Japonsko - Den 30.: Výlet do Kóbe a k mostu u Akashi

20. srpna 2014 v 18:56 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Co dělat předposlední den japonské cesty, když jste si den předtím tak docela nesedli s Ósakou? No přece využít JR pass, který vás opravňuje jezdit si zdarma, kamkoli se vám zachce a vyrazit z Ósaky pryč. Chtěl jsem nakouknout do Kóbe a žádné další plán jsem ještě ráno neměl. Vyrazím tedy dnes nalehko na nádraží (příjemná změna po cestování s plnou turistickou polní) a v Kóbe uvidíme. Počasí tentokrát bylo příjemné, sluníčko svítilo a bylo cítit, že začne být co nevidět horko. Nutno říct, že od začátku dne se i Ósaka snažila o příměří: V hotelu si dali záležet s dobrou snídaní, a trochu tak odčinili nedostatek sluníčka v pokoji a začínal jsem mít pocit, že tuším, na kterou stranu od hotelu je nádraží.

Opět jsem vyrazil do bludiště mezi mrakodrapy.Teplo začínalo být cítit, už dopoledne bylo kolem třicítky. Říkal jsem si, že to je asi hlavní důvod, proč Ósačané nejsou v ulicích, ale jsou ještě někde zalezlí, opravdu mezi mrakodrapy jsem se pohyboval skoro sám. A pak jsem uviděl maličký vchod pod zem a ukazatel stejným směrem "Nádraží Ósaka". Proč to nezkusit, vlak jezdí každou chvíli a nespěchal jsem na žádný konkrétní, protože mohu jet kterýmkoli. Sešel jsem proto do podzemní ósacké říše a zůstal jsem úplně opařený:

Pod zemí totiž jako kdyby bylo vystavěné úplně jiné město, město se širokými bulváry, proudy spěchajících lidí (aha, tak tady všichni jsou, ale proč ne, když tady je to klimatizované a nahoře je takové horko), úplné bludiště, na jehož jednom podzemním náměstí jsem napočítal hned 12 cest, kterými bylo možné různými směry pokračovat. To vše samozřejmě bohatě prostoupeno obchody a institucemi. Na nádraží jsem byl za chvíli a už mi bylo jasné, že zítra si na cestu na nádraží nebudu muset zjednávat taxíka, aby mne vyvedl z bludiště ósackých uliček. Tudy je to na nádraží nejhezčí a nejpřímější cesta.

Do Kóbe je to asi půlhodinka. Město je uzavřené mezi horami a mořem, na což doplatilo v roce 1995, kdy přišlo silné a hlavně dlouhé zemětřesení, které si vyžádalo skoro 6000 mrtvých. Dnes jde opět o moderní, nově vystavěné a všude opravené město. Já jsem si chtěl prohlédnout přístav a možná se nechat vyvézt lanovkou na nějaký výhled na město.

Přístav v Kóbe, jehož symbolem je červená přístavní věž.



V pozadí za přístavem jsou vidět hory, do jejichž věnce je město sevřené. Dnes měly docela pozitvní efekt, protože se jim podařilo zadržet nacucané mraky a nepustit je vůbec nade město.



Cestou městem jsem potkal obojživelné vozidlo, kterým se turisté mohou projet po Kóbe jak po silnici, tak i po vodě.



A pak jsem v Kóbe uviděl na ulici velkou nástěnnou mapu, ze které jsem zjistil, že jedna železniční stanice (s názvem Maiko) je přímo u velikého mostu přes úžinu Akashi, což je stavba, kterou jsem na dálku dost obdivoval. Změnil jsem okamžitě plány a místo směrem k lanovce nad Kóbe nebo do restaurace na pravé kóbské hovězí (stejně si člověk takovou dobrotu sám nevychutná zdaleka tak jako v dobré společnosti, takže do Kóbe na kóbské hovězí si jednou zajedu s někým, s kým mi bude chutnat ještě víc, než normálně chutná) jsem opět zamířil na vlak, kterým jsem se dopravil k velemostu, respektive pod něj, protože stanice Maiko je vlastně přímo pod mostem (na následujícím obrázku úplně dole).



Most přes mořskou a velmi frekventovanou úžinu na ostrov Awaji (silnice vede dále na ostrov Šikoku) je opravdu neskutečným technickým kouskem. Měří na délku skoro 4 km a jeho největší délka mezi dvěma pilíři je 1990 metrů (v době po otevření mostu to byl světový rekord). Velké kóbské zemětřesení, které most zastihlo ve výstavbě, přidalo k tomuto plánovanému číslu ještě jeden neplánovaný metr. Pilíře mají svůj nejvyšší bod ve výšce skoro 300 metrů.



Most musí umět čelit extrémním povětrnostním podmínkám, protože oblastí přecházejí často tajfuny. Je speciálně odolný proti silnému větru (na břehu velmi silně foukalo i za pěkného dne a na moři se točily silné víry), mořskému vlnobití i zemětřesení.



Budova na břehu je muzeum výstavby mostu. Tam je možné se dozvědět spoustu technických zajímavostí, hlavním exponátem je 40 metrů dlouhá maketa mostu, která byla zkonstruována pro účely testů ve větrném tunelu. Pouští se i 3D film o historii a výstavbě mostu, bohužel jen v japonštině. I když se na most dívám i jako na umělecké dílo, zůstává mi rozum stát nad tím, jaké všechny technické překážky bylo během výstavby nutné překonat.



Je dokonce možné podívat se dovnitř mostu. Nad hlavou vám duní autobusy a kamiony a vy se můžete procházet ve vymezeném prostoru asi 50 metrů nad mořskou hladinou.





Viděl jsem už v Japonsku lecjaká varování před kontaktem s různými živočichy (medvědi a opice jednoznačně dominují), ale varování před kraby jsem ještě nikde neviděl. Zajímavé je to tím spíš, že tohle varování bylo vyvěšené ve výtahu vyvážejícího návštěvníky dovnitř mostu.



Protože byla právě neděle, okolí mostu se proměnilo i přítomností mnoha lidí, kteří se tu rekreovali - rybářů, běžců, piknikářů, ale třeba i náruživých hráčů různého věku.



Když jsem se vpodvečer vrátil do Ósaky, zjistil jsem na nádraží, že je velmi snadné a účelné (a pro mne navíc zadarmo) jezdit po městě vlakem. Existuje tu speciální okružní linka, která spojuje zajímavá místa, takže jsem se hned nechal odvézt v pozdním odpoledni k Ósackému hradu. Dovnitř jsem ale nešel, stačilo mi ho pozorovat zvenku i s celým opevněním.



V horkém podvečeru byl park kolem hradu plný lidí - zejména poblíž vodotrysků a vodních nádrží. No a stánkaři se starali, aby nikdo neměl hlad ani žízeň. V kritickém případě bylo velmi snadné koupit si chlazenou limonádu nebo pivo u velkých kádí s ledovou vodou, nebo zakousnout výbornou grilovanou chobotnici na špejli.



Muži by si měli při cestování vlakem a metrem dávat pozor na speciální vozy pro ženy, které by měly vyloučit v japonských městech prý rozšířené obtěžování žen v nabitých vagónech. Jednou jsem omylem do takového vagónu nastoupil a přestože jsem si nevšiml žádného nápisu, atmosféra ve voze byla tak divná a mně neznámá, že mi to hned bylo podezřelé a ještě jsem stihl vzít zpátečku a včas vystoupit. Bohužel, speciální vozy pro obtěžované muže jsem nikde nenašel.



Druhý den už jsme navázali s Ósakou přátelské vztahy. Hodně to souviselo s mou schopností orientace v moderním městě. Jakmile jsem dokázal cíleně směřovat na různá místa a rychle se k nim dostávat, byla původní nervózní atmosféra mezi námi rychle překonána. Proto jsem ještě v horkém večeru vyrazil do rušného okolí mého hotelu. V ulicích to doslova vřelo, spousta lidí směřovala do restaurací nebo do klubů. A možná taky do místních nočních klubů, kterých se tu taky pár našlo. Já jsem ovšem zhřešil jen jedním výborným nočním suši, které jsem si dal v jednom z místním podniků.



Ze zastřešených kuloárů tržnic vedly co chvíli schůdky kamsi nahoru nebo dozadu, kde bylo možné se v soukromí najíst, napít, pobavit a kdovíco ještě. Tyhle schůdky ozdobené na každém květinkou v koflíku se mi docela líbily.



I některé hotely jedou ve dvojím režimu: Buď je možné koupit si pokoj v režimu "REST", tedy nepříliš korektně řečeno "na rychlovku", nebo v normálním režimu "STAY" - tedy na celou noc.



Předposlední den a poslední noc svého japonkého pobytu jsem si tedy nakonec užil až nečekaně a rozhodně jsem ji nestrávil nostalgickým vzdycháním, že už musím jet pryč. Je čas prázdnin a čas návratů. A mám dost dobrých důvodů k návratu.

Ještě jsem večer stihl zabalit, což nebylo v mém pidipokojíčku jednoduché. Ráno po vystěhování ještě nechám zavazadla na hotelu, protože na letišti musím být až večer. A to by přece byla škoda ještě někam nezajít a něco zajímavého nezažít.


Přes vodní příkop

po mostech hledám cesty

ke vzdušným zámkům.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 19:24 | Reagovat

Fascinuje mě, jak ses směle vydával na různé cesty v často zcela neznámých místech a vždy došel do cíle!

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 20:05 | Reagovat

Mně se zase líbily a zaujaly mě ta držátka v metru - takové žluté kroužky pověšené nahoře u stropu. Dokonce jeden z vystupujících (ten uprostřed), jakoby měl to kolečko v ruce? Že by měly mobilní držadla do MHD? :-D  :-D
Takové hezké žluté kolečka v Praze v metrech nemáme, ale to "divno" je tam Petře i tady u nás... ;-)  :-)

3 Sugr Sugr | E-mail | 20. srpna 2014 v 20:06 | Reagovat

[1]: Mě to nefascinuje, takový Čerf je, prostě jde za svým až do cíle! ;-) Tvrdý muž, to se cení! :-)

4 Čerf Čerf | 20. srpna 2014 v 20:15 | Reagovat

[1]: Někdy zarputilost, někdy momentální nápady :-).

[2]: Jo, žluté kroužky tam mají, to ano. Že by si ale někdo nosil vlastní, to jsem neviděl :-)

[3]: No, do tvrdého muže mám opravdu daleko! A do cíle často nedojdu. I když do těch méně důležitých občas jo.

5 Robka Robka | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 21:12 | Reagovat

Zaujala mě podzemní Ósacká říše. A pidipokojíček? Že by japonská miniaturizace? No, hlavně, žes to všechno zvládl a taky nás zásoboval pěknými zážitky, těším se na poslední povídání.:-)

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 20. srpna 2014 v 21:57 | Reagovat

Podej krabovi prst...

7 Miloš Miloš | Web | 20. srpna 2014 v 22:56 | Reagovat

Říkám si, jestli ty hotely s minipokoji nejsou určeny pro použití "na rychlovku", kde by to tak nevadilo.

Ten most je opravdu skvost a navíc ještě v seizmické oblasti, o mrakodrapech ani nemluvě.

8 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 1:03 | Reagovat

Krásné rozloučení. Takže...zase někdy na viděnou Japonsko.

9 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 6:44 | Reagovat

Koniec krasnej rozpravky. Su ti Japonci este vobec z tejto planety?

10 Kitty Kitty | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 10:13 | Reagovat

[4]: Neřekla bych, že jsi tvrdý. Spíš cílevědomý a zvědavý. Což u muže hodně cením. Zdravím tě a ještě si tam něco užij. Zkusila bych to hovězí, když je tam tak dobré. Kóbské by zrovna být nemuselo ;-)

11 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 24. srpna 2014 v 22:48 | Reagovat

Na tvých krásných fotkách je spousta zajímavých mostů :-)  :-)  :-)

12 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 17:25 | Reagovat

Mně by ze všeho nejvíc zajímala jízda v takové obojživelném vozidle.
U nás už jsou také v některých vlacích od minulého grafikonu zřízeny oddíly jen pro ženy. :-)

13 Čerf Čerf | 30. srpna 2014 v 20:49 | Reagovat

[5]: Ty podzemní prostory byly neuvěřitelně rozsáhlé, pro mě to byl úplný šok.

[6]: Jeskyňky by krabovi podaly dva prstíčky.

[7]: Viděl jsem na filmovém záznamu "větrný pokus". Extrémně silné proudění most trochu rozpohybovalo, ale vydržel.

[8]: Příště bude nejspíš něco jiného :-).

[9]: Byl to docela dobrý konec, to ano.

[10]: Svůj hlavní cíl si neplním a vypadá to, že se mi to nepodaří ani v budoucnosti, ty menší mi docela jdou. Kóbské hovězí chutná každému - buď doopravdy nebo aspoň při pomyšlení, kolik stálo :-).

[11]: Mosty mám rád, dokonce i ty, co nikam nevedou, jako třeba ten v Avignonu. Ale ty, co vedou, mám radši.

[12]: Tak to už jsme tedy taky světoví.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama