Březen 2015

Nedělní miniglosy č.307

29. března 2015 v 13:06 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Český premiér Bohuslav Sobotka prohlásil, že živnostníci musí více přispívat na zdravotní a sociální pojištění. Proti tomu se zvedla vlna odporu u těch jeho ministerských kolegů, kteří pracují pro vládu na dohodu a mají živnostenský list na poskytování ministerských a poslaneckých služeb.
-----------------------
Na poslední hradní tiskovou konferenci přišlo nečekané množství zahraničních novinářů. Ukázalo se však, že se jedná skoro výhradně o sportovní novináře, kteří přišli na tiskovku omylem v domnění, že nebude vystupovat mluvčí Ovčáček, ale hokejista Ovečkin. Poté, co zjistili, že pan Ovčáček nestřílí branky, ale především hledá Peroutkovy články velebící Třetí říši, většina novinářů znechuceně odešla a ti, co zbyli, se až do konce tiskovky snažili na internetu zjistit, kolik získal Ferdinand Peroutka za svou kariéru kanadských bodů a jakou hraje tým Třetí říše aktuálně ligu.
-----------------------
V některých oblastech se v souvislosti s protesty proti přejezdu amerického vojenského konvoje zvyšuje počet podporovatelů hnutí NE základnám. Proto na některých radnicích vypovídají pragmaticky se chovající zástupci hnutí ANO dosavadní koaliční smlouvy svým aktuálním politickým partnerům a začínají vyjednávat s novou politickou silou. Předpokládá se, že v místech, kde dojde k politické spolupráci obou subjektů, vznikne pro příští volby společná volební kandidátka s názvem ANO a NE základnám.
----------------------
Představitelné odborového svazu duchů a strašidel opět jako každý rok protestovali proti zavedení letního času, který začátek hodiny duchů posouvá z půlnoci na jednu hodinu. "Pořád se mluví hlavně o pekařích," postěžoval si Nedělním miniglosám předseda svazu, "ale zapomíná se, že naši členové musí do práce vstávat ještě dříve, takže se zavedení letního času výrazně podepisuje na jejich duševní pohodě a strašení lidé pak nedostávají tak kvalitní služby, jak by odpovídalo české oborové tradici."
----------------------
U Sudoměře proběhla rekonstrukce slavné bitvy ku připomenutí jejího 595. výročí. Na rozdíl od původního střetnutí byly tentokrát husitské houfce poraženy, když katoličtí železní páni a strakoničtí johanité po nerozhodném průběhu utkání zvítězili na samostatné nájezdy. Na prohře husitů se podepsala i skutečnost, že kapitán týmu a známý bitkař Jan Žižka z Trocnova byl za hrubost a za hraní vysokým řemdihem vyloučen do konce utkání.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách, publikováno:


Jonas Jonasson: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

26. března 2015 v 20:59 | Petr Vápeník |  Knihy

Nepatřím k těm, kteří si musí za každou cenu přečíst, co je tzv. "in". Jednak po těch "bestselerech", jejichž hlavní síla tkví v dokonalém marketingu, za pár měsíců většinou neštěkne ani pes a jednak se obecně trochu zdráhám dělat věci, které se dělají masově a jsou otázkou aktuální módy. Ostatně i blog jsem si zřídil až v době, kdy ta hlavní vlna blogování byla ve stadiu poklesu :-). Tentokrát jsem se k zajímavé populární knížce dostal oklikou: Sháněl jsem vánoční dárek a v knihkupectví jsem se do pár knížek začetl s tím, že když mě styl vyprávění zaujme, dám knize šanci. A tak jsem k Vánocům pořídil jako dárek knihu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Název, který jen tak nezapomenete, takže když o knížce někdo někde píše, mluví, a nebo když se o ní dokonce natočí film, není možné ho v médiích přeslechnout (předpokládám, že v kursech tvůrčího psaní kromě již existující lekce pojednávající o tom, jak zásadní je první věta románu, se teď díky "staříkovi" začne probírat i správná teorie "nezapomenutelného názvu" :-)). Hned pod stromečkem jsem vymámil příslib, že jestli bude stát knížka za to, obdarovaný mi ji půjčí přečíst. No - a stála.


Knihy severských autorů, které k nám přicházejí, jsou často detektivky, ze kterých kape krev a sálá potemněle chladná deprese. Kniha Jonase Jonassona však srší optimismem, byť nebudu zapírat, že na pár nezbytných mrtvol se v textu taky narazí, nejsou však produktem kruté krvelačnosti, ale spíš nešťastných náhod, které právě přišly shodou okolností docela vhod. Ale hlavním řečištěm děje je každopádně život samotného stoletého staříka Alan Karlsona, který se v den svých stých narozenin rozhodne nečekat na oficiální oslavy s nazvanými hosty, ale docela obyčejně ze svého pokoje v penzionu pro důchodce zdrhne. A když už je jednou venku, je zřejmé, že se nebude vracet, i když nemá úplně jasný plán, co s právě opětovně nabytou svobodou. Jak se ukáže, stařík je zvyklý zařídit se vždy podle aktuálních okolností a když mu náhoda do cesty hned na začátku přivede podivného mladíka s podivným kufrem, je zřejmé, že útěk nebude nudný. Do pohybu se totiž dostane několik životních outsiderů, pár gangsterů i zástupců orgánů činných v trestním řízení, slušný počet paklíčků bankovek a navrch dokonce jeden živý slon, shodou okoloností také na útěku.

Takto brutálně shrnuto to může vypadat na nějakou lacinou severskou burlesku (nejde náhodou o protimluv?), ale než k ní může dojít, začne se současným dějem prolínat historie celého dlouhého života švédského důchodce, který - jak se ukáže - většinu svého života prožil mimo svou vlast. Zjišťujeme postupně, že Alanova mladická vášeň pro výbušniny ho zavedla postupně do neuvěřitelných situací po celém světě. Alan Karlson se shodou náhod dostane do Španělska zmítaného občanskou válkou, kde hlavní hrdina stihne bojovat… no, v jeho případě jde asi o příliš silné slovo; řekněme - stihne se angažovat na obou bojujících stranách (ostatně - na tom, na které se právě nachází straně, mu v žádném životním období nijak zvlášť nezáleží). Do cesty se mu přimotá sám generál Franco, jímž začíná panoptikum Alanových slavných známostí. Při všech peripetiích svého dlouhého a bohatého života se řídí praktickým krédem své matky: "Je tak, jak je, a bude tak, jak bude." Kdyby se tímto heslem řídila většina populace, bezesporu by ubylo úzkostných stavů a armáda psychologů a psychoanalytiků by byla bez práce. Nu, psychologové možná, ale zdá se, že lidé, kteří mají zálibu ve výbušninách a dokážou vyhazovat do povětří domy a mosty jako Alan Karlson, budou mít práci vždy.

Alan se dostane řízením osudu do Los Alamos, kde se i ze své pozice člena pomocného personálu nakonec aktivně zapojí do zrodu atomové bomby, stane se přítelem Harryho Trumana, získá práci v Číně u Čankajškovy manželky, odkud se dostane do Teheránu a unikne na poslední chvíli popravě, po krátkém intermezzu v rodné zemi pomůže k atomové zbrani Stalinovu Sovětskému Svazu, aby se stal na několik let vězněm v gulagu až v dalekém Vladivostoku. Seznámí se i s Kim Ir Senem a Mao Ce Tungem, řadu let stráví nicneděláním na indonézských plážích a nakonec se stane americkým agentem v Rusku a posléze švédským důchodcem. Ve zpětném pohledu ožívá dvacáté století zkoncentrované do bláznivého života Švéda se třemi třídami základní školy, který se stává nikoli jen prostým pozorovatelem ale i aktivním hybatelem společenských peripetií po celém světě. Co vše se může odehrát mezi lety 1905 a 2005, do okamžiku, kdy se stoletý stařík sebere, vyleze z okna a zmizí ze svého pokoje, aby nemusel mít k snídani kaši a řeči sestry Alice?! Že se jedná jen o pábení? A proč? Nemuselo by se zdát nezasvěcenému člověku jako nemožné už jen to, co se vše ve 20. století opravdu stalo? Tak proč by právě sympaticky pragmatický Švéd nemohl stát poblíž všech těch šílených dějinných událostí. Poblíž přece vždycky stála spousta lidí!

Knížka se moc dobře čte, je psaná s báječným vtipným nadhledem. Ostatně, je-li vám sto let a máte za sebou tak pestrý život jako Alan Karlson, jen tak něco vás nevyvede z míry:

Julius stál ve dveřích do haly a opakoval svou otázku. Chce Alan slyšet dřív tu dobrou nebo špatnou zprávu?
"Tu dobrou," odpověděl Alan. "Tu špatnou můžeš přeskočit."
"Tak dobře," mínil Julius a oznámil mu, že dobrá novina je ta, že v kuchyni je na stole snídaně. Káva, chleba s losím steakem a sousedovic vajíčka.
... To byla opravdu dobrá zpráva. Když se Alan posadil ke kuchyňskému stolu, měl pocit, že teď je už navzdory všemu zralý dokonce i na špatnou zprávu.
"Ta špatná zpráva je," pronesl Julius a maličko ztišil hlas. "Ta špatná zpráva je, že jsme včera v opilosti a pomatení smyslů zapomněli vypnout větrák v lednici."
"A?" chtěl vědět Alan.
"A... ten frajer vevnitř je dočista mrtvej."
Alan se ustaraně poškrábal na zátylku a pak se rozhodl, že si kvůli nějakému lajdáctví nenchá zkazit den.
"To je zlý," připustil. "Ale musíme uznat, že vajíčka se ti povedly perfektně, ani moc natvrdo, ani moc naměkko."

V částech z historie se postupně mimoděk dozvídáme, kolem jakých historických událostí se Alan Karlson mihnul nebo v nich měl dokonce prsty. No řekli byste, že právě on - tím, že při svém útěku z gulagu prakticky zlikvidoval dálněvýchodní municí pro korejskou válku napěchovaný Vladivostok - vlastně způsobil Stalinovu smrt?

U dveří do ložnice Stalin sdělil, že za žádných okolností nechce být rušen. A pak za sebou zavřel, posadil se na pelest postele, a zatímco si rozepínal košili, přemýšlel.
Vladivostok... Město, které se podle Stalinova rozhodnutí mělo stát základnou sovětské tichomořské flotily! Vladivostok... který měl sehrát tak důležitou roli v nadcházející ofenzivě v korejské válce! Vladivostok... Už neexistuje!
Stalin si stačil položit otázku, jak mohl krucinál v patnáctistupňovém nebo dvacetistupňovém mrazu začít hořet kontejner s dekami. Někdo za to musí nést odpovědnost... a ten syčák... ten... ten...
Stalin upadl obličejem na zem. Tam zůstal ležet s mozkovou mrtvicí celý den a noc, poněvadž když soudruh Stalin řekl, že nechce být rušen, nikdo ho nerušil.

Text má od začátku drajv a výborný spád, ale asi tak ve dvou třetinách textu jsem jako čtenář cítil, jako by autorovi postupně docházel dech. Možná je to jen můj dojem, ale zdálo se mi, jako by Jonas Jonasson ohňostroj nápadů a neuvěřitelných souvislostí, podle kterých všechno souvisí se vším, už neměl čím trumfnout a dosáhnout pointy. Konec mi proto přišel trochu rozbředlý, ale to je nejspíš otázka osobního vkusu. Pořád to je moc pěkný kus literatury.

Jestli máte chuť si opravdu pěkně počíst, můžu "Stoletého staříka" bez mrknutí kritického oka doporučit. Pokud máte aspoň základní povědomost o historických událostech 20. století, knížku si užijete o dost víc. Ale i jinak vám můžu popřát pěkný čtenářský zážitek v dobré společnosti stoletého životního praktika Alana Karlsona, polobezdomovce Julia, ne zcela dovtipných mladých gangsterů Šrouba a Kýbla, prodavače Bennyho, který skoro vystudoval celou řadu vysokých škol, zrzavé krásky Gunily, která kleje jako dlaždič, chápavého komisaře Aronssona, který sem tam nad nějakým zločinem dokáže přimhouřit oko, okouzlujícím způsobem tupé indonézské velvyslankyně Amandy, či vždy zmateného Herberta Einsteina. Je to s nimi i s dalšími postavami z pozoruhodného panoptika fakt jízda! :-)

A pro ty, kteří lákání odolají, přikládám aspoň jednu dobrou životní radu, pro kterou má Alan Karlson jistě dostatek osobních zkušeností: "Nikdy nezávoď v pití se Švédem, pokud nejsi zrovna Fin nebo alespoň Rus." :-)

Čtyři podoby jarní Berounky

23. března 2015 v 22:42 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Už déle než 2 měsíce mám zkompletovanou novou fotovýbavu, se kterou jsem se učil během zimy zacházet a trochu jsem ji, když počasí výjimečně dovolilo, testoval. Nyní, s lepšícím se jarním povětřím, začíná období, kdy už chci nový fotoaparát a nové objektivy normálně používat. První opravdu ostré použití v praxi přinesla asi dvouhodinová sobotní procházka kolem Berounky kousek od míst, kde bydlím. Chtěl jsem vyzkoušet vytvořit různé a velmi odlišné podoby řeky, aby bylo zřejmé, jaké její netradiční podoby se v realitě skrývají, a přitom stačí odstranit jednu či více ochranných slupek a tyhle skryté tváře řeky se nám zviditelní.


Podoba první - reflexní: Alej

Stromy vypadají, jako že se nad čímsi moudře sklánějí, ale ve skutečnosti jde jen o odraz na hladině otočený vzhůru nohama. Nebo - lépe řečeno - vzhůru kmeny, a v odrazu dokonce vzůru korunami.



Podoba druhá - snivě zádumčivá: Les z mého ranního snu

U téhle fotky jsem zkusil obraz rozmazat trochu jinak, než se to dělá běžně. Jestli tento sofistikovaný postup rozmazání vede k vytvoření zvláštní atmosféry, jak jsem doufal, nebo se spíš bude divák domnívat, že mi do stativu drcnul jelen, to je asi sporné :-).



Podoba třetí - mimozemská: Na cizí planetě

Začíná mě těšit, že už snad dokážu trochu odhadnout, které části řeky se mohou při dlouhé expozici dobře vyjímat v infračerveném světle. Myslíte taky jako já podle některých tvarů na tomto mimozemském povrchu, že Berounka vznikla sopečným procesem?



Podoba čtvrtá - kovově hutná: Živé stříbro

Ekologové toho nadělají, když v řece najdou stopové množství rtuti. To je toho: U nás v Berounce protéká korytem čistá rtuť, živé stříbro dávných alchymistů. Nebo že by to bylo jinak? Jen doufám, že mi zbytečný havarijní výjezd do Dobřichovic nepošlou lidé z Greenpeace k úhradě :-).



Jedna krátká odpolední procházka stačí a hned jsou k mání čtyři rozličné a navzájem velmi odlišné podoby řeky. Kolik by jich asi bylo, kdybych u řeky strávil celý víkend jako spousta lidí, kteří jen čekali na první sluníčko, aby naložili do svých aut stany a oblehli říční břehy. Děkuji jim i jejich obrovitým psům, že mé fotografování celou tu dobu snášeli bez výhrad :-).

Tak co myslíte? Půjde to s novým foťákem a s novými objektivy? Zatím bych řekl, že to vypadá slibně :-).


Pozn.: Téměř stejný článek se stejnými fotkami zároveň publikuji i na svém fotowebu www.petrvapenik.cz, na který chci v budoucnu více odkazovat z facebooku (bude tam pro mé zahraniční přátele a případné další návštěvníky i anglická verze článku).

Rovněž bych vám chtěl moc poděkovat za vaši podporu ve fotografické soutěži motivů z Japonska, kde moje fotka s názvem Predátor získala nakonec 4. místo a zajímavou knižní cenu.

Nedělní miniglosy č.306

22. března 2015 v 13:43 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Pozn.: Říkám si, že když zákazník dostane za stejnou cenu o 40% více zboží, nemusel by být nespokojený. Protože se tento týden objevilo více zaznamenáníhodných událostí a protože redakce NMg dostala i několik námětů na miniglosy od svého občasného externího dodavatele, v dnešním vydání se neobjeví pět, ale rovnou sedm miniglos (dvě z nich jsou redakčně upravené tzv. hostující miniglosy). Pokud budete mít vy sami nějaký zajímavý námět do Nedělních miniglos, který souznít se zdejší specifickou "poetikou", a vaše autorské ego se vyrovná se skutečností, že jako odpovědný vydavatel mohu glosu bez uvedení důvodu odmítnout nebo námět zpracovat úplně jiným způsobem, nestyďte se poslat mi své příspěvky na můj e-mail pvapenik@centrum.cz do tradiční uzávěrky NMg. - do nedělního poledne.


Odpůrci demonstrativního přejezdu konvoje americké armády přes Českou republiku ohlásili, že hodlají na konvoj házet rajčata. Podle vojenských expertů by neměla rajčata moderní techniku výrazně poškodit, i když se bude jednat o průrazná bojová rajčata ze španělských pěstíren prodávaná v českých supermarketech. Stanovisko českých odborníků potvrdil i nejmenovaný řidič jednoho z amerických vozidel: "Pokud protestující nepoužijí ženevskými konvencemi zakázaná tříštivá rajčata dum-dum, prvotřídní pancéř obrněných vozů by snad měl něco takového vydržet."
-----------------------
Jak o víkendu potvrdila ruská státní televize, pokus čečenského milionáře Ramzara Kadyrova uloupit slunce byl tento pátek naštěstí díky včasnému zásahu kremelské administrativy překažen.
-----------------------
Neobyčejně silná solární bouře poškodila minulý týden všechny typy pozemské i satelitní elektronické navigace, takže směrování české zahraniční politiky zůstává i nadále nejasné.
-----------------------
Po náročné zimě vyhladovělí lední medvědi na Špicberkách přivítali s nadšením příval neozbrojených turistů, kteří do severské země přicestovali, aby viděli úplné zatmění slunce. Časopis Medvěd přítel člověka vyhodnotil tuto událost dokonce jako nejlepší příspěvek k nasycení populace ledních medvědů od té doby, co se vrátili do ostrovních řek tažní lososi.
----------------------
Proti přílišnému rovnostářství ve společnosti protestovali 20. března čeští odpůrci rovnodennosti.
----------------------
Mimořádné koncentrace metanu pod Konstantinovým palácem v Petrohradě patrně způsobily nečekané zhmotnění před několika týdny zmizelého ruského prezidenta Putina, který tak mohl v Petrohradě oficiálně přivítat kyrgyzského prezidenta Almazbeka Atambajeva. Očekává se, že s postupujícími změnami klimatu budou tyto anomálie stále častější. "Bohužel, tyto optické efekty se dají jen minimálně řídit, takže nikdy není zcela zřejmé, které dávno zmizelé předměty se podaří zviditelnit," řekl nám jeden z odpovědných petrohradských ceremoniářů. "Při generální zkoušce slavnostního přivítání se takto dvakrát objevil vyčítavě se tvářící Trockij s deštníkem a do poslední chvíle jsme se obávali, že kyrgyzského představitele nepřivítá Vladimír Putin, ale Jantarová komnata."
----------------------
Halové mistrovství republiky v lukostřelbě muselo být z technických důvodů předčasně ukončeno již po první soutěžní sérii výstřelů. "Mistrovství se uskuteční v lépe vyhovujících prostorách v náhradním termínu," potvrdil nám předseda organizačního výboru soutěže. "Nepříjemné technické nedopatření samozřejmě podrobně vyšetříme, ale osobně se domnívám, že nebylo úplně šťastné uspořádat šampionát právě v nafukovací hale."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách, publikováno:


Imprese od Berounky

19. března 2015 v 7:37 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Ještě v sobotu jsem si udělal výlet v mrazu, mlze a za občasného sněžení a ani jsem se při takové vycházce nezatěžoval fotoaparátem. Hned za dva dny přitáhlo jaro za bojového pokřiku zpěvných ptáků a obklíčilo poslední zimní oblasti s jasným cílem je co nejdříve vyhladovět. Co myslíte, nestálo by to za na jeho počest a přivítání připojit malé haiku a jeden čerstvý jarní obrázek od některého ze starých impresionistů? :-)



Na jarní řece

tvůj obraz zrcadlí se

větrem učesán.



Imprese od Berounky - foceno u Mokropes. Mimochodem, už asi začínám chápat ty Mokropsy. "Mokropsů" jsem totiž viděl hned několik: Hned pod mým fotografickým stanovištěm se vždycky odpoutali od svých pánů a nečekaně (aspoň pro mne, protože jsem právě nastavoval aparátky k focení) hupsli do řeky, chvíli ve vodě dováděli a já si mohl zase nějakou dobu počkat, až se hladina uklidní a vládu nad ní převezme opět vítr. Mimochodem, myslíte, že mají někde v Africe Mokroslony?


Každopádně letos jaro velmi vítám, ať už má impresionistické, barokní nebo klidně i postmoderní projevy, a moc se těším na všechny zázraky, které přinese. Za normálních okolností bych řekl, že vám přeju, ať se vám na jaře splní každé přání, ale - jak můžete zjistit během následující "cesty do pravěku" - s takovým přáním to může být někdy i složitější :-).


Cesta do pravěku: Teď se trochu vzdálíme právě začínajícímu jaru, protože v dnešní cestě do blogového pravěku se dostaneme hluboko do období "před naším blogovým letopočtem". Povídka Den splněných přání byla sice na blogu publikována teprve před třemi lety, ale je mnohem starší, z období dávno před blogem, dokonce - považte - z minulého století! Kdysi jsem za ni dostal cenu na dnes již neexistující soutěži Literární Františkovy Lázně v krásném františkolázeňském divadle, když se předtím kvůli mně stihla trochu rozhádat porota, protože se porotci nebyli schopni dohodnout, jde-li o detektivku nebo o sci-fi, a já jim marně vysvětloval, že podle mne ani o jedno a že na tom navíc vůbec nezáleží.

Povídku jsem na blogu publikoval ve dvou částech:




Pozn.: Tento týden končí soutěž fotografií z Japonska, ve které se jedna moje fotka (s názvem Predátor) dostala do finále. Chcete-li si prohlédnout finalisty a případně dát najevo, které z fotek se vám líbí (rozhoduje velmi jednoduchý princip celkového nasbíraného počtu "lajků"), fotky jsou k dispozici na této facebookové adrese. Hlasovat je možné už pouze do neděle 22. března.


Nedělní miniglosy č.305

15. března 2015 v 15:18 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Kulturní událostí prvního čtvrtletí letošního roku je bezpochyby deník bývalého ředitele nemocnice Na Homolce Vladimíra Dbalého. Díky jeho denním zápiskům, podrobně popisujícím s ním související korupční aktivity, je téměř jisté, že v prestižní soutěži Deníček roku poprvé v historii soutěže nezvítězí žádná z mnoha mladičkých blogerek - deníčkářek, ale konečně jednou i zralý muž. Filmoví odborníci navíc tvrdí, že Dbalý, který se obhajuje tím, že nejde o skutečný deník, ale jen o soukromé poznámky k filmovému scénáři, má velkou šanci získat tradiční cenu Sazky za (doufejme) nerealizovaný scénář, což jistě potvrdí i vyšetřující policisté, až se po seznámení s exředitelovou obhajobou přestanou smát.
-----------------------
Na tiskové konferenci přednesl policejní prezident velmi zajímavou prezentaci, z níž vyplynulo, že v minulém roce se v České republice výrazně snížil počet krádeží. Policie se ale teď obává, že pozitivní výsledky budou v médiích dezinterpretovány, a to jen kvůli takové maličkosti, že v sále nebylo při tiskovce dobře slyšet, protože někdo ukradl mikrofon.
-----------------------
Zdá se, že ministrovi vnitra Milanu Chovancovi se na sjezdu ČSSD podařilo zvolením prvním místopředsedou strany definitivně napravit své jméno, které si kdysi poškodil svou účastí na proslulém povolebním jednání sociálně demokratických pučistů s prezidentem na zámku v Lánech. Řada sociálních demokratů ho totiž kvůli lehkosti, s níž v tehdejším vnitrostranickém boji pohotově vyměnil své "spolupučisty" za oddanou podporu vítěznému Bohuslavu Sobotkovi, považovala omylem za Nevychovance.
----------------------
V centru Londýna byla odhalena socha vůdce hnutí za nezávislost Indie Mahátmy Gándhího. "Nejde ani tak o to, že by s Gándhím bylo spojeno nějaké významné historické jubileum, ale pro nás je nejdůležitější aktuální hospodářská situace," řekl nám předseda londýnského výboru, který nové sochy schvaluje k realizaci. "Zjednodušeně se dá říct, že v hubených letech děláme sochy hubených lidí, takže na další sochy Winstona Churchilla si ještě budeme muset nějakou dobu počkat."
----------------------
Belgie pod tlakem Francie upustila od záměru vydat dvoueurovou minci k příležitosti 200. výročí rozdrcení napoleonských vojsk u Waterloo. Podle francouzské vlády by to mohlo vyvolat negativní reakce u Francouzů, což je dnes, když Evropa usiluje v mnoha oblastech o jednotný postup a spolupráci, vysloveně nežádoucí. Vedeni tímto příkladem vydali předseda Odborového svazu českých sedláků a starosta Chlumce nad Cidlinou preventivní společné prohlášení, ve kterém varují představitele České mincovny, aby je kvůli možnostem opětovného vzplanutí třídních vášní v české společnosti ani nenapadlo jakkoli připomenout události, ke kterým došlo v Chlumci před 240 lety a které i po mnoha generacích vzbuzují v českých sedlácích záchvaty akutní frustrace, zvlášť když se jim posmívá někdo z kamarádů v chlumecké hospodě.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách, publikováno:



Pozn.: Máte-li zájem prohlédnout si aktuálně probíhající soutěž fotografií z Japonska, která se dostala už do finále posledních deseti fotek, a dát najevo, které z fotek se vám líbí (rozhoduje velmi jednoduchý princip celkového nasbíraného počtu "lajků"), fotky - včetně jedné mojí - jsou k dispozici na této facebookové adrese. Hlasovat je možné až do neděle 22. března.

O drzém čele a poplužních dvorech

13. března 2015 v 18:45 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

V poslední době občas vídáme ve zpravodajství krátké šoty z různých probíhajících soudních líčení, při kterých se ze svých činů zpovídají lidé, kteří nejspíš své dřívější postavení a vliv využili pro to, aby sami sobě nějak přilepšili nad rámec možností, které jim poskytuje zákon. Někdy se jedná o zapeklité případy, ve kterých hrají role různorodé motivace, takže rozplést zacuchaná klubíčka skutečnosti, individuálních a vzájemně neladících pravd a zcela rozdílných pohledů na stejnou věc není nic jednoduchého a často se to přes veškerou vynaloženou snahu ani nepodaří. Ale jindy se na první pohled nejedná o složité případy: Někdo je kupříkladu přistižen s penězi, které mu zjevně nepatří a které nemohl získat jinak, než nekale. Normální člověk se svědomím statisticky střední velikosti by se v ten okamžik hanbou propadl, ale dotyční "shánčiči" většinou pokračují v sebevědomém projevu a přestože je to v daný okamžik ta nejméně pravděpodobná varianta, ohánějí se i nadále svou naprostou nevědomostí a nevinností a dokážou si vymyslet výmluvy, že by se baron Prášil po jejich vyslechnutí odebral dobrovolně na vejminek. "Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr," praví moudré staré úsloví. Naprostá pravda: Poplužní dvůr můžete prohrát v kartách nebo vám ho někdo znárodní, ale drzé čelo vám (dnes už) jen tak někdo neodejme. A přitom se pod jeho odhodlaným povrchem pořád rodí tolik báječných nápadů!

Čím delší je vyšetřování a projednávání u soudu, tím větší jistoty drzé čelo nabývá. Málokde tak účinně jako u soudu ztrácejí jasné věci své původní kontury, rozmlžují se, stírají se dříve zřejmé rozdíly, což je zjevně prostředí, kde se drzé čelo cítí jako ryba ve vodě. Je-li před soud povolána kupříkladu žirafa, každé malé dítě vidí, že je to žirafa. Jenže požehnáním a zároveň prokletím soudů v demokratické společnosti je to, že není možné tuto prostou skutečnost prostě konstatovat, ale je třeba ji nezvratně prokázat. Proto je třeba mnoha odborných dobrozdání - tu od znalců antilop, že podle analýzy DNA nejde o antilopu (své názory v podobném duchu jistě vyjeví i odborníci na obojživelníky, kolibříky a jezevce), tu od odborníků na optické jevy, že jde o skutečnou žirafu a ne o fatu morgánu, probírá se, jestli to, že soudce jako malé dítě při návštěvě ZOO před svědky odvrátil s pláčem hlavu od výběhu s žirafami, náhodou neznačí, že je proti nim dodnes zaujatý, a jestli mu jeho fyzická výška kolem 180 cm neznemožňuje se do rozpoložení žirafy správně vcítit. Proces se protahuje, počet přelíčení roste a zpočátku nejistá žirafa, které užuž začíná pod růžky prosvítat naše známé drzé čelo, postupně nabývá sebevědomí a bez uzardění se prohlašuje tu za lva - krále pouště, tu zase za nevinného malého zajíčka - březňáčka. A každé takové tvrzení musí opět vyvrátit tlupa znalců, znalcujících po dlouze odborně probenděný čas za nemálo peněz.

Kdysi jsem viděl dokument o kostelu, ve kterém hrají nejpomalejší skladbu na světě. Vždy několik týdnů zní jediný tón, který se pak zčistajasna změní pro další týdny na jiný. V našem vnímání času si tedy skladbu nedokážeme nijak zvlášť užít, protože ji neumíme vnímat vcelku, a pro její podivnou formu nám uniká její obsah i skutečnost, zda vůbec nějaký je. Podobně to vypadá u soudu, probíhajícího po několik let; ani u něj není jednoduché poznat, že se oproti předchozím měsícům něco změnilo. Přitom k drobným posunům jistě dochází, jen by to chtělo pustit si je zrychleně, aby rozplizle nenápadné zvraty a proměny byly lépe viditelné, podobně jako se dá pomalou kamerou zviditelnit tanec rostlin.

Proto jsem zkusil zhustit do několika bodů typický vývoj obrany různých šizuňků před palbou neblahých indicií a důkazů, jsou-li obvinění vybaveni zkušeným obhájcem i dostatečně drzým čelem a hrozí jim v případě neúspěchu mimo jiné i ztráta dosud namamoněných poplužních dvorů. Jak uvidíte, přibližně v polovině se to láme a obvinění přecházejí definitivně z obrany do útoku, který začasté končí úspěchem nebo aspoň věčným odkladem k ledu neutuchajících odvolání, dovolání, zvolání a provolání, prostě všech dostupných méně či více mimořádných opravných prostředků:

1. O ničem nevíme.

2. Možná něco víme, ale nic jsme neudělali.

3. Možná v tom trochu máme prsty, ale neudělali jsme nic špatného.

4. Možná to nebylo úplně košer, ale neudělali jsme nic nezákonného.

5. Možná nebylo všechno úplně v souladu se zákonem, ale rozhodně jsme nikomu neublížili.

6. Možná to někdo mohl brát jako svou újmu, ale všechno jsme dělali s dobrými úmysly.

7. Možná nebyly všechny naše úmysly čisté, ale přece to tak dělají všichni.

8. Možná to tak nedělají úplně všichni, ale někteří jsou ještě mnohem horší než my.

9. Možná jsme opravdu hodně špatní, ale za to může doba, ne my!

10. I kdybychom byli úplně nejhorší, máme přece svoje lidská práva!

11. Jako slabí lidé nesmírně trpíme příkořím, kterému jsme při vyšetřování vystaveni.

12. Všechno, co na nás máte, jsou jen výsledky pletich našich nepřátel.

13. Vlastně proti nám neexistují žádné opravdu nezpochybnitelné důkazy.

14. Na všech opravdu nezpochybnitelných důkazech je možné najít aspoň jednu formální chybu.

15. Formální chyby jen potvrzují, že jde o rozsáhlé spiknutí proti nám.

16. Jako nevinné oběti úřední svévole požadujeme nejen zproštění obžaloby, ale i omluvu a odškodnění!


Možná to vypadá, že jsem v tomhle ohledu pesimista, ale není tomu tak. Jednak si myslím, že spravedlnost - i když celkově možná zrovna nevyhrává "o parník" - občas nějaký ten pěkný gól vstřelit dovede, a jednak nepotřebuji za každou cenu dostat podobné lidi navěky "do tepláků" jako někteří krvežíznivci téměř bažící po resuscitaci gilotiny. Docela mi stačí, když - ke svému velkému údivu - mají takoví obvinění nemalé problémy a na jejich drzých čelech se i v polostínu (nejlépe postupně zabavovaných) poplužních dvorů jasně rýsují čerstvé a reklamními supermazadly nevyhladitelné vrásky opravdových starostí :-).


Pozn.: Máte-li zájem prohlédnout si aktuálně probíhající soutěž fotografií z Japonska, která se dostala už do finále posledních deseti fotek, a dát najevo, které z fotek se vám líbí (rozhoduje velmi jednoduchý princip celkového nasbíraného počtu "lajků"), fotky - včetně jedné mojí - jsou k dispozici na této facebookové adrese. Hlasovat je možné až do neděle 22. března.

Soutěž japonských fotek

9. března 2015 v 18:54 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Co myslíte, je vůbec možné vytvořit blogový fotočlánek zcela bez fotografií? Právě dnes jsem k tomu měl velmi velmi blízko, ale nakonec jsem neodolal a jednu - místním štamgastům už dobře známou - fotku jsem přece jen připojil.

Asi před měsícem jsem vám zde předložil čtyři své fotografie pořízené v Japonsku, abyste mi poradili, které dvě fotky mám poslat do soutěže vyhlášené cestovní kanceláří specializující se na Japonsko (podrobnosti jsem popsal a adepty podrobněji představil v článku Pomůžete mi s výběrem fotky?) Zároveň jsem vám slíbil, že až bude soutěž spuštěna, dám vám echo, což jsem chtěl udělat, ať už ve hře budou i moje fotky nebo ne.

Rád bych vás teď informoval, že soutěž už od konce února běží a právě dnes bylo na facebooku zmíněné cestovní kanceláře zveřejněno 10 fotografií, které - jak jsem pochopil - nejspíš postoupily do jakéhosi užšího výběru (informací nemám zrovna přehršel, ale na to, že nebyly vyvěšeny všechny do soutěže došlé fotky, usuzuji nepřímo z faktu, že druhá moje fotka na facebooku nevisí, no a desítka je takové podezřele kulaté číslo :-)). Nicméně fotografie z přítmí pralesa na ostrově Yakushima s názvem Predátor, která ve zdejší malé anketě k mému překvapení nakonec těsně zvítězila, mne překvapovat nepřestává, protože se mezi desítkou vyvěšených obrázků objevila. Snad mi prominete, když ji pro připomenutí pravidelným návštěvníkům a pro ukázku případným náhodným kolemjdoucím ještě jednou ukážu:


Budete-li tedy mít zájem prohlédnout si všechny vyvěšené fotografie a dát najevo, které z fotek se vám líbí (rozhoduje velmi jednoduchý princip celkového nasbíraného počtu "lajků"), fotky jsou k dispozici na této facebookové adrese. Hlasovat je možné až do neděle 22. března.

Na výběr fotek jsem se osobně moc těšil a - jak to tak bývá - velké očekávání u mne vystřídalo přesně podle Járy Cimrmana lehké zklamání, protože jsem čekal zástup opravdu kromobyčejných a velmi originálních záběrů, navíc v perfektní fotografické kvalitě, což není podle mého - pokud jde o fotky - hodně kritického oka naplněno úplně ve všech případech (včetně mé vlastní fotky). Ale beru to tak, že pravidla i výběr stanovuje ten, kdo soutěž pořádá a dotuje a můj subjektivní pohled nehraje žádnou podstatnou roli.

Za každý "palec nahoru" pro svou fotografii budu samozřejmě moc rád, ale ještě mnohem radši budu, když najdete mezi nabízenými fotkami nějakou, která vás svou kvalitou i originalitou opravdu uhrane, a když se prostřednictvím zveřejněných fotek opět přenesete na různá zajímavá místa tak krásné země, jakou Japonsko bezesporu je. Přeji všem příjemné obrazové pocestováníčko :-).


Nedělní miniglosy č.304

8. března 2015 v 15:28 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Výzkumy potvrzují, že v posledních letech prudce klesá manuální šikovnost a motorické dovednosti dětí, což se projevuje například na tom, že děti mají větší problémy se zavazováním kličky na botách. Podle pedagogů navíc právě ti, co jsou na kličky nejšikovnější, se paradoxně vůbec neuplatňují v praktických řemeslech, ale stávají se z nich především úspěšní právníci.
-----------------------
V souvislosti s přesunem českých krajanů z nestabilní části Ukrajiny do České republiky se opět začíná více mluvit o tzv. ukrajinských restitucích. Například potomci legendárního Nikoly Šuhaje požadují náhradu za své majetky ponechané na Ukrajině po zabrání Podkarpatské Rusi Sovětským Svazem. Protože kvůli nezanedbatelnému deficitu českého státního rozpočtu nejspíš nebude možné vyplatit finanční náhradu, je pravděpodobné, že žadatelé dostanou jako protihodnotu alespoň nějaké pozemky v lese Řáholci.
-----------------------
Na Břeclavsku byl v lese poblíž česko - slovenské hranice spatřen medvěd. Podle předběžných informací by snad na rozdíl od ukrajinského příhraničí zatím mělo jít jen o slovenského a nikoli o ruského medvěda.
----------------------
Otevření silničního tunelu Blanka v Praze se opět odkládá na neurčito - tentokrát kvůli zaplaveným a zničeným kabelům položeným podél silnice. Zástupce dozorujícího stavebního úřadu přitom rozzlobeně namítá, že nic nebylo opomenuto a veškeré práce byly provedeny v souladu s nejmodernějšími vědeckými poznatky: "Na nic se už dneska nedá spolehnout! To je pořád samé globální oteplování a předpovídané vysoušení středoevropské oblasti a přitom i sedmdesát let po válce tu ještě pořád občas prší!"
----------------------
Prezident Zeman stihnul v jediném týdnu pohrozit, že do Bankovní rady ČNB jmenuje jen ty ekonomy, kteří posílí českou měnu a hned potom ji nahradí eurem, a zároveň nařknout Českou televizi, že je málo veřejnoprávní. Nebudou-li moderátoři zpravodajských pořadů ČT veřejnoprávnější nebo se aspoň nebudou víc nahlas a dobrovolněji smát prezidentovým bonmotům, bude Miloš Zeman iniciovat zrušení koncesionářských poplatků. Ušetřené prostředky by se pak mohly využít na vytvoření sítě kvalitních a přitom ryze českých veřejnoprávních domů.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách, publikováno:


Fotohádanka č.19

7. března 2015 v 12:29 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Cílem dnešní malé fotohádanky tentokrát nebude přijít na to, co je na obrázku, to je z fotky docela jasně patrné. Zajímat mě ale bude, k jaké budově vyfocený detail patří. K tomu by měla přispět i tradiční sada indicií, které najdete pod obrázkem a které - jak je dobře známo ze zdejších předchozích fotohádanek - mohou někoho dovést nejkratší cestou ke správné odpovědi, ale někoho naopak zmást a svést na scestí.




1. Asi vás nepřekvapí, že záběr je pořízen zvenku budovy

2. Budova byla původně postavena na jiném místě, než stojí dnes.

3. Budova byla nakonec přesunuta na místo nedaleko od lanovky jezdící na stejné návrší nad řekou.

4. V 80. letech 20. století byla v budově jedna z mála luxusních českých nehotelových restaurací, které patřily do tzv. 1.cenové skupiny.

5. Budova má významnou souvislost se středočeskými Hořovicemi.

6. I když je od budovy překrásný výhled, až na místo, kde stála původně, vidět není.


Tak co vy na to: Tipnete si, detail jaké budovy je na obrázku?

Koalí ukolébavka

4. března 2015 v 21:28 | Petr Vápeník |  Miniatury

Dnes budu pokračovat v sérii dětských miniatur, kterou jsem začal článkem Jeptiška. Přemýšlel jsem tentokrát, proč zrovna takové zvíře, jako je kráva, vystupuje v české ukolébavce ("Hou, hou, krávy jdou..."). Možná v dávných dobách byl pro ukolébavku opravdu nejlepším předobrazem rozvážně přežvykující domácí tur, protože v české kotlině mu dělala chabou ukolébavkovou konkurenci taková zvířata jako vlci (kdysi), šavlozubí tygři (ještě mnohem dříve než kdysi) a ani zcela současný ježek není zrovna ztělesněním měkce poddajného houpavého pohybu.

Dnes ale přece jen máme díky médiím o dost větší rozhled po světě, než měli naši pradědečkové a prapratety, tak bychom si mohli pro pomalý a přitom lehce a příjemně uklimbávající rytmus ukolébavky zvolit vhodnější vzor z živočišné říše. Mně třeba byli vždycky sympatičtí australští "medvídkové"koala (ty uvozovky jsem přidal proto, že ve skutečnosti jde o vačnatce): Ani když právě nespí - a to nebývá zas tak často, protože podřimují a spí kolem 18 hodin denně - nejsou zrovna symbolem dynamiky, pohybují se veeeeelmi rozvááááážně, nevyvolávají žádné konflikty a ještě k tomu jsou krásně huňatě "plyšoví". Řekl bych proto, že koaly jsou mnohem lepším vzorem pro ukolébavku, takže kdyby je naše prababičky či praprastrýcové znali, zpívali by nejspíš "Hou, hou, koaly jdou...". Ale to bychom nebyli my (povšimněte si, prosím, toho rozkošného majestátního plurálu), abychom si text takové ukolébavky trochu neupravili, že? Základní melodii a pomalý rytmus je možné od houhouprocházejících se kraviček převzít :-).


Koalí ukolébavka


Pomalý, pomalý

je medvídek koalí,

zavře očka,

na sen počká,

dřív než se to provalí.


Koaly jsem naživo viděl jen jednou v životě, celkem nedávno v zoologické zahradě v Ósace. Spaly, samozřejmě, a všichni návštěvníci včetně mne při cestě kolem koalího výběhu poctivě ztišili své kroky, aby se sympatická zvířátka náhodou neprobudila předčasně. Teď už by nic takového nehrozilo: Kdyby se náhodou probudily, zazpíváme jim koalí ukolébavku a hned budou zpět ve svém eukalyptovém limbu.

Pozn.: Dva dny po publikování této říkanky se na mém oblíbeném blogu Z cesty kolem světa objevil článek : Moje koala a já z putování po Austrálii - o skutečných koalách i s jejich zajímavými fotkami na kterých koaly kupodivu ani trochu nespí :-).


Jako obyčejně ke krátkému článku přidávám jako bonus jednu cestu do blogového pravěku: Tentokrát jsem se nechal inspirovat aktuálním tématem týdnem "Svět v plastu" (ale když dovolíte, svůj článek pod Téma týdne samozřejmě nezařadím, protože bych se nerad dostal mezi ty, kteří dokáží uměle naroubovat téma týdne do článku o čemkoli, jen aby měli alibi pro skutečnost, že se jejich podivný roub aspoň chvilku hřál v záři reflektorů blogové titulky) a pozvu vás k přečtení článku O mořských proudech a plastových kačenkách, který jsem publikoval v červenci 2009 a který si mezi svými několika čtenáři v té době nikdy nevydobyl ani jediný komentář :-). Kupodivu, když jsem si článek dnes po létech přečetl, musím říct, že i když v době vzniku reagoval na aktuální situaci ve společnosti, troufám si říct, že se dá přesadit i do dnešní doby bez toho, aby to bylo zas až tak moc poznat.

Nedělní miniglosy č.303

1. března 2015 v 17:34 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Čeští hospodští a restauratéři pomalu přestávají mít strach ze zavedení úplného zákazu kouření ve svých provozovnách. "Inspirovali jsme se podnikavci, kteří místo zakázaných žárovek začali vyrábět úplně stejný výrobek s názvem tepelné koule," řekl nám předseda komory restauratérů a restaurátorů Jiří Vajgl, "a počítáme s tím, že cigarety v našich podnicích povolíme pro běžné užívání jako tabákové vonné tyčinky."
-----------------------
Mobilní operátoři, kteří již delší dobu dokážou bez větších problémů určit s velmi dobrou přesností polohu zapnutého mobilu, zavedli pro své klienty speciální placenou službu "Kde jsem byl/a?", která je zatím velmi oblíbená především u příležitostných opilců. Vzhledem k předpokládanému prudkému rozvoji využívání tohoto produktu se pro bonitní klienty připravuje ve spolupráci se zpravodajskými službami další rozšíření nabídky o službu "...a co jsem tam dělal/a?".
-----------------------
Podle očité svědkyně Marie Barnabášové došlo k nečekanému oživení české ekonomiky v posledním čtvrtletí loňského roku poté, co ji předseda hnutí ANO, místopředseda vlády, ministr financí a Andrej Babiš k zlepšení vyzvali slovy: " Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" Po těchto slovech ihned česká ekonomika vyšla, ovázána na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Babiš nařídil : "Rozvažte ji a nechte odejít!" Mnoho z těch, kteří přišli k Marii a uviděli, co ministr vykonal, v něj uvěřilo.
----------------------
Skandál především mezi pravověrnými marxisty vyvolal požadavek Lužických Srbů žijících v České republice, kteří po všech středoevropských komunistických hnutích nárokují zpětně zaplacení poplatků za v běžném hovoru komunisty často používané sousloví Srb a kladivo.
----------------------
Hradní kancléř Vratislav Mynář se o víkendu oženil, přičemž za svědka mu byl dokonce samotný český prezident. Přesný obsah prezidentova osobního svědectví se ale ženich bohužel nedozvěděl, protože doposud nemá bezpečnostní prověrku.

Pozn.: Po nějaké době se dnes opět objevuje v článku jedna "hostující miniglosa", tedy glosa, jejímž autorem nejsem já, ale externí dopisovatel. Tentokrát se vás nebudu ptát, která z pěti glos to je, myslím, že je to docela zřetelné. Ale jsem rád, že je o "dopisovatelství" čas od času zájem, přestože jsem zatím zdaleka všechny nabídky nepřijal.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách, publikováno: