O fotbalových šampionátech

12. června 2014 v 21:35 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Je to neuvěřitelné, ale začíná další mistrovství světa v kopané! Akce, která - jak jen se nad tím dnes usmívám - pro mne jeden čas byla středem mého světa a já neuměl pochopit lidi, u kterých tomu bylo jinak. Možná proto stojí za to přiznat barvu a zavzpomínat na šampionáty, které jsem prožil nejen jako vášnivý fanoušek, ale i jako rádobyodborník a položurnalista. Jak tedy šampionáty a můj život šly léty pospolu:

Kupodivu, první šampionát svého života si vůbec nepamatuji. A přitom mi už byly čtyři měsíce, když se pořadatelství fotbalového mistrovství světa ujala kolébka fotbalu, slavná Anglie. Taková příležitost a já ji nemohl využít, protože jsem ještě nebyl pánem svého pohybu, nedosáhl jsem na vypínač televizoru a nedokázal jsem vyjádřit slovy svou touhu spatřit třeba slavného Eusebia na vlastní oči.

Ono, přiznejme si to otevřeně, to ani za čtyři roky v Mexiku nebylo nic slavného. Okouzlen obrovskými možnostmi světa psaného slova jsem spíš ležel v knížkách a pokud jsem zahlédl některý z přenosů v televizi, nijak zvlášť se mě to nedotklo. Nezajímalo mne, že to byla poslední příležitost vidět na vrcholné úrovni hrajícího fotbalového krále jménem Pelé. Nijak se mne nedotklo neúspěšné vystoupení našich hráčů, kteří dostali třikrát za vyučenou a jeli domů.

První skutečný vědomý a zapamatovaný zážitek mám z finále mistrovství světa v roce 1974 v Německu. Nevím proč, ale mnohem sympatičtější mi byli Holanďané než Němci (z nějakých podivných důvodů ostatně platí tyto preference i dnes) a pamatuji si, že mi bylo hráčů v oranžových dresech moc líto, protože jsem jim fandil a zdálo se mi, že hrají krásně. Jména jako Cruijff nebo Rensenbrink mi zněla zvukomalebně, ale jako fanoušek jsem od televizoru odcházel smutný, tím spíš, že jsem musel ráno zase do školy.

Nedlouho po mistrovství jsem k Vánocům dostal úžasný dárek - knížku Zlatá kniha kopané, kde se velmi podrobně psalo o všech šampionátech od roku 1930. Četl jsem ji kolem dokola a stal se nejspíš jedním z největších "znalců" historie fotbalu ve své věkové kategorii. Věděl jsem, kdo kdy dal komu kolik branek, kdo nahrával, kdo trénoval, kdy vyhrál zaslouženě a kdo náhodou, nedopatřením nebo podvodem, kdo byl vyloučen, kdo neproměnil penaltu. Byl jsem skvěle teoreticky připraven na čtyři "vrcholné roky" své fascinace fotbalem.

V pro mne velmi důležitém roce 1978 mě na základní škole zasáhl fotbalový šampionát v Argentině plnou vahou. Nevím proč, ale vyhlédli jsme si tehdy se spolužákem, který byl do fotbalu ještě větší magor než já (pokud vím, jemu to na rozdíl ode mne zůstalo dodnes), jako oblíbený tým Itálii a abychom ohromili spolužáky, naučili jsme se její kompletní soupisku nazpaměť. Stala se z toho jedna z mnoha znalostí, které od té doby zcela zbytečně zabírají místo v mém mozku něčemu užitečnějšímu, třeba japonským slovíčkům. Místo toho, abych se naučil aspoň dvacítku nejlehčích znaků kandži, dodnes mi v hlavě zní: 1-Zoff, 2-Beluggi, 3-Cabrini, 4-Cuccuredu, 5-Gentile, atd, atd. Pěkně popořadě, podle čísel na dresu. Italy jsme svou neutuchající podporou dotáhli až k pěknému čtvrtému místu a každý den jsme ve škole veškeré souvislosti odborně propírali s jedním naším mladým učitelem, který si povídáním s námi krátil zdlouhavý a dozor u šaten.

Vrcholu moje fotbalové šílenství dosáhlo při šampionátu ve Španělsku v roce 1982. Místo toho, abych naháněl děvčata, jak se na šestnáctiletého mladíka sluší, strávil jsem kompletní prázdniny se světovým fotbalem. První půlku pěkně poctivě u televize, kdy jsem sledoval všechny zápasy v přímém přenosu i ze záznamu, přičemž jsem si přičinlivě činil z každého zápasu poznámky. Byl jsem si naprosto jistý, že mým posláním je stát se sportovním novinářem. Jakmile mistrovství skončilo - shodou okolností triumfem Italů, kteří už ale v mém srdci neměli tak výsadní postavení jako o čtyři roky dříve (žurnalista přece musí být nezaujatý, že?) - celý srpen jsem pak věnoval sepisování knihy o šampionátu obohacené spoustou výstřižků z časopisů (to by mě dnes v Autorském klubu hnali!) a hotovo jsem měl dva dny před zahájením nového školního roku. Budu se muset po té knize poohlédnout, jistě ji mám někde (dobře) schovanou. Má nejmíň 150 stran a je od začátku do konce psaná ručně, jak by mělo jít o foliant z raného středověku.

Poslední větší fotbalové vzepjetí přineslo mistrovství světa v roce 1986 v Mexiku. Ano, i tehdy jsem sledoval jednotlivé zápasy a vášnivě o nich rozprávěl - tentokrát již se spolustudujícími na vysoké škole. Ale bylo už zřejmé, že fotbal - ta nádherně bláznivá hra - ustupuje ze slunce mého zájmu do stále temnějšího stínu. Postupně jsem svou pozornost přesouval na úplně jiné věci a nevím nevím, jestli bych si dnes vzpomněl aspoň na to, kdo se v kterém roce stal mistrem světa. U těch starších šampionátů dávné znalosti ze Zlaté knihy kopané i po létech "prosvítají", ale co se stalo před čtyřmi nebo osmi lety, to už opravdu nevím. "Míč kopaný" se dostal definitivně na okraj mého zájmu.

Dnes začíná už jubilejní dvacáté mistrovství světa a se mnou to nic nedělá. Kde zůstal ten vášnivý fanoušek, který byl ochoten hádat se do krve, jestli hráč zasáhl míč v pokutovém území rukou či hrudí, který omdléval, když nebylo jasné, zda se míč odrazil od břevna tak, že přešel celým objemem za brankovou čáru, nebo ne?

Asi se dnes na první fotbalový zápas nového šampionátu v Brazílii podívám. Kdyby pro nic jiného, tak pro vzpomínku na to své dávné fotbalové planutí. Budu se dívat na to, jak dvaadvacítka vytrénovaných mužů honí nafouknutou kulatou kůži po hřišti sem a tam, budu se usmívat a budu myslet na věci, pro které mi dnes stojí za to planout podobně jako kdysi pro fotbal.

Tomu lidskému planutí totiž, vášni, ochotě nejnesmyslnějších obětí pro to, čím člověk v dobré víře i úmyslu doopravdy a do posledního koutku těla i duše žije, tomu planutí budiž provolána sláva!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miloš Miloš | Web | 12. června 2014 v 22:31 | Reagovat

Můj vztah k fotbalu (a podobně k hokeji a dalším sportům) se vyvíjel podobně. Nejdřív jsem sledoval úplně všechno, s velkým zaujetím jsem v rádiu poslouchal pořad S mikrofonem za hokejem, pak v TV sledoval i přenosy naší fotbalové ligy, postupně jsem slevoval na šampionáty a Ligu mistrů a protože dnes se na TV nedívám vůbec, už mě k ní nepřitáhne ani atletika, kterou jsem také s nadšením sledoval, grandlamové turnaje v tenisu a dokonce ani olympiáda.
Vím, že na webu se vždy dá najít sestřih toho nejdůležitějšího, a tím ušetřím spoustu času pro "užitečnější" aktivity.

2 Miloš Miloš | Web | 12. června 2014 v 22:31 | Reagovat

[1]: grandslamové

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. června 2014 v 7:49 | Reagovat

[1]: Tak - abych zase tu odtažitost nepřehnal: Včera jsem se díval na úvodní zápas a byl jsem celkem spokojený umírněný fanoušek. Ale prostě pro mě jsou teď mnohem důležitější věci, i když na pohled mohou pro někoho vypadat stejně nesmyslně, to nepopírám :-)

4 Jarka Jarka | Web | 13. června 2014 v 9:21 | Reagovat

Tady se musím přiznat bez mučení, že fotbal jde úplně mimo mě a bylo tomu tak vždycky. Mám ráda hokej, ten je rychlejší, padá tam víc branek a sem tam se hráči i poperou. Prostě je na co se dívat, zatímco fotbal je pro mě těžká nuda...
Ale článek jsi napsal moc dobře. ;-)  :-D

5 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 13. června 2014 v 10:21 | Reagovat

[4]:...padávalo, padávalo! Už nepadá. (Bol aj som hokejový bránkár a raz som osobne vyfasoval tridsať gólov! Dnes utópia!)

Ináč presne ako tí páni predomnou. Najprv zanietený, dnes absolutne neutrálny, skôr znudený pozorovateľ.

6 pavel pavel | Web | 13. června 2014 v 13:49 | Reagovat

Mne fotbal zanechává chladným, ale dívám se. Největší frmol jsem zažil když bylo mistrovství tady v Německu... hotovej blázinec.
Češi tentokrát vypadli, ale Němci tím tady opět zase žijí. :-D

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. června 2014 v 16:53 | Reagovat

[3]:
To vyznívá vůči chorvatským fanouškům skoro škodolibě.

[1]:[5]: Off šem pedestrián Josef Šťastný byl tak zapálený fanda, že šel na mistrovství z Čech pěšky (viz http://tlustjoch.blog.cz/1406/dd020)

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. června 2014 v 21:57 | Reagovat

[4]: Ano, v hokeji to rychleji lítá a občas to bývá pěkná holomajzna. Na hokeji mi vadí, že je mistrovství každý rok a pokaždé se sestavy látají, jak to zrovna jde, chybí tomu vážnost a špičkové obsazení, které fotbalové šampionáty mají.

[5]: Pokud jde o počty gólů či bodů, vždycky si vzpomenu na úžasný basketbalový zápas ze střední školy, ve kterém náš tehdejší "dream team" prohrál 4:252 (já dal ovšem plných 50% bodů svého týmu :-))

[6]: Někdy bych se chtěl nějakého opravdu velkého a krásného zápasu zúčastnit. Ale realita je taková, že naposled jsem byl na "živém" fotbale asi před deseti lety na divizi v Rokycanech, což byl zážitek velmi zapomenutelný :-).

9 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 14. června 2014 v 9:17 | Reagovat

[8]:

[5]: My sme vtedy prehrali k nule!!!

Na fotbale som nebol "live" presne 44 rokov. MOhol by som teoreticky snáď k oslave 45. roku zase raz ísť! ;-)

10 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 14. června 2014 v 9:21 | Reagovat

[8]:

[6]: Dokonca presne viem: Slovan Bratislava remizoval s FC POrto 1:1 a môj otec sa údajne tak rozčúlil, kvôli tomu, že som napriek zákazu na ten futbal išiel, že dostal porážku a zomrel! Tak radšej už nechodím. :-(

Za pol storočia neskôr nás v Porte pripravili o honorár, aspoň byt a stravu nám zaplatili! :-(  :-(  :-(

11 stuprum stuprum | Web | 14. června 2014 v 9:49 | Reagovat

Mimochodem zápas patřil k nejstrašnějším v historii. :D

12 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 14. června 2014 v 12:04 | Reagovat

A já se divila, proč cpou k různým objednávkám fotbalové míče! Vůbec jsem nezaregistrola, že začíná nějaké mistrovství ve fotbale.

13 Radka Radka | E-mail | Web | 14. června 2014 v 22:44 | Reagovat

Sportovní svátky vnímám podle vlaječek na autech vášnivých fanoušků. Jako většina zde dávám přednost spíše zimním sportům. A jedna z mála věcí, kterých jsem si na svém ex cenila, byl jeho nezájem o fotbal.

14 Mirielka Mirielka | Web | 19. června 2014 v 11:47 | Reagovat

Kdysi jsem to takhle měla s hokejem. Ale jen s mistrovstvím světa a to když hráli naši. Tahle vlna přišla někde po Naganu 98. Hokejem jsme tehdy žili snad všichni. Bylo mi 14 let a bylo to silné. Člověk měl pocit, že patří do nějaké skupiny a v tu dobu byla touha někam patřit velice silná (puberta je puberta). Postupně jsem sledovala hokej méně a méně a letos jsem zjistila, že jsem viděla z celé MS v hokeji jen jeden zápas a vůbec mi to nevadilo ;-)

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. června 2014 v 21:11 | Reagovat

[12]: Mě taky překvapilo. Čekal jsem ho později :-)

[13]: A já myslel, že to auto s vlaječkama jsou nějací diplomati!

[14]: Ono bylo nějaké mistrovství světa? Letos šlo nějak kolem mne a to velikou oklikou. Ale Nagano si pamatuju velmi dobře. A letos budu mít Nagano doslova na dosah :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama