Japonsko - Den 20.: V Japonských Alpách (údolí Kamikochi)

8. srpna 2014 v 17:37 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Po rozloučení s krásnou Fudžisan, kolem které se točilo celých šest dní mého putování, jsem se přesunul vlakem do Matsumota, které je známé jako dobré východiště pro výlety do oblasti Japonských Alp. Ostatně nedaleko odtud je Nagano, kde se konaly v roce 1998 zimní olympijské hry a nějakou dobu jsem koketoval i s myšlenkou jet se podívat, kde to naši hokejisti získali slavné zlaté olympijské medaile. Ale pak jsem si řekl že si najdu zábavnější program než je focení moderní haly.

Už cesta vlakem byla zajímavá, protože vysvětlit slečně na malém nádražíčku v Kawaguchiku, že potřebuji jízdenku do Matsumota, k tomu příplatek na express a místenku z Otsuki do Kofu a z Kofu do Matsumota, bylo nad moje jazykové schopnosti. Na místence, která byla jen v japonských znacích, jsem se snažil identifikovat tři důležité body - vagón, řadu a sedadlo a při nejlepší vůli jsem našel pouze vagón a řadu a tím jsem si nebyl ještě jistý. Ale slečna za přepážkou mě uklidňovala, že to bude OK a že je místo voleno tak, abych mohl cestovat já i zavazadlo. Nu co, řekl jsem si, uvidíme. Vagón č.8 poznám a řadu č.6 taky, na místě pak uvidíme.

Když jsem nastoupil do vlaku, v kýženém osmém voze a v šesté řadě byla skutečně dvě volná místa, tak jsem se v klidu nastěhoval do místenkového vozu. A pak jsem si toho všiml: Vedle sedící pán totiž četl noviny a v těch bylo napsané jakési datum a já jsem zjistil, že to, co jsem si myslel, že je značka pro vagón, je ve skutečnosti měsíc a to, co měla být řada sedadel, je označení dne. No fajn, uplatnil jsem nárok na osmý vagón a šestou řadu a přitom jediné, co mám na lístku napsané, je že platí na 6.srpna. Ukázalo se, že slečna v Kawaguchiku se s místenkou vůbec netrápila a vystavila mi jen jízdenku a příplatek na rychlík, s tím, že ostatní si určitě rád vyřídím někde jinde, hlavně když ona u toho už nebude. No a tak jsem se celou dobu další jízdy snažil před neustále procházejícím průvodčím, který peskoval kdekoho za nedostatky v jízdenkách, nasadit pohled tak sebevědomý, aby ho nenapadl ani stín pochybnosti, že bych v místenkovém voze seděl neoprávněně. Naštěstí nepřistoupil nikdo, kdo by měl skutečnou místenku, tak mi to prošlo.

Protože předpověď počasí nevěstila vůbec nic dobrého, do Japonska měly přijít od pátku a přes celý víkend deště a vichr, řekl jsem si, že pojedu do Japonských Alp, kde jsem měl vyhlédnuté pověstné údolí Kamikochi, co nejdříve. Dlouho jsem přemýšlel, jaké si vzít do Alp vybavení. Všude píšou, že v celém údolí Kamikochi jsou cestičky skvěle upravené, takže nejsou zapotřebí speciálně trekové boty, ale jen boty aspoň trochu pevné (ano, potkal jsem nakonec i dámy s módně vyvedenými podpatky). Nakonec jsem se rozhodl, že přistoupím k horám odpovědně: Aply jsou prostě Alpy, k těm je třeba přistupovat s úctou jako k velkým horám, takže si vezmu prakticky totéž, co na Fudži, včetně trekových bot. Těch pár minut, co se na mě budou kolemjdoucí businessmani dívat divně, když půjdu přes centrum Matsumota, mi stojí za jistotu, že mě v horách nic nepřekvapí.

Už cesta do údolí Kamikochi je moc zajímavý zážitek. Napřed se jede z Matsumota vláčkem do stanice s libě znějícím názvem Šinšimašima, kde končí doposud úplná rovina a zčistajasna a bez varování začíná pásmo obrovitých hor. V Šinšimašimě přestoupíte na autobus a s ním vjedete do nádherných hor a asi hodinu neustále zatáčíte, stoupáte a projíždíte četnými tunely, vedle vás se otevírají hluboké horské srázy, kde jen tušíte v hlubokém údolí nějakou říčku, čas od času míjíte vřídlo horkého pramene, který barví kameny v říčním korytě do oranžova, jedete kolem kaskády tří přehrad (nevím jestli patří pod stejnou hlavičku, ale u té nejvýše položené jsem zachytil název Nagawado), prostě kraj je to i na projížďku autobusem nádherný, pokud se vám ovšem nedělá z neustálého zatáčení špatně.

Některé průvodce po Japonsku uznávají sice, že je údolí Kamikochi překrásné (jeho spodní část má nadmořskou výšku kolem 1400 metrů), ale upozorňují na to, že v letním období přeplněné, takže vlastně nemá smysl tam jezdit. Já jsem tuhle zkušenost neměl, turistů tu bylo dost, ale po velké rozloze údolí se davy rozprostřely tak, že jsem žádné návaly nezanamenal. Nicméně asi tu normálně nastávají, protože hned po příjezdu si podle pravidel musíte zamluvit konkrétní spoj pro zpáteční cestu (říká se tomu "seiriken" a je to vlastně něco jako pořadové číslo pro příslušný spoj. Ale i můj zpáteční autobus byl poloprázdný, takže můj seiriken mi žádné velké výhody nepřinesl. Asi tady ten pravý prázdninový nával teprve nastane.

Jedním z hlavních míst pro fotografování je Kappabashi - most přes řeku Azusu (aha, konečně mi došlo, proč se můj expres do Matsumota jmenoval Azusa), nad kterým se tyčí pásmo nejvyšších hor Japonských Alp, jejichž štíty přesahují výšku 3000 metrů. V průvodcích se záběry vyjímají hezky, ale zastihnout hory v takové náladě, že ukážou i své nejvyšší špičky, není snadné, často jsou nejvyšší partie hor v mracích, což se stalo i mně. Já byl ale stejně moc rád, protože dopoledne bylo ještě slunečné, na odpoledne už přepověď slibovala zhoršení počasí, které mělo pokračovat i následující dny. Bylo mi proto jasné, že to nejzajímavější bych měl stihnout pokud možno hned v prvních hodinách pobytu.



Cesty v údolí jsou opravdu výtečně opečovávané, přes rozsáhlé mokřiny kolem řeky vedou dlouhé a pevné dřevěné chodníky.



Dokud bylo přijatelné počasí, chtěl jsem údolí vidět pokud možno co nejvíce shora. To ovšem znamená opustit klidné cestičky kolem říčky a vyrazit vzhůru lesem po stěně údolí. Asi optimální odbočkou z hlavních tras údolím pro takové lidi, kteří nejsou vysloveně horolezci toužící po dobývání vrcholků, ale chtějí se majestátním horám aspoň trochu přiblížit, je cesta k horské chatě Dakesawa ve výšce kolem 2200 metrů, ze které se pak případně dá pokračovat do nejvyšších partií Alp a nebo se jen rozhlédnout po údolí a osvěžit se sněhem stále ještě ležícím v zastíněných horských údolích.



Cesta nahoru je celkem prudká, na krátké trase nastoupáte při výstupu na Dakesawu asi 750 metrů a dostanete se až mimo pásmo lesa. Na cestě jsou čas od času značky, které ukazují, kolik ze stoupání už jste urazili. Náslující značku beru jako důkaz, že jsem se i v Alpách dostal nad 2000 metrů :-). Počasí se ale zhoršovalo, zřejmě chtělo splnit meteorologům jejich nepěkné předpovědi. Řekl jsem si, že až začne hrozit déšť, otočím to zpátky do údolí, protože prudký sestup po mokrých kamenech (občas se jde i přímo kamenným polem) by byl ozlomkrk.



Na chatu samotnou jsem nedošel, dostal jsem se k ní na dohled a jeden Australan mě přemlouval, že si na chatě spolu dáme panáka a ještě se v klidu dostanu do údolí. Pokud jde o výšku, dostal jsem se asi na úroveň 2160 metrů a k chatě mi chybělo možná deset minut, ale bezpečný sestup do údolí mi byl přednější, bál jsem se, že začne liják a já se budu z chaty obtížně dostávat zpátky.



Déšť pořád nepřicházel a já jsem sestupoval do údolí hodně rychle (na cestu nahoru je třeba počítat asi 2,5 hodiny, zpátky dolů se dostanete asi za hodinu a půl). Říkal jsem si, že až začne krápat, ještě zrychlím a případný liják dole na upravených cestách se dá přežít úplně komfortně. Jenže déšť v údolí Kamikochi nezačíná jemnou fází, ale rovnou od podlahy. Najednou se prostě protrhlo nebe a vyvalilo se do údolí obrovské množství vody. Přestože mi v tu dobu chybělo dolů už jen necelých 100 výškových metrů, byl to najednou hodně problematický sestup, který připomínal cestu deštným pralesem. Najednou nejenže byly kameny a kořeny mokré a kluzké, ale během pár minut byla celá stezka pod vodou a proměnila se v potok. V tu chvíli jsem byl moc rád, že jsem odolal vábení zmíněného Australana a taky že jsem nakonec nevyrazil jen v teniskách, ale v pořádných botách. Ony jsou pořádné boty navzdory benevolneci průvodců dobré i na upravené cesty. Během hodinového lijáku totiž napršelo tolik vody, že se i cesty kolem řeky proměnily v obrovské louže, které nešly nikudy obejít. Můžete mi věřit, že v ten okamžik spousta lidí ve vycházkových designových teniskách záviděla těm v pořádných botách, že mohli všudypřítomnými loužemi bez větších problémů procházet.

Když jsem se dostal k dalšímu mostu přes řeku (Myoinbashi), bylo už po dešti a nižší štíty začaly postupně vykukovat z jednolité šedé clony.


Všude kolem tras údolím jsou výstrahy před medvědy a před makaky. Makakové žijí volně ve vyšších místech údolí, ale tlupa se může objevit kdekoli v přilehlých lesích. Všude se návštěvníkům vysvětluje, že makakové jsou divoká zvířata a ne roztomilé opičky na hraní. No a pokud jde o mé oblíbené medvědy, zvlášť mě potěšilo varování, že na medvědy se musí dávat obzvláštní pozor "ráno, večer, v noci a v deštivých dnech". Doufám, že aspoň medvědi dostávají provize od prodejců zvonečků!



I když už se začalo smrákat (odjížděl jsem v údolí v 18:00 hodin), bylo zřejmé, že dnešní odpolední déšť byl jen předzvěstí opravdu zhoršeného počasí, takže jsem byl rád, že jsem si údolí užil ještě i za slunce. Je to opravdu mimořádně krásný kus přírody, který ale umí být přes veškeré vymoženosti civilizace i pořádně drsný. Na snímku řeka Azusa odtékající do nižších poloh údolí. Celá hodinová cesta autobusem vlastně kopíruje tok této řeky, jen je občas údolí tak hluboké, že říčky na jeho dně nedohlédnete.



Těsně před soumrakem, jako by ještě chtěly dnešní návštěvníky na závěr dne pozdravit, vykoukly nejvyšší hory ze svého oblačného pelechu. Bylo to jen na pár vteřin, vmžiku se zase zatáhlo a neprodyšně zataženo zůstalo i celý následující den.



Bylo jasné, že do hor už to v dalším dni nemá smysl, takže na řadu přijde náhradní program. Aspoň budou mít věci čas na hotelovém pokoji v Matsumotu uschnout. A já už dám pokoj s tím věčným "kamzičením" :-).

Jedna tropická cyklóna se teď v následujících třech dnech chystá přejít Japonsko hezky poctivě od jihu k severu (odtud ty předpovídané vichřice na Fudži) a já jí jako obyčejně pojedu naproti do Kjóta. Ten samý scénář totiž nastal i při mé minulé návštěvě Kjóta, kam jsem přijížděl v den velkého tajfunu, kdy v celé oblasti nejezdily vlaky (viz tři roky starý článek Tajfunění). Tentokrát by to měl být o něco slabší kalibr, tak doufám, že vlaky pojedou a já nebudu muset - jako minule - shánět odvážného řidiče autobusu :-)

--------------
Už podruhé v Japonsku jsem si mohl sáhnout na loňský sníh. Vždycky, když vidím v horách starý nerozpuštěný sníh, říkám si, co všechno se v něm asi dá najít. Přírodovědec by v něm třeba našel nějaké organismy, které by už jinde působením paprsků nového léta dávno zanikly. Meteorolog by v něm zachytil částečky písečných bouří ze Sahary nebo z pouštních oblastí veliké Číny. A co může najít ve starém sněhu básník v krátkém haiku?

Sníh z horských strání

rozpouští do údolí

tvé loňské slzy.


Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 17:54 | Reagovat

Měl jsi z pekla štěstí, ale zase ti to vyšlo! Škoda že tam na té ceduli o výskytu mědvědů nemají ještě taky dny a hodiny......Nějak mám dojem, že to co tvoří podrost toho lesa má moje dcera doma v květináči. Tedy pokud to není nějaký druh bambusu. Ale je to hóóódně podobné té její kytce......
Náhodou "kamzičení" je dobrý. Zvlášť když si to člověk čte a za něj šplhá někdo jinej.....

2 Radka Radka | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 17:58 | Reagovat

Do hor je lépe býti připraven! A pořádná obuv je základ.
Další úžasné zážitky a opět stála při Tobě Štěstěna i Rozum ;-)

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 17:59 | Reagovat

Zase jsem o něco poučenější. A zase náhodou první. Stěhuješ se? Užij si pobytu a ať se ti pěkně cestuje :-)

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 8. srpna 2014 v 18:10 | Reagovat

Ozlomkrk a horempádem jsou moje oblíbená slůffka.

Líbí se i fotka té značky.

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 18:22 | Reagovat

Tak mě napadá Petře, nevyjde o tom tvém cestování knížka? Cestovatel Holub, pardon Čerf? ;-) Já vím, ty jsi "jenom" v Japonsku, ale to je tak krásné čtení a koukání, že by to knížku dalo! :-)

6 Miloš Miloš | Web | 8. srpna 2014 v 18:54 | Reagovat

Už podle té první fotky je vidět, že stoupání tam musí být hodně příkrá.
Název Alpy je opravdu příhodný a asi vyjadřuje i kladný vztah Japonců k Evropě.

Petře, jak se ten zvoneček na medvědy má správně používat. Jdeš a pořád zvoníš, aby ho ani nenapadlo se přiblížít, nebo když se objeví, na něj zazvoníš a on uteče?  
Naše cesta do Nízkých Tater se blíží a chtěl bych si zachránit život :-)

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 19:08 | Reagovat

[1]: Taky tu rostou bambusové výhonky. Být pandou, už by mě odsud nedostali :-)

[2]: Dnes nebyly hory ani vidět, jak v nich bylo zataženo a deštivo. Ale to se dozvíte až zítra :-)

[3]: Zítra se stěhuju do Kjóta, tak uvidíme, jak budou narvané vlaky, začíná tady tzv. obon, svátek, během kterého se prakticky celé Japonsko odnekud někam přesouvá, tak doufám, že dojedu.

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 19:12 | Reagovat

[4]: Značka už má zjevně leccos za sebou. Ale pořád dělá to, co je její role :-)

[5]: To nevím. Není mi jasné, jak dát dohromady to, co už existuje s tím, co je nové. A když začnu nanovo, budu se opakovat. Uvidíme, zatím o tom ještě nepřemýšlím.

[6]: Jdeš a pořád zvoníš. Medvěd by se ti měl podle medvědích psychologů vyhnout, protože prý o takové setkání nestojí. Ovšem - důvěřujme medvědím psychologům, že? :-)

9 VendyW VendyW | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 19:29 | Reagovat

[7]: Ochutnával si? Debužíroval sis? ;-)

10 Jarmila* Jarmila* | Web | 8. srpna 2014 v 21:18 | Reagovat

Tvoje povídání se mi opět líbilo. :-) Pobavil mě popis lijáku, který to vzal z gruntu. :-D Žádné varování, zahradní deštíček, rovnou vylitá konev. :-P

11 Robka Robka | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 21:20 | Reagovat

Šinšimašima - to je opravdu krásný název. No a když se do té stanice jede vláčkem, mohla by to být Šiň si mašina.:-) Řeka Azusa na předposlední fotce vypadá tajemně.

12 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 1:18 | Reagovat

Další krásné místo, ale připraveným štěstí přeje. Tak šťastné další dny.
Ninna no Mikado
Pro vás jen šel jsem
na jarní louku
natrhat prvních výhonků něhu:
Ubohý rukáv! Kterak jej smáčely
poslední vločky mokrého sněhu!

13 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 12. srpna 2014 v 13:17 | Reagovat

Nádherné haiku :-) Hory mám ráda, ale tedy jsem měla zvláštní pocit při barvitém popisu lijáku a pohledu na předposlední fotku. Takže opět šťastnou cestu :-)

14 Čerf Čerf | 30. srpna 2014 v 21:32 | Reagovat

[9]: Pandy by mě hnaly, kdybych jim užíral :-)

[10]: Tak to lijáky v Japonsku dělávají. Žádné přešlapování kolem horké kaše. Vylejt a hotovo! :-)

[11]: Moc pěkná přesmyčka! Pořád jsem nevěděl, proč je řečiště tak široké, když většinu tvoří kameny. Po tajfunu už to vím.

[12]: Jojo, rukáv jsem si zmáčel. Nejdřív ve sněhu, posléze i ve vodě.

[13]: Díky za doprovod. Mimochodem, krásné fotky z Kamikochi měla před pár dny na svém blogu Takara.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama