Sopečné haiku

12. února 2014 v 20:48 | Petr Vápeník |  Haiku

O víkendu jsem měl dost důvodů přemýšlet o tom, co mají společného takové živly jakými jsou země a oheň, v čem se navzájem doplňují, v čem míjejí, v čem dokážou najít harmonii a kde mohou narazit na její limity. Zároveň jsem nad mapou z trochu jiných důvodů - částečně s nostalgií, částečně s nadějí a částečně s obavami - uvažoval o Japonsku a své cestě po něm zpřed více než dvou let, vybavoval jsem si své vlastní zážitky z různých neuvěřitelných míst, i zážitky jen slyšené nebo čtené. A tehdy se obě obsahově na pohled nesouvisející témata vůči sobě natočila tak příznivě, že do sebe přesně zaklapla jako správné kousky puzzle: JAPONSKO - OHEŇ - ZEMĚ… To jsou přece japonské SOPKY!

Živel, se kterým jsem neměl před svou cestou do Japonska žádnou osobní zkušenost, živel, vůči němuž se vyplatí mít úctu a cítit pokoru, živel, který v sobě umí spojit dlouhá harmonická a úrodná období s obdobími vzrušeného vzepjetí, živel, který dokáže vyvinout nespornou ničivou sílu v podobě neovladatelné erupce, ale i dlouhodobě blahodárně působit a pokorně sloužit v podobě sopečných léčebných pramenů, zajistit bohaté výnosy na úrodné sopečné půdě a dokonce - ano, i takovou mají zázračnou moc - přispět ke zrodu nového života. Živel nezávislý, který si nenechá nařizovat a který se řídí jen svou vlastní přirozeností a vůlí, živel, který si nás pustí blíže "k tělu" jen když on bude chtít a ne, když bychom si to přáli my.

Jen na nás je, zda jsme schopni obdivovat ho nejen v bezprostředním kontaktu, ale i z mnohem větší dálky, než bychom si přáli a než by nám to bylo milé. I přesto mne takové spojení ohně a země nepřestává fascinovat a jsem přesvědčený, že i když to tak někdy na první pohled nevypadá, cesta k němu má přese všechny případné překážky a nepohodlnosti svůj nepominutelný smysl. Třeba i pro drobné tradiční haiku :-).



Sopečné haiku


Oheň a země

těla svá proplétají

v akordu vášně.




Pohled z hrany kráteru Nakadake sopky Aso-san, Kjúšú, Japonsko. Sopka byla právě mírumilovná, ani po nás nemetala kameny, ani nás netrávila sopečnými plyny, byť je v obou disciplínách velmi zdatná.



Obrovská kaldera (s obvodem více než 80 km) dávné sopky Aso vzniklá po sérii výbuchů před 300 - 90 tisíci lety je dnes mimořádně úrodnou oblastí rozparcelovanou na tisícovky políček.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. února 2014 v 21:03 | Reagovat

Japonsko- zvláštní země. Tak odlišná, tak přitažlivá.

Oheň i voda
pohled očí přitahují
do života člověka
osudově vždy zasahují.

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. února 2014 v 21:57 | Reagovat

V plynu
ku zemi
se vinu.

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 12. února 2014 v 23:55 | Reagovat

Nezbývá než závidět krásné záběry a zážitky. Navíc s osobním poznáním, jak je člověk malý proti přírodním silám... :-)

4 matka matka | 13. února 2014 v 1:23 | Reagovat

jemná mlha
zastřený pohled
pouhý sen?

měsíční víly
při úplňku tančí
člověk sní

5 ethnea ethnea | Web | 13. února 2014 v 5:05 | Reagovat

Moc pekne napsane zamysleni. A haiku, pohlazeni, jako vzdy. To ty proste umis.

6 Radka* Radka* | E-mail | Web | 13. února 2014 v 6:40 | Reagovat

Je to velice komplikované spojení, pro okolí často nebezpečné. Jsem Země a občas mi z mého chotě Ohně bouchají saze. Přeci jen, tak jak vychládám a mé pevniny se ukotvují, převládá harmonice a dobrá úroda. Takže, řekla bych, že čas je v tomto případě spojencem.

7 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 13. února 2014 v 6:46 | Reagovat

Pekne.

PS Ako sa prelozi co cestiny (slovenciny)
vlastne "Fernweh"? (Ten pocit, ktory mimo ineho tento clanok sposobuje.)

8 Jarka Jarka | Web | 13. února 2014 v 9:43 | Reagovat

Úvodní slovo krásné, haiku krásné a dokreslující fotky všechnu tu krásu uzavírají.
Sedím před obrazovkou, dívám se a nechávám se unést myšlenkami a je mi u tebe moc dobře. :-)

9 Ivet Ivet | Web | 13. února 2014 v 18:34 | Reagovat

Haiku nepřidám, jsou tu zkušenější a já obdivuji kdo ho umí! :-)
Ale ti koníci na poslední fotce - jsou boží!!! ;-)

10 Robka Robka | E-mail | Web | 13. února 2014 v 20:38 | Reagovat

Abych se přiznala, vůbec nevím, jak se haiku píše, tedy co je jeho podstatou. Takže se taky nepřidám, ale obdivuji tu sílu živlu, která nám občas dává pocítit, kdo je tady na Zemi pánem.

11 Čerf Čerf | E-mail | 13. února 2014 v 22:12 | Reagovat

[1]: Zrovna fotka s koňmi na louce vypadá jako odněkud z Polabí :-). Udělal jsem výřez, aby koně byli trochu vidět a nevypadali jako koníci luční. Ale na celkovém záběru je vidět, jak je dno sopečného kotle obkrouženo obřím prstencem.

[2]: ...zvlášť, když chytnu slinu.

[3]: Zajímavé bylo dívat se kamerami dovnitř kráteru, v jehož různých koutech se děly moc zajímavé věci, i když se sopka tvářila naoko klidně.

[4]: Velmi pěkné, děkuji.

[5]: Tentokrát to byla velmi zvláštní asociace. Ale z mnoha důvodů intenzivní.

12 Čerf Čerf | E-mail | 13. února 2014 v 22:21 | Reagovat

[6]: Čas je věrný spojenec, jen je to spojenectví na dost dlouhé lokte :-).

[7]: Co člověk, to pocit.

[8]: Však mě taky myšlenky unášejí. A občas požadují výkupné.

[9]: To ano, koníky mám moc rád.

[10]: Viděl jsem filmové záběry erupce této sopky a nebyl to tedy nic moc pocit. Ostatně, měl jsem jako turista štěstí, záhy po mém výletu bylo bezprostřední okolí kráteru uzavřeno kvůli intenzivnějším výronům jedovatých plynů.

13 Bev Bev | E-mail | Web | 14. února 2014 v 7:26 | Reagovat

Máš pravdu, spojení ohně a země je skutečně fascinující a ve své síle taky děsivé stejně jako mnoho jiných přírodních jevů. V porovnání s tím jsme my, lidé, jen drobná, pomíjivá zrnka písku.
Moc krásně jsi to napsal. :-)

14 Janinka Janinka | E-mail | Web | 14. února 2014 v 9:12 | Reagovat

Kdysi dávno jsem stála v jedné české vyhaslé sopce. Ale to se rozhodně nedá srovnávat s tvými úžasnými zážitky! :-)

15 pavel pavel | Web | 14. února 2014 v 10:44 | Reagovat

Málokdy si uvědomujeme, že vlastně žijeme na ohnivé kouli s chladnou slupkou a mohlo by stačit málo a rozprskne se do vesmíru. Všechno je tady pomyslné. :-D

16 Koník Koník | E-mail | Web | 14. února 2014 v 11:02 | Reagovat

Po vášnivém akordu,
chytil jsem včera
levým haikem na mordu.

Děkuji za optání
nic mi není.
Soused prostě nemá
valentynské pochopení.
:-D

17 Pižlík Pižlík | Web | 14. února 2014 v 19:01 | Reagovat

Sopky mi jsou sympatické. U nás je nejprobádanější sopkou Komorní Hůrka, kde jsem byla asi před čtyřmi lety. Jinak mou nejoblíbenější vyhaslou sopkou je Milešovka, proto tam tak ráda běhám.
V Japonsku jsou sopky o něčem jiném. Určitě bych se tam jednou také ráda podívala. :-)

18 Čerf Čerf | E-mail | 14. února 2014 v 20:22 | Reagovat

[13]: Máš pravdu. Jedno takové zrnko mi padlo do oka :-)

[14]: Pokud jde o "vyhaslost", u sopek si člověk nikdy nemůže být úplně jistý.

[15]: Je to tak, ale tak je to i u lidí: Někdy na povrchu není vnitřní žár vidět, a přitom představuje obrovskou energii.

[16]: Mordýř jeden! :-)

[17]: Zaujalo mě speciální "sopečné zpravodajství". Představ si, že bys na Milešovku mohla běhat jen za příznivých rozptylových podmínek :-)

19 Miloš Miloš | Web | 16. února 2014 v 15:50 | Reagovat

Já jsem viděl jen do jícnu Vesuvu, kde se lehce převaloval kouř, jako kdyby nitro bylo v mlze.
Vůbec si nedovedu představit tu sílu, kdy se údajně 2 nebo 3 km z vrcholu hory utrhlo a zasypalo Pompeje.

20 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 16. února 2014 v 16:12 | Reagovat

[18]: Vzhledem k tomu, že nás bývají rozplylové podmínky velmi často nepříznivé, asi bych si moc nezaběhala. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama