Duben 2015

Trans Brdy 2015 v Dobřichovicích

30. dubna 2015 v 18:56 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Dnes vás nebudu unavovat dlouhým povídáním a jen vám ukážu pár fotek z jedné akce, která si mne našla (jen jako fotografa, nikoli aktivního sportovního účastníka) v Dobřichovicích. Je to totiž tak, že nejde-li Mohamed k hoře, někdy se stane, že hora zazvoní u něj doma. A tak jsem minulý víkend zjistil, že za domem, ve kterém bydlím, mi vyrostlo stanové městečko, a cyklistů, kterých tu jezdí i o běžném víkendu stovky, je tu náhle ještě mnohem víc. Vysvětlení bylo jednoduché: V Dobřichovicích byl letos start a cíl cyklistické lahůdky s názvem Trans Brdy. To se vydá několik stovek sportovních pološílenců na trasu, která vede cestou necestou nahoru dolů, během skoro šedesátikilometrové obtížné trati nastoupají víc než půldruhého kilometru čisté výšky a ještě jsou schopni do cíle zafinišovat. Ti nejlepší (v čele s vítězem, zlatým olympijským medailistou Jaroslavem Kulhavým) zvládli neuvěřitelnou trať za dvě hodiny a fousek, ale i ti pomalejší pro mne byli obdivuhodnými borci, protože já bych byl na trati nejspíš ještě teď.

Neřekli byste, jak mohou ve velkém davu jedinečné a vyhraněné individuality, za kterými se na volném prostranství s údivem ohlédnete, vypadat podobně. Svého kolegu z práce jsem prostě na startu nenašel, a to jsem kolem kordónu sešikovaných bikerů chodil sem a tam víc než čtvrthodinu.



Na programu bylo mnohem víc závodů, než ten hlavní, nejdelší a nejobtížnější. Závodníci si fandili navzájem a ti, co měli ještě do svého startu čas, své kolegy mocně povzbuzovali.



Na startu nebyli zdaleka jen odhodlaní drsní muži, ale i odhodlané půvabné ženy. Mimochodem, modré číslo znamenalo příslušnost k nejdelšímu závodu. Jiné závody svítily do poctivého letního dne jinými barvami.



První šlápnutí do pedálů po startovním výstřelu. Udělalo to jenom "frrrrrrnk!" a všichni byli v mžiku pryč. Po dvou hodinách a něco přijeli nejrychlejší závodníci z druhé strany, i když ty jsem neviděl, protože jsem si odskočil domů napsat Nedělní miniglosy :-). Ale nechtěl jsem tentokrát fotit popisnou reportáž, ale jen zachytit na pár fotkách atmosféru, která u nás nebývá k zažití tak často.



Zkusil jsem si s foťákem párkrát i zašvenkovat, abych pozadí rozmazal a závodníky ponechal pokud možno ostře řezané. Nepovedlo se to úplně stoprocentně, a tak na fotkách můžete vidět v pozadí rozmazané popředí Dobřichovic a v popředí rozmazané pozadí bikerů :-).



Všechny trasy všech závodů se nakonec spojily v jedné řece, tedy přesněji řečeno u řeky (konkrétně jde samozřejmě o Berounku, poblíž lávky, kam chodím o podzimních ránech fotit krajky zarosených pavučin). A do cíle hrdinně dojížděli i malí a ještě menší cyklisté, sice s doprovodem, ale s vlastním závodnickým srdíčkem, které všemi těmi zážitky tlouklo o překot.



Ani ti, které na poslední chvíli nejspíš stihl nepříjemný defekt, neházeli flintu do žita a dosáhli cíle. Olympijského vítěze sice v pořadí neohrozili, ale o to v tomto závodě doopravdy nešlo. Však se taky celoroční série cyklistických závodů jmenuje Kolo pro život.



Na poslední fotce vypadá situace na dobřichovické louce u lávky jako idylka. Stačilo by ale zacílit trochu doleva a viděli byste, že nával v cíli byl pořádný. Mně se ale tenhle poslední obrázek líbil víc než cílový frmol, protože je zase dokladem, že si pěkný cyklistický den užili nejen adrenalinoví nadšenci, ale především úplně obyčejní lidé s chutí se po zimě trochu provětrat a zasportovat si. A místy to skoro vypadalo, jako by někteří z udatných kolemjedoucích museli umět dřív jezdit na kole než chodit :-).



Ještě dlouho po skončení závodů příznivci kol, koleček, bicyklů, šlapadel a jiných přibližovadel pěkně pospolu bez ohledu na věkové, výkonnostní i váhové kategorie drandili nebo aspoň podranďávali po zdejší louce i přilehlém okolí. Počasí vyšlo a všichni vypadali spokojeni. Kruciš, že by mě ta atmosféra taky vyprovokovala oprášit dávné cyklozážitky, od kterých jsem kdysi zbaběle prchnul k maratónům? :-)




Speciální prvomájový dovětek:

Protože letos nevyjde žádný speciální prvomájový článek, dávám aspoň k dispozici odkazy na tři prvomájové speciály z dřívějška. Jsou, myslím, docela různorodé :-).




Nedělní miniglosy č.311

26. dubna 2015 v 17:02 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Po dlouhém zvažování povolila česká vláda prezidentovi Zemanovi oficiální návštěvu Vatikánu, když prezident přislíbil, že se nezúčastní kontroverzní vojenské přehlídky na Svatopetrském náměstí.
-----------------------
Moderátorka Ester Kočičková přirovnala v pořadu Radiožurnálu komunisty k prasatům, pročež ji představitelé KSČM chtějí žalovat. Český rozhlas se komunistům oficiálně omluvil a slíbil, že kvůli zachování veřejnoprávní vyváženosti při nejbližší příležitosti přirovná naopak prasata ke komunistům.
----------------------
Podle některých politiků potřebuje české soudnictví razantní a doslova revoluční reformy. Symbolem nové revoluční spravedlnosti by se v novém ministerském konceptu měl stát hejtman Jan Žižka z Trocnova, protože byl na sklonku svého života také slepý.
----------------------
V zásilce zmrazeného kuřecího masa z Polska byly objeveny bakterie salmonely. "Z našeho pohledu jde o rutinní záležitost, ve které budeme postupovat jako v případě jiných uprchlíků," řekl nám mluvčí příslušného celního úřadu. "Po vyřízení všech standardních právních formalit a po oddělení bakterií od jinak zcela nezávadného masa budou nejspíš bakterie repatriovány, nepožádají-li ovšem u nás o politický azyl." Podle právníků je žádost o azyl pravděpodobná, protože bakterie mohou argumentovat tím, že jim po návratu do Polska hrozí fyzická likvidace. "Ano, počítáme s tím, že se může repatriační řízení protáhnout. Prozatím máme pro bakterie zajištěnou alespoň základní výuku českého jazyka."
-----------------------
Motorkáři z ruské skupiny Noční vlci hodlají na počest 70.výročí ukončení 2.světové války demonstrativně projet celou střední Evropou. České úřady zatím váhají vydat motorkářům příslušná povolení, dokud oficiálně nevysvětlí, proč mají tak velké uši.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách, publikováno:


Haiku zázračnému aprílu

25. dubna 2015 v 19:00 | Petr Vápeník |  Haiku

Je to neuvěřitelné, ale poslední haiku jsem publikoval k velmi speciální příležitosti už před pěti měsíci ve článku Náhrdelník. Mělo být zároveň poděkováním, projevem radosti a taky dárkem, který bych rád ve skutečnosti daroval, leč není to úplně snadné, tak to prostě trvá trochu déle, než běžné předání dárku trvává :-). Ale "trojjediný" článek sestávající z fotografie, haiku a výletu do blogové minulosti měl v listopadu docela úspěch, tak jsem si řekl, že ho dnes zkusím sestavit obdobně. Je neuvěřitelné, co se za těch posledních pět měsíců všechno odehrálo, a tak i když se v dnešním haiku píše spíš o obloze, přikládám fotografii své oblíbené vody (jde o Berounku přímo v Dobřichovicích, focenou minulý víkend), kterou beru tak trochu jako symbol plynutí času. Ať už se přirozenému běhu věcí postaví do cesty jakákoli překážka, která rozčeří dosud klidný proud, voda se za okamžik zase spojí a bez zbytečných obav pokračuje na své pouti dál. A překážka zůstane ležet v proudu bezbraná a osamocená jako zbytečně vylomený zub. To, co je na dnešní fotce, se sice na krk pověsit nedá, ale jako malý černobílý dárek se to snad do éteru poslat smí :-).



Letošní apríl pro mne měl zcela speciální význam a vůni, tak určitě stojí za to mu - v době, kdy se pomalu chýlí ke svému konci, aby předal máji vládu a teplem a zázraky rozkvetlý svět - napsat malé poděkování, třeba právě formou haiku. Nevím, jestli apríly či máje občas chodí na internet a jestli je napadne se zkusit vyhledat ve vyhledávači, jak a kde se o nich právě píše. Ale kdyby přece ano, já jsem se svým článkem připravený :-).


Haiku zázračnému aprílu


I slunce zesláblo.

Beránek aprílový

běží oblohou.


No a teď už chybí jen další výlet do blogového pravěku. Dnes se vypravíme opravdu velmi hluboko, tak hluboko, že cestou potkáváme pomyslné blogové trilobity, až do května 2009 a v článku O nepatřičné duze se spolu zamyslíme nad tím, proč někdy platí a jindy selhávají přírodní zákony a proč je dobré umět vidět duhu, i když právě neprší a podle mínění mnohých třeba ani nesvítí slunce. Právě proměnlivý apríl je pro takové téma, myslím, docela příhodný :-).

O verkých lybách

22. dubna 2015 v 22:09 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky

Jak už jsem tady několikrát hrdě uvedl, jsem zvířetníková Ryba. Tedy - donedávna jsem byl. Ještě donedávna, když jsem ještě běhával maratóny a psal o nich na tomto blogu (např. v sadě reportáží o maratónu v Helsinkách). Od té doby jsem pár kilo přibral a coby emeritní Ryba jsem se vpravdě kafkovsky proměnil ve velrybu. Velkou rybu. Vééééélkou rybu! Je li člověk zvyklý na to být Rybou, stát se náhle velrybou je skvělé. Jedná se vlastně svým způsobem o povýšení: Tak nějak se stávají z prostých knězů veleknězové, z mistrů velmistři, ze zrádců velezrádci, z bloudů velbloudi a z Hartic Velhartice. Má to i jiné výhody: Jako velryba jsem celoročně chráněn, takže kupříkladu na mých toulkách Japonskem jsem nebyl za celou dobu ani jednou harpunován, a to jsou Japonci nějací rybáři! Kromě výhod ale můj nový stav přináší i nevýhody: Například jsem se stal alergickým na slovo "verlyba".

Verlyby se mi už od dětství zdály být divné. Jen pocitově, neměl jsem pro to jako dítě žádné gramatické vysvětlení, ale něco se mi na tom slově čistě intuitivně nezdálo. Zatímco velrybu jsem si dokázal celkem jasně vysvětlit jako velkou rybu, u verlyby jsem podobnou jasnou logiku postrádal. A přitom v mém okolí se to verlybami jen hemžilo: skoro každý druhý spolužák slovo verlyba používal bez nejmenší stopy uzardění. Ono je to tak: když jste v něčem výjimka (v negativním, ale i pozitivním smyslu slova), stáváte se snadno terčem výsměchu svých vrstevníků. Pokud však byly tábory velrybářů a verlybářů přibližně stejné, nikdo se nikomu nesmál a navzájem jsme se tvářili, že rozdíl neslyšíme, tím spíš, že jsme na slovo velryba v běžné řeči nenarazili často.

Po nějaké době mi v hodinách češtiny začala vrtat v hlavě jiná věc: Velryba - protože ypsilon následuje po tvrdé souhlásce - nepotřebuje být ve vyjmenovaných (vybraných, vyňatých, prosím, doplňte podle doby, kdy jste absolvovali povinnou školní docházku) slovech. Zato u náležitě obojetné verlyby by se to, jak jistě chápete, docela slušelo. Od jakého slova by ale mohly být verlyby odvozené? Snad od lybečku? Nebo už jsme tak natvrdlí, že máme jen lybé pocity? Nebo se po verlybách z dob dávných pravěkých moří dochoval název českého města (Ver)Lyberce? Protože jsem žádné příbuzné vyjmenované slovo nenašel, usoudil jsem, že pokud by verlyby měly být správně česky, musely by být ve skutečnosti verlibami.

Celý život jsem s "verlibáři" dodržovat nepsaný pakt o neútočení. Až poté, co jsem se sám stal v poslední době zvířetníkovou velrybou, vyhlásil jsem jim jemně poťouchlou válku: Vždycky když kolem sebe slyším někoho mluvit o verlibách, jdu se zeptat, jak je ta verká liba, o které právě mluví, ve skutečnosti verká. Metr, pět či šedesát? A jestli je to volvaň nebo prejtvák? Kurohlavec, běruha nebo snad dokonce nalvar?

Jak sami určitě dobře víte, verlibami to nekončí - častou konkurenci těmto úchvatným gramatickým velikánům dělají různé levorvely, pernamentky, vembloudi, plagáty, karkulačky či anegnoty. A jistě vás podobných slov napadne mnohem víc. Budeme je tolerovat, i když se nám pod jejich nátlakem ohýbají ušiska nelibostí? Budeme v tom - abychom byli styloví - demograti?

Mám - i v roce Ovce (sakra, je Rok ovce nebo rok Ovce?) zasvěceném především úžasným ovečkám a Beránkům - ryby, Ryby i velryby moc rád. Před nenechavými velrybáři je chrání přísné mezinárodní předpisy, ale před dotěrnými verlibáři je, obávám se, za nás nikdo neochrání.

Já se každopádně budu dál snažit ptát, jak jsou liby verké. A budu doufat, že výsledek mé práce bude - přinejmenším - verkorepý! :-)

Nedělní miniglosy č.310

19. dubna 2015 v 13:05 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Až dvacet let odnětí svobody v zostřeném režimu bez přístupu k ekonomickým přílohám českých novin a bez možnosti obchodovat on-line na burze hrozí skupině studentů pražské VŠE, kteří jsou obviněni z trestného činu schvalování deflace. Předpokládá se, že budou-li tyto ekonomické zrůdy usvědčeny, zřeknou se jich spolužáci i vlastní rodiny. "Jde o tak amorální, odporné a odsouzeníhodné jednání," uvedl médiím obhájce obviněných, "že se to dá negativním dopadem do všech vrstev veřejného prostoru srovnat snad jen s malováním tykadel fotkám politiků na předvolebních billboardech."
-----------------------
Vzhledem k námitkám hasičů a policistů se zřejmě české vládě nepodaří obnovit proplácení prvních tří dnů nemocenské. Ve hře zůstává alespoň snaha vlády převést neschopenky do elektronické podoby, aby se tolik neplýtvalo papírem. "Prozatím mají neschopenky pět kopií, což je v elektronickém věku naprosto neakceptovatelné," řekl nám mluvčí Ministerstva zdravotnictví. "Podle nového zákona budou mít neschopenky kopií osm: Jedna nová kopie se bude zasílat do nově vzniklého úřadu, který bude pořizovat elektronickou podobu neschopenky, a dvě kopie se budou podle požadavku odborového svazu pracovníků ve státní správě poskytovat bezúplatně úředníkům na vlaštovky."
----------------------
Stále ještě není jisté, jestli na letošním hokejovém mistrovství světa bude hrát Jaromír Jágr. "Jarda je samozřejmě hvězda a byl by pro náš tým posilou, to je bezesporu," řekl Nedělním miniglosám jeden z představitelů hokejového svazu, "ale zatím od trenéra nemáme potvrzeno, že Jarda složil k jeho rukám náležitý sponzorský dar."
----------------------
Třem exposlancům ODS se stát omluvil za neoprávněné držení ve vazbě a bylo rozhodnuto i o jejich nezanedbatelném odškodnění. Výše odškodného byla podle dostupných zdrojů vypočítána standardně podle předpokládaného ušlého zisku všech tří zadržených, tedy podle průměrného prodeje novin, časopisů, jednohlavých karet, cigaret, zápalek, viržínek a jiných potřeb, které se běžně prodávají v trafikách.
-----------------------
Hnutí Úsvit ani po rozpadu poslaneckého klubu nezměnilo celkový počet členů, kterých je pořád pouze devět. Proto spolu členové strany mají zakázalo cestovat letadlem a po nedávných neblahých událostech ve světě i doma nesmějí vydávat stejný humoristický časopis a chodit na oběd do stejné restaurace.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách, publikováno:


Fotohádanka č.20

17. dubna 2015 v 20:42 | Petr Vápeník |  Fotočlánky


Dnešní fotohádanka je - řekl bych - extrémně jednoduchá. Přesto fotografii vybavím tradiční sadou indicií, kterými se buď můžete nechat nasměrovat ke správnému řešení, ale mohou vás také svést na scestí. Znáte to, našeptavači jsou různí a zdaleka ne všichni mají jen ty nejlepší úmysly :-).




Dnešní indicie, za které by se nemusel stydět ani otec Fourat, jsou:

1. Je tentokrát těžké rozhodnout, zda jde o exteriér nebo interiér. Jak kdy.

2. Pokud se fotograf nechá fotografováním příliš unést, může se snadno ocitnout za mřížemi.

3. Fotografie byla pořízena v místě, jehož název je odvozený od mého oblíbeného slova Cerf.

4. Při fotografování vám nad hlavou přecházejí neviditelní lidé.

5. Kdybych byl etymologem, nejspíš bych došel k závěru, že v bezprostředním okolí musí být vysoká koncentrace škodlivin v ovzduší nebo tam musí žít velmi bohatí lidé.

6. Nejlepší přístup k fotografovanému místu je úplně stejného názvu jako jedna z nejhranějších symfonií.

Tak už víte, co je zachyceno na dnešním černobílém snímku? A jsem zvědav, jestli se jako obyčejně najde nějaký milovník rébusů, který nejenže správně rozpozná, co je na fotce, ale rozluští i smysl jednotlivých indicií! :-)

------------------------

Správná odpověď:

Jak už je v některých komentářích uvedeno, jedná se o tunel v Jelením příkopě pod Prašným mostem v komplexu Pražského hradu. Jak někteří z komentujících odhadli, obraz je pootočený. Pro informaci přikládám celkový pohled:


V době výstavby tunelu šlo o docela mediálně sledovanou stavbu, hodně se o ní a o jejím autorovi Josefu Pleskotovi hovořilo a psalo, tak jsem si říkal, že by mohli mít šanci i nepražáci :-).

A teď k indiciím:

1. Je tentokrát těžké rozhodnout, zda jde o exteriér nebo interiér. Jak kdy.
Tady fakt nevím, budu se muset poučit u teoretiků, jak to vlastně u tunelů je.

2. Pokud se fotograf nechá fotografováním příliš unést, může se snadno ocitnout za mřížemi.
Tunel je možné uzavřít těžkými mřížemi. Pevně ale věřím, že ten, kdo tunel zavírá, se napřed pořádně podívá dovnitř, jestli ještě někdo omámeně nefotografuje.

3. Fotografie byla pořízena v místě, jehož název je odvozený od mého oblíbeného slova Cerf.
Tohle je malá jazyková záludnost: Slovo "cerf" totiž znamená ve francouzštině "jelen". Proto jsem tolik bazíroval na tom, že Cé v indícii č.3 je bez háčku :-).

4. Při fotografování vám nad hlavou přecházejí neviditelní lidé.
Tunel vede po Prašným mostem spojujícím hlavní areál Hradu s Jízdárnou a Královskou zahradou. Zatímco po mostě pořád přecházejí proudy lidí - a to ani nemluvím o hradních nádvořích, kde je pořád narváno turisty - v Jelením příkopě je vzhledem k velkému prostoru skoro prázdno a příjemně. Doporučuji: Vyzkoušejte, jsou odtud krásné výhledy na Hrad. Určitě se k tomuto místu vrátím v nějaké speciální fotoreportáži.

5. Kdybych byl etymologem, nejspíš bych došel k závěru, že v bezprostředním okolí musí být vysoká koncentrace škodlivin v ovzduší nebo tam musí žít velmi bohatí lidé.
Jak už jsem uvedl u indicie č.4, tunel vede pod Prašným mostem. Muselo tu tedy být buď moc prachu nebo moc prachů :-). V tomto případě platí jednotné číslo a šlo o prach střelný.

6. Nejlepší přístup k fotografovanému místu je úplně stejného názvu jako jedna z nejhranějších symfonií.
Horní část Jeleního příkopu je nejlépe přístupná z kraje pitoreskní hradčanské čtvrti Nový svět. Vchod je tedy přímo "Z Nového světa", což je jeden z používaných názvů nejhranější Dvořákovy symfonie. I do novosvětských uliček zavítáme ve speciální reportáže, fotografie už mám.

Děkuji všem za zajímavé komentáře a těším se zase někdy na shledanou u další fotohádanky s "fouratovskými" indiciemi :-).

Výpravy za Amadeem - díl první

14. dubna 2015 v 7:10 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Na Velikonoční pondělí zase v televizi opakovali film Amadeus, který - jak zdejší štamgasti vědí - patří k mým nejoblíbenějším filmům. Kdysi jsem už o tomto mimořádném díle zde na blogu psal podrobněji v článku Amadeus. Opět jsem neodolal a film jsem si pustil a opět jsem zjistil, že se při jeho sledování nedá prakticky nic dělat, na rozdíl od většiny jiných pořadů, kdy se naopak něco ze sebezáchovných důvodů dělat musí. A tak jsem si řekl, že se vypravím Amadea hledat do pražských ulic, kde se před více než 30 lety natáčelo mnoho scén, byť se Praha na plátně dovedně tvářila jako Vídeň. Až ho najdu, pohovoříme o tom, co se ve městě děje, dáme si spolu čaj nebo něco ostřejšího, zdrbneme pražskou smetánku a - protože jak si nejspíš z filmu pamatujete, málokdo se umí smát tak bezprostředně jako právě tento umělec - určitě se spolu i pěkně nahlas zasmějeme :-).

Zcela logicky jsem si řekl, že největší pravděpodobnost zastihnout slavného hudebníka a skladatele bude přímo u něj doma. Vypravil jsem se proto na horní část Hradčanského náměstí do domu č.7, kde filmový Amadeus bydlel, v místě, kde na náměstí ústí Kanovnická ulice. Jak jsem se dočetl, kdysi dávno stávaly před zdejšími kanovnickými domy masné krámy a o kousek dál také pranýř. Dokonce zde semtam sťali nějakou hlavu s příliš odbojnými nebo křivopřísežnými ústy. Dnes je už možné se pořádně setnout jen v okolních turistických restauracích.

Průčelí domu, ve kterém Amadeus bydlel. Ve velkofilmu si zahrálo docela dost, odtud se Mozart vydával na výpravy po Vídni a večer (anebo také až k ránu) se zase vracel ke své rodině a ke svému komponování.



Těmito dveřmi musel ve filmu vstoupit každý, kdo chtěl Wolfganga Amadea navštívit. Tentokrát jsem ho místo maestra Salieriho chtěl navštívit já, ale na zvonku jeho jméno bohužel není. Že by se už zase nechal zapírat před věřiteli? I po takovém úspěchu, kterého osmi Oscary ověnčený film režiséra Miloše Formana dosáhl po celém světě?



Detail domovního znamení. Popravdě, nepamatuji si z filmu přesně holubičku s kotvou, na to byla kamera nedávno zesnulého Miroslava Ondříčka příliš dynamická, ale něco modrého tam bylo :-).



Když jsem fotil tenhle detail z bezprostřední blízkosti, přímo před objektiv mi vyšla jakási paní, která se mne velmi polekala. Když ale má tak slavného souseda, nemělo by ji vyvést z míry, že je dům v obklíčení paparazziů. Ale i já byl trochu zaskočen nečekaným setkáním s dámou, která - považte jaký módní výstřelek - vůbec neměla dobovou paruku!! Natolik zaskočen, že jsem se ani nestihl zeptat, jak to s Wolfgangem Amadeem právě je. Přitom ta dáma jistě potkává aspoň paní Constance - na schodech či na nedalekém trhu.



Nu, prostě jsem nebyl úspěšný. Vyfotit slavného umělce se mi nepodařilo, natož s ním promluvit, ale aspoň vám tu ukážu další - teleobjektivem trochu přiblížený - detail z domovního štítu pod sochou svatého Jana Nepomuckého. Napadlo mě ale, že Mozart byl člověk navýsost společenský, takže si mohl odskočit na nějakou z mnoha slavností pořádaných ve městě. Vezmu to dolů Nerudovkou, tam přece - pokud si dobře vzpomínám na film Amadeus - byla jedna velmi dobře zásobená půjčovna karnevalových masek. Třeba bych mohl jít za kanovníka!



Filmovou půjčovnu masek jsem našel snadno. Kdo jste film viděli, určitě si vzpomenete na scénu, kdy Mozart s manželkou a se svým otcem jdou dolů Nerudovou ulicí a zajdou do půjčovny masek. Wolfgangova veselá maska koně se ve filmu objeví jen krátce, ale černá maska jeho otce Leopolda dostane v dalším ději doslova fatální roli, když v ní chodí k Mozartovi (ano, samozřejmě, do kanovnického domu na Hradčanské náměstí 7) záhadný objednavatel Requiem.

Ale co to vidím? Vypadá to, že dnes už tady v Nerudově ulici č.19 karnevalové masky nepůjčují. Místo toho je tu docela sympatická kavárna a já mám zrovna štěstí, že sice za oknem na Královské cestě proudí davy, uvnitř je právě skoro prázdno. Dávám si jednu horkou čokoládu se šlehačkou a pro jistotu rovnou říkám, že jsem si ji zaplatil sám a nedostal jsem ji zdarma jako na blozích tolik populární "recenzní výtisk". I proto si můžu dovolit popravdě napsat, že čokoláda byla horká, dobrá a husťoučká, přesně taková, jak ji mám rád :-).



Ano, tohle výrazné okno poznávám, i ono si zahrálo ve filmu. Zdejší personál je zřejmě na otázky na natáčení filmu Amadeus zvyklý. Nikomu nevadí ani to, že chci udělat pár záběrů z interiéru, ani moje upozornění, že fotky vyvěsím na blogu.



Zdejší kavárna se k zajímavé historii naopak ochotně hlásí. U vstupních dveří je na stěně fotografie ze scény, která tu byla natočena (ano, právě u zdejšího zajímavého okna, do kterého dnes skoro neustále nakukují hlavy kolemjdoucích zvědavců), a o dávném natáčení se tu krátce píše v češtině i v angličtině.



Jedna informace v textu mne velice překvapila. Jednak tím, že místní dochovaný zelený nábytek byl vyroben jako původní filmová dekorace interiéru, a jednak tím, že prý ho navrhl Theodor Pištěk, který navrhoval pro film Amadeus kostýmy. Myslel jsem si, že interiéry navrhoval spíš další český držitel Oscara za tento film, Karel Černý, který měl na starosti výpravu filmu. Ale rozhodně nechci tuhle informaci vyvracet, stojí to tu napsané přímo u zdroje černé na bílém, byť v anglické části textu konkrétní jméno pana Pištěka uvedené není.



Dá se tedy říct, že úplně úspěšný jsem při své první výpravě nebyl. Amadeus se mi ve spleti pražsko - vídeňských uliček prosvícených prvními opravdu silnými a teplými slunečními paprsky tohoto jara někam ztratil, takže jsme se napoprvé minuli. Kdoví, třeba má právě zase něco rozpracováno a potřebuje klid na skládání. Přesto nepovažuji svou první pražskou výpravu v jeho stopách za neúspěch. Prošel jsem během soboty řadu zajímavých míst (ta neamadeovská vám tu představím zase někdy jindy) a putování po stopách slavného hudebníka a slavného filmu mi přineslo i několik nových informací, o kterých jsem zatím neměl ani tušení.

Kdo mě ale blíž zná, dobře ví, že mne první neúspěch rozhodně neodradí, natož tak příjemný neúspěch jako byl tento. Na výpravy za Amadeem se vypravím určitě ještě několikrát, protože pražských míst, která byla ve filmu využita, je ještě dost. Jen se smějte, ale já nakonec Mozarta na některém z nich určitě zastihnu. A společně si potvrdíme, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

Kruciš, nebo že by to přísloví bylo obráceně? :-)

Nedělní miniglosy č.309

12. dubna 2015 v 17:43 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

V celosvětovém žebříčku kvality života si Česká republika navzdory všeobecnému očekávání polepšila oproti loňsku o jedno místo, a aktuálně je tak v pořadí dvaadvacátá. Naproti tomu v prestižním mezinárodním žebříčku skuhravosti se Češi ve srovnání s loňským rokem dopředu neposunuli, protože už to nešlo.
-----------------------
Český prezident Miloš Zeman se nakonec nezúčastní vojenské přehlídky, která se uskuteční v den oslav 70. výročí vítězství nad fašismem v Moskvě. "Je pravda, že jsme původně pozvání na přehlídku omylem přijali," připustil hradní mluvčí, "protože jsme se domnívali, že půjde o přehlídku módní a nikoli vojenskou." Místo původně plánovaného programu bude prezident jednat se slovenským premiérem Robertem Ficem, a to tak dlouho, dokud bude hrozit, že je někdo vyfotí se severokorejským diktátorem King Čong Unem. Podle doposud nepotvrzených informací by oběma státníkům měly při jejich rozhovorech zatančit českou a slovenskou besedu v punkové úpravě pro pravoslavné kostely jejich obdivovatelky ze skupiny Pussy Riot.
----------------------
Írán se zavázal, že fungování již existujících linek na obohacování uranu vykompenzuje přídavnými novými linkami na jeho opětovné ochuzování. Experti potvrdili, že pokud se ochuzovací linka s ochuzovacími centrifugami přidá hned za obohacovací linku s centrifugami obohacovacími, výsledkem bude běžný neobohacený uran, přičemž se původní miliardové investice nebudou muset jen tak odepsat, a íránští politici si tak zachovají tvář. Íránu nabídli pomoc komunisté z několika bývalých socialistických zemí, protože mají s ochuzováním dlouholeté zkušenosti a jsou schopni dodat na klíč laciný a přitom metodologicky propracovaný ochuzovací proces i v mnoha jiných oblastech, než je jaderný program.
----------------------
Čeští příznivci zdravé výživy berou na jaře útokem lesy, ve kterých roste medvědí česnek. Zdejší medvědi se snaží svůj česnek před nájezdy organizovaných sběračů bránit, ale podle předsedy spolku Medvěd(i) Čech a Moravy (MČM) se česnek za současného kritického podstavu kvalifikovaných medvědů prostě uhlídat nedá. Podle rejstříku politických stran a spolků je totiž MČM jednou z mála organizací v České republice, která má ještě méně registrovaných členů, než Okamurův Úsvit a i používání plurálu v názvu spolku je doposud sporné. "Řešením by podle nás (mne) mohla být řízená imigrace ukrajinských medvědů z oblastí obývaných českou menšinou," neztrácí optimismus předseda spolku. "Je ale otázkou, jestli se obliba medvědího česneku nesníží po oficiálním oznámení Akademie věd, že bylina pravděpodobně vůbec nezabírá proti upírům, takže její dosud velmi oblíbené použití daňovými poplatníky při návštěvě finančních úřadů se nejspíš zcela míjí účinkem."
-----------------------
Spojené státy americké poprvé naznačily, že vztahy s Kubou jsou natolik dobré, že je na pořadu dne obnovení vzájemných diplomatických vztahů. "Obě strany udělaly některé dříve nemyslitelné vstřícné kroky," uvedl na tiskové konferenci mluvčí Bílého domu. "Raúl Castro kupříkladu uvedl, že v názorech na zahraniční politiku nezná bratra, a prezident Obama přišel na společné jednání v tričku s Che Guevarou. Oba pak společně navrhli oficiální přejmenování Zátoky sviní na Zátoku kubánsko-amerického přátelství."



Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách, publikováno:


O pucích, kotoučích a touších

10. dubna 2015 v 22:10 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky

Každý kluk dobře ví, že chce-li hrát hokej, musí si někde sehnat puk. Zatímco pěkně nažehlené puky na nohavicích kluky moc nebaví (o něco lepší vztahy k nim mají chlapci a úplně unešení z nich jsou nejspíš hoši), puky z černé tvrdé gumy jsou pro ně potěšením a inspirací a spouští v nich touhu být jako Jarda Jágr a umět puky napálit tak tvrdě a přesně, aby skončily v brance. Jenomže - čeština se nám snaží namluvit, že puk se užívá hlavně v mluvě lidové, zatímco neutrálním výrazem pro kulatý pryžový nesmysl je kotouč, no a kdo chce v ochozech zimních stadiónů být za intelektuála, ten může hovořit dokonce o touši. Všimněte si, jak to k sobě pěkně pasuje: V suterénu mluvy hovorové kluci kecají o puku, v přízemí neutrální řeči chlapci mluví o kotouči a kdesi ve vyšších knižních patrech hoši hovoří o touši. Pěkně svůj k svému.

Mám rád archaismy, a proto se mi slovo touš vždycky líbilo (bez toho ovšem, že bych ho kdy použil v hovorové praxi). Přemýšlel jsem, odkud se vzalo, jestli je původem z angličtiny, jak by se u hokeje nejspíš dalo předpokládat, ale k mému velkému překvapení jsem zjistil, že nikoli. Touše totiž v českých krajích kupodivu existovaly dávno před tím, než zálesáky v Kanadě napadlo zahrát si první "ajshokejový" zápas proti předlesákům. Jak jsem se dočetl v třicet let staré knížce Jazyčník od Dušana Šlosara, toto slovo zavedl do sportovního jazyka sám Miroslav Tyrš a šlo podle tehdejšího výkladového slovníku o "okrouhlou kouli z kamene neb mědi, kterouž házejí", tedy cosi jako české synonymum pro atletickou kouli nebo dokonce disk. Možná by nebylo tak snadné napálit z ledové hrací plochy touš vysoko do obecenstva, kdyby byl z kamene nebo poctivé mědi. A možná by byly mantinely při hokejových zápasech oblepeny nejen fanoušky toužícími chytit si v letu zajímavý průbojný suvenýr, ale i nabuzenými sběrači kovů. Na druhou stranu je nutno připustit, že by se asi výrazně zvýšila spotřeba brankářů.

Škoda, že už máme obrozeneckou dobu za sebou, protože kdyby se puky, kotouče a touše vzaly kreativně do ruky, mohlo by se snadno stát, že místo neohrabaného a militantního výrazu vstřelit branku by se možná říkalo zatoušit nebo zapučit, což by jistě Jarda Jágr při svých hokejových dovednostech a při svých příjmech obojí zvládl. Hokejisté by mohli být při hře nikoli nabuzení ale roztoušení a při pořádné bitce by se na ledové ploše mohl rovnou natáčet Masakr kotoučovou pilou. No a kdo z rodičů by plánoval vychovat z novorozeného synka profesionálního hokejistu, nejspíš by mu dal inspirativní jméno Matouš.

Stejně si ale myslím, že zakulacené slovo touš (a v budoucnu nejspíš ani kotouč) nemá proti tvrdě úsečnému puku v dnešním moderním silovém hokeji i silovém jazyce žádnou šanci, podobně jako již kdysi dávno ustoupily tradiční české toušavce domestikovaným pukavcům a téměř zcela vymizely kotoučové magnetofony.

Ale kdoví, třeba by to podivné starobylé slovo klukům hrajícím si dnes už výhradně s puky, připadlo prostě - k popukání :-).

Balkónek domu U obrázku Panny Marie na Kampě

6. dubna 2015 v 8:26 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

V únoru jsem ve své rubrice Pražské drobnůstky psal o dvou podivuhodných dřevěných válečcích, které jsou umístěné na malém balkónku domu U obrázku Panny Marie na Kampě. Dům se nachází přímo u schodů z Kampy na Karlův most a půvabný balkónek, který je krásně vidět z mostu, patří mezi nejfotografovanější pražské drobnosti. Málokdo z turistů odolá a nezmáčkne spoušť, a to ještě většinou turisté nevědí, jaké zajímavé pověsti jsou s balkónkem spojené; podrobnosti si můžete v již zmíněném článku Tajemné válečky u Karlova mostu.

Právě článek uveřejněný zde na blogu náhodou našli lidé, kteří před nějakou dobou převzali péči o balkónek od více než devadesátileté paní Šuhajové (paní, která se o balkónek starala více než 60 let). Starají se o to, aby bylo zajímavé místo pěkně upravené a dělalo na obrázcích ve fotoalbech po celém světě Praze čest. Protože je článek potěšil, pozvali mě na návštěvu, abych si mohl prohlédnout i vnitřek zajímavého starodávného domu. A jako nádherný bonus jsem dostal i možnost podívat se přímo na balkónek, což je pro mě zážitek, který jsem si vždycky jen představoval, ale nikdy mě nenapadlo, že si ho doopravdy vyzkouším.

Dnes vám ukážu pár fotek, které jsem si z výletu na Kampu přinesl. Nejsou nijak výjimečné svou kvalitou, ostatně asi půlhodinu před návštěvou se Praha zatáhla tmavě šedou clonou a začalo pršet, navíc všechno kolem pro mne bylo tak zajímavé, že jsem fotil jen úplně mimochodem a snažil jsem si to spíš užít; fotky byly v tu chvíli úplně vedlejší a vlastně jsem je pořídil jen proto, abych se o zážitek mohl podělit s těmi, kterým se balkónek taky líbí.


Tak tohle je dům U obrázku Panny Marie. Tentokrát u něj nestálo žádné auto, ale jen pouliční prodavač, tak jsem mohl vyfotit dům vcelku; to se mi v minulém článku nepodařilo. Mimochodem, při prohlídce jsem si vyzkoušel nejen výhled z balkónku, ale i z toho malého oválného okénka nad ním.



Výhled z některých oken domu je doslova kouzelný. Karlův most je krásný, leč většinou docela rušný soused.



Balkónek je přístupný ze společné půdy domu nízkými dvířky. Paní právě zalévá květiny a když jsou dvířka otevřená, nemůže chybět vytrvalý psí pomocník - Emilka.



Jeden z dřevěných válečků, o kterých jsem psal podrobněji v minulém článku, tentokrát úplně zblízka a s květinovou výzdobou. Zajímavá je i malá ochranná stříška.



Balkónek poskytuje nádherný výhled na Karlův most, na Hrad i na další památky Malé Strany z neobvyklého a na fotografiích málo vídaného úhlu. Je ovšem pravda, že jakmile se někdo objeví na balkónku, okamžitě se stane středem pozornosti kolem procházejících turistů: "Koukej, támhle někdo leze ven, podívej. Foť to, dělej, než zase zmizí, hodíme to na facebook, ať všichni vidí, že jsme v té jejich Praze!" říkají si turisté desítkami různých jazyků. Ještě štěstí, že jsem jim nerozuměl."



V lucerně, jediné dochované z původních tří (v minulém článku jsem psal i o kuriózním důvodu, proč byly dvě krajní odstraněny) už se nezapaluje skutečný plamen jako za časů, kdy sem studenti nosili po úspěšně složených zkouškách olej. Světlo je dnes elektrické a snad i pro jeho moderní podobu platí, že je převtělenou duší dívky Petrušky, která na zdejší půdě podle pověsti žila. Mimochodem, místní při vstupu na půdu vždy Petrušku uctivě pozdraví, jako by vstupovali do jejího skutečného obydlí. Žijete-li v domě s takovou historií, musíte brát ohled i na jeho dávné obyvatele; tenhle rozměr bydlení, myslím, paneláky na předměstí neposkytují.



Bílá, červená, žlutá, růžová a modrá. Balkónek hraje díky květinám všemi barvami. Přiznávám, že jsem byl při focení nervózní a snažil jsem se fotit jen velmi krátce, abych krásné místo dlouho neokupoval a ponechal ho pokud možno volné pro stovky fotografů na mostě. Vždyť jak by k tomu přišli ti, kteří šli právě okolo, že mají krásnou památku právě se mnou? Přece jen, nejsem žádný hubeňour, aby mě bylo možné ve fotoshopu snadno vyretušovat :-).



Jedna lucerna je v tedy původním stavu, z druhé a třetí - jak je vidět i z výhledu na most - zůstaly jen kovové základy. Aspoň jsem si to donedávna myslel.



Naštěstí má balkónek - i když je maličký - dostatečnou nosnost. Zatěžkávací zkoušku jsme provedli společně s Emilkou, i když psík přispěl se svou troškou hmotnosti v porovnání se mnou spíš formálně :-).



Měl jsem díky svým novým známým možnost projít si rozsáhlé prostory zdejší půdy, odkud se otevírají zajímavé výhledy jak dovnitř domu, včetně výhledů na zdejší střechy...



...tak i do kouzelného okolí.



Pohled do dvora pečlivě opečovávaného domu.



Jak jsem se dozvěděl, při nedávném odklízení suti na půdě byla objevena druhá původní lucerna z balkónku. Nevrátila se ale po dlouhých letech na své původní místo, ale je dnes zavěšena uvnitř domu.



Dokladem poctivé péče o prostředí domu jsou i všudypřítomné květiny i na těch nejmenších oknech.



No vida, začalo to "pražskou drobnůstkou" - neobyčejnými dřevěnými válečky - a nakonec z toho vzešel článek o celém velkém zajímavém domě s bohatou historií. Vždycky, když jsem šel po mostě kolem, jsem se u balkónku zastavil a obdivoval jsem jeho krásu. Teď se zastavím určitě také a nejspíš o chvíli déle, protože už si budu umět i představit, jak vše vypadá z druhé strany a co je za malými půdními dvířky.

Velice děkuji svým hostitelům za vlídné přijetí a spoustu zajímavých informací. Probrali jsme toho spolu víc, třeba i to, jak se na Kampě žije vedle velké řeky, když přijde velká voda, a co je ještě na Kampě zajímavého do zdejší blogové "drobnůstkové" rubriky. Myslím, že témata pro tuhle rubriku jen tak nedojdou!

Přeji všem krásné Velikonoční pondělí.

Nedělní miniglosy č.308

5. dubna 2015 v 9:13 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Pozn.: Dalo by se říct, že tento týden se moje myšlenky od začátku točí kolem něčeho úplně jiného než Nedělních miniglos. Zrovna dnes bych uvítal, kdybych mohl sestavit číslo výhradně z "hostujících" miniglos, jako na potvoru však tentokrát (ostatně jako obyčejně :-)) nepřišla od externích dopisovatelů ani jediná. Nějakou dobu jsem přemýšlel, jestli nemám "za příčinou radosti" velikonoční vydání zcela vynechat, ale nakonec jsem se rozhodl, že by byla škoda promrhat tak štěpná témata, jaká se právě tento týden objevila. Mou soukromou radost 308. vydání nedělníku nijak neumenší a třeba někoho z vás ještě navíc potěší, uvidíme :-).

Malá upoutávka: Přestože Velikonoce nijak neslavím, na Velikonoční pondělí pro vás připravuji malý dárek - fotoreportáž z návštěvy balkónku domu U obrázku Panny Marie, o kterém jsem psal nedávno v článku Tajemné válečky u Karlova mostu. Článek totiž náhodou objevili milí lidé, kteří se o krásný balkónek osobně starají a kteří mi jeho návštěvu umožnili, za což jim patří můj velký dík.


Po nedávném globálním snížení cen ropy došlo v minulém týdnu i k dramatickému poklesu světových cen kokainu. Nejlevnější kokain v celé Evropě byl k mání ve zbraslavské prodejně Lidl, kde byl bílý návykový prášek po omezenou dobu v akci za cenu běžných kolumbijských banánů. Mluvčí obchodního řetězce nakonec potvrdil, že nejde o oficiálně certifikovaný český výrobek, i když se jeden nezávislý český kokainista vyjádřil v tom smyslu, že materiál ze zbraslavského oddělení ovoce-zelenina je "fakt Klasa".
-----------------------
Podle vyjádření prezidenta Zemana byla cesta na Měsíc během programu Apollo zbytečným rizikem srovnatelným snad jen se současným cestováním do Balúčistánu. I cesta na Měsíc totiž nadělala starosti mnoha lidem na zemi a stála ve výsledku spoustu peněz, které se daly věnovat na něco užitečnějšího, třeba na tunel Blanka. Proto prezident doufá, že všichni astronauti se dostatečně poučili, podobná nepředloženost je už víckrát ani nenapadne a po preventivním výchovném výprasku od svých rodičů budou propříště sedět pěkně doma na zadku.
-----------------------
Konvoj americké armády, který v týdnu projížděl Českou republikou, byl vzhledem k výraznému ochlazení vztahů mezi NATO a Ruskem a z toho plynoucího častého sněžení několikrát kontrolován, jestli obrněné transportéry nemají příliš sjeté pneumatiky. Tiskový mluvčí konvoje potvrdil, že americká armáda žádné sjeté gumy nemá, protože všichni důstojníci jsou pod neustálou kontrolou a použití byť jen marihuany je u nich zcela vyloučeno.
----------------------
Podle oficiálních statistických údajů se kvůli stále teplejším zimám dlouhodobě snižují tržby za zimní výbavu motoristů. Prodeje drží nad vodou už jen stále početnější skupina českých sadistů a masochistů, kteří si pro své specifické praktiky v poslední době oblíbili tekuté řetězy.
----------------------
Předseda spolku Přátelé Ruska Jiří Vyvadil se přidal ke kritikům fungování veřejnoprávní České televize. Na rozdíl od ostatních ji ale nepožaduje přímo zrušit, jen učinit skutečně nezávislou a trochu poupravit dosud zcela nevyvážené programové schéma: Již dnes je podle něho zřejmé, že by měl být natočen seriál podle skutečných a nezmanipulovaných historických událostí - Ruské století a skupina dokumentaristů rovněž připravuje dokument o optimistickém budoucím vývoji současné konzumní společnosti s názvem Ruský sen. Vlajkovou lodí nového programu by pak měl být vynikající cyklus svěží politické satiry Ruská soda.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách, publikováno:


Apríl v hlavní roli

1. dubna 2015 v 22:04 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Pozn.: Dnes to prosím berte jen jako můj malý a čistě soukromý a zcela neliterární projev radosti nad tím, že některé věci v životě mají naštěstí ještě pořád smysl na rozdíl od většinou zbytečných slov. Snad tedy bude i těch dnešních pár neumělých slov stačit zároveň jako poděkování, vzkaz i přání. Aspoň pro začátek :-).


Poprvé
a hned v hlavní roli,
aprílový úsměv,
při kterém všechny strázně
najednou méně bolí.

Zastavil
a rozběhl se čas.

Tichý hlas
vlídných sudiček
tak trochu zaniká
v ovacích publika.


Všechny své obavy
nabízím se slevou.

S hlavou v mlžných mracích
vděčně a s úlevou
přemýšlím o zázracích.