Červen 2015

Nedělní miniglosy č.320

28. června 2015 v 22:22 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

K současným českým státním svátkům by měl přibýt další den pracovního klidu, kterým bude ve velikonočním období tzv. Velký pátek. Jde prakticky jen o zesouladění psané normy s již dávno existujícím reálným stavem, protože pro mnoho lidí v České republice je - jako ostatně každý pátek - i Velký pátek spíš taková Malá sobota.
----------------------
Podle české vlády by kvůli problémům s nelegálními imigranty mohlo dojít k nejhoršímu a na státní hranice by mohla být nasazena armáda. Vzhledem k tomu, že ale z původního rozsahu české armády zbylo jen několik vysoce specializovaných útvarů, budou na hranici operovat především čeští vojenští lékaři, četné mediální šrapnely budou likvidovat pyrotechničtí specialisté a imigrantům bude do kroku vyhrávat Hudba Hradní stráže.
----------------------
Česká komora dlužníků se rozhodla uskutečnit podle řeckého vzoru referendum, ve kterém by se měli čeští dlužníci vyjádřit, zda jsou ochotni vracet vypůjčené peníze svým věřitelům: "Věříme, že využití tohoto vrcholného prvku demokracie vnese do věčných sporů dlužníků s věřiteli konečně nový vítr," prohlásil prezident komory. "Důležité ovšem bude, aby se referenda zúčastnilo co nejméně lidí, kteří nikomu nic nedluží, protože by jejich názory mohly celkem jednoduchou a jasnou kauzu nepříjemně zamotat."
----------------------
Předsednictvo Hnutí ANO s okamžitou platností rozpustilo oblastní organizaci v Ústí nad Labem. Důvodem byl především fakt, že se původní ANO rozštěpilo na dvě skupiny, které proti sobě na magistrátu bojovaly. "Předpokládáme, že dlouho bez oblastní organizace v tomto důležitém krajském městě nezůstaneme," potvrdil předseda Hnutí ANO Andrej Babiš. "Aby se to ale už dále nepletlo a abychom dali jasně najevo, že jsme se zásadním způsobem proměnili k lepšímu, novou buňku kreativně pojmenujeme "Nové ANO", což je drobný rozdíl oproti podobnému chystanému kroku v Karlových Varech, kde v místním hlasování příznivců našeho hnutí vyhrál jako nejoblíbenější nový název "DA".
----------------------
Proti další repríze seriálu Nemocnice na kraji města v České televizi protestuje řecká ambasáda. "I když se to může zdát sobecké, byli bychom rádi, aby v tomto pro Řecko mimořádně ekonomicky i politicky důležitém období před státním bankrotem nedocházelo k nekontrolovatelným únikům velmi cenných aktiv do zahraničí a pokud možno každý Sova byl odnesen do Athén."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


J.S.Bach, F.Busoni - Chaconne

26. června 2015 v 22:23 | Petr Vápeník |  Hudba

Kdysi jsem tady na blogu psal, že se už delší dobu snažím po maličkých krůčcích nacvičit jednu rozsáhlejší a náročnější skladbu pro klavír. Myslím, že dnes je vhodný čas pro to, abych ukázal výsledek svého docela dlouhodobého snažení nejen těm, kteří jsou mi nejbližší, ale i tady na blogu. Vůbec poprvé tedy dnes přidávám na blog i něco jiného než text nebo fotku.

Všechno to začalo v říjnu pro mne naprosto neobyčejného a kouzelného roku 2013, kdy jsem se rozhodl, že se pokusím přemluvit dávno zdřevěnělé ruce, které kdysi - velmi nerady a se sebezapřením - hrávaly na klavír v plzeňské lidušce a které se s piánem, jemuž věnovaly jen minimum času (a výsledky podle toho taky vypadaly), na dlouhých 30 let úplně rozloučily. V roce 2010 jsem chtěl udělat radost nemocnému tátovi a začal jsem trochu hrát, abych mu mohl nahrát pár menších skladbiček, ale poté jsem opět se soustavnějším hraním přestal. V rozpoložení, kdy jsem byl schopný zahrát si tak maximálně "Kočka leze dírou", jsem se rozhodl nacvičit naopak něco rozsáhlého a ne úplně jednoduchého, hlavně proto, abych sám na sobě vyzkoušel, jestli by to vůbec šlo - bez toho, aby člověk dřel u nástoje celé dlouhé dny. Prostě jen po maličkých vytrvalých každodenních krůčcích podobně jako se z maličkého batolete stane postupně v průběhu let velký a sebejistý chodec na trase Praha-Prčice :-).

Vždycky jsem rád poslouchal skladbu Chaconne, původem od J.S.Bacha, v úpravě F.Busoniho. Slyšel jsem ji mockrát s různými interprety, líbila se mi a hlavně - ani v nejmenším jsem si nedokázal představit, že by to mohlo zrovna mýma rukama opravdu jít. Zkusil jsem ale, jestli se dají najít noty na internetu, a zjistil jsem, že ano. A začal jsem postupně noty louskat a přesvědčovat své prsty, že od "ovčáků" k tomuhle Bachovi je vlastně jenom kousek :-). Každý den chvilku, aspoň pár taktů.

Věřím, že budete k nahrávce milosrdní po klavírní i zvukové stránce, nejsem pianistou ani zvukařem a kdybych nějakému profíkovi líčil postup nahrávání, potrhal by se smíchy, protože to byly opravdu postupy z dob "krále Klacka". Mám docela ucházející hudební sluch, takže dobře vím o spoustě chyb a nedodělků. Ale protože pevně věřím, že tady na blogu se nahrávka nedostane ani k profesionálním klavíristům ani k profesionálním zvukařům, troufnu si ji sem pro pár blogových známých dát. Loňskou verzi měl dlouho příležitost slyšet jen jediný člověk, tu letošní - přece jen o něco kvalitnější - můžou slyšet všichni, kteří sem zavítají na návštěvu a udělají si chvíli času, protože skladba není nijak drobná.

Je fascinující zkušeností, jak jednotlivé takty pomaličku a postupně přecházejí do prstů, jak po sto zoufale neúspěšných pokusech se po sto prvé zčistajasna něco "zlomí" a najednou to jde. Jako kdyby ve věcech, o které je člověk ochotný opravdu usilovat, neexistovaly nepřekonatelné překážky, jako by nic nebylo nemožné.

Nahrávka ještě samozřejmě není ani zdaleka ve stavu, aby s ní tak tvrdohlavý člověk, jako jsem já, byl spokojený. Ale třeba za rok, za dva, kdoví... :-)




Pozn.: Protože - jak jsem se dozvěděl - přestal blog.cz podporovat vložená videa, bohužel si nemůžete přehrát původní soubor. Nahrávka je k dispozici na odkazu: Bach/Busoni: Chaconne - Petr Vápeník

Nuda v Praze

24. června 2015 v 21:05 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Na malém tichém městě s podivným názvem Praha začínal pátečním večerem další nudný víkend. Přemek se právě těsně před zavíračkou vyvalil ze dveří poslední místní hospody a pokoušel se vejít do tmy milosrdně překrývající všudypřítomný nepořádek na rozkopaném náměstí co nejpřímějším krokem, i když to po osmi dvanáctkách šlo jenom obtížně. Cestu přes staveniště, na kterém už několik měsíců nikdo nepracoval, měl ale natrénovanou a bylo mu už celkem lhostejné, že z pouličních lamp svítí jen každá čtvrtá. Šetřit se musí!

Kdyby každý z posledních pár set obyvatel městečka chlastal jako Přemek, možná by ta poslední hospoda nemusela po prázdninách zavřít. I teď funguje jenom o víkendech, ale po prázdninách odjedou lufťáci z velkoměsta, i těch pár bláznivých turistů, kteří přes různá varování podlehli reklamním lžím v katalozích cestovních agentur a přijeli se podívat na "starodávné město se slavnou historií". Vzpomněl si na starou Libušinu "slávu, jež hvězd se bude dotýkati" a výsměšně škytl. Kdyby kněžna viděla, jak se s věštbou sekla!

Když Přemek převrávoral náměstí, všiml si auta zaparkovaného u jediného čerstvě opraveného domu v obci. Zase je tu! Určitě je to on. On se sem snad jezdí lidem vysmívat! Libická značka na černě naleštěném luxusním voze potvrzovala, že Přemkova hypotéza je správná. Libičáci podělaní, ani o víkendu od nich není pokoj! Přemek se zadíval na ladné křivky automobilu, v duchu si vedle něj postavil svou stařičkou nákupní tašku na kolečkách, se kterou jezdí jednou týdně nakoupit až do Kralup, protože tam je nejbližší pořádný obchod. Do unavených mozkových závitů se mu začal vkrádat nepříjemně závistivý pocit, protože jeho vůz z bezprostředního srovnání vůbec nevyšel dobře.

To se jim to jezdí a předvádí, když mají prachy! U Cidliny kvete všechno, na co potomci slavného místního rodu sáhnou, se zdejší Vltavou se to nedá srovnat. Přemek si podobně jako před chvílí auta srovnal zdejší vltavskou rozvrzanou lávku se slavnými kamennými oblouky Vojtěchova mostu přes Cidlinu. Však most už několikrát viděl! Je nádherný, i když na něm přes den není k hnutí. Párkrát se do Libice s rodinou vypravili - jen tak, podívat se na památky, jednou do Národního divadla a několikrát před Vánoci. Pravda, nakupuje se tam dobře, ale zase všude davy lidí, kapsáři na každém rohu, neprůjezdné ulice. Brrr, nechtěl bych tam bydlet, nařizoval si pomyslet Přemek, ale ani sám sebe nepřesvědčil o své upřímnosti.

Opět se podíval na zaparkovaný automobil, ve kterém se tak nesnesitelně zrcadlí zdejší maloměstská tma, a najednou jako by se ze všech stran začaly ozývat nepravosti dnešního světa: Proč zrovna libičtí mají takovou kliku, že můžou žít ve velkoměstě, které je pořád v centru pozornosti? Proč zrovna tam sídlí všechny úřady? Proč právě tam jezdí zahraniční turisti? Proč každá důležitá událost a každá revoluce začíná právě tam, pod starou jezdeckou sochou na Soběslaváku? Proč právě tam se mají lidi dobře a žijí vzrušující život, když tady v Praze chcípnul pes?

Přemkův pocit hluboké historické nespravedlnosti v koalici s osmi plzeňskými vykonal své: Jeho oči závistivě ulpěly na krásných nových gumách černého libického sporťáku a jeho ruka úplně automaticky sáhla do kapsy pro nůž. Přemek se právě rozhodl, že aspoň takhle osobní revoluce nezačne tam, co vždycky, ale právě tady - ve městečku, kde zašlou slávu připomínaly jen rozvaliny nad řekou, během staletí rozchvácené na stavební materiál pro místní domky.

Ruka ještě naposledy zaváhala, protože Přemkovi projel hlavou lehký závan nejednoznačnosti: Co kdyby kdysi dávno ten starý vyvražděný rod, jehož jméno z nějakého neznámého popudu svých rodičů dodnes jako jeden z posledních nese, co kdyby... Co kdyby to tenkrát dopadlo všechno tak nějak obráceně? Kdo a kde by dnes asi držel v ruce nůž? Ale přemýšlení je - jak známo - zavilým nepřítelem revolučního odhodlání, tak Přemek přestal planě fantazírovat a zatnul. To mají za to! Nemají, prostě nemají být takoví!

Ostrý sykot, tak nepatřičný ve zdejší říši nočního ticha, rozštěkal na chvilku jednoho polekaného psa. A pak že se tady na malém městě nic neděje!




Nedělní miniglosy č.319

21. června 2015 v 16:35 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Upozornění: Dnes jsem na svém fotowebu publikoval ve speciálním článku 15 vybraných fotografií pořízených v údolí Bílé Opavy a Moravice v Jeseníkách. Je možné, že se k některým fotkám vrátím i na blogu, ale v ucelené podobě je možné si nové fotopřírůstky prohlédnout v článku Fotografie z údolí Bílé Opavy, případně v improvizované anglické mutaci webu v článku New photos from Bílá Opava Valley


Česká republika se po dlouhém váhání konečně připojila k rozsáhlé mezinárodní pomoci Řecku. Zatímco země eurozóny celkem poskytnou Řecku ekonomickou pomoc v řádu stovek miliard eur, česká strana vyslala do Athén specializovaný tým českých tanečníků a choreografů, kteří by měli vyškolit vrcholné řecké politiky a ekonomy v tancích mezi vejci.
----------------------
Letos poprvé se ve světě 21. června slaví Mezinárodní den jógy. Představitelé Hasičského záchranného sboru jen prosí české vyznavače jógy, aby ve stozích a vyprahlých porostech nedělali svíčku.
----------------------
Osoba, která byla léta považována pouze za poslankyni Miroslavu Němcovou, v tomto týdnu poprvé potvrdila, že když to na ni přijde, nekontrolovatelně se mění - občas jen názorově, jindy i fyzicky - v antiislamistu Doc. Mgr. Martina Konvičku, PhD. Podobná anomálie je velmi vzácná, ale faktem je, že obě veřejně činné osobnosti, které toho mají tolik společného, ještě nikdo neviděl pohromadě. Odborníci na převtělování předpokládají, že obě osoby jsou nejspíš reinkarnací fanatického islamisty zvaného Mustafa Alí, který před lety pronikl na území našeho státu převlečen za hladovějícího a zmučeného uprchlíka a jako trest za svá pozemská alotria dostal v dalším životě nepříjemný protiúkol. "Samozřejmě se chceme do budoucna vyhnout podobným excesům," řekl nám ministr vnitra Chovanec. "Vůbec nepochybujeme o upřímně zákeřných úmyslech vyčerpaných nebo zmučených uprchlíků, ale je vyloučeno, že by takovým osobám poskytla Česká republika azyl. Tak jako v minulosti bude česká vláda i nadále udělovat politický azyl pouze vybraným osobám bohatým, šťastným a již dlouhá léta blahobytně žijícím v České republice, které nikdo ani v nejmenším neohrožuje na životě, protože v opačném případě by šlo o zásadní bezpečnostní riziko." (hostující miniglosa od našeho občasného korespondenta, částečně upravena editorem NMg)
----------------------
Podle evropské legislativy bude platit, že každý občan Evropské unie bude mít nezadatelné právo na vlastní bankovní účet. "Jde zatím jen o kompromisní přechodnou variantu, protože cílovou verzi by zatím bylo obtížné prosadit v Evropském parlamentu," vysvětlil jeden z navrhovatelů zákona. "Cílově ale pochopitelně nadále směřujeme k variantě, kterou EU prosazuje od začátku - tedy k nezadatelnému právu občanů EU mít vlastní bankovní účet, na kterém bude pořád dost peněz."
----------------------
Nový systém anonymního ohlašování korupce, který připravuje Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem financí, bude založen na stejném principu jako populární baby-boxy. "Vybraného korupčníka, kterého budete chtít anonymně nahlásit, bude možné vložit do velkého vyhřívaného boxu na každém finančním úřadu," řekl nám ministr Andrej Babiš."Jde nám o to, aby žádný z čerstvě odhalených korupčníků pokud možno venku neprochladl nebo, nedej bože, neskončil kvůli neodůvodněným obavám ohlašovatelů někde v kontejneru." V prototypu prvního korupčního boxu již byl dokonce objeven první odevzdaný korupčník, který se díky včasnému anonymnímu donesení místními donašeči dnes těší výbornému zdraví a náladě a hned po prvním umytí, nakrmení a dalším nezbytném ošetření se stal miláčkem většiny referentek místního finančního úřadu.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Vyhlášení výsledků soutěže

20. června 2015 v 19:13 | Petr Vápeník |  Z blogového světa
Vyhlášení výsledků soutěže ku příležitosti stétisící návštěvy na mém blogu

Ve středu těsně po půlnoci (přesně v 0:16) navštívil můj blog vyhlížený stýtisící návštěvník. V souvislosti s touto událostí je mi potěšením vyhlásit výsledky soutěže, kterou jsem zde vyhlásil před měsícem:

První cenu, kterou je láhev kvalitního moravského vína a výstavní zvětšenina (formátu 70x50 cm) některé z mých fotografií podle výběru výherce, získává blogerka Userka.

Z těch blogových návštěvníků, kteří mi v následujících 72 hodinách po jubilejní návštěvě poslali přesně podle vyhlášených pravidel soutěže otisky obrazovek se stavem počitadla návštěv, jsem vylosoval druhou a třetí cenu, kterými jsou v obou případech zvětšeniny formátu 30x40 cm (příp. 30x45 cm) z mých fotografií podle výběru výherců. Výherci se stali blogeři Janah a Miloš (mimochodem, jediní, kteří do soutěže poslali více než jednu ofocenou obrazovku).

Všechny tři vítěze samozřejmě v nejbližší době oslovím a dohodneme se především na výběru fotek. Pokud čtou tenhle článek, mohou si už začít vybírat, nejlépe na mém fotowebu www.petrvapenik.cz. Mimochodem, během tohoto víkendu by se na webu měl objevit nový článek s 16 vybranými fotografiemi nafocenými minulý týden v Jeseníkách (Bílá Opava, Moravice). Věřím tedy, že inspirace pro výherce bude dostatečná.

Gratuluji všem třem výhercům a dalším účastníkům soutěže i ostatním návštěvníkům děkuji za zájem a neutuchající přízeň. Vzhůru do druhé stotisícovky! :-)


Cesta do pravěku: Aby těm, co nevyhráli, to nebylo líto, a aby si i nesoutěžící návštěvníci dnes přišli aspoň trochu na své, přikládám tradiční odkaz na jeden ze starších článků, na který jsem ještě nikdy zpětný odkaz nepoužil, přestože si myslím, že jde o článek doposud stoprocentně aktuální. Jde tentokrát o text z dubna 2010 s názvem O jedení příborem, kde se blogovému světu upřímně vyznávám ze své neschopnosti užít si jídlo, jsem-li na ně vybaven pouze plastovým příborem.

Výlet na zámek Bruntál

19. června 2015 v 17:26 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Během mého "jesenického víkendu" byl jeden den vysloveně chladný a občas nepříjemně pršelo. Hřebeny a okolní kopce se schovaly za oblačnou oponu a já se rozhodl vyrazit místo do hor jen někam autobusem do okolí. Nakonec jsem si vybral Bruntál, kde jsem ještě nikdy nebyl, a navštívil tamější zámek. Nebyl jsem na tu návštěvu nijak připravený a nečekal jsem nic zvláštního, město jsem neměl spojené s žádným obzvláštním očekáváním. Skutečnost mě ale mile překvapila, bruntálský zámek je nejen krásný, ale mají tam zjevně i výborné průvodkyně. Ze zkušeností z různých jiných míst jsem čekal nějakého brigádníka, který má nazpaměť naučeno několik stran faktů a mimo tuto zahrádku prakticky nic dalšího nekvete. Dostalo se mi naopak obsáhlého výkladu se spoustou propojek a souvislostí. Navíc jsem byl "ve skupině" jediným návštěvníkem, takže výklad byl docela interaktivní. Tolik, že jsem málem nestíhal fotit - tu možnost si tu můžete přikoupit za 20 korun.

Zámek má velmi zvláštní tvar kruhové výseče, byl při výstavbě omezen městskými hradbami. Po bitvě na Bílé Hoře byl konfiskován rodu pánů z Vrbna a přešel do majetku Řádu německých rytířů. Od roku 1816 se stal sídlem velmistra řádu. Nyní je v majetku státu, veřejně přístupný je od roku 1960. Na fotografii je zámecké průčelí se vstupní branou. Cedule u vchodu zvala na veselý program Partička, takže jsem chvíli zaváhal, jestli jsem tu dobře, ale naštěstí jsem vešel a žádnou veselou partičku nepotkal.



Návštěvníci procházejí pokoji v 1.patře zámku. Z mnoha jsem vybral jen pár fotografií: Na té první je vidět celkem střízlivé vybavení jedné z místností, zvláště malebný mi připadne pohotovostní nočníček :-).



Vždycky mě fascinovaly staré knihovny. Jak jsem se dozvěděl, zámecká knihovna obsahuje knihy velmi různorodých žánrů od významných vědeckých a filosofických publikací až po červenou knihovnu. Zdejší nejvýznamnější velmistr řádu arcivévoda Evžen Habsburský si poctivě do každé přečtené knížky vepsal datum přečtení, což mi přijde pro zpětný pohled na život na zámku jako mimořádně zajímavý zdroj informací, tím spíš, že šlo o knížky psané v mnoha různých jazycích. A úplně pod čarou bych upozornil na krásnou dřevěnou podlahu.



Jak jsem pochopil, arcivévoda Evžen je vůbec postavou, která zanechala na zámku a na dalších majetcích patřících Řádu (především šlo o hrad Bouzov) nesmazatelnou pozitivní stopu. Když to trochu přeženu, tato osoba mi podle dostupných informací připadla jako takový místní Karel IV, "otec regionu". On když se jednou za čas povede nějaký opravdu osvícený a všestranně zdatný šlechtic, má to většinou na rozvoj daného místa mnohem výraznější dopad než desítky let sebelépe fungující demokracie :-)



Průhled propojenými pokoji v 1. patře zámku. A v každé z místností nějaká budovatelská stopa arcivévody Evžena.



Nechce se vám za modlitbou chodit až do kostela? Co takhle si do bytu pořídit příruční oltářík s úložným prostorem?



I sbírku zbraní dával dohromady - jako všestranný sběratel pohybující se napříč mnoha obory - arcivévoda Evžen.



Prohlídka jednotlivých pokojů zámku je i malým "průletem" různými styly od baroka přes klasicismus, rokoko i secesní prvky. Dá se říct, že řádoví velmistři měli docela vkus; aspoň mému oku lahodí. Abychom lehce parafrázovali Jana Wericha - ono "takový baroko i rokoko jsou moc pěkný pro oko!"



V hracím (nebo taky pánském) salónku jsou k vidění i zajímavé hudební nástroje. Zajímalo by mne zadrnkat si na spinet, ale když bych se k němu pokusil přiblížit, spustil by se úplně jiný kvalitní zvuk :-).



Hlavní zámecký sál je jedinou místností zasahující až do druhého patra, které je pro běžné návštěvníky nepřístupné. Sál ale nemá dobrou akustiku, takže pro koncerty a společenské akce (včetně svateb) se používají jiné zámecké prostory.



Dostanete-li se někdy do Bruntálu na návštěvu, myslím, že zámek byste neměli minout - prohlídku interiérů ani bezprostřední okolí upravené na zámecký park. Mně celková návštěva města vyšla na cca 4 hodiny a prohlídka zámku byla jejím nejsvětlejším bodem (tím nejtmavším byl místními hasiči právě pacifikovaný požár jednoho z původně docela pěkně opravených historických domů u náměstí). Další dny už se zase počasí umoudřilo a horská příroda Jeseníků opět svou lákavostí přetrumfla okolní městečka.

Přelétavý den

15. června 2015 v 22:17 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

K obědu prostřít pro Venuši,
večer Jitřence se vyznat z lásky,
v noci dát své síly
v pronajatém bytě
Afroditě
a vedle Večernice,
které věnoval jsem duši,
se ráno probudit.

Ďábel zarputilý,
za můj úpis tedy
nemá mi co vzít.

Nedělní miniglosy č.318

14. června 2015 v 14:39 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nedělní miniglosy odhalily, že šéf fotbalové asociace FIFA Sepp Blatter neodstoupil z funkce předsedy kvůli kolosální korupční aféře ve své organizaci, ale proto, že se mu nepodařilo u Mezinárodního soudu prosadit, aby pohádková postavička z českého Čtyřlístku Fifinka platila za používání svého jména organizaci FIFA nemalé licenční poplatky, takže rozpočet organizace na dalších 20 let je ohrožen.
----------------------
Mluvčí Nejvyššího soudu Petr Knötig byl odvolán za své nekorektní vyjádření na sociálních sítích, kde o některých našich spoluobčanech blíže neupřesněného původu hovořil jako o cikorkách. Jeho zaměstnavatel přitom vůbec nevzal v úvahu, že mluvčí zásadně nepije dobrou brazilskou kávu, ale dává přednost kávovinovým náhražkám, je členem České společnosti přátel čekanky, o pozitivních účincích této rostliny napsal několik statí a zasadil se dokonce o založení nové sekce na Českém svazu ledního hokeje, která bude organizovat hokejové zápasy hrané výhradně s čekankovými puky.
----------------------
Česká pošta by měla do konce roku konečně akceptovat i jiné platební karty než své vlastní. Napovídá tomu několik vyhlášených výběrových řízení na pozice poštovních kartářek, které by měly být schopné kromě základních listovních a penežních služeb zákazníkům na poštách vykládáním z jejich kreditních karet věštit budoucnost. "Možná bude třeba trochu více času na zapracování do specifických podmínek České pošty," řekl nám ředitel příslušného poštovního projektu, "takže po omezenou dobu nebudou naše kartářky z kreditních karet klientů usuzovat na budoucí děje, ale budou z nich jistě schopny věštit alespoň současnost."
----------------------
Stát se rozhodl, že bude chtít do budoucna sjednotit proud používaný na železnici, byť to bude znamenat kompletní přestavění více než 1700 km tratí včetně dosud ne zcela dostavěného hlavního koridoru. Podle pracovníků Ministerstva dopravy není žádný důvod, abychom - když i samotné ministerstvo funguje moderně na principu stálého střídání koncepcí - v praxi jezdili stále na stejný nudně stejnosměrný proud.
----------------------
Příležitostnou minci v nominálu 2.5 eura s motivem bitvy u Waterloo vydala Belgie. Využila ustanovení, že netradiční nominály mohou jednotlivé země razit i bez souhlasu ostatních zemí eurozóny, takže námitky Francie proti připomínání této slavné francouzské porážky Belgie nemusela brát v potaz. Česká národní banka vyhlásila, že po přechodu České republiky na euro je připravena připomínat významné historické porážky častěji; začít chce potlačením selské rebelie u Chlumce a jistě se uplatní i bitva u Bílé Hory a bitva u Lipan. Protože však takových významných událostí ve své historii nemáme dostatek pro dlouhodobý emisní plán, dá se předpokládat, že si na českých mincích budeme muset kromě slavných porážek připomínat i neslavná vítězství.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:



Pozn.: Rád bych upozornil všechny zdejší čtenáře, že jsem vyhlásil soutěž o stotisícího návštěvníka tohoto blogu. Neváhejte a zapojte se také, do stotisícové hranice zbývá aktuálně už jen kolem 200 návštěv! Pravidla soutěže a ceny najdete v článku Vyhlášení soutěže o stotisícího návštěvníka.

Malý pugét z Velké kotliny

12. června 2015 v 22:43 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

To je tak, dostal jsem chuť dát jednomu moc fajn člověku kytku. Skvělý nápad, dalo by se říct, ale když ten nápad dostanete v Jeseníkách, ten člověk je - obrazně řečeno - na druhém konci světa a má svých starostí nad hlavu, určitě dost na to, aby ještě otevíral zásilkové službě a do toho všeho musel hledat vázu, vypadá to dost neprakticky. Ale myšlenka, která se už dostala jednou na povrch, se špatně vtlačuje zpátky do příslušného závitu.

A tak jsem si řekl, že udělám z nouze ctnost: Pugét (aspoň maličkej, luční), bude! A zajdu si pro něj do toho nejvyhlášenějšího rostlinopisného místa, kde prý mají kytiček tisíce různých druhů a některé dokonce takové, že jsou doma jenom tady a nikde jinde na světě: Do Velké kotliny, která je vlastně z Karlovy Studánky "za rohem", musí se jen napřed hodně do kopce a pak hodně a zprudka z kopce. Je jasné, že k těm nejvzácnějším endemitům se jen tak nedostanu, jsou rozesety po "kotelních" loukách, na něž je vstup přísně zakázaný; takový teleobjektiv nemám, abych nasnímal z povolené pěšinky detail. Ale třeba potkám aspoň pár květinek, které budou jako stopařky mávat na kolemjdoucí, aby zastavili a vzali je s sebou do údolí - když už to kvůli podivným ochranářským pravidlům nejde fyzicky, tedy aspoň v podobě obrázku.

Napřed jsem tedy šel ráno hóóóóódně do kopce, až jsem došel do oblak. Cestou z Ovčárny na hřeben Hrubého Jeseníku totiž cesta zavítala až do mraků, odkud nebylo nikam vidět.



Tenhle vrcholek s jednoduchou boudou má výšku 1462 metry a jmenuje se Vysoká Hole. Kousek odtud jsem myslel, že jsem se zbláznil, protože jsem potkal kamzíka. Po návratu jsem zašel do zdejších turistických informací zeptat se, jestli tu nějací kamzíci žijí anebo jestli mají aspoň nějaký prášek na hlavu. A oni prý, že tu pár kamzíků je, právě v oblasti Velkého Kotle. Tedy jsem měl štěstí a nikoli halucinace z nedostatku kyslíku. Aspoň zatím.



Až někdo přijde s objevem, kdo z turistů podnikl v 19.století prvovýstup na Praděd, budu vůči té informaci obezřetný. Na Vysoké Holi je totiž starý hraniční kámen z roku 1681, který vymezoval hranice různých zdejších panství. Nikoli tedy turistické či sportovní zájmy byly tehdy určující ve zdolávání hor, ale ryze prakticky ekonomické.



Hlavní hřeben mezi Vysokou Holí a Kamzičníkem (ha, kamzík! Století páry, vždyť jsem to říkal!) tvoří horní hranu velké ledovcové kotliny s logickým názvem Velký Kotel. Kotlina má prudké svahy a je to místo, kde každoročně sjíždějí do údolí sněhové laviny (pod hřebenem prý bývá nafoukaná vrstva i kolem 10 metrů sněhu, takže jestli zase někdy v českých zemích vypukne doba ledová, epicentrum bude zřejmě právě tady. V zimě je vstup do kotliny přísně zakázaný, přesto je na dně kotle několik docela čerstvých křížů. Ještěže po těch rekordních tropech už tu sníh teď v půlce června není.



Tedy, vraťme se k lučnímu pugétu: Květinových stopařinek podél cesty není moc. Ale tahle drobounká bílá se žlutooranžovými tyčinkami se mi moc líbila. Šup s ní do pugétu!



Druhá pugétová dáma je, myslím, violka sudetská (květinkářky, prosím, kontrolujte mě a doplňujte tam, kde z neznalosti cudně mlčím, ale jestli bude zase něco brslen, tak to mi snad radši Vendy W. ani nepiš :-)) Lehce tygrovitě žíhaná, asi to bude pěkná dračice. Ostatně, ve Velkém Kotli vládne pořád drsná "tržní" příroda a každý si musí urvat svoje místo na slunci, takže draci a tygři nad rostlinnými intelektuály často vyhrávají.



Tenhle modrý kousek byl trochu dál od cesty, takže vypomohl teleobjektiv, ale ostrá květina na fotce bohužel není. Doufám, že se nejmenuje ostřice, to by mne mohla žalovat pro poškození dobrého jména. Ale do pugétu určitě patří, ať to nejsou všechno jenom světlé barvy.



Tohle bych odhadoval na nějaký pryskyřník. A jestli ne, ať už je to cokoli, věřím, že to bude aspoň něco hodně pryskyřníkovitého.



Poslední, ale v neposlední řadě (utrápený překlad anglického last but not least) je tu upolín (evropský?). Ten poznám dokonce i já, samozřejmě - ten klasický upolínovitý tvar květu, upolínovité listy a taky upolínovitá žluť... Nebo je to sakra něco jiného? Abych ho mohl vyfotit, vylezl jsem na ochranný dřevěný plot, bránící kolemjdoucím, aby na chráněných loukách hráli fotbal, a vytrčil jsem fotoaparát s teleobjektivem saxánovitým hmatem několik metrů nad louku. Dál na louce jich byly celé trsy, takže jeden se do pugétu určitě hodí.



A přece jen, v lavinovém poli pod hřebenem, ve výšce kolem 1250-1300 m zůstalo ještě pár míst se zbytky sněhu. Ještě štěstí, že ho není moc, protože naučná stezka kolem nádherné kotliny je za sněhu a náledí uzavřena. Až přijde na truc environmentalistům globální ochlazení, už se do Velkého Kotle nepodíváme a laviny pojedou jako pouťová lochneska každých pět minut jedna jízda, večer prodloužená.



Vím, pugét není úplně přebohatý, není v něm nic cizokrajného, ale jen malé české kytičky, ale je od srdce a věřím, že aspoň trochu potěší. Trošilinku...

Až budete mít cestu kolem, výpravu do Velké Kotliny můžu jedině doporučit. Kopec je to občas docela příkrý, ale podobný přírodní amfiteátr jinde v České republice nenajdete. Měl bych ještě dodat, že v přírodním 3D formátu, který není převedený do plochy fotografie, je to opravdu úchvatné divadlo. A až budete chtít pro někoho natrhat náruč různobarevných květin, pomněte, že existují i nedestruktivní metody, které se s pravidly ochrany místní neobyčejné přírody dokážou vyrovnat :-).

Jak se vyrovnat Sherlocku Holmesovi (vodopády Bílé Opavy)

10. června 2015 v 22:53 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Když jsem jako dítě poprvé objevil kouzlo detektivních knih, zatoužil jsem být Sherlockem Holmesem. Ta inteligence, schopnost dedukce, břitký anglický vtip!... A Watson vždy po ruce! Jenže - vyrovnat se Sherlocku Holmesovi je zatraceně těžké: V inteligenci o pár tříd zaostávám (Kdo ne? V tomhle mají literární postavy určitou výhodu), z druhu lupů na ramenech spolucestujícího ve vlaku nedokážu určit, kolikrát dotyčný navštívil Brighton, a ještě jsem neviděl ani jednoho Angličana, který by nad Nedělními miniglosami hýkal smíchy. Když jsem o víkendu odjížděl na dovolenou do Karlovy Studánky v Jeseníkách, nebyl jsem ani o chloupek blíž svému dětskému snu, tím spíš, že neumím hrát na housle.

Nevěda, že právě v Jeseníkách vyhmátnu slabé místo detektivního idola, vydal jsem se první den pobytu fotit do hlubokého a nádherného údolí Bílé Opavy. Pár fotek už odtud ve výstavní kolekci mám, tak jsem chtěl přidat nějaké nové. Tentokrát jsem ale měl dost času na to, abych se pustil kolem říčky náročnější turistickou trasou (leze se tam každou chvíli po různých žebřících a dřevěných schůdcích, člověk balancuje na úzkých březích a snaží se nesklouznout do vody), jak jsem si pamatoval z návštěvy před devíti lety, trasa je sice náročná, ale v dobrých botách jednoznačně schůdná. A tak jsem stoupal proti proudu hučících vod, abych našel pro oko hezká zákoutí.

Tahle peřej je těsně před největším vodopádem. Na to, jak krátkou cestu má Bílá Opava za sebou, je už pozoruhodně mohutná.



Během cesty jsem potkal všehovšudy pár turistů a to ještě někteří z nich ke kýženým vodopádům Bílé Opavy vůbec nedošli - dva se pustili na cestu v sandálech a byli natolik moudří, že se asi v půlce cesty otočili, a dobrým kumpánem na cestu se neukázal být ani panelákový ratlík další dvojice. Ostatně ani já s naditým fotobatohem na zádech a se stativem v ruce nevypadal na velkého turistu - zálesáka, který má v podrážkách svých kanad otvory přesného tvaru a velikosti, aby mohl z kolejí lépe stírat rosu. Voda vedle mne burácela stále hlasitěji, počet vodopádků a peřejí v korytě utěšené narůstal a já musel stále častěji zastavovat, abych udělal další fotky.

Voda se dere vpřed a podemílá břehy. Co spadne, spadne, v těchto místech je přísně chráněná rezervace. Kousek dál dole po proudu zničila vichřice v roce 2004 několik hektarů smrkového lesa, ale původní horské smíšené pralesy ve vyšších partiích vichru odolaly.



Podobně jako houbař, který hupká lesem od hřiba k hřibu a je mu v tu chvíli lhostejné, jestli tuší, v jakých místech právě je, i já jsem fotil stále nová a nová zákoutí, až... Až se přede mnou objevil vodopád. V porovnání třeba s japonskými velevodopády, o kterých jsem tu psal loni, jde samozřejmě jen o malou českou (lépe řečeno malou slezskou) variantu, přesto mě v tu chvíli ohromila. Dostal jsem se po mokré skále až k vodopádu; pravda, říkal jsem si, že terén je o dost těžší, než si ho pamatuji z první návštěvy před lety, ale když je co krásného fotit, jen nad tím mávnete rukou.

Oblast poblíž vodpodádů Bílé Opavy je docela divoká: bahno (i po dlouhém období sucha, jak tu asi musí být po dlouhodobých deštích?), kluzké kořeny, kameny i klády. Ale je tu krásně a mimo prázdninovou sezónu i klid.



Najednou se mi začalo zdát, že se cesta ztrácí. Bodejť by se taky neztrácela, když poblíž vodopádů byla velmi strmá skála. Tam, tam za tím skalním výčnělkem určitě pokračuje pěšina nahoru, řekl jsem si a přeručkoval skálu. Za skalou ovšem žádná pěšina nepokračovala a nedalo se jít dál. Jen otočit a vrátit se. Jenže, ukázalo se, že co bylo sice těžké, ale proveditelné v jednom směru, na zpáteční cestě je skoro nemožné (aspoň pro mne). Bylo třeba překonat těžké místo, takové místo, na něž se ve slušných horách, které své turisty na potkání nezabíjejí, dávají řetězy. Ze skály crčela voda, nebylo se za co chytit, ve skále byly jen miniaturní stupy, které ještě klouzaly jak plátované ledem. Cepín jsem nechal doma, ale mohu ho dovedně suplovat fotostativem. Tehdy jsem na to přišel: Vyrovnám se Sherlocku Holmesovi svým úchvatným pádem do vodopádu. A jsem tak šikovný, že pro to nebudu potřeboval ani žádného Moriartyho, který se se mnou bude prát, zahučím do vodopádu čistě vlastními silami s laskavou kolegiální dopomocí gravitace.

Jeden boční přítok Bílé Opavy není snad ani regulérním přítokem, ale ze skály zde stékají stovky "čůrků" vody, která se jako říční bezdomovec zatím nezmohla ani na vlastní koryto. Prosím, od nynějška se tahle voda stékající ze "špagetového oltáře" bude jmenovat taky Bílá Opava, aby neměla v občance prázdnou kolonku.



Asi deset minut jsem se odhodlával v místě odkud to zdánlivě nešlo ani na jednu stranu, očima jsem si vytipovával drobné záchytné body a v duchu psal scénář, co budu muset přesně udělat, kam musí přijít jaká noha a kolik těch kroků bude. Počítal jsem své šance a nevycházelo mi to líp než pade na pade a to ještě musí ta zelená lodyha nade mnou vydržet, když se za ni cestou chytnu; čert vem, že je určitě chráněná jako všechno tady - kromě mne. A Watson, právě když by ho člověk nejvíc potřeboval, samozřejmě nikde! Stativ jsem hodil, aby šel napřed. S batohem narvaným objektivy a filtry jsem to neriskl. Tak jo, jdeme na to, pan Sherlock (a možná i kolega Tyrš) čeká.

Hlavní a nejvyšší vodopád Bílé Opavy. Ty skalní kostky v proudu nevypadají špatně, co říkáte. A pak že bohové nehrají v kostky! Mé malé dobrodružství se odehrálo na skále vlevo, ovšem o dost výš.



Že to nakonec celé dopadlo dobře, potvrzuji už tím, že píšu tenhle článek. V duchu připravený scénář se nakonec k mému překvapení podařilo naplnit přesně, povedlo se mi překonat kritické místo a pak i vyškrábat se bez úhony (pokud úhonou nemyslím celkem roztomilé zablácení) asi 30 metrů výš, kde pokračovala původní cesta. Vypadá to, že se Sherlockovi asi už nevyrovnám ani v té nejnadějnější disciplíně.

Ostatně nejsem si vůbec jistý, jestli by se po mně mým čtenářům stýskalo tolik jako těm sira A.C.Doyla a nechali by mě po nějaké době taky oživit :-).

Nedělní miniglosy č.317

7. června 2015 v 20:06 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Ústav pro jazyk český vydal studii, podle které mohou příjmení mít zásadní vliv na úspěšnost svých nositelů v politice. Bylo kupříkladu potvrzeno, že jména končící na "-ádek" často předurčují neslavný konec politiků, určitě mnohem neslavnější než celkem úspěšná jména končící na "-avel", "-eman" nebo "-aus": "První vlaštovkou byl kdysi populární politický exot Miroslav Sládek, který naštěstí skončil už dávno," řekl nám mluvčí ústavu. "V tomto týdnu, zdá se, skončila politická kariéra ministra školství Marcela Chládka. No a s ministrem Janem Mládkem už to začíná být taky pěkně nahnuté." Někteří významní představitelé ale s teorií nesouhlasí: "Sládek, Chládek i Mládek - to všechno je jen shoda náhod, která nemá s politickými ani jazykovými zákonitostmi ve skutečnosti nic společného," uvedl místopředseda vlády a šéf lidovců Pavel Bělobrádek.
----------------------
Skutečnost, že 2. červen je vyhlášený jako Mezinárodní den prostitutek, přináší podle organizace Rozkoš bez rizika určitou řevnivost a spory mezi staršími a mladšími provozovatelkami tohoto řemesla. Ty starší totiž nelibě nesou, že mladistvé prostitutky mohou na rozdíl od nich slavit dva svátky bezprostředně po sobě. Podle evropských úředníků je možné podobný pocit diskriminace elegantně vyřešit koupí bicyklu, protože 3. červen je od roku 1998 Evropským dnem jízdních kol.
----------------------
Poté, co se dozvěděla o trestu tisíce ran bičem pro saúdskoarabského blogera za urážky islámu, vyjádřila redakce blogových Nedělních miniglos na zvláštní tiskové konferenci upřímné přesvědčení, že radikální islám vlastně vůbec není špatné náboženství a má bezesporu dostatečné osobité kouzlo na to, aby se o něm v tradičním nedělníku mluvilo výhradně v dobrém.
----------------------
V poslední době se množí drobné střety a nedorozumění ve vládní koalici. Podle premiéra Sobotky by např. měl v příštím roce stoupnout průměrný důchod o 205 korun, zatímco podle ministra Babiše by se výše důchodu neměla měnit, ale každý důchodce by měl dostat navíc 30 koblih. "Státní rozpočet není nafukovací," uvedl přísný strážce státní kasy, "zato když je kobliha dostatečně gumová, trochu se přifouknout dá, čímž se dá dost ušetřit na marmeládě." Předpokládá se, že se postupně na koblihy převede i základní důchod, který se doposud rovněž zpozdile vyplácel v penězích. Na koblihy by pak po důchodcích měli přejít i všichni ostatní občané České republiky a někteří odborníci dokonce předpovídají, že po krachu v důsledku kolapsu řecké ekonomiky bude euro v zemích eurozóny nahrazeno eurokoblihami.
----------------------
Vzhledem k dlouhotrvajícímu suchu bylo v mnoha oblastech České republiky vyhlášeno nebezpečí požáru. Z preventivních důvodů byly proto tento týden zrušené parlamentní interpelace, kde to mezi poslanci tradičně jiskří, bylo odloženo několik akcí připomínajících výročí smrti Mistra Jana Husa a zoologická zahrada v Praze pro jistotu přesunula do vnitřních prostor speciálního pavilonu všechny plameňáky.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Pozn.: Rád bych upozornil všechny zdejší čtenáře, že jsem vyhlásil soutěž o stotisícího návštěvníka tohoto blogu. Pravidla soutěže a ceny najdete v článku Vyhlášení soutěže o stotisícího návštěvníka.

Kouzelná zahrada - jaro 2015

6. června 2015 v 7:56 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Místní štamgasti dobře vědí, že už od roku 2010 skoro při každé z nečetných návštěv zahrady svých rodičů ve Staňkově vyfotím pár nových kousků do cyklu Kouzelná zahrada a že vybrané fotografie z tohoto cyklu se už dočkaly dvou výstav, kde jsem testoval, co tomuto způsobu focení návštěvníci řeknou. Snažím se fotky držet pokud možno ve stejném stylu a pomalu a dlouhodobě celý cyklus "kultivovat". Proto i moje květnová návštěva přinesla asi stovku nových fotek, z nichž jsem jako obyčejně většinu vyhodil a vybral jen několik nových "kandidátů na zařazení do sestavy".


Nejčastěji v tomto cyklu fotím jednu třešeň. Je to zvláštní, pořád ji v duchu považuju za mladý strom, protože byla mladým stromem, když jsem byl malý. Od té doby jsme oba přidali pár desítek let, jsme docela "vzrostlí" a já doufám, že i ona mne třeba vidí podobně optimistickými brýlemi, jako já ji :-).



Z udržované skalky jsem si tentokrát vybral barevně výrazné místo "šmrncnuté" výrazně červenými tulipány a dokrášlené příjemnou zvonkovou modří v pravém horním rohu. Samozřejmě, jako obyčejně vůbec netuším, jak se "hlavní rostlina" na obrázku jmenuje, což mi nijak nebrání, abych ji aspoň anonymně nevyfotografoval jako výrazně krásný obličej neznámé modelky. Navíc je výhoda, že takový keřík mě na rozdíl od modelky nebude kvůli fotce popotahovat u Úřadu na ochranu osobních dat :-).



Má-li fotograf dostatečně roztřesené ruce, může zoomováním při dlouhé expozici dosáhnout i jiných efektů než těch prvoplánově a přímočaře výbušných. Však ani moře nemusí vždy burácet ohromujícím vlnobitím, ale někdy ke kráse stačí jen malé nectižádostivé vlnky.



I na zahradě, která může snadno být - hlavně poblíž vzrostlých stromů - ztělesněním populárního "návratu ke kořenům" a která dokáže poskytnout docela festovní oporu, stačí jen velmi velmi málo - zasnít se, vzpomenout si na nádherný obraz i vůni toho, co (nebo kdo?) při každé myšlence zas o něco porozkvete (je přece jaro!), a celý svět se opět krásně roztočí. Jízda na tomhle kolotoči může trvat jakkoli dlouho a přece se nikdy nestane nudně obyčejnou, natož aby se z ní snad člověku udělalo špatně.



Celé odpoledne a podvečer, který jsem měl na focení na zahradě k dispozici, bylo ošklivě, podmračeno a tmavo, až jsem si myslel, že tentokrát prostě do sbírky žádná fotka nepřibude. Paradoxně až těsně před svým západem slunce vyšlo, takže se do několika fotek na poslední chvíli vkradlo i jiné než "olověné světlo". Možná proto mě při focení "mladá" třešeň nejvíc láká - protože přímo za ní zapadá na jaře slunce a moje kouzelná zahrada dovede vykouzlit skrze své chápající větve na rozloučenou nové zajímavé obrázky do památníku.



Kdo by se chtěl podívat na více "explozionalistických" fotek ze staňkovské kouzelné zahrady, výběr z této kolekce je trvale k dispozici na mém fotowebu: Cyklus Kouzelná zahrada.

(English version of the photoweb collection: The Magic Garden)