"Nemít srandu a nemít hoře znamená být mrtev." (Jiří Voskovec) .

O nesnesitelných stupnicích

20. března 2014 v 18:37 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Kdyby se tuto zprávu dozvěděla moje dávná učitelka hry na klavír, šla by se do kalendáře ubezpečit, že omylem neprospala poslední březnovou dekádu a není už apríl: V několika posledních dnech a týdnech jsem totiž poprvé v životě zcela dobrovolně cvičil na klavíru stupnice. Pro ty z vás, kteří nedokážou dohlédnout epochálního významu téhle na pohled nenápadné skutečnosti se pokusím nabídnout aspoň malý exkurs do dávné minulosti:

Když jsem začal chodit do školy, moji rodiče nabyli přesvědčení, že bych mohl být dítko hudebně nadané, neb jsem dokázal vyťukat jediným prstem ovčáky i čtveráky zároveň. Zapsali mne proto do "lidušky" a já se začal učit hrát pod odborným dohledem. Celkem brzy jsem ale zjistil, že odborný dohled mi moc nesvědčí. Navíc si učitelé naivně představovali, že budu v týdnu na klavír poctivě cvičit, což jsem rozhodně neměl v úmyslu. Zahájili jsme s hudební školou dlouhou a vysilující soukromou válku plnou zbytečných vášní a oboustranných obětí, válku, která byla z mé strany doprovázena takovými excesy jako chozením "za piáno", vymýšlením nejrůznějších báchorek, co se zase odehrálo, že jsem během týdne nemohl na cvičení ani pomyslet, prostě chození "do hudebky" se pro mne stalo traumatem linoucím se celým mým dětstvím. Navdory své odhodlané pasivní rezistenci, která občas přecházela v rezistenci aktivní, jsem nakonec prošel všemi ročníky oficiální výuky a ve svých čtrnácti létech se stal slavnostně vyřazeným absolventem.

Snad to nejstrašnější, co jsem si tehdy uměl představit, bylo hraní stupnic, kterému se v žádné hodině nedalo vyhnout. Některé skladby, které se mi líbily, jsem vzal přece jen trochu na milost a byl jsem ochoten si je tak dvakrát za týden v rychlosti zabrnkat. Na stupnicích ale nic líbivého nebylo, pro dítě bez absolutního sluchu zněly všechny přibližně stejně a já si u nich musel lámat své prstíky, které daleko víc toužily hrát vybíjenou nebo cestovat po mapách atlasu světa. Leč - s výstupním vysvědčením jsem stanul na prahu vytouženého života bez klavíru a byl jsem rozhodnutý démony dětství již nikdy nevypustit ze zašpuntované láhve. Jediné, co jsem byl připraven podstoupit, bylo s úctou poslouchat, jak na klavír hrají druzí, čehož se mi posléze dostalo v míře vrchovaté.

Jsem ovšem místy nádoba nevyzpytatelná a po neuvěřitelných 30 letech jsem před pár lety zasedl k elektrickému klavíru, který mi zbyl v mém dobřichovickém obývacím pokoji, ač jsme původně nebyli jeden pro druhého určeni. Kupodivu jsem zjistil, že když mě nikdo nenutí, hraní mě docela baví; zejména mě baví, jak zpočátku něco zcela nepředstavitelného a nezvládnutelného se postupně dostává "do ruky", až to nakonec jde kupodivu skoro samo. Ten proces učení je fascinující a na klavíru je to obzvlášť dobře vidět; výsledek se u mne nedostavuje postupně, ale v pozoruhodných skocích, které jsou následovány dlouhými obdobími bez markantního zlepšení. No a loni na podzim se u mne odehrálo něco podobného, jako když jsem kdysi zcela znenadání začal trénovat na maratón: Po některých nacvičených drobných skladbičkách jsem si totiž vyhlédl skladbu většího rozsahu, kterou rád poslouchám a je z mého amatérského pohledu tak obtížná, že se zdá být úplně nehratelná, sehnal jsem si noty a začal jsem pomalu a postupně po malých kousíčkách cvičit.

Před pár týdny se ukázalo, že bez průběžného zlepšování techniky to asi nepůjde a já - s určitým rozechvěním - začal nutit prsty poprvé od dětství, stále více se ztrácejícího v mlze, do organizovaného pohybu po klávesnici a vzpomínal, jak jsem kdysi nenáviděl cvičení stupnic v rytmech. Ke svému překvapení zjišťuji, že jsem vynalézavý a vymyslel jsem sám na sebe ještě ukrutnější rytmy, než se po mně kdy odvážila chtít moje paní učitelka. Když budu poctivý a vytrvalý, nezlomím si ruku a chuť do stupnic (především do stupnice d-moll) mě neopustí, cca za půl roku bych podle svých velmi optimistických plánů mohl být schopen "skladbičku" zahrát od začátku do konce. Pak budu spokojený a zřejmě se pustím do další dosud ještě neznámé blázniviny.

Vůbec zjisťuji, že se postupem času vracím ke "stupnicím" i v jiných významech než pouze hudebních. Když člověk dospívá a stárne, vypadá, jako že nabírá zkušenosti, praxi a moudrost. Přesto v posledních létech poznávám tolik nových a úžasných věcí, lidí, emocí i zákoutí světa, tak odlišných od všeho, co už jsem zažil, že nezbývá nic jiného, než pokusit se začít zvládat ty novoty pěkně od začátku, od píky. Od stupnic. Co na tom, že to může vypadat jako otrava? Když člověk nechce zůstávat jen takový, jaký už v minulosti byl, obávám se, že bez návratu k základům a ke "stupnicím" to někdy nejde.

Zvlášť když se zpovídá tak přísnému "odbornému dohledu", jakým je on sám :-).

Pozn.: Nakonec se po dalších 15 měsících od tohoto článku trpělivost zúročila a vznikla technicky sice velmi neumělá, leč přece jen dokumentující nahrávka rozsáhlé klavírní skladby J. S. Bacha a F. Busoniho - Chaconne.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 20. března 2014 v 19:36 | Reagovat

Bože, jak já ty stupnice nenáviděla, jak mně lezly na nervy a můj pan učitel, mimochodem byl skvělý a s odstupem let na něj vzpomínám, mi stále říkal, že bez stupnic to nepůjde. Pak odešel, odstěhoval se kamsi do světa a přišel jiný a tomu bylo úplně jedno, jestli budu hrát nebo ne, nakonec to maminka ukončila. Mám za sebou pouze jeden jediný koncert a to ještě za prvního pana učitele. Harmoniku-akordeon jsem od té doby měla v ruce jen párkrát a je s podivem přehrávala jsem si stupnice a etudy, tedy to, co jsem tak nenáviděla. :-)

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. března 2014 v 19:42 | Reagovat

Chodila jsem do Lidušky jen 3 roky. Ne, že bych nechtěla pokračovat, ale zrovna proběhla měna a teta měla zaplatit  doplatek školného 100 Kč v nové měně. Tak rozhodla, že nebudu pokračovat, mám si hrát doma sama.Hodilo se mi to v sanatorce, kde měli křídlo v autle a já měla dovoleno v malé ležené místo pletení hodinu a půl hrát. Měla jsem noty, takové ty pro 4. ročník, také Straussovy valčíky, Lemoina, Bürgemüllera. To určitě znáte. Dodnes si ráda zahraji, ale už jen podle sluchu, který mám, ale nakonec mi na moc není.Myslím v tom smyslu nějakého využití kromě ,,soukromého ". Ať je to jak chce, když člověk na něco ,,hraje", aspoň nějaký čas, určitě získá jiný náhled na různé žánry hudby a když slyší hrát na jakýkoliv nástroj, ocení umění. Ví, že za tím je hodně hodin nácviku, ne vždy příjemného.
Jen tak trochu zlomyslná otázka: Neblížíte se do věku, kdy vzpomínky na dětství převažují nad těmi  nepříliš  dalekými? ;-)  :-)

3 Terezka Terezka | E-mail | Web | 20. března 2014 v 20:05 | Reagovat

Zajímavé. Čtivě napsané. Hezké. Budu na tvůj blog chodit často. :)

4 Jarka Jarka | Web | 20. března 2014 v 20:07 | Reagovat

Jo, tak pro mě jsou nedostižitelná meta i ti Ovčáci čtveráci, v životě jsem na nic nehrála, leda tak foukala s taťkou na hřeben. :-D Tobě, ale fandím a držím palce, aby tě hraní nepřestalo bavit a možná, že další svou výstavu otevřeš vernisáží, při které sám zahraješ na piáno. ;-)

5 Čerf Čerf | E-mail | 20. března 2014 v 20:23 | Reagovat

[1]: Akordeon se mi vždycky jako nástroj líbil. Velmi dobře na něj hrál můj dědeček a tajně věřil, že se do toho pustím taky. Mně však zbylo jen to, že rád poslouchám francouzské akordeonové melodie :-)

[2]: Nejspíš se tomu věku blížím, protože je dost obtížné se od něj vzdalovat :-). Ale zatím na sobě tenhle efekt nepozoruji, možná proto, že zážitky z posledních let jsou tak intenzivní, že překryly mnoho z minulosti.

[3]: Vítej a choď, jak jen ti to bude milé.

[4]: No, ještě toho trochu! To by se mnou na vernisáži nic nebylo, jakou bych měl trému. Veřejně, to já zase ne. Pěkně doma, nejlíp jen do sluchátek :-)

6 matka matka | 21. března 2014 v 0:53 | Reagovat

Před několika málo desítkami let jsem cvičila na křídle (Petrof) podle Czerného, (či Polívky?). Škoda, že ten klavír již nemám. Podle Micky cvičily zas mé sestry na huslích. Otec král na harmoniku, noty neznal. A tak jsme občas k jeho hře na dvoře zpívali,...
Kde jsou ty doby.

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. března 2014 v 7:04 | Reagovat

Pěkné, mít doma křídlo Petrof! Byli jste pěkně muzikantská rodina. Jak se říkávalo: "Co Čech, to muzikant, čo Slovák, to hudobník!" :-)

8 Kitty Kitty | Web | 21. března 2014 v 7:05 | Reagovat

Člověk v životě olajdá víc takových stupnic. Po letech je buď potřebuje, nebo si chce zkusit, co to dá, a začne je zkoušet hezky pomalu a s vědomím, že důležité jsou. Není to jen hudební nástroj. Je hodně oblastí, které jsme "absolvovali" a nemáme potřebné základy. Když je čas a "mus", vracíme se vědomě k základům, abychom mohli jít dál. U mne to byl Jirásek, u tebe klavír. Já jsem "absolvovala" na akordeon, ale kupodivu mě stupnice bavily. Potom život oponou mávnul a zůstaly mi jen dobré základy... :-)

9 pherenis pherenis | E-mail | Web | 21. března 2014 v 8:17 | Reagovat

Tak to sedí.....jsem na samém počátku novot, prý se i hudební sluch dá naučit, takže ve svých letech se učím co je tón, jak zní, a dá-li Bůh i v doprovodu se zpěvem....a prý to pude...tak to se těším, až se mi koncovka rozezní a něco z ní vyloudím poslouchajícího a zpěvem budu djembe doprázet....nevracím se na začátek....nikdy žádný nebyl co se týče projevu hudebního.....už se těším, až se probudí pravá hemisféra a nechá mě proplouvat instinktivně hudbou, která pude skrze mě :-)).

Se vzpomínkou na milé povídání....pherenis

10 VendyW VendyW | E-mail | Web | 21. března 2014 v 8:28 | Reagovat

áááá, stupnice, brrrr....na kytaře jsem si jich taky užila.... :-?

11 valin valin | Web | 21. března 2014 v 11:10 | Reagovat

To je zajímavé, i já jsem se na "stará kolena" vrátila k mnoha mým životním stupnicím. Život je jako cesta ve spirále, vrátíš se odkud vyjdeš, jenom jsi o trochu dál... :-)  :-)

12 matka matka | 21. března 2014 v 13:11 | Reagovat

[7]:jj, bejvávalo, bejvávalo, dokonce i nějaký ten hudebník bejvával. Bez klavíru se bohužel k hraní již nedostanu. Tak si aspoň občas zazpívám, dokud dech slouží. A dcerky se aspoň trošku naučily pískat na flétničku, v rámci vyfoukávání astmatu v lázních. Je dobré mít v hudbě zázemí a moci se k němu vrátit :-)

13 Miloš Miloš | Web | 21. března 2014 v 18:10 | Reagovat

Mě stupnice kupodivu bavily víc než etudy, jejich autor se jmenoval Czerny (nebo tak nějak), přišly mně však na poslech zcela nezajímavé, kdežto při hraní stupnic v rychlejším tempu jsem si připadal jako klavírní virtuos :-)

14 Čerf Čerf | E-mail | 21. března 2014 v 21:01 | Reagovat

[8]: A další akordeon! Je pravda, že poslední dobou se vracím k základům často, ve všem, co poznávám nově. Ale k Jiráskovi jsem se ještě nedostal :-)

[9]: Djembe může být také moc zajímavé, to jsem ještě nezkoušel. Já už jsem teď rád za jakoukoli hemisféru :-)

[10]: Áááá, rockerka?

[11]: ...tedy v tom lepším případě :-)

[12]: Nikdy jsme neuměl hrát na nic, do čeho se fouká. I když takový saxofon by se mi líbil :-)

[13]: Na pana Czerného nijak rád nevzpomínám. Jeho skladbičky jsou možná užitečné, ale zdála se mi to být nuda k uzoufání.

15 mengano mengano | E-mail | Web | 22. března 2014 v 8:30 | Reagovat

To bylo převelice inspirativní čtení. Kdesi ve sklepě mám ještě schované staré noty. Návrat ke stupnicím i "stupnicím" by mi v každém případě prospěl.

16 TeriS TeriS | Web | 24. března 2014 v 19:50 | Reagovat

Mně ti přijde, že děti mají vrozený odpor k věcem, co mají moc jasný řád a jsou předpokládatelné. Takže hrát stupnice je děsná nuda, protože každý ví, jak to bude dál, nebo ne?
Jak člověk stárne, tak ten řád začne v některých směrech oceňovat. A zjistí, že někdy je sakra fajn vědět, co přijde teď... Možná. :-)

Taky jsem to mívala podobné, akorát že já se učila hrát na flétnu. Stupnice a cvičení jsem taky moc nemusela, ale pak to vystupování na besídkách a několikahlasé skladbičky... to už mě bavilo. Když jsme to před pár lety zkoušely s kamarádkou oživit, překvapilo nás, jak hezky to znělo a jakej zázrak byl, že to do nás dětí někdo dokázal našlapat. Všechna čest paní učitelce - hlavně s tím dětským přístupem k cvičení doma... :-)

17 TeriS TeriS | 24. března 2014 v 19:51 | Reagovat

[11]: Život je spirála - to je krásná myšlenka... :-)

18 Bev Bev | E-mail | Web | 25. března 2014 v 10:45 | Reagovat

Tento článek se mi obzvlášť líbil. Ta myšlenka návratů ke stupnicím v hudebním smyslu ale i všeobecném je překrásná a pravdivá. :-)
Co se týče spirál a kruhů, dovolím si zmínit pana Kinga, který v Temné věži píše něco v tom smyslu, že osud je kolo, které se vždy znovu vrátí do stejného místa. Věřím tomu čím dál víc.
Děkuji za krásné čtení. :-)

19 Vendy Vendy | Web | 25. března 2014 v 11:24 | Reagovat

Vidíš, a mě podobně poňouká zkusit se znovu učit na housle. Akorát problém, že housle doma nemám v žádné podobě, leda bych si pod krk narvala kytaru. :-D
Že tě to začalo bavit? Základní problém je, že jsi začal chtít. Chtít a muset, to je rozdíl :-)
Určitě to zvládneš, co ses v mládí naučil, teď najdeš bez problémů. Možná to bude chvilku trvat, ale základní nácviky máš zažité a rychleji se obnoví. Přeju hodně úspěchů a ať se ti podaří skladbička zahrát na první pokus! :-)

20 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 25. března 2014 v 15:04 | Reagovat

Mam presne podobne skusenosti. Len bohuzial take zahanbujuce, ze si na klavir uz siahnut netrufam. (Cvicil som tak na nasom koncertnom kridle znacky "Bösendorfer", rok vyroby na zaciatku 19.stor., ze som si namiesto not polozil detektivku, cital a hral som naspamät, aby matka myslela, ako cvicim!) Ked som sa potom snazil zasvätit vlastne deti do tajov hudby, tak som zistil, ze uz nic neviem a lutoval som hanebne, pretoze teraz tomu klimprklampru na rozdiel od detstva trochu rozumiem. Dnes hrat nemozem, lebo vsetci okolo mna hraju ako certi a jedna je dokonca operna spevacka, tak mozem akorat tak do kelu!
Ale lutujem poriadne. Len stupnice viem lespie, nez ti moji profesionali, vcetna vnucat! Vsetci hraju, len ja sa uz neosmelim...

21 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. března 2014 v 23:55 | Reagovat

[15]: Not mi moc nezbylo. Vlastně jenom dvoje. Ale z obou aspoň trochu. A jiné než hudební stupnice trénuju každý den, protože mi na tom záleží. Každý den kousek dopředu, dokud to jen trochu půjde :-).

[16]: Taky bych rád věděl, co přijde. Ale protože to nevím, aspoň doufám. Taky mám úctu k učitelům a učitelkám, kteří dokážou něco naučit i přes soustředěný odpor žáků :-).

[18]: Nejsme náhodou do kola toho osudu po středověkém způsobu vpleteni?

[19]: Když to půjde dobře, mohl bych mít při svém tempu "skladbičku" připravenou na Vánoce :-)

[20]: Tak takové křídlo bych moc rád vyzkoušel. Ale docela chápu, že se ti do hraní nechce, když máš kolem sebe profíky.

22 Teeda Teeda | Web | 26. března 2014 v 20:36 | Reagovat

Óóo... jak mě mrzí, že teď nehraji na kytaru... a jak jsem se panu učiteli u not bouřila... a jak moc bych si teď přála, aby nade mnou stál někdo s bičem a nutil mě ty stupnice a jiné zlomyslnosti nezapomínat. :)

23 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 29. března 2014 v 6:32 | Reagovat

[21]:

[20]: A vies si predstavit, co za problemy nam ten kusisko teraz robi? Chceli sme ho previezt do CH, via zastavka vo Viedni, kde by ho poriadne zase dali do parady. (Inac uz je ta fabrika v rukach Japoncov.) Poslali k nam na vlastne naklady este experta, ten len slintal a chcel ho hned kupit. Lenze pre nas su s tym spojene - zatial - neumerne komplikacie a nikto sa nevie rozhodnut, ci to financovat, ci co s tym! :-(
PS Ako student som "strazil" obchod, kde stalo dobre tridsat Steinways. V osamelych nociach som tam "preludoval" aspon stupnice, to bol zazitok...

24 Vendy Vendy | Web | 29. března 2014 v 14:40 | Reagovat

[21]: Třeba ji někomu věnuješ jako vánoční dárek. Určitě to dokážeš! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama