Březen 2014

O odbočce doleva

28. března 2014 v 23:18 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Udělal jsem v životě spoustu menších i větších pitomostí, navyváděl jsem se něco skopičin, ale ani by mě nenapadlo se kvůli nim a z nich plynoucím průšvihům vracet v čase a něco na svém jednání opravovat. Ano, jsem zvídavý a přál bych si znát odpověď na mnoho otázek o minulosti i o budoucnosti, ale žádnou tak moc, abych kvůli ní chtěl cestoval v čase. Potkal jsem mnoho lidí, kteří již nejsou na našem světě, a měl jsem některé z nich moc rád, ale ani kvůli setkání s nimi bych do minulosti necestoval; to ponechám na milé zprostředkovatelské roli snů. A dokonce nejsem ani tak zištný, aby mě zajímal budoucí vývoj akcií, výsledky sportovních utkání, na které se dá sázet, nebo tažená čísla sportky. Kvůli něčemu tak obyčejnému a přelétavému, jako jsou peníze, přece nemá smysl stát frontu na lístek u pokladny časového expresu.

Často chválívám moudrost toho, kdo vymyslel čas, že mu dal jen dopředný směr. Přesto je jedna situace, pro kterou by mi stálo za to se do minulosti vypravit a za lístek bych věru zaplatil i nehoráznou cenu. Pamatuji si tu noc velmi přesně a s mnoha podrobnostmi, byť už je jí skoro osm let. Kdyby to šlo, zajel bych si na jednu velkou pražskou křižovatku, a velice lehounce bych fouknul do motýlích křídel dějin světa. Třeba by mě ten lehký východní větřík přiměl zatočit na křižovatce doleva a nejít rovně jen proto, že se to tzv. sluší.

Samozřejmě, existuje určitá pravděpodobnost, že by moje tehdejší odbočka doleva nakonec nevedla do míst, která jsem si s odstupem ve zpětném zrcátku vysnil, ale - dívám-li se na to celkem racionálně - není to pravděpodobnost velká. Myslím, že by se tehdy můj život zásadním způsobem změnil a že by ta velká změna byla k lepšímu. Pravda, vždycky je to "něco za něco" a pár situací, do kterých jsem se od té doby dostal, by se mi působením odstředivých sil v té levotočivé zatáčce nejspíš vytratilo ze života. Skoro jistě bych teď nedělal tu práci, kterou dělám, nebydlel bych tam, kde bydlím, fotil bych jen příležitostně na dovolené a nad myšlenkou na samostatnou fotovýstavu bych se jen usmíval a nechápavě bych kroutil hlavou. No a taky bych pravděpodobně dodnes netušil, co obnáší mít vlastní blog. To všechno jsou jistě počitky velmi specificky libé, ale když to tak v duchu srovnávám, stejně mi vychází, že bych si tu jízdenku do zas ne tak vzdálené minulosti koupil.

Ano, vidíte to - takový jsem blogový nevděčník: Klidně bych vyměnil všechny Nedělní miniglosy, všechny své fejetony (včetně tohoto :-)), recenze, všechny cestopisné reportáže, všechny své básničky (ty bych psal nejspíš také, jen bych je nepublikoval veřejně) a dokonce i všechny vaše milé čtenářské komentáře, které mi dělají takovou radost, za jeden obyčejný lístek druhé třídy do časového expresu. Ostatně, nejel bych daleko, nepotřeboval bych jet bůhvíjak dlouho, třeba abych mohl zasahovat do věcí starověkého Říma nebo bránit před vymřením Přemyslovce, ale vystoupil bych hned na předměstí naší současnosti. Na jedné noční pražské křižovatce.

Potkal bych tam sám sebe v o něco mladší verzi a než by na přechodu pro chodce naskočila zelená, stihnul bych si pošeptat nenápadně do ucha, co všechno budu jednou ochotný obětovat za to, co se mi na této křižovatce nabízí hned a zadarmo. A myslím, že bych pod vlivem toho svědectví zahodil svou tehdejší odpovědnost, přestal bych poslouchat nápovědu svého rozumu (jako už od té doby mockrát) a pustil bych se doleva, i kdyby ta levá odbočka vedla do těch nejméně osvětlených míst, kde jistě přebývají draci a lvi.

Tak až jednou na téhle adrese zčistajasna nenajdete žádný blog, třeba se mi výprava proti proudu času v mé soukromé řece ne nepodobné Rubikonu povedla a můj blog se stal - podobně jako kdysi Mnichovská dohoda - neplatným od samého počátku :-).


Pozn.: Už jsem dlouho nenapsal nic na Téma týdne, ale téma Cestování časem si aspoň malou zmínku zasloužilo, ne?


Nedělní miniglosy č.263

23. března 2014 v 21:42 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Ke zděšení většiny starousedlíků potvrdil na své první pekelné tiskové konferenci bývalý komunistický tajemník Miroslav Štěpán, že i v novém prostředí bude nadále vyznávat tradiční komunistické hodnoty a ani po své smrti nehodlá převlékat rubáš.
-----------------------
Obyvatelé Benátek se v neoficiálním referendu rozhodli pro nezávislost na Itálii. Výsledky referenda přivítal i Vladimir Putin, který potvrdil svůj velký zájem o dění v potenciálně vznikající Benátské republice, zejména proto, že podle jeho informací byl svatý Marek, kterému je zasvěcen hlavní benátský chrám, původem Rus a navíc by si Rusko k černomořské flotile rádo na příhodném místě pořídilo ještě flotilu středomořskou.
-----------------------
Odpůrci všech politiků soustředění v tzv. Holešovské výzvě si zatím v aprílovém období netroufají svolat do Prahy velkou protestní demonstraci, bojí se totiž, že protestním akcím ublíží déšť: "Čeští občané mají to specifikum, že odmítají demonstrovat za svou lepší budoucnost, když prší," řekl nám jeden z organizátorů protestu. "A nemusí pršet, jen když kape!"
-----------------------
Představitelé velkých světových koncernů na výrobu optiky berou vážně hrozbu konkurence ze strany českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. "Jestli dostane český šéf diplomacie vždycky od svých sociálně demokratických spolustraníků takovou čočku jako za svůj postoj k vývoji situace na Ukrajině, mohl by se z něho stát během čtyřletého volebního období významný hráč na evropském trhu s optickými členy.
-----------------------
Keňský parlament schválil zákon, který mužům umožní oženit se s více ženami. Český parlament zatím keňskou předlohu zkoumá. Dá se očekávat, že výhrady budou mít především koaliční lidovci, zatímco představitelé hnutí ANO chtějí umožnit vícenásobné manželství nejen mužům, ale i ženám. "Domníváme se," řekl nám k tomu tiskový mluvčí Babišova úspěšného uskupení, "že čím častěji si budou lidé v naší zemi navzájem říkat ANO, tím méně bude muset naše hnutí investovat do jiných forem reklamy."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Památník v pražském paláci Archa

22. března 2014 v 14:08 | Petr Vápeník |  Pražské drobnůstky

Říká vám něco jméno Wilhelm de Kostrowicki? Když jednadvacetiletý francouzský mladík toho jména přijel v březnu 1902 do Prahy a ubytoval se ve starém laciném hotelu na Poříčí, nikdo - a nejspíš ani on sám - netušil, že si jednou celá Praha bude považovat za čest jeho několikadenní pobyt i s odstupem mnoha let připomínat. Na své cestě střední Evropou se mladý Francouz, který se tou dobou protloukal všelijak a živil se výchovou dětí v jedné německé rodině, zastavil v Praze jen na pár dní, ale učarovala mu a její magické kouzlo ho významným způsobem ovlivnilo. "V březnu 1902 jsem byl v Praze. Přijížděl jsem z Drážďan." Těmito slovy začíná jedna z jeho později slavných novel.

Zkusím tedy na začátku zmíněné umělcovo jméno trochu upřesnit a uvedu ho ve správně rozvité podobě: Wilhelm Albert Wladimir Alexandre Apollinairis de Kostrowicki. S nenápadným důrazem na slovo Apollinairis :-). Ano, šlo o francouzského básníka Guillauma Apollinaira, který strávil v počínajícím 20. století pár dní chozením po Praze, z čehož kromě několika básní vzešla i jeho novela Pražský chodec. Starý hotel s nepříliš vábnými pokoji byl s celým blokem domů zbořen ve 30. letech, aby ustoupil nové přístavbě vedle stojící budovy Legiobanky. Proměny Prahy za úsvitu nového světového válečného konfliktu ale již Apollinaire sledovat nemohl, protože zemřel těsně po návratu z Velké války v roce 1918 na španělskou chřipku ve věku pouhých 38 let.

V atriu paláce Archa, uprostřed nádvoříčka na zkratce spojující ulici na Poříčí s Masarykovým nádražím stojí od roku 2012 básníkova busta, která byla odhalena k příležitosti 110. výročí jeho inspirujícího pobytu v Praze v místech, kde stával původní hotel. Bohužel, nepodařilo se mi dohledat jeho tehdejší název (Hilton to tedy rozhodně nebyl, když se tam mohl ubytovat i takový chudý pocestný, jakým byl tehdy Apollinaire). Pokud někdo název starého hotelu znáte, prosím, napište mi ho, žádný z informačních zdrojů, které jsem našel, jméno bohužel neuvádí.

Památník je tvořený bustou od německého sochaře Hériberta Stauba (odhalení svého díla se bohužel nedožil), který měl k Praze velmi blízký vztah a několik let tu studoval (1966-68). Malá soška tedy přesně splňuje kritéria rubriky Pražské drobnůstky :-)


Kolem sochy chodím celkem často. Pár metrů odtud je vchod do divadla Archa (dříve Divadlo E.F.Buriana). V části paláce Archa, která směřuje do ulice Na Poříčí přímo proti obchodnímu domu Bílá Labuť, bývala dlouhá léta jídelna U Rozvařilů, kam jsem občas chodil na oběd, když jsem nedaleko odtud v devadesátých létech pracoval. No a teď je na stejném místě kavárna, která se nepochybně jednou proslaví na poli kultury stejně jako již neexistující "Apollinairův hotel", jakmile historici odhalí fascinující skutečnost, že zde po řadu nedělních odpolední vznikaly proslulé blogové Nedělní miniglosy :-). A návdavkem i některé další články včetně tohoto.




Dodatečná otázka (jednoduchá, ale snad i zajímavá) pro zvídavé obyvatele a obdivovatele Prahy: Kterému místu se v Praze kdysi říkávalo Laurenziberg a proč? Poznámka na okraj: Zkuste napřed zapojit poirotovskou šedou kůru, než zaúkolujete strýčka Googla; ono na tom předpotopním uvažování, hledání souvislostí, konstruování hypotéz a jejich vyřazování a ověřování taky něco je, o co nás (jinak jistě ve výsledku obohacující) internetové vyhledávače připravují :-).

O nesnesitelných stupnicích

20. března 2014 v 18:37 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Kdyby se tuto zprávu dozvěděla moje dávná učitelka hry na klavír, šla by se do kalendáře ubezpečit, že omylem neprospala poslední březnovou dekádu a není už apríl: V několika posledních dnech a týdnech jsem totiž poprvé v životě zcela dobrovolně cvičil na klavíru stupnice. Pro ty z vás, kteří nedokážou dohlédnout epochálního významu téhle na pohled nenápadné skutečnosti se pokusím nabídnout aspoň malý exkurs do dávné minulosti:

Když jsem začal chodit do školy, moji rodiče nabyli přesvědčení, že bych mohl být dítko hudebně nadané, neb jsem dokázal vyťukat jediným prstem ovčáky i čtveráky zároveň. Zapsali mne proto do "lidušky" a já se začal učit hrát pod odborným dohledem. Celkem brzy jsem ale zjistil, že odborný dohled mi moc nesvědčí. Navíc si učitelé naivně představovali, že budu v týdnu na klavír poctivě cvičit, což jsem rozhodně neměl v úmyslu. Zahájili jsme s hudební školou dlouhou a vysilující soukromou válku plnou zbytečných vášní a oboustranných obětí, válku, která byla z mé strany doprovázena takovými excesy jako chozením "za piáno", vymýšlením nejrůznějších báchorek, co se zase odehrálo, že jsem během týdne nemohl na cvičení ani pomyslet, prostě chození "do hudebky" se pro mne stalo traumatem linoucím se celým mým dětstvím. Navdory své odhodlané pasivní rezistenci, která občas přecházela v rezistenci aktivní, jsem nakonec prošel všemi ročníky oficiální výuky a ve svých čtrnácti létech se stal slavnostně vyřazeným absolventem.

Snad to nejstrašnější, co jsem si tehdy uměl představit, bylo hraní stupnic, kterému se v žádné hodině nedalo vyhnout. Některé skladby, které se mi líbily, jsem vzal přece jen trochu na milost a byl jsem ochoten si je tak dvakrát za týden v rychlosti zabrnkat. Na stupnicích ale nic líbivého nebylo, pro dítě bez absolutního sluchu zněly všechny přibližně stejně a já si u nich musel lámat své prstíky, které daleko víc toužily hrát vybíjenou nebo cestovat po mapách atlasu světa. Leč - s výstupním vysvědčením jsem stanul na prahu vytouženého života bez klavíru a byl jsem rozhodnutý démony dětství již nikdy nevypustit ze zašpuntované láhve. Jediné, co jsem byl připraven podstoupit, bylo s úctou poslouchat, jak na klavír hrají druzí, čehož se mi posléze dostalo v míře vrchovaté.

Jsem ovšem místy nádoba nevyzpytatelná a po neuvěřitelných 30 letech jsem před pár lety zasedl k elektrickému klavíru, který mi zbyl v mém dobřichovickém obývacím pokoji, ač jsme původně nebyli jeden pro druhého určeni. Kupodivu jsem zjistil, že když mě nikdo nenutí, hraní mě docela baví; zejména mě baví, jak zpočátku něco zcela nepředstavitelného a nezvládnutelného se postupně dostává "do ruky", až to nakonec jde kupodivu skoro samo. Ten proces učení je fascinující a na klavíru je to obzvlášť dobře vidět; výsledek se u mne nedostavuje postupně, ale v pozoruhodných skocích, které jsou následovány dlouhými obdobími bez markantního zlepšení. No a loni na podzim se u mne odehrálo něco podobného, jako když jsem kdysi zcela znenadání začal trénovat na maratón: Po některých nacvičených drobných skladbičkách jsem si totiž vyhlédl skladbu většího rozsahu, kterou rád poslouchám a je z mého amatérského pohledu tak obtížná, že se zdá být úplně nehratelná, sehnal jsem si noty a začal jsem pomalu a postupně po malých kousíčkách cvičit.

Před pár týdny se ukázalo, že bez průběžného zlepšování techniky to asi nepůjde a já - s určitým rozechvěním - začal nutit prsty poprvé od dětství, stále více se ztrácejícího v mlze, do organizovaného pohybu po klávesnici a vzpomínal, jak jsem kdysi nenáviděl cvičení stupnic v rytmech. Ke svému překvapení zjišťuji, že jsem vynalézavý a vymyslel jsem sám na sebe ještě ukrutnější rytmy, než se po mně kdy odvážila chtít moje paní učitelka. Když budu poctivý a vytrvalý, nezlomím si ruku a chuť do stupnic (především do stupnice d-moll) mě neopustí, cca za půl roku bych podle svých velmi optimistických plánů mohl být schopen "skladbičku" zahrát od začátku do konce. Pak budu spokojený a zřejmě se pustím do další dosud ještě neznámé blázniviny.

Vůbec zjisťuji, že se postupem času vracím ke "stupnicím" i v jiných významech než pouze hudebních. Když člověk dospívá a stárne, vypadá, jako že nabírá zkušenosti, praxi a moudrost. Přesto v posledních létech poznávám tolik nových a úžasných věcí, lidí, emocí i zákoutí světa, tak odlišných od všeho, co už jsem zažil, že nezbývá nic jiného, než pokusit se začít zvládat ty novoty pěkně od začátku, od píky. Od stupnic. Co na tom, že to může vypadat jako otrava? Když člověk nechce zůstávat jen takový, jaký už v minulosti byl, obávám se, že bez návratu k základům a ke "stupnicím" to někdy nejde.

Zvlášť když se zpovídá tak přísnému "odbornému dohledu", jakým je on sám :-).

Nedělní miniglosy č.262

16. března 2014 v 13:54 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Česká vláda se rozhodla, že když už je jednou za čas historická šance přijít k novým územím, protože se právě dělí Ukrajina, nebylo by správné pod rouškou falešné humanity stát stranou. Požádala proto o vydání oblasti, ve které se nachází hrob Nikoly Šuhaje a vesnice Koločava. Česká armáda vyslala do této kdysi československé oblasti dva vojenské lékaře bez identifikačních fonendoskopů, aby iniciovali hlasování koločavských obyvatel o přistoupení k České republice. Kdyby se akci náhodou nepodařilo dotáhnout do konce, měl by být aspoň Šuhajův hrob přenesen do České republiky, kde by se měl stát součástí Památníku českého loupežnictví, který by měl podle plánů nové vlády vyrůst v lese Řáholci.
-----------------------
Delegáti republikového sněmu ODS jsou rozladěni skutečností, že musí ze svého zaplatit 500 korun za svou účast na půldenním rokování. "Do politiky jsme vstoupili především proto, abychom něco vydělali a ne proto, abychom na svou obětavou stranickou činnost dopláceli jako nějací idealističtí naivové," reagoval pobouřeně jeden z pragmaticky zaměřených členů strany. Představitelé strany se pokusili zmírnit vášně narychlo domluveným speciálním benefitem, že všichni účastníci sněmu budou mít celý příští měsíc zadarmo vstup na všechny veřejné záchodky, které provozují příznivci strany.
-----------------------
Na výsledek krymského referenda čeká za hranicemi oblasti několik skupin ozbrojených nájezdníků, protože se z médií dozvěděli, že podle pravidel všelidového hlasování budou v případě remízy rozhodovat podobně jako v hokeji samostatné nájezdy.
-----------------------
Weby NATO napadli odplatou za angažmá západních zemí ve vývoji na Ukrajině neznámí hackeři. Experti na počítačové viry soudí, že půjde nejspíše o ruské hackery, protože hackeři z muslimských zemí používají místo útočných trojských koní spíše trojské velbloudy.
-----------------------
Podle výroku Nejvyššího soudu se bývalí studenti brněnského VUT nemusejí omluvit svému pedagogovi Janu Snášelovi za to, že ho v revolučních dnech roku 1989 označili za demagogického kariéristu. "Škoda, doufal jsem, že se proces ještě pár let potáhne," řekl nám jeden z obviněných studentů, dnes padesátiletý Martin Lastovička. "Věřil jsem, že mi soudní popotahování vydrží až do penze, abych si ho mohl konečně plnohodnotně užívat a ne si pořád mezi soudními přelíčeními trapně odskakovat do práce."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Komentované prohlídky výstavy

10. března 2014 v 20:23 | Petr Vápeník

Uplynul právě první, zahřívací týden výstavy mých fotografií v Galerii České spořitelny v pražské Rytířské ulici. Měl jsem již to potěšení doprovodit na výstavě řadu hostů, občas plánovaně a občas jsme se naopak potkali víceméně náhodou, no a nastal ten správný čas splnit slib, kteý jsem dal před zahájením výstavy - že totiž budu k dispozici případným zájemcům o skupinovou komentovanou prohlídku výstavy. Pokud tedy dáváte před tichou osamělou prohlídkou (kterou výstava také velmi vstřícně umožňuje, protože návštěvnost zatím není taková, jakou jsem si ji představoval :-)) přednost prohlídce ve skupině, s mým občasným průvodním slovem a s možností se mne zeptat na cokoli, co se týká vystavených fotografií, můžete se přidat v následujících dvou termínech:

Sobota 15. března 2014 ve 14:15

Neděle 23. března 2014 ve 14:15


Budete-li se chtít prohlídky v některém z uvedených termínů zúčastnit, prosím, dejte mi vědět e-mailem na adresu pvapenik@centrum.cz, ať mám aspoň rámcovou představu, kolik by asi tak mohlo dorazit lidí.

Samozřejmě, nadále platí i možnost dohodnout si se mnou prohlídku individuální. Když to nebude mimo mé časové možnosti a vy budete o takovou prohlídku stát, rád se k vám přidám.


Abyste měli aspoň přibližnou představu, co vás v Galerii ČS v Rytířské ulici čeká, přikládám tři orientační obrázky. Nejsou to věru žádné luxusní fotky, jen to, co šlo v extrémních světelných podmínkách podzemního výstavního sálu udělat "z ruky".

Nebojte, vystavené fotky jsou o dost lepší, jsou profesionálně nainstalované a skvěle nasvícené, takže i ti, kteří se byli podívat na loňské výstavě v Dobřichovicích, budou nejspíš překvapeni. Já aspoň překvapený byl a bylo to pro mne překvapení moc milé.









Budu se tedy těšit na viděnou, na slyšenou nebo "na e-mailovanou" i na vaše komentáře, ať už na výstavu zavítáte nebo ne.

Nedělní miniglosy č.261

9. března 2014 v 19:11 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Český státní rozpočet se dostal v únoru do výrazného přebytku. Podle expertů je pozitivní vývoj dán globálním hospodářským oživením, posílením ekonomiky Německa jako tradičního trhu pro české exportéry a především skutečností, že Jana Nagyová - Nečasová dodanila naráz všechny darované kabelky.
-----------------------
Západ pohrozil Moskvě za obsazení Krymu drastickými ekonomickými sankcemi. Je dokonce rozhodnutý jít až tak daleko, že přestane dovážet tradiční ruskou zmrzlinu a její dovoz nahradí zmrzlinou ukrajinskou. Zástupce Evropské komise k tomu uvedl: "Je pravda, že zmrzliny se do zemí EU dováží jen minimum, ukrajinská zmrzlina není zdaleka tak kvalitní jako ruská, je dvakrát dražší a vzhledem ke geografickým podmínkám se nesmí použít osvědčený název Sibirka, ale jako daň za rozvoj demokracie na Ukrajině je to pořád přijatelnější varianta, než kdyby se měli naši zmlsaní evropští občané vzdát výborného ruského kaviáru."
-----------------------
Útvar pro odhalování organizovaného zločinu prověřuje bývalého premiéra Petra Nečase kvůli podezření z vynášení zpráv tajných služeb. Podle důvěrných informací, které se podařilo Nedělním miniglosám získat, bývalý premiér a předseda ODS ve vynášení pokračuje, pouze se z nedostatku jiných příležitostí prozatím ve své nové rodině realizuje vynášením odpadků a existuje důvodné podezření, že se vzhledem k pokračujícímu krásnému počasí chystá i na jarní vynášení Morany.
-----------------------
Karlovarskou kolonádu obsadili podle očekávání rusky hovořící ozbrojenci bez hodnostního označení. Podle vyjádření ruského velvyslance je třeba docílit na Karlovarsku konečně spravedlivého uspořádání, kterého bude dosaženo prostřednictvím plebiscitu. Všelidového hlasování o přistoupení Karlových Varů k ruské federaci se mohou podle stanovených pravidel zúčastnit všichni obyvatelé města starší osmnácti let, kteří jsou schopni vypít na ex litr vodky Jelzin, Gorbatchow nebo Putin.
-----------------------
Předseda české sekce mezinárodní pacifistické organizace Vodníci proti násilí v rozhovoru pro Nedělní miniglosy ocenil letošní mimořádně teplou zimu, díky které nebylo třeba tolik topit.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Otčenáš?

8. března 2014 v 6:28 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Z pochopitelných důvodů se tyhle stránky v době kolem výstavy v Rytířské ulici točí víc kolem fotografií než kolem textů. Výstava se ale postupně rozběhla a začíná nabírat obrátky, v pátek vpodvečer jsem přivítal první víceméně organizovanou skupinku, kterou jsem moc rád po výstavě doprovodil, a začínají postupně krystalizovat termíny dalších "skupinových prohlídek". Pár lidí mi přijde v sobotu 8.3. v 15:00 a "hlavní" skupiny pro ty, co dají přednost tomu projít si výstavu s mým doprovodem, se budu snažit organizovat na sobotu 15.3. a neděli 23.3. (konkrétní hodiny budu ještě upřesňovat).

Proto by možná bylo vhodné malé vykolejení, které naopak nebude mít s fotkami vůbec nic společného. Což takhle malý kousek "v řeči mírně vázané?"


Za sedmery stíny
vrchoviny
tvého těla
úrodné údolí
po ránu rozzáří se
paprskem,
kterým i černá duše
zbělá.

"Neuveď nás v pokušení…"
říkají ze sna tvoje ústa
lehce rozechvělá
ve vánku stárnoucí noci
s měsíční duhou
nad oddychujícími ňadry.

Hřeším, nemyslím-li na Něj
ale na Ni?

Už zase svítá.
Zbav nás od zlého,
prosím,
Paní.

Jak vznikaly fotky pro výstavu?

4. března 2014 v 5:26 | Petr Vápeník
Už za pár hodin se otevře výstava mých fotek v Galerii České spořitelny v Rytířské ulici a mě napadlo, že by možná nebylo nezajímavé udělat si takový malý průřez tím, kde se vlastně vzaly jednotlivé fotky nebo skupiny fotek pro tuto výstavu. Jednou věcí jsou totiž fotografie samotné a jejich účinek na návštěvníka, ale něco úplně jiného je skutečnost, jak a proč fotografie vůbec vznikly.

Celkem bude vystaveno 31 fotek, které vznikly v rozpětí sedmi let - od léta roku 2006 do loňského podzimu. Jejich společným tématem je voda v podobě bystřin, potoků, říček a řek.


1. Analogové období

Tři fotky na výstavě jsou ještě z období, kdy jsem fotil na standardní kinofilm. Se starou analogovou zrcadlovkou jsem tou dobou jezdíval docela často na Modravu a zkoušel jsem fotit okolní potoky a říčky, hlavně samozřejmě kamenitý tok říčky Vydry. Dodneška se přesvědčuji, že bych se měl pořádně podívat na svůj starý a přebohatý kinofilmový archív, protože do digitální podoby jsem převedl jen malý zlomek pořízených snímků. Na dvou výstavních fotkách najdete Vydru (jeden je z roku 2006 těsně po lokální povodni, druhý z roku 2008). Třetím snímkem do mariáše je jeden obrázek ze Slovenského ráje, který jsem poctivě prochodil v září 2009 a dokonce už jsem odtud napsal několik blogových reportáží. Jen to byly reportáže bez obrázků, protože jsem tehdy měl mizerné internetové připojení, které mi někdy neumožnilo publikovat ani text natož přiložit fotku. Prostě - prehistorická blogová doba předdigitální :-).


2. Fotografický dárek

Na červencový svátek věrozvěstů v roce 2011 jsem vyrazil s touhou nafotit něco neobyčejného na celodenní výlet na Vydru. Vstával jsem ještě za tmy, jel jsem šest hodin několika spoji na Šumavu a pak během tří hodin focení v dešti udělal pouhých dvanáct infračervených obrázků. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že by ty fotky mohly být někde vystavené, ale obrovsky mě motivovala touha udělat těmi obrázky radost jednomu úžasnému člověku, kterého mám moc rád a kterému jsem chtěl fotky věnovat jako dárek.

Z toho jednoho jediného dne, vlastně jen z několika hodin focení a z pouhého tuctu nafocených snímků bude na výstavě hned osm fotek. Vlastně jde o základ, o srdce výstavy, které se už od té doby jen doplňovalo o další údy, aby vzniklo výsledné výstavní tělo. Je ale pravda, že kdybych tehdy neměl tu ohromnou touhu vyrobit svůj dárek a potěšit druhého člověka, kdyby ta touha byla jen o trochu slabší než neochota vstát o svátečním dnu ráno před čtvrtou, abych stihl první vlak, nebyla by dnes (a pravděpodobně ani nikdy jindy) žádná výstava. Jsem si toho dobře vědom a vlastně jsem v tomto ohledu pořád větším dlužníkem. Krom jiných důvodů i proto, že onen dárek, tedy původní kolekci infrafotek z Vydry, jsem nikdy kýženému adresátovi nepředal; ekonom by řekl, že penále stále narůstá, protože jistina nebyla doposud splacena. Ale nikdy jsem taky neztratil víru, že se mi jednou podaří dluh splatit. Prozatím jsou fotky u mě doma, dočasně mi zdobí bílé stěny dvou pokojů mého bytu a občas si "odskočí" na výstavu. Já se o ně každopádně budu starat s péčí řádného hospodáře tak dlouho, jak bude třeba.


3. Zimní focení

Když jsem měl hotovou sérii letních obrázků Vydry, napadlo mě vyzkoušet, jak by asi vypadaly infračervené obrázky zimní řeky. Bláznivý nápad! Přece infrafotky jsou tím zajímavější, čím větší je teplo, tak co asi tak může vzniknout focením v mrazivém kaňonu? Moc jsem to chtěl zjistit, ale v zimě nejde dost dobře podniknout podobný výlet "na otočku" jako o půl roku dříve. V lednu 2012 jsem tedy vyrazil na šumavský víkend na Turnerovu chatu. V den příjezdu přišel teplý liják, který veškerý původní sníh naprosto zlikvidoval a já už se chystal odjet s nepořízenou. Během jediné noci ale napadlo nových 20-30 cm sněhu, dokonce kvůli tomu selhalo zásobování chaty, ale já byl dva celé dny prakticky pořád venku, přímo v epicentru říčního kaňonu, v místě odříznutém od jakýchkoli vnějších vlivů. Občas nastávaly i kuriózní situace, např. kvůli jedné fotce jsem šel hodinu na kýžené místo, dlouho jsem si připravoval záběr a pak jsem zjistil, že mám vybitou baterku ve foťáku. Jedna z pořízených fotek mě proto díky tomu, že jsem musel znovu zpátky na chatu, dobít baterie a pak zpět na místo focení, stála pět hodin času a zmrzlý nos k tomu :-). Z tohoto led(n)ového výletu budou na výstavě čtyři fotky.


4. Pod Pradědem

V červnu 2012 jsem si zařídil týden volna v dnes již nefungujících lázních Dolní Lipová. Neflákal jsem se, ale absolvoval jsem několik túr, ze kterých jsem se vracel tak unavený, že jsem neměl na pořádné focení ani pomyšlení. Proto jsem si nakonec nařídil udělat si jeden odpočinkový fotografický den, zajel jsem si do své oblíbené Karlovy Studánky a nad obcí hledal v lese, kterým protéká Bílá Opava, zajímavé záběry s neobyčejnou hrou světel, kterou dokáže vyloudit ostré slunce pronikající korunami jehličnatých stromů. Pro normální focení je to naprostá pohroma, protože kontast světel a stínů je obrovský a normálními fotografickými prostředky jen obtížně zvládnutelný. Ale pro infračervené fotky se tohle extrémní osvětlení ukázalo jako doslova skvělé. Celkem čtyři fotky z toho jesenického odpoledne budou na výstavě k prohlédnutí, jedna se dokonce kvalifikovala na "profilovou" fotku, která je na všech materiálech, které byly pro výstavu vyrobeny, včetně obrazové pozvánky v záhlaví tohoto blogu.


5. Podzimní dodělávky pro výstavu

Loni v červnu se uskutečnila výstava na zámku v Dobřichovicích, kde i někteří z vás mohli vidět mimo jiné i fotky, o kterých jsem v předchozích odstavcích psal. V tu dobu jsem víc organizoval a připravoval než fotil a nové fotky nepřibývaly. To se ale změnilo v okamžiku, kdy se ukázala možnost uspořádat další výstavu. Bylo jasné, že budu potřebovat i nový materiál, a tak jsem na podzim uskutečnil několik víkendových fotografických výletů na zajímavá místa: Bubovické vodopády, klidný tok Berounky pod Dobřichovicemi, krkonošská Mumlava - každý z těchto výletů nakonec přispěl k výstavě spravedlivě rovným dílem - čtyřmi fotkami. Poslední tucet fotografií tedy vznikl už s myšlenkami na jejich potenciální využití na výstavě, která právě dnes začíná.


Jak se bude tahle směs různorodých, ale přesto v podobném duchu laděných fotografií návštěvníkům výstavy líbit, to je samozřejmě ještě ve hvězdách. V dnešním článku jsem jenom chtěl ukázat, že jednotlivé fotky nebo skupiny fotek vznikaly v různém čase, na různých místech, z různých pohnutek, za různých emocí a s různým cílem. Byl bych moc rád, kdyby tahle různost byla i ve službách společného výstavního tématu patrná a vytvářela správné "vnitřní pnutí".

No a taky si samozřejmě moc přeju, aby se výstava co největšímu počtu z těch, kteří budou vážit do galerie cestu, líbila.

Nedělní miniglosy č.260

2. března 2014 v 12:20 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Potomci císaře Zikmunda se ohradili proti snaze některých novinářů dát bývalé vrchní ředitelce Sekce kabinetu předsedy vlády ČR Janě Nagyové - Nečasové kvůli četným obdrženým luxusním darům mediální přezdívku Stříbrná liška ryšavá. Místo toho navrhují, aby se vzhledem k roli, kterou hrála kdysi herečka stejného jména, a kvůli množství získaných nezdaněných šperků, za které by se nemusela stydět ani šlechtična, pro bývalou vysokou státní úřednici používala výstižnější přezdívka Princezna Arabela.
-----------------------
hostující miniglosa, autor - První externí dopisovatel NMg:

Ruský prezident Vladimír Putin ve svém emotivním projevu předneseném na půdě Sportovního paláce zdůraznil, že nestrpí, aby byla nadále pošlapávána práva Rusů žijících na Ukrajině. V zájmu zachování míru doporučuje Evropská Unie svolat konferenci za účasti Velké Británie, Francie, Itálie a Německa do německého Mnichova. Putin zdůraznil, že jeho požadavky ohledně Krymu jsou již definitivně poslední územní požadavky, které vznáší.
-----------------------
Po zkušenostech s řadou neúspěšných státních projektů, jejichž cílem bylo České republice a jejím občanům v různých oblastech zásadním způsobem pomoci, a přitom výsledek byl přesně opačný, se nová vláda rozhodla zcela změnit strategii: "Protože zatím všechny podobné projekty dosáhly přesně opačného efektu, než bylo na začátku jejich cílem, rozhodli jsme se koncipovat další podobné akce již od samotného počátku jako projekty, jejichž cílem bude státu a zdejším lidem co nejvíce ublížit," řekl nám k nové strategii předseda vlády. "Spoléháme se na to, že pod tradičně špatným vedením našich neschopných politiků i nové vládní projekty zcela zkrachují, a v konečném důsledku tak budou České republice k užitku."
-----------------------
Předseda nově založené Liberální ekologické strany (LES) Martin Bursík představil na tiskové konferenci novou komunikační strategii své strany. Komunikace s veřejností a s médii má být založena na principu "jak se do LESa volá, tak se z LESa ozývá."
-----------------------
V poslední době prudce roste počet odsouzených, kteří odmítají nastoupit do českých věznic k odpykání svých trestů s odkazem na nepřehlednou a výbušnou situaci v dané lokalitě. Předseda odborového svazu recidivistů nám tuto skutečnost potvrdil: "Nedivte se, že když se to tam pořád mele a nikdo netuší, v co může extrémní napětí ve sporné oblasti přerůst, nikomu se do krimu nechce!"


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v téměř pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno: