Zeman ukázal znovu nevšední cit pro vyvážené a nediskriminační řešení zapeklité politické situace v České republice. Dal najevo, že pokud chce vládnout opět pravice zaštítěná Miroslavou Němcovou, musí adeptka na předsedkyni vlády do jeho rukou osobně přinést nejméně 101 notářsky ověřených podpisů podporujících poslanců, navíc s připojenou podrobnou analýzou jejich DNA a fotografií jejich oční duhovky. V případě premiéra Rusnoka by nicméně Zemanovi stačilo, kdyby na Zemanův předtočený telefonický dotaz, zda se mu podařilo získat podporu 101 poslanců, stiskl jedničku.
-----------------------
Ministr kultury Jiří Balvín po neúspěchu se změnou v Národním divadle aspoň s okamžitou platností odvolal z pořadu Otázky Václava Moravce moderátora Václava Moravce: "Než se najde náležitý odborník, který by konečně tak důležitému televiznímu pořadu vtiskl moderní a přitom navýsost vyváženou a důvěryhodnou podobu, musíme mírně upravit název pořadu, aby bylo vidět, že závislost na Václavu Moravcovi skončila, a zároveň byla z dočasného názvu patrná žádoucí kontinuita a návaznost na nejlepší tradice české žurnalistiky." Podle dobře informovaných zdrojů z České televize by se měl pořad zatím vysílat s dočasným neutrálním názvem Otázky Emanuela Moravce.
-----------------------
Klidněji, než se čekalo, proběhla demonstrace pravicových radikálů ve Vítkově na Opavsku. Všeobecně se předpokládalo, že demonstrace bude zaměřená rasisticky, proto byli na místě připraveni k zásahu policejní těžkooděnci. Ukázalo se ale, že demonstrující pouze přišli podpořit vedení a herce pražského Národního divadla v jejich sporu s ministrem kultury, protože na demonstraci se často skandoval pokřik: "NIC NEŽ NÁROD SOBĚ!!"


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:

O vyžilé štole

2. srpna 2013 v 22:50 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Dnes jsem při svém jáchymovském pobytu navštívil místní jedinou veřejně přístupnou štolu. Tedy, veřejně přístupných štol je tu víc, celé okolí Jáchymova je totiž poddolováno, na řadě míst v lese jsou upozornění a zákazy vstupu, takže když si nedáte pozor, můžete nečekaně propadnout i do jiné stropem přístupné štoly. Ta štola, kterou jsem navštívil já, jsem ale nenavštívil z nepozornosti, ale záměrně. Říká se jí štola č.1 a je poblíž funkční šachty Svornost, která poté, co se zde vytěžily bohaté rudy stříbrné, kobaltové i uranové, nadále slouží k čerpání radonové vody pro lázeňské účely. Štola č.1 má necelých 300 metrů délky, ale tomu, kdo Jáchymov navštíví a je přirozeně zvídavý, mohu návštěvu štoly jedině doporučit.

Milovníci technických věcí se mohou poučit o různých druzích výztuží chodeb, aby nám kamenné stropy nespadly na hlavu, byť je samozřejmě hlava všech návštěvníků opatřena slušivou helmou. Zájemci o technické věci rovněž určitě ocení výstavku dobývacího nářadí, které by jistě ocenili i vzpěrači v tréninku.

Milovníci vláčků mohou obdivovat vozíky, do kterých se nakládala vytěžená hornina, i osobní vozík, který vypadá napohled tak pro tři, ale muselo se do něj vejít 12 vězňů (ano, i v chodbách štoly č.1 pracovali v padesátých a šedesátých letech vězni). Mohou dumat, proč byl kdysi dřívější rozchod místní "železnice" 45 cm a dnes 60 cm. Mimochodem, zkusil jsem lehce roztlačit jeden z prázdných nákladních vozíků a věru, nejde to snadno. Utěšoval jsem se jenom tím, že s plně naloženým vozíkem se jistě mnohem lépe manipuluje.

Milovníci mineralogie mohou nadšeně pobíhat kolem stěn a hledat na nich barevné žíly. Tak jsme mohli vidět již notně vyšeptalou žílu stříbrnou, která prý je už tak chudičká, že se nevyplatí pokračovat v těžbě, i červenomodrožlutou žílu kobaltovou s příměsí síry.. Skutečnost, že nejvýnosnější business, který se dá se zchudlými žílami udělat, je ukazovat je za vstupné návštěvníkům, je opravdovou známkou krize jáchymovského hornictví a trochu připomíná představení afrických domorodců pro bílé a žluté turisty. Když jsem se nad touto věcí zamyslel, napadlo mne, že jsme vlastně v doslova vyžilé štole.

Milovníci psychologie mohou při návštěvě dumat o tom, jak asi působí na člověka stísněný pracovní prostor, randál strojů, voda neustále odkapávající ze stropu, sporé osvětlení a taky nezanedbatelný fakt, že abyste náhodou neutekli, štola je uzavřena hned dvěma festovnímu katry (poprvé jsem v praxi viděl, co ve skutečnosti znamená "být za katrem", tedy za mřížovými dveřmi).

Milovníci hry na fagot si bohužel během návštěvy vyžilé štoly na nic speciálního nepřijdou.

Mám ještě jedno praktické doporučení pro všechny, kteří by někdy chtěli štolu navštívit. Není úplně nejlepší přijít na prohlídku jako já v tričku s krátkým rukávem a v kraťasech (vždyť je vedro, ne?), navíc v tričku čerstvě propoceném, protože jsem měl trochu zpoždění (prohlídky jsou jen v určené hodiny) a musel jsem ve vedru podstoupit zrychlený přesun z jáchymovských lázní až nahoru k dolu (paradox že?) Svornost, což jsou asi dva kilometry a hlavně převýšení kolem dvou set metrů s nejprudším úsekem úplně na konci. Tušil jsem, že štola nebude kvůli mým krásným očím vytápěna na 22 stupňů, ale říkal jsem si, že vedro zvenku by mohlo být aspoň trochu znát. Inu, vedro znát bylo - na prvních dvou metrech štoly, zbylých skoro 300 metrů již bylo umístěno do velkokapacitní chladničky, která je puštěná na MAX. Snažil jsem se tedy aspoň si vsugerovat, že jsem ve zdejších lázních získal za pár korun vstupného prominentní půlhodinový pobyt v kryokomoře, ale ani to nestačilo, abych se během zajímavého výkladu a procházky v podzemí netěšil zpátky na sluníčko.

Pořád vidím před očima žílu ve skále, která se postupně tenčí, až její slábnoucí žilky mizí v okolní hlušině. Vyžilá štola! Kolik my sami asi máme v sobě takových žil, které se zdály zpočátku slibné, budoucí dlouhodobé výnosy se již v našich představách téměř blyštily a cinkaly, protože perspektiva se zdála být mimořádná, ale nakonec se z nějakého důvodu žíla nečekaně ztenčila a rozpustila se v hlušině. Ani několik dalších sond již pokračování žíly nepotvrdilo a těžbu jsme museli uzavřít pro naprostou nerentabilitu. Pár takových svých žil jsem si už pojmenoval, jednou z nich je například chemie. Kdoví, jestli někdy udělám aspoň něco jako jáchymovští horníci, kteří v historii několikrát zpracovali dokonce i dřívější odpad z těžby, protože i z něho ještě bylo možné získat dostatek zatím nezpracovaného kovu.

Ale jsem optimista: Mé současné žíly jsou nejen plné vzácného a cenného materiálu, ale vypadají navíc překrásné napohled. Prognózy ukecaných prognostiků potvrzují kvalitní těžbu minimálně na příštích 20 - 250 let, takže nejspíš budu muset navštívit starého Makropula a ubezpečit se, že pro změnu jeho tradiční speciální žíla se zatím také nijak netenčí :-).

Přeji vám proto všem, abyste svůj život prožili obklopeni žílami, které jsou prakticky nevyčerpatelné a přitom dostatečně životadárné, a aby vaše výztuže chodeb unesly spolehlivě jakoukoli váhu nadloží i čehokoli jiného. A aby ať kopnete kamkoli, stálo to za to.


Pozn.: Kromě návštěvy podzemí, které jsem absolvoval bez foťáku, takže vám žíly nemohu ukázat na obrázku, jsem v minulých dvou dnech nachodil cca 60 kilometrů po okolních Krušných Horách. Přestože zítra můj jáchymovský pobyt končí, určitě se vrátím několika články ke zdejším zajímavostem, přes určitá specifika Jáchymova je jich tu k vidění dost.