Červenec 2015

Hovory přes obrazovku - tucet první

31. července 2015 v 19:10 | Petr Vápeník |  Hovory

Jak jsem slíbil, do konce srpna bude tady na blogu probíhat pokus o "Hovory přes obrazovku", tedy malý projektík, ve kterém se zdejší čtenáři mohou na cokoli ptát a já se na jejich zvídavé otázky budu snažit odpovídat. Protože otázek už přišlo kolem třiceti, rozhodl jsem se první kousek "Hovorů" zařadit "v předtermínu". Bude to dobrý test, budu mít už první kousek hotový a nebudu vás ke konci srpna obtěžovat litaniemi, a jednak tím mohu dát ukázku všem, kteří si své případné otázky do Hovorů zatím jen rozmýšlejí nebo k těm již zaslaným budou chtít některé další přidat. Času je dost, otázky můžete pokládat či zasílat všemi cestami - tedy jako komentář k jakémukoli zdejšímu článku, e-mail, zprávu autorovi (ta se dá využít pro anonymní dotazy), atd. Přidáte se?


Dnes uvádím první tucet otázek s prvním tuctem odpovědí:

1. Často jsem se zamýšlela, když čtu tak leckdes tvoje dost ftipné a povedené komenty, jestli to jde samovolně a nebo přece jen musíš zapnout myslivnu. (Valin)

Občas mi opravdu nezbývá, než myslivnu zapnout. Není to ale tak často, aby myslivcům stálo za to mě kvůli tomu žalovat, že mají vyšší spotřebu energie.

2. Cenzuruješ nepříjemné otázky č.1? (TlusŤjoch)

Pokud vůbec něco, mám tendenci cenzurovat spíš příliš příjemné otázky. Proto byla tvoje první otázka pochopitelně vymazána.

3. Jak se stavíš k cenzuře obecně? (TlusŤjoch)

K cenzuře se snažím nestavět moc blízko, protože ji každou chvíli chce někdo odstřelit, tak abych to neschytal náhodou místo ní. Osobně ale dávám před cenzurou přednost autocenzuře, což se projevuje mimo jiné tím, že nemám žádné auto.

4. Proč si říkáš Čerf a ne čert? (Sugr)

Ve svém blogovém konání se občas snažím být vtipný a doslechl jsem se, že s čerty nejsou žerty. Navíc čert prý nikdy nespí, což by mě mrzelo, protože se mi zdávají moc krásné sny.

Pozn.: Zcela neromantické vysvětlení nicku Čerf jsem loni uveřejnil v článku Co se do rozhovorou nevešlo)

5. Kolik měříš? (userka)

Na výšku asi metr osmdesát. Když se mi něco povede, nejmíň o 5 cm víc. O něco méně měřím "po obvodu", ale ne o tolik méně, o kolik bych si přál.

6. Co nejkrásnějšího se ti přihodilo v dubnu? (userka)

Když má člověk někoho nade všecko rád, přebírá úplně přirozeně za své vlastní i jeho velké sny. No a jeden takový velmi důležitý, velmi krásný a velmi dlouhý cizí sen se mi právě v dubnu k mé veliké radosti vyplnil.

7. Když jsi byl učitelem, měl jsi někdy hříšné myšlenky, co se studentek týče? (userka)

Hříšné myšlenky jsem měl velmi často, protože zaškrcení je bezesporu taky hřích.

8. Pláčeš někdy? Dokáže tě dojmout nějaký článek na blogu? (userka)

Mohl bych si přivydělávat jako profesionální plačka. Snadno se rozlítostním i dojmu. Stačí mi přepnout v televizi omylem na nějaký happy end úplně neznámého a od prvního pohledu zcela blbého pořadu, a hned se chytnu. Zprvu pláču jen nad tím dojemným koncem, posléze i nad tím, že nad takovým koncem pláču, protože to je pro mého kritického a nesmyslné slaďárny tepajícího ducha strašné ponížení. Ale dojetí není věcí rozumu, vychází odjinud a sebevíce tvrdá a odbojná hlava s tím neposlušně měkkým svalem vůbec nic nenadělá. Ani na blogu, ani nikde jinde.

9. Kdo má "tu nejkouzelnější šíji, kterou znáš"? (userka)

Ano, to je výraz, který jsem na blogu jednou použil a odpovídá do puntíku. Ta šíje je totiž naprosto jedinečná: Nesrovnatelně krásná na pohled, sametová na dotek, překrytá těmi nejjemnějšími vlasy a citlivá tak, že se stačí dlaní jen přiblížit k pokožce a to zatím jen blížící se pohlazení už předem proniká do celého těla v představě něžného dotyku...

Sakra, já to asi popletl co? Vyprávím nadšeně, jaká ta báječná šíje je, a ne, kdo ji má. Ale aspoň něco, ne?

10. How are you? (matka)

Podle zákona o zcela svobodném přístupu k informacím podejte prosím tuto otázku na standardním formuláři DT-110/2015, zaplaťte manipulační poplatek a odpověď vám řekneme osobně do 30 pracovních dnů, nebude-li ovšem informace spadat do skupiny informací tajných, vyhrazených nebo se nám jen prostě nebude chtít odpovídat. Informaci vám zašeptáme do ouška, a kdybyste náhodou dobře neslyšeli, můžete si samozřejmě podat novou žádost nebo rovnou příslušného referenta.

Tedy, chci říct, že se mám vlastně podle různých nezávislých srovnání velmi, velmi dobře, ale nemusím ani příliš popouštět uzdu fantazii, abych si dokázal představit, že bych se v srpnu, sakra, mohl mít i nesrovnatelně lépe než v tom pitomém červenci! :-)

11. Co, či jaký význam na tvé stránce má ta červená rybička pod tvým jménem v zápatí? (Sugr)

Když se na rybičku podíváš blíž, zjistíš, že její spodní část je tvarovaná do nápisu Čerf (psacím písmem). Byl to můj dávný pokus přiřadit přezdívce Čerf jakési velmi jednoduché a snadno zapamatovatelné logo, které se ovšem ukázalo být pro normální používání příliš složité a nezapamatovatelné.

12. Jestlipak sis už přehrál tu partii, v které Dr. Karel Treybal zdrtil slavného Aljechina? (Břetislav)

O této partii jsem už kdysi slyšel. Jen jsem si nebyl jistý, jestli slavného Aljechina zdrtil dr.Treybal nebo ho trejbal dr.Zdrtil.


Inu, tak to byl první tucet! Těším se na další tucty vašich netuctových otázek a tedy i na další vydání prázdninových Hovorů přes obrazovku. Otázky můžete posílat až do 10. srpna.

Haiku zlatavé řeky

28. července 2015 v 22:33 | Petr Vápeník |  Haiku

Zlatá i černá. Vítězství i neúspěch. Radost i slzy. Poledne i hluboká noc. To vše obsahuje večerní slunce koupající se v napůl vyschlém korytu řeky. Nechat se lačně okukovat od romantiků i od šmíráků a být u toho neuvěřitelně sexy. Ještě osušit v proudu teplého vzduchu, slastně se natáhnout po vyčerpávajícím dni a přikrýt se obzorem. Snít své věčné sny pod nebem z hvězd. Čekat netrpělivě na nový den. Nový den pro nový život. Co už jiného je rytmus věčnosti?



Haiku zlatavé řeky


Skrýváš po koupeli

za zlatým paravánem

slunce ve vlasech.





Pozn.: Již 29 otázek přišlo různými cestami pro prázdninové Hovory přes obrazovku (proklikni pro bližší informace). Otázky čistě osobní, otázky týkající se cestování i blogu, otázky strohé i barokně košaté. Chcete-li k nim přidat vlastní příspěvek a zeptat se mne na cokoli, co vás zajímá, dopravte mi své otázky - autorské či zcela anonymní - jakýmkoli způsobem (e-mail, sms, telefon, poštovní holub, blogový komentář, zpráva na blogu, atd.). Na vaše otázky čekám až do 10. srpna, ale je možné, že první díl "Hovorů" stihneme už dříve. Ostatně - na co čekat, je-li na co odpovídat? A díky vám tedy opravdu je! :-)

Nedělní miniglosy č.324

26. července 2015 v 14:53 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Pozn.: Právě probíhá (a bude probíhat až do 10. srpna) sběr otázek pro prázdninové Hovory přes obrazovku (proklikni pro bližší informace). Chcete-li se přidat a zeptat se mne na cokoli, co vás zajímá, dopravte mi své otázky - autorské či zcela anonymní - jakýmkoli způsobem (e-mail, sms, telefon, poštovní holub, blogový komentář, zpráva na blogu, atd.). Přidejte se k cca 20 zvídavým otázkám, které už přišly a na které budu v půlce srpna odpovídat.


Mexický narkobaron Joaquín "Prcek" Guzmán opět uprchl ze své vězeňské cely v ostře střežené věznici Altiplano. K útěku využil speciálně k tomuto účelu vystavěný 1,5 km dlouhý tunel, což přimělo pražský magistrát, aby se zajímal o bližší spolupráci s tímto bezesporu velmi schopným mafiánem. Z neoficiálních zdrojů jsme se dozvěděli, že "Prcek" Guzmán zvažuje nabídku pražské primátorky na zajištění dostavby kontroverzního tunelu Blanka. Za to požaduje možnost dodávat za slušnou cenu svůj proslulý kvalitní materiál Pražským koksárnám a přejmenování tunelu Blanka na tunel Conchita.
----------------------
Škodolibí komentátoři přirovnali nekonečnou závěrečnou řeč obviněného Davida Ratha k pohádkám tisíce a jedné noci. Podle dosud nepravomocného rozsudku teď bude mít David Rath, který je pověstný svou pracovitostí i ve ztížených podmínkách, možnost napsat v tomto duchu pohádky celkem tří tisíc sto tří a jedné noci, což by měl být rekord v celém neislámském světě. Mezinárodní jury ještě musí rozhodnout, zda bude rekord platit i přes to, že pohádky bude vyprávět sám autor a nikoli Šeherezáda, která podle výroku soudu propadla spolu s dalším nekale získaným Rathovým majetkem státu.
----------------------
Rakousko zakázalo na automobilových značkách kódy, které podle odborníků mohou mít skrytý nacistický význam. Není tak možné používat např. zkratky SS, NSDAP, HJ (Hitlerjugend) nebo FG (Führers gebürtstag). Z podobných důvodů nebude možné v Rakousku používat na autě ani zkratku NMg (Nedělní miniglosy), kterou lze při troše špatné vůle vykládat i jako (Nicht möglich), což je možné brát jako projev nezdravého defétismu a nepřípustný rozpor se základním postulátem teorie optimistického rozvoje, nekonečně kreativním vztahem Evropské unie vůči Řecku a reklamním sloganem automobilky Toyota, které svorně autoritativně tvrdí, že nic není nemožné.
----------------------
Ministr vnitra Chovanec našel zajímavou možnost, jak si jeho resort může vydělat dodatečné milióny, které stále nechce uvolnit ministr financí Andrej Babiš. "Ano, od letošních prázdnin nabízíme zájemcům relaxační pobyty v českých věznicích za tržní ceny," potvrdil nám mluvčí ministerstva. "Neřekli byste, jak velký zájem byl v extrémně horkých červencových dnech alespoň o krátkodobé pobyty v chládku."
----------------------
Na rostoucí celosvětovou popularitu selfie tyčí, s jejichž pomocí je možné fotit oblíbené mobilní autoportréty, reaguje i mezinárodní olympijský výbor. Do programu příští olympiády má být proto nově zařazen šerm tímto náčiním a v programu moderních gymnastek nahradí sestava se selfie tyčemi tradiční sestavu s kužely. Součástí atletického programu bude nově skok o selfie tyči a místo dlouhodobě stagnujícího hodu kladivem bude zařazen hod roztočenou selfie tyčí, což by mohlo přinést obzvlášť zajímavá "rotující" selfíčka účastníků a možná i diváků, kteří budou tyčí zasaženi v hledišti.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Hovory přes obrazovku

23. července 2015 v 22:17 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Milí štamgasti, pravidelní čtenáři, občasní hosté i náhodní kolemjdoucí, mám pro vás tentokrát malou výzvu: Čas od času je možné si na blozích přečíst rozhovor s vybraným blogerem, ostatně i já jsem měl tu možnost být v rozhovoru pro Autorský klub jak zpovídajícím, tak i zpovídaným, a obě role jsem si opravdu užil. Je ale pravda, že mě odedávna láká i trochu jiný žánr: něco podobného, na čem Miroslav Horníček vystavěl své kdysi velmi populární Hovory H (v televizi) a Hovory přes rampu (na divadle): Jde o situaci, kdy je člověk vystavený celkem libovolným otázkám z auditoria a musí na ně pohotově - a pokud možno i obsažně či alespoň vtipně - reagovat. Kdysi jsem si takové "Hovory" vyzkoušel na vlastní kůži v době, kdy jsem učil, a jednou až dvakrát za rok jsem umožnil svým studentům zeptat se mne prostě na cokoli. A můžu říct, že mě moc nešetřili :-). Samozřejmě, situace na blogu je úplně jiná než v přímém kontaktu před kamerou, na divadle či ve třídě. Tam je zpovídaný pod mnohem větším tlakem, nemůže se příliš rozmýšlet, musí se ctí ustát převapující, bláznivé nebo provokativní otázky. Ale odpovědi by každopádně měly mít buď obsah nebo šmrnc, v optimálním případě obojí.

Často jsem během doby svého působení na blogu přemýšlel, jestli podobný formát může mít smysl ve virtuálním blogovém prostoru, jestli může zafungovat i bez přímého osobního kontaktu, bez prokazování rychlé reakce a schopnosti improvizace. Jestli vůbec ony potenciální "Hovory přes obrazovku" mohou mít nějaký smysl. Našel jsem spoustu důvodů pro a přibližně stejnou spoustu důvodů proti. A tak jsem si vzpomněl na svoje dobré přírodovědné vychování a řekl jsem si, že nejlepší metodou ověření hypotézy je praktický pokus.

Proto bych rád všechny zdejší čtenářky a čtenáře vyzval: Pojďme si spolu takové "Hovory přes obrazovku" vyzkoušet. Vy se budete ptát a já se pokusím vám odpovídat. Můžete se zeptat, na co chcete - na věci faktické i vycucané z prstu, smyslné i nesmyslné, na věci blogové i s blogem vůbec nesouvisející, na moje názory na cokoli, na to, co píšu či fotím, na to, čím vás štvu nebo těším, prostě na cokoli. Netvrdím, že dostanete odpověď obsažnou jako na Wikipedii, moudrou jako od otce Fourata nebo vtipnou jako od pana Horníčka. Taky možná nebude úplně stoprocentně pravdivá nebo zcela korektní, možná se vám bude zdát, že neodpovídá úplně přesně na otázku (ale určitě ano! :-)). Ale budu se snažit odpovědět poctivě na všechno, snad jen kdyby dotaz byl nadměrně vulgární či hloupě nenávistný, vyhrazuji si ve výjimečných případech právo neodpovědět.

Otázky můžete psát do komentářů k jakémukoli ze zdejších článků, poslat mi je mailem (na adresu pvapenik@centrum.cz), chcete-li naprostou anonymitu, můžete mi je poslat přímo v blogu jako "Zprávu autorovi" (v menu nalevo), můžete je psát po jednom, jak vás budou napadat, nebo v jediném desetistránkovém seznamu, prostě jak chcete. Budu předpokládat, že pošlete-li mi dotaz neanonymně, mohu vás u něho uvést jako tazatele. Kdybyste to ale nechtěli, k vybraným (nebo klidně i ke všem) otázkám mi napište, abych je uvedl bez jména tazatele, a já to budu samozřejmě respektovat. Jsem zvědav, jestli vůbec nějaké otázky přijdou, pokud ne, tiše z tohoto experimentu vycouvám a místo "blogových Hovorů" se vrátím k osvědčeným rubrikám.

Tak co vy na to? Přidáte se, abychom spolu vyzkoušeli, jestli to k něčemu povede? Napadá vás už první otázka? Jestli ne, použiju osvědčenou radu pana Horníčka: "Začněte tedy rovnou druhou otázkou!" Vítané jsou samozřejmě otázky od návštěvníků, kteří sem chodí pravidelně, od občasných nakukujících i od úplných nováčků; na to, abyste se mohli na něco zeptat, nemusíte splnit žádné podmínky a nemusíte nikoho žádat o dovolení. A protože pro podobné akce je optimální právě prázdninový čas, termín na položení neomezeného počtu otázek máte do 10. srpna, abych stihl na vše odpovědět, než prázdniny skončí. Pokud žádné dotazy nepřijdou, tento časový rámec jistě nepřekročím :-).

Těším se na vaše reakce a rovnou vyhlašuji soutěž o nejzajímavější otázku. Soutěž bude mít dva výherce: Jednoho vyberu já podle toho, která otázka se zdála nejzajímavější mně jako odpovídajícímu, druhého určí čtenáři. Ceny zatím nevyhlásím, ale ti, co už na mém blogu někdy o něco soutěžili, dobře vědí, že ceny tu nebývají pouze formální :-).

Nuže, jen do toho!! Prázdninové "Hovory přes obrazovku" právě začínají fází sběru otázek.

Nedělní miniglosy č.323

19. července 2015 v 13:30 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Řecké banky by měly v pondělí znovu otevřít a vrátit se po několika týdnech k téměř normálnímu režimu. "Peníze samozřejmě vydávat nebudeme," řekl mluvčí Řecké bankovní rady, "ale občané, kteří v řeckých bankách mají uložené peníze, si u nás mohou zadarmo odskočit, což u bankomatů poslední dobou z důvodů nedostatku soukromí nešlo."
----------------------
Podle informací z tamějšího národního parku na Šumavě postupně roste počet tetřevů, což celkem odpovídá trendu na státních úřadech, kde byl - především při vyřizování stížností občanů - rovněž zaznamenán meziroční nárůst počtu hlušců.
----------------------
V další zásilce kuřecích prsních řízků z Polska byly zjištěny bakterie salmonely. Část masa již byla zkonzumována při grilovačkách, zbytek byl zajištěn. Není moc pravděpodobné, že by měli ještě někteří lidé nebezpečné kuřecí maso v mrazácích, protože ve velkých vedrech posledních dní využívají mrazáky nikoli pro maso, ale sami pro sebe jako chladivý úkryt.
----------------------
Na části vodního díla Nové Mlýny došlo k přemnožení invazivního druhu mlže slávičky mnohotvárné. Proti imigraci zcela bezpáteřného živočicha se jako obyčejně zvedla vlna odporu, přičemž čistotu národních vod proti slávičce nejtvrději hájí pravicoví extremisté a sparťani.
----------------------
Závěrečná řeč bývalého ministra a hejtmana Davida Ratha na konci soudního procesu, ve kterém je podezřelý z korupce, trvala celkem více než 11 hodin, čímž překonal i slavné sedmihodinové projevy Fidela Castra z komunistických sjezdů v Havaně. "Rath sklízí plody své dlouholeté tvrdé rétorické přípravy a je bezesporu ve skvělé formě," hodnotí Rathův výkon pro Nedělní miniglosy jeden ze sportovních novinářů specializujících se na soudní procesy. "Dá se předpokládat, že na svůj dosavadní rekord zaútočí znovu u odvolacího soudu a forma by pak logicky měla vygradovat u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, kam už se obviněný Rath moc těší a kde by měl jednoznačně triumfovat, pokud v závěrečné přípravě zase nespadne z kola."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Bez...

14. července 2015 v 20:00 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Rozhovor beze slova,
objetí bez doteků
...........a přece - hřejivě sametová.
Most přes široširou řeku
...........bez druhého břehu.
Procházíš zdmi
...........bez dveří
někdy opatrně,
...........jindy zase v běhu.
Lákavý hřích bez poskvrny těla
...........něžně nás ukolébá.

Čarodějko…
Ve tvém světle
i půlnoc je rozednělá,
i když už sama třeba
...........v slunce nevěří.

Nedělní miniglosy č.322

12. července 2015 v 18:55 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Během minulého týdne výrazně posílily akcie cukrářských firem. Jednak šlo o reakci na změnu rozložení vzdušných mas nad Evropou, která vedla k větrnějšímu počasí, jednak se pozitivně projevila omluva papeže Františka jihoamerickým indiánům. Největší růst proto logicky zaznamenaly firmy vyrábějící indiánky a větrníky.
----------------------
Podle Mezinárodní unie zelinářů a ovocnářů dosáhlo řecké hospodářství prvního významného úspěchu za dlouhá léta, který otevírá velké šance na oživení řeckého zemědělství. Podle výsledků prezentovaných Unií totiž zatím dodává drtivou většinu okurek pro letošní okurkovou sezónu právě Řecko.
----------------------
Velký únik tajných informací hlásí konečně i české prostředí. Po celosvětově velmi sledované internetové akci WikiLeak, během které byly zveřejněny tajné informace z mnoha oblastí, byly na internetu zveřejněny dosud utajované dokumenty popisující názorové velotoče českých politických představitelů pod názvem ObrtLeak.
----------------------
K politováníhodnému nedopatření došlo v Úřadu na ochranu osobních dat, když do médií omylem unikla citlivá osobní data obou kandidátů na nového šéfa úřadu, takže dnes všichni vědí, že soudkyně Ivana Janů je žena a dosavadní inspektor úřadu Josef Vacula je muž.
----------------------
Tajfun Chan-hom, který byl už s předstihem nazván v médiích supertajfunem, bohužel zeslábl. Podle mediálních expertů je to velká škoda, protože tu byla šance, že by to mohl být nejkatastrofálnější tajfun v historii a bylo by dlouhé týdny o čem psát. "Tajfun bohužel nevyužil svůj marketingový potenciál, který mu média dala do vínku," řekl nám jeden ze zmíněných odborníků. "Nejen, že srabácky zeslábl ze supertajfunu na pouhou tropickou bouři, ale ještě se přesunul zpět nad moře, kde nějaká hloupá tropická bouře kromě létajících ryb a tradičně hysterických rejnoků vůbec nikoho nezajímá."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


O fotografické zakázce

10. července 2015 v 22:20 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Na začátku stála báječná zpráva: Získal jsem fotozakázku! Jeden můj známý, který si již v minulém roce pořídil řadu mých fotografií do svého nového domu, se rozhodl vyzdobit si mými fotkami i svou pracovnu ve firmě a firemní zasedačku. Dohodli jsme se na tom, které fotky by se mu líbily; vše mělo vlastně jediný zádrhel - požadovaný rozměr. Velká zasedačka si totiž žádá velký formát fotek, takže z požadavku šel strach: Jestliže fotky, které jsem měl na výstavách, považuji za velké (50x70cm) k objednanému rozměru 140x100cm se nehodí jiné adjektivum než "obrovité", prostě takové, které jsem ještě nikdy nezkoušel udělat. Ale firemní zakázka je firemní zakázka, podobná příležitost se nerodí každý den, tak jsem na velrybí rozměr kývnul a navrch jsem v euforii poprvé přislíbil, že fotky dodám v kliprámech, aby si je zákazník mohl hned pověsit a nemusel ještě měsíc pendlovat mezi domovem, prací a rámařstvím.

Nemohl jsem tentokrát využít své spřízněné provozovny, kde jsou na mne už několik let neuvěřitelně hodní a dokážou mi splnit vše, na co si vzpomenu, a dokonce mnoho z toho, co mne ani nenapadne, že bych mohl chtít, prostě jen proto, že jsou dobří. Ale nemají zařízení na tak velké fotky, takže mi je tentokrát musí udělat jinde. Perfektní! Když jsem si ale fotky vyzvedl, zjistil jsem, že jsou oříznuté jen na kratší straně, k té delší přiléhá několikacentimetrový bílý okraj. Vysvětlení je jednoduché: v laboratoři nemají tak velkou řezačku. Přemýšlel jsem, jestli mám ještě tak mladistvě pevnou ruku, abych skoro metr a půl ostřihnul zcela rovně maličkými nůžtičkami z manikúry. Asi ne!

Popadl jsem tedy óbrrouru, která měla někde hluboko uvnitř moje zvětšené obrázky. Rád bych se na ně podíval, jak vypadají, ale nejde to, protože není, kam je položit. Až doma! Nu, doma… Když jsem dorazil domů, zjistil jsem, že mi chybí základní výbava správně megalomanské fotodomácnosti: Přebalovací pult na nejmíň dvouapůlmetrová miminka! Jenom na takové místo by bylo možné fotky pohodlně rozložit. Bohužel, můj stůl, na který se pohodlně vejde večeře pro jednoho, pro podobné operace kapacitně nestačí, jedinou možností je moje rozložitá postel, na které chci ovšem - ó já neskromný - vždy kolem půlnoci na pár hodin spočinout. Podotýkám - bez papírové prostorově náročné spolunocležnice, které ublížíte i tím nejjemnějším dotekem! Manipulace s obrovitou fotografií je vůbec náročná. Používání rukavic je samozřejmostí, jinam by z obrazu mohli kriminalisté vyhodnotit daktyloskopické stopy pouhým okem, a stačí jen maličká nepozornost, papír se lehce přehne nebo zakroutí a vznikne na něm neodstranitelná podmračená vráska, která rozhodně není dobrou vizitkou fotografa.

V sobotu jsem si pořídil pěkné klipy, bohužel jen na menší fotky 100x70 cm, které v zakázce taky figurovaly. Větší kliprámy se ale běžně nedělají, je třeba je vyrobit na zakázku. Kupodivu, rámovači o víkendu nepracují a o svátcích věrozvěstů a Jana Husa už vůbec ne. Konečně potíže! Času ubývá, zvlášť když si zákazník přeje mít kvůli jednání se zahraničními partnery místnosti vyzdobené co nejdřív. V neděli se mi podařilo najít otevřené fotostudio, kde mají dostatečný přebalovací prostor a nestačili přede mnou zavřít včas dveře. Po asi půlhodině synchronizovaných tanců společně s chlapíkem, který by měl jistě spoustu jiných a užitečnějších věcí na práci, jsou bílé okraje úspěšně oříznuté. Cestou domů se několikrát o fous vyhnu průtrži mračen, která by asi fotkám nedodala ten správný a kýžený lesk.

V úterý se ozývá zakázkové rámařství, že rámy budou hotové v pátek a hned poté mi je zašlou poštou, takže je dostanu v nejlepším případě v úterý, kdy už bude "testovací" zahraniční delegace za horama. Jdu si tedy klipy vyzvednout osobně, pohříchu zrovna v době, kdy zatroleně fouká. Vzpomenu si, jak jsem ještě před pár hodinami svatosvatě sliboval podmračenému ortopedovi, že se svým opatrně léčeným tenisovým loktem nebudu nosit nic těžšího než papírové kapesníčky a zcela určitě nebudu rukou dělat žádné kroutivé pohyby jako šuhaj na moravské tancovačce. S velikými a docela těžkými deskami v rukou ovšem náležité výkruty nastávaly na každé křižovatce, když se do mne opřel vítr z boku. Jestli do mne foukne správnou silou a ve správném směru, přistanu možná jako druhdy inženýr Kašpar až kousek od Pardubic.

Doma zjišťuji, že je prakticky nemožné vyhnat z fotek prach. Buď je zaprášená fotka nebo sklo z jedné strany nebo sklo z druhé strany. Většinou ovšem všechno současně, přičemž enormní rozměry ploch nedovolují dosáhnout stavu, kdy by počet odstraňovaných nečistot převýšil počet nově dosedajících. Zjišťuji, že antireflexní plexisklo je sice krásné, ale když jednou zaklapne kovový držáček (kterých je kolem dokola asi dvacet), už se nedá sundat beztoho, aby na jeho místě nevznikla trvalá a dobře viditelná rýha. Kromě toho plexisklo má sem tam nějakou tu rýhu už z výroby, tyhle drobnosti, které mohou pokazit dojem z celého díla, mě štvou. Ještěže aspoň s klasickým sklem se pracuje dobře a není odřené, říkám si a konec úlevné věty zaniká v řinkotu tříštící se skleněné desky, kterou jsem ve snaze dostat se pod sklo za malým a vytrvalým chomáčkem prachu ohnul příliš. V obchodě mě jistě zase rádi uvidí, přemýšlím, a volám jim, jestli mají kýžený náhradní rám. Nemají, byl tam prý o víkendu několikrát nějaký šílenec, který všechno skoupil. Na podrobnější popis šílence se raději neptám, protože mi asi bude dost podobný.

Kousek stranou od haly zaneřáděné horami zbytků igelitu s bublinkami i bez, papírů, kartónu a kusů rozličného odpadu, se o zdi obýváku opírají hotové fotky v klipech. Hrdě, vestoje, jen jedna - ta poničená - leží bezvládně na gauči a čeká na doktora nebo aspoň lepého záchranáře. Taky dobře, aspoň nemůžu bezplodně podřimovat u televize. Zítra mám zakázku předat a je jasné, že tahle ležící a spící fotka v ní bude chybět. A přestože jsem sám se sebou nespokojený, že jsem nedokormidloval úplně přesně tam, kam jsem chtěl, a v průběhu posledních dvou týdnů jsem vyřknul nahlas mnoho vulgarismů skrze něž ze mne unikala pára, zjišťuju, že mě tenhle druh stresu baví. Baví, protože má hmatatelný výsledek, a cesta k němu i on sám záleží především na mně. Na nikoho se nemůžu vymlouvat a na nikoho nic svést.

Fotky, které mi visí už několik let na zdech dobřichovického bytu a které usměvavě postávají na mém stole, pokukují závistivě po obrech kolem. Už aby se obříci vydali na cestu, nebo mi ještě vyvolají u mých tradičních fotek vzpouru. Není jednoduché pochopit, že mezi významem a velikostí není u fotek žádná úměra; pro mě osobně jsou nejcennější právě ty nejmenší a nejosahanější, ty, co mám stále po ruce i "po oku". Proti nim je i ta největší zakázka jen drobnou epizodou.

A obří fotky, které na začátku budily svou velikostí hrůzu, se napohled po všech těch peripetiích o dost zmenšily. Uvidíme, jestli jim to zmenšení vydrží i do té doby, než se je zítra budeme marně snažit naložit do auta :-).

Haiku hřejivého vesmíru

7. července 2015 v 22:07 | Petr Vápeník |  Haiku

Poslední oficiální haiku na tomto blogu je ze zázračného dubna, který mě letos natolik nadchnul, že jsem mu jedno haiku přímo věnoval (Haiku zázračnému aprílu). Myslím si, že zázraky máme obdivovat, máme si jich vážit a máme o ně pečovat bez ohledu na to, jestli je právě duben, červenec nebo zimní slunovrat, a jestli se nás týkají úplně bezprostředně nebo jen některým ze svých nádherných okrajů; natolik jsou vzácné a natolik by bylo pohrdáním si jich nevšímat a nepřemýšlet o nich. A takové zázraky umějí trvat i roky a - ano - nejspíš i staletí.

A tak i dnešní haiku o jednom takovém zázraku pojednává. O zázraku, nad kterým by možná astronomové a termodynamici jen nechápavě kroutili hlavou, ale já věřím, že mají dostatek čiré lidské představivosti, že se na mne nevrhnou s minometnou palbou plnou vzorců, rovnic a studených pouček. Vůbec nehodlám diskutovat o tom, jestli vesmíru dominuje temná hmota, černé díry či bílí trpaslíci. Pro mě je vesmír krásně barevný, možná tím barevnější, čím více se snaží vypadat bez barev, mrazivě a potemněle. Milí vědátoři, neurazte se, ale já o něm vím své, když do něj hledím - možná vytrvaleji než vy - poctivě každou noc :-).



Haiku mého hřejivého vesmíru


Vědci se mýlí!

Vesmír je proteplený

barvou tvých očí.


Jak už zdejší čtenáři vědí, kraťoučké haiku je skoro vždy doprovázeno malým výletem do blogového pravěku. Dnes se vrátíme skoro přesně čtyři roky zpátky do července 2011, kdy jsem dostal ve snu návštěvu z Úřadu na ochranu snů a napsal jsem o tom článek O snových oplétačkách s úřady. Ještěže nad těmi krásnými a žádoucími sny bdí pověření ochránci a nám pak zbývá dost prostoru se s našimi úžasnými sny těšit. Vždyť říkám, že zázraky umějí trvat nejen dny, ale i roky a staletí :-).

Nedělní miniglosy č.321

5. července 2015 v 10:47 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle řeckých výzkumných agentur u Řeků převažuje mínění, že permanentní finanční pomoc od Evropské unie je naprosto zasloužená a je možné ji brát jako dlouhodobé licenční poplatky za řecký objev demokracie. Vyhodnocení nedělního řeckého referenda o přijetí podmínek věřitelů bude ale nejspíš z evropského pohledu poměrně komplikované, už jen proto, že v řečtině se ANO řekne NE.
----------------------
Podle důvěrných údajů z ordinace doktora Chocholouška byli během uplynulého týdne přijati na léčení další tři pracovníci Ústavu pro vesmírnou komunikaci Akademie věd ČR, poté, co ani na jubilejní dvoustou sérii pokusů o kontakt s mimozemskými civilizacemi nepřišla z hlubin mrazivého vesmíru žádná odpověď. "Naše práce je velmi náročná na schopnost sebemotivace," řekl nám ředitel ústavu. "Někteří mladší kolegové s tím mají bohužel problémy, protože by rádi dostali z Vesmíru občas alespoň náznak odpovědi. Já si ale kupříkladu kvůli své vlastní motivaci často aspoň představuji, že vesmířané naše opakovaná šifrovaná poselství o planetě Zemi a lidstvu rádi luští, zvlášť od té doby, co zkrachoval ve Vesmíru kdysi velmi oblíbený pozemský časopis Hádanka - křížovka."
----------------------
Další čtyři klisny koně Przewalského převezl do Mongolska multifunkční armádní letoun CASA. "Pořád se říká, jak byl nákup těchto letounů zbytečný a předražený," řekl nám mluvčí Ministerstva obrany, "ale když jsme se pokusili našim koníkům sehnat místa v běžném linkovém letu do Ulánbátaru, ukázalo se to jako neřešitelný problém. Naopak v letounu CASA proběhlo vše bez problémů jak z hlediska dostatečného prostoru pro pasažéry, tak pokud šlo o druh a kvalitu podávaného občerstvení. Aby koním cesta lépe utekla, četli jsme jim vybrané pasáže z obhajoby exministryně Parkanové v této věci a všichni čtyři pasažéři se shodli na tom, že jim ty koniny udělaly velkou radost."
----------------------
Podle některých renomovaných psychologů, kteří důkladně prostudovali dobová svědectví o průběhu kostnického koncilu, je pravděpodobné, že Mistr Jan Hus trpěl především ke konci svého kostnického pobytu akutním syndromem vyhoření.
----------------------
Bdělí občané Uherského Hradiště nahlásili na policii pohyb větší skupiny afrických běženců. Po zatčení domnělých nelegálních migrantů se ukázalo, že jde o členy folkloristické skupiny z afrického Beninu, která se účastní folklórního festivalu ve Strážnici. Česká policie se africkým umělcům za několikahodinové zadržení omluvila a vysvětlila jim, že bdělost udavačského typu je jen takový český folklór.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Z japonského fotoarchívu 3 - Skalní chrám Yamadera

4. července 2015 v 9:40 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči
Po dalších dvou měsících společně nahlédneme už potřetí do celkem bohatého a dosud jen minimálně využitého archívu fotek z putování Japonskem. Dnes se podíváme do vnitrozemí severního Honshu, do prefektury Yamagata, kde pro mne hlavním bodem programu byla návštěva významného skalního chrámu Yamadera (někdy se mu také říká Rishakuji). Původní reportáž přímo z místa jste si mohli přečíst loni v článku Pro milovníky schodů (chrámový komplex Jamadera), dnes doplním deset dalších záběrů, i když vybrat by se jich dalo ještě dalších padesát; v chrámu jsem strávil celý půlden a je opravdu co obdivovat. Na rozdíl od řady jiných míst jsem v této oblasti potkal minimum zahraničních turistů, drtivá většina byli Japonci.

Už z dálky z údolí jsou jako drobné korálky v prudkém kopci vidět četné chrámové stavby. Např. vlevo nahoře na obrázku je vidět dřevěný pavilónek upravený na improvizovanou rozhlednu. Ostatně podíváme se tam spolu na jedné z dalších fotek.



Vstupní brána do chrámového komplexu a zároveň do lesa tvořeného staletými cedry.



Schodiště jsou lemována obrovitými stromy. Byl jsem toho dne jedním z prvních návštěvníků, proto jsou schody zatím prázdné, ale strmá schodiště se začala postupně zaplňovat Japonci úplně všech věkových skupin od batolat (většinou v ruksaku na zádech sportovně založeného otce) až po staříčky a stařenky, do kterých byste takový výstup určitě neřekli.



Některé skály vypadají divoce a vzhledem k tomu, že jde o seismicky velmi aktivní oblast, radši si nepředstavuji, co se děje, když se zdejší skály i s četnými chrámy, pavilóny a altánky "roztančí".



U každého stého schodu je upozorňující tabulka. Tisící schod je poslední, dál vzůru skalou už vedou jen horské pěšiny, kam smějí jen mniši.



Dřevěná starodávná budova v nejvyšším volně přístupném bodě chrámového areálu. Zvony tu nemají zavěšené, ale postavené.



Ze strmé cesty vzhůru se otevírají úchvatné výhledy do údolí směrem k řece a k sousedním horským pásmům.



Na začátku jsem vám sliboval rozhlednu, tak tady ji máte! Altán je jakoby vystrčený do údolí a je z něho vidět předaleko.



Jak už jsem jsem popsal v původní reportáži, Yamadera je místo spojené i se slavným básníkem, Matsuem Basho, který proslul svými haiku, což je útvar, který mám i já natolik rád, že jsem si tu na něj udělal speciální rubriku :-). Ostatně, v původním článku o chrámu Yamadera uvádím i jedno Mistrovo a jedno (Mistr snad promine) svoje haiku, obě inspirovaná právě tímto překrásným místem.



Na úpatí "chrámové skály" jsem našel nádherně upravenou (jak jinak ostatně v Japonsku) zahradu.



Tak doufám, že jste se dnes na schodech příliš nezadýchali, děkuji vám za milý doprovod a těším se na další desítku fotografií z japonského archívu - tentokrát bude z krátkého výletu do horského lesa poblíž Yamadery a hlavně od krásného vodopádu Akiu Otaki.

Plží serenáda

1. července 2015 v 20:49 | Petr Vápeník |  Miniatury

Pozn.: Slavit různá více či méně kulatá výročí je celkem běžné. Jsou ale situace, kdy je moc fajn využít i kratší časová období, třeba "výpůlročí" nebo "výčtvrtročí"; já si aspoň na jedno takové kouzelné výčtvrtročí rád a s velkou chutí připiju. Nic speciálního výčtvrtročního jsem si nepřichystal, jen malou lehce výstřední (pro ty, co slaví ve středu) rýmovačku pro všechny plže, mlže, chroustnatky, hlavonožce, kelnatky či přílipky, které mají nebo budou mít rády češtinu nejmíň jako já :-)


Na trávníku kousek od své skrýše
obořil se měkkýš na tvrdýše,
že - jak je z něj cítit na sto honů -
nerozezná měkké i od ypsilonu.

Když se v textu příliš hrubek píše,
jazykoví znalci z živočišné říše
plží silou se jen těžko křísí
a měkkýšům v tvářích tvrdnou rysy.

Když rozmíška se k svému konci stočí,
dojetím má tvrdýš lesklé oči,
darem totiž dostal plnou mísu
pravidel plžího pravopisu.

Poučení z toho plyne pěkné:
Před češtinou i drsný tvrdýš změkne :-).