Leden 2014

Průřez pěti lety blogu

31. ledna 2014 v 1:02 | Petr Vápeník |  Blogové informace

Děkuji vám, moji milí čtenáři, za četná blahopřání k pátému výročí založení tohoto blogu. Dnes plním to, co jsem slíbil ve svém sobotním článku O blogové pětiletce: Pokusím se vybrat z velmi bohaté nabídky, kterou se podařilo za pět let postupně vytvořit, různorodý a přitom snad i zajímavý seznam deseti článků. Pokusím se vyhnout těm článkům, které jsem již připomínal v občasných "cestách do pravěku", pominu Nedělní miniglosy, které mají své vlastní výběry, a protože je mezi zdejšími čtenáři i dost těch, jejichž návštěvy začaly teprve nedávno - zaměřím se spíš na starší období, protože to novější většinou dobře znáte. Rozhodně tedy dnes nejde o žádnou "TOP 10" celé historie, to ani v nejmenším. Jde spíš o připomenutí, co vše už jsme spolu zažili, a snad i o malé lákadlo, že je tu k dispozici k přečtení i prohlédnutí spousta článků, které nejsou úplně vázané na dobu svého vzniku a dají se snad číst i s několikaletým odstupem.


Prvním článkem je malý fejetónek již z února 2009, tedy ze samotného počátku mého blogování (vyšel 5 dní před historicky prvním číslem Nedělních miniglos :-)). Je typickou ukázkou tehdejších kratších textů čerpajících inspiraci především z mého každodenního života:



Je červenec 2009 a já si vzpomněl na jednu zvláštní techniku, o které se zmiňoval náš lektor během jednoho specializovaného školení. Napsat na toto téma malou humornou povídečku nebylo tak složité, protože případné praktické používání zmíněné metody může člověka dostat do nečekaných situací. Moje články si tou dobou stále ještě skoro nikdo nečetl, tak jsem si je četl s chutí sám :-).



Tříkrálový večer roku 2010 přinesl krátký textík inspirovaný obyčejnou cestou metrem. Samozřejmě, příběh se ve skutečnosti odehrál maličko jinak a možná se také neodehrál vůbec. Ale proč nad tím přemýšlet, když perem fantazie i propiskou skutečnosti se dají psát nesčetné variace příběhů.



Čas od času mi to nedá a nakouknu do světa jazykových hříček. Mám totiž moc rád češtinu, byť jsem ji nikdy nestudoval a moje náklonnost k ní je čistě uživatelská. Prostě mi dělá dobře mluvit a psát česky, i když netvrdím, že to vždy dělám úplně správně.



Na blogu se postupně začaly objevovat i reportáže z různých míst, která jsem navštěvoval, ať už šlo o výlety na mou milovanou Lefkadu, za slovenskými přírodními krásami nebo za evropskými městskými maratóny. Na ukázku přikládám jeden ze šesti reportážních článků ze svého výletu do Amsterodamu, kde jsem měl běžet (a nakonec bohužel neběžel) maratón. Nalákat by vás třeba mohlo, že v tomto článku jsem poslední fotografii koncipoval po Rembrandtově vzoru jako autoportrét :-).



Básníci dokážou vázat svá slova do krásných veršů. Já rád poskytuji slovům volnost, a proto se snažím slova moc "neutahovat", ale vázat jen mírně. Zdráhám se pro to použít slovo poezie, tak zůstávám u svého "v řeči mírně vázané". Následující básnička je ze začátku roku 2011. Když si ji po sobě čtu po třech letech, zjišťuji, že pořád stoprocentně platí. Je fajn něco takového si uvědomit v našem neustále se měnícím světě, nebo ne?



Někdy dojde i na úplně regulérní větší povídku. Je pravda, že pro rozsáhlejší texty není blog zrovna ideálním místem. Ale sem tam se snad nad takovým "literárním pokleskem" dá přimhouřit oko:



Prózu, poezii a dokonce i reportáže jsem psával i v předblogovém období. Svébytnou formou, které jsem se začal věnovat až v posledních třech letech, je ale haiku. Dnes už tady na blogu patří skoro k tradici a já rád okořením tento pětiletý blogový výběr i jednou ukázkou toho nejkratšího, co je zde k vidění. Žádné velké formální experimenty, ale sedmnáctislabiková klasika:



Velké vzedmutí zájmu o tento blog bylo spojené s mým putováním po Japonsku, kdy jsem se snažil pokud možno každý den zásobovat své čtenáře novými informacemi a fotkami z ne úplně běžně navštěvovaného koutu světa. Jako ukázku přikládám zážitky z ostrova Kjúšú a výletu do oblasti kráteru Aso. Sada reportáží nakonec dala vznik "elektronické knížce" V kůži Čekodžina, kterou si nechalo zaslat kolem tří stovek zájemců. Je ovšem elektronická, a tedy je na skladě pořád; pokud byste měli ještě zájem, stačí napsat a pošlu vám pdf soubor mailem.



Zdejší návštěvníci dobře vědí, že rád fotím a rád experimentuji s dlouhými expozicemi - především v infračervené části spektra. Ve fotočláncích tak měli moji čtenáři například možnost si prohlédnout většinu fotografií, které se nakonec objevily na mé loňské výstavě, "v předtermínu". V následujícím článku je několik fotek z dovolené, kterou jsem v roce 2012 strávil v lázních Dolní Lipová u Jeseníku:



Tak to bylo dnešních deset tipů na články z teď již pětileté historie blogu. Pro dnešek to zcela jistě bohatě stačí a uvidíme - třeba se zase někdy vypravíme na cestu proti proudu času do blogového pravěku.

Nedělní miniglosy č.255

26. ledna 2014 v 14:27 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Šéf útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta nebyl kvůli jedinému písmenku ve svém jménu vpuštěn na pražské setkání české šlechty, které se uskutečnilo na Pražském hradě při příležitosti bohoslužby za Karla Velikého. Hned v noci byla provedena policejní razie v kancelářích organizátorů akce kvůli podezření ze zločinného spolčení za účelem urážky veřejného činitele a po Karlovi Velikém bylo vyhlášeno celostátní pátrání.
-----------------------
Odborníci na média se shodují v tom, že i poté, co se stal Andrej Babiš majitelem několika vlivných českých novin, zůstávají média v České republice hlídacím psem demokracie, byť se jedná pouze o čivavu.
-----------------------
Kandidáti na ministry v nové vládě se zúčastnili na Hradě u prezidenta republiky přijímacích zkoušek na své posty. Všichni absolvovali test všeobecných znalostí, museli vyplnit psychologický dotazník, složit písemnou i ústní odbornou zkoušku, zarecitovat básničku a prokázat, že umějí šlukovat. Přijímačky proběhly podle očitých svědků v příjemné atmosféře, jediným drobným vyrušením jinak bezproblémového průběhu bylo to, že hradní kancléř, který dělal při zkouškách přísedícího a podával jednočlenné zkušební komisi nezbytné propriety, musel prezidentovi několikrát připomenout, že se nejmenuje ani Mareček ani Hustoles, ale Mynář.
-----------------------
K uklidnění světové veřejnosti přispělo oznámení amerického prezidenta Baracka Obamy, že hodlá přerušit odposlech vlastního telefonu. Podle ujištění amerického Národního úřadu pro tisk a informace nejde o ohrožení národní bezpečnosti, protože prezidentovi jsou informace získávané tímto odposlechem zpravidla známy již z jiných zdrojů.
-----------------------
Předsedou Strany zelených byl znovu zvolen Ondřej Liška, zatímco novým předsedou Věcí veřejných se stal Jiří Kohout. Experti na bajky z toho usuzují, že spolupráce mezi oběma stranami je prakticky vyloučena.


Pozn.: Dnešní Nedělní miniglosy jsou v jednom směru specifické: Poprvé totiž obsahují tzv. "hostující miniglosu", tedy glosu, kterou jsem nenapsal já, ale dostal jsem ji nabídnutou k případnému zveřejnění od někoho jiného. Autorem je osoba, která na tomto blogu komentuje jen zcela výjimečně a vůbec nepatří do zdejší blogové komunity, nicméně znám ji osobně už mnoho let, a její styl humoru mě v mnohém ovlivnil. Pokud tedy budou Nedělní miniglosy vycházet i nadále a dostanu zajímavý materiál, rád budu hostující miniglosy zabudovávat do pravidelného vydání častěji; cílem je samozřejmě, abych v budoucnu sám nemusel nic dělat a pracovali za mne druzí :-). A až se celá redakce pořádně zorganizuje a rozjede, z jednoucího vlaku jako ten, kdo ho kdysi dávno roztlačoval, úplně vystoupím a nikdo nic nepozná :-).

Pokud by tedy někdo z vás chtěl nabídnout své glosy k "hostování" v pravidelném nedělním vydání, dejte mi vědět na mail pvapenik@centrum.cz. Vyhrazuji si ovšem právo vaši glosu nepoužít, publikovat v jiném než nejbližším vydání či upravit její znění, protože odpovědnost za výsledek a celkové vyznění si chci určitě ponechat. Na oplátku samozřejmě po vzájemné dohodě uvedu správný zdroj, abych se nechlubil cizím peřím.

Dnes je to ale poprvé v historii Nedělních miniglos, tak vás nechám hádat: Která z miniglos je podle vás dnes ta hostující? Odpovědi uvádějte v anketě.



Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


O blogové pětiletce

25. ledna 2014 v 13:25 | Petr Vápeník |  Blogové informace

K pětiletkám jsem měl vždycky velmi negativní vztah - měl jsem je vždy spojené s přetvářkou a útlakem, kolektivním strašákem potlačujícím vše soukromé a intimní, směšně patetickými řečmi. Říkávalo se, že někteří nadšení budovatelští rodiče dávali jméno Pětiletka svým dcerám, v databázi aktuálních křestních jmen jsem ale žádnou Pětiletku nenašel, takže buď se Pětiletky dneška nedožily nebo přebudovaly své budovatelské jméno na jiné, méně nápadné. To slovo se mi dodnes těžko používá, i když za své dobové znásilnění, chudák, nemůže. Dnes, když jsem přemýšlel nad názvem článku, mě to slovo ale napadlo bez odpudivého kontextu, citově nezabarvené, ponechané na pospas pouze svému obsahu: Pětiletka totiž - Čerfe div se! - neznamená v jádru nic víc a nic méně než pět let. Pětiletí by možná znělo líp, ale to bych zas nemohl využít na úvod článku tenhle "oslí můstek" s pětiletkou :-)

Dnes je to totiž přesně pět let, kdy se na této blogové adrese objevil první článek (O chřipce a psím blogu). Pamatuji si to velmi dobře, byl jsem čerstvě nastěhovaný do Dobřichovic a na jindy nepoužívaném rozloženém gauči v izolaci jsem v horečnatých chřipkových polomrákotách v noci vytvářel na svém starém notebooku a s ukrutně pomalým mobilním připojením, které vůbec neumožňovalo publikovat obrázky a i obyčejný text se podařilo vydat většinou až tak na desátý pokus, první podobu blogu a psal svůj první článek. Spíš z nedostatku jiné zábavy mezi popíjením horkého čaje, z legrace a ze zvědavosti, co se asi stane.

Nestalo se celkem nic, ještě dlouho. Počet článků rostl o dost rychleji než počet čtenářů; články si pravidelně a poctivě četli moji rodiče, místy pak ještě dva, tři přátelé a sebekritickým autorským okem kombinovaným občas s ješitnou spokojeností už jenom já sám :-). Tak tohle je tedy to blogování, o kterém se tolik mluví? Hmmm, nic moc! Ale blogové hřbitovy jsou plné netrpělivých autorů, jejichž nedočkavého génia si během pár dní nebo týdnů bohužel nestihl nikdo povšimnout. A trpělivá umanutost je - podle mého názoru - vlastnost, která je pro blogery svým způsobem nezbytná, má-li blog nějakou dobu přežít a dostat šanci se rozvíjet.

Postupem času těmito stránkami prošly tisíce čtenářů. Někteří jen nakoukli a zděšeně prchli, někteří chvíli pobyli, odpočinuli si na náročné cestě a zase pokračovali dál, jiní uvízli drápkem a vracejí se jako vážení stálí hosté, někteří z nich už celé roky. Všichni z nich si zaslouží mou velkou úctu a poděkování. Jsem moc rád, že si na těchto stránkách dokážete najít i to, co vás možná těší, protože nevím, jestli byste se vraceli z jiných důvodů. Ano, dělá mi to radost, přiznávám se.

Charakter blogu se samozřejmě postupem času vyvíjel a měnil. Zatímco na začátku jednoznačně převládaly úvahy a fejetónky, postupně se přidaly politické glosy a komentáře, fotky, básně, reportáže ze zajímavých míst nebo akcí, informace o nějakém kulturním zážitku. Od nezávazných a obecných popovídání, u kterých veřejné vystavení není žádný problém, je možné vidět v průběhu času posun k tématům soukromějším až intimním, jejichž publikace je vždy spojena s váháním, zda zveřejnění již v tomto případě není "za hranou", protože povaze takových témat škodí. Ale zatím jsem takovou autocenzuru dokonal jen v případě jedné básně, která byla (a dosud je) opravdu určena jen jedněm konkrétním očím, takže ostatní blogoví čtenáři logicky "ostrouhali".

Samozřejmě, v záplavě více než 900 článků, které za pět let na tomto blogu vyšly, jsou kousky dobré i horší, skvělé i mizerné, oslavované i přijaté jen s rozpačitým pokrčením ramen. Je to úžasná škola, doslova laboratoř pro tvůrčí práci v kontaktu s lidmi různých názorů, věku, zájmů a naturelu. Nikdy není předem jasné, jak další článek dopadne, a je napívané dozvídat se, jakýma očima si ho čtenáři přečetli, co je na něm zaujalo a co naopak přešli bez povšimnutí.

Život aspoň trošku poctivě dělaného blogu, myslím, nemůže neodrážet to, co se s jeho autorem ve skutečném nevirtuálním životě děje; je zrcadlem okamžiků štěstí a radosti, ale i splínů a nenálad. U mne se toho v posledních letech odehrálo víc než v celém předchozím životě dohromady a na blogu je to pochopitelně všechno uchované jako v archívu - někdy popsané přímo, jindy jen v nepatrných náznacích, které dokážou číst jen nejzasvěcenější oči. Kaleidoskop, ve kterém se obrázky poskládají podle toho, jakými se podíváte brýlemi. I v uchování toho, co se stalo, je velká síla blogu. Proto staré články zásadně nemažu; i když jsou sebehloupější, nelíbí se mi a jde o opravdu mizerné texty, mají své místo a vydávají svou část svědectví, ke kterému je možné se v budoucnu vrátit a čerpat z něho.

Pět let života není málo, celá pětiletka, dalo by se říct :-). A - jak to tak bylo vždycky i u budovatelských pětiletek, ať už ve skutečnosti dopadly jakkoli - byla to moc dobrá pětiletka. Pokud jde o blog, nikdy jsem si nedělal žádné plány do budoucna a už vůbec ne v řádu pětiletek. Nedělám si je ani teď. I kdyby blog teď ze dne na den skončil (zatím s tím tak rychle nepočítám, zítra - doufám - ještě vyjdou minimálně Nedělní miniglosy :-)), myslím, že těch pět blogových let pro mne mělo velký smysl.

Děkuji ještě jednou vám všem, co blog - a tedy i mne - chodíte navštěvovat, za to, že to děláte, protože mě to prostě těší. A teď mě omluvte, jdu sfouknout pět svíček na virtuálním dortu.


P.S.: Na příští týden pro vás připravím malý a pokud možno pestrý výběr několika článků z různých období blogové pětiletky. Původně jsem to chtěl udělat už dnes, ale - sumimasen - nějak jsem se rozkecal :-).

O sedmi z tisíců tváří Lásky

22. ledna 2014 v 20:50 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
To mi snad někdo dělá schválně: Vyhlásit Téma týdne: Láska, když jsem se zrovna tento týden zařekl, že právě kvůli ní nenapíšu na blog ani písmeno. Ale mnohokrát jsem si už kvůli Lásce něco nařídil a stejně mnohokrát jsem se nakonec po určitých peripetiích a neúspěšných vzpourách neposlechl. Proč? Protože Láska je potvůrka svobodomyslná a vůbec není zvědavá na to, co jí kdo poroučí, třebas v nejlepším úmyslu. Naší snaze ji podřídit tomu, co rozumem považujeme za správné, se nijak nevysmívá, ale umí si asertivně vést svou.

Rádi poznáváte a snažíte se přijít věcem a dějům na kloub? Je vaším oblíbeným slůvkem "Proč?"? Tak v tomhle si ve vztahu k Lásce nechte zajít chuť, protože Láska nijak netouží být pochopena. Své kroky vůči nám zásadně nevysvětluje a na arogantní výčitky ani ponížené supliky jednoduše neodpovídá. I úřady sídlící v kafkovských Zámcích nám poskytují lepší zdůvodnění pro to, co s námi zamýšlejí, a v porovnání s Láskou je jejich činnost průzračná a pochopitelná. Organizace dohlížející na to, aby bylo naplněno domnělé právo člověka na informace, při vyjednávání s Láskou evidentně selhávají, možná proto, že telefon na její tiskovou mluvčí je permanentně nedostupný.

Láska je sebevědomá dáma, která - když už se rozhodne nás navštívit - se v předsíni zásadně nepřezouvá do papuček, takže na svých vysokých a ostrých podpatcích vypadá krásně a vznešeně, ale taky dokáže pořádně poničit pečlivě napastovanou podlahu vašeho útulného bytu. Nepotřebuje se líčit a dělat se uměle hezkou, protože i stoprocentní Krása je v porovnání s ní jen pihovatá Marfuša. Že to tak ostatním nepřipadá? Na to Láska kašle; jejich škoda!

Láska je jen obtížně popsatelná. Párkrát jsem se snažil někomu vylíčit její okouzlující podobu, omamnou vůni a podmanivý hlas, ale slova bohužel nejsou uzpůsobena k přenosu takového sdělení. Jsou příliš plochá tam, kde Láska překypuje tvary, a příliš šedavá pro její ohňostroj barev. Jak vylíčit, že Láska umí zároveň něžně a přívětivě hřát i bolestně bodat, uklidňovat i znepokojovat, že nás umí neodolatelně přitahovat a zároveň v nás vyvolávat panický strach ze své síly? Že nás umí zároveň nechat bloudit v kruhu a přitom držet jasný směr.

Láska nás dokáže nečekaně přetvářet, i když jinak bereme cizí podněty a rady nasupeně jako nepřípustné vměšování do osobních záležitostí. Děláme kvůli ní věci, které by nás jinak nikdy nenapadly, a snažíme se být v mnoha ohledech lepší a vycházet vstříc jejím přáním, byť někdy trochu tápeme, která cesta je správná, zvlášť když přání zůstávají nevyslovena. Někdy jsme pak ohromeni sami sebou, čeho jsme ve skutečnosti schopni a jak jsou napohled nepřekonatelné překážky malé, když cítíme, že náš směr je správný.

Láska toho nejspíš moc nenaspí. V noci na to nemá čas, protože píše scénáře snů a občas na sebe bere i plášť promítače, ráno zase spěchá, aby stihla být v našem srdci dříve, než mozek zažehne plamen sebeuvědomění. Celý den stráví tím, že nás neustále přenáší v prostoru i čase, abychom mohli být bez ustání se svými milými alespoň v duchu, když to shodou nepříznivých okolností nejde ve skutečnosti. No a večer má spousty starostí se sebestředným připomínáním, že všechno nádherné i bolestně trýznivé, co po celý den i noc zažíváme, i veškerá naše vzedmutá imaginace i citlivost, pocházejí právě od ní, a vše v souvislosti s ní má takový význam, že i k dýchání se snad dostáváme jen výjimečně, když zrovna zbyde trocha času.

K dýchání, k jídlu, stejně jako k psaní blogu. Říkám přece, že tento týden jsem se kvůli Lásce zařekl, že nezveřejním ani slovo. A nějaký naschválníček mi svým Tématem týdne takhle kazí plány. Nedivil bych se, že i za to může ona, když vidím, jak jí cuká koutek v naoko vážné tváři. Mrška škodolibá.


Nedělní miniglosy č.254

19. ledna 2014 v 13:32 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pracovníci Českého hydrometeorologického ústavu již několik dní před zahájením volebního kongresu ODS předpověděli jeho výsledky. "Kdo v předsednických volbách zvítězí, bylo jasné už dávno vzhledem ke zvláštnímu charakteru současného počasí," řekl nám vedoucí výzkumné skupiny, která předpověď připravila. "Leden je totiž letos mimořádně teplý, takže na řadě míst vykvetly petrklíče a fialky, takže vítězství Petra Fialy bylo prakticky jasné, tím spíš, že při zimních teplotách kolem 10 stupňů tradičně nemívají kožušníci dobré období."
-----------------------
Václav Klaus mladší odchází kvůli zostřujícím se rozporům s hlavním sponzorem školy po 15 letech z pozice ředitele Prvního obnoveného reálného gymnázia (PORG). Se studenty se rozloučil ve svém novoročním ředitelském projevu, v jehož závěru vyhlásil nečekaně amnestii pro všechny studenty, jejichž přestupky byly lehčího charakteru, a také pro studenty, jejichž studium se již táhne déle než osm let. "Je ostudou našeho systému, že se s takovými případy nejsme schopni během tak dlouhé doby vypořádat," dodal Klaus, když se svými věcmi v krabici od banánů opouštěl školu. Většina propuštěných studentů amnestii uvítala a rozprchla se do okolních restaurací a klubů, něteří nenapravitelní jedinci však proti svému propuštění protestovali na Václavském náměstí a byli připraveni udělat vše pro to, aby se do míst, mimo něž po létech prakticky nedokážou žít, co nejrychleji vrátili.
-----------------------
Vláda Jiřího Rusnoka, která již déle než půl roku vládne v demisi, by měla během svého mandátu ještě rozhodnout o vybudování kontroverzního hlubinného úložiště vyhořelých politiků. Zatím bylo na základě geofyzikálních analýz vytipováno několik lokalit, kde by úložiště mohlo vzniknout, ale ve všech místech proti této stavbě protestují občanská sdružení místních obyvatel, kteří se obávají, že tento politický odpad je nebezpečnější, než na první pohled vypadá. "Jen se podívejte, jak třeba bývalí předsedové dokážou i dlouho po odstavení z běžného provozu škodit svým stranám," řekl nám mluvčí jednoho z protestních hnutí, "a teď si představte, jak by to mohlo ublížit normálním lidem."
-----------------------
Poté, co prezident konečně jmenoval premiérem Bohuslava Sobotku, začnou soukromé pohovory prezidenta s jednotlivými kandidáty na ministry. Aby kromě své odbornosti prokázali i svou dobrou vůli a úctu k hlavě státu, potenciální ministři se na prvním testovacím zasedání nové vlády složili prezidentovi na jednosměrnou letenku na Mars, které začaly nabízet některé vznikající vesmírné agentury. Protože na letenku mohou přispívat prostřednictvím dárcovské SMS i běžní lidé, již během prvního týdne sbírky se vybralo na tento účel asi 20 000 x více prostředků než v Zemanově prezidentském fondu pro splácení státního dluhu. Podle vyjádření hradního kancléře Vratislava Mynáře prezident nabídku podrobně studuje a především ho zajímalo, jestli je možné v bezlesém martském prostředí objímat krátery.
-----------------------
Palestinské úřady si uvědomují, že po výbuchu na jejich pražském velvyslanectví a nálezu zbraní a dalších výbušnin utrpěl do značné míry jejich mediální obraz. Proto se rozhodli vyjít vstříc české veřejnosti, požadující podrobnější informace o činnosti ambasády, a ještě než se podaří sehnat řemeslníky na opravu poničeného objektu, uspořádají pro všechny zájemce Den vyražených dveří.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Sedmeré divení světu

17. ledna 2014 v 23:15 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Pozn.: Letošní první exkurzí do Království řeči mírně vázané je malé divertimento na velmi klasické téma sedmi divů (nejen) antického světa.


Dražší nežli zlatá socha Feidiova,
přesto se v mém celkem malém srdci schová;

nejvzácnější kousek ze všech drahých darů,
jasnější než maják na ostrově Faru,

skryta chtivým očím ve své tvrzi skalní
city rozněcuje rhódsky kolosální.

Proto ze všech sil, které mi ještě zbydou,
hlouběji klaním se než před Velkou pyramidou.


V zahradách čekám a přál bych si, abys
- voňavá jak růže moudré Semiramis -
celému Efesu (jako v mých očích) v klidu
zastínila i božskou Artemidu.

I krásná Afrodíté by nesla tvůj stín zle a
uhnula by ti raději za brány Mausolea.


Ke všem těm skvostům patří ještě závěrečná věta:
I Filón snad už pozná, kdo je mým prvním divem světa :-).

Zdeněk Svěrák: Po strništi bos

14. ledna 2014 v 18:52 | Petr Vápeník |  Knihy

Začátek roku je jako stvořený pro čtení vánočních dárků, pokud se vám tedy nějaké objevily pod stromečkem v čitelné podobě. Mně se jich pár takových sešlo a jako po první jsem sáhnul po knížce Zdeňka Svěráka Po strništi bos. Ona to totiž není žádná legrace, máte-li svá dětská chodidla uvyklá pohodlí městského prostředí a najednou se ocitnete na venkově, kde chodit bos po strništi náleží k nezbytným dovednostem. Bohužel, vesnička, na kterou se Eda - autorovo alter ego - na nějakou dobu s rodiči přestěhoval, není v České republice, ale v Protektorátu, protože válka se teprve neochotně schyluje ke svému konci. Ale dětství nemůže čekat v úkrytu, až válka skončí, a tak se Pražáček Eda dostává mezi úplně jiné kamarády, než měl ve městě, a čekají ho jiné, ale neméně vzrušující zážitky.

Jedny bosé nohy jdou za koly Vlastíkovy tříkolky, druhé jen tak vedle a třetí, sýrově bílé v místech, kde bývaly ponožky, našlapují po asfaltu silnice opatrně, jako by šly po horké plotně. Ty jsou moje.
"Vás to nepálí?" ptám se.
"Ne. To si zvykneš," řekne Ota.
Moje nohy zkoušejí nebát se horkého asfaltu a došlapovat na celá chodidla. Kluci mají pravdu, když člověk zatne zuby, dá se to vydržet. Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou, jako by je nepíchalo. Udělám pár kroků, zakvičím a vzpomenu si, že můj bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík. Rychle si nazuju boty.
"Vojíne Součku, zuj se," řekne přísně generál Ota. "Jinak budeš furt blbej Pražák."
Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím.
"Já už si na to moc nevzpomínám," řekne z tříkolky beznohý Vlastík, "ale šoupej nohama, nezvedej je."
A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím chodit po strništi bos.

Pokud jste viděli film Obecná škola podle Svěrákova scénáře, můžete si jednoduše představit, co se od této knížky dá čekat. Není to kniha, která by otřásla základy světové literatury a kterou budou čeští intelektuálové v kavárně u cigarety zasvěceně rozebírat. Je to knížka vzpomínající a vypravující z pohledu dítěte objevujícího svět plný nových tajemství, svět každodenního života normálních obyvatel venkova, svět vyplněný prací, ale i nejednoznačnými mezilidskými vztahy, které je někdy pro dítě tak těžké pochopit, svět navíc zarámovaný nelehkou dobou německé okupace, která některým činnostem dává nádech hrdinství, zatímco jiné zase nepříjemně čpí po zbabělosti.

Představuji si, co se na půdě odehrává. Muž v klobouku sedí na bedýnce a před sebou na staré židli má otevřený kufr. V tom kufru je vysílačka. Mezi knoflíky a různými spínači slabě září jedno červené a jedno zelené světýlko. Tatínek s baterkou v ruce strká drát od naší antény do zdířky ve vysílačce.
Muž položí před sebe papírek a tatínek mu na něj posvítí. Je tam několik řádků čárek a teček Morseovy abecedy. (...) Přesně o půlnoci začne muž pravou rukou vyťukávat tajnou zprávu: Emil na dámském kole už dorazil. Což možná znamená: Zbraně jsme dostali. Tiše to pípá a světýlka poblikávají. Když je hotovo, telegrafista papírek roztrhne. Jednu půlku vstrčí do pusy a spolkne a druhou podá tatínkovi. Ten ji zmuchlá do kuličky a taky ji sní. Takhle si to představuji a konečně usínám.
(.....)
Když snídám, ozývá se ze dvorka tatínkův hlasitý zpěv:
"Vy mládenci, kteří jste jako já, nemilujte doopravdy..."
"Slyšíš ho, vápeníka?" (pozn.PV - tenhle kousek mám, vůbec nevím proč, nejradši :-)) ukládá maminka pytlík s meltou do kredence. "Podle toho se pozná, že je dobře naloženej. Když při tom takhle vyřvává."
Dveře našeho venkovního záchodu jsou otevřené. Tatínek tam sedí, trhá noviny na čtverečky a zpívá:
Pomilujtééé, pošpásujte, ale lásku jim neslibujte. Pomilujtééé..."
Slepice na něj s nakloněnými hlavičkami po očku koukají.
Nedá mi to, abych nevystoupal na půdu. Je tam vše při starém. Jen v jednom místě je škvára víc rozdrcená a v ní objevím tři nedopalky od cigaret. To je ale neopatrnost, zanechat tu takové stopy. Seberu je a vyhodím je vikýřem ven.

A přitom se toho v malém klukovi odehrává tolik, že ještě po mnoha a mnoha letech k němu doléhá ozvěna těch zážitků tak silně, že o nich napíše útlou devadesátistránkovou knížku. Sám autor k ní na obálce píše:

"Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč. V knížce vyprávím o tom, jak byl malý kluk přesazen z města na venkov a co to udělalo s jeho duší. Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který."

Knížku jsem měl přečtenou za tři cesty metrem do práce a z práce a jednou jsem se dokonce začetl tak, že jsem přejel hlavní nádraží a dojel nečekaně až na Florenc. Takže se dá říct, že je to celkem příjemné čtení, když na chvíli přestanete vnímat ruch okolního světa. Podobně jako se to stane i malému Edovi s půjčenou dobrodružnou knížkou:

Jdu domů a při tom pořád čtu a čtu a vůbec si nevšimnu, že jsem minul dveře našeho domu, protože černý sluha Bill je v nebezpečí života, a já tím pádem vůbec nevím, že jdu a jak dlouho jdu, dokud nenarazím na něčí prst, který se mi zapíchne do prsou.
"Kam to ty husy vedeš, Pražáčku?" řekne holčičí hlas.
A já zvednu oči od knížky a vidím, že jsem na náměstí a přede mnou stojí Míla Košťálová se zmrzlinou v ruce a za mnou tři utrmácené husy, které na náměstí nepatří a v životě tu nebyly.
"Budeš to muset otočit," směje se na mě ta holka ze zahradnictví a já vidím, že je daleko hezčí než ta rozcuchaná kráska z desetikoruny.
"Chceš?" řekne mi cestou zpátky a já si líznu z kopečku její malinové zmrzliny. Husy jdou poslušně za námi a mně je tak divně, že nevím, co mám říkat. Klopím hlavu a koukám na její opálená kolena, jak si krásně vykračujou. Na jednom vidím stroupek a říkám si, že se odřela, když klečela mezi záhony a vytrhávala plevel. Dlouho tak jdeme, mlčíme a za námi je slyšet jen husí capkání.
"Co to čteš za knížku?" zeptá se potom Míla.
"Tom Shark," řeknu. "Jestli chceš, tak ti ji půjčím, až ji dočtu. Od toho se neodtrhneš."
"Je to zamilovaný?" zeptá se.
"Je to napínavý," odpovím a to už jsme u našeho domu.
Zastavím se a prvně se odvážím podívat se Míle do očí. Jak se usmívá, jsou zúžené do škvírek.
"Škoda, že nejsi starší," řekne a zmuchlá papírový kelímek od zmrzliny.
"Tak ahoj," řeknu já a vpustím husy do síně.
Potom zvednu ze země papírovou kuličku, kterou odhodila, žmoulám ji v prstech a dívám se za Mílou, jak se vzdaluje, ale ona už se neohlédne.

Knížka Po strništi bos sice taky není v pravém smyslu slova "zamilovaná", ale přesto si myslím, že za přečtení stojí. Jestli chcete, tak vám ji půjčím, až ji dočtu. Od toho se neodtrhnete! :-)

Nedělní miniglosy č.253

12. ledna 2014 v 14:39 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pozn.: Tento víkend je - jak to říct - poněkud nerovnovážný. Člověk by asi neměl číst knížku, sledovat film, poslouchat muziku nebo pozorovat výtvarné dílo, pokud příslušný artefakt pojednává příliš konkrétně a výstižně o nás samotných a o tom, co je nám drahé, a rezonuje v nás tak silně, že obvyklé nasazení černých brýlí a zacpání uší tak docela nepostačuje. Pak se může snadno ukázat, že i rovnováha v organismu, který se nakonec vždycky po určitých peripetiích dokáže s různými hupy, zákrutami a nástrahami horské dráhy, po které jedeme, vyrovnat, je ve skutečnosti dost křehké zboží. Takže dnešní Nedělní miniglosy jsou kromě tradičního ironického pokrmu pro abonenty i občasné návštěvníky také určitou formou nuceného sebeukázňování a autoterapie, jejímž cílem je najít zase na soukromé libele duše poblázněnou vzduchovou bublinku a pokusit se ji opět vtěsnat do nepříjemně úzkého a konvencemi určeného prostoru mezi dvěma ryskami. Alors, le voilà!


Německý ovčák Athos, který je specialistou na výbušniny, byl za své hrdinství v boji oceněn ministrem obrany a obdržel speciální obojek, upomínkovou plaketu a buvolí kost. Vyznamenání ani buvolí kost naopak ke své velké nelibosti opět nedostal miliardář a budoucí ministr financí Andrej Babiš, přestože má také dobrý čich na to, kde to může v politice bouchnout, a je o něm známo, že na své podřízené je také pes.
-----------------------
K prvnímu výročí inaugurace Miloše Zemana připravuje Česká televize třináctidílný původní televizní seriál Jistě, pane prezidente! Seriál by měl být podle tvůrců plný typicky české devótnosti, břitkého i laskavého humoru a geniálních bonmotů a Miloš Zeman je jako spoluautor scénáře veřejnoprávně vyváženou aktivitou České televize potěšen. Vymínil si ovšem, že v seriálu nebude hrát Martin Stropnický anebo si z prezidenta v dialozích aspoň - jako naprostý laik v armádních záležitostech - nebude smět střílet.
-----------------------
Zcela nový a kvalitativně převratný překlad Božské komedie Dante Alighieriho připravil kolektiv ekonomů, překladatelů a kriminalistů při Evropské komisi. Odborníci na problematiku praní špinavých peněz již v dřívější době připravili části Očistec a Daňový ráj a francouzští ekonomové, kteří prosadili 75% zdanění bohatých Francouzů, dokončili před několika dny i poslední dlouho očekávanou část Daňové peklo.
-----------------------
Budoucí premiér Sobotka přece jen vyjde alespoň částečně vstříc námitkám z Hradu a udělá určité úpravy ve své vládě podle odbornosti jednotlivých adeptů: "S Lubomírem Zaorálkem jsem domluvený, že přepustí Ministerstvo zahraničí lidovcům a sám převezme ministerstvo v oboru, ve kterém má jako odborník nejlepší jméno, tedy Ministerstvo zemědělství a orby".
-----------------------
Podle expertů a vizionářů by měla být v blízké budoucnosti vyvinuta kromě chytrých telefonů, chytrých televizorů a chytrých hodinek i celá řada nových chytrých předmětů. "Určitě zanedlouho vzniknou a začnou se prodávat chytré zubní kartáčky, chytré vidličky, chytré popelnice a celá řada dalších chytrých věcí," potvrzuje představitel prognostické agentury FUTURA. "Počet chytrých předmětů a jejich variant na trhu bude neustále přibývat a možnosti prodeje jsou prakticky neomezené, zejména pokud se potvrdí i naše druhá obecná prognóza a lidi budou pořád přibližně stejně blbí, jako jsou dnes."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Co zazlívám Miloši Zemanovi

11. ledna 2014 v 14:06 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pozn.: Omlouvám se všem, kteří si chodí na můj blog spíš ulevit od starostí a očekávají spíš nějaké vtipné, laskavé a poetické povídání nebo třeba fotky, které potěší zrak. Čas od času se ve mně ale vytvoří určitý "politický přetlak", který běžně upouštím každou neděli v pravidelných Nedělních miniglosách. Tentokrát jsem se asi díval víc na zprávy a víc četl noviny, než bylo zdravé, tak jsem svůj přetlak prostě do neděle nedonosil a musel jsem mu veřejně ulevit už v sobotu :-).


Bývaly doby, kdy jsem si Miloše Zemana, tehdy prognostika, který se na rozdíl od mnoha ostatních nebál pojmenovat věci pravými jmény, velmi vážil. Bylo to na přelomu osmdesátých a devadesátých let a pamatuji si naprosto přesně, kdy jsem svůj obdiv k němu postupně ztratil: V době po převratu z roku 1989 býval Zeman pravidelným hostem divadla Semafor, kde svým nezaměnitelným sebestředným a povýšeným způsobem z výšky svého domnělého génia znovu a znovu promlouval k divadelním a televizním divákům. Tehdy jsem ani v nejmenším nesdílel okouzlení z toho, že se po dlouhé době objevil člověk, který byl razantní, odhodlaný a inteligentní zároveň, ale naopak byl jsem z jeho vystupování upřímně zděšený a bylo to pro mne, přiznávám, jedno z největších osobních zklamání tehdejší hektické doby. Od té doby se stal Miloš Zeman samozřejmě nepominutelnou součástí české politické scény, ale mně se už nikdy nepodařilo získat k jeho osobě ztracenou důvěru a úctu. Tolik na začátek, aby bylo vidět, že jsem ve svém názoru vlastně částečně předpojatý :-)-

Když se stal Zeman v loňském roce českým prezidentem, nebral jsem to zpočátku jako nějakou zásadně negativní zprávu. Sám jsem ho nevolil, obával jsem se, že silný mandát z přímé prezidentské volby smíchaný s jeho povahovými rysy může dát dohromady doslova výbušnou směs, na druhou stranu jsem ho pragmaticky bral jako asi nejschopnějšího politika z docela tristní nabídky kandidátů. Bohužel s každým dalším veřejným vystoupením se český prezident v mých očích propadá níž a níž. Jeho snaha zásadním způsobem změnit pokud možno vše v české politice, všechno řídit, do všeho mluvit a neustále prokazovat svou polobožskou moudrost a především hloupost všech ostatních je pro mě lidsky možná v něčem pochopitelná, ale nepřijatelná.

V posledních dnech vrcholí diskuse o obsazení ministerských postů nové české vlád. Upřímně - k vládě, která právě vzniká, necítím pražádnou náklonnost, ani z pohledu ideologického ani z pohledu lidského. Ale obstrukce a neustálé a všemožné kibicování a peskování ze strany vševědoucího prezidenta mne proti mé vůli postupně posouvá do role člověka, který novému obskurnímu vládnímu spolku začíná div že ne fandit. To vše proto, že prezident se snaží ze své lehce nenávistné olympské pozorovatelny radit, kdo by měl a kdo by neměl být ministr (případně ministr čeho), určuje na základě podivných a svévolných kritérií (silní se přece pravidlům nepodřizují, ale tvoří je, ne?), kdo je k čemu nadán, ustrojen a případně který papír ho opravňuje a který naopak neopravňuje k působení v jaké roli. Možná kdyby za prezidentem samotným stála jeho nenapadnutelná personální rozhodnutí z dob, kdy on sám jako premiér jmenoval ministry, vadilo by mi to méně.

Zazlívám Miloši Zemanovi to, že se veze i nadále na populistické vlně své loňské prezidentské kampaně a využívá obecné znechucení politikou a politiky k tomu, aby proti belzebubům z politiky postavil hodné a čisté rytíře - tzv. odborníky. Pěkný protiklad jako z kovbojky, ne? Padouch a hrdina! Co na tom, že jeho "hodní, slušní a výkonní" vládní odborníci dostali ve volbách pěkného půldruhého procenta hlasů? ON přece nejlépe ví, co je pro náš stát dobré, a kdo jeho názor nesdílí, je nespolehlivý a nepřátelský a nejspíš rovnou idiot.

Zazlívám Miloši Zemanovi, že místo toho, aby jako prezident vášně a šavlovačky v politice tlumil, předcházel jim a řešil je, je naopak jejich hlavním původcem a nevyčerpatelným zdrojem. Místo toho, aby rozdílné názory přibližoval a hledal v nich shodu, ještě více je polarizuje a vyhrocuje, místo toho, aby společnost sjednocoval, rozděluje ji čím dál víc. Místo toho, aby politickou kulturu vytvářel a kultivoval, svými buranskými tanci v porcelánu boří i její poslední zbytky.

Bohužel nemůžu říct často slýchané klišé, že "Miloš Zeman není můj prezident", protože i když se od toho faktu distancuji sebevíc, vůči světu to na něm nic nezmění. Jediné, co můžu říct (a říkám to velmi nerad), že Miloš Zeman je člověk, kterého si jako prezidenta nemám důvod vážit a těším se na okamžik, kdy mým prezidentem být přestane. Podobně jako to kdysi bývalo (i když ze zcela jiného důvodu) třeba u Gustáva Husáka.

Haiku notorického útěkáře

8. ledna 2014 v 22:42 | Petr Vápeník |  Haiku

Útěk není vždy jen známkou zbabělosti. Každý útěk není jen zběsilým úprkem z epicentra našich obav namátkou do bezpečí libovolného směru. Jsou i útěky typově přesně obrácené, které nás vedou z každém okamžiku z jakéhokoli směru a z jakékoli vzdálenosti do nějakého konkrétního místa, ke kterému jsme přitahováni silami vymykajícími se popisu současnými přírodními vědami. Pak ovšem neutíkáme (ve strachu) odněkud, ale utíkáme se (v naději) někam. Tam, kde cítíme harmonii, souznění, bezpečí a nepomíjející světlo. Na této cestě není žádná skulina tak úzká, aby nešla projít i při naší zřetelné nadváze, a žádná vzdálenost tak velká, abychom během cesty propadli únavě a beznaději. A na cestu vyrazíme znovu a znovu, kolikrát bude třeba. Ovšem - co jiného čekat od útěkářských notoriků?! :-)




Haiku notorického útěkáře


Utíkám k tobě

skulinou ve vesmíru

světlem opilý.



Cesta do pravěku: Dnešním tématem cesty do blogového pravěku bude ucho. Nikoli ovšem šlavěj přeslenitá neboli babské ucho známé z Dívky na koštěti, nebude to ucho střední ani Jidášovo a nebude to dokonce ani Ucho filmové. Půjde o ucho na docela obyčejném džbánu. Takovém džbánu, se kterým se v současné nemrazivé zimě dá chodit nejen pro pivo, ale i pro příslovečnou vodu, protože česká lednová příroda se zatím proti nám nedokázala obrnit a je dosud leduprostá. Není to optimální čas pro plnohodnotný vědecký výzkum? Podrobnosti, inspiraci a hlavní výzkumné výsledky najdete v článku O džbánu s kvalitním uchem. Dnes to tedy nebude cesta po krajině plné rébusů, jinotajů a tajenek, ale cesta přímá a nekomplikovaná, dalo by se říct skoro materialistická. Ono se džbánem, který má fakt kvalitní ucho, to ani jinak nejde.

P.S.: Před pár dny jsem bilancoval nejčastěji čtené články na tomto blogu v minulém roce v textu Blogový rok 2013, ze kterého vyplynulo, že téměř každý z loňských článků si přečetlo 100 - 250 lidí, ty nejčtenější pak ještě mnohem víc. Možná by v této souvislosti stálo za zmínku, že v době svého vzniku - tedy v listopadu roku 2009 - si článek, za kterým se dnes do blogového pravěku vypravíme, přečetlo celých šest návštěvníků. Inu - rok co rok o krok pokrok! :-)

Nedělní miniglosy č.252

5. ledna 2014 v 18:19 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Český veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský odstoupil před Vánoci ze své funkce mimo jiné i proto, že se jeho úřad českých zákonodárců stále jen doprošuje a přitom přes veškeré své pracovní nasazení v podstatě jen hází hrách na stěnu. Výjimkou z tohoto konání byl prý jen každý 1.leden, kdy úřad ombudsmana z pověrčivosti hází na stěnu čočku.
-----------------------
Pořadatelé novoročního ohňostroje v Praze popřeli, že by část pyrotechniky z důvodu úspor nákladů nakoupili na palestinské ambasádě, protože některé jiné zastupitelské úřady nabídly ještě lepší cenu.
-----------------------
Na konečné podobě své nové knihy o podmínkách v českých věznicích se zatím neshodl David Rath se svými nakladateli. Autor prý striktně požaduje brožované vydání, protože špatně snáší tuhou vazbu.
-----------------------
Vedoucí Ústavu pro český kalendář potvrdil, že kvůli úsporným opatřením se od roku 2015 počítá na 6. ledna ne se třemi ale pouze se dvěma králi. Paradoxní je, že zatímco většina občanů republikánského smýšlení by se přimlouvala za zachování tradičního počtu králů, pro monarchisty sdružené ve straně Koruna česká jsou i dva králové příliš.
-----------------------
S nově vznikající vládou se formuje i nová podoba budoucí Národní ekonomické rady vlády (NERV), která by měla mít znovu především konzultační roli. Většina původních členů by ovšem měla být nahrazena, protože podle mínění prezidenta nejsou kvalitními odborníky. V nové Radě se tak již pravděpodobně neobjeví ani Petr Zahradník ani Tomáš Sedláček a už vůbec ne Zemanův protikandidát z prezidentské volby Vladimír Dlouhý. Naopak, členy Rady by se měly stát nové, dynamické a úspěšné osobnosti, např. Jiřina Bohdalová, Jaroslav Tvrdík, Stanislav Gross nebo trenér fotbalové Dukly Luboš Kozel. Námitky z řad expertů, že působení některých zmiňovaných osob v ekonomice je lehce kontroverzní, prezident rezolutně odmítl: "Když může Řecko předsedat Evropské unii, my můžeme bez výčitek udělat Kozla Zahradníkem."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Blogový rok 2013

4. ledna 2014 v 12:39 | Petr Vápeník |  Blogové informace
Na začátku nového roku nemůže chybět tradiční malé statistické ohlédnutí za uplynulým obdobím na tomto blogu.

Pokud bych podlehl tradovanému mylnému dojmu, že čím větší návštěvnost, tím lepší blog, musel bych být s loňským rokem spokojený. Na blogu bylo zaregistrováno skoro 23 000 návštěv, což je o 12 % více než v roce 2012. K ještě většímu nárůstu došlo v počtu návštěvníků (každý návštěvník je započítán během roku jen jednou), takových návštěvníků bylo celkem 3 600 a meziročně došlo k navýšení o 25 %. Návštěvníci si celkem otevřeli přes 50 000 stránek, což o 5 % víc než o rok dříve. Návštěvnost blogu je tedy dlouhodobě a setrvale vzrůstající, což je pro mne, který mám rád běh na dlouhé tratě mnohem víc než krátkodeché sprinty, moc potěšující.

Po dvou letech, ve kterých se návštěvníci nejvíc zajímali o článek o knížce Jozova Hanule, tentokrát vyhrál konečně "normální" článek. Nejčtenějším článkem se stala celkem pochopitelně povídka Vražda u krbu, která se dostala do finále podzimní literární soutěže, kde získala v hlasování blogerů velmi potěšitelné čtvrté místo. Celkem si ji od září přečetlo 628 čtenářů. K mému překvapení se na druhé místo vyšvihl starší článek o Huntingtonově knížce Střet civilizací (442 čtenářů). Bronzovou příčku pak obsadil článek O stádotvornosti, který si našlo 293 čtenářů.

Jako obyčejně se ale kromě medailistů zmíním i o dalších článcích, jejichž návštěvnost mne zaujala:

Mezi návštěvníky tradičně velmi oblíbené fotohádanky jsem letos hodně upozadil - snad proto, že kvůli výstavě svých fotek na dobřichovickém zámku jsem měl na blogu focení až dost. Přesto se Fotohádanka č.14 dostala až na 256 čtenářů. Nicméně - když už jsem se zmínil o fotkách, potěšilo mě, že článek Fotovýstava Obrazy ze zásvětlí - bilancování si taky našlo víc než 200 lidí. Za připomenutí určitě stojí i fakt, že jsem v srpnu zprovoznil (a před pár dny výrazně upravil) vlastní fotografické webové stránky www.petrvapenik.cz.

Velmi milým překvapením pro mne zůstává celkem vysoká čtenost mé poezie. Letos poprvé se jedna z básniček dostala přes hranici 200 čtenářů - šlo o únorovou báseň Modlitba. Víc než 150 lidí si čte dokonce i občas publikovaná haiku. Vzhledem k nizounkým nákladům tištěné poezie jsou takové počty čtenářů a stabilní pozitivní odezva textů "v řeči mírně vázané" skutečnost, ze které mám velkou radost.

Přes 200 čtenářů si už tradičně čte i pravidelné Nedělní miniglosy. Konkrétně Nedělní miniglosy č.203 se dostaly na 236 čtenářů a na zvyšující se čtenosti má svůj podíl i proud nových čtenářů z facebooku. No a pokud jde o společensko-politická témata, potěšující je pro mne kromě víc než 200 čtenářů článku Postřehy z předvolebního času s tématem přímé prezidentské volby třeba i skutečnost, že text s nepříliš líbivým názvem Jáchymovské lágry si přečetlo 179 lidí (jak se ukázalo v komentářích - i včetně vyhraněného názorového oponenta :-)).

Zjistil jsem, že obrazovým zvýrazněním dva roky starých reportáží z Japonska se podařilo dosáhnout čtyřnásobného zvýšení čtenosti oproti loňskému roku, kdy byly články jen schované v archívu a vedlo k nim jen pár odkazů. Ostatně japonská témata jsou na blogu stále v módě - např. nově publikovaný článek Vzpomínky na kouzelné Kjóto si přečetlo 254 lidí.

No a jako obyčejně udělám taky reklamu nejméně navštěvovanému článku z roku 2013, kterým se letos stal text V athénském taxíku, který si přečetlo jen 60 čtenářů (ale i to je o 10% víc než u nejméně čteného článku roku 2012 :-))

Tolik stručná objektivní data za loňský rok, ze kterých mám radost. To, že se návštěvnost tohoto blogu i přes postupně klesající počet publikovaných článků ve všech parametrech zvyšuje, je samozřejmě zásluha vás, pravidelných, občasných i náhodných návštěvníků tohoto blogu. Za to vám patří moje velké poděkování a bude mi potěšením, budeme-li se na těchto stránkách setkávat i v novém roce.

Ještě jednou všem přeji šťastný a úspěšný rok 2014.

Co pro mne bylo důležité v roce 2013?

1. ledna 2014 v 17:30 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

K překonání novoroční euforie nebo naopak deprese není vůbec marné zamyslet se nad tím, čím pro nás soukromě byl uplynulý rok, kde byly jeho vrcholy, čím důležitým nás obohatil a kde nás naopak něčím vypekl. Zkusím si proto v následujících několika bezladuaskladných bodech na tuhle bilanční otázku odpovědět - bez nároků na úplnost, protože se odehrálo i mnohé, o čem se nezmiňuji, občas s nadhledem a občas zatraceně vážně. Nebudu do toho tentokrát motat ani politiku ani práci a dokonce ani blog, který si zaslouží vlastní shrnující článek v dalších dnech. Podívejme se tedy, co mi rok 2013 ze svého přebohatého repertoáru nabídl:

Poznal jsem, jaké to je moc se bát o zdraví blízkého člověka a jak slastně úlevný je pocit, když nakonec všechno dobře dopadne. Dobře na tom bylo vidět, jaké prkotiny občas řešíme jako bůhvíco závažného, ale těch opravdu důležitých věcí je vlastně jenom pár.

Vyzkoušel jsem si na vlastní ledví, jak vypadá ledvinová kolika a překonal jsem přitom svůj osobní rekord v počtu vulgarismů během jediného dne hlasitě vyslovených před lidmi, kteří mne do té doby považovali za slušného člověka. Ani jsem netušil, jak bohatou slovní zásobu v tomhle směru mám. No a nakonec se mi po několika týdnech povedlo i přemluvit kamínek, který tuhle polízanici způsobil, aby opustil sám a bez použití specializovaných hmatů a chvatů mou tělesnou schránku. Činil tak velmi neochotně, takže se mu asi u mne líbilo, což považuji za určitou formu komplimentu :-).

Během bohužel jen velmi krátké návštěvy jsem získal doživotní kladný vztah k jedněm nádherným českým lázním. Ukázalo se, že pro nejúžasnější zážitek roku není nutné jezdit na druhý konec světa a klidně může být to nejhorší počasí, jaké si dokážete představit.

Zprovoznil jsem svoje vlastní fotografické blogové stránky. Je pravda, že jsem na ně neměl moc času, ale to by se mělo v příštích týdnech výrazně změnit.

Jedl jsem to nejbáječnější suši v životě, které mi znovu potvrdilo, že není ani tak důležité CO, jako S KÝM.

Poprvé od roku 2002 jsem se nezúčastnil žádného dlouhého oficiálního běhu. Abych si dokázal, že jsem definitivně nezlenivěl, aspoň jsem se několikrát proběhl po mrazivé předvánoční Praze, abych stihl naskočit do toho správného vlaku.

Vyzkoušel jsem si, jak vypadá v praxi relativita času, když jsem zjistil, že se během pocitově nejvýš desetiminutového skypového rozhovoru na hodinkách odtočilo víc než sedm hodin. Na můj naléhavý dotaz mi Albert Einstein odpověděl, že něco takového se může za určitých okolností stát poblíž tělesa s enormní přitažlivostí.

Poprvé (a dlouho jsem myslel, že i naposled) jsem veřejně předvedl svoje fotografie v podobě oficiální výstavy na dobřichovickém zámku a souběžně se konající krátké výstavy v Poličce. Nikdy bych neřekl, jak zajímavé zkušenosti tím je možné získat, co všechno si při tom člověk vyzkouší, co musí zařídit, aby všechno klaplo, a s kolika různorodými lidmi se při tom může setkat.

Skoro se mi podařilo odnaučit používat pozdrav "Čau!"

Poprvé po hodně dlouhé době jsem během roku nenavštívil ani jednou Řecko. Místo toho jsem si splnil dávné přání podívat se na pár dní do Jáchymova. Kdyby vám někdo sliboval, že Jáchymov je minimálně stejně úžasný jako Řecko, nevěřte mu.

Dokonce i já se svou umanutou představou, že vždycky všechno zvládnu sám a dobře a nic mě nedokáže rozhodit, jsem dospěl k přesvědčení, že existují důležité a přitom extrémně citlivé věci, u kterých se vyplatí vyslechnout si a vzít v úvahu nezávislý a dobře míněný názor odborníka.

V průběhu roku jsem neměl žádné souvislé delší volno. To by se mělo v novém roce změnit, protože plánuji jednu větší a delší cestu za novými zážitky.

Na rozdíl od našeho státu jsem dosáhl přebytkového rozpočtu, takže jsem nebyl nucen vydat žádné dluhopisy.

Až v loňském roce, tedy v docela zralém věku, jsem získal velmi pozitivní a blízký vztah k plyšákům.

V samotném závěru roku se přede mnou otevřela úžasná příležitost uspořádat už třetí výstavu fotek, tentokrát přímo v Praze. Ještě to není úplně stoprocentní, ale už hodně hodně pravděpodobné. Protože přípravy by se měly rozjet v nejbližších dnech, budu určitě čtenáře na blogu informovat, jen co budu vědět konkrétnější data.


Inu, dívám-li se zpátky, byl to vlastně moc dobrý rok. Emocionálně nabitý jako snad žádný z jeho předchůdců; neutrálních dnů bylo jen velmi málo - mnoho jich bylo nádherných a nezapomenutelných a taky pár pěkně mizerných, kdy to vypadalo, že nic nemá smysl. Pomohl mi odpovědět na spoustu otázek, ale další, nové a ne zrovna jednoduché na oplátku otevřel. Nastávající rok se bude muset pořádně snažit, aby laťku nasazenou uplynulým rokem překonal. Přesto věřím, že se mu to povede.

Neříká se náhodou takové víře optimismus? :-)