Květen 2014

Lipno v dočasně bezbarvém světě

31. května 2014 v 20:42 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Minulý týden jsem se dostal po mnoha letech na Lipno. Byl to sice víceméně pracovní výjezd, ale protože jsme bydleli jen kousek od vody, vzal jsem si s sebou i věci na focení včetně stativu, a když už jsem měl s sebou stativ, udělal jsem kromě mnoha normálně barevných fotek i pár fotek infračervených. No a protože je momentálně můj svět chudší o některé barvy ve srovnání ještě s předvčerejškem, myslím, že se sem tyhle fotky docela hodí, i když nejsou výtvarně nikterak zvlášť skvělé.

První ze dvou dnů pobytu byl na květen mimořádně horký. Voda v jezeře je ale ještě studená, takže se nikdo nekoupal a pár holandských turistů jen polehávalo v trávě u břehu. Vítr moc nefoukal, a tak hladina byla jako zrcadlo. Pro jistotu jsem ji ale ještě "přežehlil" dlouhou expozicí.



Pláž přímo v Lipně nad Vltavou nevypadá příliš vábně, je z ní ale dobrý rozhled po okolních kopcích. Čerstvě zelená barva listnáčů na břehu je v infraoblasti podávaná jako výrazně světlejší než je tomu u smrčiny.



Po kolejnicích na následující fotografii se spouštějí na vodu lodě. Když půjdete dál podél břehu kolem pramičky, dostanete se nejdřív do přístavu a poté až k přehradní hrázi.



V "kolejišti" můžete vidět svěží zelenou trávu a drobné žluté kvítky. Tedy, ehmmm... Vždyť říkám, že se některé barvy dočasně ze světa ztratily. Snad ne nadlouho.



Všechno na břehu jako by napjatě čekalo na zahájení nové letní sezóny. I tahle samotářská loďka.



Během dvoudenní návštěvy Lipna jsem ještě navštívil pověstnou stezkou korunami stromů a překrásný klášter ve Vyšším Brodě. Ale o tom zase až někdy příště. Až se barvy vrátí...

Pohádka tisíce a jednoho článku

25. května 2014 v 19:17 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Pravidelní návštěvníci tohoto blogu mohli už včera vycítit, že něco není úplně v pořádku: Pokud Nedělní miniglosy vyjdou o celý den dříve, až to zdejší štamgasty zmate a nedělní ráno po probuzení zvažují, jestli náhodou už není pondělí a oni by neměli jít do práce, dá se očekávat, že se děje něco zvláštního. Tentokrát jsem si chtěl totiž ponechat neděli na zcela zvláštní článek, na článek, který by měl být něčím výjimečný a ne se pouze zařadit do zástupu podobných článků vycházejících každý týden. Kdyby totiž krásná Šeherezáda chtěla svého vladaře bavit jedním článkem tohoto blogu každou noc, právě dnes by se naplnil kalich jejího vyprávění po okraj. Tento článek je přesně po vzoru své dávné pohádkové přelohy tisící a první. Mimochodem, všechny případné Šeherezády, které by skutečně chtěly využít zdejší tisíc a jeden článek ve své noční praxi, musím upozornit, že orientální vladařové dneška nemívají většinou takovou trpělivost jako jejich pradědečkové a vzhledem k pochybnému obsahu některých článků by mohla vypravěčka dopadnout velmi rychle velmi špatně, za což odmítám nést odpovědnost.

Když mluvím o tisíc a jednom článku, odpovídá to úplně přesně. Aktuální počitadla ukazují, že tento článek je přesně tisící. K tomu je ovšem třeba připočítat jedny staré Nedělní miniglosy, které se ve výčtu nedochovaly, aniž bych na tom měl jako autor nějakou zásluhu. Ale dnes je ze zpětného pohledu kdysi dávno zcenzurovaný článek vlastně výhodou, protože kdyby se s ním nic zvláštního nestalo, byl by dnešní článek obyčejný tisící první a já bych nemohl použít vzrušující analogii ke žhavému nočnímu pohádkovému světu :-).

Určitě nepatřím k těm blogerům, kterým text pod rukou jenom kvete a s článkem jsou hotovi během několika minut. Až na naprosté výjimky se s textem peru, přepisuji ho tolikrát, až často z původní osnovy zůstane jen velmi málo, pokud vůbec něco. Snažím se k článku přistupovat poctivě a nepouštět do světa víc zmetků, než je nutné. Hraju si s variantami, zkouším různý slovosled, rytmus textu, někdy si připadám jako kdysi dávno v chemické laboratoři. Takový přístup vyžaduje čas a já zjistil, že pokud mi průměrný článek zabere asi 3 hodiny, což je i včetně těch na pohled nejjednodušších textů, mám za sebou něco kolem 3000 hodin strávených nad blogovými texty. Sto dvacet pět dní v kuse, tedy více než čtyři měsíce - bez vytrhování jinými nadbytečnými aktivitami jako je třeba spánek nebo jídlo, takže jde o celkem intenzivní součást života.

Dnešní jubilejní článek bych chtěl pojmout jako velké poděkování a také jako výčet toho nejdůležitějšího, v čem se život skutečný a život blogový mezi sebou prolnuly do té míry, že jsou skoro k nerozeznání. Rád bych se proto vrátil k některým článkům, které pro mne osobně hodně znamenaly a znamenají. Možná nejsou z literárního nebo žurnalistického pohledu úplně nejlepší, ale rozhodně jsou pro mne důležité. A různá poděkování vezmeme cestou.

I když jsem při některých blogových jubilejích již tento článek připomínal, bylo by ode mne asi nelogické začít dnes nějakým jiným článkem, než tím úplně prvním. Píše se tedy leden roku 2009, začíná být zřejmé, že další život bude vším jiným, jen ne tím stejným jako život dosavadní a já se pod vlivem skutečné nevirtuální chřipky rozhoduji založit si blog. Ano, napadlo mě to už několikrát před tím, ale až tentokrát můj horečkou oslabený organismus neodolal, blog skutečně vzniknul a objevil se na něm první nerozsáhlý text O chřipce a psím blogu. Kdyby tehdy sázkové kanceláře vyhlásily sázku na to, zda k prvnímu článku přibyde ještě dalších tisíc, myslím, že by tehdy měla dost vysoký kurs :-).

Hned v únoru 2009 zaznamenávám první osobní reakci na článek a první projev čtenářské spokojenosti. Je to docela opojný pocit a nedaří se mi sám sebe přesvědčit, že by se slušelo vyzbrojit se spíše františkánskou než poirotovskou skromností. Článek O zapomenutém PINu měl na tehdejší pravěkou dobu zcela mimořádnou čtenost (asi 10 lidí) a já měl pocit, že když to půjde tak dobře i dál, možná budu blogovat až do jara :-). Posílám tedy díky těm dávným čtenářům, kteří mně tehdy pověděli, že je článek pobavil.

Již několik let mám připravený výběr svých blogových fejetonů ke knižnímu vydání. Každý rok si text projdu, vyhodím to, co zastaralo a přestalo fungovat a doplním nové věci. Dá se říct, že knížka je stále žijící a dýchající organismus, který se průběžně obměňuje a vlastně se tím svému vydání tak trochu brání. Pracovní titul knížky se ale v průběhu času nemění a je podle jednoho starého textu z roku 2009, který asi nejlíp ukazuje, jaké bych chtěl blogové texty mít: Na rozhraní fantazie a reality, poetické, nedoslovné, aby si zachovaly určitou míru tajemství a každý čtenář by si je mohl doplnit podle toho, o čem on sám přemýšlí: Čekání na duhu. A další poděkování letí všem, kteří vytrvale komentují a dávají mi vědět své názory, jak se jim moje texty čtou, ať už jsou to názory pochvalné či nespokojené.

Od začátku blogu se snažím, aby měly zdejší texty takovou jazykovou úroveň, aby si i milovník češtiny přišel na své. Proto se tu objevilo i několik článků založených na zajímavých češtinských jevech a na jazykových hříčkách. Příkladem může být třeba článek O přechodnících. Pro takové články je naprosto nezbytné mít čtenáře, kteří sami dokážou s jazykem citlivě pracovat a dokážou si vychutnat jeho různá zákoutí a sklípky. Takoví moji pravidelní čtenáři jsou a já jim za to děkuji!

Po obtížném rozjezdu fotografií (dlouho jsem prakticky neměl možnost kvůli mizernému internetovému připojení fotky publikovat) se z fotek stal po autorských textech druhý hlavní pilíř tohoto blogu, přičemž používám jak jejich výtvarné působení, tak i dokumentační schopnost. Jeden z prvních tzv. fotočlánků byl obrazový článek z procházky nejstarších částí Olšanských hřbitovů. Tyhle fotky nikdy na žádné výstavě nebyly a přitom myslím, že nejsou tak špatné. Kdoví, třeba taky přijde jejich čas; podrobnosti si můžete prohlédnout v článku Věčná paměť.

Není zase tolik čtenářů, kteří můj blog četli od samotného začátku. K nim patřili moji rodiče. Bohužel, můj táta si už od podzimu 2010 mé články číst nemůže (i když - kdoví, jak to je ve skutečnosti!) Každopádně mi tehdy blogový vzpomínkový článek velmi pomohl vyrovnat se s jeho odchodem: Zatraceně dlouhá cesta. Přestože jsem si neuměl psaní o posledních věcech člověka vůbec představit, tím spíš na blogu, který by měl podle mého záměru hlavně zdejší čtenáře těšit a pozitivně nabíjet, nakonec se ukázalo, že šlo doslova o očistnou kúru, bez níž by celé to smutné a skličující období trvalo mnohem déle.

Na konci roku 2010 pro mne začalo neuvěřitelně inspirativní období díky jednomu úžasnému člověku, který má pro mne v mém životě zcela nezastupitelný význam. Právě díky tomuto člověku ještě můj blog funguje, mnoho článků vzniklo cíleně právě pro něj a je to tak správně, protože právě díky němu jsem poznal, že má smysl se pořád těšit na každý příští den, že neexistují nesplnitelné cíle a že nic není nemožné, pokud si to my sami ve své hlavě a srdci nezakážeme. Jestli má někam do světa letět speciální poděkování za neutuchající inspiraci, která vedla až k tisícímu článku, nemůže to být - snad ostatní čtenáři prominou - jinam, než právě k němu. Nebýt něj, nebylo by např. na blogu ani jedno haiku, tedy ani Vesmírné haiku.

Je to zvláštní: člověk, o kterém teď mluvím, nikdy nezanechal na blogu jediný komentář, přesto mi to připadne, jako kdyby mi ke každému článku řekl své. Jako kdyby jeho reakce zůstala v každém textu otištěna neviditelným inkoustem. Když jsem začínal publikovat na blogu své básně, myslel jsem si, že použiju jen starší kousky, v některých případech možná lehce upravené. Že bych dostal obrovskou chuť psát i ve svém zralém věku úplně nové a dokonce v mnoha ohledech upřímnější a intimnější texty, toho bych se kdysi nikdy nenadál. Další obrovské poděkování letí stejným směrem jako to předchozí a důkazy jsou třeba v článcích Šťastná čísla, Vědecký důkaz nebo Stmívání. A pokud jsem před chvílí psal, že mám připravený výběr fejetonů pro knižní zpracování, úplně stejné je to i s básněmi. I u této připravované knížky obsah průběžně měním a upravuji, vyhazuji "rychlokvašky", které vypadají na první pohled dobře, ale po několika letech úplně ztratí kouzlo, některé jiné zase naopak získají časem nečekaně novou chuť a esprit.

Žánr on-line reportáže jsem si vyzkoušel v červnu 2011, kdy se rozhodli stávkovat zaměstnanci Českých drah, pohříchu zrovinka v den, kdy jsem se potřeboval přepravit do Beskyd. Zážitky ze stávkujícího hlavního nádraží se ale ukázaly být zajímavější, než kdyby spojení fungovalo dokonale. Někdy prostě kerouackovská cesta dává větší smysl než její cíl. Přímá reportáž tehdy byla publikována lehce před třetí hodinou v noci přímo z čekárny nádraží v článku Noc stávkujících duchů.

Jsem už docela profláknutý tím, že se snažím z mnoha exponovaných fotek udělat vždy jen několik nejlepších kousků a ostatní bez milosti vyhodit. Jsem přesvědčený o tom, že každý, kdo fotí, by měl být na své fotky přísný a ukazovat veřejně jen to úplně nejlepší. Nemám problém vybrat ze stovky fotek jen dvě či tři, které pak použiju do článku, a ostatní mají prostě smůlu. Jedna fotovýprava byla ale mimořádná. Šlo o výlet k řece Vydře, kde jsem chtěl udělat několik hezkých fotek jako osobní dárek pro jednoho neobyčejného člověka, kterého mám moc rád. Fotek jsem tehdy udělal tucet a nevyhodil jsem ani jednu, ani za jednu se nestydím. Ve článku Už jste někdy viděli infračervenou Vydru? jsem publikoval sedm z nich. Po nějaké době se tyto fotky staly základem fotografických výstav v Dobřichovicích a v Rytířské ulici v Praze, kde měly u návštěvníků značný pozitivní ohlas. Proto si myslím, že když někoho konkrétního chcete svým autorským dílem upřímně potěšit a dáte do toho celé své srdce a všechny své dovednosti, nemůže to dopadnout špatně :-).

V září 2011 si všichni návštěvníci mého blogu mohli alespoň virtuálně zacestovat spolu se mnou po dalekém Japonsku. Sada blogových reportáží se stala základem elektronické knížky V kůži Čekodžina, o kterou si napsalo více než 300 lidí. Do vzpomínkového tisícího a prvního článku by bylo možné vložit odkaz na jakoukoli tehdejší reportáž, tentokrát jsem vybral tu z Hirošimy a přilehlého ostrova Mijadžima: Atomový dóm a mijadžimské ústřice.

Když na konci roku 2011 zemřel Václav Havel, nepouštěl jsem se do nějakého velkého hodnocení jeho historické role. Jen jsem si zavzpomínal na naše kraťoučké osobní setkání a na to, co jsem zůstal panu prezidentovi dlužen. Vyšel z toho článek O růžích a panáku pro Václava Havla.

Kromě menších glos, úvah a fejetonů jsem se také občas pokusil publikovat rozsáhlejší povídky (ukázky jsou ve speciální rubrice Povídky a povídečky. Přestože ty texty považuji za dobré, je fakt, že neměly velkou odezvu, protože jejich rozsah se už ukazuje jako obtížně přijatelný pro prostor blogu. Nemohu ovšem v této bilanci pominout povídku velice krátkou, která nakonec díky své úspěšné účasti v literární soutěži nasbírala vůbec největší pozitivní ohlas ze všech mých blogových článků, povídku Vražda u krbu. Dobrý příklad toho, jak i z negace může vzniknout výborný výsledek, protože tou povídkou jsem chtěl původně hlavně ukázat, že některá pravidla vyučovaná v různých kurzech je možné cíleně porušit a získat tím lepší výsledek, než při jejich dodržení.


Tolik můj dnešní jubilejní vzpomínkový průřez. Samozřejmě, na tisíc a jednu noc pohádkového vyprávění by to asi nebylo dost, přece jen, v takovém množství textů se najde řada slabších kusů, které by pro vyprávění při svitu svíček asi nebylo vhodné. Přesto si troufám říct, že se pár slušných textů v té záplavě tisíce článků najde.

Je samozřejmě otázkou, jak dlouho ještě počet článků na tomto blogu poroste. Jsem si naprosto jistý, že druhou tisícovku článků již tento blog neoslaví. Rád bych proto všem zdejším čtenářům poděkoval za jejich neuvěřitelnou a dlouhodobou přízeň, bez které by takové kulaté číslo bylo v dalekém nedohlednu a nejspíš by šlo jen o nesplnitelnou fantazii. Jsem rád, že se tahle fantazie naplnila, a věřím, že fantazie ještě najdeme dost na to, aby ještě pár dalších článků k dnešní tisícovce přibylo.

Já si každopádně dnes večer připiju nějakým dobrým vínem na nekonečnou inspiraci, na fantazii, na věrné čtenáře a na lásku a život ve všech jejich fascinujících podobách, protože blog bývá právě jejich odrazem.

Nedělní miniglosy č.271

24. května 2014 v 17:47 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Milí čtenáři, dnes poprvé ve své historii vycházejí Nedělní miniglosy již s jednodenním předstihem. Důvodem je skutečnost, že právě tato neděle by měla být z pohledu tohoto blogu významným dnem, který jsem chtěl připomenout speciálním článkem a ne standardním týdeníkem. Věřím, že mi toto drobné vykolejení z pravidelného rytmu projednou odpustíte. Přeji vám krásný den a věřím, že se přijdete podívat i v neděli, byť bude tentokrát na tomto blogu trochu jiná než obyčejně :-).


Ministerstvo vnitra přijalo návrh na zařazení eurovoličů mezi chráněné menšiny. "Podle našich informací z právě probíhajících voleb do Evropského parlamentu je eurovoličů v české populaci překvapivě vysoké procento, možná dokonce o něco více, než často zmiňovaná 4% u homosexuálů, a proto bychom je měli chránit zákonem jako zajímavou přírodní kuriozitu," řekl nám mluvčí ministerstva. "Podle průzkumů jsou normální lidé vůči eurovoličům tradičně tolerantní, takže bychom v budoucnu na eurovoliče rádi rozšířili možnosti institutu registrovaného partnerství. Co si ale zatím většinová populace v České republice rozhodně neumí představit, že by takoví výstřední lidé mohli jen tak bez omezení vychovávat děti."
-----------------------
Ministerstvo školství mírně korigovalo své nedávné razantaní prohlášení, že kvůli kontinuálnímu odchodu nejlepších výzkumníků a pedagogů do zahraničí bude v České republice v dalších desetiletích vysokoškolské studium zcela zadarmo. Podle ministerské oficiální opravy nejde o projev snahy zvýšit investice do vzdělání, ale správně měl výrok znít: "Kvůli kontinuálnímu odchodu nejlepších výzkumníků a pedagogů do zahraničí bude v České republice v dalších desetiletích vysokoškolské studium zcela nadarmo.
----------------------
Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek byl přistižen, jak jel na dálnici rychlostí kolem 180 km/h. Své konání vysvětlil snahou ujet své ochrance, což je prý u českých politických špiček od dob Antonína Zápotockého zcela přirozené nutkání. Proti tomu se ovšem ohradili lidovci, kteří vylučují, že by se jim mohlo stát něco podobného: V rámci dlouhodobých zvýhodněných smluv s Nejvyšší bezpečnostní agenturou s.r.o. totiž KDU-ČSL využívá specializované strážné anděly, kteří mají prakticky neomezenou provozní rychlost i zrychlení z nuly na sto.
-----------------------
Před několika týdny zachytila fotopast nastražená na zloděje dřeva v jednom z lesů na Šluknovsku místo zlodějského gangu dospělého vlka. Na vlka bylo proto podáno trestní oznámení pro krádež několika tisíc kubických metrů dřeva. Zoologové nyní zkoumají, zda není počet vlků v lese větší. Kdyby se totiž prokázalo, že v lese operuje celá vlčí smečka, mohl by být trest výrazně vyšší, protože by šlo o krádež v rámci organizované skupiny.
-----------------------
Pražský magistrát se omluvil za nevhodný bilboard nainstalovaný na podporu českých hokejistů účastnících se mistrovství světa v Bělorusku. "Chtěli jsme jen ukázat, že i magistrátní úředníci fandí našim a zvolili jsme pro to běžně používaný slogan "Kdo neskáče, není Čech," řekl nám pražský radní odpovědný za sport a tělovýchovu. "Připouštím ovšem, že umístění bilboardu právě na Nuselský most nebylo úplně šťastné."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Ivan Lutterer - Nenápadné souvislosti

21. května 2014 v 4:25 | Petr Vápeník |  Výstavy

Už několikrát jsem se i tady na blogu zmiňoval, jak nemám rád, když je něco zdarma nebo se slevou (a usuzoval jsem z toho, že rozhodně nejsem správný Čech). Dovedete si představit moje rozladění, když jsem se po měsíci rozmýšlení rozhodl jít konečně v neděli podívat se na moc zajímavou fotografickou výstavu do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a u pokladny mi sdělili, že mi žádnou vstupenku neprodají, protože je tuhle neděli pro všechny vstup zdarma. Ale co dělat, fotky jsem vidět chtěl, tak jsem se nechal přemluvit, abych tohle příkoří překousl :-).

Prohlížet si neobyčejnou výstavu černobílých fotek českého fotografa Ivana Lutterera je pozoruhodný zážitek: Před vašima očima defilují zvláštní zákoutí, která mají do malebnosti daleko - polorozpadlé tovární budovy, staré dvorky s horami harampádí, utopené staré lodičky na Vltavě, boudy v zahrádkářských koloniích, křoví plné rozličného bince. Dalo by se říct, že jde zdánlivě o nefotogenická zákoutí. Ale v tom jsou právě skryty ony nenápadné souvislosti z názvu výstavy. I v těchto obyčejných neuklizených a nenačančaných místech bují život, suší se prádlo, hrají si děti; žijí tu lidé. I tato místa mají svou poetiku, svou atmosféru, dokáže-li umělec zachytit zajímavý světelný nebo tématický kontrast. A to Ivan Lutterer rozhodně dokázal a nedělal to nijak mimoděk, ale cíleně - s velkou trpělivostí a profesionální poctivostí, jak o tom svědčí i jeho zápis v deníku z července roku 1987:

"Chtěl bych vyfotit tu nejobyčejnější českou všednost, průměrnost a šeď, která je na každém kroku a která pro mě znamená život tady. Historii prorůstající současností i naopak, město, krajinu, lidi..."

Na krásných fotkách Ivana Lutterera ožívají četné pražské ostrovy focené často starou (z přelomu 19. a 20. století) panoramatickou kamerou Kodak na formát 6x18 cm (můžete srovnat s pozdějším kinofilmem rozměru 2,4 x 3,6 cm). Stejně tak panoramatický formát boduje i při focení v omšelých ulicích, kde jakoby mimochodem v části obrazů uchovává staré nápisy, reklamy, tabule s otevíracími hodinami pošmourně vyhlížejících obchodů či provozoven.

Přestože po Ivanu Luttererovi, který zemřel v roce 2001 ve svých 47 letech (tragicky při pracovním pobytu v USA) zůstalo několik tisíc negativů, část z vystavených obrazů jsou nově udělané zvětšeniny, protože fotografův karlínský ateliér byl výrazně poškozen povodní v roce 2002. Celá pozůstalost se nakonec dostala právě do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kterému ji darovala fotografova rodina. Otevírá se tak možnost zpracovat, uspořádat a zpřístupnit postupně veřejnosti místy pochmurný, ale přitom v konečném důsledku velmi zajímavý fotografický materiál umělce, který i v moderní době počínajícího digitálního věku využíval řadu starodávných metod a navázal některými aspekty svého díla na klasiky fotografie včetně Josefa Sudka. Je to možná i splátka jistého dluhu vůči umělci, který měl za svého života jedinou samostatnou výstavu (v roce 1981 v Činoherním klubu)

Postupné zpracovávání Luttererovy pozůstalosti je dalším paradoxním spojením s minulostí: Jako výborný fotograf profesionálně zvládající mnohé staré i nové řemeslné fotografické postupy pracoval Ivan Lutterer od roku 1998 i na zpracování obrovského nálezu archivu Langhans; součástí výstavy je i krátký dokumentární film, kde fotograf sám ukazuje kousky své náročné a přepečlivé práce na tomto archívu, který se stal obrovským zdrojem informací jak o metodách práce ve starém ateliéru, tak i o dobových reáliích zachycených na většinou unikátních fotkách. Po dalších letech se podobným způsobem zpracovává jeho vlastní archív. Vše teče v nekonečném koloběhu, v nenápadných souvislostech a analogiích.

Mne každopádně výstava potěšila a plně uspokojila mé očekávání. Obsahuje velmi neokázalé a neefektní fotky, které mají duši a příběh, mají svou dokumentární hodnotu i svéráznou šedavou atmosféru - tak dobře vystihující různé dobové, místní i individuální šedi.


Pokud by se někdo z vás chtěl na výstavu podívat, je přístupná až do 15. června v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, v ulici 17. listopadu (vedle Rudolfina). Otevřeno je každý den kromě pondělka od 10 do 18 hodin a každé úterý dokonce do 19 hodin.

Odkaz na stránku výstavy: Výstava Ivana Lutterera

Nedělní miniglosy č.270

18. května 2014 v 17:56 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Představitelé hnutí ANO se rozhodli navrhnout změnu v českém státním znaku. "Přece jen, lvi už nějakou dobu na území České republiky nežijí a průzkumy navíc napovídají, že málokdo z našich občanů se se lví mentalitou identifikuje," řekl nám dobře informovaný zdroj z vedení hnutí. "Rozhodli jsme se proto navázat na nejlepší místní tradice a navrhli jsme do nového státního znaku heraldickou Krakonošovu sojku se dvěma zobáky."
-----------------------
Červen by měl být podle meteorologů srážkově normální, což znamená, že mohou přijít kruté povodně jako vloni, ale taky nemusí pršet vůbec.
-----------------------
Podle astronomů, kteří vyhodnocují časovou řadu snímků z Hubbleova teleskopu, se stále zmenšuje známá rudá skvrna na Jupiteru, což je pravděpodobně největší anticyklóna v naší sluneční soustavě. Hnutí Greenpeace na protest proti zmenšování skvrny obsadilo několik plavidel v Rudém moři a žádá OSN, aby zjednala okamžitou nápravu. Za zachování skvrny v původní velikosti podle očekávání lobbují evropští komunisté, kteří mají rudou barvu v oblibě. "Jupiter by byl po zeměkouli už druhou planetou, kde rudá barva postupem času ztrácí vliv," řekl nám šéf českých komunistů. "Jako rudá planeta by nám tak zbyl v naší sluneční soustavě už jen Mars a obávám se, že i o ten se budeme muset dělit se sparťany."
-----------------------
Jen několik dní poté, co byla v některých zemích uzákoněna možnost přihlásit se k tzv. třetímu pohlaví, byly zaregistrovány první oficiální spolky trisexuálů.
-----------------------
Strana TOP09 se rozhodla postavit svou volební kampaň do europarlamentu na předpokladu, že většina českých občanů na Evropskou unii kašle. Náš vlastní průzkum ovšem naznačuje, že kašlání není činnost, která nejvěrněji vystihuje opravdový vztah občanů k EU. "Ano, tuto skutečnost jsme při sběru dat zjistili také," potvrdil nám jeden z šéfů kampaně. "Chtěli jsme ji v naší kampani náležitě reflektovat, ale jednak se nám nepodařilo najít vhodnou toaletu, kam by se vešel celý filmový štáb a také se nám nepovedlo sehnat dost veřejně známých osob, které by byly ochotny v tak realistickém reklamním klipu účinkovat. Rovněž se ukázalo, že by Česká televize mohla naše reklamní spoty - byť jejich původní scénář vychází z každodenní reality - vysílat až po 22.hodině, zatímco kašlat se smí celý den."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


O ghostwriterech - nájemných spisovatelích

16. května 2014 v 21:00 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Jsou chvíle, kdy si připadnu děsně nemoderní a konzervativní. Nemluvím teď o tom, že např. nevlastním žádný automobil. Mám totiž k autům kladný vztah, líbí se mi jako artefakty i jako ukázky perfektně zvládnuté techniky a mám velkou úctu k těm, co je umějí dát dohromady, i k těm, co jimi umějí bezpečně a beze stresů vládnout. To, že nemám auto, ještě neznamená, že bych nadšeně prosazoval resuscitaci dostavníků nebo starodávných nosítek. Rovněž nevlastním myčku - ne proto, že bych si kdovíjak liboval v ručním mytí nádobí, ale prostě proto, že při těch pár kouscích nádobí, které používám, by myčka byla zbytečností. Jsem rád, že nemusím každý den rozdělávat oheň a topí za mne - je-li to vůbec zapotřebí - elektrika, nepovažuji máchání prádla v potoce za romantický způsob praní a raději hodím svršky do pračky. V tomhle, myslím, moje nemodernost netkví.

Stále častěji se ale přistihuji, že nerozumím některým skutečnostem současného světa, nebo možná i rozumím, ale jsou mi natolik proti srsti, že si neumím představit, že bych je dokázal vzít na milost nebo dokonce osobně využít. Jednou z dobrých ukázek, o kterých jsem se dozvěděl tento týden, jsou tzv. ghostwriteři, tedy nájemní psavci (doslova duchpisálci nebo píšící duchové), což by mohlo mé vážené blogové přátele a známé, pro které je psavost jednou ze základních podmínek blogování, docela zajímat.

Ghostwriteři fungují skutečně jako výkonní duchové pracující pro ty, kteří se chtějí pochlubit slušným vlastním článkem, ale buď to sami dostatečně neumějí, nebo nemají na takové věci čas, případně prostě zjistí, že během doby, kterou by museli strávit psaním, se mohou věnovat oblíbenějším nebo výnosnějším činnostem. V takovém případě si mohou kýžený text objednat u ghostwritera, kterému dají zadání: téma, žánr, základní myšlenkový rámec a strukturu, rozsah, styl. No a jejich psavý nájemný duch už všechno zařídí a dodá text doslova na klíč, přičemž z profesionální skromnosti nestojí o uznání a o dobré jméno, ale vystačí si s pouhými penězi. Všichni jsou spokojeni: Zadavatel dostal svůj text, který vydává za svůj (důležitá je přece autorská myšlenka, to ostatní je tak nějak pouhé řemeslo, že?), ghostwriter dostal zaplaceno za své spisovatelské umění a za svou neviditelnost, a čtenáři dostali příděl své duchovní potravy.

Můžete si takto nechat udělat na klíč doslova cokoli: Článek do místního plátku o 150. výročí místního spolku dobrovolných hasičů, text odborně se tvářící (třeba diplomku), báseň milované ženě k svátku (nikdy by do vás neřekla, jaký jste poeta!), inzerát na internetovou seznamku, kdoví - možná, máte-li dostatečně naditou prkenici, i román, kterým jste se rozhodli celosvětově proslavit.

Že něco podobného existuje, jsem věděl, ale představoval jsem si, že je to bráno spíše jako činnost pološerá, morálně sporná, vykázaná na okraj vědomého světa a víceméně odsouzeníhodná. Ale ve světě, kde existují dokonce legální agentury, u kterých je možné si objednat svedení a související diskreditaci partnera, se můj předpoklad ukázal jako mylný. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se o této metodě dozvěděl jako o oficiálně uznávané možnosti, jak naprosto regulérně připravovat "své" texty. Když jsem na internetu našel firmy nabízející oficiálně přesně tyto služby. Když jsem dostal radu, že - budu-li chtít psát v angličtině, úplně nejlevnější je zadat práci specialistům do Indie, kde je možné srazit sazbu až na 4 dolary za hodinu práce a ještě mohu mít návdavkem dobrý pocit, že se kvůli mé skvělé zakázce v Indii nají nejméně jedna celá chudá rodina.

Přemýšlím nad tím a připadám si velmi, velmi nemoderní v názoru, který se mi stále ne a nedaří odehnat: Že mi totiž tahle aktivita čpí na hony po podvodu ("proč hned mluvit o podvodu, vždyť se to přece vůbec nedozvíš!"), že bych se musel hanbou propadnout, kdybych měl dílo někoho jiného vydávat za své (jednou jsem to udělal na gymplu, když jsem nedokázal spoutat svou fantazii a obrazovou mluvu natolik, abych dokázal zcela strohým a citově nezabarveným stylem napsat domácí úkol na téma "Popis uměleckého díla", a dodnes se za svou tehdejší nezaslouženou jedničku před svým již zesnulým češtinářem stydím). Že mi takové formální články "na váhu" prostě nedávají smysl. A představuji si Alberta Einsteina, jak zadává ghostwriterovi zakázku na pár stránek o speciální teorii relativity: "Tady máte základ a něco na to naplácejte, ať je toho víc, hezky to vypadá a moji vědečtí oponenti puknou vzteky! Jo, a jak jsme se posledně bavili - tak tu domluvenou love story tam nedávejte, to by nemusel Nobelův výbor ustát, ti hoši vůbec nemají smysl pro humor! Ale to "Pokračování příště" na konci nechte, ještě mě napadlo pár drobností k fotoelektrickému jevu a gravitačním vlnám, to bych vám poslal na zpracování po prázdninách."

Na druhou stranu je možná dobrý nápad obklopit se podobnými duchy pro více účelů: Jednoho ducha bych za sebe mohl každý večer poslat běhat do přírody (ghostjogger), protože mi na to poslední dobou nezbývá čas ani vůle. Druhý za mne budě cvičit lehy-sedy (ghost sit-upper), aby mi trochu splasklo netrénované a kaloriemi přehnaně napájené břicho. Třetí by za mne mohl chodit do hospody (ghostpubber), aby o mně nešla zvěst, že jsem podivín, který se straní kolektivu. No a konečně nejcennějším pro mne bude duch, který za mne bude chodit do práce (ghostjobber), protože právě ta bývá, přiznejme si, docela velký žrout volného času.

Tak co myslíte? Zaujal vás článek? Samozřejmě, chvíli trvá, než se člověku povede najít nějakého Inda, který dokáže psát obstojně česky, ale když už se to jednou podaří, pak už články za pár dolarů jen sviští, že? A nemusíte se se zadáním ani moc namáhat: Stačí ghostwriterovi říct, aby napsal v rozsahu přibližně tří normostran drobnou moralitu proti ghostwriterům, která bude mít slušnou pointu :-).

Lefkada panoramatická

13. května 2014 v 22:21 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Během letošního prvomájového rána jsem dost spěchal, protože jsem se měl sejít v Praze se svými francouzskými přáteli. Abych mohl volně chodit po městě, chtěl jsem si vzít batůžek a rozhodl jsem se pro jeden starší a menší, který už jsem dlouho nepoužil. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v několik let neotevřeném batohu našel asi třicet starých a už skoro zapomenutých negativů z doby, kdy jsem ještě fotil výhradně na film. Pořádně jsem si prohlédl jednotlivé filmy a zjistil jsem, že mezi nimi je i několik kousků z mého oblíbeného řeckého ostrova Lefkada, kteří místní štamgasti už dobře znají ze zdejší speciální rubriky Črty z Lefkady. Část negativů jsem proto nechal přeskenovat do digitální podoby a první tři obrázky - tři panoramatické fotografie z mořské zátoky u městečka Vassiliki - vám tu dnes představím.

Zatímco celé léto až na zřídkakdy přicházející bouřky je skoro nepřetržitě krásné počasí s azurovou oblohou, následující fotografie vznikaly až ve druhé polovině října. To už bývá obloha zatažená mnohem častěji, přicházejí deště a příroda vyprahlá po horkém létě znenadání rozkvete tisíci květy. Vládnou ale pořád velmi příjemné teploty a moře je ještě dostatečně vyhřáté. Na zdejších nádherných plážích už ale potkáte jen jednotlivce, většinou místní, a docela často je celá prázdná pláž k dispozici jen vám samotným. Na první fotce je vidět záliv ve Vassiliki, navazující rovina, kde se nacházejí úrodné zahrady, a prudce stoupající centrální horské pásmo dosahující výšky téměř 1200 m.



Pohled opačným směrem - k volnému moři. Postupně je vidět vyplazený jazýček mysu Castri a navazuje malý neobydlený ostrůvek Arkoudi patřící už oficiálně k Ithace a soukromý ostrov Atokos.



Poslední fotografie ukazuje druhý břeh zátoky Vassiliki (ze kterého byly focené předchozí dva záběry). Pásmo vrchů se postupně snižuje z původní výšky kolem 700 m, každý další vrcholek je níž a níž a pevnina se postupně zanořuje do moře. Tomuto místu se také někdy říká "brána do Hádovy říše" a dráp pevniny končí mysem Doukato, na jehož úplném konci, poslední výspě nad mořem, stojí maják. Ten si zase ukážeme v nějakém dalším článku. V překvapivém "fotopokladu ze starého batohu" jsou jeho fotky také.



Na fotkách, které jsem našel, jsou také četné záběry místních kostelů, klášterů a zvoniček. Ty si ovšem prozíravě ponechám jako materiál do dalších kol soutěže o nejhezčí sakrální stavbu na blogu Vendy W. :-).

Nedělní miniglosy č.269

11. května 2014 v 15:58 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Vědecká rada Ústavu pro jazyk český na svém posledním zasedání odmítla jako neopodstatněný požadavek kubánských vývozců rumu a úředníků Evropské unie, aby bylo v České republice zakázáno používání tradičního jména Rumcajs. "Je pravda, že Manka vařila Rumcajsovi v jeskyni častěji brambory než cukrovou třtinu, takže by se mohlo zdát, že požadavek je oprávněný a zcela v souladu s již přijatou legislativou," řekl nám tajemník rady. "Na druhou stranu se nám podařilo prokázat, že loupežnictví má v Čechách mnohem delší tradici než výroba rumu kdesi v Karibiku, a takové rodinné stříbro si bude Česká republika vždy chránit." Rada dále odsouhlasila žádost hejtmana Moravskoslezského kraje, aby ústav vyšel vstříc lokálně používanému nářečí a jméno Rumcajsova synka se mohlo na Ostravsku kromě dosud používané formy psát i jako Cypísek.
-----------------------
České feministické kruhy a firmy vyrábějící potřeby pro lukostřelce uvítaly plánované angažmá firmy Amazon v České republice, protože by se tak mělo vytvořit mimo jiné i několik set nových pracovních míst pro české Amazonky.
-----------------------
Někteří poslanci si poslední dobou stěžují, že místopředsedkyně Jaroslava Jermanová řídí jednání Sněmovny chaoticky a často v rozporu s jednacím řádem. "Je pravda, že několikrát byl kvůli jejímu zmatečnému řízení schůze odsouhlasen již zamítnutý zákon, dvakrát místo hlasování vyhlásila cvičnou a jednou i skutečnou mobilizaci a minulý týden nařídila omylem místo přestávky rohový kop, který nebylo vzhledem k dispozicím jednacího sálu odkud kopat," řekl nám náš dobře informovaný parlamentní zdroj. "Troufám si ale říct, že zatím nadělala v důsledcích podstatně méně škody než ti, kteří vždycky přesně vědí, o jakém znění zákona se hlasuje a pro co právě zvedají ruku."
-----------------------
Odborový svaz šedých myší a kancelářských krys na demonstraci na Václavském náměstí protestoval proti čerstvě potvrzené skutečnosti, že se do českých příhraničních lesů vracejí divoké kočky. Protesty se podle zoologů daly očekávat již v době, kdy se vrátili vlci a medvědi, ale ukázalo se, že ovčí odbory jsou na rozdíl o těch myších na prosazení se v české mediální džungli příliš krotké, a kvůli nízkým výkupním cenám jim nestálo za to dělat vlny.
-----------------------
V Praze se konal pochod za legalizaci marihuany. V neformálním proslovu k několik tisícům účastníků pochodu zástupce vlády uvedl, že záměrem vlády je vzhledem k neutěšenému vývoji společenské situace přehodnotit povolené množství konopí používaného pro vlastní potřebu. "Protože stále klesá počet pozitivních zpráv v médiích, je na to zapotřebí zareagovat zvýšením doposud stanovených limitů, aby lidé měli lepší šanci se s neveselou realitou individuálně vyrovnat. Od příštího roku by proto mělo být možné výhradně pro vlastní potřebu vlastnit bez postihu 20 gramů marihuany a jeden konopný provaz."
-----------------------
Vítězem velkolepého soutěžního televizního finále a nejchytřejším Čechem se stal podle očekávání Hloupý Honza.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Vyměním poklad za neobyčejnou letní cestu

9. května 2014 v 19:34 | Petr Vápeník |  Cestování

Když jsem se vrátil před třemi lety z putování Japonskem, rozhodl jsem se vzpomenout si na dávné dětské časy, kdy jsem si spořil pár mincí do kasičky, abych mohl na kolotoče a na střelnice, až v létě přijede pouť. Tentokrát jsem to udělal maličko jinak než kdysi, ale princip zůstal stejný: Když jsem občas při nějaké příležitosti dostal kovovou padesátikorunu, dal jsem si ji prostě stranou s tím, že až se sejde padesátikorun dostatek, směním je za nějakou další zajímavou a neobyčejnou cestu. Zda se to podaří a padesátikoruny nepadnou dříve na úplně jiné naléhavější účely, a kdy se jich sejde tolik, abych se jejich prostřednictvím dostal aspoň kousek za Prahu, to v té době nebylo vůbec jasné.

Rok se ale sešel s rokem a posléze ještě s jedním dalším, a ukázalo se, že i v tomto případě je systém malých postupných krůčků docela užitečný. Kovový poklad každým příležitostným cinknutím těžkl a těžkl a nedávno se při letmém přepočítání ukázalo, že by z toho už nějaký výlet "za hranice všedních dnů" být mohl. A tak jsem začal trochu shánět, poptávat se, a postupně vznikly kontury další dovolenkové akce.



Je ostatně nejvyšší čas. Loni jsem měl nejdelší souvislou dovolenou necelý týden v Jáchymově a ostatní volno jsem si bral většinou po jednotlivých dnech. Sice dál "šlapu do pedálů", jak se dá a jak se prý i sluší, ale poslední dobou docela jasně cítím, že šlapání se mi už zadírá, rytmus těžkne, úsměv ve tváři je nahrazován křečovitým šklebem a nejspíš bude rozumné na chvilku z kola slézt a šlapání nahradit nějakou formou přiměřeně aktivního odpočinku.



A tak jsem sesypal všechny kovovky, které mi za poslední tři roky zůstaly po kapsách a vyměnil jsem je za neobyčejnou letní cestu. Pravda, netroufl jsem si přijít do zprostředkovatelské společnosti s veleměšcem, hodit ho hlavní referentce na stůl a prohlásit temně: "Tumáš ženštino, je toho na osm kop! Přepočítej, kousnutím ověř zrno, a mandel pak dej stranou pro sebe a jako obětinu, aby vše v dobrém proběhlo a poklad se dostal tam, kam má, a ne k petrovským a lapkům přičinlivým." Vše jsem musel zařídit tak, aby alespoň závěrečná fáze obchodu mohla proběhnout bezhotovostně, i když - jak jistě uznáte - oproti házení naditých kožených měšců na stůl je to velmi neosobní, neromantická a veskrze nudná technicistní forma.

Vše se nakonec podařilo a teď je moje domácí příruční truhla prázdná. Místo ní a místo mně ne zcela blízkých radostí starého ujce Harpagona mám teď pár papírků, které mě opravňují těšit se na to, až nastane správný čas. Co myslíte, kam mne nohy, železní ořové nebo nebeští ptáci v létě zanesou? To nemusí být zajímavé zdaleka jen pro mne, protože nejspíš už tušíte, že podle toho se bude řídit i to, jaké reportáže a z jakých míst by se mohly na tomto blogu za nějakou dobu objevit.

Zkuste si zatipovat. A návdavkem můžete přidat do komentářů nějaké vaše vlastní vytoužené místo, které byste rádi navštívili, kdyby to šlo. V tom už se samozřejmě položek v anketě držet nemusíte.

O zapomenuté vůni

7. května 2014 v 20:30 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Hned vůně z první sklenky vína ho intenzitou vzpomínky zasáhla jako blesk. Co je to sakra za vůni? Nepotřeboval teď ani jedno z voňavých adjektiv, kterých jsou encyklopedie vína pro snoby plné. Hned mu bylo jasné, že tahle vůně se žádným slovem popsat nedá. "Zajímavé, velmi zajímavé víno," řekl pro formu, aby neztratil kredit u rytířů malého hranatého stolu. Odkud jen tu vůni zná? I když víno nechutnalo zdaleka tak dobře, jako vonělo, celý večer byl ovlivněný tou první vůní, asi jako když oštěpař hned prvním hodem závodu rozhodne o svém vítězství. Vlastně ta vůně nebyla ani tak báječná, ale rezonovala s nějakou hodně vzdálenou zasutou vzpomínkou. Z tohoto života nebo ještě vzdálenější? Vůně podobná útržku neuvědomělého snu.

"Kde já jsem to jenom…" přemýšlel polohlasem a rytíři malého hranatého stolu z jeho pohledu chápali, že i když s nimi jeho ústa právě nezávazně rozmlouvají, ve skutečnosti je daleko od nich. "Tytyty, stále duchem nepřítomen!", pohrozil naoko rytíř po pravé ruce již trochu rozverným tónem. Ano, ochutnávali další a další vzorky vína, ale po prvotním hříchu s první vůní se už na žádnou další nedokázal soustředit. Tolikrát, tolikrát v životě tuhle vůni musel cítit, že se mu tak zadřela pod nosní dírky. Ovoce z rajského stromu poznání nebo spíš zapomnění? Proč nad tou vůní nemůže jen mávnout rukou a vrátit se do náruče debat okolního vinného rytířstva? Marný boj o poznání, který ale nejde vzdát.

Dvanáct vzorků vína dokáže udělat s poctivým ochutnavačem divy. Barevná klubíčka vzpomínek se do sebe proplétala stále beznadějněji, na jeden uzlík rozvázaný připadlo pět nově spletených. Nejde vzdát… To se snadno řekne. Z jaké dálky ta vůně přiletěla? Cítil ji naposled před mnoha lety nebo včera? Voní snad takhle nějaký květ? Ovoce? Čerstvě povlečená postel? Nebo dotyky laskaná ženská šíje pod vlasy jemnými jako hedvábí?

Chtěl si koupit pár láhví toho prvního voňavého vzorku; čistě z výzkumných důvodů, pochopitelně. To by v tom byl čert, aby… "Bohužel, tohle víno neprodáváme!" Vzpomínky zjevně nejsou na prodej, to mohl tušit, ale i tak se mu obličej protáhl nevolí. Naštvaně vypil během chvilky celou láhev od vzorku číslo šest, která na prodej byla, láhev vína, které by možná v jiném srovnání vonělo příjemně a vyváženě, ale dnes nemělo šanci. Co to mohlo být za vůni, vrtalo mu stále těžší a těžší hlavou, a proč se asi z jeho života vytratila?

Společná část pomalu se rozmlžujícího večera byla u konce. Rytíři se pozvolna a vratce rozcházeli ke svým koním na tramvajových a autobusových zastávkách a i on vyrazil ve společnosti nepojmenovatelné důvěrně známé a přitom tajemně zapomenuté vůně na nádraží ne úplně rovným krokem. Uhýbal před pohledy kolemjdoucích, potřeboval se soustředit na vzpomínání a vytáhnout tu správnou odloženou vzpomínku z archívu podvědomí. V teple vlakového kupé se z té urputné snahy upamatovat se propadl do povrchního snu, který vyvolává víc otázek než odpovědí, snu zcela bez vůní i bez barev a hlavně bez nejmenší chuti jakkoli napovědět, a než se nadál, byl vlakem vyvržen na půlnočním venkovském nádražíčku vprostřed čerstvě zelených luk. Dnes se mu nechce jít zacházkou po silnici a vezme to přímo, nejkratší cestou. Přemíra vzorku číslo šest v krvi dodává odvahu sejít z pohodlné cesty i vprostřed noci. Aspoň noční poutníci neuvidí vrásku táhnoucí se přes jeho zadumané čelo. Tak blízká vůně, na dosah ruky, a přece tak daleko! Rudá muleta v rukou hbitého toreadora.

Možná to byla jen krtina, možná poryv větru, možná atak neviditelného pikadora, možná mu nastavila bělavou nožku luční bludička. Anebo - musel neochotně připustit - dnes večer bylo přespříliš vína i přemýšlení. Hvězdné nebe náhle nebylo nad hlavou, ale pod nohama, a nebýt pečlivě udržovaného břišního airbagu, kdoví, kterak by byl jeho odvážný parakotoul dopadl. Teď ležel na louce a nedokázal zadržet smích. Vůně vzorku číslo jedna byla všude kolem. Vůně nového života, čerstvé jarní trávy, ke které měl kdysi jako dítě nevelkého vzrůstu tak blízko, než ho dospělost - a nos pyšně nahoru - od ní odvedly k domnělým výšinám.

Ležel a vychutnával si to opojné prozření. "Ožralové! Hanba!" volalo ze silnice jakési páže, které samo vidělo dvojmo a močilo do křoví. Pod bundy a svetry se kromě kapsářů dotěrně dobývají ledoví muži, ale nový život a téměř zapomenutá vůně vlhké trávy se nenechají odbýt trochou chladu. ležel ponořený ve své soukromé zapomenuté vůni a přemýšlel, jestli se spánku nepodvolit už tady. Ne, nařídil si: Ani tohle nejde jen tak vzdát, pomyslel si a po krátkém souboji se záludnou gravitací a až na kůži promočený vůní vzorku číslo jedna se opět rozešel vstříc starým i novým snům.

Vysvobozen ze zakletí náročného rozpomínání nasál jediným douškem tisíc různých vůní jara, které se dnešní chladné májové noci zdálo mít pozoruhodně vyváženou chuť.

Nedělní miniglosy č.268

4. května 2014 v 13:41 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Předposlední květnový víkend bude uzavřena výstava dinosaurů v pražských Holešovicích i všechny české "dinoparky", protože se většina exponátů bude ucházet ve volbách o místa europoslanců.
-----------------------
Komunistická strana Čech a Moravy při příležitosti konjunkce filipojakubské noci a svátku práce představila veřejnosti své nové vnitřní metodické pokyny, popisující, jak budou chtít čeští komunisté nakládat se svým budoucím volebním vítězstvím. Dokument, který podle autorů jako obyčejně překypuje pozitivitou a vlídností k politickým oponentům a vychází z nejlepších českých a evropských historických tradic, nese pracovní název Srp a kladivo na čarodějnice.
-----------------------
Podle České správy sociálního zabezpečení stále roste počet českých důchodců, kteří si nechávají svoji penzi zasílat do zahraničí. Nejčastější cílovou zemí je podle předpokladů Slovensko, ale hodně důchodů směřuje i do Německa či do Polska a výjimkou není ani Řecko, Thajsko nebo země Karibiku. Letos se dokonce objevil první případ, kdy jeden důchodce požádal o zasílání penze na Madagaskar, a ještě zajímavější destinace je ve hře v doposud nevyřízené žádosti Vladimíra Remka, který chce důchod nechat zasílat na oběžnou dráhu.
-----------------------
Bývalý premiér Stanislav Gross se ve speciálním televizním rozhovoru upřímně omluvil občanům České republiky za to, že jeho dřívější upřímné sliby nebyly zcela upřímné. Gross rovněž překvapivě oznámil, že objevil Krista, což vyvolalo doslova zděšení v církvních kruzích. "Samozřejmě, většina českých kněží patří svým specifickým způsobem mezi věřící," řekl nám dobře informovaný zdroj, který pracuje jako interní zpovědník pro církevní hodnostáře a od Grossova prohlášení je v práci 18 hodin denně. "Přece jen jsme ale považovali text Bible za určitou marketingovou nadsázku, takže jsme nebrali všechny biblické výjevy úplně doslova. Osobní svědectví tak důvěryhodné osoby, jakou je pan Gross, ale naprosto mění situaci, takže se všichni horempádem zpovídají z hříchů a Biskupská konference dokonce uvažuje o tom, že by se vzdala v rámci dobrých vztahů s Bohem části nároků z církevních restitucí."
-----------------------
Případ Petra Čtvrtníčka a Jana Potměšila, kteří čelí trestnímu stíhání za to, že se pro reklamní pořad se skrytou kamerou vydávali za policisty, podpořil víru některých nenapravitelných optimistů, že vše, co se v naší zemi stalo v posledních letech je jen dobře natočená skrytá kamera a až nám to autoři řeknou a ukážou na kameru prstem, společně se tomu s úlevou zasmějeme.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím ve více než pěti letech, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Skalní kostel - Temppeliaukon Kirkko

2. května 2014 v 18:55 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Kdysi, v úplných začátcích tohoto blogu, jsem navštívil Helsinki, abych se zúčastnil tamějšího městského maratónu, což byl sám o sobě nezapomenutelný zážitek. Snad ještě větší zážitek jsem měl ale z návštěvy pozoruhodného kostela s finským názvem Temppeliaukon Kirkko. Já mu ale říkám pěkně po česku: Skalní chrám. Jedná se totiž o kostel vystavěný přímo ve skále, jeho vnitřní prostor je doslova ze skály vylámaný a na mne mimořádně zapůsobil svou atmosférou.

V roce 2009 jsem měl ještě velké problémy s internetovým připojením a nemohl jsem k blogovým článkům až na výjimky přikládat fotografie, dnes to zkusím napravit a vrátím se ke Skalnímu chrámu v několika záběrech (jde ještě o fotografie analogové pořízené na klasický film), kterými bych vám chtěl představit tuto výjimečnou stavbu. Uchvátila mne totiž mnohem víc než mnohé okázalé katedrály v různých zemích světa. No a když už Vendy W. vyhlásila soutěž o nejhezčí sakrální stavbu - byť jsem se jí chtěl zúčastnit jen jako pozorovatel a aktivně do ní nevstupovat - vzpomínka na finský chrám mě nakonec přiměla tento přístup pozměnit :-).

Asi se sluší napřed pořídit nějaký záběr zvenku, že? Tak tohle je prosím skála uprostřed finského hlavního města, podobných skalních návrší je tam spousta. Že žádný kostel nevidíte? To je totiž tím, že je schovaný pěkně uvnitř.



Je zvláštní, že do podzemí člověk většinou směřuje síly, které považuje za špatné nebo zlé. Tam někde by mohlo být klasické předsartrovské Peklo či podzemní říše mrtvých. V Helsinkách je pod zemí stánek ducha, kam si lidé chodí pro posilu a naději. Jako by původní nepříznivé síly ustoupily těm novým při vědomí, že v případné potyčce s nimi nemohou uspět.

Když vylezete na skalní návrší, začínáte tušit, že pod vámi není jen hutný skalní materiál, ale veliká vypouklina zaklenutá moderní skleněnou kupolí. Podzemní skalní prostor věnovaný Bohu a lidem, kteří se k němu chtějí dostat co nejblíž.



Kolem chrámové kupole se místní lidé v pohodě procházejí, někdy venčí své psíky, a mezi domorodci se proplétají všichni ti, které podzemní Skalní chrám okouzlil a oni z něho chtějí vidět a vyfotit co nejvíc. Jako by to důležité, co způsobuje neopakovatelnost tohoto místa, bylo spatřitelné a vyfotitelné. Není. Dva rozměry plošné fotografie nedokážou ani v nejmenším obsáhnout onen "duch místa". Možná proto, že aby kouzlo zafungovalo, musíte se skutečně ocitnout obkrouženi milióny let starou skálou a cítit její vyzařování. Není to způsobeno rudami uranu jako v Jáchymově. V Helsinkách ve Skalním chrámu prozařuje prostor něco úplně jiného.

To nejzajímavější se před vámi otevře až v okamžiku, kdy projdete poněkud "bunkrózní" vstupní branou a ocitnete se přímo uprostřed skály. Uspořádání skoro jako na divadle, sedadla najdete v parteru, ale k dispozici jsou i balkóny.



Již před 2.světovou válkou se uskutečnily dva pokusy postavit na tomto místě svatostánek. Nakonec k výsledku vedla až třetí architektonická soutěž v roce 1961, již vyhráli finští architekti, bratři Timo a Tuomo Suomalainenovi. Jejich projekt byl sice nakonec kvůli ceně asi o čtvrtinu redukován, ale přesto počítal s prostorem cca 14 000 krychlových metrů. Tolik skály muselo ustoupit, aby po roce a půl intenzivní práce mohl být nově vystavěný chrám v září roku 1969 vysvěcen.

V čele (je-li v okrouhlém prostranství chrámové lodě vůbec možné hovořit o "přídi" a "zádi") je umístěný nenápadný oltář s křížem a svíčkami. Jak zanedbatelný vypadá oproti ohromujícímu prostoru umocněnému ze všech stran pronikajícím světlem, které jako by bylo žebrovím střešní konstrukce usměrňováno dovnitř, padá shora na návštěvníky jako světelný déšť.



Chrám poskytuje místo pro 750 sedících návštěvníků. Výška obvodové skalní stěny se pohybuje mezi 5 a 9 metry. Orientace chrámu je volena tak, aby v létě ranní sluneční paprsky dopadaly do prostoru oltáře. Kostel má vynikající akustiku a užívá se i jako koncertní síň, před oltářem je místo pro orchestr, součástí vybavení jsou i moderní varhany s třemi tisícovkami píšťal a když jsem kostel den před svým maratónem navštívil, byl pro následující program připraven i krásný černý klavír Steinway. Ale i když právě žádný koncert neprobíhá, prostorem prostupuje tlumená reprodukovaná klasická hudba, což navozuje meditativní atmosféru.

Skála všude vůkol, jaký div, že i drobnější artefakty jsou vyvedené v kameni. V popředí záběru je křestní mísa, kterou vyrobil Kauko Moisio.



Skalní chrám je velmi vyhledávanou helsinskou památkou, roční návštěvnost se uvádí kolem půl miliónu lidí. Máte-li štěstí, zůstane v interiéru jen několik lidí rozmlouvajících s Bohem. Máte-li smůlu přijede zároveň několik autobusů, ze kterých vyskáčou stovky japonských ruských či amerických turistů a chcete-li pokračovat v rozjímání, můžete si mezitím skočit někam na kafe nebo na párek.

Kolem dokola celého prostoru vede pod podlahou odtokový žlábek odvádějící prosakující vodu, která stéká na řadě míst v tenkých čůrcích a kapkách, jako by monumentální skála - symbol trvanlivé hmoty a tvrdosti ronil opravdové slzy. A vlastně proč ne? Proč by se skála měla za své slzy stydět, jsou-li opravdové a upřímné?



Abych zachoval bezprostřední dojmy z mého osobního setkání s touto nádhernou stavbou, dovolím si ocitovat část svého blogového článku ze 14.srpna 2009:

Chvíli před tím, než jsem ke skalnímu dómu dorazil, začalo opravdu pršet a obloha se začala ozývat. Právě včas. Sešel jsem do podzemních prostor a ocitl se - nu ve skále. Vyprávění z dětství o tom, jak se o svátečních nocích skály rozestupují a vydávají k přechodnému pokochání své poklady, se zde na poměrně malém prostoru naplnilo měrou vrchovatou. Hned u vstupu jsem si jako správná turistická ovce koupil pár pohlednic, protože se mi zdály být krásné, pozvedal jsem objektiv a snažil se zachytit to, co zachytit nejde. Jako ostatní jsem cvakal a pípal při ostření a pak mne to najednou přešlo a já se posadil a strávil skoro dvě hodiny v úplném vnitřním tichu obkroužen stamilióny let starými skalami, kterým byl vyrván tento prostor, aby mohl být zaklenut konstrukcí ze skla, oceli a měděného drátu a přetvořen ve stánek Boží.

Nevím, čím to na mne tak dopadlo, jestli přírodním a přesto zvláštně nadpozemským interiérem, nebo stojanem se zapálenými svíčkami, se kterým už asi architekti ve svých plánech počítali jako s výrazným estetickým prvkem, nebo střídmým oltářem (kříž, dvě svíce, stůl), nebo hudbou, která se interiérem nesla (většinou Bach, ale i řada jiných - mezi nimi k mému překvapení i Josef Suk). Spočinul jsem tedy a procházel zvláštním vývojem od stavu turistického přes stav - jak to říct a lhát co nejméně? - řekněme excitovaný, až k vnitřnímu klidu, který jsem takto rozhodně už dlouho (a možná ještě vůbec nikdy) nepocítil. A bylo mi jedno, kdo chodil kolem, kdo blýskal z nedostatku bouřek aspoň fotobleskem, bylo mi jedno, že kolem povykují japonské děti. U mne a kolem mne bylo ticho a mír.

Prošel jsem se i po skále venku kolem kostelní kopule. Zvenku vůbec nic nenasvědčovalo, že by se pár metrů pod námi mohly dít zázraky. Lidičkové tu venčili své pejsky, mile se na sebe usmívali a mlčeli.


Záběr z balkónu. Nad ohromujícím prostorem visí strop z 22 kilometrů dlouhého měděného drátu svinutého do obří spirály, po obvodu měděného nebe svítí hvězdy osvětlovacích reflektorů.



Mimochodem, do dlouhých finských zimních nocí září kupole Skalního chrámu svým vnitřním světlem jako veliká lampa, obrovské oko, které dobře ladí se světly v oknech okolních domů, a láká k návštěvě a zklidnění. Světlo, které ve tmě dává bloudícím směr, do ostrého mrazu dýchá vlídným teplem a do křehkých a slabých lidských duší pumpuje sílu.