Japonsko - Den 8.a 9.: Nekrmte opice (vodopád Akiu Otaki, cesta na Hokkaidó)

26. července 2014 v 16:24 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Sedím na letišti Haneda v Tokiu a čekám na to, až mě pustí spolu s dalšími lidmi do letadla směřujícího na Hokkaidó, konkrétně do Sappora. Pro tyto dny je to asi nejlepší varianta, protože Honšú zalila vlna veder. Nad Hokkaidó se ale vlní jakási oblačná formace a severní ostrov hlásí pokles teplot až někam k dvacítce a možná i pod ni. Zčistajasna je to na svetr, což je dobře, protože ho, sakra, nevezu jen tak na projížďku, ne?

Sluníčko jsem pocítil už včera, horko bylo od rána a tentokrát žádný milosrdný mlžný opar. Původní plán pracně vymyšlený cestovní kanceláří - tedy cestu na sever do Morioky a Miyagi a obdivování krásného pacifického pobřeží - jsem obratem pár mozkových buněk zrušil, bylo to hodně náročné na cestování a na čas. Protože mě ale během výletu do Jamadery velmi zaujalo členité vnitrozemí, požádal jsem o spolupráci velmi snaživé dívky z hotelové recepce, které měly opravdu dobrou vůli mi pomoci, ale narážely na drsnou jazykovou bariéru a moc se jim ulevilo, když jsem přistoupil na kompromis, že čísla můžou říkat japonsky, protože to zvládnu líp než přemýšlet, co asi chtěly říct v jejich "japlish". Společně jsme připravili náhradní program, konkrétně fotografický výlet k vodopádu Akiu Otaki.

Protože jízdní řády "vesnických" autobusových linek jinak než v japonštině nejsou k mání, potřeboval jsem nezbytně pomoc místních. Je pravda, že slečny v recepci by se pro zákazníka doslova přetrhly, jenže ta snaha byla děsně překotná a já je musel při tom pomáhání pořád krotit a kontrolovat, aby mi nenašly nějakou úplnou ptákovinu ("Jak je možné, že tady v tom názvu zastávky chybí tenhle znak? Není to náhodou zastávka Akiu Otaki Onsen? To by mohlo vypadat podobně. Ale tam já nechci, já chci na zastávku poblíž vodopádu Akiu Otaki a ta je úplně někde jinde a má jako třetí znak takového toho stojacího panáčka. A proč je tahle tabulka dvakrát s podobnými časy a co znamená tenhle cancourek v poznámce? Aha, jede jenom o víkendech... Ale já přece chci jet v pátek!"). Bylo to náročné pro obě strany, ale výsledkem byl jasný vytištěný itinerář s přesnými přestupy, naučil jsem se rozeznat názvy důležitých zastávek, abych - znáte to jistě ze Zlatovlásky - ani nedolil, ani nepřelil, a vyrazil jsem poznávat specifika těch úplně nejvedlejších dopravních spojů. Chvíli šinkansen nebo letištní VIP salónky, chvíli venkovský autobusík, kterým cestuje jen jedna školačka a já - život je různorodý, tak se mi to líbí!

Cestování autobusem je vůbec v Japonsku pro Čecha zážitek. To, že si v Čechách koupíte lístek hned po nástupu do autobusu, má třeba tu výhodu, že když nastoupíte omylem do špatného autobusu, řidič se vám sice vysměje a má často blbé poznámky, ale se špatným autobusem prostě neodjedete. Tohle se vám ale v Japonsku klidně může stát. V pohodě nastoupíte, nikdo o vás nejeví moc zájem, místní lidé navíc mačkají různá hejblátka a pípají si různými kartami v různých přístrojcích, ale vy můžete být v klidu až do okamžiku, kdy chcete vystoupit. Pak si na ceduli musíte najít tu správnou cenu a správnou částku hodit do správného otvoru. Já třeba použil omylem otvor hned vedle a automat mi místo kýženého zaplacení jízdenky poslušně rozměnil na ještě menší mince, než jsem vložil. Kupodivu, všechny ty různé přístroje - a i venkovský autobus jich má spousty - precizně fungují, dokonce i ty, které nejsou přímo u řidiče. Umím si představit, že v Čechách by byly do týdne z poloviny mimo provoz, a to by ještě v sobě nesměly mít ani špetku kovu. Výhodou naopak je, že si podle autobusu můžete opravdu řídit hodinky. Ne jako u nás, kde si občas řidiči "nadhánějí", nebo dokonce v Řecku, kde si každý autobus jezdí podle toho, jak to momentálně vyjde, a s minutovníkem podle stanic si nikdo nedělá starosti.

Nakonec všechno klaplo a přesně v plánovanou minutu poslední školačka v autobusu osiřela, protože jsem vystoupil, abych mohl obdivovat a fotit 55 m vysoký a docela mohutný vodopád Akiu Otaki.

Autobus mě vyklopil v místě, kde to vodopády nepřipomínalo ani trochu. V cestě stál tichý mírumilovný chrám, jaký bych u bouřícího vodopádu nečekal, a na jeho zahradě nádherný staletý cedr, a teprve když se prošlo chrámovou zahradou kousek ze svahu, začalo být slyšet, že někde dole teče voda.



V lese pod chrámem je udělaná improvizovaná vyhlídka, kde byl - i když celkově bylo v okolí lidí jako šafránu - prakticky pořád někdo. Přičítám to i faktu, že z hluboké propasti s vodopádem proudil skoro ustavičně docela svěží vzduch, což bylo ve včerejším vedru velmi osvěžující.



Chvilku jsem se bál, že tahle vyhlídka bude i poslední, a fotky tedy nebudou k ničemu, ale nakonec se objevila úzká stezička od hlavní silnice, která po vysokých schůdcích klesala až k hladině řeky, jejíž je vlastně vodopád součástí. Konečně jsem využil svou plnou fotografickou polní, protože stativ se na focení vodopádů znamenitě hodí :-). Na následující fotce je dobře vidět, jak po dopadu vody vzniká bohatá vodní tříšť, která jako by vytvářela "inverzní" vodopád stoupajících kapiček.



Návštěvníci přicházeli ve vlnách, chvíli nebyl u "paty" vodopádu žádný turista, chvíli to tam vypadalo jak na pouti. Pro mne bylo zajímavé sledovat při práci jakéhosi chlapíka s vrcholným fotografickým vybavením, který nakonec podobně jako já strávil u vody více než dvě hodiny. Nakonec jsme si dokonce trochu popovídali, vyměnili kontakty a ukázali pár fotek, které jsme si ze slušnosti (jsme přece v Japonsku) navzájem pochválili.



Věcí, která mě znervózňovala, bylo upozornění na místní medvědy. Často na toto téma žertuji, ale je pravda, že jsem si neuvědomil, že tohle už je jejich tradiční revír. Ani mě to tolik neznervóznilo pro aktuální odpoledne, jako spíš zpětně, protože po prohlídce krásného klášterního komplexu Jamadera jsem si odpoledne udělal malou solitérní procházku do jednoho zpola cedrového a zpola bambusového lesa kolem potoka odvodňujícího údolí. Ještě jsem si z legrace představoval, že by mi mohl medvěd zvedat závoru na cestě údolím. Ještěže mám s sebou posledního půl roku pořád v kapse malý zvoneček, ten prý se na medvědy doporučuje podobně jako na upíry česnek. Nevím ovšem, jestli i se stejnou účinností.



Třeba mi někdo znalý japonských znaků vysvětlí, že ve skutečnosti nejde o varování před volně žijící lítou šelmou, jak si ho interpretoval romantik ve mně, ale ve skutečnosti jde o pozvánku do zde hostujícího cirkusu nebo dokonce úřední předvolání medvědů na povinné přeočkování na nejbližší zdravotní středisko.

Kromě varování před medvědy, které znám aspoň ze Slovenska, jsem ale poprvé v životě narazil na varování před krmením opic. Varování je vyvedené formou žertovného obrázku, na kterém je milá opička, jíž nějaký nelida odpírá banán. Možná proto se opice urazily a ani jedna se u vodopádu neukázala, i když několik dětí, které se u vodopádu ráchaly, může snad být považováno za chybějící mezičlánek. Vědom si důsledků, které by pro mne překročení zákazu znamenalo, jsem pro jistotu ani těmto polodětem žádný banán nedal. No a úspěch kampaně "Nekrmte opice poblíž vodopádu Akiu Otaki" podtrhla i skutečnost, že ani mně nikdo za celou dobu nedal ani zobnout.

Mimochodem, kdo si myslí, že jsem u vodopádu pořídil i pár infrafotek na rozšíření své infračervené sbírky, má samozřejmě pravdu. Jen jsem zatím nestihl fotky upravit; jestli se něco povedlo, jistě o to nepřijdete.

Vpředvečer odjezdu ze Sendai jsem ještě udělal pár bláznivých fotek z ulic. Čekal jsem, že moje operování se stativem nad nejrušnějšími ulicemi Sendai neprojde bez náležité pozornosti. Kupodivu prošlo, aspoň se tím zatím tak mohu uklidňovat. Nakonec právě na tuhle fotku nebyl stativ vůbec třeba.



No a pak už jsem sedl po celodenním toulání do podvečerního šinkansenu a za pouhou hodinu a půl jsem byl opět zpátky v Tokiu. To tak je u mne vždy: Hodinu na cestu a pak dvě hodiny hledání východu z nádraží. Včera už jsem začínal být nevrlý. Byl jsem fakt docel unavený z toho celodenního chození v horku (navíc Tokio zalila horká vlna, takže jsem měl pak přes noc na pokoji buď arktický severák od klimatizace nebo 32 stupňů ve stínu), bloudil jsem po ruzných vlakových linkách a linkách metra, postupně jsem se vracel na místa, kde už jsem byl dříve, a nakonec jsem byl rád, že jsem v půl desáté dorazil na hotel.

Nedělá mi už ani tak problém se orientovat na povrchu, ale pořád ještě nezvládám umné japonské propojení mezi obchodními domy a nádražím. Každé nádraží ve větším městě je totiž hlavně obchoďák, ze kterého na některých místech odjíždějí či přijíždějí vlaky. Docela mi vadí, že když chci vyjít ven z nádraží, pletou se mi do cesty celá patra zboží různého sortimentu. Najednou se vlaky někam schovají (asi si právě něco zkoušejí v kabince v oděvech) a zůstanou jen obchody. Myslel jsem, že vycházím z nádraží a najednou jsem v prodejně klobouků, která na všech stranách sousedí jen s dalšími prodejnami. Prostě záhada! Dnes se mi v Sapporu na cestě z letiště jakýsi hoch ptal, jestli mě může někam nasměrovat. Řekl jsem popravdě, že potřebuju jen ven z toho mnohapatrového obchodního labyrintu a když budu venku, už si poradím. Když začal líčit, kterak musím nejdřív rovně, pak dvakrát zatočit doleva, občas sejít do nižšího patra, kudy vede zkratka... No prostě buď jsou Japonci mistry v orientaci, jinak by jich muselo každý rok spousta bídně zahynout ublouděním v těchhle megagigacentrech, nebo já jím nejsem. Připouštím, že spíš to druhé.

Teď už jsem v Sapporu a mám poprvé od začátku pobytu trochu rozměrnější pokoj. Tokio je malými pokojíčky (pokud si tedy nezaplatíte císařské apartmá) pověstné a v Sendai to bylo podobné. Tady v Sapporu mám jednak možnost pořádně a poctivě vybalit a rozvěsit věci poprvé na ramínka, a jednak nechat všechny věci pořádně vyvětrat na normálním osvěžujícím vzduchu, ne v žádné prádelně, kde jsou oděvy vlastně permanentně navlhlé.

Tedy, sláva Sapporu, zítra mne odtud čeká celodenní výlet a na cestě by měla být taky jedna sopečka, tak když bude hodná a nebude moc prskat, zítra bychom si tady mohli aspoň její základní nacionále představit.

Jestli tedy při cestě na sraz opět nezabloudím mezi své oblíbené klobouky :-).

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 26. července 2014 v 17:27 | Reagovat

Hned jak jsem četla vodopád bylo mi jasné co bude následovat. Ale....musím být trošku oprsklá a hanět. Čekala jsem tedy těch vodopádových podstastně víc. Věděla jsem že budou móc pěkné a tak jsem byla natěšená, ale jen tři ???????? No já vím, jseš umělec na výběr, ale stejně..... :-D  :-D  :-D

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. července 2014 v 17:37 | Reagovat

[1]: Klidně haň :-). Fotek mám dost (celkem 30 a dalších 6 v infra). Ale znáš mě, snažím se do jednoho článku nedávat víc podobných fotek, ostatně proč taky? Jsem zastáncem toho, že si každý fotograf musí umět vybrat. Pravda, nejvíc jsem si dal záležet na té infraverzi, ale tu musím teprve dodělat a v příštích dnech to určitě nebude.

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 26. července 2014 v 17:39 | Reagovat

[2]:Však já vím proto jsem ti to psala, že jseš umělec na výběr. Tohle já prostě neumím :-D  :-D ale na tu infrapotvoru se těším. Jo, a zapoměla jsem ti pochválit tu večerní "mazanici", je fakt dobrá!

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 26. července 2014 v 18:29 | Reagovat

Už kolikátý den a jsi živý a cestuješ, fotíš a dnes jsi dokonce provětral své příslušenství. Takže jedeš dál. Fotky chválím, při všem bloudění jsi je udělal a dá se poznat, o čem jsou. Tak zase příště :-)

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 26. července 2014 v 19:45 | Reagovat

To je hezký zvyk, pochválit si fotky...

6 Lukáš Lukáš | Web | 26. července 2014 v 19:57 | Reagovat

[5]: no člověk by si měl umět pochávlit nejen fotky ale i jiné věci ve svém životě (a ne se jenom hanit) :)

7 Jarmila* Jarmila* | Web | 26. července 2014 v 20:44 | Reagovat

Obdivuji tvoji schopnost se v Japonsku domluvit, dojet někam dopravními prostředky, (kromě nádraží) se neztratit a udělat krásné fotky. :-)

8 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 26. července 2014 v 23:14 | Reagovat

Petříku, ty nás šidíš, takové nádherné místo a jen pár foteček ??? a kvetou tam vůbec nějaké květiny?
Jsi sice fotograf , co si musí umět vybrat, ale teď to neplatí, ty jsi totiž teď průvodce a vezeš sebou pár turistů a ty jsou setskra zvědavý na všechnu tu krásu, kterou jim musíš ukázat. Prosím, moc prosím o víc fotografií do článku. :-) Ať se ti daří.

9 Takara Takara | Web | 27. července 2014 v 0:27 | Reagovat

Medvědi, zatím jsem žádného v horách nepotkala, patrně kdybych potkala, nebudu schopná o tom vyprávět. Proto Japonci nosí takové zvonky, když jdou do hor (má to medvědy odrazovat, spoléhají na to, že medvědi jsou plachá zvířata) Nicméně, mě přijde, že to je spíš jako signál pro medvědy: "cink,cink,cink oběěěěěěěěd!" :-D

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. července 2014 v 12:51 | Reagovat

[3]: Jen se snažím podle starého pořekadla nečinit ostatním, co sám nerad :-) Jo, taky jsem zvědav na infrapotvoru, na letmý pohled by se něco urodit mohlo, ale to poznám, až se "negativu" podívám blíž na zoubek.

[4]: To jo, živý jsem, ale aktuálně pořádně mokrý. Na Hokkaidó přišla voda a já mám akorát výlety do krásných míst. Tedy krásných, pokud jsou aspoň trochu vidět, což dnes občas nebyly.

[5]: Taky to tak beru. Starý vánoční.

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. července 2014 v 13:06 | Reagovat

[6]: Každý potřebuje něco jiného. Pokud někomu dělá radost se hanět, nic proti tomu.

[7]: No, ono to s tím ztrácením je maličko bohatší, ale zatím jsem se vždycky nakonec našel :-)

[8]: Samozřejmě kytiček a drobných živočichů je tu spousta, ale kdybych všechno fotil, neměl bych čas ani koukat, a to beru pořád jako hlavní. Nechtěl bych fungovat jako právě někteří Japonci u nás, kteří vlastně nedělají nic jiného, než fotí, a pak si zpětně podle těch fotek rekonstruujou, kde vlastně byli a co dělali. No a to já radši koukám kolem sebe a něco zažívám a pak o tom někdy píšu a někdy mlčím, jak kdy :-). Pořád by to hlavně mělo zůstat blogovým článkem a tomu podle mého upřímného názoru příliš fotek škodí. I proto jsem po první cestě udělal tu svou japonskou "e-knihu", aby se do ní vešlo víc fotek, protože takový formát už žádné blogové limity nepotřebuje.

[9]: Dneska jsem takové zvonky viděl v "medvědím muzeu" u jezera Tója, když jezero samotné zmizelo v dešti a mlze. Pan profesor Pavlov by nám to s vlivem cinkání zvonečků vysvětlil. Je ale otázkou, jestli jim chutnáme. Já bych tedy před sebou dal rozhodně přednost lososu :-).

12 Miloš Miloš | Web | 27. července 2014 v 20:58 | Reagovat

Vodopády s inverzním proudem tříště jsou skvostné.

Nádraží či zastávky metra, resp. velké obchodní domy pronikají i do Evropy, např. se vyskytují ve Vídni. Tam se však člověk nemusí potýkat s asijským písmem a jazykovou bariérou.

Zvoneček na medvědy je cenná informace, do Nízkých Tater si ho pořídím.

Malinké hotelové pokojíky v kontrastu s vysokými cenami mají snad turisty odradit, aby do Tokia nejezdili.

13 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. července 2014 v 13:03 | Reagovat

[12]: Když jsem byl ve Slovenském ráji zase jsem nosil v kapse chřestící kovové mince. Medvědi mají rádi, když se s nimi zachází poctivě a mají přehled: Předpokládám, že si chytrýma telefonama předávají mezi sebou turistovy GPS souřadnice :-).

Tokio je v tomhle směru opravdu extrém. Tam jsem měl pocit, že musím vtáhnout břicho, a kdybych ho chtěl uvolnit, musel bych si na to už otevřít okno :-). Ale bane, mně nevadí ani tak stísněný prostor, ale docela mi vadí, když na pokoji není aspoň pokus o skříň a místo toho jsou tam jen dvě ramínka, která ani není kam pověsit. Nejlíp to vysvětlili v jednom hotýlku u letiště Haneda - nejspíš jako odpověď na nějakou stížnost - když namnožili do každého pokoje upozornění, že pokud má někdo málo místa, může své zavazadlo uložit pod postel, tam je místa ještě dost :-).

14 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 29. července 2014 v 1:44 | Reagovat

Srovnání japonských přístrojů v autobusech s našimi sběrnými surovinami mě pobavilo:-) Tvoje povídání je bezva. Škoda, že se na něj dostávám skoro vždy se zpožděním. Ty dvanáctky mě vycucávají čím dál víc O_O  :-D  :-D  :-D

15 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 29. července 2014 v 18:29 | Reagovat

Já se svým orientačním smyslem bych zůstala zcela jistě ztracená a uvězněná někde mezi obchoďákem a vlakem a bloudila bych tam jaklo bludný holanďan.
Medvědi jsou chytrá zvířátka, jen tak někdo je neoblafne. Slyší zvonek a jsou si pro oběd. :-) Cestování autobusem musí být pro Evropany určitě velkým zážitkem.

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 18:59 | Reagovat

[14]: Snad to bude umět potěšit i s odstupem :-)

[15]: Člověk si uvědomí, kolik úplně obyčejných věcí i u nás doma děláme úplně automaticky a nikdy bychom si nemysleli, že je někde jinde můžou dělat jinak.

17 Magda Magda | 4. října 2014 v 23:47 | Reagovat

Hledáte zajímavý tip na víkendový výlet? Už jste zkusili všechno možné a nevíte jak a čím zabavit vaše děti? My jsme si přečetli v tomhle článku www.erada.cz/?p=1212 tip kam vyrazit na hledání opravdových českých granátů a děti vybavené kladívky byly úplně usnešené. Ty starší kamarádky pak našli už obroušené v místní říčce opravdu výstavní kousky. Celý výlet jsme korunovali krásným výhledem z hradní věže na malebné okolí. Zkuste to taky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama