Japonsko - Den 14.: V Tokiu pod mostem?

31. července 2014 v 17:11 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči
Dnešek pro mne měl představovat dvojité loučení. Jednak je třeba se v dobrém rozloučit s Hokkaidó, protože přes malé úvodní rozpaky se nakonec všechno obrátilo v dobré a strávil jsem tam krásných šest dní. Stejně tak jsem se dnes měl rozloučit s Tokiem, které jsem vlastně letos navštívil 3x, i když teď naposledy jsem se ho měl jen zlehýnka dotknout a nepobýt v něm déle než je nezbytně nutné. Nezbytně nutné pro co? Inu, milí přátelé, pro cestu za Fudži. Dalším bodem programu byl proto - vojenskou terminologií - zrychlený přesun z Hokkaidó až pod tu nádherně souměrnou horu. Docela pěkná dálka a docela komplikovaný transfer.

Jak komplikovaný, to jsem začal zjišťovat až v okamžiku, kdy jsem se na něj začal chystat. Letadlo totiž odlétalo z letiště v Chitose poměrně pozdě, až v půl třetí odpoledne, to abych si ještě mohl i na poslední chvíli Hokkaidó užít. Jenže už jsem si stejně moc neužíval, protože mi v hlavě začalo strašit, jak to všechno stihnu. Do cesty jsem si totiž postavil poměrně komplikované puzzle, jehož jednotlivé dílky do sebe sice mohly zapadnout, ale - popravdě - byla by to opravdu velká náhoda a velké štěstí:

Letadlo mělo přiletět do Tokia lehce po čtvrté odpoledne a v půl sedmé mi měl jet vlak do městečka Kawaguchiko, které leží přímo pod Fudžisanem. Dalo by se říct, že dvě a půl hodiny na přestup je dost; posuďte ale, co jsem v tom čase všechno měl stihnout:

1. Po přistání nalézt správný pás na zavazadla Vyčkat, až mi přejede můj kufr, případně se o něj poprat se všemi, kdo by mi ho chtěli vyfouknout, jako se mi to už v předchozích dvou případech stalo
2. Zorientovat se, kudy se dostat do z letiště hotelu, kde jsem si před přesunem na Hokkaidó deponoval batoh a stativ.
3. Přesvědčit recepční, aby mi zavazadla vydala
4. "Přebalit" zavazadla tak, aby z celkových čtyř vznikla jenom dvě.
5. Zorientovat se, kudy se dostat na nádraží Shinjuku a v podvečerní špičce se tam dopravit
6. Najít na nádraží Shinjuku prodejnu jízdenek a přesvědčit toho, kdo tam úřaduje, aby mi vystavil dvě jízdenky na vybrané spoje
7. Najít v bludišti nástupišť na nádraží správný vlak a skočit do něj ještě předtím, než se rozjede.

Takhle když se to napíše, je toho na dvě a půl hodiny pobytu v nejlidnatějším městě světa docela dost, tím spíš, že je to poslední kombinace vlaků, kterou se do Kawagučiko dnes dostanu. Pak si půjdu i se zavazadly lehnout pod nějaký pěkný most; nejvíc by se mi líbil ten u císařského paláce, co si ho všichni turisti fotí, když už se císař ostýchá se ukazovat, měli by tam aspoň mě (jen nevím, jak se s tím vyrovná císařská ochranka).

Připravil jsem si několik variant postupu a trochu jsem se uklidnil, když jsem zjistil, že do Kawaguchika jede několik nočních autobusů, to je ale opravdu jen nouzový plán, protože je sezóna Fudži a předpokládám, že autobusy budou nabité poutníky za nejklasičtějším východem slunce na světě. A připouštím, že nejvíc jsem se bál orientace ve vlacích a na přecpaných nádražích a nástupištích. V systému tokijských linek, metra a příměstských vláčků není vůbec jednoduché se vyznat, celkem to jde jen za splnění tří předpokladů:

- máte dost času
- nejedete ve špičce pracovního dne
- nemáte s sebou žádná zavazadla

Bohužel, ani jeden předpoklad nebyl v mém případě dnes naplněn. Počítal jsem a počítal, porovnával pravděpodobnosti a pořád jsem si to v optimálním případě uměl představit, bude-li od začátku do konce klika. Leč, do optimálního průběhu mělo odpoledne už od začátku daleko. Letadlo nabralo hned na odletu půlhodinové zpoždění, které do přistání nedohnalo. Kufr mi přijel jako jeden z posledních. Jsem v Tokiu na letišti a do odjezdu vlaku kdesi na opačném konci města mi zbývá hodina a půl.

Na tomto místě se ještě sluší podotknout, že při minulé návštěvě Tokia před třemi lety jsem si vypěstoval fóbii z nádraží Shinjuku. Nedaleko odtud jsem totiž bydlel a chodil jsem kolem, takže jsem pochopil, proč zrovna toto nádraží má titul nejrušnějšího nádraží světa, kterým projde denně až 3 milióny lidí. Kdykoli jsem do něj jen na okraj nakouknul, okamžitě jsem se v davu ztratil. Od té doby jsem si usmyslel, že z nádraží Shinjuku nikdy nikam na just nepojedu. Jenže odjinud to směrem na Fudži z Tokia prostě nejede. Nedá se nic dělat.

Běžím podle šipek na Airport Express a v letu si objednávám jízdenku do stanice Otorii, kde mám další batožinu. V běhu (obzvlášť do schodů je to s velkým kufrem mňamkózní) hledám číslo uschovaných zavazadel a v hotelu je vše vyřízeno během několika vteřin. Vše proběhlo tak rychle, že se křehká japonská recepční málem ani nestihla zavazadla pustit. Bohužel, nemám ani minutu na "přebalení" a optimalizaci zavazadel. Za chvíli mi jede další vlak, který musím chytit. Ověsím se tedy zepředu i zezadu a dobíhám vláček na poslední chvíli. Skvělé, chvilka oddychu, pořád by to ještě mohlo na šestou na nádraží vyjít a během půlhodiny si troufám misi v dobrém zakončit. Jenže …!!! Začal jsem v duchu příliš počítat, kde kdy musím být, jen na chvíli jsem upřednostnil budoucnost před přítomností, přestal jsem dávat pozor na stanice a najednou jsem zjistil, že s názvem té další jsem se určitě při plánování dnešního přesunu nesetkal. Jedu někam jinam, určitě ne na Shinagawu a pak na nádraží Shinjuku, jak jsem měl v úmyslu, zpropadeně - je to jedna z těch vlakových souprav, která kombinuje několik tras. A minuty utíkají, tímhle manévrem jsem ztratil celou čtvrthodinu.

Na další stanici vystupuji a vyhlížím vhodný spoj v protisměru. Samozřejmě všechny informace jen japonsky. Ale Shinagawa na konci napsaná je a vypadá to dokonce, že ten vlak jede bez zastavování rovnou tam. "Limited Express", na který jsem neměl lístek, ale to mi bylo v tomhle okamžiku úplně jedno. Skočil jsem dovnitř, důležité je, že jedu konečně správným směrem. Na Shinagawě vystupuji a přepadávám nějakého dobrého hocha, který mi radí, jak se dostat na Shinjuku, a jsem rád, že si z japonštiny správně pamatuji "doleva" a "doprava". Sakra, nebo je to ve skutečnosti obráceně? Skáču do jednoho vlaku a až když se rozjíždí, pídím se po podrobnostech. Ano, jede na Shinjuku a bude tam asi v 18:10. No, bude to boj. Budu muset předběhnout frontu dožraných Japonců u pokladen, to nevidím moc pozitivně. Gaidžin jakýsi, neurvalý!!

Vlak je doslova narvaný, já jsem obkroužený zavazadly, které překáží doslova každému, protože se střídavě vystupuje a nastupuje vlevo a vpravo. Vzpomněl jsem si na to, že pro občasné případy bdělých ochránkyň pravidel přepravy zavazadel, které většinou nepříjemný rozhovor začínaly konstatováním, že bych taky nemusel mít tak velké tašky, jsem měl připravenou protiúdernou větu: "Kdyby se mi to všechno vešlo do kapsy, nosil bych to v kapse!"(neřekli byste, jakou brizanci tato věta má, když ji použijete na někoho, kdo vás předtím napomenul a cítí se být v právu). Když vidím pohledy lidí, kterým se motám do cesty, měl bych si ji cvičně přeložit do japonštiny.

V 18:10 vyskakuju z vlaku na Shinjuku a snažím se zorientovat podle tabulí, kde je jízdenková pokladna. Ukazatele ukazují deset různých východů přes tisíce obchůdků a obchodů (východy z labyrintu nádraží Shinjuku jsou rozeseté po obrovské ploše). A já sejdu do podchodu a tam - přímo proti mně je zcela neoznačená pokladna s jedním zaměstnancem. Není to sice ta centrální, kterou jsem si představoval, ale zkusím to. Řekl jsem tomu muži svoje přání, on se ubezpečil, že chci jízdenky opravdu na dnešek, tedy na vlak, který odjíždí za necelých 10 minut, pokýval hlavou, chvilku něco ťukal do stroje a v 18:22 mi podal dvě jízdenky a popřál šťastnou cestu. Mám 8 minut na to, abych našel podle tabulí odjezdové nástupiště, to bude soda! V tu chvíli se podívám na jízdenky a na jedné je od milého pána z pokladny rukou připsáno: Track No.9. :-)
--------------------
To se mi to vzpomíná, když už jsem po večeři, se kterou na mne v hotelu počkali, protože jsem ještě stihl přijet předem dohodnutým spojem! Sedím v lenošce krásně vybaveného pokojíčku, který bude po dalších šest nocí mým domovem, můžu vůbec poprvé od svého příletu do Japonska vybalit z bagáže opravdu všechny své věci. A to úplně nejlepší…

To úplně nejlepší je, že když na pokoji zhasnu a podívám se ven do vlídně teplé (ale ne horké) noci, vidím nádherné jezero, nad kterým se táhne tenounká pavučina světýlek kamsi nahoru. Ano, tam je Fudži. Zatím ji nevidím, ale už vidím světla poutníků, kteří na ni právě vystupují.

Věřím, že za pár dní k té milé světelné pavučince přiložím i své světýlko. I když - jak je zřejmé z následujícího haiku, on je velký rozdíl mezi světlem a září.


Haiku svatojánských poutníků


Z tisíců světlušek,

co stoupají až k nebi,

jen jedna září.


Pozn.: Nemám teď přístup k internetu na pokoji, jako jsem doposud měl, a musím se připojovat v hotelové lobby. Je tedy pravděpodobné, že moje účinkování na mailu a blogu nebude tak košaté jako doposud, minimálně z pohledu publikace fotografií. Uvidíme.

Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 31. července 2014 v 17:28 | Reagovat

Tak na Fudžisan se móc těším.....protože to jsou snad jedny z nejkrásnějších globálních fotek uveřejňovaných na různých serverech....a těším se jak se s tím popasuješ ty :-D . Já mám fóbii z přestupů a nástupů na vaky tady, natož tohle! Všude musím být tak s půlhodinovou rezervou, pak jsem jakž takž klidná

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 31. července 2014 v 17:39 | Reagovat

[1]: Notně mi to dneska zvedlo sebevědomí cestovatele tokijskou hromadnou dopravou. Nejenže fóbie z nádraží Shinjuku polevila, ale říkám si, že nejlepší věci se prostě konají pod tlakem. To se pak sám člověk diví... :-)

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 31. července 2014 v 18:07 | Reagovat

[2]:Svatá pravda ;-)

4 Miloš Miloš | Web | 31. července 2014 v 18:53 | Reagovat

To byl tedy horor, předpokládám, že po tom shonu jsi byl mokrý jak myš a sprcha byla tím prvním, po čem jsi toužil.

Ti Japonci jsou ale nevstřícní, že nic nepíší latinkou. Podobný galimatyáš jsem zažil v Šanghaji, kde ani u přepážky Airport Information přítomná obsluha neznala anglicky, z letiště bylo 60 km cesty a zastávka metra, kde jsem k hotelu potřeboval vystoupit měla 17 východů. Čísla však byla latinkou a po mnoha omylech a velkých zacházkách jsem se pak správné číslo naučil.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 31. července 2014 v 18:55 | Reagovat

Svit světlušek upravují euronormy.

6 Radka Radka | E-mail | Web | 31. července 2014 v 19:42 | Reagovat

uff, až jsem se zapotila při čtení popisu té hrůzy a přestupů!
Ale zvládl jsi to, hurá!

7 Kitty Kitty | E-mail | Web | 31. července 2014 v 20:39 | Reagovat

V napětí, jak to dnes dopadne, jsem si neuvědomila aabsenci fotek. Ale minule mi jich taky v článku pár chybělo. Až napodruhé tam byly.
Jednou se to musí podařit. Jsi v Japonii na stejných místech podruhé, tak... ;-)  :-D

8 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 1. srpna 2014 v 0:52 | Reagovat

Měl jsi to teda pěkně těžké, ale v takovéhle chvílích člověk reaguje a pohybuje se na 105% a funguje to i u tebe. Zvládl jsi vše na jedničku, takže teď odpočívej, Fudži čeká a když je řeč o Fudži, tak troška staré japonské poezie známé u nás jako "Verše psané na vodu".
Doutnající Fudži
Fudžiwara no Tadajuki
Kdykoli myslím
že tě dnes spatřím,
a i když ne -
srdce mé zahoří jak vrchol Fudži:
doutná a nezhasne. :-)

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. srpna 2014 v 17:46 | Reagovat

[4]: Říkal jsem si, že bychom mohli oživit starou dobrou hlaholici jako speciální české písmo, tu taky už nikdo nezná a měli bychom šanci taky trochu buzerovat ostatní :-)

[5]: Vždycky budou takové světlušky s velkým S, na které jsou všechny normy světa krátké.

[6]: Ale odměna byla sladká: Člověk z hotelu na mne čekal u vlaku a měl jsem dokonce ještě připravenou večeři, i když restaurace byla zavřená :-)

[7]: Bude to teď asi s texty i s fotkami docela problém. Dnes jsem ještě dal článek dohromady, ale prostě to nemůžu dělat v klidu, ale v prostoru , kde halasí desítky rozverných lázeňáků. Jinde tu internet nefunguje.

[8]: To je tak nádherně napsané!! V tom je smysl básní, že říkají přesně to, co cítíme, ale neumíme to říct ani napsat. A tohle už pár let cítím.

10 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 1. srpna 2014 v 20:54 | Reagovat

[9]:Máš pravdu, krásně napsané. Celá kniha Veršů psaných na vodu je nádherná.

11 Jarmila* Jarmila* | Web | 2. srpna 2014 v 22:07 | Reagovat

Tvůj přesun k Fidži byl tzv. o ústa. Ale zvládl jsi to na 1*. :-)

12 Takara Takara | Web | 3. srpna 2014 v 4:17 | Reagovat

Fóbii z Shinjuku rozumím, ale Shibuya je v mnohém horší...a to, že tam mají zajímavý přechod pro chodce, to nezachrání :D
A teď si vem, že kotel lidí trasu do Shinjuku, tam přestup na nějakou jinou linku vykonává každý den :D Taky to mám za sebou, ale toho dojíždění a řádění v Shinjuku jsem po roce měla plné zuby, takže jsem si slíbila, že toto už nikdy více :D

[4]: Ale ne, latinky je všude dost, hlavně v okolí Tokya, ale co je asi podstatné, že když zrovna spěcháš, si ve stresu, tak ty tabule snadno předhlídneš :)

13 valin valin | Web | 3. srpna 2014 v 10:30 | Reagovat

Z toho mě obestírá upřímná hrůza. Já se mým smyslem pro orientaci zabloudím i v rodném městě a tod tlakem blbnu ještě více, než obvykle.. já tě fakt obdivuju... :-)  :-)

14 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 3. srpna 2014 v 13:22 | Reagovat

Uff, to bylo dost napínavé :-)Vůbec si nedokážu představit, že bych se měla orientovat na nádraží, kudy denně projde 3 miliony lidí. Připadala bych si jako mraveneček. Ale klobouk dolů, cestu  jsi zvládl bravurně :-)  :-)  :-)

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 18:47 | Reagovat

[11]: Byla to klika, pár minut rozhodovalo. Ale kdyby to nevyšlo, člověk by zase poznal jiné věci, jiná místa, jiné lidi...

[12]: O tom přechodu pro chodce v Shibuyi nevím, tou jsem vždycky jen projížděl. Co to je zač?

[13]: Připadal jsem si trochu jako navigace z auta: Vždycky, když se semlelo něco, co se semlít nemělo, jsem hbitě přepočítal novou trasu :-)

[14]: To jo, já byl mraveneček ještě s pořádným nákladem jehličí :-).

16 Robka Robka | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 20:17 | Reagovat

Úplně jsem to prožívala s tebou. Mě by asi kleplo, obdivuji tě, žes to takhle zvládl. Já bych se tam určitě někde ztratila.:-)
No ale strastiplné cestování bylo korunováno nádhernou odměnou!

17 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 14. srpna 2016 v 14:46 | Reagovat

Teda to bylo napínavé! Kam se hrabou moje zkušenosti s cestováním. :-)

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 14. srpna 2016 v 15:47 | Reagovat

[17]: Popravdě řečeno, tohle byl zatím asi můj nejztřeštěnější přesun, který, doufám, už nikdy nepřekonám v míře stresu. Zajímavé je, že i když jsem si sednul do vlaku a mohl si užívat pohodovou cestu poté, co mi spadly skoro všechny kameny ze srdce, ještě asi půl hodiny měl vybuzený organismus tendenci něco řešit, o něco se starat. Až potom se pomalu uklidňoval a když jsem dorazil pod Fudži, už byl jako beránek :-).

19 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 14. srpna 2016 v 15:49 | Reagovat

[18]: To znám. "Rozjetej vlak" se těžko zastavuje. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama