Prosinec 2014

Nedělní miniglosy č.294

28. prosince 2014 v 15:29 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Předseda Svazu českých neandrtálců se velmi tiše ohradil proti té pasáži vánočního poselství prezidenta Zemana, ve které se uvádí, že se neandrtálci dorozumívají řevem. "Domnívám se navíc, že přirovnání neandrtálců k prezidentovým oponentům je jen politováníhodné nedorozumění, protože podle mých informací drtivá většina členů našeho svazu českého prezidenta bezvýhradně podporuje."
-----------------------
Podobně jako v politických názorech je česká společnost výrazně polarizovaná i v pohledu na to, kdo nosí vánoční dárky. Zatímco ještě loni by v případě voleb měl Ježíšek ústavní většinu, protože podle průzkumů o jeho hlavní roli v nošení dárků bylo přesvědčeno 68% obyvatel České republiky, letos kleslo toto číslo díky ekonomickému oživení na 56%. Politologové soudí, že za dva až tři roky by mohla být Ježíškova dlouholetá hegemonie přerušena, protože by Santa Claus při troše vyjednávací šikovnosti mohl dohodnout koalici s Dědou Mrázem, byť jeho obliba je kvůli dlouhodobému oteplování na bodu mrazu a nedosahuje ani 2%. Očekává se proto, že Ježíšek bude muset v předvolebním boji přijít se zásadními a hlubokými vánočními reformami nebo aspoň s osvědčeným rozdáváním koblih.
-----------------------
Český rozhlas oznámil, že se s prezidentskou kanceláří nedohodl na podmínkách pokračování svého pořadu Hovory z Lán. Upravený formát živých rozhovorů s prezidentem bude nově uvádět komerční stanice Frekvence 1, která na rozdíl od bojácného veřejnoprávního Radiožurnálu doufá, že prezident Zeman ještě vyhrotí svůj slovník, a zajistí tak stanici nové reklamní kontrakty zaměřené na "spodních deset miliónů" posluchačů, kteří jeho vulgarismy považují za projev vytříbené inteligence. Stanice však musela prezidentovi slíbit, že zajistí výkonné rušení radiového signálu, aby ji během pořadu nebylo možné naladit v žádné pražské kavárně.
----------------------
Pokojná demonstrace vyznavačů vánočního jarního počasí a příznivců globálního oteplování byla po svatoštěpánském výrazném ochlazení brutálně rozehnána sněhovými děly.
----------------------
Jako tradičně se hned po vánoční televizní pohádkové smršti v bouticích na Pařížské třídě zmnohonásobila poptávka po luxusních myších kožíšcích, na které je možné ulovit krásného a bohatého prince. "Jsme za tento povánoční trend moc rádi," řekla nám majitelka jedné z luxusních prodejen, "protože se tím po Vánocích vyrovnává tradiční útlum prodeje plesových šatů, ke kterému dochází kvůli odlivu zákaznic do specializovaných prodejen oříšků."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím za za víc než pět a půl roku, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Vánoční přání a štědrodenní "haikuprůvodce"

24. prosince 2014 v 12:25 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Dnes budu vyrušovat vaši sváteční atmosféru jen velice krátce. Pokud se k vám ještě nedostalo moje přání jinými cestami (osobně, telefonicky, e-mailem, na facebooku...), přikládám ho i zde na blogu. Jak už víte z předchozího článku Předvánoční fotoprocházka Prahou, slušný záběr pro přání k Vánocům - takový, který by aspoň trochu odpovídal mé představě a navíc byl pěkně čerstvý a dosud nepokrytý prachem archívu - jsem pořídil až předevčírem v noci. Právě včas, abych ho ještě stihl poupravit do podoby improvizovaného vánočního a novoročního přání.

Přeji vám tedy, milí návštěvníci těchto blogových stránek, aby dnešní den byl plný krásné vánoční atmosféry a byl ve všech ohledech doopravdy štědrý, jak se na Štědrý den sluší :-).




Přáním inspirovaný malý vánoční haikuprůvodce místy, kudy a kam se na své cestě ubíráme
(nebo se vám zdá, že je to jinak? :-))


... bludištěm světel

po mostech přes propasti

za sluncem v srdci.



Ať už se dnes ubíráte odkudkoli kamkoli, užijte si krásný Štědrý den.

Předvánoční fotoprocházka Prahou

23. prosince 2014 v 7:21 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Jak místní štamgasti už dávno dobře vědí, 22. prosince slavím své "volitelné narozeniny", tedy den, kdy jsem se sice oficiálně nenarodil a nemám ho ve svém rodném listu, ale je pro mě nejméně stejně důležitý. Pokud jde o věk, jsem zatím pořád ještě mrňous, však na mém volitelně-narozeninovém dortu jsou teprve čtyři svíčky. Přesto ale mám pocit, že víc než 90% toho, co jsem kdy zažil, se vměstnalo právě do čtyř posledních let, tak intenzivně poslední roky prožívám. Každý rok si myslím, že intenzivněji a radostněji už to nejde, a každý další rok mě přesvědčí o opaku. I konec toho čtvrtého dal předchozím třem fleka.

Jako tradičně, i letos jsem narozeniny oslavil fotografickou procházkou po Malé Straně, tedy po mém "volitelném rodišti". Snad se domažličtí patrioti neurazí, ale kam se v tomto srovnání na malostranské uličky hrabe moje skutečné rodiště, kde jsem se pouze "stihnul" narodit a rozhodně jsem nikdy neměl žádné nutkání o svých skutečných narozeninách jezdit bivakovat před domažlickou porodnici, tím spíš, že starý objekt, myslím, dokonce před nedávnem zbourali :-). Ale každého dvaadvacátého prosince měl to večer po práci naprosto neodolatelně táhne na Malou Stranu, do úzkých uliček pod Hradem, ve kterých dva dny před Vánoci panuje zvláštní atmosféra. Tentokrát bylo teplo a větrno, což vůbec neodpovídá situaci před čtyřmi lety, kdy mrzlo a bylo pěkně naklouzáno. Ale i když byly podmínky jiné, to důležité je pro mne v malostranských uličkách pořád: Ozvěna mého vědomého narození a duch upřímné - takřka antikafkovské - proměny.

Tohle je moje "rodná" ulička. Bude-li mi někdy v patách mafie, dostihne mě snadno: Bude dobře vědět, že každý rok 22. prosince večer se v této uličce objevím, projdu se jí až na její konec a zase zpátky a zcela jistě vytáhnu fotoaparát (a možná i stativ) a pokusím se stejně jako každý předchozí rok znovu zachytit prchavou předvánoční atmosféru a nádherný obraz uchovávaný v mé paměti a ve zdejších zdech jako zvuk krásné písně v drážkách gramofonové desky.



Tentokrát jsem na svých toulkách Malou Stranou došel až na Nové zámecké schody. Se svým vybavením jsem budil dojem skutečného fotografa, takže si přede mne sedl na schody důvěřivý sympatický turista z Řecka a zeptal se mne, jestli bych ho nevyfotil. Proč ne? To, že nefotím s bleskem, ale jen na dlouhou expozici, jsem mu zatajil. Přesto se k mému překvapení ani nepohnul, takže ho ani dlouhý expoziční čas 2.5 sekundy nerozmazal. Má moji úctu! A za odměnu e-mailem malý dárek z předvánoční Prahy :-).



Z podhradních malostranských výšin jsem jako tradičně došel až k Vltavě u Karlova mostu. Tentokrát na řece nebyl skoro žádný provoz, takže o žádném "reji světel" nemohlo být řeči, ale přesto jsem našel záběr, který mě svým světlem potěšil. Expoziční čas 13 sekund už trochu vyhladil vichrem zčeřenou hladinu řeku a dal vyniknout bílým plynovým lampám. A protože hledám kandidáta na zajímavé pražské péefko, chtěl jsem, aby byly v obrazu větší tmavé plochy.



Kousek proti proudu se blyštil majestát historické budovy Národního divadla. Copak asi právě uvnitř hrají? Dlouhý expoziční čas dokáže zachytit stopy světel, ale nikoli zvuku.



Pod starodávným gotickým rámem mostního oblouku kromě občas proplouvajících labutí vykukovalo i Rudolfinum. I do něj směřovaly davy slavnostně oblečených lidí, jak jsem se ještě později stihl přesvědčit, když jsem procházel kolem.



No a máte-li při nočních toulkách k dispozici stativ, byl by skoro hřích neroztočit na obrázku mlýnské kolo na Čertovce. V reálu se sice na pohled sotva hýbe, ale při půlminutové expozici to na fotce frčí, jako kdyby kolo nepoháněla líná Čertovka, ale výkonní dovozoví čertíci z Niagarských vodopádů :-).



Domů jsem se sice dostal až v noci, vyfoukaný od silného vichru a navzdory teplému počasí docela vymrzlý. Při každých "volitelných narozeninách" to tak u mne je, ale přesto mě něco moc příjemného hřeje uvnitř, teplo, na které si ani okolní mráz či studený vichr nepřijdou. Výkonná vnitřní kamínka, která v posledních týdnech ještě nabrala na intenzitě a sálají jako o závod.

Čtyři roky se nemusí zdát jako bůhvíjaký věk. Ale můžu vám potvrdit, že každý den v tomhle "volitelném životě" stojí setsakramenstky za to! I když jdu ještě v úterý před Vánoci do práce, je zřejmé, že moje Vánoce už začaly!

Nedělní miniglosy č.293

21. prosince 2014 v 13:24 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle Ministerstva kultury výrazně roste kulturní povědomí občanů České republiky, čemuž nasvědčují statistiky potvrzující velký meziroční nárůst prodaných knih. Podrobnější analýzy ukázaly, že nejvíc se na tomto růstu podílela nová kuchařka Ládi Hrušky Laciné vaření s extra panenským motorovým olejem, které se na předvánočním trhu prodalo skoro půl miliónu výtisků. "Nejde jen o přímý dopad úspěchu tohoto bestselleru," potvrdil nám předseda Komory českých knihkupců. "Obrovský prodaný náklad Hruškovy knihy například vyvolal nepřímo i zmnohonásobení prodeje knih Domácí lékař a Všechno, co jste kdy chtěli vědět o žlučníku, ale neodvážili jste se zeptat.
-----------------------
Neúspěšné bylo první kolo veřejné soutěže na obsazení pozice tzv. superúředníka, jehož hlavním úkolem bude odpolitizování státní správy. Do soutěže se totiž přihlásili jen tři lidé a ti nesplnili stanovená formální kritéria. "Nemyslíme si, že kritéria byla příliš přísná," řekl nám pověřený vedoucí výběrové komise. "Uznáváme námitky neúspěných uchazečů, že na čtení i na psaní bude mít nový superúředník svůj početný aparát podřízených, ale trváme na tom, že se občas bude muset vlastnoručně podepsat."
----------------------
Astronomové vyrazili o posledním adventním víkendu hledat pozůstatky meteoritu, který dopadl na Žďársku 9.prosince. Prvním výsledkem jejich soustředěné práce je nalezení asi dvoucentimetrového kovového úlomku, ale astronomé očekávají, že nezůstane zdaleka osamocen. Česká armáda zvažuje, že bude-li hledání meteoritu na Vysočině úspěšné, využije nadšení amatérských hledačů a pokusí se jim namluvit, že další meteorit spadl podle údajů vojenských radarů někde poblíž muničních skladů ve Vrběticích.
-----------------------
Z nového jízdního řádu českých železnic vypadl tradiční noční mezistátní rychlík Excelsior z Františkových Lázní do Košic. Výsledkem jsou zklamaní především železniční policisté, kteří dlouhodobým a obětavým úsilím dosáhli toho, že se v posledních měsících postupně zvyšoval počet cestujících, kteří během své jízdy nebyli ani jednou okradeni. Pro zrušení rychlíku ale mluvila skutečnost, že neokradeni zůstávali téměř výhradně samotní zloději.
----------------------
Podle mluvčího Českého rozhlasu se letošní vánoční poselství prezidenta Zemana bude z preventivních důvodů vysílat až po 22. hodině.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím za za víc než pět a půl roku, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


O povětrnostních rekordech

18. prosince 2014 v 21:07 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Vypadá to, že už jsme přivykli tomu, že počasí je dovoleno prakticky vše: Nedivíme se, když je v zimě jaro, když v létě sněží, když dny bezvětří jsou co chvíli střídány orkánem, když během dvou dnů naprší tolik, co jindy za půl roku, když má babí léto saharskou podobu a chybějí mu k dokonalosti jen písečné duny s fatou morgánou nebo když celý stát potáhne několikacentimetrová ledovka. Pokusíme-li si namítnout meteorologům, že se počasí právě nechová úplně standardně a že si ho z dřívějška pamatujeme dočista jinak, ti jen krčí rameny: Počasí může občas nabývat extrémní podoby, na čemž není nic nenormálního. Ať je právě, jak chce, vědci vždycky dokážou, že už někdy v historii země bylo ještě hůře. Že právě zuří tisícileté povodně? Inu - žádný div! Něco takového se prostě jednou za tisíc let stává. Nebo čtyřikrát. Nejlépe čtyřikrát ve čtyřech po sobě jdoucích letech. Když se to stane, statistikům to vrásky nepřidělá: udělají příslušné přepočty a z tisícileté vody je rázem voda stoletá anebo historicky ještě bezvýznamnější, aniž by to ovšem na reálnou výšku hladiny řek mělo zpětně jakýkoli vliv. Přestože nám počasí může připadat nenormální, samo si připadá docela v pohodě a nejspíš se zrovna nechystá na návštěvu meteorologického psychiatra.

Vypadá to tedy, že sebevětší extrém i nejneočekávatelnější výkyv si počasí prostě může dovolit, nikdo ho za to nesmí stíhat a v rámci novodobé politické korektnosti dokonce ani oficiálně nařknout z nenormálnosti. Počasí si může dovolit - na rozdíl od člověka - být jaké chce, protože nemá žádný zákonný rámec. Pokud se nám na něm něco nelíbí nebo nezdá, můžeme vůči němu sice pokoutně brojit a dávat najevo svoji nespokojenost, ale nejde na něj ani podat trestní oznámení, tím spíš po něm vymáhat způsobenou škodu. Prohřešky počasí se svádějí na vyšší moc, takže není vůbec divu, že z počasí roste nevycválaný fracek, který se oprávněně domnívá, že ať provede jakoukoli rošťárnu, nemůže se mu - s takovým vysoce postaveným zastáním - nic stát.

Přestože jsem se dlouho domníval, že se lidé přeceňují, pokud se za viníka (nebo alespoň spoluviníka) povětrnostních výstřelků sebestředně považují oni sami, dnes už v lidské zavinění věřím. Myslím si totiž, že počasí motivujeme k extrémním výkonům tím, že ho stále více sledujeme a stále toužíme zaznamenávat více roztodivných rekordů. Nestačí nám již sledovat rekordy absolutní, které se mění jen zřídkakdy, ale po vzoru atletiky a jiných sportů evidujeme rekordy regionální i místní i rekordy v rámci kalendářního roku, a pak se mediálně radujeme, když se takový rekord podaří počasí překonat. Informace o tom, že kupříkladu na litoměřické meteorologické stanici byla naměřena nejvyšší teplota letošního léta, se pak moc pěkně vyjímá na titulní straně Nového Litoměřicka. No a není třeba chodit daleko - zrovna zde v Dobřichovicích má teplotní rekord dokonce svůj vlastní kamenný památník, aby se nikdy nezapomnělo, že tu byl před několika lety naměřen absolutní teplotní rekord naší země - 40,4 stupně ve stínu. V dobách extrémního počasí nás meteorologové co chvíli častují přehledem, na kolika stanicích byly překonány rekordní zápisy, a počasí tak trochu připomíná rekordní hornické směny z dob socialismu, kdy bylo zapotřebí objednaného rekordu dosáhnout za každou cenu, protože by bylo hloupé posílat domů načepené pionýry s pugéty a nacvičenou oslavnou písní na rtech.

Není divu, že rozmazlené, extrovertní počasí jde této mediální poptávce naproti a rekordy padají jako na běžícím pásu. Vánoce například pak nejen že nemají nic společného s Ladovými sněhem zasypanými Hrusicemi, ale už se o nich snad nedá ani říct, že jsou "na blátě", protože rtuť teploměru útočí divže ne na květnové teploty. Kdyby to tak mělo pokračovat, hrozí, že Ježíšek dostane při roznášení dárků úpal a znaveně nás pořádá o azyl v naší lednici.

Sportovci občas - hnáni kromě touhy po osobním prospěchu i nezřízeným očekáváním stále zmlsanějších diváků a sportovních publicistů - sáhnou po nedovolených podpůrných prostředcích. A já si říkám - sleduje podezřívavě fascinující výkony postmoderního počasí: Neužívá počasí náhodou doping? Jen si představte, jaká by to byla hanba, kdyby na to dopingoví komisaři přišli! Počasí by odevzdalo vzorek moči a analytici by v něm potvrdili zbytky povzbuzujícího preparátu narušujícímu poctivou tržní soutěž. Počasí by po potupném přistižení nějakou dobu svatosvatě přísahalo, že je čisté jako lilium, a přespříliš povzbudivou směsku mu umíchal některý z nekalých konkurentů. Ale protože by podezření potvrdil i rozbor srovnávacího vzorku B, počasí by už celou kauzu odmítlo dál komentovat a dodalo by jen cosi v tom smyslu, že stejně zobou všichni, tak proč zrovna ono by mělo zůstat pozadu.

Následovat bude pochopitelně obrovská veřejná ostuda, počasí dostane zákaz činnosti nejméně na dva roky, meteorologové celého světa se ocitnou na pracáku, všechny dříve dosažené rekordy budou automaticky anulovány a dobřichovický památník rekordnímu vedru bude rituálně povalen. Pokud počasí ve splínu z verdiktu úplně neukončí svou kariéru, bude se po vypršení trestu jen obtížně dostávat na současnou úroveň.

Doporučuji tedy všem milým čtenářům: Nenadávejme na počasí. Pojďme si místo toho užívat, že zatím ještě pořád nějaké je a že ho zatím nechytili. Za víčky přivřených očí si snad ještě dovedeme pro naše Vánoce trochu sněhu představit, i když na nás třeba bude slunce svými nepochytatelnými žlutými paprsky dělat k Vánocům dlouhý jarní nos :-).

Co zbylo ze starého Semaforu?

13. prosince 2014 v 18:38 | Petr Vápeník |  Pražské drobnůstky

V rubrice Pražské drobnůstky se dnes zmíním o jedné pozapomenuté památce na velkou a slavnou éru pražského divadla Semafor - logu, které po divadle zbylo na zdi původní budovy, v níž divadlo dříve sídlilo. Jde o zeď směrem do Františkánské zahrady a jde skutečně o zbyteček slavné historie, dnes zatím stále odolávající změnám pražského centra, ale již přece jen poznamenaný časem a nezájmem.

Pokud se chcete na původní divadelní logo podívat, je lepší nahlédnout do zahrady v zimě, kdy stromy v zahradě nemají listy - ty pak na jaře a v létě nápis z velké části zakrývají. Následující fotky jsou přímo z dneška, kdy jsem se poprvé rozhodl nakouknout do rušného předvánočního světa, ale aby to nebyl takový prudký náraz z pohody a radosti mých posledních dnů a týdnů, vzal jsem to s foťákem napřed k pasáži Alfa u Václavského náměstí. Vyfotit zbytek semaforské slávy jsem se totiž rozhodl již včera večer, protože přesně odpovídá názvu rubriky - jde jen o drobnůstku, kterou "nepamětníci" a zahraniční turisté skoro jistě přehlédnou. A protože vánoční dárky se dají obhlížet i po setmění, ale logo Semaforu speciálně osvětlené není, focení mělo přednost.

Divadlo začínalo na podzim roku 1959 v ulici Ve Smečkách a do podzemního sálu bývalého Divadla Oldřicha Nového v pasáži Alfa u Václavského náměstí se nastěhovalo v roce 1962. Semafor tu byl ve svém nejslavnějším období v letech 1962 - 1969 (občas se při různých výročích dá narazit na dobové fotky pasáže doslova narvané davy zájemců o vstupenky), fungovat nepřestal ani po tragické smrti Jiřího Šlitra a divadlo se odtud muselo vystěhovat až po restituci domu v roce 1993. Jednatřicet let, která zásadně ovlivnila historii českého divadla a zdejší populární hudby.



Pokud vím, autorem loga byl sám zakladatel a šéf divadla Jiří Suchý. Veřejnost ho zná jako herce, zpěváka, básníka, textaře, skladatele, dramatika i režiséra, ale někdy se zapomíná, že je původem reklamní grafik a výtvarník. Myslím, že dodneška je vidět, že logo má nápad a "šmrnc". SEMAFOR byl zkratkou sousloví "sedm malých forem", což předznamenávalo koncept multižánrového divadla (od poezie po pantomimu), od kterého se ale po krátké době upustilo, název divadla se ovšem stal i bez souvislosti s divadelními žánry pojmem.


Slavná pasáž Alfa se vrátila ke svému původnímu názvu U Stýblů, i když si myslím, že v běžné mluvě místních tak pasáži řekne jen málokdo. Co jsem slyšel, místní divadelní sál není ani po mnoha letech opraven a místo slavného divadla jsou tu malé a nezajímavé obchůdky pro turisty. A přitom dole v podzemí je jeden z nejslavnějších divadelních sálů v zemi, kudy prošly mnohé slavné osobnosti z Československa i ze zahraničí a určitě jsou ještě někde v opadané omítce zbytky jejich podpisů, kterých byly zdi divadla plné. A to ani nemluví o "duchu místa", který zde musí být enormně silný.

Semafor dále pokračoval v Karlíně a po ničivé povodni z roku 2002 se nakonec usadil v Dejvicích. Není ale divu, že jako "hlavní stan" Semaforu napadne většinu lidí dodnes právě nenápadná budova v bývalé pasáži Alfa. Jako vzpomínka odolávající času a neutěšeným podmínkám zůstávají aspoň vybledlá a zrezlá barevná kola dopravního semaforu (ten už na dnešní verzi divadelního loga není) a nápaditě vyvedený černobílý název. Už řadu let si - když chodím okolo - říkám, jak dlouho to tak ještě vydrží.



A vždycky, když mám čas se projít kolem a zavzpomínat, zdá se mi, jako by kdesi ve vzduchu kolem stále ještě poletovaly zbytky emocí a dávných slov všech těch lidí, kteří se mačkali ve frontách, aby mohli ve zdejším divadle potěšit svou duši. Protože od toho, myslím, divadla jsou.


Upozornění pro pravidelné čtenáře Nedělních miniglos: Nedělní miniglosy v neděli 14. prosince mimořádně z technicko-organizačních důvodů nevyjdou. Technicko-organizační důvody znamenají, že jsem jednak líný psát a jednak si užívám radostného předvánočního rozpoložení, takže bych se musel na vlnu, na které běžně NM "vysílají" trochu nutit :-). Snad mi to v předvánočním čase odpustíte. Všem aspoň přeji krásnou adventní neděli.

Nedělní miniglosy č.292

7. prosince 2014 v 15:42 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Ředitel školy v italském Bergamu zakázal vystavit tradiční jesličky, aby se křesťanský symbol nedotkl náboženského cítění místních jinověrců. Nakonec se ale díky zprostředkovatelkým aktivitám bergamských ateistů podařilo dohodnout ekumenický kompromis: Vánoční jesličky bude možné normálně vystavit, když Panna Maria bude mít na sobě burku a jesličky budou nainstalovány v nábožensky méně citlivém období letních prázdnin, kdy je škola zavřená.
----------------------
Několikaletý intenzivní výzkum prokázal, že přísloví "Jakej pán, takovej krám," funguje především v zemích s autokratickými režimy, takže Česká republika se podle něj nemůže tak docela řídit. V demokratických společnostech totiž podle výzkumu bohužel platí spíš "Jakej krám, takovej pán!"
-----------------------
Ministr kultury Daniel Herman představil vládní záměr navázat i v budoucnu na tradiční rčení Co Čech, to muzikant a dát mu netradiční metodou zcela nový rozměr a novou náplň: "V současné době se uměleckým oborům věnuje jen velmi málo studentů, takže konkurence v oboru je minimální. To se ale chystáme od roku 2019 zásadně změnit tím, že na všech školách s výjimkou škol uměleckých zavedeme povinnou maturitu z matematiky, takže očekáváme, že na umělecké školy půjde 90% všech zájemců o středoškolské vzdělání."
----------------------
Ekonomové konečně po létech zaregistrovali první pozitivní informaci o vývoji českého hospodářství: Počet kapsářů na předvánočních trzích meziročně stoupl o 2,4%, což je o 0,7 procentního bodu víc než očekávali i dost optimističtí odborníci. Česká národní banka však zatím podle vyjádření svého guvernéra bude pokračovat ve své úspěšné politice intervencí na Vězeňské správě ČR a Policii ČR, aby čeští kapsáři nebyli zbytečně stahováni z oběhu, ale starali se na trzích o náležitý pohyb kapitálu.
-----------------------
Jestli se v příštích letech vůbec někomu podaří dostat do areálu problematických skladů ve Vrběticích, vypadá to, že by mělo dojít k významnému zklidnění oblasti, protože velký zájem o budovy zdejších skladů projevily firmy dovážející ovoce a zeleninu. "Myslím, že můžeme nabídnout původně vojenskému prostoru využití, které bude pro okolní obyvatele zcela bezpečné, a přitom dokáže plodným způsobem přirozeně navázat na nejlepší tradice z posledních let," uvedl představitel společnosti, která by chtěla ve Vrběticích uskladnit především granátová jablka.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na starší vydání, můžete si kromě kompletních archívních článků přečíst na následujících třech odkazech jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím za za víc než pět a půl roku, kdy Nedělní miniglosy pravidelně vycházejí, publikováno:


Mikuláš ve zlaté Praze

5. prosince 2014 v 19:37 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané


K mikulášskému večeru ve velkoměstě patří někdy i velmi zajímavé výjevy: Čerti, Mikulášové i andělé bývají pozdě večer často v ne zcela křepkém stavu, je možné vidět čerta v objetí s andělem i dva anděly podpírající nejistě kráčejícího Mikuláše. Měl jsem pár veršů zapsaných (a možná i někde použitých) z dřívějška, laděné byly spíš do grotesky. Ale pak jsem se prošel kolem pár pražských bezdomovců a nějak se mi obě témata spojila do úplně jiné mikulášské imprese.

Spatřil jsem večer
docela
zfetovanýho anděla.
Jako na kolotoči
seděl tam v prachu
na schodech,
měl přerývaný rychlý dech
a nepřítomné oči.

Vyměnil křídla
za cigáro.
Přál by si kolem teplé jaro,
venku však bez bot zebe;
tak s Mikulášem
kdesi v šenku
chtěl koupit duhu za stravenku
a propil sedmé nebe.

Závidí tiše
letu ptáků.
Při ruce kostku krabicáku
a smutek skrývá
v žertu.

Andělským gestem
rychle schová
v špinavé dlani čistá slova.

Samotný v davu
čertů.

O tuctu slov

3. prosince 2014 v 17:31 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky

Jak pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, mám rád češtinu a rád si hraju se slovy. Někdy je ovšem skutečnost tak inspirující, že se dá obtížně popsat slovy existujícími, takže si čas od času nějaké to nové slovo vymyslím. Bývá to dáno kouzlem okamžiku, kdy se v životadárném a jazykově citlivém prostředí zkříží v jedné úrovni podoba slov a ve druhé úrovni jejich význam a přesně v duchu Mendelových zákonů vznikne obtížně zařaditelný potomek nesoucí geny obou rodičů, podobný oběma z nich a přitom někdy navíc přinášející vlastní novou kvalitu.

Taková nová slova přicházejí na základě rozličných podnětů zvenčí i zevnitř, které jsou někdy ve výsledku velmi dobře rozpoznatelné. Je například docela zřejmé, že slovo CIK-CAK LISTA může mít něco společného s hospůdkou čtvrté cenové, odkud se v noci místní podroušení štamgasti neradi rozcházejí pěšky. Jen pevně věřím, že se zázračné změknutí původního ypsilonu nestane paradoxní pastí na natvrdlejší uživatele českého jazyka, tím spíš, že je možné extrapolovat použité pravidlo i na CIK-CAK LUS a CIK-CAK LÁMEN.

Dříve se psávaly básně a říkadla. Když se ale podívám na současnou módu stěžování a všudypřítomných nářků, myslím, že pespektivním a přitom tradičně českým žánrem by se mohla stát NAŘÍKADLA. Naříkadelníci a naříkadlaři se jistě v blízkém budoucnu stanou náležitými celebritami, protože budou svými depresivními exkurzy do prostředí plného "blbé nálady" přesně zapadat do mediálního kultu špatných zpráv.

Čas od času mi vychází z jazykového křížení hybrídek, který jako kdyby svými vlastnostmi poukazoval na mou nekorektnost a špatné vychování. Chápu to, i když bych byl rád, abyste si v tomto směru o mně nemysleli nic špatného, dokonce i když uvidíte napsané slovo KOKOTNÍK, ke kterému mne kdysi inspiroval po jednom špatném maratónském došlápnutí můj chirurg s lehkou vadou řeči, případně slovo PŘÍBUZNA, které rozhodně není výrazem mé homofobie, ale pouze mé "počítačové dysgrafie", která upřela mému zcela nekomornímu á jeho zaslouženou čárku.

Pak není divu, potkávám-li na svých toulkách západočeským příhraničím pasoucí se a přežvykující SUDETOKOPYTNÍKY, rozsochatý a dlouhým obdobím sucha rozpraskaný dezert mi připadá spíše jako BAOBÁBOVKA, napojení rodinných příslušníků aktivních politiků na státněsprávní pašalíky (především pak u lidí duševně nevelkého vzrůstu) dává vznik slovu MINISTRÝC, a když jdu do koupelny udělat pár analogových retrofotek kolem zrcadla, na mysl se mi vkrádá velmi nefotografické slovo ZVETŠENINA, které při pohledu na mne výsměšně odhodilo v dáli (jako Cyrano svůj pověstný širák) svůj původní háček vonící po vývojce.

Naštěstí mám dostatečnou zásobu VELKOLEPIDLA, které dokáže zafixovat podružnosti a udělat z nich událost a z pouhého tuctu slov poměrně dlouhý článek. Věřím, že vás mé dnešní "jazykové hrádky" neuspaly, protože to bych pak mohl být považován za opovrženíhodného MDLOBISTU, a že ani nezpůsobily moc kyselých obličejů, protože pokud ano, je to jistě jen nedorozumění a OCTOMÝLKA.

Za oknem vyhlížejícím za mými zády do studeného a námrazou sužovaného prosincového světa jako kdyby právě přeletělo cosi krásně barevného. Aby to tak byl NÁLEDŇÁČEK! :-)