Japonsko - Den 23.: Kyoto uprostřed tajfunu

10. srpna 2014 v 16:37 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči
Jak už jsem včera avizoval, Kyoto, které mám právě po tři dny jako dočasné útočiště, dnes přefrčel tajfun Halong. Původně jsem si myslel, že přejde v noci a já ho zaspím, ale teprve po probuzení jsem si všiml, že všechny předpovědi časů jsou uváděné ve "světovém čase", takže tajfun se oproti mým původním předpokladům zpozdil o osm hodin.

Už ráno lilo jako z konve, ale pořád to byl ještě liják, který se docela často vidí i v našich končinách, standardní průtrž mračen, jen trochu dlouhá. Čerf, který není uvyklý tajfunům a nedokáže je rozeznat, se domníval, že kýžená hodina už nastala, vzal tedy fotoaparát, udělal protitajfunová opatření (peněženka do vlastního igelitu, mobil do vlastního igelitu, nepromokavý návlek na foťák a deštník do igelitové tašky (nakonec nebyl k ničemu, protože se stejně ve větru pořád lámal, tak jsem zůstal při normální bundě do deště). Ostatně myšlenka jít se projít do tajfunu a nenamočit se, je samozřejmě úplně z cesty.

Velice pěkně se ukázal rozdíl mezi mediální hysterií a ryze praktickým přístupem lidí v zasažených oblastech. Zatímco televizní reportéři měli stále vytřeštěné oči a informovali hlavně o excesech, nomální lidé to přijali naprosto prakticky. Když jsem něco po deváté odcházel z hotelu, myslel jsem si, kdovíjaký hrdina nejsem, ale slečna na recepci se jen prakticky zeptala, jestli se venku zdržím nebo se vrátím rychleji, protože oni potřebují vědět kvůli úklidu pokoje. Venku jsem rovněž zjistil, že to, že je právě tajfun, ještě nebrání místním nejen chodit venku pěšky, ale dokonce ani v jízdě na kole (s deštníkem) nebo na skútru (v pláštěnce).

Přes noc v dešti vyrostla spousta takovýchhle hub s barevnými ale i zcela průhlednými klobouky. Na nohou většinou "průtočné" modely, s rostoucí intenzitou srážek, kdy se chodníky a silnice staly řekami, se objevily i speciální houby ve slušivých gumácích.



Tenhle pán se nemodlí před sílou tajfunu, ale prostě jen prohlíží jeden z kanálů, jestli odvádí vodu, jak má. A vody na odvádění tedy bylo požehnaně.



Zašel jsem lovit nějaké zajímavé tajfunové zážitky i na své oblíbené kjótské nádraží. To mne ale překvapilo, že mělo preventivně zavřené všechny horní části. Dnes bych se tedy na svou oblíbenou lavičku na ochozu nádraží nedostal.



Vlaky dlouho hrdinně odolávaly rozmarům počasí a stále jezdily. Brzy ale u některých tratí začaly na tabulích naskakovat informace o zpožděních. Co mne zaujalo, že zpoždění se zobrazovalo jen u lokálních tratí. U šinkansenů, přestože ve skutečnosti většina spojů zpoždění měla, se žádné zpoždění neuvádělo. Jen čas pravidelného odjezdu, který byl už třeba hodinu starý. Fronty cestujících u pokladen a informačních překážek postupně rostly, vše dirigovali policisté se speciálními protidešťovými návleky na plackách svých čepic.



Čas od času jako kdyby přišla úlevná vlna a skoro přestalo pršet. Z takové chvilky je i záběr odpočívajícího mladíka, který to vyhodnotil tak, že bude-li on sám v suchu, není důvod se nějakým tajfunem vzrušovat.



Tajfun ale postupně přidával na obrátkách a pršelo čím dál hustěji. Několik párů jsem viděl v lijáku úplně bez deštníku či prošipláště, protože to skoro postrádalo význam. Jako sprcha to bylo vynikající a nečekaně teplé, venkovní teplota byla pořád kolem 28 stupňů. Inu bouře je to přece jen v podstatě tropická.



U vstupu do budovy nádraží vznikl prostor, který jsem pracovně podle sportovních vzorů nazval "mix zóna". Tam se střetávali zlití lidé s deštníky a pršiplášti s doposud celkem suchými bytostmi, které se teprve do střetu s mokrým živlem odhodlávaly vykročit.



Asi v půl dvanácté informovaly Japonské dráhy, že na některých lokálních tratích v okolí Kyota zcela zastavují neb alespoň omezují provoz. Červené kousky tratí na obrázku jsou momentálně dostupné jen s velikými problémy. Mladý španělský pár se mě ptá, jestli nevím, jak se dostat do svatyně Fushimi Inari (můžete si o ní přečíst ve starším článku Tunelem z oranžových bran). Tušil jsem docela přesně a připadal jsem si jako Jaromír Hanzlík se svým: "Máte štěstí, že jdu právě kolem". Bylo mi Španělů docela líto: Měli na Kyoto jediný den a připravili si to, co chtějí vidět nejvíc. Škoda, mají mít na Kyoto čtyři dny. Nebo dvacet šest. Pořád by tu bylo co objevovat. Netuším, jestli se nakonec do svého chrámu dostali, ale stěží si několik kilometrů dlouhé cesty lemované oranžovými branami v zuřícím lijáku prošli v klidu a za pokojné meditace. Ve třičtvtě na dvanáct rezignovala trať přes hory do Kanazawy a zrušila všechny své spoje.



Autobusy městské dopravy jezdily dál, jako by se právě neženili čerti, a někteří odvážlivci se nenechali odradit a snažili se dostat do svých vysněných míst - zde např. k chrámu Kiyomizudera a ke Stříbrnému pavilonku Ginkakuji (obě místa jsem kdysi zachytil v článku Černý pátek na chrámové burze). Déšť ale stále houstl a počet lidí v ulicích se snižoval.



Mezi půl jednou a půl druhou dosáhla intenzita deště svého maxima. Cestou ulicemi se bylo sice možné schovat v různých podloubíčkách a průjezdech, ale stejně to nemělo velkého smyslu, protože na rozdíl od našich krajů, kde je šance, že se liják přežene a za pět minut bude možné vykročit opět téměř suchou nohou, tady bylo zřejmé, že není na co čekaj, protože průtrž ještě nějakou tu hodinku potrvá.



Chrám Nishi - Honganji ve vrcholícím přívalu tajfunového deště. Ukážu vám jen tento chrám, jediný z cca 1800 kyotských chrámů, protože právě ten jsem měl po cestě od nádraží k mému hotelu. Přiznávám, že i tahle jinak poměrně pohodová a krátká trasa, se mi v téhle přepršce zdála velmi, vemi dlouhá.








Déšť bičoval ulice Kyota až do cca šesté hodiny a pak začal postupně ustávat. V sedm hodin bylo po dešti, z ulic během pár minut zmizely četné "hardyovské louže", a osvěžující větřík postupně vysušoval asfaltový povrch. Voda v obloze sice drží jen na čestné slovo, ale už za každou cenu nepadá k zemi. Na některých místech ostrova Šikoku prý spadlo cca 70 cm srážek (ne, to není chyba, nejde o 70 mm, jako když je celodenní hustý déšť u nás). Začínám chápat, proč jsou skoro všechny řeky, které jsem poslední dobou viděl v horách i údolích svou šířkou jakoby dimenzované na úplně jiné průtoky, než které v nich za normálních podmínek jsou. Teď už chápu, že je to pro případ tajfunu, kdy je zapotřebí rychle odvést obrovské množství vody. Takových tajfunů bývá v Japonsku 10 - 15 za sezónu, takže vlastně rutina.



Je večer po tajfunu a někteří už opět sedí u stolečků nábřežních restaurací těsně vedle bouřících vod řeky. Zítra už by zase mělo být krásně a na jeden den částečně vykolejený život se opět vrátí tam, kde byl.



Jen drobná ukázka síly takového deště: Když jsem se vrátil z tříhodinové procházky tajfunem, byl jsem samozřejmě mokrý jako doktor Mráček těsně po ponoru k hrníčkům s dušičkami ve sklepě Jeho Eminence Wassermana a musel jsem se na chodníku vyždímat, abych vůbec mohl projít hotelovou chodbou a nemusel za mnou vyrazil speciální počišťovač. Na dně igelitové tašky, kterou jsem se silou mocí snažil držet uzavřenou (když jsem šel deštěm, měl jsem ji stále omotanou kolem ruky) jsem měl deštník, protože bylo zbytečné snažit se ho používat. Ten deštník - přestože byl navíc složený - byl mokrý tak, jako bych s ním přišel z normálního regulérního deště, a musel jsem ho nechat rozložený vyschnout.

Popravdě, jsem jenom rád, jestli se počasí vyblbne teď: Jednak Kyoto už trochu znám a i když mi vypadl jeden den pro jeho poznávání, měl jsem zase jiné speciální zážitky. No a hlavně kdyby přišel tajfun o tři dny později, pravděpodobně bych se nedostal na ostrov Yakushima, protože tajfun způsobil obrovské vlny v Pacifiku. Věřím, že během pár dní se vše ustálí a přesun na Yakushimu bude možný.


A haiku na závěr? Dnes snad jen jedno úplně, úplně civilní:


Jednou v neděli

vylilo se nám nebe

a život jde dál.


Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 16:44 | Reagovat

Prší krásně, nebe změnilo se v konev plnou vláhy...a tady ani nekápne, už je takové sucho, že i květinky umírají a hmyzáčci jsou celý uondaný z vedra, pošli prosím pár kapek i sem k nám. Měj se krásně. :-)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. srpna 2014 v 17:33 | Reagovat

Modlení k de Klu je dobrá idea...

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 18:20 | Reagovat

Tak jsi se namočil a uschni, abys mohl pokračovat dál. Vyšlo ti to pěkně - zítra už bude jen trochu vlhko. Počkám si na slunečnější fotografie :-)

4 Robka Robka | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 18:21 | Reagovat

Pobavilo mě to srovnání mediální hysterie s praktickým přístupem místních - asi je to všude stejné. Poslední fotka mluví za vše.:-)

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 18:48 | Reagovat

Jak se říká, na vše se dá zvyknout a když ví, jak se mají chovat, nemají takový strach, jako třeba bych měla já.

6 Jarmila* Jarmila* | Web | 10. srpna 2014 v 19:43 | Reagovat

Slušný slejvák. ;-)  :-D
Přeji šťastnou cestu na Yakushimu. Vypadá to tam na pěknou divočinu, samej mech.

7 pavel pavel | Web | 10. srpna 2014 v 20:34 | Reagovat

Já zažil tajfun před měsícem v Německu a nemusel jsem ani do Japonska. :-D

8 Radka Radka | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 22:47 | Reagovat

Nakonec, i tohle je zážitek. Škoda sice jednoho dne, ale zítra je taky den a hlavně, že jsi v pořádku :-)

9 VendyW VendyW | E-mail | Web | 11. srpna 2014 v 8:34 | Reagovat

No jak jsem tak viděla, měl by sis z Japonska dovézt deštník. Jejich,ač igelitové, jsou nějaké vzácně trvanlivé....ovšem ledový klid Japonců je neprosto geniální! No jo, holt(d) jsou už zvyklí a hned tak něco je nerozhází..... :-)

10 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 12. srpna 2014 v 14:25 | Reagovat

Už si nebudu stěžovat, že leje jako z konve, už ne... :-)

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 12:32 | Reagovat

[1]: Každopádně v Japonsku deštník nezahálí. Tam jsem se ho naučil nosit i já, který jsem původem deštníkofób.

[2]: :-)

[3]: To byl opravdu nejdeštivější den. On už o moc deštivější snad ani být nemohl :-)

[4]: Aspoň je v médiích o čem mluvit. Čím hůř to dopadne, tím lépe paradoxně pro média.

[5]: Vzpomněl jsem si na Lefkadu, jak si tam nic nedělali ze zemětřesení a říkali, že to nic, to že je tam každých dvacet let. No a tajfunů je v Japonsku 10 - 15 do roka.

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 12:36 | Reagovat

[6]: Přesně tak! Ale článek o Yakushimě předběhl můj komentář :-).

[7]: Tajfun v Německu? Že by Angela nakoupila nějaké asijské kolonie? :-)

[8]: Zážitek je to velmi zajímavý, to ano.

[9]: Mě fascinovaly dámy, jak jezdily v nejprudčím lijáku na kole s napevno namontovaným polohovatelným deštníkem :-).

[10]: Teď se naučím jinou mantru: "To nic není! To v Japonsku..." :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama