Japonsko - Den 21.: Matsumoto jako křen (samozřejmě wasabi)

9. srpna 2014 v 9:59 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Jsem se zápisky jeden den pozadu, ale vypadá to, že se mi podaří ztrátu dohnat zásluhou počasí. Na Japonsko si totiž dělá zuby tropická bouře, která koketuje s mohutností tajfunu, takže ti, kteří mají rádi katastrofy, už hovoří o silném tajfunu, který smete v celém Japonsku, na co přijde, zatímco realisté vyhodnotili, že bude prostě nějakou dobu hodně foukat a hustě pršet. Mne to ale nezaskočí, protože na něco takového jsem zvyklý: Kdykoli jsem v Japonsku a jedu do Kjóta, je právě tajfun! Zatímco zatím lze podle ohlasů soudit, že mě tu většinou Japonci rádi vidí, nebo jim aspoň jsem tiše lhostejný, jsou jistě především z makroekonomických důvodů - rádi, že do Kjóta nejezdím častěji.

Protože se na ulici střídavě dá chodit a žení se čerti ze všech japonských pekelných údolí, je čas na dopsání včerejší reportáže, dokonce i s několik fotkami starými tři dny (fotil jsem je odpoledne, když jsem do Matsumota přijel od hory Fudži, ale nestálo za to dělat z těch pár fotek samostatnou reportáž.

Matsumoto pro mne bylo především centrem pro výjezdy do okolí a bránou do horských údolí. Ale je mu třeba uznat, že mě mile překvapilo svou otevřeností; tolik cizinců jsem neviděl ani pod Fudži nebo v Hirošimě. Mají tu nádherný starý hrad, který sice hodnostáři města chtěli v 19. století jako "starou strukturu" zlikvidovat, ale teď jsou všichni rádi, že se hrad podařilo zachránit, protože je dnes už nejstarším dochovaným v Japonsku (je z konce 16. století). Jsou totiž v historii období (a i my něco takového dobře známe), kdy by se vše jen přestavovalo a kdy jako by byla hanba být starý a mít nepominutelnou historii, a pak zase období, kdy se všechno staré staví na piedestal. Chce to prostě trochu vybalancovat.



Napoprvé jsem se do hradu už nedostal, protože bylo pozdě odpoledne, za dva dny jsem si všechno vynahradil.



Pro druhý výlet po údolí Kamikochi jsem zvažoval několik různých variant s poznáváním okolních hor. Ty však padly kvůli počasí, které se ukázalo jako pro horské akce nevyhovující. Celý den bylo zataženo, pršelo i v údolí (podle vlastní zkušenosti) a na horách to padalo ve velkém (podle internetových informací). Proto jsem zvolil záložní plán, který byl původně vytvořen jen pro případ, že něco selže: Vyrazil jsem se podíval vlakem kousek za město do jedné farmy, kde se pěstuje známý japonský křen wasabi.

Vždycky jsem četl v různých průvodcích, jak políčka s křenem wasabi doslova září šťavnatou zelenou barvou do okolního světa. Přijížděl jsem k místu, kde se křen wasabi pěstuje ve velkém a pořád jsem hledal tu správnou šťavnatou zelenou barvu. Něco byla rýže, něco standardní zelenina, ale wasabi pořád nikde. Až když jsem došel na farmu Daio, ukázal se pravý důvod: Křeník je v současné době zastíněný tmavými stínítky, takže jeho zelená barva vůbec není vidět.



Lány s křenem wasabi tak tvoří zvláštní řeku, přes kterou se dokonce semtam najde postavený most, aby bylo možné přejít suchou a nepálivou nohou na druhý břeh.



Na farmě Daio je - analogicky tomu, jak to bylo na farmě levandulové na Hokkaidó - pro změnu zase všechno přizpůsobeno křenu wasabi. Koupit si ho bylo možné snad úplně ve všech podobách a skupenstvích a u vchodu do farmy stojí dokonce jeho socha. Co říkáte: Pěkně zakroucený červík, že?



Já jsem jako obyčejně vyzkoušel zmrzlinu s wasabi příchutí (byla mnohem lepší než levandulová), ke koupi byli i plyšoví medvídci Wasabi v zářivě zelené barvě (být černým asijským medvědem a viděl tuhle pouťovou verzi, urazil bych se) a pro děti hojně nakupovaná byla lehce falická zelená lízátka ve tvaru křenu, u kterého jen přidělaná a nepříliš organicky začleněná veselá ouška byla odpustkem za to, že se něco takového může prodávat i mladším než 18 let.

V přilehlém Muzeu wasabi byli vidět i obzvlášť dobře naložení křeni.



Na wasabi farmě jsem udělal i zajímavou gastronomicko-kulturní zkušenost. Grilovali tam totiž takové malé rybky a dávali je bez dalších příloh, jen se zelenou pastou wasabi. Výborně, ochutnám jak se liší zdejší křen od toho, co znám z Čech, řekl jsem si a jednu rybu se pokusil objednat. A kterou? zeptal se stánkař japonsky a ukázal na dva obrázky, které vypadaly jako ty úkoly "najděte 10 rozdílů": Byla na nich dost podobná ryba, na dost podobném zeleném listu, jeden obrázek byl víc do hněda, druhý víc do šeda, jak holt to fotografovi vyšlo. A obě varianty byly za 720 jenů. A teď babo raď: Kterou variantu si mám vybrat? Celkově sympatičtěji na mne působil obrázek vlevo, ale neuměl jsem vysvětlit, proč. Řekl jsem si o ten levý a stánkař objednávku převzal. V tu chvíli ke mně přistoupil jeden Japonec, který celý ten výstup pozoroval a zeptal se mne anglicky: "Dáváte přednost variantě s wasabi a nebo bez wasabi?" "Samozřejmě s wasabi, to je jasné!" odpověděl jsem. Japonec něco křikl na kuchaře a usmál se na mne: "Já jsem si říkal, že když jedete takovou dálku do wasabi farmy, tak si asi nebudete chtít dát rybu bez wasabi. To je totiž to jediné, v čem se obě varianty liší." A já si teprve v tu chvíli uvědomil, že na pravém obrázku je kydnutá zelená a absolutně nepřehlédnutelná hrudka wasabi, zatímco na levém obrázku není nic.

Zvláštní, jak někdy vlastní oči nevidí úplně jasnou věc, které si všimne úplně každý ostatní. A to se mi děje s rybami i mimo ně. A mimochodem, byla to pro mne i první příležitost vyzkoušet si, jak se obírá ryba s kostřičkou podobnou pstruhovi jídelními hůlkami. Kupodivu to jde; čím větší je hlad, tím lépe.

Protože návštěva wasabi farmy při nejlepší vůli a lásce ke křenu nezabere celý den, měl jsem po návratu čas se podívat i tam, kam mne to lákalo už před dvěma dny - dovnitř starodávného matsumotského hradu.

Po zaplacení vstupného jsem mohl vejít Černou branou (Kuramon) a spatřil jsem tak hrad z dosud neviděného úhlu.



Čekací doba byla asi 30 minut, ale protože jsou Japonci spořádaní a nepředbíhají, je možné ve frontě nikoli stát, ale sedět. Vždycky přišla paní, odvedla si tři, čtyři řady jako další skupinu do věže a ostatní si prostě poposedli.



Vnitřní věž má šest pater, která mezi sebou oddělují různě vysoká a různě strmá schodiště. Hned v prvním patře věže zaujala většinu návštěvníků vystavená dobová zbroj samuraje, a s jedním chlapíkem, který samuraje docela věrně hrál, bylo možné se dokonce vyfotit. Mne na té "velké samurajské polní" nejvíc zaujala polní lahev :-).



Čím jsme byli výš, tím hůř bylo možné se pohybovat. Původně oddělené proudy vystupujících a sestupujících se stále sbližovaly, až se konečně - mezi 4. a 5. patrem věže - sešly na jediném schodišti. Protože to bylo schodiště, které mělo výšku schodu kolem 40 cm a ještě bylo nutné hlídat si hlavu kvůli nízkým trámům a kluzké schodiště kvůli tomu, že vstup byl možný jen bez bot, bylo na schodišti docela husto, dva lidé mého somatotypu se míjeli jen s vypětím všech sil a vtažením obou břich, a většinou byli lidé rádi, že toto úzké místo překonali. Samozřejmě to byl jeden z obranných prvků zvýhodňující obránce věže, ale říkali jsme si, že taky mohli staří vládcové osvědčit větší míru vizionářství a při stavbě víc myslet na návštěvníky z 21. století.



Tenhle výhled z hradní věže do zahrady i za její hranice použiju jen jako ukázku, že výlet do hor by asi nebýval to pravé.



Závěrečná fotografie by měla být z nejvyššího dostupného místa hradní věže ale není tomu tak. Z nějakého důvodu byly právě jen v nejvyšším patře ve všech oknech moderní mříže nebo pletivo, takže byl výhled pro fotografy mizerný. Proto se většina fotografů pokorně vrátila o patro níž, kde byl výhled do okolí hradu zcela bez překážek.



Haiku tentokrát nepřidám, protože je pravděpodobné, že se ještě večer vrátím k dnešnímu lijákovitému přesunu z Matsumota do Kjóta. No a k tajfunu a velkému lijáku - to se nějaké haiku určitě najde :-).

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 10:26 | Reagovat

Výhybka na rudém mostě mne dostala :-). Je to opravdu nádherná stavba, jen já bych nějak asi nebyla schopná odlišit od sebe chrámy a hrady. Nicméně obojí tam je nádherné a na obojí je krásný pohled. Tak zase pokud má člověk trochy vyšší hmotnost má v takovém tajfunu oproti drobným a lehkým Japoncům určitou výhodu ve stabilitě a nehrozí mu že ho hned první závan odnese do země 0Z. ;-)

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 10:29 | Reagovat

P.S. Wasabi mám moc ráda, možná raději než náš český křen. A velmi mne baví konzumace buráků ve wasabi, i když věřím že okolo něj jen tak prolétly letem světem, nicméně je ráda mám.....dokonce jsem zjistila že jedno pražské zahradnictví specializující se na různé květinové a zeleninovén "špeky" nabízí wasabi ku pěstování doma.

3 Radka Radka | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 11:23 | Reagovat

Zajímavý náhradní program a dodávám, že já si dokonale vystačím s českým křenem ;-)

4 Miloš Miloš | Web | 9. srpna 2014 v 12:10 | Reagovat

Petře, na tom hradu kromě věže a samuraje nic dalšího k vidění není?
Třeba japonská keramika, tkaniny, nábytek?

5 Kitty Kitty | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 12:45 | Reagovat

Japonsko je země křivek a barev, to už jsem si stačila všimnout. Ten křen - slyším poprvé, doma mám obyčejný selský a stejně roste zbytečně. Nějak na něj nevzpomenu. A jak chutnal? Byl říznější nebo vlídnější ke konzumentovi? Čekám na další porci informací :-)

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 13:17 | Reagovat

[1]: To je pravda, se mnou bude mít tajfun těžkou práci. Čekám ho tu podle mapy tak za dvě, za tři hoďky, uvidíme, jestli se nelekne a nezahne. Ale zatím Kjóto v plánu, zdá se měl, tak uvidíme. Hlavní úder asi slízne Šikoku.

[2]: Tady taky měli nějaká semínka. Ale nejsem zahradník, tak jsem nekoupil.

[3]: Český křen je dobrý, ale úplně jiný chuťově. Je lepší k opečenému buřtu a ne tak dobrý k suši :-).

[4]: Jo, bylo tam několik vitrín, kde byl jeden porcelánový hrneček, nějaký svitek, pár drobností. Jinak je to spíš k architektonickému obdivování a taky vyznavači bojových umění si přijdou na své. Nábytek jsem nezaznamenal. Ostatně, na ten si v Japonsku moc nepotrpěli :-).

[5]: Ve srovnání s tím wasabi křenem, který znám z Čech, byla wasabi pasta na farmě méně ostrá a taková trochu sladší a jemnější.

7 Janinka Janinka | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 13:32 | Reagovat

Óóó, Petr Vápeník alias přivolávač tajfunu! :-)
Obrázky jako vždy kouzelné, hrad budí respekt...

8 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 9. srpna 2014 v 18:42 | Reagovat

Taky si někdy připadám jako starej křen.
Jedno jestli japonský nebo český.

9 Jarmila* Jarmila* | Web | 9. srpna 2014 v 21:22 | Reagovat

Kořen wasabi křenu vypadá zajímavě. Docela ráda bych ho ochutnala, ač nejsem vyznavač japonské kuchyně.

10 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 23:16 | Reagovat

Hrad je nádherný. Překrásná stavba. Wasabi nemusím, moc pálí.

11 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 18:46 | Reagovat

Také nemám moc pálivé ráda. Vyzkoušet je docela zajímavé. :-)

12 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 12. srpna 2014 v 13:46 | Reagovat

Vzhled wasabi mě docela překvapil. Samurajská zbroj ne. Syn měl podobnou půjčenou jako masku na šibřinky. tenkrát jsem se divila, co že to jako má být, dnes už to vím O_O  :-D  :-D  :-D

13 Čerf Čerf | 30. srpna 2014 v 21:25 | Reagovat

[7]: To je přesné: Přivolávač tajfunu ale funguje jenom v Kyotu :-).

[8]: Starý wasabík...

[9]: Přivezl jsem si dvě balení plátků wasabi v cukru :-).

[10]: Tenhle nepálil tolik, jako ten používaný v Čechách.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama