Když nejde načíst karta za miliardu

26. srpna 2015 v 22:02 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Kdybyste si mne v poslední době najali (samozřejmě za spoustu peněz) jako soukromého poradce, poradil bych vám nejspíš tři základní věci:

1. Je-li venku ve stínu 40 stupňů, neškodí se občas napít
2. Je vhodné zbavit se všech přifouknutých čínských akcií, nejlépe už před několika týdny (jak to ovšem zpětně udělat, to je otázka!)
3. V žádném případě nedoporučuji chodit na pracoviště dopravních podniků v týdnu před začátkem školního roku

Ale realita se neptá, co smí, a svéhlavě se drží svého podivného plánu vtisknutého jí podle jedněch Bohem, podle jiných Přírodou, podle dalších Náhodou a podle zbytku Ničím. A tak jsem - nic zlého netuše - v pondělí nasednul v Dobřichovicích jako každý pracovní den v posledních skoro sedmi letech na ranní vlak, abych se přepravil do práce a cestou urazil ještě pár minut ve společnosti internetu. Klid ale trval jen do příchodu průvodčího:

"Vaši openkartu bohužel nejde načíst," prohlásil ten dobrý muž, rozpačitě mi kartu vrátil a začal vypisovat jízdenku. Vzpomněl jsem si na miliardové náklady za celý projekt opencard a pobouřilo mne, že za takové peníze nedokážou ani tak triviální věc jako načíst moji kartu. A hned pak jsem si vzpomněl na o něco menší částku, za kterou jsem si před pár dny koupil svůj nový kupón, opravňující mě jezdit pražskými hromadnými dopravními prostředky a taky kousek za Prahu vlakem až do půlky září.

"Ale já jsem si kupón zrovna před pár dny koupil!" namítl jsem chabě. "V tom případě bude stačit, když mi ukážete doklad o zaplacení," dal mi průvodčí ještě šanci. S povzdechem jsem si vybavil, kterak jsem na mail dostal doklad o zaplacení a nabití karty, který nejenže jsem si nevytiskl (kruci, děláte to někdo?), ale rovnou jsem ho o víkendu při úklidu v počítači nevratně zlikvidoval. Jezdím už takhle řadu let a nikdy jsem doklad k ničemu nepotřeboval. Nu, když se tahle věta napíše na papír, vypadá ještě mnohem blběji, než je-li vyřčena. Na svoji obhajobu nemám kromě pořádkumilovnosti (kde se sakra skrývá, když potřebuji uklidit byt?!) a akutního zatmění mozku vůbec nic.

"Zajděte si na centrum opencard a oni si už s vámi nějak poradí, řekl mi bodře průvodčí," a zkasíroval cenu za jízdenku. "Hned dnes!" Bohužel - rada č. 3 ze začátku článku zůstala mnou samotným nevyslyšena. Do začátku školního roku chybí přesně týden a nedočkavá dítka - často prostřednictvím svých rodičů - a čerstvě se od moře navrátivší dovolenkáři, obě skupiny v šicích, za které by se nemusel stydět ani slovutný perský král Dáreios při svém řeckém tažení, oblehla v touze po nové kartě všechna dostupná okénka.

Když jsem se vpodvečer utrhl z práce a došel do Škodova paláce v Jungmannově ulici, celou cestu jsem se usvědčoval ze zbytečně pesimistického vidění. Třeba to nebude tak zlé, chvilku počkám, pak u luxusního okénka z jistě ne neprávem neprůstřelného skla vysvětlím svou situaci a… Hmmm, co se mnou asi v tu chvíli udělají? Budu dál jezdit za jednotlivé jízdenky až do té doby, než se firmě uráčí vyrobit mi novou kartu? Jak taková věc může trvat dlouho?

Skutečnost výrazně předčila má nejhorší očekávání: Ve strojku jsem si odebral lísteček s číslem 331 a chvilku jsem přemýšlel, co znamená, že se právě na tabuli ukazují čísla kolem pětistovky. Když jsem vešel do nabité čekárny, pochopil jsem, že se napřed musí dojít do čísla 600 a pak to čísla vezmou zase pěkně od jedničky. Osm přepážek a asi 400 čekajících přede mnou, z nichž někteří si odskočili nakoupit (klidně do Rakouska, žádný spěch) a někteří v časovém zoufalství vyhledali služby veřejné oběšovny.

Musím říct, že pro člověka mého typu, který je dost úředních i obchodních věcí zvyklý řešit po internetu, a to, co po internetu vyřešit nejde, odkládá na později, s nadějí, že technologický pokrok bude rychlejší než já se svou osobní cestou na úřad, je něco takového úplně nepředstavitelné. Ale jezdit vlakem a MHD bohužel potřebuji každý den, takže by se moje oblíbená rozmáchnutá gesta, že přece nikdy od nikoho nic nepotřebuji, trochu míjela účinkem. Musel jsem si prostě frontu vystát. Leč aspoň jsem využil odhadované tři hodiny neplánovaně volného času k tomu, abych se zeptal na informacích, co vše mne s mým požadavkem čeká. Můj slušný a tichý dotaz byl obsluhou nejspíš vyhodnocen jako jemná stížnost, po které mi byla moje třistajednatřicítka, ke které už jsem, musím přiznat, dost přilnul, nenápadně vyměněna za dvěstědvanáctku, kterou tu odložil kdosi méně trpělivý. Pán přede mnou, který mluvil o něco hlasitěji než já, to dotáhl dokonce až na stosedmdesátku.

V hlavě jsem si přehrával různé varianty dalšího jednání na přepážce, abych byl připraven na jakýkoli další vývoj své kauzy. Uvědomoval jsem si, že reálná situace bude ležet někde mezi krajními variantami "za rozbití karty můžete vy, duplikát bude hotový v roce 2018 a pokuta bude tak mastná, že si na ni budete muset vzít hypotéku" a "tady máte, milý kliente, zadarmiko náhradní kartu, další prosím!" Upřímně řečeno, nedělalo mi dobře, že v hale bylo asi tak husto, jako bývá v pražské ZOO na státní svátek v poledne před výběhem goril. Lidé jako by všichni postupně procházeli podobným procesem: Přicházeli nervózní z toho, co je asi čeká, pak byli vytočení a nerudní, když to zjistili, vztek postupně přecházel do fáze překotné (a zcela zbytečné) aktivity, když pochopili, že ani aktivita ani útěk nic neřeší, pak se dostavila fáze unylé rezignace, když letmý propočet rychlosti odbavování čekajících ukázal, že čekání je tak na dvě a půl až na tři hodiny. Asi po hodině čekání ale bylo možné pozorovat zárodky určitého smíření s osudem a někteří vykazovali i známky stockholmského syndromu, když vzhlíželi ke zdejším úředníkům jako k polobohům. Ostatně, když jsem si představil, že bych v takovém soustavně elektrizujícím (a občas i výbušném) prostředí trávil osm hodin denně, i já musím tamějším pracovníkům vyseknout poklonu; mne by to nejspíš po pár dnech zničilo.

Když jsem se po dvou hodinách dostal k přepážce, nebyl jsem si jistý ani svým datem narození. Cosi jsem podepsal, prý žádost o expresní vydání nové karty, a když jsem se zeptal, kdy můžu expresní kartu očekávat, slečna se chápavě usmála a vtiskla mi kartu - ještě teplou - do dlaně. Po dvouhodinovém čekání dvouminutová akce, neuvěřitelné! Hned jsem si to myslel: Ta vynaložená miliarda se prostě někde projevit musí!

Moje nová openkarta má platit až do roku 2019. Už se těším, jak si ji půjdu nechat za čtyři roky těsně před začátkem školního roku prodloužit! :-)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 26. srpna 2015 v 22:21 | Reagovat

Pro takové případy doporučuji si sebou vzít nějaké čtení. Já jsem to tak dělávala.  Nejlepší byl Dikobraz či podobné čtení, protože  při případném mém smíchu se lidé otáčeli a občas si někdo i zaťukal na čelo. Hned bylo ve frontě veseleji. ;-)  :-D

2 Jarmila* Jarmila* | Web | 26. srpna 2015 v 23:03 | Reagovat

Také si na dlouhé čekání beru čtení.
Ještě si živě pamatuji fronty na kupon k tramvajence při studiích.
Jsem ráda, že nemusím denně cestovat do, po a zpět z Prahy. Už při pomyšlení, že bych tam zavítala a měla si koupit jednorázovou jízdenku mě polévá horko. :-?

3 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 0:15 | Reagovat

...a este funguje? (Ta nova karta, nie Praha a spol.! :D )

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 7:06 | Reagovat

Ta nová karta funguje? A co bude s penězi, které jsi vyplázl za lístek v hotovosti. Asi jsi ani pokutu neplatil.
Je to jen akademický dotaz, po Praze se nehodlám producírovat. A pokud, tak "cu fús". Jenže jedna nikdy neví. Všechno se asi na hlavním nádraží vyřídit hned nedá ;-)

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 7:14 | Reagovat

[1]: Dobrým společníkem byl internet v mobilu :-).

[2]: Nějak jsem odvykl podobným situacím. Když je někde ve frontě víc lidí než pět, otáčím se a jdu pryč. No a tady to bylo ve stovkách. Prostě nezvyk!

[3]: Ano, zatím je v pořádku a dá se na ni jezdit.

[4]: Za jízdenku jsem zaplatil 39 korun. Napřed jsem byl naladěný bojovně že jim tuhle částku nenechám, ale pak jsem k tomu přstoupil pragmaticky a řekl jsem si, že si svého času, který bych musel do vrácení peněz investovat, vážím víc než těch pár korun. Jednoduchá matematika.

6 valin valin | Web | 27. srpna 2015 v 7:40 | Reagovat

Musím se docela nepokrytě smát. Promiň...Tohle dění mi totiž připomnělo chvíli, kdy jsem si nechávala dělat novou euroobčanku. Též jsem v čekárně strávila pěkné tři hodinky zřejmě s podobnou vnitřní atmosférou a když jsem se dostala na řadu, řekla mě tamnější úřednice, že teda bohužel mojí fotku nemůže přijmout, protože se na ní směji a jsou mi vidět zuby. Je to sice už pěkná řádka let zpátky, dnes už fotí na místě sami, ale pro mě i po letech nezapomenutelný zážitek... :-)  :-)  :-)

7 Robka Robka | Web | 27. srpna 2015 v 7:59 | Reagovat

Tvá čekací anabáze mi připomněla, jak jsem před třemi lety vyřizovala pas. Čekání na pět hodin, plný barák lidí (sedělo se i na schodech) a zbožné sledování tabule, kde se objevovala (sporadicky) čísla. No, zajela jsem si klidně přes celé město domů, protože na to fakt nemám žaludek. Nakonec jsem si tam odstála ještě dvě hodinky, ale nejvíc líto mi bylo lidí, co tam vyřizovali cestovní doklad malým dětem a tudíž s těmi mrňaty museli čekat taky.
No a k tvé opencard - v prvé řadě mě fascinuje ten název (musíme být světoví) a v druhé to, že předražené projekty nefungují, jak by měly. Ale to už je u nás takový národní kolorit.:-)

8 VendyW VendyW | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 8:02 | Reagovat

Tak v tomhle případě musím říct zlatá gubernie! Sice lístky po přepočtu času a vzdáleností vychází o dost dráž než pražská MHD ale zase si nevymýšlej nějaké pofidérní projekty.....

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 8:02 | Reagovat

[6]: Smějící se člověk je vždycky podezřelý, protože kdoví, čemu se vlastně ve skutečnosti směje! Úřady tu přece nejsou pro srandu králíkům, to je vážná věc! Naštěstí našli mou fotku v databázi. Vypadám na ní mladší, štíhlejší, nesměju se a jinotajný fakt, že na fotce nad okolní realitou výrazně pozdvihuji obočí, mi odpustili :-).

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. srpna 2015 v 8:22 | Reagovat

My, mariášníci s kartami nemáme problémy.
Vždycky je nějaké eso v rukávu.

11 Čerf Čerf | E-mail | 27. srpna 2015 v 9:25 | Reagovat

[10]: Jen neříkej! Představ si, že by se ti nenačetlo srdcové eso!

12 Jarka Jarka | Web | 27. srpna 2015 v 9:32 | Reagovat

Fronky taky nemám ráda a ještě hůř na tom je můj muž, pro toho je čekání něco nepředstavitelného. Než by čekal na autobus, jde raději pěšky a když čekáme s nákupem ve frontě u pokladny, tak je jí schopen 3x změnit, aby zjistil, že ta, kterou právě opustil, se začala pohybovat rychleji, než ta stávající. ???  :D

13 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. srpna 2015 v 10:37 | Reagovat

[11]:
Nejde-li přečíst, je falešné.

14 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 10:51 | Reagovat

[1]: Dikobraz ani jiné srandovní tiskoviny již nevycházejí. Naše společnost je totiž dost srandovní i bez toho. ;-)  :D

15 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 10:56 | Reagovat

[12]: Tvému muži hluboce rozumím a fronty u pokladen považuji za jakýsi trest Boží. :D
Jen nepřebíhám z fronty do fronty, protože zmiňovaný zákonitý princip urychlování opuštěné fronty jsem odhalil již dávno. ;-)

16 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 11:04 | Reagovat

Princip "stockholmského syndromu" na úřadech funguje spolehlivě a je vedením úřadů záměrně využíván. Při kratším čekání by čerstvě nažhavení lidé úředníkům příliš nadávali. Zatímco po dlouhém čekání lidé upadnou do letargie a nakonec jsou vděční, že se vůbec dostali na řadu a ty úředníky téměř milují. ;-)  :D

17 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 13:33 | Reagovat

Jak říkával pan Werich: "Tomu se říká byrokracie. Ale nebojte, to se brzo spraví." Hmm... to brzo se nějak natahuje. :-D

18 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 27. srpna 2015 v 14:32 | Reagovat

Teda, to byla story. Dopadlo to dobře a to je fajn. Ale stejně jsem se nedozvěděla, jak se mohlo stát, že tvoje karta nefungovala :-)

19 Bev Bev | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 14:40 | Reagovat

Situace doslova infarktová ale článek, který díky ní vzniknul je nesmírně půvabný a vtipný. Veřejné oběšovny mě dostaly do kolen a taky stockholmský syndrom vznikající na úřadech po dlouhém čekání, to je přesné. :D  :D A nakonec to přece nebylo 331 ale jenom 212, to se už dá. ;-)

20 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 14:59 | Reagovat

Tak to bych nedala, jak je někde fronta odcházím, nemám na to někde stát a úřady, bohužel, občas navštívit musím, ale to je mi tak týden do předu tak špatně, že bych tam , kdyby byla obrovská fronta určitě sekla. Nemám ráda ty malé místnůstky plné lidí, nejedu proto ani výtahem, když je to výš. Obdivuji tě, že jsi to vydržel.

21 Čerf Čerf | E-mail | 27. srpna 2015 v 20:02 | Reagovat

[12]: U mne záleží na cíli: Jsou situace, kdy jsem schopný stát frontu třeba celý den. Ale openkarta k nim nepatří :-).

[16]: Je to přesně tak. A když člověk shodou okolností narazí na někoho opravdu ochotného, je tak překvapený, že by se mu pomalu vrhnul kolem krku :-).

[17]: No jo, od Pekařova císaře už pár pátků uplynulo :-).

22 Miloš Miloš | Web | 27. srpna 2015 v 20:52 | Reagovat

Před pár dny jsem vyřizoval IN kartu na vlak a co mě udivilo, že ji dostanu asi za měsíc, prý se má žádost s fotkou někam posílá, a proto to tak trvá. Do té doby mám používat doklad o zaplacení a ten si mám uschovat nějakou dobu i po obdržení karty, protože průvodčí prý ještě nemusí mít do svých přístrojů načtenou aktuální databázi držitelů IN karet.
Není nad pružnost Českých drah :)

23 Čerf Čerf | E-mail | 27. srpna 2015 v 21:02 | Reagovat

[18]: Nikdo neví. Prostě se jí přestalo chtít. Podle moderní terminologie - vyhořela! :-)

[19]: Veřejné oběšovny jsou můj vynález, hodlám na tom založit živnost. Jen se obávám, že budou nějaké dílčí problémy s pár zákony :-).

[18]: Tohle nebyla malá místnůstka plná lidí, ale velká místnost narvaná lidmi. Vydržet to šlo snadno, když jsem chtěl jezdit. Jak říkával jeden můj kolega: Když musím, tak rád! :-)

[22]: České dráhy jsou v tomhle úžasné. Mě in-karta čeká v září, díky za decentní připomenutí.

24 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 28. srpna 2015 v 3:13 | Reagovat

A do háje. Marně doufám, že až si tu svou půjdu zřizovat, fronta bude menší, ale... to už jsem asi nezvládla, tak že bych začala se zbavováním čínských akcií? :-D (všude s křížkem po funuse!)

25 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. srpna 2015 v 6:33 | Reagovat

[24]: Po funuse už to bývá dobré. Ale myslím, že já jsem přišel v okamžiku, kdy funus vrcholil :-).

26 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 28. srpna 2015 v 11:40 | Reagovat

[23]:Veřejná oběšovna je báječný podnikatelský záměr. Možná by šly k tomu účelu levně zakoupit dnes již nevyužívané veřejné telefonní budky. ;-) :D
Aspoň by se nemuseli lidé trmácet tak daleko do lesa, jako třeba v Japonsku do známého lesa sebevrahů a mohli by své náhlé rozhodnutí realizovat přímo na dosah úřadu, který jejich rozhodnutí urychlil. ;-)  :D

27 Radka Radka | E-mail | Web | 28. srpna 2015 v 21:19 | Reagovat

Při čtení jsem děkovala Bohu, Přírodě  a všemu živému za to, že mohu jezdit do práce autem a kdyby i ono vyhlásilo stávku, dojdu tam pěšky.
Také mi to připomnělo fronty u nás na hlavní poště, kterému se vyhýbám doručováním na poštu jinou.

28 Čerf Čerf | E-mail | 29. srpna 2015 v 0:12 | Reagovat

[27]: Nějak jsem odvykl účastnit se podobných akcí. Ale měl jsem s sebou počítač, tak jsem mohl třeba napsat reportáž v přímém přenosu :-).

29 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 29. srpna 2015 v 12:14 | Reagovat

[28]:
Vstanou noví (frontoví) bojovníci.
Jak pravil proletářský klasik.

30 Van Vendy Van Vendy | Web | 30. srpna 2015 v 16:32 | Reagovat

[5]: Ano, někdy je lepší oželet částku v porovnání s představou, kolik práce, úsilí a času bys musel vynaložit na to, abys ji nemusel zaplatit nebo získat zpátky.
Jinak, dovedu si představit ten hukot na úřadě. Včetně těch nejchmurnějších  myšlenek (karta nejdřív za měsíc, pokud vůbec letos, a tak podobně), osobně oceňuji číselný systém, protože se dá odhadnout, kolik času zbývá a někdy si opravdu odskočit na nákup (nebo na panáka). Pamatuji si ještě fronty, kdy se tvořily trojité řady a lidi (někteří) bez skrupulí předbíhali. Nervy, omezování osobní zóny, špatný pocit z ustupování nebo špatný pocit z hádky o pořadí... oboje vyšlo na stejno. Číslování je férové. Nedá se předběhnout. Je prokazatelné.
A hlavně, bez ohledu na číslování, všechno dobře dopadlo! :-)

31 Čerf Čerf | E-mail | 30. srpna 2015 v 19:25 | Reagovat

[30]: ...a ještě jsem si stihl promyslet blogový článek na openkartové téma :-).

32 userka userka | E-mail | Web | 30. srpna 2015 v 21:46 | Reagovat

"z jistě ne neprávem neprůstřelného skla" :D
Jako... já z toho nemůžu. Nesnáším tyhle situace. Nejvíc mi ale vrtá hlavou, proč se čítač nuluje už u šestistovky...
[23]: "Když musím, tak rád." je úžasný ;) Já používám méně optimistické "Kdyby se mi chtělo tak, jak se mi nechce."

33 Čerf Čerf | E-mail | 30. srpna 2015 v 22:32 | Reagovat

[32]: Nevím, proč se číselná řada překlopila na šestistovce, ale neprotestoval jsem. Tvé "kdyby se mi chtělo..." vyzkouším nejspíš hned zítra ráno :-).

34 Van Vendy Van Vendy | Web | 2. září 2015 v 2:48 | Reagovat

[31]: No vidíš, jak jsou takové fronty na úřadě užitečné. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama