Listopad 2014

Nedělní miniglosy č.291

30. listopadu 2014 v 18:28 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle výsledků průzkumu veřejného mínění je většina občanů České republiky přesvědčena, že prezident Miloš Zeman doslova dýchá za české národní zájmy. Domnívají se však, že by bylo lepší, kdyby dýchal na druhou stranu.
-----------------------
Představitelé města Jičína byli zatčeni kvůli dotaci na chov včel pro bývalého loupežníka Rumcajse. Důvodem bylo několik trestních oznámení z řad slušných jičínských včelařů, kteří upozornili na to, že exloupežník chová včelstvo ve vlastních vousech, což naprosto odporuje nařízení hygienické sekce Evropské komise o náležitém vybavení euroúlů.
----------------------
Protože slavnostní ceremoniál je poměrně nákladná záležitost a výsledky se v průběhu let mění jen nepatrně, byly z úsporných důvodů při slavnostním vyhlášení cen Český slavík 2014 rovnou vyhlášeny i výsledky pro roky 2015 až 2018.
----------------------
Největší šachovou událostí minulého týdne nebyla ani tak očekávaná obhajoba titulu mistra světa Dánem Carlsenem, ale spíše skutečnost, že farmářka Ludmila Havránková ve více než 20 let probíhající partii se státními úředníky ustoupila ze svého doposud urputně bráněného pole. "Konečně jsme se vzájemně pochopili," oznámil hlavní vládní vyjednavač. "Paní Havránková jako farmářka používá hlavně zdravý selský rozum, což není pro diskusi se státními úřady nejlepší strategie, a v šachu je zvyklá na klasickou šachovnici o rozměrech 8x8. Nerozuměla proto naší snaze ze svého pole udělat D11, protože se domnívala, že něco takového musí ležet úplně mimo šachovnici."
-----------------------
Česká televize ve večerních Událostech vystřihla tu část projevu Miloše Zemana, ve které se český prezident kriticky zmínil o podnikateli Zdeňku Bakalovi. "Vysvětlení je velmi jednoduché," řekl Nedělním miniglosám generální ředitel ČT. "Po skandálu s Pussy Riot jsme si napřed chtěli zkontrolovat, co v různých - především afrických - jazycích může všechno znamenat slovo "Bakala", aby nás jazykově mimořádně vzdělaný prezident znovu nezaskočil nějakým svým invenčním překladem.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím za za víc než pět a půl roku, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Náhrdelník

27. listopadu 2014 v 22:31 | Petr Vápeník |  Haiku

Když jsem na začátku října publikoval článek s fotografiemi mých oblíbených zarosených pavučin Procházka mlžnou galerií, z deseti existujících fotek jsem tehdy publikoval na blogu jen devět. Tu desátou jsem totiž vzhledem k její zvláštní podobě využil jako osobní dárek. Takhle nějak si totiž představuji moderní šperk, náhrdelník s ne zcela symetrickým vzorem, který vyrobil dobřichovický pavoučí šperkařský mistr. Možná tento náhrdelník není tak trvanlivý, jako kdyby byl z pravých perel, ale i tak si myslím, že by měl svými chladivými okrasnými nitkami ozdobit tu nejkouzelnější šíji na světě, kterou znám. Což se - alespoň tedy obrazně - také stalo.



Od té doby, co jsem se vrátil z Japonska, kde logicky nastala "haiková smršť", jsem žádné další haiku nepublikoval. Když se ale podívám na fotografii a přimyslím si k náhrdelníku ten nejkrásnější možný podklad, útoku sedmnácti slabik haiku se prakticky nedá ubránit. Tedy, pardon, dnes s jednou bonusovou slabikou navrch :-).



Z perel slz uvila

krajka tvé vnitřní krásy

nejvzácnější dar.



Dnešní článek bude trochu netradičně "trojjediným". Sestává totiž z jedné fotografie, jednoho haiku, a abyste neřekli, že autorsky škudlím, připojím do třetice všeho dobrého jeden výlet do blogového pravěku. Dnes se vypravíme do března 2011, kdy řada z dnešních pravidelných čtenářů ještě můj blog nenavštěvovala, a v textu s názvem O privátním blanickém rytíři znovuodhalíme, co se všechno může stát, když ke kupovanému zboží dostanete v obchodním domě jako nečekaný bonus kousek blanické legendy :-).

Nedělní miniglosy č.290

23. listopadu 2014 v 16:41 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Velký úspěch a mezinárodní uznání zaznamenalo české školství v rozsáhlém srovnání znalostí z oblasti počítačové a informační gramotnosti. V porovnání několika desítek zemí světa totiž čeští osmáci jednoznačně zvítězili a nechali daleko za sebou své vrstevníky z ekonomicky mnohem vyspělejších zemí. Předseda Svazu českých chovatelů uvedl, že podobný znalostní náskok přitom máme nejen u osmáků, ale i v kategorii potkanů, myšic a plchů, protože má Česká republika mimořádně propracovaný systém specializovaného vzdělávání hlodavců a o malé české počítačové specialisty je zájem po celém světě.
-----------------------
V rámci vyšetřování podvodů, korupce a praní špinavých peněz byl zatčen bývalý portugalský premiér Sócrates. Pozorovatelé předpokládají, že podle dávné tradice dostane jako obyčejně vybrat mezi smrtí použitím bolehlavu a doživotním vyhnanstvím, pokud se prokáže, že skutečně existuje a není pouhým výplodem Platónovy fantazie.
----------------------
Disciplinární komise Českého fotbalového svazu projednala námitky Hradu proti udělení červené karty Miloši Zemanovi na demonstraci 17.listopadu na Národní třídě. "Jedná se o velmi specifický případ," řekl nám mluvčí komise. "Když vezmeme v úvahu všechny zdokumentované fauly a další příklady nesportovního chování, je červená karta bezesporu zasloužená. Pořád se nám ale nepodařilo úplně objasnit, za který tým pan prezident vlastně hraje a jestli šlo opravdu o fotbal." Podle politologů je ale dobře, že demonstranti převzali právě fotbalovou symboliku, protože v případě některých jiných sportů mohlo dojít až na trestná střílení.
----------------------
K doživotnímu trestu byl odsouzen drogový překupník z Prahy, který byl zatčen s taškou napěchovanou heroinem, kokainem a pervitinem. Obžalovaný se jako vždy bránil tím, že drogy měl pouze pro vlastní potřebu. "Soud obhajobu podezřelého v plném rozsahu uznal," potvrdil mluvčí Nejvyššího soudu. "Doživotní trest byl vyřčen proto, že podezřelý měl drogy v igelitové tašce, která byla vyhlášena Evropskou komisí za největší světové zlo od dob stowattových žárovek."
-----------------------
Známou Lennonovu zeď přetřela na bílo skupina studentů pražských uměleckých škol, kteří podle svých vlastních slov chtěli poukázat na komercionalizaci a vyprázdněnost některých symbolů. Mnozí lidé z uměleckých a kulturních kruhů reagovali na akci pohoršeně, a byli i tací, kteří ji považují spíše za projev zcela jiného druhu vyprázdněnosti. Nečekané podpory se ale studentům dostalo od 92 letého bývalého generálního tajemníka KSČ Milouše Jakeše, který performerům projevil své uznání za odvahu, se kterou se postavili bezuzdné svobodě projevu. "Konečně někdo, kdo pochopil, že naše zásahy u Lennonovy zdi v 80.letech ve skutečnosti nebyly cenzurou, ale uměleckým počinem, ve své době bohužel nepochopeným a dezinterpretovaným, kterým ve skutečnosti bývalá KSČ - jako v mnohém - předběhla svou dobu!"

Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím za za víc než pět a půl roku, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí

21. listopadu 2014 v 0:14 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Na listopadové události roku 1989 mám dodnes velmi živé vzpomínky a dá se říci, že - pokud jde o události ve společnosti - je to jednoznačně nejsilnější a nejpozitivnější zážitek mého života. A to mohl být ještě mnohem pozitivnější, kdybych právě nepobýval na vojně. To, že jsem přišel o bezprostřední emoce listopadové revoluce, tehdejší "lidové" armádě nikdy nezapomenu.

Přesně 17.listopadu 1989 jsem měl svůj první opušťák, poprvé jsem se dostal na déle než jeden večer za zdi kasáren. Pobýval jsem tou dobou nedaleko od Pardubic a samozřejmě jsem cestou neminul Prahu, kde jsem se naprostou shodou okolností po několikahodinovém bloumání večer probloumal až na Národní třídu - jak jsem později zjistil, asi čtvrt hodiny před davem demonstrantů. Zvláštní situace: Na sobě jsem měl uniformu četaře absolventa, za kterou jsem se před normálními lidmi styděl, navíc jsem tehdy nebyl tak docela sám, protože ve dvou se to po Praze lépe bloumá. Z toho, jak se na Národní třídě formoval policejní kordón, vyplývalo, že se chystá pěkná mela, ve které to takový podivný pár může snadno schytat z obou stran.

Ale o tom dnes psát nechci. Kdo by měl zájem, může si přečíst můj starý text O listopadu na Národní, který vznikl na základě vlastních vzpomínek (není to reportáž, ale výňatek z rozsáhlejšího textu, který měl být a možná ještě někdy bude základem pro román :-)) . Dnes chci napsat o tom, co mě těší a netěší na oslavách listopadového výročí.

Těší mě skutečnost, že obrovské množství lidí považuje listopadové dny roku 1989 za skutečně přelomové dny na cestě k normální společnosti a dokáže se z toho i po čtvrtstoletí nepředstíraně radovat. Těší mě, že místa spojená s tehdejšími události jako by vždy znovu zavoněla podobnou vůní jako kdysi a zasršela znovu elektrizující atmosférou. Těší mě, když slyším v televizi vyprávět přímé účastníky revolučního dění, které s neuvěřitelnou rychlostí zachvátilo celou zem a prokázalo, že tehdejší uspořádání bylo v té době k překvapení většiny lidí již zcela ztrouchnivělé. Těší mě, když vidím, jak se moji vrstevníci snaží svým dětem a vůbec mladým lidem, kteří již naštěstí nemají vlastní zkušenost ze života ve státě, jehož oficiální vedoucí silou je komunistická strana, vysvětlit, o co tehdy šlo, i když pro většinu nejmladší generace se jedná o události tak dávné, že jsou srovnatelné s dobýváním Kartága.

Ale "můj" listopad nesestává jen z těšení. Například doslova zuřím, když vidím jak titíž komunističtí představitelé, které před čtvrtstoletím revoluční vlna smetla, dnes opět ve vedení některých měst kladou věnce u památníků listopadových událostí. S údivem sleduji, kolik lidí dochází k závěru, že svoboda je pro ně (a tedy podle jejich mínění samozřejmě i pro všechny ostatní) nepodstatnou hodnotou, a nostalgicky vzpomíná na dávné socialistické "jistoty". Skřípou mi zuby, když slyším lidi s fízlovsko-estébáckou minulostí, jak kážou světu své pravdy, neschopni očistného studu, nebo když slyším hlavu státu výsměšně zlehčovat úvodní násilný střet jen proto, že ona sama zjevně nedošla žádné úhony. Připadnu si, že žiju nějakým nedopatřením v úplně jiném světě, nejspíš v paralelním vesmíru, když je řadou lidí líčeno poslední čtvrtstoletí jako nesnesitelné období naprostého a všeobecného úpadku a "spálené země", které po "sametové revoluci" vystřídalo socialistický spravedlivý ráj na zemi.

Každý rok mi výročí listopadu 89 připomene, že mnohé dnešní skutečnosti vůbec nejsou samozřejmé, i když tak už na první pohled vypadají. Že bych se do staré totalitní éry nechtěl vypravit ani jen na exkurzi s garantovaným návratem. A že i když mám k mnohému dění kolem sebe velké výhrady a leccos mi hýbe žlučí, ve skutečnosti mám zatracené štěstí, že jsem těch posledních 25 let mohl prožít.

Díky všem, kteří to kdysi odvážně rozjeli, tehdy ještě s rizikem, které se dnes při vědomí výsledku ve zpětném pohledu jeví mnohem menší, než ve skutečnosti bylo. A díky všem, kteří se ani dnes nenechávají otrávit věčným bojem se všudypřítomnými štěnicemi, a navzdory němu jim pořád zůstává otevřená mysl a chuť měnit věci k lepšímu.

O splněném přání

16. listopadu 2014 v 15:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Když jsem letos v létě podnikl svou pouť na vrchol krásné japonské sopky Fudžisan, nebyla důvodem jen moje zvědavost, jaký bude zrovna z vrcholu výhled, koho cestou potkám a co všechno ještě vydrží můj poněkud zanedbaný organismus. Jak jsem se ve svých reportážích občas zmiňoval, chtěl jsem využít tuhle cestu i jako obyčejný poutník - k tomu, abych správně naformuloval svoje nejdůležitější přání a abych našel správný způsob, jak o splnění takového přání poprosit vlídné nadpřirozené síly sídlící jistě v okolí vrcholového kráteru, ne-li rovnou v něm. Dalo by se říct, že šlo tedy částečně i o cestu vypočítavě investorskou, kterou lze popsat stroze účetnickým jazykem jako: Já nabídnu svou námahu, zarputilost a soustředění a očekávám za to od vrcholových božstev konkrétní "protiplnění".

Poptával jsem se místních "podfudžisanistů", jak se taková věc dělá, aby pravděpodobnost úspěchu byla co nejvyšší. Nakonec jsem z různorodých odpovědí vydestiloval následující postup: Dole na úpatí hory, před chrámem, který stojí na úplném počátku staré tradiční poutní cesty, je třeba najít na cestě kousek kamene - nemusí to být nic velkého, protože účinnost přání neroste s vahou kamenolomu, který si nesete v batohu; stačí symbolický kousek. No a tenhle kámen cestou v kapse různě svíráte, zahříváte, tisknete, žmouláte a hladíte a přitom myslíte na své přání a v duchu odpovídáte sami sobě na spousty tak zvídavých a všetečných kontrolních a upřesňujících otázek, že si připadáte skoro jak na grilování v europarlamentu. No a když se vám podaří s tím kamínkem vylézt zdárně až nahoru, obejít celý vrcholový kráter a po namáhavém výstupu své přání zopakovat v místním chrámovém prostoru (prý stačí česky, místní duchové si s překladem poradí), bude vaše přání přijato ke zpracování, i když pochopitelně - jak je v byrokratickém aparátu tradicí - nikdo nemůže nic slíbit.

Fudžisan v oblačné zástěře (foceno od jezera Kawagučiko):

Ono se doporučuje leccos: Něco si přát, když padá hvězda, když ukroutíte knoflíky kominíkovi, když spatříte polární záři nebo když rozbijete broušenou skleničku po babičce, ale to jsou takové celkem obyčejné situace, kdy člověk svá rychlá přání možná nemyslí úplně vážně a bere to jen jako zajímavou tradici. Své fudžisanské přání jsem měl ovšem rozmyšlené už dávno a vlastně jsem s ním do tohohle roku vstupoval jako s tím nejdůležitějším, nejkonkrétnějším a nejuvážlivějším soukromým přáním za dobu, kterou pamatuji. Měl jsem ho jasně naformulované předem, abych v klíčovém okamžiku z nedostatku kyslíku nezazmatkoval a nějak ho na poslední chvíli nezvojtil, a dobrou polovinu času stráveného na vrcholu majestátní hory jsem se věnoval právě tomu, abych na žádný krok svého "podání" nezapomněl, nebyly v něm žádné dvojznačnosti (znáte přece, jak úřady dokážou využít každé formální drobnosti, jen aby nemusely konat) a nadpřirozený vrcholový úřad neměl žádný prostor, jak se z plnění mého přání vyvléct.

Není teď tolik důležité, jaké to konkrétně bylo přání, ostatně navzdory své průzračné jednoduchosti by se osobám nezainteresovaným (a možná vlastně i zainteresovaným) mohlo zdát obtížně pochopitelné, přičemž zkratkovitý blogový svět ho neumožňuje vysvětlit v plné šíři a košatosti a se všemi souvislostmi. Důležité je, že se toto přání opravdu splnilo a japonské božské úřady tak opět potvrdily svou naprostou spolehlivost a fascinující rychlost (tachyony by mohly jen závidět). A já jen ohromeně zírám, žmoulám pokorně a vděčně černý oválný kamínek sebraný z prachu klášterní cesty a raduji se radostí (doufám) beze stop zištnosti. Stojím v úctě před silou přírody před odhodláním i lidskou dovedností a nedovedu o tomhle víkendu myslet na nic jiného. Ani na Nedělní miniglosy, jejichž absenci mi tento týden, věřím, odpustíte. Tenhle prodloužený víkend je pro mě sváteční a zdaleka ne jen kvůli kulatému výročí 17. listopadu, i když jsem k němu chtěl původně napsat nemálo poznámek a glos politického charakteru. Ale politika (a cokoli jiného) musí vždycky scvaknout podpatky a klidit se zázrakům z cesty.

Černý kamínek ze zázračné Fudžisan se bude ještě hodit, mám na něj do dalších týdnů, měsíců a let vymyšlenou ještě spoustu dalších navazujících přání a úkolů, takže se budou mít příslušné úřady co otáčet, aby udržely svou vysoko nasazenou laťku. Věřím jim a spoléhám na ně, protože nic z toho není v mé moci. S tím, s čím se můžu spolehnout sám na sebe, nebudu nadpřirozenou vrchnost otravovat; už takhle i beze mne ti chudáci nevědí, co dřív.

Hned potom bude kamínek volný k zapůjčení všem, kdo ho budou potřebovat. Ale pozor - funguje jen na půvabné Fudžisan. Kdoví, co by mohl nadělat za paseku na Sněžce či na Gerlachu! :-)

Přeji vám ke všem řádným i překvapivým svátkům co nejvíc splněných přání a radosti.


Související články:

Povídečka O padající hvězdě z roku 2011

Reportáže z letošního léta:

Reportáž ze září 2011: Výstup na Fudžisan

"Vteřinová reportáž" z východu slunce na Fudži: Goraiko - východ slunce na Fudžisan

První krok na blogové cestě

13. listopadu 2014 v 17:58 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Mám-li se upamatovat podle aktuálního Tématu týdne na své první blogerské krůčky, musím překvapeně konstatovat, že na to, v jakém jsem byl tehdy stavu, si ty chvíle pamatuji docela dobře. Asi tak měsíc po přestěhování do Dobřichovic, v lednu 2009, jsem ulehl se silnou chřipkou. Celý víkend jsem byl jako přejetý parním válcem a jediným rozptýlením v jednolité mlze propoceného spánku bylo občasné pochlemtávání horkého čaje s medem a citrónem, což se nakonec ukázalo jako docela dobrá terapie. V neděli večer jsem se rozhodl, že už je mi natolik dobře, abych si vzal do postele počítač a udělal něco domněle zcela nevyhnutelného do práce. A v tu chvíli mi to blesklo hlavou: Už několikrát před tím jsem koketoval s myšlenkou založit si blog a zkusit něco napsat do širého internetového prostoru, i když jsem neměl žádnou konkrétní představu, co by to mělo být. Nikdy jsem si na to ale neudělal čas. No a během onoho chřipkového večera jsem měl zčistajasna času plno.

Neměl jsem nejmenší ponětí, co se na takovém blogu píše; dokonce jsem nikdy ani žádný blog nečetl, snad s výjimkou některých ukázek v denním tisku. Ale co, za zkoušku přece nic nedám a třeba mě nějaké téma na krátký článek během zakládání blogu napadne. Měl jsem tehdy ukrutně pomalé připojení a každý krok nutný pro založení blogu trval věčnost. Párkrát jsem si řekl, že bude lepší přepnout zase na pracovní excelovské tabulky, ale nakonec jsem vydržel. Rozhodl jsem se psát pod svým vlastním jménem a svůj blog jsem tehdy nijak tématicky nezařadil (viz můj druhý článek publikovaný dva dny po založení blogu Jak se zařadit) a ani dnes bych to pořádně neuměl. Použil jsem úplně nejjednodušší "předvařenou" grafickou šablonu a využíval jsem ji ještě déle než rok. Vždycky jsem ostatně dával přednost obsahu před tím, jak blog na pohled vypadá a - mám-li být upřímný - nikdy jsem moc nechápal věroučné disputace různých samozvaných grafiků o tom, co je to "pěkný design" a co naopak designová hrůza. Prostě to pro mne není dodneška důležité a ani dnes podle toho hlediska neposuzuji žádný cizí blog.

Napsal jsem svůj úplně první článek, krátký textík jsem si vycizeloval tak, abych s ním byl spokojený sám za sebe, a publikoval jsem ho hodinu před půlnocí pod mnohé vypovídajícím názvem O chřipce a psím blogu. Samozřejmě, ještě dlouhé měsíce platilo, že na mém blogu bylo výrazně víc článků než čtenářů, a já s překvapením zjistil, že mi to nevadí. Stal jsem se sám čtenářem, pro kterého mi bylo potěšením psát články, čtenářem sice myšlenkově spřízněným (aby také ne, že?), ale přitom velmi kritickým, mnohem kritičtějším, než je - jak jsem poznal až po létech - většina skutečných návštěvníků. I když dnes - k mému nemalému potěšení - čtenáři na můj blog chodí v docela hojném počtu, a i když už dobrých pět let mám při psaní na mysli především jednoho konkrétního čtenáře, který mi dodává pro zdejší texty úžasnou, nevyčerpatelnou a pro mě dodnes v mnohém nepochopitelnou inspiraci, pořád jsem to především já sám, který se peskuje za to, je-li obsah článků horší, než by mohl být, když je na textech vidět přílišný spěch a odfláknutá práce. Sebe prostě neoklamu ani psíma očima ani sebenápaditější výmluvou.

Když jsem udělal své první blogové krůčky, neměl jsem ani tušení, že na stejné cestě budu rázovat ještě skoro za dalších šest let. Ano, možná v o něco pevnějších botách, s lepším batohem, větším břichem a účinnějším repelentem proti komárům, s lepší představou, co se dá čekat za následujícím rohem, a kdo jsou ti, se kterými se na této kerouackovské cestě potkáváme a míjíme. Ale pořád ještě s chvěním, co překvapivého mne čeká, s chutí něco zajímavého vytvořit, popsat a poslat to v dobře zavřené láhvi po internetovém moři dál.

Dnes nemám chřipku. Pravda, moje pravá ruka po léčivé koňské injekci z dnešního odpoledne sice momentálně nejeví známky života, válí se vedle mne na stole bez nejmenší snahy zapojit se do akce a kdyby to šlo, škodolibě by krájela mrkvičku chudince levačce, která to minimálně dnes a zítra musí zastat za obě, ale nemyslím si, že by mě dnes čekalo nějaké podobné nové delirické dobrodružství jako o dávném lednu, dodnes ve vzpomínce jasně vonícím po čaji s medem a citrónem. Snad jedině, kdyby v injekci byl odvar z lysohlávek, který se svým účinkem neprojevuje na povrchu hlavy, ale spíše v jejím nevyzpytatelném nitru, a účinná látka by do těch tajemně zprohýbaných míst doputovala z pravého lokte právě teď.

Pokud se ale někdo z vás, třeba - jako kdysi já - omámen horečkou, právě na své první vratké krůčky chystáte, rozhodně vám přeju na tu dobrodružnou cestu hodně nápadů, chuti a dobrých pocitů.


Pozn.: Pro přehlednost uvádím ještě jednou oba odkazy uvedené v textu:

Historicky první článek z 25.ledna 2009: O chřipce a psím blogu

Druhý článek z úterý 27. ledna 2009: Jak se zařadit

Podzimní bouřka

10. listopadu 2014 v 19:03 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Dozněl hluk hromu.
Utírám si z čela
tvůj propocený svět.
Horečka snad už trochu odezněla,
tak s gustem připiju si
na zdraví tomu,
koho mé srdce musí
i bouřkám závidět,
když tiše žárlím na dotyky deště.

Věřím tak pořád, že svět je celkem hezký,
i když ho občas ještě
místo slunce
osvětlují blesky.

Nedělní miniglosy č.289

9. listopadu 2014 v 13:22 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle některých odborníků není veřejné používání sprostých slov prezidentem Zemanem projevem jeho hulvátství, ale spíše dědičného sklonu ke koprolálii, tedy neodolatelného nutkání mluvit na veřejnosti vulgárně. Nedělní miniglosy proto napadlo, jestli nemůže být Miloš Zeman příbuzným slavného Wolfganga Amadea Mozarta, který touto úchylkou podle historiků nejspíš také trpěl. "Mnohé by tomu napovídalo, protože Zemanova podobnost s Mozartem je pozoruhodná," potrdil nám nejmenovaný specialista na genetiku celebrit. "Kromě fyzické podoby a sklonu k vulgaritám jsou oba extrémně sebevědomí a mají pocit, že jsou geniální, oba milují, když lidé pozorně naslouchají výsledkům jejich práce, a o Mozartovi se traduje, že při svých návštěvách Prahy objímal na Bertramce mimo jiné i stromy." Vyjádření českého prezidenta pro Nedělní miniglosy bylo stručné, proto ho přetiskujeme v plném znění: "Pane redaktore, podobným nesmyslům může věřit jen takový imbecil, jako jste vy. Ale navzdory těmto pitomostem jsem přesvědčený, že moji burané mi rozumějí!"
-----------------------
Česká policie by ráda měla vlastní hymnu, ale první představená verze neměla u veřejnosti ani u policistů samotných velký úspěch. Policie proto nyní uvažuje o tom, že zakoupí práva k nějaké již existující populární písni, kterou za svou hymnu prohlásí. "Mně by se svou chytlavou melodií a rytmem líbila třeba Nonstop, já chci žít nonstop! Navíc z textu doslova dýchá naše připravenost pomáhat a chránit nepřetržitě," řekl nám mimo záznam policejní ředitel. "Bohužel, proti této písni se postavil Odborový svaz policistů, který tvrdošíjně trvá na tom, že i policisté mají právo na řádný odpočinek."
----------------------
Katalánská vláda vyhlásila neoficiální referendum o samostatnosti Katalánska na Španělsku. Občané odpovídají na otázky "Chcete, aby Katalánsko bylo státem?" a "Chcete, aby bylo nezávislým státem?" Španělští vládní představitelé se snaží omezovat nepovolené referendum a voliče, kteří pravděpodobně budou na obě otázky odpovídat ANO, jak to jenom jde, například přechodným zákazem importu a konzumace českých ovocných karamelek SISI, a z programu španělské televize zmizel i jinak obsahově nezávadný dokument o slavné rakouské císařovně.
----------------------
Růst cen akcií teplárenských společností na celém světě způsobila slova bývalého sovětského prezidenta Michaila Gorbačova, který při příležitosti 25. výročí pádu berlínské zdi prohlásil, že svět stojí na pokraji nové studené války.
-----------------------
Společnost pro šíření české kultury v zahraničí vyhlásila výsledky prestižní soutěže o nejoblíbenější českou píseň v cizině. "Velký ústup ze slávy zaznamenala dlouho velmi populární Škoda lásky, která jako polka zvítězila jen u nacionalisticky orientovaných Poláků," řekl nám hlavní organizátor soutěže. "Jinak ve většině zemí vyhrála Gottova a Svobodova Včelka Mája; výjimkou byla jen Itálie, kde překvapivě zvítězila především mezi fanoušky fotbalového týmu AS Roma oblíbená česká píseň Já ne, já ne, Totti, Totti!"


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím za za víc než pět a půl roku, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Fotohádanka č.17

4. listopadu 2014 v 22:34 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Fotohádanky na tomto blogu nevycházejí často; za celou dobu existence blogu je to teprve sedmnácté pokračování. Ona se totiž samozřejmě pro tuto rubriku nedá použít každá fotka, ale většinou jen taková, ze které skutečnost na první pohled neprýští a nevyzařuje. Tentokrát ale není obrázek nijak zamlžen, deformován ani extrémně zvětšen, takže na něm můžete vidět prostou skutečnost; skutečnou barvu, skutečný tvar. Dalo by se tedy říct, že hádanka je jednoduchá a odpověď na ni ještě snazší. Tak uvidíme, co se stane, když i posedmnácté položím stejnou otázku.

Co myslíte, že je na následující fotografii?



Fotohádání na tomto blogu je ale tradičně spojeno s výčtem několika indicií, které mohou napovědět, stejně jako zmást, které dokážou skutečnost odhalit, stejně jako překrýt závojem neurčitosti.

1. Fotografie je dělaná v interiéru, ale nic moc důležitého to neznamená.
2. Vyfotografovaný předmět byl nejdříve pevné zemi nevěrný s vodou a posléze vodě s pevnou zemí.
3. I když možná pan Däniken bude jiného názoru, ozubená kolečka na tomto předmětu nejsou dílem mimozemšťanů,
4. Pro snímek jsem nepoužil žádný filtr ani jsem fotku nijak neupravoval v počítači, pro snímání jsem použil makroobjektiv.
5. Když fouká silný vítr, dá se na takový předmět narazit častěji než za bezvětří.

Tipujte, hádejte, poznávejte, popusťte fantazii uzdu. Jsem zvědavý na vaše seriózní i připraštělé názory.

-----------------------------------

Co skutečně na obrázku bylo?

Na jedné malé plážičce ostrova Yakushima, který jsem navštívil závěrem své letošní letní cesty do Japonska, jsem našel spoustu kousků korálů. Kolem ostrova jsou totiž četné korálové útesy a bylo jen pár dní po velkém tajfunu, který rozbouřil moře, takže velké vlny vyplavily korály a velké mušle. Bohužel, neměl jsem moc času, na té pláži se dalo hledat klidně hodinu a jistě bych našel hezčí kousky, ale byl jsem rád i za ty dva asi deseticentimetrové úlomky, které jsem rychle strčil do kapsy a pospíchal jsem na trajekt na Kyushu.

Oba dva úlomky přikládám na fotkách, mají každý trochu jiné tvary. Blogerka Takara mi poslala krásný obrázek velkého korálu stejného typu, takže jsem si aspoň díky ní dokázal udělat představu, jak korál vypadá vcelku. Nechám na Takaře, jestli bude chtít přiložit do komentářů odkaz na fotografii nebo obrázek využije jinak třeba na svém blogu. Každopádně posílám do Japonska pozdrav a poděkování.




Nedělní miniglosy č.288

2. listopadu 2014 v 15:19 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Vyšetřování ukázalo, že za výpadek ostře sledovaného televizního přenosu z předávání státních vyznamenání může čaroděj Rumburak. "Díky výkonné neveřejnoprávní technice se mu podařilo narušit náš signál během přenosu z Pražského hradu," potvrdil mluvčí České televize. "Čaroděj měl sice původně - podobně jako v seriálu Arabela - několik výstředních podmínek pro obnovení vysílání, ale po devíti minutách vyjednávání zjistil, že jeho zcela absurdní požadavky na změny ve fungování naší společnosti už byly většinou dávno splněny."
----------------------
Na počest režisérů, kterým prezident republiky udělil státní vyznamenání, chystá Česká televize speciální vánoční večer na programu ČT Art, během kterého bude uveden pilotní díl nového seriálu Renč U zelené sedmy a přímo v pavilónu českých lvů se odehrávající nekonvenční nastudování komické Dvořákovy opery Šelma Sedláček.
-----------------------
Šéf neziskové vzdělávací organizace Paměť národa byl hospitalizován bezprostředně poté, co se dozvěděl výsledky průzkumu, podle kterých se většina obyvatel České republiky domnívá, že 28. října se slaví Halloween a Tomáš Masaryk byl první český hokejista, který se prosadil v NHL.
----------------------
Půjčovny společenského oblečení hlásí obrovský nárůst poptávky po sportovních flísových mikinách, které jsou podle revolučního českého vzoru nejnovější celosvětovou módou pro návštěvníky význačných společnenských a kulturních akcí, zejména poté, co ve flísce začala přijímat státní návštěvy i anglická královna, ve stejném slavnostním oblečení má Barack Obama přednést přístí poselství o stavu unie, flíska s vánočními motivy se na svátky připravuje pro papeže Františka a Vladimír Putin se ve flísce dokonce chystá jezdit v přímém přenosu nezávislé ruské státní televize na sibiřském tygru. "To jsou samozřejmě extrémy; běžní lidé si flísky rezervují především na plesovou sezónu, do tanečních a pro návštěvy opery," řekl nám vedoucí jedné z půjčoven. "Stále častěji si je ale chtějí půjčovat i na svatby, většinou pro ženichy, kteří se ve staromódních oblecích a škrtivých kravatách necítí dobře, ale v bílé nebo krémové variantě občas i pro nevěsty."
-----------------------
Požár budovy Francouzského rozhlasu podle vyšetřovatelů zapříčinil záznam rozhovoru českého prezidenta Miloše Zemana pro čínskou televizi, který byl zařazen do programu jako ukázka nové evropské sebevědomé politiky vůči Číně. Bezprostřední příčinou požáru bylo podle šéfa vyšetřovacího týmu to, jak mocně český prezident během rozhovoru svým čínským hostitelům podkuřoval.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím za za víc než pět a půl roku, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno: