Japonsko - Den 7.: Pro milovníky schodů (chrámový komplex Jamadera)

24. července 2014 v 18:20 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Taková kapela "Nahoru po schodišti dolů band" by se na takovém místě musela dokonale vyřádit. Stačí dole zaplatit drobný poplateček 300 jenů a máte před sebou k individuálnímu zkoumání veliký chrámový prostor s mnoha různými objekty. A podotýkám, že nejde jen o stavby, ale i o všudypřítomné kamenné objektíky, sošky, nápisy vytesané do kamenů nebo namalované na skále. Jen všechny ty objekty jsou spojené soustavou schodů, kterých je odspodu až k nejvyššímu z nich celých 1000. Také vám to napůl pokorně a napůl škodolibě ukazují průběžné cedule, které počítají, že výškou a námahou zatemněná mysl nebude schopna ani nejjednodušších matematických úkonů, takže se vždycky dozvíte, kolik schodů už máte za sebou a kolik vám jich ještě zbývá. Ale to se počítá jen hlavní schodiště, ne různé odbočky a zákoutí, do kterých je možné ještě cestou vzhůru nakouknout.

Vlastně to dohromady není nic komplikovaného: Starý cedrový les, prudký kopec s občasnými vysokými skálami a mezi tím schody a schody a schody, které tohle všechno bohatství spojují. Celé se to jmenuje Jamadera, jama znamená hora, tera zase klášter, takže dohromady horský klášter - jak říkám, nic komplikovaného. Jen je to tu k práci a povznesení ducha už více než 1100 let.



Jedna ze skal, kolem které se jde je doslova posetá drobnými japonskými mincemi, převážně jednojenovkami. Ono se taky pro tyto mince hledá těžko uplatnění, když to odpovídá asi našim dřívějším dvacetníkům a přitom se výrazně nedoporučuje nad takovými drobnými v obchodě nebo ve službách jen tak mávnout rukou. Kdyby Japonci hráli mariáš, tak by využití bylo více, takhle se drobné jenovky objevují často právě na místech různých oltáříků. Tady jsou lesklé mince zakomponované do průběžně vznikajícího umělecko-duchovního obrazu.



Postupně se před návštěvníkem otevírají jednotlivá patra kláštera, který jinak nese správně jméno Riššakudži (to je tedy zase transkripce, hrůza!) a byl založen v roce 860. Samozřejmě v průběhu let a historických potyček se klášter postupně proměňoval a přestavoval, ale důležité je, že v tomto místě klášter opravdu nepřetržitě funguje od roku 860. Moc takových míst u nás doma, myslím, nemáme.




Každý z návštěvníků volí různou metodu výstupu: Někteří stoupají rozvážně a rovnoměrně (k těm bych rád patřil já, ale ono to s foťákem v ruce tak docela nejde), jiní různě odbíhají, aby fotili postupně se objevující výjevy; ti většinou přicházejí do cíle s velkou ztrátou na první skupinu vytrvalců. No a pak ještě existuje speciální druh lidí, já jim pracovně říkám "pižlíkovci" :-), kteří berou výstup převážně jako sportovní výkon a nejlépe s co největší zátěží (aby to "na cvičišti" měli co nejtěžší) vyběhli schody na jediný zátah a se správným rytmem dýchání.


Řekne-li se starobylý klášter, vypadá to na poslech skoro, jako kdyby tady nebyla žádná civilizace, ale přitom skoro v každém "patře" komplexu se dá nakoupit spusta upomínkových i duchovnímu poslání sloužících předmětů, v nejhornějším objektu dokonce prodávali sami mniši. Nebo najednou narazíte uprostřed výstupu na normální poštovní schránku a zprvu máte pocit, že byste to užuž měli kvůli příznakům výškové nemoci otočit zpátky do údolí, protože to prostě musí být halucinace.



Doslova orlí hnízdo - často fotografovaný objekt (aby taky ne!) na skále, který je vidět daleko do údolí a všichni se při pohledu zdola uklidňují, že tudy určitě stezka pro obyčejné turisty bez cepínů a karabin nevede - se v současnosti maličko opravuje. Přece jen - kdyby se ponechal vývoj celého areálu jen na přírodních silách, asi by z kláštera za chvíli moc nezůstalo.



Docela pěkně tvarovaná krajina vládne i v okolí Jamadery. Je až s podivem, jak se krajina během necelé hodiny jízdy vlakem ze Sendai promění. Když jsme stoupali do hor a přejížděli tak hluboce zaříznuté potoky a říčky, že dole pod vlakem nebyly skoro ani vidět, říkal jsem si nervózně, jestli jsem dnešní výpravu nepodcenil. Neměl jsem totiž žádné oblečení do zimy ani boty do hor, byť obojí kvůli Fudži i výletu do Japonských Alp ve výbavě mám. Ale opět se v Jamadeře setkávaly úplně odlišné skupiny turistů - jedni vybavení pěkně po horalsku i včetně trekových hůlek, jiní jen v žabkách nebo dokonce - zřejmě duchovně založené modelky - na hóóódně vysokém podpatku (podotýkám ovšem, že jsem tentokrát na schodech neviděl nikoho z turistů v kimonu). Závěr: Žádného speciálního vybavení netřeba, bohatě postačuje odhodlání. Jen když začne pršet, samotné odhodlání klouže mnohem víc než když od začátku spolupracuje s předvídavostí :-).



Jak už jsem uváděl, klášter nesestává jen ze staveb, ale patří k němu i mnohé drobnosti movité povahy, které lemují cestu vzhůru. Těmi je pak vyplněno kdejaké volné místo, třeba jako v téhle apartní "poličce" ve skále.



No a to už jsme úplně nahoře, v nejvyšším objektu klášteru. Výš ještě vedou lesní cesty, ale jsou zapovězené a turista se na ně nedostane. Speciální cedulka vás uvědomí o skutečnosti, že jste už 1000 schodů urazili a jste tedy NAHOŘE. Dá se tu i chvíli pobýt, nikdo vás nehoní, ostatně od buddhistů bych to ani neočekával.



Interiér jednoho z chrámů. Samozřejmě - jen z ruky a cca vteřinová expozice, takže omluvte jemné chvění.



Některé objekty jsou skutečně veřenosti nepřístupné, třeba jako tento altán ve skále naproti.




Dole pod chrámem jsem v jednom krámku ochutnal podivné tepelně upravené koule na špejli, o kterých mi paní, co je prodávala, řekla, že jde o jakési japonské "ovoce" zvané "konnijaku" a překvapivě mi doporučila si na ně máznout ostrou hořčici. A víte co? Ono to bylo dohromady moc dobré!

Už zítra moje cestování po oblasti Tóhoku, tedy severního Honšú, končí. Na jednu noc se vracím do Tokia, ale bude to jen technický přesun, protože odtud další den odletím na severní ostrov Hokkaidó, kde strávím dalších pár - doufám - pestrých dní. No a věřím, že náš dálkový japonský blogový autobus bude ještě další cestující nabírat. Místa je tu ještě dost :-).

-------------------
Již tolikrát zmiňovaný básník Macuo Bašó si na svých toulkách udělal čas i na Jamaderu a dokonce jí byl inspirován k jednomu konkrétnímu uchovanému haiku:

Ticho -
jen křik cikád
skalami proniká.

Dobře vím, že přestože jsem viděl nejspíš stejné skály a slyšel podobné ticho (vyplněné podobným řevem cikád), určitě nebudu psát stejně laděné haiku. Ale co třeba využít dnešní motiv jinak:


Haiku čerstvě roztrhaných mraků

Schůdek po schůdku

skalami, lesem cedrů

za sluncem v tobě.


Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 24. července 2014 v 19:30 | Reagovat

Jsem tu stejně jako ty. Z místečka v autobusu pozoruju, co jsi nám dnes naložil. A jsem ráda, že jsem těch 1000 schodů nemusela lámat. Vylámal jsi je za nás; proto budu zase napjatě čekat, co bude po "technickém dnu" v Tokiu následovat. Přeju ti oddech a další zážitky - i pro nás :-)

2 Miloš Miloš | Web | 24. července 2014 v 20:15 | Reagovat

Ilona-pižlík by schody vyběhla pětkrát nahoru a dolů a pošesté by už mohla fotografovat :-)
kdybych pátou fotografii viděl samotnou bez přiřazení k Japonsku, ani by mě nenapadlo, že patří sem. Klidně bych si ji dovedl představit i v Beskydech, na východním Slovensku nebo v severských zemích.
Výhledy shora musely být nádherné.

3 Sugr Sugr | Web | 24. července 2014 v 20:55 | Reagovat

Ani nemusím být Pižlík a naběhám se v práci víc než lidé po těch schodech! O_O
Těžko uvěřit? Lehko! :-) Petře moc se mi líbí to zajímavé mistrovské dílo mincovní - kolik je tam vlastně bohatství celkem? Určitě to ještě nikdy nikdo nespočítal, viď? ;-)  :-D

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 24. července 2014 v 21:06 | Reagovat

Slunce v duši? :-) Kláštery v oblacích? Trošinku mi to připomíná řecké Meteory. Nádherné stavby, obojí. Teda ale těch schodů tam je jako máku:-) Šťastnou cestu:-)

5 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 24. července 2014 v 21:52 | Reagovat

Pižlík? :-D Jak jsi na tohle slovo přišel? :-D
... Hmm, tohle je pro mě mnohem lákavější výlet než velkoměsto. Škoda, že zase o kus cesty přijdu. :-(
A musím uznat, že ač mi haiku moc neříká, na rozdíl od díla zde zmiňovaného umělce z té tvojí vážně dýchá myšlenka (on mě jistě omluví, jakožto neznalce). :-)

6 Mirielka Mirielka | Web | 25. července 2014 v 7:59 | Reagovat

Krásné, jsem ráda, že jsi ty schody zdolal za nás a nechal jsi nás nakouknout i do tohoto krásného chrámového komplexu. A přiznávám, že bych na těch schodech tvořila asi další zajímavou skupinku - ten, kdo ujde pár schodů a pak je pěkně vydýchává. Většinou to maskuju tím, že fotím :-D  :-D A pižlíkovec je výborný výraz, kam ty na to chodíš? :-)

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 25. července 2014 v 8:43 | Reagovat

Evokovalo mi to písničku "Takový schody do nebe"; ani nevím, kdo ji vlastně zpíval...

Líbí se mi ta skála plná mincí.

8 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 25. července 2014 v 9:27 | Reagovat

Páni, tolik schodů, ještě že jsem je nemusela šlapat, i když, asi bych šlapala, o tu krásu bych nerada přišla. Úžasné stavby, příroda překrásná. To byl úžasný zážitek. Tak teď odpočinek, pak přesun a hurá za novým dobrodružstvím. :-)

9 VendyW VendyW | E-mail | Web | 25. července 2014 v 9:43 | Reagovat

Cha, co by za to Pižlík dal, kdyby tu měla v Čechách něco takového k dispozici. Já sam bych nahoře padla na hubu a tři dny se vzpamatovávala. Naprosto mi stačilo těch pár scodů v Krásné Lípě na stezce do skal. Možná že to dělala i ona trochu poalkoholová indispozice, ale je fakt že mne to dokonale probralo a srovnalo do latě. Líp než nějaká alkasralka :-D. No a k tomuhle výtvoru přírody i lidí mohu jen říct Krása, krása, krása.....

10 Vendy Vendy | Web | 25. července 2014 v 14:10 | Reagovat

Úžasný výšlap, fotky i závěrečné haiku. :-)
Asi bych patřila k té druhé skupině, k té, co přád odbíhá. Pižlíkovci mě pobavili! A na světě je nové pojmenování :-D

11 matka matka | 25. července 2014 v 15:02 | Reagovat

kořeny stromů
chvění jejich lístečků
věčnost hlídají

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. července 2014 v 17:00 | Reagovat

Pokud hledáte reportáž z osmého dne, hledáte marně. Dnes nestíhám, po zajímavém dni se vracím na otočku do Tokia a v sobotu letím na Hokkaidó. Když to dobře dopadne, zítra vyjde "dvojčíslo" :-)

13 Lukáš Lukáš | Web | 26. července 2014 v 13:17 | Reagovat

nic ve zlém jako ale... ta první fotka zhora mi připomínala prostředí brněnské Zoo. Ale fakt že jo... :-)

14 Janinka Janinka | E-mail | Web | 26. července 2014 v 13:53 | Reagovat

Překrásné stavby a poutavé povídání k tomu. Termín polička ve skále je naprosto dokonalý! :)

15 Takara Takara | Web | 27. července 2014 v 0:41 | Reagovat

konnyaku> je vyráběno z rostliny zvané Konjac, nebo taky ďábelský jazyk, dominikánský, ďábelský jazyk. Je to vyráběné z kořenu a je to takové želé. prostě moje neoblíbené žužu (dávat pozor na výslovnost, protože konyaku znamená zásnuby!)
Yamadera byla super na podzim, listí se žlutilo a červenalo. Kamarád šel schody v zimě a říkal, že to bylo "o hubu" :-D

Na Hokkaidó jsem zvědavá, protože to je jediný z hlavních japonských ostrovů, který jsem zatím nenavštívila. Hlavně ať ti tam moc neprší :-)

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. července 2014 v 13:16 | Reagovat

[13]: Myslíš pavilón šplhavců? :-)

[14]: Takových drobností tam bylo cestou spoustu, ale to bych jen fotil a na schodech bych byl doteď :-).

[15]: Tak to s těmi zásnubami je dobré vědět. Když se něco nezdaří, dá se to zkusit svést na pouhé nedorozumění: "Nevím, jak to pochopili ostatní, ale mně šlo od samotného začátku jen a jen o želé!" :-)

Ale prší. A jak! Zítra to má ustávat, ale když jsem před chvílí v Sapporu v tom největším dešti a vichru měnil hotel, měl jsem na jazyku leccos, jen ne jemné slovní hříčky :-). Tak uvidíme, třeba to se mnou Hokkaidó ještě zkusí.

17 Jarmila* Jarmila* | Web | 27. července 2014 v 15:56 | Reagovat

Krásný komplex, ale ty schody by mě zabily. :-)  :-(

18 Radka Radka | E-mail | Web | 27. července 2014 v 18:42 | Reagovat

Nechci se mistra dotknout, ale Tvá haiku jsou mému vnímání blíže ;-)
Už sedmý den a stále obdivuji Tvé cestovatelské zážitky :-)

19 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. července 2014 v 13:48 | Reagovat

[17]: No, je pravda, že bezbariérový přístup tu chybí. Ale překvapilo mě, jak staří lidé vyběhli nahoru jako čečetky.

[18]: Mistr dotčeně mávnul rukou, že mu to nevadí. A já se rozhodně nebudu přetvařovat, že mě to netěší :-)

20 userka userka | E-mail | Web | 4. července 2015 v 23:59 | Reagovat

Proč se nedoporučuje mávnout rukou nad těmi drobáky?

21 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. července 2015 v 0:36 | Reagovat

[20]: Všechny dostupné informace varují před zaokrouhlováním útraty a nechávání "dýška", kdekoli - v restauracích, obchodech i taxících. Patří prostě ke zdejší kultuře vracet přesně - tedy včetně hliníkových drobáčků. Pokud mám informace od některých známých pracujících ve službách ovšem tuto bezdýškovou kulturu japonští turisté vyvážejí i k nám, takže obsluha v hotelích nebo restauracích je vždy plná radosti, když přijede zájezd bohatých Japonců :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama