Září 2013

Finále literární soutěže

30. září 2013 v 18:12 | Petr Vápeník |  Blogové informace

Popravdě, je mi záhadou, jak se to podařilo, protože se nacházím naprosto mimo hlavní cílovou skupinu blogu.cz a předpokládám, že tento "segment" bude jen těžko nějak výrazněji osloven tím, co píšu. Nicméně stalo se, že moje povídka Vražda u krbu, s níž jsem se zúčastnil soutěže na téma "Setkání s literární postavou" postoupila mezi finálovou desítku, což beru jako záležitost pro mne překvapující a dodávám, že mile.

Myslím, že kdo mne trochu zná - ať osobně nebo aspoň z blogových stránek - určitě nečeká, že vás teď podbízivě vyzvu k tomu, abyste hlasovali za každou cenu právě pro moji povídku. Ale určitě stojí za to si finálová dílka přečíst, a myslím, že by vás mohla některá z deseti povídek, které ještě zůstaly v soutěži, oslovit. Pokud se tak stane, neváhejte jí dát svůj hlas, protože bez hlasů už se dnes skoro žádná masovější soutěž neobejde. Tento způsob posuzování "kvality" se mi sice může nelíbit, ale to je - přesně podle Cimrmana - taky to jediné, co s tím můžu dělat :-).

Věřím, že si mezi finálovými povídkami vyberete svou favoritku. A samozřejmě přikládám odkaz na článek na Srdci blogu Finále literární soutěže, kde všechny povídečky najdete, stejně jako hlasovací anketu. Čtěte, bavte se, hlasujte.

Přeji všem příjemné podzimní dny - pokud možno s těmi nejbáječnějšími "postavami", které pro vás existují. A nemusí být dokonce ani trochu literární :-).

Nedělní miniglosy č.240

29. září 2013 v 21:03 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy


Miloš Zeman se na rozdíl od svých dvou předchůdců v úřadu českého prezidenta nezúčastnil oficiálních oslav svátku svatého Václava. "Není divu, že oba slavili, když byli Václavové, ale já se jmenuji, jak možná ti inteligentnější z vás vědí, Miloš." řekl Zeman ve svém tradičním rozhlasovém pořadu určeném speciálně pro novináře Urážky z Lán. Strana Zemanovců ještě v průběhu pořadu oznámila, že podle jejího názoru kníže Václav jednal na rozdíl od dnešního prezidenta v rozporu s národními zájmy, a proto chce 28. září přejmenovat na svátek Sv.Miloše, protože se právě v ten den prezident narodil. "V takovém případě by jistě pan prezident přišel na oslavu osobně," uvedl na tiskové konferenci nadšeně předseda strany, "zvlášť kdyby se konala kvůli obrovským davům prezidentových příznivců přímo v centru Prahy, na Milošáku."
-----------------------
České levicové politické síly se po nápadu založit silnou státní banku a státní obchodní řetězec prodávající české potraviny rozhodly iniciovat i vznik silné sítě státních veřejných domů, které by měly zdatně konkurovat často chaotické individuální nabídce. "Domníváme se, že by se nám tímto krokem mohlo podařit dostat celý tento perspektivní obor pod kontrolu," řekl nám neoficiálně jeden z předkladatelů návrhu. "Všechny pobočky budou například povinně vybaveny registračními pokladnami, aby v odvodech daní nebyl bordel."
-----------------------
Hnidopišští televizní diváci poukazují na to, že v seriálu Sanitka 2 jsou některé nesrovnalosti ve stáří postav. Zejména postava doktora Mádra (v podání Petra Kostky), který byl za druhé světové války letcem v Anglii a emigroval v roce 1968, má poněkud makropulské rysy, a Jaromírovi Hanzlíkovi jako doktoru Janderovi by podle prosté logiky už taky mělo táhnout na devadesátku. Česká televize nicméně všechny připomínky diváků odmítla jako nepodstatné, protože jako televize veřejné služby chce poukázat na to, že věk odchodu do penze se bude sice postupně zvyšovat, ale že i v devadesáti může člověk plnohodnotně pracovat pro společnost.
-----------------------
Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově oznámilo novou nejdelší českou větu sestavenou ze samých souhlásek: Prozatím vede věta "Škrt plch z mlh Brd pln skvrn z mrv prv hrd scvrnkl z brzd skrz trs chrp v krs vrb mls mrch srn čvtrhrst zrn." Je ovšem otázkou, zda bude věta zapsaná mezi rekordy oficiálně, protože proti ní podalo protest písmeno "f" kvůli diskriminaci, svaz českých srn kvůli urážce na cti a odborový svaz plchů proti křivému nařčení, že snad mají chudáci malí brdští plši něco společného s vládními škrty.
-----------------------
Minulý týden Česká školní inspekce potvrdila na dotaz jedné nespokojené matky, že děti v mateřských školách nemusí po obědě povinně spát, protože musí být respektována individualita každého dítěte. Tento výrok vzalo jako precedens Ministerstvo spravedlnosti, které potvrdilo na dotaz jednoho neprávem odsouzeného, že nikdo nemůže Spravedlnost po obědě nutit, aby měla obě oči zavřené.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících dvou odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:

--------------------------------------
POZOR, literární soutěž na téma "Setkání s literární postavou" pokračuje. Nakonec se sešlo cca 700 přihlášených povídek, ze kterých by již v pondělí 30.září mělo být vybráno deset finalistů. Mým příspěvkem do soutěže je mikropovídka s názvem Vražda u krbu. Můžete se přesvědčit, jak jsem se vyrovnal s docela drsným zadáním, podle kterého nesmí rozsah povídky překročit 1800 znaků (včetně mezer), a přečíst si, co se všechno může stát, když si svou oblíbenou literární postavu rozhodnete vypůjčit na víkend domů :-).

O houbovém dni

27. září 2013 v 23:26 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Nejsem žádným fanatickým houbařem, který by trávil v lese každou volnou chvilku. Většinou vyrážím na houby jednou nebo dvakrát za sezónu, a protože v době, kdy houby rostou, to v lese o víkendech vypadá jako na Václaváku, snažím se ten svůj jeden podzimní "houbový" den absolvovat někdy koncem pracovního týdne a beru si na to v práci jeden den volna. A protože se pilní houbosběrači poslední dobou shodují na tom, že houby rostou, neodolal jsem a udělal jsem si výlet na "moje houbová místa". Ty však nejsou u Dobřichovic, kde se mi ještě nepodařilo náležitě prosmejčit místní lesy a dobře se v nich zorientovat, ale poblíž Strašic, kde znám okolní les z dřívějška velmi dobře. A tak jsem dnes ráno vstal kolem čtvrté, abych se dvěma vlakovými a jedním autobusovým spojem dostal na místa, kde jsem zatím vždycky něco našel, i když jinak houby téměř nerostou.

A tentokrát opravdu rostou, toho nebylo možné si po vstupu do lesa nevšimnout. Houby se totiž houbařům doslova vnucují a jdou jim v houfech naproti. Asi nejvíc si na své přijdou holubinkáři, ryzčice a václavkologové, kteří si mohou houbami naplnit prakticky libovolně velké koše během chvilky. Houby různých tvarů, barev a velikostí se doslova motají lidem pod nohama a často jsem měl velké potíže některou z hub nezašlápnout, tolik jich všude bylo.



Přiznávám, že nejsem žádný znalec hub. Sbírám většinou houby hřibovité a k nim občas přidám nějakou bedlu, muchomůrku-růžovku nebo pýchavku, když je nouze. A houby hřibovité nerostou dokonce ani v těchto pro houbaře požehnaných dnech v trsech jako třeba václavky nebo penízovky, takže je třeba je trochu hledat. Mně se moc hledat nechtělo a proto jsem vyrazil k mému oblíbenému houbařskému místu, což je jedna docela prudká stráň poblíž Strašic. Ať jsou podmínky sebehorší, ještě se mi nestalo, že bych na této "houbové stráni" nic nenašel. Teď jen aby na stráň nepřišlo ještě deset dalších houbařů, protože si nejsem jistý, jestli se teď v české houbařské komunitě uplatňuje pravidlo pravé ruky anebo zip.

Jak vidíte, sám jsem v lese rozhodně nebyl. Ne, že by kolega na obrázku o houby vůbec nejevil zájem, ale určitě se po nich nesápe, nekrájí je a neodtahuje si je k sobě domů.




Stráň je zajímavá tím, že v jejích různých částech rostou jiné houby. V pravé části stráně rostou rudě se pýřící hřiby kováři. Dříve jsem je nesbíral; ostatně v místech, kde jsem chodil na houby jako dítě, tyhle hřiby vůbec nerostly, nebyl jsem na ně zvyklý a jejich barva mi nebyla zpočátku moc sympatická. Ale pak jsem se naučil rozlišovat kováře od kolodějů a satanů a zjistil jsem, že tyhle hřiby kupodivu skoro nečerviví, tak jsem jim přišel na chuť.

V druhé části přístrašické stráně rostou veliké růžovky, někdy v takových kvantech, že je můžete divžene sekat kosou. No a v levém pruhu je pro změnu možné snadno narazit na klasické "praváky", které svým tvarem umí rozbušit nejedno houbařské srdéčko. No a při cestě mezi oblastí kovářovou, pravákovou a růžovkovou ještě dosbírávám suchohřiby, které žádnou vyhrazenou oblast na stráni nemají a je na ně možné narazit prakticky kdekoli.

Když vyrážím na houby, zpočátku mívám tendenci "brát cokoli" bez ohledu na kvalitu (co kdybych už nic lepšího nenašel, že?). Jak se ale při bloumání strání látková taška plní většími hříbky, přestávám mít chuť se shýbat ke každé jen trochu nahnědlé hlavičce a postupně se v zájmu zachování místa v tašce zbavuji dříve sebraných olezlejších jedinců.

Inu, jedna taška je pro dnešek akorát. Jako obyčejně stačilo několikrát přejít "mou" stráň sem a tam a nemusím se už dál honit nikde po lese.

Pár houbiček ze strašické stráně už v mé dobřichovické kuchyni.



Hříbky ležérně se opírající o hrneček, který slouží jako opora a taky pro porovnání velikosti


Přestože jsem dříve houby vždycky rád jedl v nejrůznějších úpravách, asi před osmi lety mi začaly dělat problémy. Začal jsem být citlivý na sebemenší kousek houby v jídle a reakce byla vždy téměř okamžitá a nezáviděníhodná, jako kdyby šlo o nějakou podivnou formu alergie. Když se "alergie" dostavovala opakovaně, nezbylo mi nic jiného, než čerstvé houby z jídelníčku zcela a bez pardonu odstranit. Stýskalo se mi po nich, rád jsem je dál sbíral, ale přestal jsem je úplně jíst.

Když ke mně dnes byla strašická stráň tak štědrá, rozhodl jsem se učinit po létech malý pokus a připravit a ochutnat po dlouhém nuceném odříkání nějakou houbovou specialitku. Co se stane, uvidím. Když to dopadne dobře, dám vám recept :-).

Nedělní miniglosy č.239

22. září 2013 v 16:42 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Bývalý předseda strany a český premiér Petr Nečas byl vyloučen z ODS za nepovolenou veřejnou propagaci konkurenčního hnutí Andreje Babiše v rozjitřené předvolební době. Přečinu proti stranickým stanovám se měl dopustit v sobotu, kdy si společně s jeho dlouholetou kolegyní a přítelkyní Janou Nagyovou řekli nahlas a zcela veřejně své ANO.
-----------------------
Čeští reprezentační gymnasté podpořili v předvolební kampani hnutí Úsvit přímé demokracie a do své sestavy v přeskoku místo tradičního cukahary zařadili okamuru schylmo.
-----------------------
Poté, co vláda odmítla vkládat peníze do prodělečného a špatně řízeného dolu Paskov a dotovat těžbu uhlí, management firmy se pravděpodobně obrátí s žádostí na Evropský svaz nedoslýchavých, který by snad mohl z evropského rozpočtu dotovat alespoň těžbu hlušiny.
-----------------------
Přímo při činu byli dopadeni zloději dálničních kanalizačních mříží. Nějakou dobu sice před policejní hlídkou předstírali defekt kola u svého automobilu, ale ukázalo se, že v autě již mají náklad ukradeného kovu. Předpokládá se, že vzhledem k výši škody skončí zloději za mřížemi, pokud už je tedy také nesebrali sběrači kovů.
-----------------------
Prezident Miloš Zeman odmítl podepsat jmenování podzimu do funkce úřadujícího ročního období a ohrozil tak konec astronomického léta. "Myslím, že bychom se měli rozloučit s neschopnou a zdiskreditovanou vládou tradičních a zkostnatělých ročních období, a konečně nastolit i v této oblasti vládu opravdových odborníků." Politologové očekávají, že Zeman místo podzimu hodlá do funkce jmenovat jako obyčejně někoho ze svých kamarádů, nejčastěji se hovoří o Janu Kavanovi, který má zkušenosti z práce v OSN a mohl by tak tuto planetární agendu bez problémů zastat. Do té doby, než český prezident jmenování formalizuje, bude zatím dál oficiálně vládnout léto v demisi.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících dvou odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:




--------------------------------------
POZOR, literární soutěž na téma "Setkání s literární postavou" pokračuje. Počet přihlášených již překročil 500 a přibývají stále další. Mým příspěvkem do soutěže je mikropovídka s názvem Vražda u krbu. Můžete se přesvědčit, jak jsem se vyrovnal s docela drsným zadáním, podle kterého nesmí rozsah povídky překročit 1800 znaků (včetně mezer), a přečíst si, co se všechno může stát, když si svou oblíbenou literární postavu rozhodnete vypůjčit na víkend domů :-).


Dům U modré lišky

19. září 2013 v 23:05 | Petr Vápeník |  Pražské drobnůstky

Pozn.: Musím říct, že mě moc mile překvapily a samozřejmě i potěšily velmi kladné reakce na můj příspěvek do literární soutěže na téma "Setkání s literární postavou" - mikropovídku s názvem Vražda u krbu. Kdo si chce přečíst, co všechno se může stát, když si domů vypůjčíte kontroverzní literární postavu, má stále ještě šanci :-).



Kdekdo ví, kde v Praze bydlel Jan Werich: "No přece v domě na Kampě, na okraji parku, to je jasné," řekla by většina Pražanů i spousta mimopražských. Ale máme tušení, kde bydlelo třeba Werichovo umělecké dvojče, Jiří Voskovec? I když mne informace o životě a práci obou legendárních divadelníků moc zajímají a přečetl jsem už o nich kdeco, přiznávám, že jsem se tuhle podrobnost dozvěděl teprve nedávno. A to jen proto, že jsem si udělal výlet s foťákem po Malé Straně a na Kampě se mi zalíbilo jedno domovní znamení na zdejším náměstí přiléhajícím ke Karlovu mostu: Modrá liška pod obrazem Pražského jezulátka (ulice Na Kampě, č.498-1). Doma jsem pak o tomto znamení hledal nějaké informace a ke svému nemalému překvapení jsem se dočetl, že v tomto domě, vystavěném hned zpočátku 17. století, Voskovec bydlel od roku 1935 až do svého odchodu do Ameriky za 2.světové války, a pak znovu po svém návratu po válce do roku 1948, kdy za moře odešel definitivně.



Podle pověsti je tu právě tohle domovní znamení proto, že šlo o dům hajného. No, ehmmm, nesuďme pověsti, že? Možná byl hajný původem ze severu, nebo byly v chladnějším období lesy v okolí Prahy 17. století plné modrých lišek. Anebo se tehdy aspoň hojněji vyskytovaly lysohlávky :-).

Zajímavé jsou rovněž názory na rostlinku, kterou liška třímá ve své modré mordě: Některé zdroje tvrdí, že jde o růži, jiné zase, že jde o snítku vinné révy. Ti, co si to u nikoho nechtějí rozházet, pak tvrdí neurčitě, že jde o "zelenou ratolest", což se nedá popřít.

Dnes v domě každopádně sídlí estonské velvyslanectví a jak fešácká modrá liška, tak i pražské jezulátko nad ní v ozdobném rámu zdobí malé náměstíčko na Kampě, které bylo už ve středověku proslulé hrnčířskými trhy a po kterém je možné se dostat až ke schodům na Karlův most.

Chtěl jsem se o historii tohoto místa něco zajímavého dozvědět ve své oblíbené Kronice královské Prahy od Františka Rutha, ten se ale Kampou příliš nezabývá, ostatně začátkem 20.století, kdy byla kniha psána se asi toto místo autorovi nezdálo být příliš zajímavé. Píše: "V severní, menší polovici tohoto ostrova jest prostranství, úředně nyní zvané na Kampě; jsou tu domy některé dosti malebné, a na náměstí samém ticho a prázdno mimo výroční zde trh hliněného nádobí." Vidíte? Nuda a šeď.

Ostatně, když už jsem se zmínil o širokých schodech spojujících Kampu s Karlovým mostem, které jsou nedaleko od Modré lišky, je možná zajímavé se zmínit, že tu v současné podobě stojí až od roku 1844 a jejich první jednoduchá verze byla vystavěna hned po velké povodni v roce 1784. V knize Kronika či dějepis všech povodní od V.Krolmusa, vydané v roce 1845 se píše: "Z ostrova Kampy, z kteréhož tehdá žádných schodů nebylo, lid po žebřících na most vylézal, což příležitost podalo a potřebu ukázalo, že tudy stupně v čas zátopy nevyhnutelně potřebny jsou; tím během r.1785 se stavěly a roku 1844 dvojím chodem pohodlnějším a dokonalejším se postavily."

No vida, co je všechno možné se dozvědět ve starých knížkách. A začalo to nenápadně jednou podivnou liškou na obrázku a slavnou dvojicí V+W :-).

O pohádce tisíce a jednoho dne

17. září 2013 v 19:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Aktuální upozornění: Už vás někdy nějaká literární postava vytočila k nepříčetnosti? O podobné situaci si můžete přečíst v mém příspěvku do literární soutěže na téma "Setkání s literární postavou" - mikropovídce s názvem Vražda u krbu.


Bylo - nebylo - za devaterými horami a devaterými řekami, přesně před tisíci dny… Tak nějak by ta pohádka mohla začínat. Ano, moje nejoblíbenější pohádka dnes slaví své "tisícideniny", což je pojem, který jsem si vypůjčil od jeho udatného zastánce - TlusŤjocha, pojem, který je bohatším a méně nápadným příbuzným narozenin. Myslím, že je správné připomínat si dny, které jsou pro nás důležité a bez nichž bychom to nebyli my, ale nejspíš někdo úplně jiný. No a jedny takové tisícideniny, pro mne nejdůležitější ze všech, si připomínám dnes, vlastně vůbec první tisícideniny, které jsem si předem spočítal, a které mne až zpětně nezaskočily. To víte, tisícideniny nejsou každý rok a prošvihnete-li je, musíte se obrnit notnou dávkou trpělivosti, než se objeví další šance. Neschovávají se mezi usedlými a stále se donekonečna opakujícími památnými dny, ale těkají mezi ročními obdobími, jako by na rozdíl od zápecnických narozenin nejraději ochutnaly jako náruživí labužníci ode všech chutí trochu.

Dnes slavím přesně tisíc dní zvláštní pohádky, která - pokud bych ji někomu vyprávěl - může posluchači připadat obyčejná a její význam v mnohých ohledech a leckomu nepochopitelný, ale pro mne je nesmírně velkým potěšením, štěstím a ctí, že ji můžu žít. Pohádky, která mi kdysi zcela nečekaně přetočila život vzhůru nohama, aby se posléze ukázalo, že vzhůru nohama byl naopak do té doby. Pohádky, která mě zbavila šedavě popelavých nijakých dní bez vůně a zápachu a přihrála mi do cesty dosud nepoznané emoce v celé široké barevné škále. Před tisíci dny jako kdybych narazil během cesty potemnělou svatojánskou krajinou na tajuplný zdroj zvláštního světla, vysvobozujícího z vězení tmy a zapomenutí mnohé doposud skryté zázraky světa. Jistě to znáte: Dodnes jsme si jich nevšimli a přitom byly možná dlouhá léta na dosah ruky. Jak jen jsme je mohli nevidět!

V tom podivuhodném světle se také mění lidé okolo nás: Najednou vypadají přátelštější a sympatičtější než dřív a my jen kroutíme hlavou, že jsme si toho přerodu už dávno nevšimli. No a nejvíc se asi v tom světle měníme my sami: Najednou dokážeme i to, na co bychom si dřív nikdy netroufli, a získáme neustálou chuť být lepší, než ve skutečnosti jsme. Průšvihy všedních dnů se nám najednou začnou líp snášet a ve tváři nám i ve vypjatých chvílích probleskuje úsměv.

Nebýt mé pohádky tisíce a jednoho dne, neodehrála by se spousta věcí, které svou ozvěnou rozezněly i zdejší blogové stránky. Posuďte sami, co se z nesčetných příkladů dá vybrat:

Bez té pohádky bych pravděpodobně nikdy nenapsal ani jediné haiku.

Bez té pohádky bych jen těžko uskutečnil svou nedávnou výstavu fotek na dobřichovickém zámku.

Bez té pohádky bych mohl vylézt na posvátnou Fudžisan jen ve svých snech, protože by mne vůbec nenapadlo vypravit se do míst, kde má slunce kolébku - do Japonska.

Bez té pohádky by byla rubrika V řeči mírně vázané ve srovnání s obsahem některých jiných rubrik asi jen chudou příbuznou, takže bych například svá doznání nejspíš psal maximálně v jazykově nekošaté próze za přítomnosti svého právního zástupce.

Bez té pohádky bych nejspíš nechodil na pravidelné procházky večerní předvánoční Prahou

Bez té pohádky by se mi nejspíš častěji než dnes zdávalo o práci, protože by nízká jednotková cena nevyužitého snového prostoru lákala protivné snové developery, kteří vůbec neberou v úvahu, o čem si přeji nechat zdát.

Bez té pohádky by tenhle blog byl úplně jiný (ostatě kdoví, zda by vůbec ještě existoval), protože i já bych byl rozhodně někdo jiný, než dnes jsem. Názory na ni se samozřejmě mohou různit; každý má jiný vkus a někdo se třeba nad pohádkami jakéhokoli druhu jen s despektem pousměje. Kdybych ji mohl vyprávět, někomu by se jistě zdála scénáristicky nevěrohodná nebo málo výpravná a málo laskající oko diváka. Ale téhle pohádky jsem součástí, žiju v ní moc rád a v jiné bych žít nechtěl.

A i když za to děkuji různými způsoby poctivě každý den, tímhle článkem jsem chtěl poděkovat i veřejně, kdyby má soukromá poděkování byla třeba shodou neblahých okolností cestou rozfoukána tajfuny, sežrána krokodýly, zpozdila by se kvůli výluce na trati či omylem a vlastní neškovností vběhla přímo pod kola projíždějícího Velorexu.

Bylo - nebylo - za devaterými horami a devaterými řekami, přesně před tisíci dny… Tak nějak by ta pohádka mohla začínat. A já jen s úctou a pokorou věřím, že zázraky, které se v té pohádce každičký den odehrávají, jen tak nepominou. Třeba i proto aby za dalších tisíc dní mohla na tomhle pomyslném tisícideninovém dortu přibýt další svíčka :-).

Nedělní miniglosy č.238

15. září 2013 v 20:04 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Aktuální upozornění: Už vás někdy nějaká literární postava vytočila k nepříčetnosti? O podobné situaci si můžete přečíst v mém příspěvku do literární soutěže na téma "Setkání s literární postavou" - mikropovídce s názvem Vražda u krbu.


Prezident Miloš Zeman pohrozil své straně SPOZ, že pokud nepřizpůsobí své volební kandidátky jeho přání, prezident bude v předčasných volbách místo Zemanovců volit Alexandrovce.
-----------------------
Podle statistiků poprvé v historii klesl počet lidí, kteří jsou spokojeni se situací na české politické scéně pod psychologickou hranici počtu lidí, kteří dokáží vyjmenovat všechny fáze prvohor. Představitelé hlavních politických stran se k této alarmující skutečnosti vyjádřili optimisticky. "Všichni doufáme, že se nám společnou usilovnou prací podaří tento nepříznivý trend otočit. Pokud víme, většině našich znalců prvohor je přes sedmdesát let, tak si myslíme, že obrácení poměru ve prospěch spokojenosti s českou politikou by nemuselo dlouho trvat."
-----------------------
Píseň Karla Gotta "Odnauč se říkat NE" si zvolilo jako svou volební hymnu politické hnutí ANO podnikatele Andreje Babiše.
-----------------------
Řecko zrušilo šest dnů mimořádné dovolené, která byla určena státním zaměstnancům za to, že v zaměstnání musejí pracovat s počítačem. Podobný dovolenkový bonus za používání nestabilních otočných kancelářských židlí a za ježdění nepříjemně uzavřenými výtahy v kancelářských budovách zatím zůstává nadále v platnosti.
-----------------------
Ukazuje se, že některé osobnosti, které ovlivňovaly českou politiku dlouhá léta, již v příštích volbách nebudou kandidovat. "Odchod některých dlouholetých politických stálic, je nepochybně ztrátou, protože vzhledem k jejich odbornosti se přímo nabízí, jak by mohli být českému státu užiteční," řekl nám jeden z významných českých politologů. "Jiří Paroubek by kupříkladu mohl - když se mu nepodařilo z České republiky udělat ekonomického tygra, zkusit dosáhnout aspoň toho, aby se z našeho státu stal ekonomický LEV, no a třeba pro bývalou ministryni Parkanovou by se jako nový předmět zájmu určitě nejlépe hodila státní CASA."


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:

Vražda u krbu

14. září 2013 v 12:34 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Nový tajemný krámek v naší ulici mě upoutal hned: Půjčovna literárních postav - řve neón do okolní šedi. Díky moderní technice si můžete své oblíbence půjčit na celý víkend.
Prodavač zdvihl obočí: "Jistě, Ignácia Reillyho ze Spolčení hlupců máme." Specifický vkus!
Druhou postavu jsem dostal zdarma jako bonus.

Nemohl jsem se dočkat, až do zhmotňovače vložím zlatavý disk. Ignácius je možná výstřední, ale taky bystrý ironický glosátor. Musí být radost s ním u krbu diskutovat o jeho oblíbené zkaženosti světa.

Ano, je přesně jako v knize! Hned mi vyčetl, že jen vinou lidí, jako jsem já, může bujet zneužívání literárních postav. Dodal, že je mu zle z šosáků s vlastním krbem, a chtěl místo kritické debaty radši pustit televizi. Z okna pak nadával mým sousedům do tupých ovcí. Proč sakra tak nahlas? Já nadávám vždy jen šeptem, aby neslyšeli.
Když jsem ho vtáhl zpět do bytu a chtěl ho utišit, začal křičet: "Vražda, vražda!!" Vůbec si nenechal vysvětlit, že si s ním chci jen potichu a na úrovni promluvit o světě.
"Nedám se umlčet takovými degeneráty!" řval, až kolemjdoucí vzhlíželi k mým oknům. Tentokrát neměl pravdu. Stačily dvě rány pohrabáčem a ztichl. Padl jako bleskem zasažený mamut.

Co teď? Jako zákazník jsem nespokojen. Výkřik moderní techniky a stačí na něj i pohrabáč? A půjčené postavy by na nás měly být vlídné a ne vykřikovat, jací jsme idioti. Přece si ta věc nesmí dovolit mě urážet, když jsem si ji řádně pronajal! Ano, věc, ulevilo se mi. Prosté poškození věci.

Spustil jsem druhý vypůjčený disk. Naléhavě zazvonil zvonek. Překročil jsem chladnoucí horu sádla, otevřel dveře starosvětsky oblečenému muži s knírkem a pozval jsem ho gestem dál. Jeho zvídavé oči se zarazily o mamuta na koberci.

"Snad se to nemůže brát jako vražda," hlesl jsem. "Co myslíte, Poirote?"

O literárních soutěžích

12. září 2013 v 19:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Přiznávám se bez mučení, že nemám moc rád literární soutěže, byť jsem se jich dříve občas účastnil a zbylo mi po nich doma i pár cen. Za prvé nejsem dostatečně soutěživý typ, necítím to správné vzrušení ze skutečnosti, že bych měl někoho porazit či předskočit, a už vůbec mě nemotivuje, že je někdo přede mnou, přičemž se počítá s tím, že bych ho měl přesně podle pravidel soutěživosti chtít nejen dohnat, ale nejlépe i předehnat. Přesněji řečeno, nejsem soutěživý vůči ostatním. Sám vůči sobě jsem, myslím, soutěživý dost, třeba mě vždycky těšilo vytvořit si na maratónské trati nějaký ten osobní rekord a snažil jsem se zlepšovat. Ale abych měl v sobě touhu vážně si to rozdat s Keňany nebo aspoň s osmdesátiletým sousedem z naší ulice, to tedy ne.

Literární soutěž má ale oproti sportovním kláním řadu nevýhod: Tou hlavní je skutečnost, že neexistuje jedno měřítko, podle kterého se dají poskládat její účastníci do jednoznačného pořadí. Na literárním poli (na rozdíl třeba od Tehelného) bohužel nejsou nainstalovány branky, jejichž počet by byl pro vyhodnocení rozhodující, neměří se čas jako v běhu, dokonce ani vzdálenost jako ve skocích či hodech. Měří se… Co se vlastně měří? Snad pocit, prchavý dojem více či méně zkušeného odborníka (v lepším případě), který se sice někdy snaží - aby to lépe vypadalo - o částečnou objektivizaci, ale ve výsledku je to stejně záležitost víceméně subjektivní - závislá na osobních preferencích, libůstkách a limitech hodnotitelů. Výsledek je proto vždy sporný a odráží aktuální konstelaci, ostatně jako ve všech soutěžích, kdy se hodnotí výsledky nějakého tvůrčího snažení, pokud nemáte zrovna za úkol upéct co nejvyšší dort.

Pro sebevědomé optimisty je to optimální: I když nic nevyhrajete a odborníci vyhodnotí váš text jako nesmyslný blábol, snadno si vysvětlíte, že tak neschopná a zapšklá porota prostě nikdy nemůže docenit génia vašeho díla. Nesebevědomí pesimisté jsou v horší situaci: Když vyhrají, mají nepříjemný pocit, že jejich nedokonalé dílko si ocenění tak docela nezaslouží, naopak když oceněni nejsou, snadno je to zbytečně utvrdí v domněnce, že jsou sami děsní, nemožní a měli by se poohlédnout po docela jiném oboru.

V zájmu marného pokusu o objektivizaci a s touhou trochu si ušetřit práci se pořadatelé soutěží snaží aspoň do nějaké míry omezit svévoli literárních kandidátů tím, že si stanovují omezující kritéria: Vyhlašují soutěžní téma, maximální rozsah, povinné podmínky. Pěkně se autore přizpůsob, ať víme, co v tobě je. Uvidíme, jak se dokážeš popasovat se stanovenými mantinely. Je to podobné, jako kdyby podmínkou pro odehrání fotbalového zápasu bylo hrát bosky, kopat do míče by bylo možné výhradně levou nohou a směli byste běhat jen dopředu a dozadu, ale ne do strany nebo šikmo. To se pak hned lépe ukáže, kdo je jaký fotbalista!

Přes mou nechuť vůči soutěžím podobného typu jsem se tentokrát přece jen rozhoupal. No, ona to není ani tak úplně soutěž v pravém smyslu slova, spíš anketa, ale právě taková podoba je v poslední době populární, takže do už tak dost zmatečného subjektivního hodnocení kvality vstupuje ještě další faktor: Ochota přesvědčit co nejvíc známých, aby svým hlasem podpořili právě mne. Samozřejmě to už ve výsledku nemá s kvalitou nic společného, nevyhrává lepší, ale obecně přijatelnější či marketingově zdatnější. Ale pořadatelé jsou spokojeni, protože našli svůj "přesný" metr: Nejlepším textem budiž ten, který získá nejvíc hlasů. MYslím, že to je myšlenka využitelná zcela obecně: Bylo by třeba možné zcela zrušit olympijské soutěže a zbytečně neutrácet za daleké cesty sportovců a jejich ubytování: Soutěž v hodu oštěpem přece může být uskutečněna formou ankety na internetu: Který oštěpař získá na webu nejvíc smajlíků nebo vztyčených palců, bere olympijský vavřín, co vy na to?

Ale budiž, pro jednou je možné udělat výjimku, takže jsem se začal lopotit s dost omezujícím zadáním: Setkání s literární postavou v rozsahu maximálně jedné normostrany. První verze byla hotova za chvíli a lehce, jenže její rozsah byl trojnásobný ve srovnání s podmínkami soutěže. Takže od té doby už šlo jen o to škrtat a škrtat a zase škrtat. Zpočátku to nadbytečné, pak přišlo na řadu to nepodstatné, posléze podstatné a nakonec i to zásadní, co dělalo původní povídku povídkou. Zbyl na kost oholený příběh, ve kterém jsem ke konci už měnil ta nejvýstižnější slova za slova kratší, jen abych ušetřil dalších pár znaků. Teď mám první hotovou verzi, se kterou už se dá podle pravidel soutěžit, jenže není kam spěchat, raději povídečku nechám ještě pár dní uležet, abych od strohých řádek získal trochu odstup. Co z toho nakonec vyjde, Bůh suď. Třeba ještě k mým autorským očím trochu cize vyhlížejícímu textu nakonec otcovsky přilnu a začnu se dívat kolem sebe neskromnýma očima plnýma touhy rozdat si to se zdejšími literárními Keňany :-).

Můžete se každopádně těšit na jednu povídkovou kostřičku, kterou po soutěži, doufám, použiju jako základ skutečné povídky podle svého gusta, povídky nezprzněné vynuceným krácením a nespoutané neumělou bondáží, podobně jako je z normálního mléka možné udělat mléko kondenzované a to posléze zase naředit do konzistence normálního mléka.

Jistě nezapomenu při publikaci konečné nesoutěžní verze připsat varování pro spotřebitele: Vyrobeno z povídkového koncentrátu! :-)


P.S.: Dnešní článek má na blogu jubilejní pořadové číslo 900. Myslím, že je to moc dobrá příležitost poděkovat všem místním štamgastům za neuvěřitelnou vytrvalost, se kterou se (někteří už celé roky) vracejí a i nadále si moje články čtou. Několik dalších článků mám rozmyšlených, dva připravené, tak bych řekl, že to možná ještě na těch 920 nebo 925 mohu dotáhnout :-). Díky za věrnost a těším se na další setkávání.

Nedělní miniglosy č.237

8. září 2013 v 13:47 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Na dva týdny byl hned po rozjezdu nové televizní veřejnoprávní stanice ČT Art přerušen její program. Náročný český divák, pro kterého je nová stanice určena, totiž odjel nečekaně s manželkou na dovolenou do Chorvatska.
-----------------------
Přestože to zpočátku vypadalo, že vybrat si v podzimních předčasných volbách z nabídky kandidátek bude pro mnoho voličů skoro neřešitelný problém, nové průzkumy ale ukazují, že si voliči s aktuální situací hlavu moc nelámou: "Ano, pravicovým silám se to sice asi nebude moc líbit," potvrdil nám mluvčí Ústavu pro výzkum veřejného mínění, "ale zatím všechno nasvědčuje tomu, že většina voličů bude volit levou zadní."
-----------------------
Cenu za nejoriginálnější a nejúspěšnější reklamu roku dostal šot, kterému se podařilo přesvědčit 92% lidí z cílové skupiny, že z pohledu jejich originální, bytostné a nezaměnitelné individuality, která si musí vždycky, za všech okolností a za každou cenu razit svoji jedinečnou cestu, je především nezbytné pít cocacolu jako všichni ostatní.
-----------------------
Prezident Barack Obama se v soukromí vyjádřil, že začíná mít obavy z obrovské síly, kterou dokáže přesně podle svých předvolebních slibů využít ke spojování společenských sil český prezident Miloš Zeman. "Jeho schopnost spojovat je opravdu obrovská," řekl Obama. "Poté, co svým spojovatelským úsilím rozdělil českou pravicovou koalici, rozprášil českou Sněmovnu, rozdělil na několik křídel českou sociální demokracii a nyní rozděluje i svou vlastní vládu odborníků podle toho, kdo bude a kdo nebude kandidovat za jeho oblíbené Zemanovce, mám velkou obavu, aby se mu nepodařilo rozdělit i původně Spojené státy.
-----------------------
Premiéru dlouho očekávaného představení zcela nového žánru tzv. ekonomické opery uvede Státní divadlo v Pekingu. Opera, která je výsostně moderní a přitom nezapře inspiraci klasickými díly a návaznost na čínské národní ekonomické tradice, pojednává především o nečekaných pohybech na globálních finančních a měnových trzích a na scénu byla uvedena pod názvem Don jüan.


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:

Lendlova kolekce Muchových plakátů

6. září 2013 v 15:06 | Petr Vápeník |  Výstavy
Když jsem se dozvěděl, že se v Praze ukuteční výstava Lendlovy sbírky plakátů Alfonse Muchy, zaradoval jsem se. O té sbírce jsem vždyky jen slyšel a rozhodně jsem netoužil kvůli ní jet do Connecticutu a přemlouvat šéfa ostrahy Lendlova sídla, abych mohl aspoň nakouknout, když jedu takovou dálku až z Dobřichovic. No a tak se hora vydala lenivému Mohamedovi v ústrety a na své pouti se na několik měsíců utábořila příhodně v secesním Obecním domě v místě dávného Králova dvora. A já jako obyčejně čekal skoro až na úplný konec výstavy, abych s vyplazeným jazykem přece jen dorazil pokochat se zdobným figurálním uměním proslulého umělce na nejúplnější sbírce Muchových plakátů, která byla kdy dána dohromady (budiž za to slavnému tenistovi vzdána chvála). Pokud jsem zachytil informaci dobře, do úplnosti chybějí tři poslední kousky, které jsou ale již prakticky nesehnatelné, tj.buď se o existenci žádného exempláře neví, nebo je pouze v majetku významného (a neuplatitelného) muzea.

Na výstavu jsem měl výborné reference od lidí, jejichž úsudku a vkusu si nesmírně vážím, a bylo mi jasné, že bych si ji neměl nechat ujít, A přestože je Muchova tvorba originální a obdivuhodná a já ho samozřejmě velmi uznávám jako významného dobového umělce, přestože výstava splnila moje očekávání a svým způsobem se mi líbila, musím připustit, že nastalo to, co jsem tak trochu očekával že totiž nedojde k tomu úžasnému "drnčení", k rezonanci, která nastává, když se frekvence autora přesně sladí s frekvencí návštěvníka a nastává báječné souznění. Díla jsou krásná a jistě i umělecky a historicky hodnotná, jen se jejich vyzařování nějak míjí s těmi mými vnitřními strunkami, které dokáží být fantastickým způsobem rozechvěny jinými podněty. Nevím proč, ale s Muchou se v tomhle dlouhodobě míjím, fluidum jeho děl teče mimo mne a ne skrze mne, zasahuje oči, ale ne srdce. V porovnání s nadšenými reakcemi některých jiných návštěvníků jsem si připadal nepatřičně chladný, jako bych byl jen nezúčastněným pozorovatelem, kterého se vystavená díla nijak emocionálně nedotýkají.

Viděl jsem už řadu Muchových děl a podobný pocit jsem mě před většinou z nich (k návštěvě Slovanské epopeje jsem jako člověk, který nemá rád patos a okázalost, ještě nesebral dostatečné množství odvahy). Jejich styl, zdobnost, celá Muchova estetika, se s mým vkusem ne a ne protnout, výsledkem není rozechvělé nadšení, ale spíše rozpačitá spokojenost. Jak říká W.A.Mozart Salierimu ve filmu Amadeus, když má říct svůj - ve skutečnosti nepříliš nadšený - názor na jeho novou operu: "Člověk si řekne jenom... Salieri!" Jsem rád, že jsem výstavu viděl, řekl jsem si "... Inu... Mucha!", ale nic víc.

Během procházení krásných secesních prostor Galerie ve 2.patře Obecního domu jsem spíš přemýšlel o tom, kolik se na plakátech objevilo ženských postav. Ano, slavná Sarah Bernard, na jejíž umění zvaly Muchovy plakáty do divadla nejčastěji, ale i desítky dalších žen tu pózují - věrny dobovému ideálu krásy. Přesto - možná se mi to jen zdálo jako by to byla jen jedna jediná žena, jakási esence ženství, umělcův ideál. Co asi Mucha ke svým modelkám cítil? A co cítil ke slavné herečce, pro niž pracoval řadu let?

Na výstavě jsem si dobře uvědomil jednu věc: Muchovy obrazy jsou pro mne jako žena, které si vážím a mám k ní vekou úctu, cítím k ní přátelství a žádným svým činem ji nechci ranit. Ale když se mi podívá upřeně do očí, neprojede mi po zádech mráz, necítím, že ztrácím hlavu. Vím, že to není Ona. Máme se rádi, rádi jsme spolu, ale "nedrnčíme", kdybychom se na hlavu postavili. Kdo z nás by takový příklad vztahu neznal? A přitom v jiném případě stačí jediný pohled a je jasné, že v něm je celý svět a veškeré jeho slunce a barvy, všechno to krásné i mizerné, co si přejete v životě ještě zažít, všechny chutě, které k životu patří. A vy z nějakého prapodivného důvodu bez nejmenších pochyb víte a celým svým tělem do poslední žilky cítíte, že právě tohle je pro vás ta pravá krása, to pravé umění, jehož se už nikdy nebudete umět vzdát, ať si samozvaní arbitři a posuzovatelé krásy a morálky spolu s kunsthistoriky celého světa říkají, co chtějí.

Kdysi jsem u jednoho vzdáleného příbuzného viděl na zdi úchvatnou malou kresbu. Úplně jednoduchou kresbu tužkou, pár tahů geniální rukou umělce, lehce naznačený stín, přirozeně krásná hlava obyčejné dívky. Ani stopa po barevné secesní dekorativnosti. Také dílo Alfonse Muchy. Jen lehká osamocená přesnídávka mezi opulentními secesními bankety, které jsou pro účastníky více společenskou událostí než kulinářským zážitkem. Na výstavě jsem si tu malou kresbičku vzpomněl mnohokrát; navzdory své špatné paměti jsem si ji vybavil úplně přesně a vyměnil bych ji za celou tu obdivuhodnou a velkolepou sbírku Muchových historických tisků. Přece jen umíme být s Alfonsem Muchou na stejné vlně. Jen to tentokrát na slavné a skoro davově navštěvované výstavě prostě nenastalo. Což nijak neumenšuje mou úctu k Muchových schopnostem a jeho dílu.

Pro případné zájemce ještě dodávám praktickou poznámku: Výstava je přístupná do 10.září, dospělé nezlevněné vstupné stojí 180 Kč a kdo má pražskou Opencard a nestydí se k tomu přiznat, dostane 10% slevu :-).

Nedělní miniglosy č.236

1. září 2013 v 20:00 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy


Nepříjemnou kauzu musí řešit společná komise Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva zemědělství: Evropská unie totiž zakázala prezidentu Zemanovi, aby měl - byť jen slabší - cukrovku. Jak nám vysvětlil ředitel Evropského institutu pro dodržování komoditních limitů: "Na cukrovku jsou zemědělskými orgány Evropské unie stanoveny jasné kvóty, a ty prostě Česká republika překračovat nesmí, takže si pan prezident bude muset vystačit s řepkou."
-----------------------
Aby uspokojila všechny uchazeče o místo na kandidátkách a předešla tak nepříjemnému rozvíření několika podaných žalob, Česká sociální demokracie se rozhodla do voleb v Moravskoslezském kraji a následně i ve zbytku republiky nasadit dva týmy. "Počítáme samozřejmě, že oba naše týmy - áčko i béčko - jednoznačně vyhrají, a my se pak po volbách rozhodneme, sestavíme-li z nich koaliční vládu nebo jestli bude jedno družstvo vládnout s tichou podporou druhého," řekl nám krajský volební manažer.
-----------------------
K příležitosti začátku nového školního roku informovali někteří čeští politici veřejnost o svých záměrech v oblasti školství. Zatímco komunisté se chtějí zaměřit především na vzdělávací programy pro občany se špatnou pamětí, Zemanovci chtějí zařadit životopis svého vzoru jako nový povinný předmět a TOP 09 plánuje dokonce na výslovné přání svého předsedy zavést ve školách po obědě hodinu na posilující spánek, aby pak šlo žákům učení lépe od ruky.
-----------------------
Česká televize spustila o víkendu dva nové programy ČT art a Déčko pro děti. Zatímco nabídka nového kanálu bude během dne velmi pestrá, potíže jsou zatím se skladbou nočního programu specializovaného dětského kanálu. "Původně se měly po 22. hodině dávat nepřístupné filmy, které mají děti moc rády," řekl nám programový ředitel Déčka. "Protože ale veřejnoprávní televizi nejde primárně o sledovanost, na Déčku poběží v noci hlavně přímé přenosy z dálnice D1, což jednak využijí úředníci Ministerstva dopravy pro sledování, jak pokračují opravy, a jednak se nám takový program zdá být pro stanici pojmenovanou Déčko docela odpovídající."
-----------------------
Jana Bobošíková na tiskové konferenci potvrdila, že povede do předčasných voleb pravicový projekt s názvem Hlavu vzhůru. Vyvrátila tak pověsti některých škarohlídů, kteří se domnívali, že odpovídající název nového hnutí by měl být vzhledem k dosavadním volebním fiaskům své hlavní představitelky spíše Bradu vzhůru.


Na následujících dvou odkazech si můžete přečíst jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno: