Japonsko - Den 3.: Čekání na zážitky (Park Ueno, Tokio SkyTree)

20. července 2014 v 17:17 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči
To je těžké mít plány! Stejně jakmile ráno vyrazím nazdařbůh do ulic velkoměsta, zbyde po nich jen tichá vzpomínka (tedy po těch plánech, nikoli po ulicích). A dnes jsem vyrazil obzvlášť brzy, abych využil příznivého počasí. Není totiž zdaleka takové vedro, jaké v Tokiu touto dobou bývá, a jako odpustek si město vymohlo, že vždycky kolem páté spustí pořádný několikahodinový liják. Dobře, ujednáno, stihnu dnes vše ještě před pátou.

Abych se zorientoval v okolí svého hotelu, vyrazil jsem podle mapy do parku Ueno. Ne, že by mě tam něco mimořádného lákalo, spíš to byl na mapě dobrý zelený orientační bod. Ale park je velmi rozsáhlý a v mnohém mě mile překvapil. Jsou tam obrovské sakurové aleje, které tu mají hlavní sezónu - aspoň myslím - v březnu, ale v parku jsou i chrámy, prostor pro běhání, pro pejskaře, pro milovníky výstav a muzejí, no a taky pro milovníky zvířat, protože je tu nejstarší a nejpověstnější japonská zoo, jejímž hlavním tahákem je bílá panda. Park je ovšem jako vždy v Tokiu doslova obklíčen rušnou civilizací, v tomto případě hlavně rušným nádražím Ueno.

U větších stanic se musí život stěsnat do zbylého místa. Na obrázku je ulička plná obchůdků, které vznikly mezi dvěma kolejišti mířícími k nádraží Ueno.



Takhle krásně vysušené rybky jsem už dlouho neviděl. Vlastně - vůbec neviděl, protože na farmářských trzích v Dobřichovicích by to byla novinka. Až teď, u tokijské stanice Ueno.



V parku Ueno je tako k vidění řada oranžových bran torii, není z nich sice pětikilometrový tunel jako poblíž Kjóta, ale jen pár metrů, ale na vroucnost modliteb to nemá žádný vliv.



Tento budhistický chrám byl vystavěn na místě, kde bývala velká socha Buddhy. Ze sochy se zachovala jen hlava, která tvoří samostatný památník.



Park Ueno je plný lákadel: Zoologická zahrada, spousta muzejí, sportoviště, volný prostor na blbnutí, stromořadí sakur k odpočinku a k dýchání. Není divu, že do parku si v neděli vycházejí celé rodiny. Tak co myslíte - půjdou tihle do ZOO na pandu nebo spíš do technického muzea?



Po milém překvapení v parku jsem se přesunul na místo, které jsem zařadil do plánu až na poslední chvíli: Jde totiž o stavbu, která při mé první návštěvě Tokia ještě nebyla v provozu - obrovskou věž SkyTree, která svou výškou výrazně překonala všechny mrakodrapy i vyhlídkové věže. Vypíná se do 634 metrů a byla by jistě báječnou dominantou, kdyby byla z tokijských ulic vidět. To ale platí jen velmi omezeně: Tokijské ulice jsou takovým zvláštním mikrokosmem, který jako by si vystačil i bez sounáležitosti s okolím. Přes vysoké budovy není většinou žádný rozhled, prostor je nutné objevovat ulici po ulici. Jedinou šancí, jak vidět celé město vcelku a tedy možná i v nějakých souvislostech, je vylézt dostatečně vysoko. Tuhle novou příležitost jsem si nemohl nechat ujít.

První pohled na SkyTree z dálky od řeky Sumida. Dvě eiffelovky na sobě a ještě kousek.



Zjistil jsem ale, že pro návštěvu je třeba něco obětovat: ČAS. Ve SkyTree se totiž věčně na něco čeká fronta: Napřed si vystojíte frontu na časový lístek, který vám řekne, během které půlhodiny si vůbec smíte koupit vstupenku. V očekávanou hodinu si vystojíte jednu frontu, aby vás vůbec pustili do objektu a - už uvnitř - druhou frontu, která čeká, až bude odbavený časový úsek před vámi. Pak už jen fronta u pokladen, fronta při kontrole zavazadel, no a - přihořívá - teď už jen fronta na superrychlý výtah, který vás asi za půlminutku vytáhne o 350 metrů výš. Uši zaléhají jako v letadle.

Protože se čekalo, že budou čekající ve frontách sužováni vedrem, fronty jsou osvěžovány studenou mlhou. Praktický vynález, jen není úplně optimální pro fotopřístroje.



Protože jsem měl hodinu a půl čas, zašel jsem si do vedlejšího Akvária Sumida. Možná proto, že jsem to měl jen jako vyplnění času, jsem tuto návštěvu nebral jako nic mimořádného, ale samozřejmě - zdejší mořský svět je moc zajímavý, tím spíš pro suchozemce a neplavce, jako jsem já.

Ze živých mořských potvůrek v Akváriu Sumida se mi v konkurenci tučňáků, žraloků, rejnoků a barevných rybích modelek překvapivě nejvíc líbily medúzy.



Ovšem uznejte, že plyšovým rybám, chobotnicím, rejnokům a hadům v místním "akvarijním" shopu se odolává velmi špatně. Sledoval jsem to docela dlouho a můžu říct, že ani jedno dítě neodcházelo s prázdnou :-).



Pak už jsem se vrátil do mnohačetných front SkyTree. Musím říct, že vzhledem k obrovskému zájmu návštěvníků (dobrý nápad vyrazit si na tuto ještě docela čerstvou turistickou atrakci v neděli, apoň člověk pozná i Japonce, kteří jsou přes týden výhradně v práci) to tu ale mají celkem dobře zorganizované. Taky na tom ale pracuje velké množství lidí, kteří pořád něco vykřikují, někoho odněkud nebo někam ženou, ale co je neuvěřitelné - pořád se u toho usmívají a jsou slušní. Proti Čechám prostě příjemná změna, takže i to dlouhatánské čekání na Godota se dalo snášet celkem dobře.

Tenhle japonský regulovčík měl jedinou práci: Každému z tisíců procházejících dát přečíst, že je třeba, aby každý návštěvník spolupracoval při bezpečnostní kontrole svého zavazadla.



Když se dostanete do hlavní "pozorovatelny" ve výšce 350 metrů, ještě si můžete vystát další frontu na lístek do vyššího patra, kam vás odveze částečně prosklenný výtah. Zatímco při cestě výtahem na hlavní vyhlídku není vidět zhola nic, když výtah frčí o dalších sto metrů výš, můžete se už i pěkně rozhlédnout o okolí, ale rychle, protože výtah svou rychlostí jako by chtěl dohnat všechno to zdlouhavé čekání dole. Nic pro lidi s fóbií z výšek a pro ty, co si neustále opakují, že velké zemětřesení může Tokio postihnout prakticky kdykoli. Ale při tomhle pomyšlení by se asi nedalo dělat nic.

No a konečně pohled z výšky. Od povrchu nás právě dělí 350 metrů.



Je pravda, že na obou vyhlídkách (na té vyšší samozřejmě víc) jsou cítit nepominutelné vibrace stavby, asi takové, jako když svým krokem lehce rozhoupete lávku nebo menší most. Kdo tenhle pocit nemá rád, tomu doporučím nejspíš jiné tokijské atrakce. Ale vyhlídka to byla krásná a to bylo ještě vidět docela mizerně, protože už se začaly houfovat černé mraky většící podvečerní bouřku a liják. Ještě to ale pár hodin potrvá, i mraky si tu asi musí vystát svou vlastní frontu a počkat si na to, až se budou moct projevit podle své přirozenosti.

Tahle Galerie je ještě o 100 metrů výš. Nejvyšší dosažitelný bod je pro běžného člověka 451 metrů nad povrchem. Dá se to snadno pamatovat: Metrů nad zemí je stejně jako stupňů Fahrenheita ve slavném Bradburyho románu. Vzhledem ke zvláštnímu vypouklému tvaru prosklené vyhlídky je vidět skoro přímo dolů a k dispozici jsou i oblíbené průhledy skleněnou podlahou a k patě věže.



Hned v den příjezdu jsem si dal své první tokijské suši. Bylo chuťově velmi dobré, ale chyběl tomu ten správný zážitek: Bylo totiž z krabičky. No a s takovým suši v krabičce se můžete schovat do nějakého brlohu a nevylézt, dokud všechno nespocíváte. Ale já jsem chtěl zažít i to, jak se dá pochutnat na japonské dobrotě v přímé interakci s kuchařem. No a tak jsem překonal stud z toho, co vyvedu za faux pas s hůlkami nebo s nedodržováním místních zvyklostí, a vlezl jsem do moc pěkné restaurace. Uvnitř prostoru operují kuchaři, kteří pokrm připravují přímo před zraky hostů; ti sedí kolem kuchařského "jádra" jako na baru a obě strany jsou v bezprostředním kontaktu. Kromě mne žádný cizinec, samí pochutnávající si a mlaskající Japonci :-). Inu, moc velký zážitek z vynikající chutě a tentokrát dokonce bez fronty, jen jsem musel chvíli počkat, než mistr kuchař syrovou rybu správně nařeže. Nevím, nevím, jak se budu vracet k suši české výroby!

Tak tenhle mistr kuchař mi připravil nejlepší sašimi, které jsem v životě ochutnal. Napřed jsem se bál, že se na mne bude kvůli focení mračit, ale na svého syrového tuňáka z proslulé tržnice Cukidži byl náležitě pyšný.



Dnešní program jsem ukončil návratem zpět na Asakusu, kterou jsem znal již z minulé návštěvy. Na nic jiného už nebyl čas, protože počasí se podívalo nekompromisně na hodinky a spustilo bandurskou. Uvízl jsem ve stanici metra Kanda a opět - jako už dnes tolikrát - jsem musel skoro hodinu počkat, až přestane pršet tak silně, že budu moct projít těch asi pět minut k mému hotelu s deštníkem. Tokijská bouřka je totiž ten typ deště, kdy deštník prakticky nepotřebujete, zmoknete totiž skoro stejně s ním jako bez něj.

Mrakodrapy na břehu řeky Sumidy se ve svých tvarech a odlescích zajímavě prolínají.



Tak si to zopakujme: Ten největší prostor z okny je ve výšce kolem 350 metrů, ten menší nad ním pak ve výšce 450 metrů. Celková výška SkyTree je 634 metry. Takhle ze země to na takové vzdálenosti věru nevypadá.



U stanice Asakusa je areál chrámu Sensódži. Jestli je i během všedních dnů plný, v neděli je přeplněný. V trhoveckých uličkách, které od něj (nebo k němu?) vedou doslova nebylo k hnutí.



Čím více k sobě naženete vonného kouře, tím prý budete šťastnější. Některé dívky od velkého vykuřovadla odcházely jako čerstvě vyuzený párek nějakou dobu marinovaný v parfému od Diora.



No a na závěr bohatého, byť částečně pročekaného japonského dne by, myslím, zase nemělo chybět haiku, co myslíte? Třeba o řekách, které odvodňují slzavá údolí:


Řeka Sumida

upíjí natěšeně

slzy lijáků.


Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 20. července 2014 v 17:33 | Reagovat

Hele, začínám mít velmi silný dojem že za chvíli už nebudu mít komentáře. Třetí povídání a opět suprové a zážitek velmi dobře zprostředkovaný. A ta tvoje čeština....parádička. Takže ještě pro příští článek můžu přidat na superlativech a pak už nevím, nevím....jakže dlouho tam budeš? ;-)

2 Takara Takara | Web | 20. července 2014 v 17:41 | Reagovat

Obdivuji tě, že sis tu frontu na SkyTree vystál:D Zatím jsem neměla tu odvahu... :-D Zatím lijáky jen navečer, tak držím pěsti, ať to vydrží...a mazej spát...publikovat článek 20 min po půlnoci... :-D (je vidět, že máš své čtenáře opravdu rád ;-) )

3 Radka Radka | E-mail | Web | 20. července 2014 v 17:41 | Reagovat

Opět jedním dechem! ;-)
Úžasné zážitky, pohled z věže neskutečný, nevím, zda bych to ustála. Raději bych odcházela s plyšákem z muzea :D
A haiku opět kouzelné! Koukám, že Ti jeho tvoření v originál prostředí jde úplně samo :-)

4 Mike Mike | Web | 20. července 2014 v 18:06 | Reagovat

Vždycky mne udivovalo, že i takový žralok může mít srst. Koukám, že tentokráte i chobotnice a murény. :-D

5 Kitty Kitty | E-mail | Web | 20. července 2014 v 19:27 | Reagovat

[2]: Ahoj. Nakoukla jsem a vidím echt zážitky a zkušenosti. Není divu, že komentuješ u Čerfa na jeho cestě. Nemám moc ráda cestopisy, ale protože jsem poznala autora osobně, jsem tu a napnutá jak tětiva. Zatím to jde dobře a přeju další cesty spíš podle plánu. Obdivuju, jak se tam sám vyznáš :-)

6 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 20. července 2014 v 19:46 | Reagovat

Páni, tak to budu číst pravidelně. Moc zajímavé, díky za takové články! :)

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 20. července 2014 v 20:01 | Reagovat

Dneska jsem i já sušená rybička...

8 sugr sugr | Web | 20. července 2014 v 20:16 | Reagovat

Hm..., já jsem se vrátila z dovolené z Krkonoš a Petr si užívá též! ;-) Dneska by se nám v Praze hodila ta studená mlha, věř či ne Petře, ale je tu 35 stupňů! O_O

9 sugr sugr | 20. července 2014 v 20:18 | Reagovat

Ptáš se kam půjde skupinka na tvé fotce?
Inu je to 3:3, takže tipuju, že už jdou po návštěvě zoo a muzea domů! :-D

10 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 20. července 2014 v 21:15 | Reagovat

Plyšová muréna! Jde vůbec na odbyt? Ah, tak blbá otázka! Odpusť, ale jakmile jsem zblýskla tu výstavku plyše mořskoidních potvůrek, zapomněla jsem na zbytek článku a musela se zeptat. To jsou ty neodbytné dotazy, které musí být just položeny, i když dostat odpověď na ně je pravděpodobně nepravděpodobné.

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. července 2014 v 23:50 | Reagovat

[1]: Neboj, přibližně desetinu už máme za sebou :-).

[2]: Česká dávná tradice frontových bojovníků se přece Japonci nesmí nechat zahanbit!

[3]: No, úplně samo... Ale minimálně by to tak mělo vypadat :-).

[4]: A jak jsou pane jemné na dotek! Třeba žralok je v plyši úplný mazel :-)

[5]: Ona je to někdy metoda pokus - omyl - další pokus. Ale už jsem zvyklý, že v Japonsku je všechno naopak. Tak si vždycky řeknu, kam bych šel a co bych chtěl udělat, ve skutečnosti udělám pravý opak a je to správně :-).

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. července 2014 v 23:54 | Reagovat

[6]: Za málo, vítej na palubě :-)

[7]: Já si to po včerejším dešti říct nemůžu. Minimálně nejsem tak pěkně placatý.

[8]: To je teplota, kterou jsem čekal tady. V Tokiu jsme zatím přes třicítku nešli, což je v tomhle období docela paráda.

[10]: Máš pravdu, nevím. Ale jsem si jistý, že děti by chtěly od každého kousek :-).

13 Takara Takara | Web | 21. července 2014 v 2:02 | Reagovat

[11]: jo jenže já už jsem z generace, kdy se fronty na banány nestály :D :D :D nemáme ten trénink :D

[5]:Tím to není...:D komentuju všude možně feminismus v Čechách, gay rodiny a adopce apod., takže těžko dělat závěry a chodím na blogy i jiných lidí, kteří jsou nějakým způsobem spjatí s Japonském ať už fotkou, zájmem, vášní či životem zde... :-) navíc tu číhám na tipy kam na výlety, ale pšt!

14 Čerf Čerf | 21. července 2014 v 2:28 | Reagovat

Já zapomněl... Hrůza, nejlepší národní dovednosti přicházejí mizerným tréninkem vniveč! :-)  Příslovečné fronty na banány jsem sice nestál, ale zato hodně na knížky a na lístky na divadlo. Co by za to dnešní knihkupci a nakladatelé dali.... Ale Japonci jsou na fronty dobří. Právě jedu do Kamakury a už zase začínají tvořit na nástupišti frontové hloučky :-) .

15 Takara Takara | Web | 21. července 2014 v 5:34 | Reagovat

[14]: To pojedeš v jistém slova smyslu kolem nás :D

16 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 21. července 2014 v 6:46 | Reagovat

Vratil si mi jedno z najkrajsich obdobi mojho zivota az hmatatelne. Dakujem a prajem dalsie krasne zazitky a sebe krasne reportaze.

17 Petr Yamyang Petr Yamyang | E-mail | 21. července 2014 v 10:18 | Reagovat

Peťo ty jedeš, klobouk dolů!
Jelikož jsem byl o vikendu v Jeseniku bez Netu postupuji odzadu a mám skluz. Tedy - až po pondělních statusech navečer ;-)
Nicméně ještě v Praze jsem Ti slíbil poslat link na Konnichi-an, což je rodinné sídlo tradice Urasenke, tedy zahrady, čajové domky a chrám... kdybys v prehrsli Kyota chtel zajít na čaj přímo k mistrům :-D Zde jest: http://www.urasenke.or.jp/texte/tearooms/index_tea.html

18 Miloš Miloš | Web | 21. července 2014 v 14:54 | Reagovat

Líbí se mi modrý žralok, to je vtipné. Ale zdá, že great white shark tam není, anebo už je vyprodaný :-)

Budhistický chrám připomíná stavby v Kambodži, přesně takové "pyramidy z kroužků" myslím má i Angkor Vat.

Na takových vyhlídkách se tají dech, zvláště jsou-li tam skleněné podlahy, ale ten pohled to více než vynahradí.

19 Jarka Jarka | Web | 21. července 2014 v 14:56 | Reagovat

Přečetla jsem Den 1. i Den 2. a tento zážitkovo-čekací nakonec. Na tu vyhlídkou věž bys mě nedostal ani párem volů, přestože to nejsou otevřené prostory, je výška tak závratná, že se mi točí hlava jen při pohledu na tvé fotky. 8-O  :-D Jsem moc zvědavá, jaký bude tvůj den číslo 4 a ještě se nemůžu nezmínit o tom, že by mi tam v té dálce hrozně moc chyběl parťák na procházky, výlety i povídání. Jsem vlastně samotářka, ale na výlety mám ráda někoho kdo mě vede "za ruku". ;-)

20 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 21. července 2014 v 18:44 | Reagovat

To byl opět bezva zážitek. Z té obří věže mám sice trochu husí kůži, ale pohled dolů byl úchvatný. Moc se mi líbí s tebou cestovat. Tak šťastnou cestu:-)

21 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 21. července 2014 v 18:48 | Reagovat

Jsem tady a čtu a čtu, musela jsem číst od začátku, měla jsem pocit, že jsem něco nestihla. Včera jsem si četla v noci a dnes zase. Jsem plná dojmů a zážitků, ale musím se ti přiznat, že tě obdivuji na SkyTree by mne nikdo nikdy nedostal a tím pádem bych byla ošizená o úžasný pohled. Ještě tak ta ZOO a nebo muzeum, ale výšky opravdu ne.Medúza je nádherná, jako by šitá z lehké mlhy, plyšové hračky by mne uchvátili, tam bych se asi zdržela déle, chobotnice vypadá úžasně. Suši jsem nikdy nejedla ,ale vím co to je. Co se týče vonného kouře, tak to bych asi taky byla jako vyuzená makrela :-D Pěkně tu hřmí, zase to nedočtu. Opatruj  se a užívej si. Pokud by jsi někde viděl nějakou panenku-hračku, prosím vyfoť. :-)

22 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. července 2014 v 20:43 | Reagovat

Výšky se nebojím, jen je pro mne důležité, že je tam výtah. Stačilo mi i na takový minaret v Lednici nebo na Pravčickou skálu, či v Tatrách na menší hory a stejně to bylo dávno. Těším se na další pokračování. :-)

23 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. července 2014 v 21:48 | Reagovat

[15]: Tak jsem aspoň zamával. Kde jsem byl nejblíž?

[16]: Nevědomky sice, ale rád.

[17]: Petře, díky za odkaz. Cesta do Kyota bude ještě daleká, ale taky na ně dojde. No a když se přidáš jako čtenář, bude to pro mě potěšení a velká pocta.

[18]: No, výšky mi moc nevadí, ale když to zadulo a konstrukce se zhoupla, ucítil jsem to na sobě :-).

24 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. července 2014 v 21:52 | Reagovat

[19]: To byl leda k sobě do páru musel přidat ještě jednoho, a - jak sama píšeš - stejně bychom s tebou nic nezmohli :-). Já jen tak s nějakým parťákem na cestách nevyjdu. Vlastně si umím představit jen jednoho, který navíc zná Japonsko mnohem líp než já. No a ten právě nemůže.

[20]: Jsem rád že náš autobus zatím úspěšně pokračuje.

[21]: Neboj opatruju se, právě je tu lehce před pátou ráno a já vyrážím za dalšími zážitky :-).

25 Takara Takara | Web | 22. července 2014 v 5:28 | Reagovat

[23]: To záleží jak a čím si tam jel. Mohlo to být SagamiOno, Fujisawa, nebo Enoshima :)

26 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. července 2014 v 6:34 | Reagovat

[25]: Jel jsem z Tokia Yokosuka line do Kita Kamakury takže jsem těsně před Fijisawou uhnul. A do Enoshimy jsem si původně koupil jízdenku na elektrický vláček z Kamakury ale nakonec jsem vystoupil už na Gokurakuji. Teď jsem ale udělal malý úkrok na sever a dorazil jsem do Sendai.

27 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 22. července 2014 v 11:58 | Reagovat

[24]: na 21)A já se vrátila od zubaře, taky zážitek, radostný, konečně se vše po skoro pěti měsících uzdravilo :-D Fajn zážitky. :-)

28 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 28. července 2014 v 18:54 | Reagovat

Takovým plyšákům bych asi neodolala.

29 Vendy Vendy | Web | 7. srpna 2014 v 20:23 | Reagovat

Další příjemná procházka, tentokrát parkem. Povětšinou. Nádherné fotky, moc se mi líbí fotka věžáku, perfektní záběr!
Vonné tyčinky mám taky ráda, i když není vůně jako vůně, některá je příjemná, některá až protivná. Pobavilo mě tvé srovnání v marinádě od Diora :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama