Japonsko - Den 18.: Na vrcholu krásné Fudžisan

6. srpna 2014 v 15:48 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči
Trochu jsem se bál, jak bude cesta od páté stanice narvaná. V sezóně Fudži - tedy v červenci a v srpnu - se tu prý někdy sejdou skutečné davy, člověk jde pořád v nějaké skupině nebo štrůdlu a v exponovanějších místech - zejména mezi stanicí č.7 a 8, kde se nestoupá štěrkem ale po pevných skalnatých úsecích, během kterých často přijdou k duhu napevno zabudované řetězy - se tvoří fronty. V takovém případě bych měl asi docela problém, protože mám za sebou nerad rychlejší šplhavce a pouštím je před sebe, no a to by se taky klidně mohlo stát, že bych pořád jenom pouštěl a sám nikam nelezl :-). Ale bylo to nakonec docela dobré, davy nebyly tak strašné, chodilo se po jednotlivcích a malých skupinkách a mezery byly i několikaminutové. Samozřejmě pořadí se stále mixovalo podle toho, jaké kdo zvolil tempo výstupu, kolik věnoval odpočinku na stanicích, byli dokonce i tací, kteří odpočívali vleže přímo na kraji cesty. Stávalo se proto, že jsme se s jedněmi lidmi míjeli několikrát a s jedním mladým japonským párem jsme už na sebe z legrace mávali, protože jsme se cestou minuli snad dvacekrát.

V jednom z předchozích článků (Fudži - příprava na výstup) jsem vám ukazoval Fudži z dálky, jak je v noci ozdobena provázkem světel, která lemují výstupovou trasu. Tak tady ta světla máte z větší blízkosti, ale ještě pořád ne zblízka. Takhle to vypadá, že je na trase jeden domeček za druhým,ale ony jsou ve skutečnosti mezi nimi dost velké rozestupy. Chaty slouží i pro nocležníky, hodně častý model je ten, že turisté jdou přes den, vyjdou až někam na 8. stanici, tam si odpočinou a trochu se vyspí a nechají se probudit kolem druhé hodiny, aby došli na vrchol na východ slunce. Stanice normálně fungují, dá se tu leccos koupit a zdejší personál rovněž na požádání vypaluje speciální značky každé chaty na dřevěné poutnické hole. Zároveň se ale všechno děje potichu, aby nebyli rušeni ti, kteří na chatách právě spí nebo se aspoň snaží podřimovat. Podle osvětlených duchů na výstupové trase je záběr odněkud zpod sedmé stanice, protože na cestě je ještě štěrk. Nad "sedmičkou" přišly krušnější časy na skále, tam jsem si vůbec fotit netroufal, abych nedostal od někoho do nosu, protože řada lidí tam měla problémy s hledáním správných stupů. Taky jsem se dostal do nepříjemností, ale vždycky jsem si vzpomněl, jak mi v Tatrách vysvětlovali správnou techniku používání řetězů, pořádně jsem se do řetězů zavěsil a nakonec to šlo.



Při výstupu na Fudži je pod horou vidět řada měst a městeček. Některé jsou vidět přímo, jiné svítí jako kdyby si tajně četly pod peřinou z mraků. V dálce na východě už začíná aglomerace Tokia, to je místo, kde se bude k ránu probouzet nový den.



Poměrně záhy bylo zřejmé, že bych musel hodně zrychlit, abych měl šanci dostat se na vrchol před východem slunce a na to jsem už neměl sílu, přece jen - už jsem stoupal víc než 10 hodin. V klidu jsem si tedy šel svým tempem, na všech chatách jsem nějakou dobu poseděl, na jedné jsem si dokonce dal horkou miso polévku, což začalo být nezbytné, protože jako kdybychom překročili nějaký bludný kořen - do vlídné a docela teplé noci znenadání vpadl jako zběsilý ledový silný vítr. Místy se stoupalo v závětří a místy naopak na otevřeném vichru. Ano, dobře jsem ho poznal, byl to stejný vítr, který mi tak znepříjemnil mou dávnou zářijovou noc na vrcholu této hory. A lidé, kteří ještě před chvílí měli jen krátké rukávy a kraťasy se najednou začali balit do dalších a dalších vrstev oblečení, nasazovali si teplé čepice a došlo i na huňaté rukavice, které byly nad výškou 3000 metrů velmi velmi užitečné. Z letních výletníků se najednou stali divže ne polárníci :-). Ale nejvyšší denní teploty na vrcholku Fudži jsou v této době kolem 7 stupňů a vůbec není nic divného, když přijde mráz a začne padat sníh.

I když už se nad Tokiem tvořil světlejší pás, pořád jsme ještě museli používat svítilny. Na tzv. 8.5 stanici (ano, je doopravdy osmapůltá, neptejte se mě proč, ale prostě se to musí na všech trasách udělat, aby vrcholová stanice byla desítka) jsme si ale s několika dalšími řekli, že dál nejdeme a počkáme asi čtyřicet minut na východ slunce tady. A budeme fotit. Následující fotce jsem dal název Čekání na rozbřesk a docela pěkně ukazuje, že jsem nebyl zdaleka jediný, koho dlouhé a příkré stoupání už dost unavilo.



Fotek, které předcházejí východu slunce, mám celou řadu, ale jsou podobné těm, které již jsem před třemi roky ukazoval. Najednou se ale - v místě, kde ho v tu chvíli nikdo z přihlížejících nečekal - vylouplo slunce přímo zprostředka temného pruhu. Napřed jen jako tenká červená čárka, která ale se ale za chvilku pěkně zakulatila. A nevěřte barvám, které zachytil fotoaparát. Jako očitý svědek místopřísežně prohlašuji, že celé toto "poloslunce" mělo intenzivní světle červenou barvu. Japonská vlajka (která poněkud unaveně povlávala v rukou spícího japonského turisty na předchozím obrázku) svým barevným podáním na rozdíl od mého foťáku ani trochu nepřehání.



Za následující fotku jsem moc rád, protože tak nějak jsem si fotku z východu slunce na Fudži představoval a naplánoval. Vycházející slunce a od něj hra čerstvých světel v mracích, různobarevná opona a k tomu nabalený turista, člověk, který se ten prchavý a většinou stěží opakovatelný okamžik snaží zachytit. Ta čára prvního paprsku v plánu nebyla, to bych si připadal až příliš neskromný, tu jsem dostal jako bonus :-).



I když děsná zima byla pořád a vichr i na stanici č.8.5 pořádně barvil naše tváře do ruda, najednou se z obyčejně stlučené vysokohorské chaty stal doslova Zlatý pavilón. Nehoří, jak by se z odrazu v okně zdálo. Tedy - aspoň nehoří nikde blízko, kam by stihli dojet místní dobrovolníci.



Lidé na stanici se pořád nechtěli a nechtěli rozejít, jako po dobrém divadelním představení. Není divu, protože hra světel se měnila snad každou vteřinu. Pak se člověk ve zpětném pohledu nediví, kde nabral tak zoufalé zpoždění oproti oficiálně udávaným časům, ale právě sledováním postupného rozbřesku jsem třeba strávil skoro půldruhé hodiny.



Když jsem vyrazil "po divadle" na další cestu, naskytl se mi pohled na davy těch, kteří východ slunce stihli z vrcholu. Okamžitě po východu slunce ale tenhle různobarevný had nabral směr nejkratší cestou dolů. Přesně tak jsem to udělal minule a pak jsem toho litoval. Můžete si všimnout, že světlo už nemá ani zdaleka takové kouzlo, překrýval ho totiž střídavě mrak, přelévající se líně kolem vrcholu. Od lidí, kteří se vraceli stejnou cestou, kterou my jsme zatím ještě stoupali k vrcholu, jsme se dozvěděli, že pozorovací podmínky nebyly na vrcholu nijak zvláštní a v ty nejvíce očekávané okamžiky bylo vycházející slunce zastřeno oblačnou mlhou.



Na dalším obrázku není také světlo ničím zvláštní, zajímavé ale je, že je na fotce vidět tichomořské pobřeží, byť je od něj Fudžisan pěkných pár desítek kilometrů daleko.



Z místa pozorování východu slunce zbývalo při mém tempu-netempu na vrchol ještě dobrá hodina a půl. Pod vrcholem byla opravdu neskutečná zima, chvílemi nás překrýval studený mrak a slunce ještě nemělo žádnou sílu s živly zimy bojovat. Byl jsem na cestě už šestnáct hodin a přiznávám, že už jsem toho měl opravdu dost, ale když se před vámi na vrcholu kopce otevře vstupní brána vrcholového kláštera Kinmeisui, brána torii střežená dvěma kamennými lvy, dostanete koňskou dávku energie bůhví z jakých ještě vnitřních zásob. Jakmile bránou projdete, jste na jednom z několika vrcholů hory Fudžisan, které obkružují vrcholový kráter, nicméně stále ještě ne na nejvyšším bodě hory.



Úspěšní "vrcholovníci" se po dosažení vrcholového kráteru mohou rozmyslet, co dál: Mohou začít procházet budovy kláštera, kde je možné leccos zajímavého koupit. Mohou dokonce využít služby nápojového automatu, který má z pochopitelných důvodů ty nejvyšší ceny za limču v celém Japonsku. Mohou se občerstvit z vlastních donesených zásob na dřevěných lavicích. A taky se mohou kochat neuvěřitelnou vyhlídkou. Pokud ji tedy - jako v tomto případě - nepřekryl oblíbený vrcholový mrak. To je mimochodem věc, kterou jsem měl vysledovanou od jezera Kawagučiko, že mívá Fudžisan různé druhy vrcholových oblačných čepiček, na jejichž tvaru a odolnosti závisí, jestli bude z vrcholu něco vidět. Já jsem osobně využil tohle místo k tomu, abych promrzlým prstem napsal přes mobil pro mne moc důležitý "vrcholový mail".



V Čechách právě nastala hodina duchů, v Japonsku je sedm ráno. Od pokleknutí před chrámem dole pod horou až po odeslání vrchoového mailu z těchto vrcholových lavic - se všemi vloženými přestávkami - mi výstup zabral 16.5 hodiny. Průvodci říkají, že je možné celou cestu vyběhnout za 10 hodin 50 minut. Tak jo, teda! Jenže to by mě nejspíš museli připsat na tu památeční mohylu dole, a o to zase nestojím. Jsou lidi, kvůli kterým mi rozhodně stojí za to při výstupu na Fudži zvolnit.

Na dřevěné lavici, která byla na fotce, mě taky "objevila" jakási místní novinářka, která se mnou chtěla jako s evidentním cizincem vyplnit nějaký jednoduchý dotazník. Hned první otázka byla: "Jakou trasou jste šel na vrchol?" Když jsem řekl pravdu, novinářka zavětřila zajímavý námět a začala mě zpovídat podrobněji. Výsledkem je, že se mě dovolila, jestli může ten příběh zvláštního vztahu k hoře na druhém konci světa použít v článku. Proč bych jí v tom bránil? Ostatně - dozvěděla se ode mne jen tu část pravdy, která je zveřejnitelná bez problémů.

Tentokrát jsem poprvé - paradoxně, když jsem došel do cíle a mohl se úplně uvolnit - pociťoval nedostatek kyslíku a musel jsem dýchat nepravidelně "s mezidechem", což nebylo úplně příjemné. No a protože mi evidentně odpočinek nedělal dobře, hned jsem zase přešel do aktivní fáze a jal jsem se napravovat hříchy nedokonalé první návštěvy. Vyrazil jsem proto na svou první procházku kolem vrcholového kráteru za denního světla. V noci jsem takové okruhy absolvoval čtyři, abych se tehdy aspoň trochu zahřál; jedno "kolo" vydá asi na třičtvrtěhodinu. Situace byla velmi proměnlivá: Většinou nebylo vidět skoro nic, protože kráter byl v naprosté mlze. Na obrázku je nejužší místo hřebene mezi dvěma částmi kráteru. Mimochodem, jakmile jsem zase zvýšil svou aktivitu, problémy s dýcháním okamžitě zmizely.



Pak se ale aspoň ze slušnosti a ze staré známosti kráter aspoň na pár vteřin poodhalil své hluboké údolí, v němž na různých místech vyvěrají sopečné plyny a kde existuje na několika místech dokonce pole věčného sněhu. Chvíli bylo cítit, jako kdyby pomalu sluníčko vyhrávalo nad mrazivou mlžnou dekou, ale pak se zase vše otočilo.



A já došel až na místo opravdového nejvyššího bodu hory Fudžisan ve výšce poctivých 3776 m nad mořem, což je asi půlhodinka od místa, kde se na vrchol vstupuje bránou torii. Nohy už moc nešlapaly, ale já jsem si tentokrát už nechtěl nic zůstat dlužen. S Fudžisan jsme si to jasně řekli: Potřetí už nepřijedu, tentokrát už pro to nemám žádný důvod - co jsem chtěl, to jsem si vyzkoušel a provedl. Ale budu vždycky z dálky obdivovat krásu, symetrii, majestát a eleganci této hory. A budu vědět, že jsem byl dohromady asi čtrnáct hodin jednou malou tečkou na jejím vrcholku. a i když byla vždycky děsná kosa, bylo to moc fajn.

Pár fotek jsem ještě chtěl udělat při sestupu, ale to už se nepovedlo. Cestou začalo silně pršet a lilo asi dvě hodiny, v místech na holém úbočí, kde se není vůbec kam schovat. Nu, aspoň jsme si vyzkoušeli, jak jsme byli připraveni na vlhkou variantu výstupu. Když jsem po 27 hodinách přišel zpátky do hotelu, ještě jsem se ctí zvládnul pár krátkých dialogů s lidmi z hotelu a celou jednu večeři. Pak jsem na plných jedenáct hodin tvrdě usnul, což se mi stalo naposled někdy na základní škole.

Ráno už byla za oknem opět Fudžisan v plné kráse a síle nového dne a já už taky trochu síly stihnul dohnat. A přesně podle japonského pořekadla, že na Fudži musí každý jednou vystoupit, ale podruhé na ni může vylézt jen blázen, jsem potvrdil to, co se už zdálo být zřejmé podle jiných podezřelých indicií: Jsem bezesporu blázen, který mate jen tím faktem, že nenosí příslovečný strakatý kabát.

Ale kdo ví, třeba ani to není neproveditelné. Víte, jak musí být shakespearovská strakatá kazajka slušivá?



Haiku orientačního lezce


Cesty na vrchol

bez jisker ve tvých očích

zabloudí v mlze.


Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 17:12 | Reagovat

Petře, bravo! Jsem sice unavená pouhým čtením této vrcholové anabáze, ale "byla jsem s tebou na vrcholu Fudžisan"! Netušila jsem, jaké je to dobrodružství se jen účastnit čtením této reportáže. Děkuji za ni i fotky, které nikdy neudělám. Pečlivě pojisti celý japonský pobyt a výslovně toto zakončení výstupem za východem slunce. JSI BOREC!!! :-D

2 Miloš Miloš | Web | 6. srpna 2014 v 17:40 | Reagovat

Petře, je obdivuhodné, co jsi dokázal. Myslím, že výstupy v Himalájích nemohou být o moc obtížnější, protože dnes většině horolezců veškerý náklad nesou šerpové, výstup je možné mnohokrát přerušit a přečkat ve vybudovaných táborech, je tam jen větší zima, řidší vzduch a cesta sněhem.

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 6. srpna 2014 v 19:19 | Reagovat

Fantastické.

4 Mirielka Mirielka | Web | 6. srpna 2014 v 19:32 | Reagovat

Gratuluji, jsi opravdu obdivuhodny. Jsem rad, ze jsem se mohla na Fudzi podivat spolecne s tebou. A mas muj velk obdiv za ten vystup! A rozhodne nejsi blazen, kazdy ma sve misto na Zemi, kam ho to neodolatelne tahne, pro tebe je to asi pravw tahle hora.

5 VendyW VendyW | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 19:44 | Reagovat

Chvála takovému bláznovství! A nakonec, kdo může říct kde začíná a končí bláznovství? Pokud na Fudžisan tak chvála bohu za něj! Díky za výstup který jsi nám připravil. Jen asi narozdíl od tebe nebudeme znaveně spát jedenáct hodin :-)

6 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 6. srpna 2014 v 21:09 | Reagovat

Blahopřeju :-) Tvůj výkon je fantastický. A tvoje fotky, ty jsou prostě nááááááááádherné :-)  :-)  :-)

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 23:15 | Reagovat

[1]: Dobrodružstvím umí být všechno, co si jím uděláme.

[2]: Brzdi, brzdi Miloši, to se zase vůbec nedá srovnávat. Fudži je pouhé šlapání do kopce, takové přerostlé Beskydy. Himálaj - to je úplně jiná disciplína, do které se nikdy nepustím, protože znám dobře své meze.

[4]: Je nádherné tu horu jen pozorovat z dálky, protože se mění každou minutou. Ale už na ni nepolezu :-).

[5]: To byl dobrý spánek: Spal jsem napřed 7 hodin (i to je na mě dost), probudil jsem se, vyťukal jsem na mobilu jeden mail v domnění, že už jsem normálně probuzený a hned jsem zase tvrdě usnul :-).

[6]: On takový výkon zvládne kde kdo, v tom je Fudži úžasně demokratická - pustí na sebe horolezce, stejně jako tlouštíka z kavárny; není třeba se speciálně připravovat - čehož jsem osobně dobrým důkazem :-)

8 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 1:36 | Reagovat

FUDŽISAN
V červáncích
vycházejícího slunce,
zahalena do závoje
utkaného sněhem a ledem
probouzíš se
do nového dne
Klidná, mírná, něžná
skrýváš tajemství ohně
skrytého v hlubinách
svého neklidného srdce
Čas od času chvěješ se
bolestí, spalována žárem
a za rachotu hromu
roníš své kamenné slzy
Teď klidně dřímáš
a sníš svůj sen
o bohyni,
která Tě opustila...
Fudži-san
Fudži-paní,
neopustila Tě
Tvoje bohyně,
zůstala v mýtech lidu
daleké země Nipon
Fudž-paní,
kolik máš barev
a kolik tváří?
Malířům nestačí barvy
a básníkům slova,
aby Tě oslavili
A přece pověst
o Tvé kráse
po celém světě
rozlétla se
Fudži-bohyně,
horo v červáncích
vycházejícího slunce,
poutníků svatyně,
nemohu zapomenout...

9 Takara Takara | Web | 7. srpna 2014 v 5:34 | Reagovat

Děkuji za článek a nádherné fotky!!! Super! Doufám, že to v dohledné době taky dám, i když letos a příští rok to nedopadne...:)

10 Radka Radka | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 10:50 | Reagovat

I můj obdiv máš! 27 hodin na cestě není legrace, navíc za těchto podmínek. Ale krásný zážitek! Navíc i já se řídím heslem, že býti bláznem je klíčem k moudrosti. Takže: škoda nebýt bláznem ;-)

11 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 12:35 | Reagovat

Děkuji za zajímavé počtení a gratuluji k zisku pestrých zážitků.
A jelikož je mým horolezeckým vrcholem vystoupání do třetího patra bez výtahu, tak též smekám klobouček a hluboce se klaním. ;-)
Já kdybych se pokoušel vystoupat na Fudži, tak bych jistojistě skončil zapsáním na památeční mohylu obětí této transvestitní hory. :D

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 18:32 | Reagovat

[8]: Moc pěkně napsané!

[9]: Až bude ta správná chvíle, však se dáte s horou dohromady, teď máš moc dobrou omluvenku. Těším se, že o tom napíšeš a já si to budu umět představit :-).

[10]: Kdyby to s tím klíčem byla pravda, tak musím být klíčníkem! :-)

[11]: Dva dny před odjezdem do Japonska jsem v práci zkusil cvičně vyjít do čtvrtého patra a rozdýchával jsem to ještě deset minut. Ono vždy záleží na souvislostech a na motivaci :-)

13 Jarmila* Jarmila* | Web | 8. srpna 2014 v 19:45 | Reagovat

Gratuluji k dosažení vrcholu a děkuji za krásné počtení. :-)

14 Robka Robka | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 20:58 | Reagovat

Moc krásně a sugestivně jsi to popsal, cítila jsem chvílemi vítr i zimu.:-) A až se mě zmocnilo dojetí z toho, že se ti to povedlo a překonal jsi tu dlouhou cestu na vrchol.

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 16:37 | Reagovat

[13]: Díky a zároveň není vůbec zač :-)

[14]: Já se tedy dojímám docela často, ale tentokrát jsem na to neměl sílu :-). Ale těší mě, že v tom byl i ten vítr a zima. Když jsem šel na Fudži poprvé, myslel jsem si, že na vrcholu to bude úplná pohoda, asi něco jako doma na zahradě. dokonce to tak asi dvě hodiny bylo, ale pak přišel ten ledový vichr. Tentokrát už jsem věděl, do čeho jdu a co Fudži i ve vrcholném létě umí.

16 redfox redfox | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 18:08 | Reagovat

Wááá, tohle je prostě nádhera... To se natrvalo zapíše do srdce. V tom mém jsou sice švýcarské alpy, ale... tohle si s nimi rozhodně nezadá :-) Úžasné. Děkuji za fotky, opravdu mi zvedli náladu a přesunul jsem se díky nim někam úplně jinam :-)

17 DRAK DRAK | Web | 13. srpna 2014 v 19:12 | Reagovat

dechberoucí!

18 Čerf Čerf | 30. srpna 2014 v 21:38 | Reagovat

[16]: Tak to jsem moc rád, to pak hned vím, že reportáž měla smysl :-).

19 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 21. září 2014 v 14:20 | Reagovat

Buď rád,že ti neomrzla špička nosu jako mně. I naše Sněžka dokáže být v létě pěkně drsná, natož takový Japonský obr. :-D

20 Čerf Čerf | E-mail | 21. září 2014 v 15:18 | Reagovat

[19]: Musel to být pěkně velký krtek, který tenhle kopeček vytvaroval :-) Tentokrát jsem už byl po špatné zkušenosti z celonočního klepání kosy na vrcholu před třemi lety vybavený lépe a omrzliny nehrozily. A zpětně jsem si uvědomil, jak jsem byl při své první návštěvě lehkovážný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama