Japonsko - Den 4.: Od zenových chrámů k tsunami (Kamakura)

21. července 2014 v 17:25 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Včera jsem vám upřel jeden zajímavý zážitek ze čtvrti poblíž vyhlídkové věže. Zastavil mne totiž starší pán a anglicky se mě ptal, odkud jsem. Občas se tak lidé ptávají, buď jsou zvědaví anebo si chtějí procvičit angličtinu. Jakmile jsem řekl, že jsem z České republiky, pán zajásal a hned že musím jít s ním, že ostatní budou mít velkou radost, když přijde někdo z takové dálky a jestli prý mám rád budhistické chrámy. Když prý půjdu s ním, hned za rohem totiž jeden takový je, je krásný - jen není zvenku vidět. Nu což - kdyby se mi to stalo v Bronxu a nabídku by mi dal potetovaný frajer s býčí šíjí nahoře se zužující v hlavu, asi bych s ním - pokud by to ještě záleželo na mně - za roh nešel. Ale v Japonsku? Tak jsem si řekl, že když se zážitkům budu bránit, nic nezažiju, a šel jsem. Za rohem už čekalo asi dvacet lidí, kterým můj průvodce řekl, odkud jsem a všichni z toho byli radostí bez sebe a vypadali, jako když už na mne dlouho čekali, a teď, když jsem přišel, mohou konečně začít. Co? To jsem ovšem nevěděl.

Oficiálně mě přivítala jakási hodnostářka či představitelka a dostal jsem obratem ruky tlumočnici do angličtiny. Opravdu mne zavedli do jakéhosi nevýrazného domu, ve kterém byla obrovská místnost zařízená jako centrum chrámu. Chtěl jsem jen zůstat u zdi, nakukovat a do ničeho se nemíchat, ale to už nešlo. Byl jsem posazen doprostřed první řady a tlumočnice mi vysvětlila, že se tady scházejí jako veliká odnož budhistického náboženství a mají z mé návštěvy opravdovou radost. To je nebezpečná věc, u budhistů především, protože nikdy nemůžete vědět, za převtělení koho vás mohou považovat. Trochu jsem se bál, aby to nebyla rozmluva jako s jehovisty, ale po krátkém vysvětlení (dozvěděl jsem se, např., že řada s prominutím sekt se snaží vypadat jako oni a vydávat se za tzv. pravé, ale praví jsou celkem pochopitelně právě jenom oni). Ukázali mi, jak se správně modlit a vyzkoušel jsem si to i prakticky, ale to už mi začínalo být malinko nepříjemné. A protože mám zkušenost, že pro opravdu věřícího člověka je důležité, že ten druhý v rozhovoru neleží v duchovní oblasti ladem, prohlásil jsem se před nimi za římského katolíka (vatikánská seizmografická stanice zaznamenala v tu chvíli silný otřes, z kterého se bude jen obtížně vzpamatovávat) a my se s nadšenými budhisty dohodli, že je mimořádná škoda, že mají jedinou jejich evropskou buňku v Paříži, kam je to z Dobřichovic na pravidelné každodenní bohoslužby daleko.

Byli to velmi milí lidé, všechno pochopili a popřáli mi moc štěstí na cestě po Japonsku a věnovali mi mnoho úsměvů a stisků rukou; a do kapsy - pro případ, kdyby se můj Bůh dostal do nějaké skutkové nebo ideové nouze - papírek s mantrou, kterou každý spořádaný člen skupiny zopakuje alespoň 3x denně - to vše napsané ve znacích kandži a s přepisem do hiragany a fonetické latinky. Člověk nikdy neví. Ale přes všechnu srdečnost jsem jim žádný kontakt na sebe nedal, i když vizitku mám na cestách pro všechny případy pořád v kapse.

Proč tou příhodou ale dnes začínám? Protože dnešek jsem věnoval místu, kam jsem se z Tokia při první návštěvě nedostal a kde jsou nádherné a starobylé chrámy, převážně budhistické, Kamakuře, místu na břehu Tichého oceánu, které bylo ve 12. až 14. století skoro 150 let hlavním městem země, to vše hodinku vlakem od Tokia. O svém zamýšleném výletu jsem se ale přátelské budhistické skupině zbaběle nezmínil, protože by mi byli schopni ze samého nadšení s sebou dát osobního průvodce.

Dnes se nebudu moc rozpovídávat, protože bych měl cca za tři hodiny zase vstávat vstříc novým cestovatelským zážitkům, takže tentokrát spíš jen okomentuji pár přiložených fotek.

Největším zenových chrámem poblíž Kamakury je Engakudži, který byl založen na konci 13. století. Právě při jeho návštěvě se počasí rozhodovalo, jestli bude krásně anebo zase bouřka s přívalovým deštěm. Dostal jsem tentokrát jen podmínku a spolu se mnou i docela dost starších Japonců a Japonek, kteří na různých místech malují krásná zákoutí klášterního komplexu.



Asi největší pamětihodností chrámu Engakudži je nádherný zvon z roku 1301, který se rozeznívá jen jednou za rok a musí se k němu vystoupat do celkem dlouhých prudkých schodů, takže i kdyby ho někdo rozeznít zkusil, prvních pár minut by přes moje oddechování stejně nebyl slyšet.



Socha Buddhy v nejstarším zenovém chrámu v Japonsku - chrámu Kenčódži. Většinou se v interiérech chrámů nesmí fotit a tato pravidla dodržuji, ale tady žádný zákaz vyhlášený nebyl, čestně!


Cestování samozřejmě nejsou jenom památky. Tenhle kousek "silničního polotunelu" na cestě z Kita Kamakury do Kamakury mi byl prostě jen "vizuálně sympatický".



V Kamakuře je chrámů spousta - několik desítek. Některé jsou jen malé, ale pečlivě opečovávané. Třeba jako tenhle stojící vedle nejfrekventovanější výpadovky z Kamakury k tichomořskému pobřeží. Je vidět, že Japonci opravdu mají velkou úctu ke krásným kamenům.



Na cestách k chrámům je možné využít i místní malý elektrický vláček. Je vzhledem k malým vzdálenostem mezi zastávkami docela drahý, jak sardinky namačkaní turisté v něm však mají velmi blízko k srdcím jiných lidí, což je pěkně v souladu s učením zenu. Zpátky jsem šel každopádně raději pěšky.



Elektrickému vláčku ale nemůžu upřít, že jeho zásluhou jsem viděl pozoruhodný strom v zahradě menšího chrámu Gokurakudži, kam bych jinak netrefil.



Když jsem z vláčku vystoupil, domníval jsem se, že jsme vystoupali do hor. Proto mě docela vyděsila informace na chodníku, která říká, že jsme pouze ve výšce 16 metrů nad mořem, takže když přijde větší vlna tsunami v souvislosti se silnějším zemětřesením, kopeček, na kterém se nacházíme by nám k záchraně nemusel stačit. Takové značky jsou na chodnících celé Kamakury a jejího okolí a jejich znalost může místním obyvatelům i turistům zachránit život.



V jednom malém "vedlejším" chrámu (jmenuje se Górjó Gindža) se právě schylovalo k jakési slavnosti. Všichni vypadali nesmírně vážně a jejich konání nechyběl dramatický tón, ale když jsem je chvilku pozoroval, zjistil jsem, že mají v zákulisí připravené různé dobrůtky a lahvinky saké, takže se schylovalo - byť možná s určitým duchovním přesahem - k celkem normální zahradní slavnosti, jen ta zahrada je shodou okolností chrámová.




Jednoznačně nejslavnější a nejznámější památkou Kamakury je socha Velkého Buddhy, japonská národní památka. Socha je z poloviny 13. století a za svůj život přežila několik velkých přílivových vln i zemětřesení. Celkem je vysoká přes 13 metrů a považte - dá se dokonce vstoupit dovnitř.



Jestli chcete vidět, jak to uvnitř vypadá, musíte mi odpustit mizernou kvalitu fotky. V Buddhovi je totiž docela šero, takže jsem fotil na pětivteřinovou expozici z ruky a fotka podle toho vypadá. I tak bylo ale překvapující, kde se v soše vzalo světlo...



Aha, už je to jasné a záhada se vyřešila: To ty Buddhovy "krovky" na zádech :-).



Z Kamakury jsem se vrátil docela pozdě večer. Ještě jsem sice došel na vyhlídku k císařskému paláci, který se mi ovšem už ztrácel v šeru. Chtěl jsem se zeptat pana císaře, jestli by se mnou třeba jako vyslancem Dobřichovic chvíli neposeděl a nepopovídal o životě. Ale obávám se, že jeho úředníci by mi napsali něco v tom smyslu, že krávy z Kóbe jsme spolu nepásli. Až jejich rébus vyluštím, ozvu se třeba zase příště.

No a na úplný závěr dne jsem si prošel už za tmy místní "Central Park" poblíž nejrušnější čtvrti Ginza. Kupodivu mi žádní zlosyni nezkřížili cestu (čímž bych si třeba v centru Prahy nebyl tak jistý). Ale pro jistotu jsem měl v japonštině připravenou větu: "Babičko, proč máš tak velké oči?", která by třeba zasloužilého člena jakuzy jistě rozesmála a on by si mne oblíbil jako veselou kopu. Pokud bychom tedy (ach jo...) měli aspoň trochu podobné kulturní kořeny.

Máte pravdu, radši to se svou mizernou výslovností nebudu zkoušet :-).

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 21. července 2014 v 17:42 | Reagovat

Tak tou babičkou jsi mne vážně rozesmál! A docela věřím že by ti ten Japonec možná i slušně odpověděl.....a když se tam tak pěkně procházíš, tak co Edó a samurajové? V noci, na Ginze, tajemno.....no to asi ne, spíš hlava na hlavě.... Tak gejši počítám najdeš častěji. A propó! Mám k tobě prosbu, kdybys nějakou fakt pěknou potkal a ona měla ve hlavě ty Kanzhashi Tsumami ozdubky s kterejma blbnu já, vyblejskni mi jí...tedy pokud za to nebude chtít nějaký ten jen :-D  Díky :-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 21. července 2014 v 18:22 | Reagovat

Ty teda vlezeš všude. No jsi tam už jednou byl a trošku víš, co můžeš čekat. Stejně tě obdivuju. Kde jsi přišel na záměr jezdit si zrovna do Japonska? Něco jsem na tvým blogu zasklila? Tak - čekám na další reportáž... :-)

3 Radka Radka | E-mail | Web | 21. července 2014 v 18:53 | Reagovat

Opět zajímavé čtení a přiznávám, že sektu bych netipovala, spíš hru: kdo najde cizince z větší dálky?
Ale je tam krásně :-)

4 Sugr Sugr | Web | 21. července 2014 v 18:54 | Reagovat

Teda Petře, ty si poradíš v každé situaci, jen by mě zajímalo co by ti asi řekla ta "babička", které by třeba bylo 20 let a byla by to celkem fešanda? :-D
Radši bych volila neutrální oslovení! :-D  ;-)

5 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 21. července 2014 v 19:21 | Reagovat

Jak pilně evangelizují, hoši... teda, evangelizace je trefa vedle, ale 'šíří svou víru' je moc dlouhé. :-D
Ten evakuační plán proti tsunami je zajímavý, to by mě nenapadlo, snad vidím, kde je kopec, ne? :-D

6 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 21. července 2014 v 19:28 | Reagovat

Líbí se mi tvůj smysl pro humor i v zapeklitých situacích :-)Ten strom je opravdu zvláštní, jakoby rostly kořeny nahoře místo koruny. Tak šťastnou cestu:-)

7 Sarinka Sarinka | Web | 21. července 2014 v 20:05 | Reagovat

Fotografie sú naozaj nádherné :)

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. července 2014 v 20:33 | Reagovat

Jsem zvědavá, kam se ještě vsoukáte. Hlavně to tam vyfoťte. Třeba tu větu ještě využijete. Zajímala by mne reakce místních. :-D

9 Miloš Miloš | Web | 21. července 2014 v 21:04 | Reagovat

Dost mě překvapuje uctívání Buddhy. Myslel jsem, že se to týká hlavně Thajska, Laosu, Barmy, Kambodži, ...

Ten "polotunel" má docela originální klimatizaci :-)

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 21. července 2014 v 21:59 | Reagovat

Jenom aby ses nespletl a neřekl:
"Babičko, proč máš tak ŠIKMÉ oči..."

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. července 2014 v 0:42 | Reagovat

[1]: Podívám se, gejši - to bude asi nejspíš až Kyoto. Jen upozorňuju, že se většinou pohybuju na úplně jiných místech, než gejši vyhrávají na šamisen.

[2]: Japonsko mi realisticky a férově představil jeden báječný člověk, kterého moc obdivuju. Nemohlo mít lepší doporučení.

[3]: No, řekl bych, že jestli hráli takovou hru, tak "můj" pán zatím vede :-).

[4]: Takové se myslím v nočních parcích běžně nevyskytují ani v Japonsku. Ale je pravda, že mě překvapilo, když jsem viděl několik mladých žen vesele za tmy parkem běhat.

[5]: Kopec ano, ale jak je vidět, může lamat jeho výška. Člověku se zdá, že je na kopci a nic se mu nemůže stát, a vlna má nakonec 10 metrů navrch.

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. července 2014 v 0:48 | Reagovat

[6]: Snažím se brát to s nadhledem. I když v reálu situace připomíná spíš trable :-)

[7]: Díky, jsou to jen takové pohlednice.

[8]: Já už radši japonsky moc nemluvím. Kdysi jsem to vyzkoušel a místní ze mě byli do té míry paf, že všech svých patnáct naučených slovíček radši tutlám.

[9]: I Kamakura má šintoistické chrámy, ale přibližně v poměru 3:1 (aspoň co do počtu) tam vedou svatyně budhistické.

[10]: Jsem v klidu. Slovo "šikmý" jsme ještě neprobírali :-).

13 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 22. července 2014 v 7:10 | Reagovat

Od temy, ale asociacia na Ginza: Stojime tam a cakame na na prave objednane taxiky, ked zazvoni mobil. Mam sa ist pozriet na hlavne nadrazie v Zürichu, robia tam Verdiho Traviatu na perone, prenasa to aj TV. (Pochopitelne som nestihol...)

Tak pred dvadsiatimi rokmi by take nieco mozne asi nebolo, telefon o Traviate a prave v Ginza!

Ani asi aby v poslednej putike v "Kamasutre" (stale som si to meno plietol) mali absolutne cistucky zachod so sprchou. Pokrok nie je asi k zadrzaniu. ;-)

14 VendyW VendyW | E-mail | Web | 22. července 2014 v 8:15 | Reagovat

[11]: Pro mne kdyby se mi ty fotky dostaly do ruky by to byl skvělý studijní materiál....a co potom kdyby to bylo skutečné.....budeš muset nějako obrat! :-D  :-D  :-D. To víš mi tvořilové jsme magoři, jak se do něčeho dáme tak nevíme co dělat roto aby jsme se dostali k originálu :-D

15 matka matka | 22. července 2014 v 10:01 | Reagovat

Sleduji Vaši cestu lemovanou chrámy, mosty, kameny, lidmi, ....

16 Jarka Jarka | Web | 22. července 2014 v 10:50 | Reagovat

Dívám se na ty fotky a musím obdivovat tu úpravnost a čistotu, nikde nevidím snad ani smítko i schody v chrámech jsou vymetené do všech záhybů a rohů. Přestože je vidět, že je všude přelidníno, necítím z fotek chaos a je-li nějaký, tak je jistě dobře organizovaný. :-)

17 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 22. července 2014 v 12:14 | Reagovat

Lekla jsem se, dvacet lidí ,ale dobře to dopadlo, nikdy nevíš kam tě odvedou a co se bude dít. No, dobrodružství do neznáma je pryč. Všude je to tam tak krásně upravené a čisté. Zvon vypadá obrovsky. Polotunel je taky zajímavá stavba, otevřený, aby tam šlo světlo, to je hezké. 16m  nad mořem a ten zajímavý strom, jako by ho někdo sloupal z kůry a vystavil jako samorost, hodně zajímavé a opět krásné prostředí, čisté, upravené. Koukala jsem jak je kimono praktické a dokonce i mužským sluší a modré, krása a slavnost, to je asi pěkná akce a zvlášť, když bude v chrámu. Těch Buddhů je tam taky docela dost, ale ten obrovský, jak můžeš dovnitř je zajímavě stvořen a okna na zádech jsou jako malá křídla. Tvoje věta v japonštině o babičce mne rozesmála. Další den plný krás a objevování za tebou. Fotky krásné a vyprávění k tomu báječné.
Tady konečně sluníčko, sice větrno, ale nebouřkově a s krásným svěžím vzduchem. Napršely jen necelé 4 milimetry vody, takže nic moc závlaha, ale dýchá se volněji. Měj se krásně a s netrpělivostí očekávám další reportáže o tvé dobrodružné cestě. Opatruj se. :-)

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2014 v 11:36 | Reagovat

[16]: Ano, v organizaci jsou tu skvělí. Je pravda, že mě ta míra organizovanosti někdy překvapuje a někdy ji nechápu, např. když asi šest cestujících při výluce navigovali na místo, kde stál autobus (hned vedle východu z nádraží) čtyři praporečníci. Ale když se něco opravdu semele, je to velká výhoda.

[17]: Já myslel, že to je nějaká mejlka, že si mě spletli jako Františka Koudelku a užuž jsem se chystal zarecitovat osvědčené "Růže k lásce schůdeček, s úctou Béda Hudeček!", ale nakonec se to vyjasnilo.

19 Jarmila* Jarmila* | Web | 26. července 2014 v 23:53 | Reagovat

Moc se mi líbí tamní chrámy a zahrady.
Strom je opravdu zajímavý. Docela bych chtěla vědět, co je zač.
Krásné fotky. :-)

20 Vendy Vendy | Web | 7. srpna 2014 v 21:05 | Reagovat

Takže římský katolík, jo... :-D Vida, jak se můžou některá náboženství hodit.
Bylo to stejně zajímavé setkání, kdoví, co zamýšleli. Chtěli zverbovat? Nebo se jen podělit o zážitky a o víru? :-)
Vše dobře dopadlo a díky tomu vidím další krásné záběry. Značky o tsunami jsou znepokojující, ale praktické. Budha mě ohromil, ale i rozesmál, luftující křidýlka okýnek jsou vážně legrační. (Ale pssst... ;-)  :-D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama