Japonsko - Den 28.: Návrat z ostrova cedrů

18. srpna 2014 v 13:26 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

S yakushimskými domácími jsme k sobě nakonec našli poměrně rychle cestu: Já obdivoval a ochotně jedl snídaně, které připravovala paní domácí a oni měli radost, jak mi chutná, a taky že jsem odmítl lákavou nabídku (vůbec první během pobytu), abych vyzbrojil svou ruku vidličkou. Rezolutně jsem nabízený trojzubec odmítl a dal přednost hůlkám, načež si celé publikum - ostatní japonští hosté i všechen personál - sedli a stoupli tak, aby dobře viděli, co budu dělat. Některé mé originální postupy u nich budily veselí, ale nakonec kvitovali, že jsem se najedl, a to dokonce rychle. Hlad není jen nejlepší kuchař, ale má zjevně pozitivní vliv i na jemnou motoriku.

Tak takhle nějak vypadá břeh moře kousek od přístavu Miyanoura na Yakushimě. Železobetonová zeď vyztužená hliněným valem a betonovými "ženijními zátarasy".



Ještě před odjezdem jsem zašel dolů k moři, jestli by se náhodou v bezprostředním okolí nenašla malá romantická plážička, kde bych mohl smočit své neplavecké tělo ve směsi vod Pacifiku a Východočínského moře. V místech, která jsem našel, byla postavená betonová ochranná zeď a za ní mělo moře nepříliš vábnou barvu od černého sopečného písku. Už jsem chtěl od moře odejít s nepořízenou, když se mi doslova vnutila malá odbočka, po které jsem asi po deseti minutách došel přesně na místo, které jsem si představoval: Po břehu běhali krabi jak o závod (jestlipak jsou na mně ti dva krabíci spořádaní při večeřích pod Fudži nějak poznat?), břeh byl skalnatý sice, ale povlovný a voda čistá a osvěžující. Další bod z drobných a nepodstatných přání k odškrtnutí.

Kupodivu, kousek vedle "obrněné pláže" je i úplně normální skalnatá plážička, kde jsem ochutnal, jak nadnáší pro změnu Východočínské moře.



Pan domácí mi nabídl odvoz do přístavu, což jsem rád přijal, protože to bylo s nákladem pěšky dobrých 30-40 minut. Já zatím v místních obchůdcích obdivoval, co vše je možné vyrobit ze dřeva místních cedrů - od krásných jídelních hůlek a okouzlujících mističek, až po speciální psací stůl, odpovídající svými tvary cedrovým obřím samorostům, v ceně asi dvou miliónů jenů. S panem domácím jsem se v přístavu rozloučil, koupil si jízdenku (opět na "pomalý" trajekt, protože jiné jízdenky už nebyly) a dlouhou chvíli jsem si krátil povídáním se slečnami z informační kanceláře pro turisty, které taky neměly co dělat, protože čekaly další várku turistů z trajektu až za hodinu. Povídali jsme, povídali, načež sáhnu do kapsy pro mobil a co nahmatám? Klíč od pokoje v penziónu! Nějak jsem při check-outu opomněl klíč vyndat z kapsy a pan domácí (v rámci ustavených neformálních vztahů) ho opomněl požadovat. Představa, že bych se vydal půl hodiny zpátky do penziónu mě zrovna štěstím nenaplňovala. Naštěstí slečny z informační přepážky vše vyřídili, panu domácímu zavolali a ten souhlasil, že si u nich příležitostně klíč vyzvedne, protože má co chvíli do přístavu s někým nebo za někým cestu. Venkov, kde zná každý každého, má taky své výhody.

I yakushimská květena se docela činí. Tohle je třeba jeden barevně obzvlášť vyvedený kosatec. Není-li to ovšem vyvedený kosatec, rád budu jako květinopravy neznalý vyvedený já - vámi z omylu.



Uklidněn, že nikam nemusím, jsem se věnoval výběru potenciálních dárečků v místním přístavním šopíku. Když tu vidím pana domácího, jak jde ke mně. Co že přijel nakonec tak rychle? "Je tohle tvoje?" třímá v ruce malou krabičku. Ano, jedna z památečných drobností, kterou jsem pro změnu já nechal na pokoji, zřejmě jako malou podvědomou kompenzaci za omylem odvezený klíč od pokoje. Taky máte rádi film s Pierrem Richardem Roztržitý? To já taky, jen nerozumím tomu, proč se těm jeho úplně normálním příhodám lidé tolik smějí :-).

Tenhle člověk si - kdovíproč - dělal piknik na přístavní hrázi. Výhodou zřejmě je, že je tu sice rušno, ale můžete se v tom rušnu cítit být v rámci možností sami.



Cesta trajektem byla opět klidná a bezproblémová, jen trochu napnutější, pokud jde o čas, protože v Kagoshimě jsem musel stihnout poslední večerní šinkansen do Ósaky. Trajekt měl už na otočce trochu zpoždění a cestou ještě přišel větší vítr a vlny, takže jsme zpoždění nedohnali. K břehu jsme přirazili v 17:50, z lodi nás vypustili v 17:55, v 18:00 jsem už seděl v taxíku, který mě páteční dopravní zácpou dovezl na nádraží v 18:15. V 18:20 jsem si společně s paní pokladní zanotoval japonskou lidovou "Žádná volná místa nejsou!" a v 18:26 jsem doběhl na příslušné nástupiště do jednoho z nemístenkových vozů (kde je mimochodem ve stanicích úplně jiný cvrkot, než v prďáckých místenkových vozech), pohodlně se usadil a za dvě minuty to jelo. Po čtyřech hodinách svištivé jízdy jsem už vystupoval v posledním pobytovém místě svého japonského výletu - v Ósace.

Ještě poslední zamávání krásnému ostrovu v okamžiku, kdy jsme odrazili od jeho břehu.



Cesta zpět neoplývala nadměrnou viditelností. Břehy kagoshimského zálivu však ukazovaly, kolik odstínů šedé může existovat.



Při svém minulém pobytu jsem také dojel z Kyushu do Ósaky v noci, tehdy jsem ovšem hned druhý den ráno pokračoval na letiště a z Ósaky jsem poznal jen bezprostřední okolí hotelu. Takovou chybu už tentokrát neudělám a mám na pobyt v Ósace celé tři dny a tři noci. Jsem zvědav, jestli všem těm úžasnostem, které jsem už viděl a zažil, ještě dokáže druhé největší japonské město něčím konkurovat.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.




 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 14:47 | Reagovat

No vida, i v Japonsku se dá cestovat "napnutěji" stejně jako u nás. Člověk musí mít oči na šťopkách a velikou míru štěstí. Stejně tě obdivuju - vyznáš se :-P  :-D

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 14:48 | Reagovat

Kosatec není kosatec anóbrž Kana nebo též Dosna......odstínů šedi, dle názvu jedné knihy, je prý padesát. Nevím knihu jsem nečetla i když jako známá zastánkyně sexu a milování a to i toho zvaného mimomanželského, si tyhle věci ráda přečtu, jen byly v knihovně okamžitě rozpučovaná a pak jí šupem vrátili do Třebové kde už se na ní klepalo dalších pár desítek lidí. Ale vidouc tu fotku, docela ráda tomu uvěřím že jich je opravdu padesát :-D....

3 Čerf Čerf | 18. srpna 2014 v 15:23 | Reagovat

[1]: To jo, napnutější to bylo, zvlášť když mi začal u pokladny, kde jsem potřeboval eliminovat všechna zdržení, začal někde hluboko v batohu hlasitě zvonit mobil.

[2]:  Zcela určitě jich není padesát. Možná míň, možná víc, ale padesát ne, to vím přesně!

Vida, dosnu znám jen z křížovek. Taková pěkná kytka a tak necitlivě tvrdé jméno...

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 18:00 | Reagovat

Jo buď kana nebo dosna. U jedné je to tak a u jiné obráceně. Těch zážitků je tolik, že to nestačím číst natož komentovat, ale určitě z toho zase uděláte e-knihu, ne? Ta minulá byla moc zajímavá. ;-)

5 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 18:20 | Reagovat

Hůlkami jíst neumím, až bude příležitost, určitě zkusím, jsem zvědavá, jestli bych to zvládla. Břeh s běhajícími krabíky musel být fajn, ale
ta kamínková nebo jak píšeš skalnatá pláž Východočínského moře je krásná.
Květinka je dosna, latinsky Canna. Má nádhernou barvu. Pan domácí byl hodný. Cesta trajektem byla pěkně napínavá, ale nakonec vše dobře dopadlo. Krásný výlet. Na ostrově cedrů bylo krásně.

6 pavel pavel | Web | 18. srpna 2014 v 20:54 | Reagovat

Krásná kytička. :-)
Proč neplavecká tělo? :-D

7 Miloš Miloš | Web | 18. srpna 2014 v 21:36 | Reagovat

Jíst hůlkami rýži si neumím představit, ale prý ji v Asii mají poněkud slepenou a tím se to usnadňuje.
Petře, je obdivuhodné, jak bohatý itinerář cesty sis naplánoval a všechno v tak jazykově vzdáleném světě vyřídil a zvládl.
Já bych si tam asi netroufl.

8 Das Das | Web | 18. srpna 2014 v 21:45 | Reagovat

Pravda, Gruzinci a jejich písně a tance.. zamilovala jsem si! To chci zmínit v dalším článku, opravdu se to nedá popsat v jednom článku. To sám víš. :) Také často pronášejí přípitky a to před každým lokem.

Za ty hůlky Tě fakt obdivuji, mě s nimi učila kamarádka, ale.. asi bych se moc nenajedla. :D Ale zkusit se má všechno a nejíst v japonsku hůlkama? hřích!

9 Čerf Čerf | 19. srpna 2014 v 5:08 | Reagovat

[4]: Tentokrát s knížkou nepočítám. Muselo by se všechno předělat a přepsat. Chonologické vyprávění v té podobě, jaká je na blogu, stačí na průběžnou informaci, co se děje, ale knížku to neutáhne. Tedy aspoň ne knížku, která by se mi líbila :-).

[5]: Však jsem si taky liboval!

[6]:  Protože moje tělo se plaváním jakožto přechodnou formou pohybu ve vodě neobtěžuje a přechází rovnou k potápění :-)

[7]:  Japonská rýže drží pěkně pohromadě a hülkami se mi už jí líp než čímkoli jiným. Většinu těch organizačních věcí za mne zařídila přepečlivá paní z cestovky, já už všude jen sklízel, co bylo dávno zaseté a případně  do připraveného rámce doplnil detaily. Ale pořád jsem měl ještě dost prostoru, abych mohl leccos pokazit, což se mi naštěstí mockrát nepovedlo :-).

[8]:  Začátky byly náročnějśí (mohl bych např. napsat odbornou studii na téma "pinzetový efekt" :-)). ale teď už to je docela dobrý a jsem schopný se najíst celkem rychle i před přihlížející veřejností.

10 Čerf Čerf | 19. srpna 2014 v 5:30 | Reagovat

Koukám, co jsem ve svých odpovědích na komentáře nasekal překlepů. Ťukám to v Dubaji na letišti do mobilu, protože baterka v notebooku tvrdě usnula už v Ósace.

11 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 19. srpna 2014 v 23:18 | Reagovat

Odstínů šedi je mnoho, tyhle jsou jedinečné:-) :-)

12 Radka Radka | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 18:39 | Reagovat

Ať je odstínů šedi kolik chce, tento Tvůj výlet nabízel mnoho odstínů mnohem zářivějších barev :-)

13 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 17:48 | Reagovat

To musí být zajímavé bydlet u někoho v soukromí. :-) Určitě jsi toho tam hodně okoukal z jejich způsobu života. :-)

14 Čerf Čerf | 30. srpna 2014 v 21:05 | Reagovat

[13]: Tohle nebylo úplné soukromí byl to oficiálně penzion ale při své první japonské cestě jsem bydlel v tzv. minšuku což je tradiční japonský "hostinec" ve kterém se třeba stoluje s majiteli a člověk tam má k ostatním opravdu velmi blízko.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama