Listopad 2013

Pražské pomníky 19. století

29. listopadu 2013 v 23:28 | Petr Vápeník |  Výstavy

V Clam-Gallasově paláci v pražské Husově ulici se právě koná výstava, kterou jsem chtěl vidět ze dvou důvodů: Jednak jsem si špatně přečetl název (oficiálně zní Metamorfózy politiky - Pražské pomníky 19. století) a doufal jsem, že si tam připomenu některé pomníky druhé poloviny 20. století, které vzal už dávno a oprávněně ďas, a jednak jsem chtěl vidět, jak to vypadá uvnitř Clam-Gallasova paláce, kde jsem - považte - v celém svém životě ani jednou nebyl, přestože jde o obdivuhodnou a rozsáhlou pozdně barokní stavbu, která si o prozkoumání dávno říkala. Ale dlouhá léta byl palác zavřený a přestože kašna "Terezka" ve zdi paláce je mým oblíbeným pražským místem, dovnitř jsem poprvé nahlédl až teď. A i když sochy 19. století nejsou zrovna mým šálkem čaje, za těch 80 korun vstupného mi to stálo. Dnešní fotografie jsou právě z tohoto paláce, jsou ale focené mobilem, a tedy opravdu jen ilustrativní.



Na výstavě je k vidění řada exponátů v souvislosti s velice známými pražskými sochami, které už Pražani dávno přijali za své: Speciální sál je např. věnovaný soše svatého Václava, můžete zde vidět, jak se postupně měnila podoba připravovaného díla, které se stalo pražskou sochařskou ikonou, a k vidění jsou i konkureční návrhy z tehdejší soutěže. Podobně jsou zpracované další známé pražské pomníky - např. František Palacký, Karel IV., Josef Jungmann, Mistr Jan Hus, ale i již neexistující socha maršála Radeckého nebo (agrárníky prosazovaná, ale nikdy nerealizovaná) pražská socha Přemysla Oráče.



Asi by ze mne autoři výstavy neměli velkou radost, ale ze všech exponátů se mi líbila nejvíc fotografie - tedy ne socha - obyčejná fotka koně na schodišti ve velkých vratech s popiskou: Josef Václav Myslbek přihlíží vyvádění koně Arda z budovy Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Až si tedy někdy v Praze dáte rande na Václaváku "pod vocasem", můžete ohromit své protějšky informací, že svatováclavský kůň vypínající se velebně nad vámi se ve skutečnosti jmenoval Ardo :-).



Ještě jsem si stihl zapamatovat několik drobností, které mě upoutaly:

- Významným osobám, kterým byly v této době stavěny sochy, se říkalo moc pěkně česky - výtečníci.

- V určitou dobu bylo na pražském "pomníkovém poli" tak rušno, že se to některým kritičtějším lidem už začalo zajídat. Z té doby například pochází zajímavý text od známého kritika F.X.Šaldy s názvem Mor pomníkový. Přepomníkováno, řeklo by se možná dnes.

- Zaujala mě i neobyčejná a mně doteď úplně neznámá podoba návrhu Husovy sochy od sochaře Františka Bílka (jeho vila na Hradčanech je opravdu úžasná a věřím, že vám ji taky někdy představím v samostatném článku). I podle názvu (nebo "podtitulu") sochy je vidět, že Bílek byl velmi duchovně založeným člověkem, protože socha Mistra Jana se jmenuje Strom, jenž bleskem zasažen, na věky hořel.



No a protože jsem byl nakonec s výstavou a především interiérem krásného paláce spokojený, věnoval jsem jako poděkování autorům výstavy malý bonus: informaci, že jedna pražská socha 19. století se zapsala i do světové literatury - když ji jako očitý svědek spolu se svými dvěma kolegy spatřil při svém putování cizími kraji mladý Jerome Klapka Jerome a scénu použil (velmi podrobně) ve své knize Tři muži na toulkách:

"K ozdobě města zrovna v Praze odlili nový pomník. Čí pomník to byl, to už jsem zapomněl. Vím jenom, že to byl v podstatě takový ten běžný pomník, představující takového toho běžného pána s takovým tím běžně strnulým krkem a na takovém tom běžném koni - na takovém tom koni, co vždycky chodí po zadních nohách a předními hrabe do vzduchu a do taktu. Ale v podrobnostech byl ten pomník osobitý. Místo běžné šavle nebo hůlky coby odznaku moci držel ten pán v natažené ruce svůj vlastní klobouk s chocholem; a jeho kůň měl místo běžného vodopádu coby ocasu dost prořídlý přívěsek, který se jaksi nehodil k tomu jeho okázalému postoji. Člověk měl pocit, že kůň s takovýmhle ocasem by se neměl tak pyšně vzpínat.

Ten pomník stál na malém náměstíčku nedaleko staroměstského konce Karlova mostu, ale stál tam jen dočasně. Městská správa se rozhodla - velice rozumně - že než stanoví jeho definitivní umístění, vyzkouší prakticky, kde by se vyjímal nejlépe. A tak dala zhotovit ještě tři hrubé kopie toho pomníku - jenom takové dřevěné siluety, na které se nesmělo koukat zblízka, ale které při pohledu z větší dálky dělaly ten žádoucí efekt. Jedna kopie se tyčila na cestě k mostu Františka Josefa, druhá stála na prostranství za divadlem a třetí uprostřed Václavského náměstí." (překlad J. Z. Novák)

Kdo knížku nezná, vřele doporučuji k přečtení. Dozvíte se mimo jiné, jak se několik navlas stejných pražských pomníků dá využít k vytrestání přátel, kteří během návštěvy Prahy hodlují nestřídmému pití. Což se, pohříchu, na dost vážně pojaté výstavě v Clam-Gallasově paláci nedozvíte :-).

O myšlenkolapkách, filmových kostýmech a bílých dírách

27. listopadu 2013 v 21:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Je zvláštní a svým způsobem záhadné, jak jsou některé věci a lidé schopni přitahovat naše myšlenky. Ač jsem kdysi pár let učil i fyziku, důvod toho zvláštního "magnetismu" mi zůstává utajený. Proč na něco nebo na někoho dokážeme myslet tak intenzivně, že sebedůležitější jiné věci a jiní lidé proti takové "myšlenkolapce" nemají nejmenší šanci? Je něco takového popsatelné ještě v rámci přírodních zákonů, nebo jde spíš o úkaz, který se přírodními zákonitostmi nenechává omezovat? A lze podobné myšlenkolapce něčím konkurovat?

Jednou z možností je myšlenkolapku "převrstvit" nějakým bezprostředním silným zážitkem, k čemuž jsem měl včera výjimečnou příležitost. Byl jsem totiž pozván na velkolepý večírek pro několik set lidí, který měl být pojatý zároveň jako kostýmní merenda, takže se podle pozvánek očekávalo, že hosté přijdou v převlecích za filmové postavy. Je zvláštní záliba přiřazovat se kostýmem podle pokynů záludných pořadatelů do různých dob, zemí či tématických celků. Přiznávám, že jsem celkem rád tím, kým opravdu jsem, nedělá mi dobře přetvařování ani převleky, dokonce ani kvůli všeobecnému veselí. A tak jsem se rozhodl udělat to tak, jak to dělává řada umělců, kterým napřed nějak "vyjde" jejich artefakt a oni až ex post podle výsledku vymýšlejí příběh, co to všechno znamená.

Ve svém standardním civilním oblečení jsem tedy vystál frontu mezi Gandalfy, mušketýry, kosmonauty z Apolla 13, členy Adamsovic rodiny, avatary, supermany a pavoučími muži i ženami a když na mne přišla řada a byl jsem otázán, za co jdu, vyřkl jsem svou předem připravenou formulku: "Bílý Bim - Černé ucho, obraz č.69, druhý vesničan", což okolní filmové masky i organizátory znejistělo natolik, že mi nikdo nekladl další překážky a já byl vpuštěn do sálu s mnoha různorodými lákadly i bez větších povrchových úprav. Ale přestože jsem tu potkal během dlouhého zážitkového večera mnoho zajímavého a netradičního, dokonce i v těch nejdramatičtějších a nejvypjatějších chvílích večera jsem se opakovaně přistihoval, že ve skutečnosti se žádné "převrstvování" nekoná, protože moje soukromá myšlenkolapka, která funguje nepřetržitě a neomylně už několik let, bude i během tohoto filmového večera jako zkušený regulovčík neomylně odvádět mé myšlenky zpět do původního směru. Je-li totiž myšlenkolapka opravdu kvalitní (a to ta moje bezpochyby je), na nic jiného se prostě myslet nedá, ani v samotném epicentru veškerého povyražení. Ale proč? Přece by se v našem světě a v našem století slušelo, aby jevy tak zásadní měly nějaké logické a vědecky popsatelné vysvětlení. A to se - ať pročítám učebnice horem dolem - nějak nedaří.

Možná inspirován fantazií filmových příběhů, které defilovaly kolem mne, jsem popustil své vlastní fyzikální fantazii uzdu a napadlo mne, že to, co nazývám myšlenkolapkami, by ve skutečnosti mohly být cosi jako "bílé díry" - tedy pozitivní analogie děr černých, známých z kosmologie a studia vesmíru. Zatímco černé díry se ovšem sobecky nechtějí vzdát za žádnou cenu svého světla, aby jim samotným neubylo, bílé díry své neuvěřitelné a vstřícné světlo neustále vyzařují do okolí, a jediné, o co se nehodlají s ostatními dělit, je vlastní tma. Předpokládám - snad se pan Einstein neurazí - že tma je rychlá stejně jako světlo, byť jsem to stopkami neměřil. Rychlost tmy je totiž, myslím, možné čistě filosofickou cestou a bez stopek definovat jako rychlost světla, před kterým právě tma prchá (při rozsvěcování), případně světla, které prchá před tmou (při zhasínání). Právě pohlcováním tmy rychlostí světla podle mého laického názoru fascinující bílé díry vznikají (pro potvrzení své hypotézy si budu muset u Akademie věd zažádat o nějaký grant, když už jsem ve výzkumu tak daleko), a jakmile vzniknou, začne k nim být člověk váben obrovskou gravitační silou jejího vlídného, měkkého a hebkého světla. Nejenže se není možné takovému působení ubránit, ale i kdyby to z fyzikálního pohledu šlo, člověk sám by se takové možnosti ochotně zřekl, protože by se tím o všechnu tu nádheru připravil.

Zatímco černé díry mají svůj přesně definovaný "horizont událostí", tedy vzdálenost, kterou když kdokoli překoná, nemůže už pohlcení černou dírou odvrátit, zvláštností bílých děr je, že nepůsobí zdaleka na každého, ale ve svém působení si vybírají - kdoví podle čeho. Jakmile jejich vlivu ale jednou podlehnete, přestane úplně záležet na vzdálenosti mezi vámi; "vaše" bílá díra se může klidně odstěhovat na druhou stranu naší galaxie, ale její neuvěřitelné působení nadále trvá.

Myslím, že každý z nás má nějakou podobnou myšlenkolapku, nádherným světlem zářící bílou díru, kolem které se v nekonečném gravitačním víru prakticky nepřetržitě točí naše myšlenky jako kolem skutečného středu našeho světa. Ani v zajetí nejvýtečněji namaskovaných pirátů z Karibiku, pár centimetrů od na naše srdce namířeného ostří D´Artagnanova mušketýrského kordu nebo na dosah zubů krvelačného veležraloka z Čelistí tahle síla neumdlévá a dál dokáže formovat náš vesmír ke svému pozoruhodně krásnému obrazu.

I když to celé může vypadat tak trochu jako "blízké setkání třetího druhu", nejspíš jde o úplně normální součást našeho světa. Jen se jejímu podrobnějšímu studiu fyzika zatím raději moudře vyhnula, protože dobře pochopila, že proti našim milým bílým dírám je i s veškerým svým matematickým aparátem a osvědčenými racionálními postupy úplně bezbranná.

A uznejte - když proti bílým dírám nic nezmůže ani tak mocná přírodní věda, jak bychom to mohli dokázat my, slabí lidé? :-)

Nedělní miniglosy č.247

24. listopadu 2013 v 11:21 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Pozn.: Taky se vám stává, že něco, na co jste se neskonale těšili a kvůli čemu jste ani nemohli dospat, zvrtáte ponejvíce vlastní pitomostí, kterou bohužel není možné na nikoho svést, i když by to bylo moc lákavé? Že byste film dne nejradši zase vrátili na začátek a zkusili to ještě jednou a líp? Že se na sebe druhý den po ránu radši odmítáte podívat i do zrcadla, abyste ho nemuseli ze vzteku rozbít? Je logické a jasné, že vás v tu chvíli přejdou i poslední zbytky humoru a optimismu. Věru - optimální rozpoložení pro napsání opravdu zábavných Nedělních miniglos! Ale něco člověk dělat musí, protože rozbíjením zrcadel se na dlouho nezabavíte, aspoň ne u mě doma, protože bydlím v Dobřichovicích a ne na Petříně. Tak jestli v miniglosách bude dnes něco drhnout, je to proto, že v redakci dnes duchem nepřítomného zkušeného šéfa Čerfa, který někde vyspává opici, nahradila nezkušená, ale velmi ambiciózní a přizpůsobivá rychlokvaška Pitomý Čerf. Tak uvidíme, s čím se vytasí dnes, když už včerejšek byl plně v jeho režii.


Kromě několika řádů německých rytířů se o svůj majetek v rámci církevních restitucí přihlásili i blaničtí rytíři. Celý proces zatím ale brzdí fakt, že blaničtí rytíři odmítají dodržet standardní restituční proces s výmluvou, že na české úřady se budou ochotni vypravit až v okamžiku, kdy bude české zemi nejhůř.
-----------------------
Čeští komunisté a další příznivci odkazu Julia Fučíka nelibě nesou hlavní slogan celorepublikové kampaně Společnosti za zdravá střeva: "Lidé, bzděte!"
-----------------------
Jízda načerno v pražské hromadné dopravě bude stát nově až 1500 Kč. To by podle ekonomických analytiků mohlo rozhýbat realitní i knižní trh v České republice víc než veškeré intervence ČNB, protože při vymáhání případné nezaplacené pokuty již exekutorovi při takové částce nebude stačit zabavit automobil, ale jedinou možností bude zabavení něčeho s opravdu velmi vysokou a trvalou hodnotou, tedy domu, bytu nebo memoárových knih prezidenta Zemana.
-----------------------
ČNB se snaží za každou cenu přesvědčit občany ČR, aby utráceli. "Nevím, jestli je to šťastný způsob," řekl nám jeden z kritiků této snahy. "Může hrozit to, že lidé, kteří nebudou mít na utrácení peníze a přitom se nebudou chtít oproti ostatním šťastně utrácejícím cítit odstrčeně, sáhnou z nouze k utrácení politiků."
-----------------------
Zajímavý objev publikovali čeští psychologové z Pavlovova institutu. Kdykoli se v listopadu ozve na ulici cinkání klíčů, začne řada lidí z neznámých důvodů samovolně slinit.



Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících dvou odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:




Čtyřretí

21. listopadu 2013 v 22:45 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Pozn.: Nevím proč, ale tento článek se zatím neukázal na hlavní straně blogu, takže bylo možné si ho přečíst jen přes přímý odkaz nebo v rubrikách. Proto se pokouším publikovat článek znovu, uvidíme, jestli to bude o něco lepší :-).

-----------------------------------------------

Tématem týdne na blogu.cz jsou tentokrát "Prsa", což je samozřejmě samo o sobě téma mimořádně krásné, citlivé a lákavé. Ne však v okamžiku, kdy o tom samém píšou mnozí. Ne na povel, povely nejsou nic pro mne. A tak jako už téměř tradičně téma týdne vynechám, nebo - lépe - posunu na jindy, až se tak nádherné téma vyhrabe z následků současné blogové inflace a opět na něm ulpí jemný poprašek něžného tajemství.

Abych nepodlehl pokušení, dám na rady filosofů a pozvednu raději své oči výš, ale zas ne tak vysoko, jak by si možná oni filosofové přáli, jen malý kousek, zkratkou přes ladnou šíji a jemně tvarovanou bradu. Ke rtům, které na sebe právě asi nevraží, protože se odtáhly daleko od sebe, čehož využily zuby k širokému rozhledu do okolí. Tak takhle to tedy venku vypadá v tom listopadu!...


Tak krásné rty zaslouží slova jako med,
aspoň pět veršů pro každý tvůj ret;
čtyřverší totiž zdá se mi být málo,
když štěstí v mém snu už smůlu obehrálo
v kartách, z nichž složil jsem svůj svět.

Navzdory rozumu a po vůli touze
z čtyř našich rtů chci udělat pouze
jediný.
Hoď kamenem, pokud jsi sám
bez viny.

O hvízdání u chrámu boha Dia a na Akropoli

20. listopadu 2013 v 22:25 | Petr Vápeník |  Reportáže

Dnes podruhé se vracím článkem o šest let zpátky do listopadu 2007, kdy jsem poprvé v životě navštívil Athény, abych si tu splnil ten méně důležitý ze svých snů (o tom důležitějším jsem si tehdy ještě netroufal ani snít, byť už byl i tehdy pěkně naklíčený) a zaběhl si nejklasičtější ze světových maratónů - z Marathonu do Athén. Zbývá právě poslední den do maratónského závodu, před Řeky i přede mnou je slunečná a teplá listopadová sobota. Vybírám z původní více než čtyřicetistránkové reportáže dva úryvky, které spojují nádherné antické památky a také zvláštní novodobý athénský sport - hvízdání na píšťalku. Kdyby se v tom sportu konalo mistrovství světa, athénští hlídači památek by jistě patřili k favoritům.

Stanul jsem před vstupní branou do areálu chrámu boha Dia, zvaného Olympieion. Tedy aspoň jsem si myslel, že by se mohlo jednat o bránu vstupní. Není tomu tak! Je to Hadriánova brána, která kdysi dělila prostor starého města na Krakonošovo - tedy pardon - Hadriánovo, prostě SoukromoVladařovo a to ostatní, co nevladařům ještě zbylo. Jenže brána už dnes nebrání, lépe řečeno brání pouze vstupu. Nedá se jí totiž do objektu vstoupit, protože průchodu zamezuje plot s nápisem "Zde není vchod", což je ostatně vidět i bez nápisu. Znovu jsem tedy obešel půl areálu, zpět na místo, kam už jsem před chvílí skoro došel (kde je moje předsevzetí, že se dnes nebudu unavovat dlouhým popocházením?) a do stejného slunečného horka. Před skutečným vchodem, který byl tak nenápadný, že by to skoro sneslo informativní nápis "Zde JE vchod", se váleli dva obrovští psi. Leželi bez hnutí a vypadali jako po neutronové katastrofě. Později jsem zjistil, že nějaká neutronová psí bomba paralyzovala psy z celých Athén, aniž by jakkoli ublížila lidem. Prakticky všichni psi se totiž přes den váleli na nejneuvěřitelnějších místech, ale nejvíc před vchody do antických památek, kde turistům pasivně bránili ve vstupu. Ale možná jsou v tom neutrony nevinně. Třeba jsou jen athénští psi líní. Vzpomínám si na poučku, že nejjednodušší vysvětlení bývá většinou i nejpravděpodobnější.

Fotka Hadriánovy brány je mizerná. Není "dobová", ale je z mého druhého athénského maratónského výletu před dvěma lety. Je to ale to jediné, co z okolí Olympieionu mám aktuálně k dispozici, pokud chci použít výhradně obrázky vytvořené osobně. Bohužel, o dost hezčí fotky z roku 2007 totiž nemám v digitální podobě, takže monumentální sloupy chrámu boha Dia vám dnes nenabídnu.

U pokladny nastalo dilema: Mám si koupit vstupenku jen do tohoto objektu anebo mám vypláznout 12 Euro a mít kompletní vstupenku na dnešek i na zítřek (zítra mi ovšem, doufám, nebude nic platná), která platí i na Akropoli, na Agoru, římskou Agoru a ještě na několik dalších míst, která jsem všechna chtěl vidět a pokud možno nezemřít, jako se tomu prý děje v Neapoli. Ekonomika velí minimalizovat náklady a vidět pokud možno co nejvíc. Hlava připomíná, že možná není nezbytné spatřit vše během jediného dne před vyčerpávajícím závodem. Nohy však v návalu revolučního nadšení překračují psí demonstranty vyznačující Rubikon, a vstupují tak do historie. Jdeme, pravá ruka to dnes všechno platí!

Hadriánův chrám musel být vskutku velkolepý, když i těch pár ruin, které ještě zbyly, působí tak majestátně. Z původních 120 sloupů jich zbylo patnáct ve vztyčeném stavu, jeden si již pohověl v pozici na plátky rozkrájeného ležícího střelce. Rozhodl jsem se poškádlit bdělé hlídače. Jednoho jsem totiž spatřil - měl nezbytnou píšťalku na krku a rozhodoval o tom, do jaké míry jsou pohyby každého z návštěvníků nebezpečné pro zachování historického bohatství řeckého státu. Když je vyhodnotil jako podezřelé, mocně zapískal. Nenápadně jsem hlídače pozoroval a i já jsem zaujal jeho pozornost, protože jsem památku neobcházel dostatečně turistickým tempem s očima zabodnutýma do mapy nebo průvodce. Zahleděl jsem se na jeden z kamenů ležících volně na zemi. Zastavil jsem se u něj a upřeně jsem na něj pohleděl. Hlídač se dotknul píšťalky pravou rukou, aby v případě nutnosti vyhlásit poplach nedošlo k fatálnímu vteřinovému zdržení. Sehnul jsem se - hlídač přiložil píšťalku k ústům jako rozhodčí v řeckořímském zápase, když jeden z borců se už už lopatkou dotýká žíněnky. Opět jsem se narovnal, strčil ruce do kapes a ležérním krokem jsem popošel o kousek dál. Opakoval jsem to několikrát a hlídač si ani jednou nepřišel na své.

Nakonec se mi ho zželelo a přestal jsem provokovat. V ten okamžik se ozval ostrý hvizd a jakási slečna, které upadla na chráněnou starověkou hlínu kabelka, to od vybuzeného hlídače schytala i za mne. Zastyděl jsem se, ale zase ne moc, protože to byla velmi pěkná slečna a ještě než jsem z fascinujícího areálu odešel, stihl jsem si všimnout, že od té doby měl hlídač oči a píšťalku jen pro ni, takže jsem si dovolil v areálu utrhnout bez většího rizika tři čerstvě dozrálé olivy. Snad mi je neseberou a nenařknou mne, že jde taky o antickou památku. Zamyšlený jsem došel na druhou stranu celého areálu k Hadriánově bráně, abych se dozvěděl, co už jsem stejně tušil, totiž že "Zde není východ".

-------------------------------

Je to jistě pouze otázkou vkusu, ale mně se zdá být Akropole malebnější zdálky než zblízka. Nemám totiž rád větší koncentrace lidí. Mám-li se nutně někam přepravit a je-li pro naplnění tohoto účelu nezbytné jet nacpaným prostředkem hromadné dopravy, tedy se cpu. V Athénách se ale davy turistů - pod Akropolí volně rozprostraněné - při výstupu na skalnatý větrný pahorek postupně koncentrují, až si člověk připadá jako v tom prostředku hromadné dopravy, přičemž ale nejede odněkud někam, ale dojede - stísněn davem historiechtivých cizinců - zpod Akropole zase zpátky pod Akropoli, aniž by cestou prožil něco mimořádného, pokud ovšem nebudu za mimořádný zážitek považovat to, že zdejší hlídači ostře a hlasitě pískají na píšťalku vždycky, když se sehnete, abyste si zavázali tkaničku.


V období maratónu 2011 bylo na rozdíl od popisovaného ročníku 2007 vysloveně hnusné počasí, a denní turistické fotky proto nestojí za nic. Ale vliv počasí na kvalitu fotografií se poněkud stírá v nočních hodinách, proto si vám dovolím nabídnout dva noční snímky Akropole. První je záběr ze mně velmi sympatického pahorku Areopagos.

Hlídači pak na vás hvízdají jako prvorepublikoví strážníci, vy nějakou dobu nevíte, že je to na vás, pak, když to zjistíte, protože na vás hlídač se psem volá řeckou angličtinou, abyste se okamžitě postavil a ten kámen odhodil stranou, vy nevíte jaký kámen, protože v ruce držíte jen propocenou vstupenku, abyste po chvíli pochopili, že kámen nemáte odhodit, ale máte se ho přestat dotýkat, což nejde, protože se o něj opíráte, abyste neupadli. Hlídač vám dá najevo, že je mu čerta do toho, jestli upadnete nebo ne, hlavně se musíte pustit toho šutru, protože je mu nejmíň dva a půl tisíce let a v přestávkách svých projevů na něj čůral Démosthénes. O tom sice pochybujete, protože to vypadá jako kamení, které se v Čechách mele do štěrku, když se v potu tváře stavějí postkomunistické dálnice. Po přičichnutí ale musíte připustit, že zmíněná varianta vypadá docela věrohodně, jen je sporné, jestli byl jejím aktérem zrovna dávný rétor. Možná podle analýzy DNA… To už vás ale zblízka očichává hlídačův bojový pes a - kupodivu - i když na rozdíl od svého pána anglicky nemluví vůbec, problém je vám hned jasnější, usmějete se, řeknete, že teda jo, všechno je OK, načež se kamene pustíte, skutečně upadnete a začne hvízdat píšťalka hlídačky z druhé strany, protože bůhvíco jste si během fingovaného pádu stačil strčit do kapsy.


Na druhé noční fotografii athénské Akropole je slavný chrám Parthenon společně s neosvětlenými kamennými oblouky Dionýsova divadla, které ke skalnatému pahorku Akropole přiléhá.

Trochu Řeky chápu, kdyby se tomu nechal úplně volný průběh, během pár let Akropole zmizí na památku v kapsách miliónů turistů. Určitě by to byla škoda. Když pak ale zjistíte, že slavné Karyatidy jsou jen soudobé repliky (originály jsou v muzeu, co kdyby je někdo strčil do tašky a zmizel s nimi ve víru velkoměsta), slavný Parthenón je odborně záplatovaný současnými kameníky, chrám Niké radši celý rozebrali a odvezli do servisu a ještě se dozvíte, že archeologičtí puristé ve jménu civilizace zlikvidovali všechno, co bylo na Akropoli vystavěno později (a že toho bylo), hryže ve vás neodbytný dojem, že tahle krása kolem vás je jen načančané divadlo pro turistické kavky. Proto dávám přednost pohledu na Akropoli z dálky. Je to pohled milosrdný, pohled, který dá vaší fantazii a romantické duši prostor k rozletu. Možná tak velkému, že si dokážete odmyslet i ty obrovské žluté jeřáby překládající vzácné trosky dávných věků sem a tam.

Akropolis, adieu, notuji si s paní Mireille. Odteď dávám - alespoň pokud jde o athénskou dominantu - přednost celku před detailem.

-------------------

A co vy? Máte nějaké vlastní zkušenosti s athénskými hvízdači? Anebo s podobně bdělými strážci památek z jiných míst? Mimochodem, o čtyři roky později turistické hordy dobývající athénskou Akropoli dokonce i v listopadu notně prořídly, jak začali turisti omezovat své cesty do Řecka v souvislosti s ekonomickými problémy země. Tam, kde nebylo v roce 2007 k hnutí, tam se procházelo o čtyři roky později několik desítek lidí. Je pravda, že částečně to bylo dáno nesrovnatelným počasím, ale výrazně menší zájem návštěvníků řecké metropole byl znát na každém kroku.

Proč dnes nevyjdou Nedělní miniglosy?

17. listopadu 2013 v 21:10 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Dnes je první neděle od 16. srpna 2009, kdy jsem se rozhodl, že nevyjdou Nedělní miniglosy. Není to nic pozoruhodného, leč narušuje se tím tradice, uznávám. Schválně, proč si myslíte, že tomu tak je?

1. Protože je dnes státní svátek a odbory to nerady vidí.

2. Protože mě tentokrát poprvé vůbec nic zábavného nenapadlo.

3. Protože tím symbolicky protestuji proti přehlížení dalších a dalších náznaků, že se to, co bylo právě před 24 lety odstraněno, se zase pomalu oficiálně vrací do hry.

4. Protože pevná daná pravidla je třeba občas porušit, aby nezatuchla a nezačali jsme jim otročit.

5. Protože jsem na napsání Nedělních miniglos neměl ani trochu času.

6. Protože jsem měl to štěstí, že jsem dnes mohl přemýšlet o úplně jiných věcech než o politice.

7. Protože chci čtenáře "vyhladovět", aby jim příště lépe chutnalo.

8. Protože od tohoto týdne budou Nedělní miniglosy vycházet zásadně ve středu.

9. Protože je třeba vydávání maličko pozdržet, aby jubilejní 250. číslo vyšlo jako dárek k Vánocům.


Co myslíte vy? Která odpověd je správná a které jsou úplně mimo? :-)


Pro všechny ty, kteří mají své nedělní žaludeční šťávy natěšené na svérázný styl Nedělních miniglos a jejich absenci by mohli pociťovat jako zásadní újmu, přikládám jako tradičně alespoň dva jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy (téměř :-)) pravidelně vycházejí, publikováno:


Hřejivé haiku

12. listopadu 2013 v 22:10 | Petr Vápeník |  Haiku
Mám rád sálání krbu doprovázené praskáním dřeva. Stačí nastavit dlaně, kterým se teplem navrací jejich pozapomenutá citlivost na vše, co je tak příjemné na dotek. Stačí nastavit pobledlou tvář, které se hned vrací nepřízněmi života poztrácený nach. Stačí přisunout křeslo a nastavit šikovným oranžovorudým masérům svá bolavá záda k masáži bez dotyku. Mám rád, když se léčivé teplo z krbu rozlévá do místnosti a na své cestě se s námi laská, jako by nešlo o projev neosobní překotné oxidace, ale o laskání něžnýma rukama milovaného člověka, jehož nenapodobitelným úsměvem se postupně a nezadržitelně plní obývací pokoj. Mám rád, když ve víru proudícího tepla ztrácí polosuché bílé víno ve sklence na stolku své správné vychlazení a připravuje tak našim chuťovým pohárkům neobvyklý a trochu neřestný zážitek.

Mám rád, když plameny nepřinášejí jen teplo, ale i obrazy z dálek, ve kterých bychom se právě rádi ocitli, tolik podobné zrcadlením pověstné pouštní faty morgány. Mám rád, když plameny přinášejí i slova, jejichž ozvěna je nám tak milá, příjemné vibrace, které bychom s někým rádi sdíleli, a dokonce i nezapomenutelné vůně, které nikdy nedokážou vyčichnout natolik, abychom je i přes podzimní neodbytnou rýmu necítili. U sálajícího a praskajícího krbu je i to vzdálené a napohled nedosažitelné jakoby na dosah ruky. A tak se dívám do plamenů s invencí slavné Pýthie a odhaduji nejen to, co se asi právě děje v místech, kde bych si přál být, ale i co se ještě všechno teprve uděje, s námi i kolem nás, v tomhle veskrze zázračném světě.

Je skvělé mít možnost posedět v léčivé náruči krbu a nasávat z ní energii, kterou pak dál může třeba předat zase pro změnu naše náruč. Ať už pěkně zblízka a napřímo nebo aspoň na dálku pár slabikami haiku :-).



Hřejivé haiku


V náruči krbu

na dálku zrcadlí se

jiskry tvých očí.



Cesta do pravěku: Nevím, jaké máte s lískovými oříšky zkušenosti vy, ale já si z dětství pamatuji, že na lidi se už na podzim mnoho oříšků nedostalo, protože pohotovější byly vždy veverky. Ale přece jen se nám sem tam nějaký oříšek podařilo veverkám uzmout. Někdy i dva. Ale tři oříšky zároveň? To už snad musí být opravdu jedině pohádka, nebo aspoň pohádková úvaha jako v dnešním "pravěkém" článku O třech oříšcích.

Skutečnost se od pohádek liší tím, že zatímco pohádky jsou pohádkové pěkně od začátku do konce, skutečnost pohádkové části s nepohádkovými střídá. Ale někdy se ukáže, že skuteční lidé z masa a kostí, i se všemi svými nedostatky, mouchami, slabostmi a špatnými vlastnostmi, jsou rozhodně bohatší, obdivuhodnější a sympatičtější než veškeré idealizované pohádkové bytosti z říší za zrcadly. Aspoň v té mé "skutečné pohádce" tomu tak je :-).


Nedělní miniglosy č.246

10. listopadu 2013 v 17:57 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pozn.: Dnes jsem doplnil na svém fotowebu www.petrvapenik.cz sedmnáct nových fotografií do cyklu Infračervené řeky. Jedná se o fotky z okolí Berounky, z pražských vltavských břehů, z Bubovických vodopádů i z hektického fotovýletu do Krkonoš na říčku Mumlavu. Některé fotky jste už měli možnost vidět s komentářem i na blogu (například v posledních dvou článcích), některé mají na webu svou premiéru a v blogovém článku se teprve objeví. Budete-li tedy mít zájem navštívit moje fotostránky, které měním a upravuji zatím jen občas, jste samozřejmě zváni.


Zlatý retrívr Darcy, který patří prezidentskému páru, oznámil na mimořádné tiskové konferenci, že rezignuje na svou funkci prvního psa. Důvodem, je, že Darcy pravděpodobně způsobil nakrabacení koberce, o který pak jeho pán v noci zakopl při cestě na toaletu a zranil si přitom koleno. Darcy přitom původně rezolutně popřel, že by byl v místnosti vůbec přítomen, přestože ho natočily štáby několika televizí a na místě ho spatřili i členové prezidentské ochranky. Darcy svou lež přiznal až poté, co žurnalistům vylíčil své očité svědectví poslanec Michal Hašek, který má sice osobně Darcyho moc rád, ale jednak pravda je pro něj věcí posvátnou a jednak se potřeboval někomu pomstít za svou vlastní vynucenou rezignaci. Darcy nicméně uvedl, že nerezignuje úplně a zůstane alespoň na pozici řadového psa. Navíc si ponechá i svých dalších 26 psích funkcí, takže na povinnosti všech prezidentských návštěv příjemně ho drbat na krku se nic nemění.
-----------------------
Česká národní banka v tomto týdnu dosáhla intervencí oslabení české koruny jak vůči euru, tak i vůči novému povolebnímu měnovému standardu - Vodňanskému kuřeti. Vodňanské kuře posiluje v porovnání se všemi hlavními světovými měnami již třetí týden po sobě, takže hrozí, že čeští občané budou při svých výjezdech do zahraničí chtít být vybaveni více kuřaty než nejistou evropskou měnou. Na zvýšenou poptávku po Vodňanském kuřeti již většina hlavních směnáren reagovala tím, že vybavila své pobočky grilovacími kouty.
-----------------------
Dvě muslimské studentky ukončily své studium na Střední zdravotnické škole v Praze, když jim nebylo povoleno nošení tradičního šátku hidžáb. "Pro školu je to samozřejmě velká škoda," řekl nám tamní učitel první pomoci a hudební výchovy. "Děvčata sice z pochopitelných důvodů odmítala zpívat s ostatními písničku "jede jede mašinka..." a prakticky všechny české a moravské lidové písně, ale v kurzech první pomoci dokázala skvěle pracovat s trojcípými šátky a navíc výborně intonovala při zpěvu písně Červený šátečku kolem se toč."
-----------------------
Mexická herečka Aurora Clavel byla vykázána z oslavy 96. výročí Velké říjnové socialistické revoluce v Petrohradě kvůli zjevně padělanému pozvání. "V souvislosti s tak významnou historickou událostí jako je VŘSR je to samozřejmě nepříjemnost s mezinárodním dopadem, kterou prošetříme a dohodneme se na řešení přímo s mexickou ambasádou," prohlásil vrchní ceremoniář velkolepé akce. "Podle předběžných výsledků šetření to ale zatím vypadá, že chyba není na pořadatelích oslav, ale z Aurory si jen někdo vystřelil."
-----------------------
Zástupci Českého geografického institutu se rozhodli věnovat prezidentu Zemanovi cenný dar: pojmenují po něm některý z významných českých kopců poobně jako se to dříve dělávalo v Pamíru nebo v Tatrách. Původně měla být přejmenována legendární hora Říp, ale tento záměr byl v rozporu s Řepnou směrnicí Evropské unie, která určuje pravidla nakládání s řípou a platné kvóty na řípu, které český prezident vyčerpal už tím, že má cukrovku. "Nakonec jsme se to rozhodli vyřešit z důvodů nižších nákladů jen drobnou změnou," uvedl ředitel institutu, "takže od pondělka bude nejvyšší horou Českého středohoří Milošovka."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících dvou odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:



Na rande k Vltavě?

7. listopadu 2013 v 22:13 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Tenhle fotografický článek je ode mne trochu poťouchlý. Až dnes jsem si totiž všiml, že Tématem týdne na blog.cz bylo vyhlášeno "Kam na rande". Chtěl jsem sice původně pouze publikovat svoje infrafotky z "pražské Vltavy", které jsem vám minulý týden slíbil, ale pak jsem si řekl, že právě břehy Vltavy s nádhernými výhledy na starou Prahu by taky mohly být pěkným místem pro rande. Tak proč nevyužít těch několika fotografií pořízených během extrémně teplého a slunečného posledního říjnového víkendu a neuplést z nich krátký článek na zajímavé Téma týdne, byť jde samozřejmě o představu ideální a v kýžené nejlepší možné konstelaci nejspíš naplnitelnou jen s komplikacemi. Ale kdyby nic jiného, aspoň je vidět, že itinerář mám připravený a v záloze ještě nejmíň dalších pět :-).

Optimální trasa pro takové rande by - aspoň pro mne - začínala u kašny Terezky na Mariánském náměstí (něco se o ní dozvědět a blíže si ji prohlédnout můžete ve speciálním článku Terezka). Odtud by bylo možné pokračovat kolem Klementina až k řece, odkud se otevírají krásné výhledy na Malou Stranu a Hradčany (žádné infrafotky odtud nemám, protože slunce bylo tentokrát na konec října opravdu mimořádně silné a prakticky znemožňovalo použít tuhle specifickou techniku bez ohrožení čipu fotoaparátu). U Rudolfina by pak bylo možné zatočit na Mánesův most na levý břeh Vltavy odkud se vám - nechají-li vás ovšem početné místní labutě v klidu pokochat - ukáže následující výhled:


Dál je možné pokračovat kolem Vojanových sadů (pokud by šlo skutečně o rande, byl by hřích do této krásné malostranské zahrady na chvíli neodbočit) a kolem bývalého Lužického semináře ke Karlovu mostu. Když podejdete most, znovu se vám otevře říční břeh s překrásnými výhledy na mostní oblouky a staroměstskou Mosteckou věž. Pozor, budete-li u řeky hledat ty pozoruhodně modré trsy trávy, obávám se, že se budete muset vypravit za mnou do infračerveného světa. Spokojíte-li se ovšem s běžnými zelenými odstíny travin, je možné zůstat i v normálním světě, ale jen upozorňuji, že v tom případě nebudete moct obdivovat tak klidnou říční hladinu. Ale rande je rande, to předpokládá vypjaté pozitivní emoce a ne žádný klid, takže by to nemuselo tolik vadit :-).



Pokračujete-li dál proti proudu řeky, projdete Kampou , můžete postát u Werichova domku, obdivovat obrovitý památný platan a začnou se otevírat i výhledy na čerstvě revitalizovaný Střelecký ostrov i na Národní divadlo. Ale ani tady se nevyplácí pospíchat, protože od galerie v Sovových mlýnech se otevírá pohled na Karlův most z trochu větší dálky. A protože jsem vám slíbil ukázat pražské tučňáky, použil jsem trochu "širší sklo", aby se jich do záběru vešlo co nejvíc. Šetnáct kousků není špatný výsledek, ne? Když si ještě připočtu patnáct racků, kteří balancují tučňákům na hlavách, je to dohromady slušný zvěřinec. Jediný racek chybí, aby bylo osazenstvo kompletní a to - uznejte sami - je pro takové rande mimořádně dobré znamení.

Mimochodem, kromě tučňáků jsem zdejším pravidelným čtenářům slíbil na fotografii i zatáčející loď. Na Vltavě se to v pěkném počasí loďmi různých velikostí i typů jen hemží a používáte-li jako já v infrafotografii extrémně dlouhé několikaminutové expozice, nějaká z lodí k vám do záběru vždycky nakoukne. Tahle ovšem nakoukla velmi malebně a zatáčku nakonec vykroužila jako zdatný krasobruslař.


Kam bych pokračoval na takovém rande dál? Určitě na Petřín, který je krásný v kterémkoli ročním období a k procházkám přímo vybízí. Nejlépe napříč Kampou na lanovku, nechat se vyvézt do horní stanice, na vrcholu navštívit petřínský Růžový sad a pak po malebném úbočí s nádhernými výhledy sejít pomalu a "krouživě" zpět ke Karlovu mostu.

No a má-li to být opravdu rande, dovolil bych si jako pravý gentleman dámu pozval na dobrou večeři třeba do restaurace, do které se musí projít nejužší uličkou Prahy, a doufal bych, doufal, že v té uzounké uličce moje rozložitá postava neuvízne, až - dosyta nakrmeni a napojeni - vyjdeme opět do pražské noci a bude třeba se rozhodnout, zda večeří rande končí nebo může v nějaké romantické podobě i pokračovat.


Ale úplně popravdě - místa mohou být pro rande jako stvořená a sebekrásnější, ať už budou z našeho nebo infračerveného světa, ale to nejdůležitější je stejně na místech společného toulání (a dokonce i na počtu tučňáků či racků) skoro nezávislé. Ale to by už bylo úplně jiné Téma týdne :-).

Duch řeky

5. listopadu 2013 v 19:25 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Jak už jsem uvedl u fotek od Berounky, snažím se teď doplnit už celkem bohatou kolekci infračervených fotografií řek. Proto jsem si poslední říjnový víkend udělal malý fotografický výlet "na otočku" na řeku Mumlavu do Harrachova. K peripetiím výletu se ještě vrátím, protože si zaslouží víc prostoru; jejich výsledkem však byly jen necelé 2 hodiny času na místě, kde jsem si přál fotit. Navíc kolem okouzlujících Mumlavských vodopádů proudily po turistické magistrále díky mimořádně vlídnému počasí neustálé davy jako na Václaváku ve vrcholné sezóně. Samozřejmě se s nimi všichni chtěli i vyfotit, což fotografům, kteří by měli nejraději na fotce právě jen vodopády a ne opičky početných výprav německých turistů, nesvědčí ani při standardní expozici, natož při expozicích několikaminutových.

Marně jsem se snažil zachytit vodopády tak, jak jsem si přál - tedy aby měly trochu jiné kouzlo než jen to, které je vidět na první pohled. S hlavním majestátním vodopádem vznikly jen velmi obyčejné snímky, se kterými rozhodně nejsem ani trochu spokojený. Už už jsem propadal beznaději, že náročný výlet byl zcela zbytečný a nepodaří se mi udělat ani jednu fotku, která by mě samotného potěšila (a jak by pak mohla potěšit ještě někoho jiného?), otočil jsem se přesně opačným směrem od vyhlídkové lávky směrem k nenápadnému odtoku od vodopádů, a když jsem si přimyslel, co by se asi mohlo objevit na snímku po několikaminutové expozici, byl jsem velmi překvapený. A tak jsem dal vale všem kolemjdoucím, které zajímala především hlavní turistická atrakce a vypravil jsem se po skoro neznatelné stopě Ducha řeky.

Pochopil jsem v těch chvílích několik důležitých věcí:

- že tajemný Duch řeky je spěšným a těkavým pohledem nezachytitelný, je ochotný se zjevit jen trpělivým.
- že obraz Ducha řeky je přesně to, za čím jsem se těch pět hodin cesty trmácel
- že i pod napohled chladným vzezřením - a to neplatí zdaleka jen pro řeku - může plápolat vnitřní oheň a bublat žhavá láva (jen pro lepší pochopení tohoto bodu: originální fotka na papíře má trochu teplejší barvu než v počítačovém podání).
- že někdy zajímavějším a cennějším může být to, co třeba neohromí na první pohled, ale proniknete-li aspoň kousek pod povrch, jen vzdychnete úžasem, co se tam dá všechno najít.
- že stojí za to nedívat se jen tím směrem, kam hledí všichni ostatní, protože někdy se to nejzajímavější skrývá přesně na opačné straně.

Kolemjdoucím se proto naskytl veselý obrázek, kterak ze stovek lidí obdivujících malou krkonošskou Niagaru jen jediný sestupuje z vyhlídkové lávky na druhou stranu a začíná (podivuhodně dlouho) fotit úplně nezajímavý kout říčky. Nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že onen Duch řeky, tak jak jsem si ho představoval, je právě tam, kousek dolů po proudu. Dívá se na mě a přemýšlí, jestli jsem hoden toho, aby se mi ukázal.


Když jsem se večer vlakem vracel zpět, nevydržel jsem to a ještě cestou jsem si obrázek na notebooku upravil, protože u infrafotky není na displeji foťáku v černočervené tmavé změti skoro nic pořádného vidět. Když se po všech úpravách konečně objevil zviditelněný obsah fotky, ukázalo se, že Duch řeky tam nejen byl a díval se na mne (a možná se smál mému pinožení), ale nakonec se i nechal spatřit a zapózoval. Přesně tak jsem si ho představoval.

Poté, co jsem udělal tuhle fotku, jako by se fotografické krkonošské prokletí zlomilo a podařilo se mi udělat ještě pár dalších fotek, za které se nestydím. Samozřejmě, taky vám je ukážu, ale Duch řeky Mumlavy si, myslím, zaslouží sólo. Kdyby pro nic jiného, tak kvůli těm pár důležitým věcem, které jsem v článku popsal.

A taky proto, že se znovu ukázalo, že propadat beznaději se prostě nemá, protože i když se zdá být napohled všechno ztraceno, duchové vodních toků a v okamžicích magického vzepjetí i duchové v lidech mají vždy moc otáčet řeky i běh věcí.

Nedělní miniglosy č.245

3. listopadu 2013 v 18:57 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Potomci skvělého předválečného fotbalového útočníka Antonína Puče podali trestní oznámení na skupinu poslanců kolem sociálního demokrata Michala Haška za poškození dobrého jména.
-----------------------
Evropská unie připravuje doslova revoluci ve splachování. Nová závazná pravidla by měla stanovit nejen jednotný způsob splachování, ale i povolenou četnost a maximální objem použité vody. Práce na evropské směrnici o splachování se již nadějně rozjely, v současné době např. již třetí měsíc jedná přípravná komise o tom, jakým politicky korektním výrazem by bylo možné nahradit dosud pracovně používaný termín "eurohovno". Na rozdíl od vytváření legislativy k používání elektrických žárovek a k zakřivení banánů chce hrát tentokrát Česká republika významnější roli, a proto nabídla ke spolupráci několik kvalitních odborníků. "Nechceme být jen útrpnými a věčně remcajícími příjemci evropských pravidel," řekl nám ministr zahraničí v demisi, "zvlášť pokud jde o oblast, ve které Evropě máme co nabídnout, vzhledem k tomu, jak jsou naši politici a státní úředníci splachovací."
-----------------------
Šéf americké diplomacie John Kerry poprvé připustil, že ve sledování a odposlouchávání zašly americké služby příliš daleko. Nestalo se tak ale v souvislosti s odposloucháváním čelných evropských politiků, jejichž sledování považuje americká strana za nezbytné a místy dokonce za docela zábavné, ale až poté, co se provalilo masivní nasazení odposlechů pro sledování komunikace mezi různými druhy tapírů, varanů a hadů. Podle šéfa americké filiálky firmy ABL, která sledování jako obyčejně zajišťovala, ale byly i tyto odposlechy zcela namístě: "Hady kupříkladu sledujeme již několik let kvůli podezření z podpory extrémní pravice a neonacistických sil, protože naše výkonné počítačové analyzéry jednoznačně potvrdily v hadí komunikaci výrazně nadstandardní četnost nepřípustného slova "ss".
-----------------------
Ze změn vlastnických práv na českých železnicích by mohli profitovat čeští vysokoškoláci, protože by měla postupně vzniknout celá řada soukromých kolejí.
-----------------------
Bývalý předseda Agrokombinátu Slušovice František Čuba rozšířil svoji mezi sběrateli velmi ceněnou soukromou sbírku vyznamenání o další přírůstek. Po medaili Za službu vlasti z roku 1962, státním vyznamenání Za vynikající práci z roku 1978, Řádu práce z roku 1986 a titulu Hrdina socialistické práce z roku 1989, získal tentokrát od prezidenta Zemana medaili Za zásluhy. "Po režiséru Otakaru Vávrovi jde o dalšího pozoruhodně komplexního člověka, který dokáže získávat ocenění bez ohledu na aktuální společenské uspořádání," ocenil Čubovy schopnosti jeden z představitelů Kanceláře prezidenta republiky. "Pokud půjde všechno dobře a pan prezident nebude chodit moc často po svém bytě potmě, očekávám, že kariéra pana Čuby nakonec vyvrcholí zkompletováním sbírky a ziskem i posledního chybějícího ocenění - nejcennějšího a nejvzácnějšího současného českého vyznamenání - Řádu bílého dinosaura."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících dvou odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než čtyřech letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:



V athénském taxíku

2. listopadu 2013 v 20:13 | Petr Vápeník |  Reportáže

Díváte-li se i na sportovní televizní stanice, určitě už jste zaregistrovali, že v nabídce nejsou jen přímé přenosy nebo záznamy z předešlé noci, ale někdy i záznam sportovního podniku, který se odehrál před mnoha lety. Dávná olympijská soutěž, finále mistrovství světa ze šedesátých let, hokejový souboj mezi Sovětským svazem a Kanadou, atd., atd. Někteří nostalgicky zavzpomínají, jiní nechápavě kroutí hlavou nad tím pravěkem. Dnes se i já připojím k této retro módě. Přesně před šesti lety, na začátku listopadu 2007, jsem si totiž splnil (poprvé) svůj sen zúčastnit se toho nejtradičnějšího maratónu na světě na trase Marathon - Athény (zdejší štamgasti si mohou vzpomenout, že po čtyřech letech jsem si tu náročnou, ale v cíli doslova extatickou zkušenost ještě zopakoval, pár fotek si můžete prohlédnout např. v článku Maratónci v Marathonu). Z pětidenního zážitku vznikla ucelená asi čtyřicetistránková reportáž, která se ale na mém blogu pochopitelně nikdy neobjevila, protože tehdy ještě neexistoval - provoz na těchto stránkách se rozjel až po dalších čtrnácti měsících. No a já jsem se rozhodl, že vám pár výňatků ze svých tehdejších athénských zážitků s odstupem zprostředkuji. Uvidíme, jestli dokážou i po šesti létech něčím zaujmout.

Šest let! Kolik se toho za tu dobu odehrálo? Nevím, jak u vás, ale u mě dost. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, jak budu za šest let fungovat, co budu dělat, kde budu bydlet, co bude určovat moje životní plány a o kom se mi bude zdát, nejspíš bych mu nevěřil. Ačkoli - když se na to celé zpětně dívám - všechno, co se u mne v posledních letech děje, bylo latentně přítomné už tehdy. Snad jenom to pravidelné psaní na blog ještě ne. Ale není ta moje vůbec první rozsáhlejší reportáž právě první blogovou předzvěstí?

Jeli jste někdy v Athénách taxíkem? Nejen pražští taxikáři, ale i ti athénští mají určitá specifika. Zvlášť když na ně máte přílišné požadavky :-).


I když už byla tma, povzbuzen úspěchem při hledání hotelu jsem se hned v den příletu pyšně osmělil najít maratónské EXPO, kde bych měl dát jasně a oficiálně na srozuměnou, že už jsem zde, a vyzvednout si startovní číslo a podrobné pokyny. Mám spoustu času, celé tři hodiny, protože dnes večer zavírají až v devět. Kdyby se mi to podařilo, měl bych celý zítřek na přípravu a na potloukání po městě. Cesta bude ale asi trochu dobrodružná, protože vím jen rámcově, kde by mělo EXPO ležet. "Fencing Hall, Hellenikon Olympic Complex", dí e-mailová pozvánka. Podle toho, co jsem viděl v jednoduché mapičce českého průvodce, měl by být Hellenikon Olympic Complex daleko na jihu.

Ve starém plánku Athén ještě zpřed olympiády psali, že hned vedle se staví stanice metra. Doufal jsem proto, že už ji ku příležitosti tak významné akce, jakou je pořádání olympijských her, stihli dostavět, protože kdy jindy by byla využívaná, když ne při olympiádě, stojí-li vedle olympijského komplexu (mimochodem je takových sportovišť po Athénách samozřejmě celá řada, ale jen jediný je u čtvrti Hellenikó, proto jsem se - byť neumím řecky skloňovat ani přivlastňovat - amatérsky domníval, že by mohl být právě tento komplex "Hellenikón"). Hned první pohled na aktuální plánek metra rozptýlil můj optimismus: Stanice metra, která měla být poblíž mého vysněného komplexu, byla stále ještě ve výstavbě. Bude to asi poctivá práce, když tak dlouho trvá; snad to do další athénské olympiády stihnou. Proto jsem si řekl, že dám raději na názor poučených domorodců než na svoji intuici a zeptám se v hotelové recepci.

Recepční se hluboce zamyslel, chvíli si rovnal věty a pak jen mávnul rukou. "Vemte si taxi!"
"Nemohl byste mi to nějak popsat, abych tam dojel třeba metrem a autobusem?"
Ne, že by mi recepční nedůvěřoval! "Vemte si radši taxi. Taxikáři tu znají každý dům. I když - počkejte , tady je napsáno Hellenikón, no to je přece jasné! Tak to je jednodušší, než jsem si myslel: pojedete metrem zelenou linkou kus cesty na SEVEROZÁPAD a vystoupíte na této stanici," zaškrtnul v mapce a pak mapku šetřivě zasunul zpět do hotelových zásob.
"Moc děkuju, to bych tedy opravdu zabloudil, protože já jsem chtěl jet naopak úplně na JIH." Recepční mávl rukou plný afektované skromnosti, jako že to nic, neb je to jeho povinnost.

Celou cestu k metru jsem přemýšlel, jak snadno se nechá člověk nachytat prostou jazykovou logikou, která v Řecku evidentně selhává. Hellenikón! Fakt bych si myslel, že musím úplně na JIH. Došel jsem na stanici metra na náměstí Ommonia a poslušně sešel na nástupiště zelené linky. Když však přijel vlak, nenastoupil jsem do něj. Na poslední chvíli jsem si řekl, že zkusím přece jenom - už ze zvědavosti - svůj JIH. Přece to je tak zajímavá úvaha, že stojí za pokus "jižní" olympijský komplex najít. Koneckonců, když se ukáže, že nemám pravdu, budu moct nadávat jen sám sobě. Sedl jsem proto na červenou trasu metra a vyrazil na JIH, kam až to šlo, tedy na konečnou. Když jsem vystoupil, zjistil jsem, že jsem na velké výpadovce na předměstí a poblíž mne je prodejna LIDL. Jako doma! Zkoukl jsem trasy všech autobusů, které jedou z konečné metra: Ani jedna stanice neměla ve svém názvu nic olympijského.

Zastavil jsem proto jeden mladý sportovně vyhlížející pár a zeptal jsem se, kde že je tu Hellenikon Olympic Complex. Vysvětlili mi, že je to dost daleko: Musím totiž do metra a jet a jet a jet, pak na stanici Ommonia přestoupit na zelenou linku a dát se na SEVEROZÁPAD. Dobrý, řekl jsem. Tuhle už jsem slyšel! Ale vy prý tu máte olympijský komplex za rohem a já bych rád nejdřív vyzkoušel ten. Rozpaky. Krčení ramen. Ale mám prý zkusit taxíka. Taxikáři tu přece znají každou ulici. Připustil jsem, že mé jižní preferované variantě už jiná šance nezbývá.

Taxíky mají v Athénách úplně jinou roli než třeba v Praze. Zatímco u nás běžný člověk do taxíku vstupuje jedině dohnán k tomu nějakou dramatickou nouzí (třeba je-li noc a nejbližší tramvaj jede za hodinu), v Athénách jde snad o nejrozšířenější formu zábavy pro ty, co zrovna nemají po ruce vlastní vůz. Několikrát jsem na zastávce viděl, jak lidé po zjištění, že nejbližší spoj jede až za pět minut a oni by celých pět minut museli čekat, raději mávají na taxík. Ano, mávají, protože kolem nich v kolonách jezdí taxíky tvořící asi třetinu všech automobilů. Nějaký taxík vždy zastaví - ať už prázdný nebo již obsazený, v tom případě pak následuje rychlá domluva, do jaké míry lze cíle nového a starého pasažéra skloubit.

Zvedl jsem tedy ruku na znamení, že jako pasažér jsem volný. Během dvou vteřin vedle mne zastavil taxík. Auto nepatřilo k luxusním, jas omláceného žlutého laku byl tlumený nánosy let provozu a čelní sklo z poloviny zabíraly dálniční nálepky z několika posledních desítek let. Řidič uvnitř vypadal ještě podezřeleji. Zašlý podobným nánosem jako jeho vůz, se skelným výrazem v očích, podle kterého bych si netroufal řadit řidiče k zapřisáhlým abstinentům. Vnitřkem vozu prostupovala intenzivní vůně jakéhosi spreje po holení. Anglicky skoro ani slovo!

Vypravil jsem ze sebe již neustálým omíláním naučené Hellenikon Olympic Complex. Přikývl a řekl něco v tom smyslu, že jako jo, ale bude to drahé, protože to musí otočit a jet přes celé město. Tipujete správně: Na SEVEROZÁPAD! Otevřel jsem mu svého průvodce na straně schématické mapky ukazující olympijský komplex na jih od města. Měl by to odtud být jenom kousek. Nevěřícně si na něj posvítil svým mobilem a chvíli náčrtek studoval. Oukej! řekl rozhodně a jeli jsme na JIH. Konečně někdo pochopil, co vlastně chci. Dojeli jsme na první křižovatku.
"Pořád rovně?" zeptal se taxikář.
Sakra, copak já vím? Proto jsem si vzal taxíka, abych to nemusel hledat sám. Jak ti to ale vysvětlím?
"Jasně," řekl jsem, protože to bylo krátké, srozumitelné a cesta vedla prokazatelně na JIH. Chytal jsem nápisy na cedulích kolem ulic a zkoušel jsem najít jediný pevnější bod. Semtam řidič nakouknul do mého plánku a zase jsme chvilku jeli.

"Nevadí, když já doprava?"
"Nevadí," já na to.
"Ale žádný olympiáda tu nebýt!" řekl řidič rozdurděně.
"Pořád rovně," procedil jsem skrze zuby, jak jsem to odkoukal od Jacka Nicholsona a propadal jsem stále hlouběji trudnomyslnosti.
Řidič kýchl s hlasitým HEEPČČÁÁÁÁ!!! a já konečně pochopil, proč má tak skelný pohled. To nebyl alkohol ani kokain, jen měl třeskutou rýmu. Super, to mi byl čert dlužen takovouhle drožku. Celý měsíc se snažím na poslední chvíli před závodem nenastydnout a teď se vezu v téhle zavirované konzervě vstříc neznámému athénskému Jižnímu Městu, odkud se už nikdy nedostanu zpátky. Nejenže mne řidič odveze někam do Albánie, ale ještě mne přitom nakazí. Jediná šance je, že viry a bakterie nepřežijou pobyt ve vzduchu provoněném pitralonem prošlého data spotřeby. Aby to vše nějak vykompenzoval, řidič si zapálil cigaretu a slastně vydechl kouř hluboko z plic. POMÓÓÓC!!!

Taxík začal přibrzďovat u malého osvětleného hřišťátka na břehu moře.
"Sport komplex," pokynul řidič pyšně směrem k plácku, kde pár výrostků hrálo košíkovou.
"Olympic?" zeptal jsem se ironicky, ale řidič na ironii moc nebyl a jen smutně pokrčil rameny.

V ten okamžik jsem v dálce zahlédl jako maják tabuli se známou siluetou antických běžců, kteří tvoří logo athénského maratónu. Ano!!! A pod cedulí šipka rovně a nápis Marathon EXPO! Bingo!!! Tak jsem měl přece pravdu! Ne ti, co se mne snažili odvléct někam na druhou stranu města! Nakonec jsem si prosadil svou, svůj JIH proti SEVEROZÁPADU.

Další cedule, tentokrát šipka doleva. DOLEVA!! LEFT!! Řidič pokýval hlavou, že jako ano a jel dál rovně.
"ARISTERÁ!!! zařval jsem jedno z mála řeckých slovíček, které mám v repertoáru. Řidič se lekl. Opravdu doleva? dal mi ještě šanci. Vlevo přece nic není, jenom nějaké továrny. Opakoval jsem požadavek stejně nahlas a naléhavě jako předtím. Nakonec se napříč několika silničními pruhy řidič promotal až k odbočce vlevo. Náš zákazník, náš pán, i když je to pitomec, říkal si řidič. Vida, jde to i po dobrém, pomyslel jsem si já, zatímco řidič počítal do dvaceti a přesvědčoval se, že se hned zítra vrátí ke klidnější práci pyrotechnika.

Přijeli jsme k potemnělé bráně, kde stála uniformovaná paní s vlčákem. Zmatený vlčák - dodnes školený na to, aby do areálu za žádnou cenu nikoho nevpouštěl, vypadal rezignovaně a zdálo se být jasné, že dnes už tudy byl donucen vpustit více lidí. Stáhl jsem si okýnko, abych z auta upustil trochu kolínské a cigaretového kouře. Hlídačka zakašlala, zašveholila něco řecky a ukázala na temné obrysy obrovité haly ("Továrna, vždyť jsem to říkal!!" myslel si taxikář).
"Den katalavéno eleniká," nerozumím řecky, špitl jsem omluvně směrem k řidiči nacvičenou frázi.
"Já jsem rozuměl," podotkl řidič a vychutnával si první a poslední vteřiny své převahy. Bylo jich celkem jen asi patnáct, protože jsme byli prakticky na místě. Fencing Hall alébrž olympijská Šermířská hala rozhodně nevypadala, že by byla zvyklá na přítomnost lidí a nejspíš to byla výjimečná příležitost, kdy může posloužit něčemu jinému, než strašení kolemjdoucích.

Řidiči jsem odpočítal jeho šest euro včetně spropitného! Už chápu, proč jsou dobrodružněji zaměření Řekové celí diví po taxících! Se sterilitou hromadné dopravy se to opravdu nedá srovnat. A já mám víc než hodinu času, startovní číslo a všechno potřebné si vyzvednu ještě dnes a zítra budu mít celý den pro sebe a Athény. Měl jsem radost všem řeckým vykutáleným rádcům navzdory.

V zajetí náhlé euforie jsem se na řidiče usmál a poděkoval jsem mu. Odpověděl mi typicky řeckým hrdým pohledem, ze kterého bylo úplně jasné, že nebýt jeho, bloudil bych tu nejspíš po jižní periferii až do rána.

InfraBerounka 2

1. listopadu 2013 v 22:12 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Nedávno jsem publikoval článek s prvními dvěma fotkami Berounky v infračerveném světle, ve kterém jsem slíbil ještě dvě až tři fotky přidat. Budete to teď se mnou muset nějakou dobu vydržet, protože ještě před příchodem zimy chci trochu doplnit svou existující infračervenou kolekci. Až poté bych se měl vrátit do světa normálních barev, teď ale má doplnění dlouhodobého cyklu "Infračervené řeky" přednost.

Vracíme se tedy k Berounce - tentokrát v místech jezu u železničního mostu v Mokropsích. Všímáte si těch rozličných barev podzimu? :-) V těchto místech jsou po většinu času rybáři a i na následující fotce je jeden dobře vidět. To, že vypadá trochu "kvantově rozmazaně" je dáno tím, že kupodivu nedokázal pózovat na jednom místě kýžených několik minut, tedy po dobu expozice snímku. Jen pro zajímavost uvedu, že po napohled pustém železničním mostu během expozice fotky projely dva rychlíky.



Při pohledu na skoro bílé stromy na břehu řeky se můžeme za jasného dne kochat nádherně hnědou oblohou bez mráčku. Nebo byste snad opravdu dali přednost té fádní azurové? :-)



V řece se zrcadlící chatovou oblast v Mokropsích jste si mohli prohlédnout už minule. Tentokrát nabízím trochu jiný pohled a trochu jiné barevné ladění. Je bližší skutečnosti než to předchozí? Kdo ví? V infračerveném světě pojem barevnosti ztrácí svůj běžný význam.



Je pravděpodobné, že tento víkend bude posledním "v infračervené řadě". V tom minulém, prodlouženém, jsem konečně přivezl několik záběrů "od vody" z Prahy a také z trochu hektické výpravy "na otočku" za říčkou Mumlavou do Harrachova. Už jste někdy viděli v Praze šestnáct tučňáků s patnácti racky na hlavě a loď vybírající právě zatáčku na Vltavě? Jestli ne, tak v příštím týdnu budete mít šanci :-).