Japonsko - Den 25.: Až na jih Kyushu (Kagoshima)

15. srpna 2014 v 17:19 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Ráno jsem vstával ve 4 hodiny, abych už kolem páté byl na nádraží a začal svůj postupný přesun na jihozápad. V noci mě ještě napadlo to, zda náhodou taky šinkanseny nemají nějaké "nemístenkové vozy". Sice jsem si to původně nemyslel, protože jsem při svým mnoha cestách šinkansenem vždycky místenku měl, ale tuhle praxi znám z normálních nešinkansenových expresů. Stálo mi za to v noci vstát a hned myšlenku konzultovat s internetem a - zjistil jsem, že "můj" kagoshimský šinkansen Sakura by měl mít hned 3 nemístenkové vozy. Protože vlak vyjíždí z Ósaky a já budu v Ósace nastupovat, rád bych viděl sílu, která by mi zabránila do vlaku nastoupit jako jeden z prvních, nebo mě dokázala během cesty na jih Kyushu s vozu vytlačit. To byla akce, do které jsem vkládal největší důvěru, měl jsem ale rozmyšleno ještě několik dalších plánů a našel jsem dokonce noční expres autobus z Ósaky až do Kagoshimy, který jede pěkných 15 hodin, ale taky nakonec dojede. Trochu mi tohle plánování připomnělo moje varianty cesty na Lefkadu, když jsem si nechal uletět letadlo (viz článek Jak se při cestování vyhnout nudě).

Ráno jsem si původně chtěl počkat, až v půl šesté otevřou pokladnu v Kyotu, ale pak jsem si řekl, že se budu radši než s kováříčky v Kyotu bavit s kováři v Ósace a vyrazil jsem zrychleným osobním vlakem, ve kterém pospávalo několik kravaťáků, abych na šestou byl už v Ósace. Tam jsem - vybaven mnoha variantami, několika připravenými japonskými frázemi, několika výpisy z jízdních řádů a dalšími materiály, připravený na prakticky jakoukoli variantu vývoje situace asi tak do pátého tahu a hlavně - nabuzený a připravený k boji - stanul před jinou slečnou, která se ochotně podívala do počítače a řekla: "Tak ano, na ten váš vlak tu místenku mám. Ťukťukťuk - tady je. A protože je na JR pass, máte ji zadarmo. Pěknou cestu."

Stál jsem se svým supervojenským vybavením včetně kevlarové uniformy, soupravy pro vidění v noci a granátometu - připravený vyhodit do vzduchu dveře, které mi bránily v dalším postupu a ony se samy neslyšně, ale dokořán, přede mnou otevřely. Jako malou kompenzaci za prožitá příkoří mi automat na nádraží v Osace dal za mých 160 jenů místo jedné limonády dvě, tak jsem si řekl, že to s Japonskými drahami ještě propříště zkusím.

To je ten krásný šinkansen s názvem Sakura, který mne odvezl z centra Honshu až na jih dalšího japonského ostrova Kyushu. No nevypadá pěkně? Zvlášť po tom, co mi ho chtěli upřít? :-)


Stačily 4 hodiny času věnované střídavě psaním reportáže, podřimováním a radostným vyhlížením z okna, i když japonské rychlovlaky nejsou moc přizpůsobené rozhlížecím romantikům a co chvíli zajíždějí do tunelů, aby měly cestu rychleji za sebou. Tunelů je jak naseto a některé z nich jsou dloooooouuuuuuuuhéééééééé. Ti Japonci snad musejí mít nějaký výkonnější Metrostav (resp. Metorusotabu), to jinak není možné.

Poučen krizovým vývojem ve straně a společnosti skrzevá obon, jsem hned po příjezdu do Kagoshimy a poté, co jsem odhodil batožinu v hotelu, zajel do přístavu, abych si co nejdříve zamluvil lístky na ty nejrychlejší lodě na Yakushimu. Slečna se za přepážkou jen usmála a sdělila mi, že jsou bohužel na celý den všechny spoje vyprodány, protože je obon. Řekl jsem nahlas cosi velmi neslušného, čemuž naštěstí čekající cestující nerozuměli, i když podle tónu a grimasy si to mohli snadno domyslet i bez bohatší české slovní zásoby. Na rychlolodě tedy mohu zapomenout a pojedu - budu-li mít ovšem štěstí - standardním trajektem, který místo dvou hodin jede hodiny čtyři. Teď jen aby neprodali obonistům všechny lístky i na trajekt. Rychle jsem se snažil najít pokladnu trajektu, o které mi jistě přátelská slečna v pokladně chtěla říct, ale protože jsem nerudný a prchlivý, nevyčkal jsem její pomoci, takže mi hledání správného místa v přístavu zabralo další hodinku. To jsou ty chvíle, kdy hned po půlminutě vím, že jsem udělal pitomost, ale jakási hrdost kombinovaná s blbostí mi brání jít zpátky, omluvit se a zeptat se, kam že to tedy mám vlastně jít. To to správné místo budu radši hodinu sám hledat. Vím, že je to vlastnost na ránu, sám si za to nadávám, ale změnit to nedokážu.

Zajímavé skulptury zdobily jednotlivé zastávky autobusu. Ne úplně můj styl, ale místo to každopádně oživí a byl k tomu - samozřejmě japonsky - i nějaký vysvětlující příběh.



Když jsem pokladnu našel, přiléhala k ní jen prázdná hala. Proč taky ne, trajekt odjíždí jen jednou za den - ráno v 8:30. Potkal jsem jen jednoho Jihoafričana, který byl v podobné situaci jako já. Společně jsme zaťukali na japonskou úřednici a položili jsme jí první dotaz: Bleskově bouchla na jakýsi japonsky popsaný papír č.1 nalepený na skle (buch!), kde se nejspíš skrývala odpověď. Při dalších upřesňujících otázkách ukázala stejně energicky ještě na papír 2 a 3 (buchbuch!) a upozornila na bezpodmínečnou nutnost vyplnění formuláře 4 (buch!), samozřejmě jen s japonsky psanými kolonkami. Pochopili jsme, že se žádná rezervace nedělá, prostě jen musíme druhý den ráno včas přijít. Loď vypadá na obrázku veliká, tak snad by to mohlo dobře dopadnout. Mrkli jsme s Jihoafričanem na sebe a bylo jasné, že tu zítra ráno budeme nastoupení jako jedni z prvních. Nebo jsme si to tehdy aspoň mysleli.

V Kagoshimě to ještě vylepšili. Nádraží není jen velký obchoďák, ale taky lunapark. V noci kolo blikalo do tmy nejrůznějšími barvami, jak si matně pamatuji, když jsem se na chvilku probral ze sna.



Přiznávám, že Kagoshima na mne neudělala přílišný dojem. Není to ani tak její chyba, ale bral jsem ji hlavně jako přestupní stanici na vytoužený ostrov Yakushima. Chtěl jsem ještě nejlépe navštívit a určitě si alespoň prohlédnout nevyzpytatelnou sopku Sakurajimu, která je pro Kagoshimu asi jako Vesuv pro Neapol - se svými zápory i klady. Tvořila původně ostrov z zátoce u Kagoshimy, ale cítila se v té izolaci nekomfortně, tak vypustila pár miliónů tun lávy a připojila se k pevnině. Menších erupcí je plno a tato sopka má už od roku 2012 permanentně vyhlášený stav 3 (nepřibližovat se k vulkánu) a pokud se dobře pamatuji, měla ho v roce 2011 taky. Navíc se přede mnou cudně zahalila do závoje oblaků - částečně z pozůstatků oblačnosti po tajfunu, částečně si je sama vytvořila, takže byla z přístavu vidět jen rozložitá základna, ale úbočí (natož vrchol) už ne.

Záběr na kagoshimský přístav ze směru od moře.



Takže Kagoshima to chudák schytala částečně za nejasnosti s železniční dopravou (byl jsem ospalý a večer jsem padnul do postele dříve než obvykle) a částečně i dopravou lodní. Jedinými místy, které jsem poznal, bylo nádraží, přístav a hotel a samozřejmě spojnice mezi nimi, které jsem si aspoň prošel pěšky. K pozitivům řadím to, že jsem potkal jakousi mladou Japonku s babičkou a dobrou a angličtinou, která mi aspoň letmo během několika minut vyprávěla historii Kagoshimy a zmínila se o zajímavých místech. Babička u toho soustředěně kývala a usmívala se, jak je to její děvče pěkně do světa, když si dokáže povídat i s takovým "Čekem".

Aby sopka Sakurajima nepřišla úplně zkrátka, přikládám fotku z následujícího rána, kdy přece jen na pár chviliček sopka odhodla oblačné závěsy a ukázala svůj vrchol. Ano, kdysi býval vyšší a méně okousaný, ale u sopek nikdy nevíte, jak budou vypadat zítra.



No a druhé překvapení mě čekalo v hotelu, protože v lobby sedělo snad patnáct lidí, kteří si spolu povídali jazykem s podezřele známou dikcí. Ano, všichni to byli Češi a Slováci. "Není to snad čeština, co tu slyším?" zahlaholil jsem nahlas a všichni na mě koukali jako na sněžného muže v Podunajské nížině. Vyptávali by se, to ano, byli zvědaví, jen jakási jejich vedoucí zavelela, že šinkansen nečeká a není čas na řeči - byť s krajanem.

Všechno jsem podřídil tomu, abych ráno v plné parádě a připravený vyrazil na Yakušimu za posledním velkým vrcholem japonské výpravy.

P.S.: Omlouvám se za chybějící haiku, ale přijel jsem těsně před půlnocí do Ósaky a upřímně řečeno, ubytování mě hodně zklamalo, minimálně je nejhorší z celého mého japonského pobytu. Opět je internet pouze poblíž recepce, tak jestli tam nechci strašit do rána, haiku mi prosím dnes odpusťte. Nějak se s aktuální situací vypořádám a zařídím se podle toho. Zítra bude :-). Tak dnes aspoň jednu yakushimskou kytičku jako dárek. Máte někdo tušení, co to je? Byla mi asi do pasu (nikoli toho cestovního).


Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 15. srpna 2014 v 17:53 | Reagovat

Zdravím tě zase na netu a promíjím haiku. Nějak ti to podezřele vychází - neklameš nás tělem? Kdybych nevěděla, že tam opravdu jsi, řekla bych si, že těžíš z minulýho pobytu. Teda jsi - asi. Přeju další šťastné tahy a příště zde zase budu jako první. Možná ;-)

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 15. srpna 2014 v 19:28 | Reagovat

Co je to za květenu, nevím. Vůbec nevadí, že jsi neměl čas na básnění Petře, hlavně že jsi v pořádku a vše jsi absolvoval tak jak jsi si přál! ;-) Držím palečky na dalších cestách a těším se na atraktivní povídání a fotky! :-)

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 15. srpna 2014 v 19:34 | Reagovat

Jelikož ta kytka je to jediné co se mi v Čechách na Českém netu a prý v Chytré ! síti od O2 na kompu načetlo tak ti řeknu že to mohla být Nerine. Je to příbuzná Amarylis. Tedy ne té jejímž jménem všichni říkají Hvězdníku ale opravdu té správné Amarylis. Hvězdník má květ jak zvon a Amarylis takovejhle "rozstříhanej"
Gratuluju k tomu jak ti všechno šlape! Není to snad dobré plánování, co tu čtu? ;-)

4 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 15. srpna 2014 v 21:23 | Reagovat

Všechno jdi zvládl. Květinka je Nerinka, cibulovina. Je moc krásná.

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. srpna 2014 v 12:52 | Reagovat

[1]: ...a Američané zase nebyli na Měsíci, že jo? Z minulého pobytu těžím jen a jen zkušenosti. Ale je fakt, že obrazový důkaz, že jsem v Japonsku skutečně byl, mají jen tři úplně cizí lidé, které neznám :-).

[2]: Absolvoval jsem všechno a ještě absolvuju, nabral jsem s články třídenní zpoždění, které kvůli technickým problémům ne a ne dohnat. Holt to nemáte úplně on-line, ale dostanete nakonec všechno :-).

[3]:[4]: Díky, dámy květopravkyně :-).

6 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. srpna 2014 v 17:32 | Reagovat

Čech kam se podíváš? To je dobré:-))

7 Miloš Miloš | Web | 17. srpna 2014 v 21:40 | Reagovat

Móda živých soch měla myslím svůj prapůvod v Barceloně na ulici Las Ramblas, kde na skoro 2 km je jich nepočítaně, ale nedávno jsem je viděl i v Praze.
Tu květinu na konci jsme doma také měli. Později jsme ji dali tchyni a už ani nevím, jak to s ní dopadlo.

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 12:17 | Reagovat

[6]: Mě to každopádně potěšilo :-).

[7]: To ano, živé sochy znám, ale tohle byly tuhé a pěkně tvrdé sochy. Zřejmě původně živé sochy zkameněly :-).

9 Radka Radka | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 22:15 | Reagovat

Jsem v děsivém skluzu, ale určitě vše dočtu, nechci se nechat ochudit o zajímavé zážitky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama