Září 2015

Velmi krvavý úplněk

29. září 2015 v 7:22 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Dnešní malý článek není typickou "Črtou z Lefkady" - už jen proto, že by bylo ho možné napsat kdekoliv, minimálně kdekoliv, kde bylo možné pozorovat tzv. krvavý úplněk, což není nic jiného než úplné zatmění v ranních hodinách, kdy úplněk dostává díky lomu paprsků slunce v zemské atmosféře "krvavé" zbarvení. No a jak to u věčně vystresovaných lidí bývá, za každým takovým nebeským znamením vidí nějaké neštěstí, zřejmě v sebezáchovném pohnutí, kdy se snaží aspoň za část blbostí, které napáchají sami lidé, hodit vinu na astronomické úkazy, které v tom ovšem bývají zcela nevinně. Zejména věční negativisté, kteří jsou připraveni vidět na všem nějaké neštěstí a dalších mnoho katastrof předvídat do budoucnosti, mají v tu dobu pré, ohánějí se spoustou zaručených starodávných proroctví a věští svrab, neštovice, zániky civilizací, asteroidy a výbuchy sopek či násilí, takže když se někde ve světě v příštích deseti létech třeba jen zatřese země, jako to dělala vždycky, s výrazem vševědoucích Libuší tajemně dodávají: "Však my jsme to říkali už tehdy! Víte? To ten krvavý úplněk!

Nemám rád tenhle typ lidí. Byť v některých důležitých věcech neberu osudu jeho váhu a schopnosti, myslím si, že člověk by se měl vždy snažit vidět věci v o něco lepším světle, než jsou, ať už je to právě světlo komety, modrého úplňku nebo úplňku krvavého. Lepší aspoň nějaké světlo, než úplná tma!


Když jsem se dozvěděl, že v noci z neděle na pondělí by měl být vzácný "krvavý" úplněk vidět, připravil jsem se na celkem poctivé focení. Myslel jsem, že křepce vyběhnu se stativem na pláž a budu celou hodinu a čtvrt dokumentovat různé fáze krvavého zatmění. Nastavil jsem si budíka na očekávaný začátek zatmění, takže jsem - rozladěn - mohl sledovat, jak si měsíční bílé kolo musí na lefkadské obloze razit cestu tisíci malých obláčků, které se měsíčním světlem vždy rozzářily, ale měsíc překryly jako cnostnou dámu za jemným průsvitným paravánem. Přeřídil jsem tedy budíka na očekávaný čas úplného zatmění a v pohodě jsem usnul. I půldruhá hodina spánku se přece na dovolené počítá.

Tady bych měl předeslat, že jako budík používám mobilní telefon, který zpočátku začíná budit jemně a pak postupně svůj zvuk zesiluje a drsní, k čemuž ale málokdy dojde, protože mobil vypnu hned při prvních - ještě něžných - tónech. Ukázalo se ale, že v čase zatmění jsem právě procházel mimořádně hlubokou fází spánku, kterou počáteční tiché zvuky vyluzované mobilem nestačily přetrhnout. Až když mobil přidal na hlasitosti, pochopil jsem, že mě zamýšlí - trvaje na mých původních záměrech o dost pevněji, než já sám - probudit.

Asi znáte takové apartmánové domy, jako jsou tady na Lefkadě: Příčky nedostatečně izolovány, všechna okna otevřena; když se někdo kopne na jedné straně domu omylem bolestivě do palce, jeho syknutí je slyšet až na straně druhé, přes pět dočasně dovolenkových "partají" a napříč patry. Vášnivé noci novomanželů na svatební cestě dokonce dokážou okrást o spánek obyvatele několika domů v okolí. A v podobném domě, proti kterému je český panelák synonymem té nejkvalitnější zvukové izolace, jsem ve snaze rychle přerušit nepříjemné buzení ve čtyři ráno, mobil upustil - pohříchu přesně do malé mezírky mezi dvě postele. V tu ránu jsem se probudil tak dokonale, jak nebývám ani v pravé poledne. Snažil jsem se mobil vyšátrat, ale mezírka byla úzká (právě tak na tenký mobil) a postele příliš poctivě těžké. Mobil řval přesně podle naučeného programu čím dál hlasitěji.

Zkusil jsem dosáhnout pro mobil z boku, ale telefon se schoval přesně na místě, kam nebylo možné dosáhnout rukou, a podle toho, co jsem vše nahmatal, asi už dlouho ani koštětem. Nakonec jsem mobil, který si - utržený ze řetězu svého podřízeného postavení - vyřvával svou nemožnou opakovanou melodii do tiché noci, opuštěné k ránu i harašením jinak všudypřítomných cikád, tak nahlas, jak mu jeho technické parametry umožňovaly, dohnal tak, že jsem musel - samozřejmě také s hlasitým doprovodem - posunout o metr a půl obě masivní postele.

Byly čtyři hodiny ráno, já byl probuzený tak, jak už dlouho ne, a na obloze nebylo po krvavém úplňku ani stopy, protože byl skrytý za decentní oponou mraků, které normální úplněk prosvítí, ale ten temně krvavý ne. A tak jsem byl rád - přes všechny přípravy - když se oblaka na chvilku rozestoupila a načervenalý úplněk se na pár vteřin objevil. Vzal jsem tedy foťák a rychle, než se opona historie opět uzavře, na extrémní ISO a z ruky opřené o futra jednoho z apartmánů čerstvě probuzeného domu, pořídil skoro naslepo pár obrázků.

Když jsem se ráno starším dámám obývajícím přilehlé pokoje omlouval za své noční extempore, neříkaly - ještě kdysi slušně vychovány - nic a tvářily se, že je moje "buzení telefonem" nějakým šťastným nedopatřením minulo.

Ale jejich přiospalé pohledy byly - to mi věřte - opravdu krvavé! :-)


Výšlap na horu Sikero

27. září 2015 v 9:52 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Moje první noc na Lefkadě celá propršela a déšť to byl - jak je tu zvykem - poctivý. Ráno již postupně slábl, a proto jsem si řekl, že budou dobré podmínky pro chození (pod mrakem, teplota lehce přes dvacet), takže si vyšlápnu nejvyšší kopeček nad městečkem Vassiliki, který se jmenuje Sikero. Z města je dobře vidět, jak cesta šněruje po jeho úbočích, dost lidí přemýšlí o tom, že z vrcholu musí být hezký rozhled na zátoku, ale málokdo tuhle cestu, která v letních vedrech není úplně zadarmo, doopravdy podnikne. Myslel jsem, že by se mohly mraky postupně rozpouštět a otevřou se nějaké zajímavé výhledy na centrální lefkadské pohoří; ostatně z cesty je vidět nejen zátoka Vassiliki, ale celé pásmo vrchů postupně se zanořujících do moře (ne nadarmo se jim říká "vstup do Hádovy říše").

Ráno bylo pro některé turisty překvapivé: Jejich báječné hotelové zahrádky se zčistajasna ocitly pod vodou a na pláži se objevila celá řada kopáčů, kteří se vyhloubenými stružkami snažili odvést vodu do moře.



Tohle byl cíl mé cesty - hora Sikero, na jejímž úpatí bylo kdysi vystavěno staré Vassiliki s přístavem. Ale fotku jsem dělal hlavně proto, abyste viděli, že dešti bohatě napojená říčka si prorazila svou cestu do moře.



S další řekou (zatím jsem vždycky viděl jen její vyschlé koryto) byla trochu větší potíž. Odvádí přebytečnou vodu z hor a s ní se splavuje i hornina - zdejší bílý vápenec tak barví do běla nejen její tok, ale i moře, do kterého se vlévá.



Zdejší rostlinstvo se po horkém létě snaží zachytit co největší množství životadárného deště...



...a zdejší živočišstvo si chodí nakoupit do životadárných obchodů.



Cesta nahoru vede zpočátku velikou oklikou po mořském pobřeží směrem na úžasnou pláž Agiofili. Stavějí se tu nové domy a zároveň rozprodávají parcely, takže tu zřejmě bude časem o dost rušněji, než bývalo. Některé Řeky to ale nedokáže vyvést z klidu. Tenhle například - jak je vidět v oblasti nad přístavem - již dlouho parkuje ve speciální "jehličnaté garáži".



Když se cesta přece jen osamostatní poté, co se odbočí z hlavní cesty na pláž Agiofili, už moc živáčků nepotkáte (já potkal za celý půlden jen čtyři a tři z nich byli zvědaví Češi). Řekové se do kopců moc kochat nechodí, ostatně proč taky - taková pošetilost! Překvapilo mě, že dvě křižovatky byly vybavené rozcestníkem. Je totiž specialitou Lefkady, že za těžké peníze (většinou z evropských fondů) vystaví nějakou novou silnici nebo stezku, ale na ukazatel směru - aby novou krásnou cestu objevili i turisté, pro které je většinou určena - už nějak nezbydou peníze. Na označené křižovatce jsem tedy zabočil doprava do prudkého kopce. Po cestě motýla :-).



Shora bylo dobře vidět, jak do čisťounkého moře proudí spousta bílé vody z místní řeky a kalu se postupně ujímají mořské proudy a víry, které ho roznášejí po celé zátoce.



Při cestě po úbočí jsem našel i jeden starý dub, jehož kůra si vysloveně řekla o zařazení do dlouhodobého fotocyklu Abstraktní svět kůry.



Jeden pán, kterého jsem potkal cestou na vrchol, se bál, že jsem jen sešel omylem z cesty na pláž, a několikrát se mne ptal, jestli vím, kam jdu, a jestli nezabloudím. Odpovídal jsem mu, že tady se prostě zabloudit nedá. Pak se ale zčistajasna vrchol, který má jen něco přes 400 metrů, zahalil do hustých mraků, nebylo vidět na krok a odbočku ke kapličce Sotiro, kam jsem chtěl zajít, jsem v té mlze třikrát minul. A pak že se prý nedá!



Ke kapličce Sotiro se musí odbočit z hlavní kamenité cesty v jejím nejvyšším bodě doleva. Z původní kamenné stavby už zbyly jen rozvalené zdi, ale je tu aspoň "budka" s tradičním křížem, svatým obrázkem a nádobou na olej.



Z úbočí je pěkně vidět na protější kopce, které se postupně zanořují víc a víc do moře, až na svém konci - mysu Doukato s velkým a funkčním majákem - skutečně dospějí k bráně do tajemné Hádovy říše. Po dešti jsou kopce v mracích, takže je vidět, že nejnižší oblačnost byla už tak ve 150 - 200 metrech.



Zmíněný maják na nejzazší a nejjižnější výspě ostrova jsem vám aspoň trochu přiblížil teleobjektivem. Do záběru se dostal i trajekt pendlující mezí Lefkadou a Ithakou a Kefalonií. Teď na podzim už jezdí jen jednou denně, ale v plné sezóně jeho příjezdy a odjezdy rytmizují život zdejšího přístavu. I když vypadá z té výšky maličký, nedělá mu problémy převážet i obrovité kamióny.



Co vypadalo ráno jako skoro ekologická katastrofa, odpoledne už nijak zvlášť nehrozilo: Proud bílého kalu z hor postupně slábl a moře si s ním stále lépe dokázalo poradit. Večer už po něm na pláži nebyla skoro ani stopa. Samočistící schopnost zdejšího moře je neuvěřitelná a je pravda, že na to někdy Řekové dost hřeší.



Abych nešel zpátky úplně stejnou cestou, na značené křižovatce (viz fotka nahoře) jsem odbočil na vesničku Kontarena. Od Vassiliki ji oddělují zalesněné kopce a rozlehlé olivové háje, přímá cesta do Vassiliki neexistuje a je třeba dojít až k hlavní silnici. Pozor, místní chudí obyvatelé často vlastní kromě aut i lodě, takže když vám bude nějaký Řek nabízet zánovní Felicii, kdoví, co všechno můžete dostat :-).



Hora Síkero z Kontareny. Z vrcholu ve výšce 436 metrů nad mořem ranně odpolední mraky už odplynuly a obloha se začala barvit do modra.



V této vesnické dílně byla celá stáj různobarevných sádrových oslíků. Jiný kraj, jiný mrav. U nás zase vedou trpaslíci.



Při podvečerní zpáteční cestě k moři do Vassiliki se roztrhala původně jednolitá mračna i nad centrálním pohořím Stavrota. Nejvyšší dva body jsou ten kopec vlevo, resp. ten úplně nejvyšší bod (1182 m) je z tohoto úhlu v zákrytu za druhým nejvyšším bodem. Na vrcholy nevede žádná regulérní cesta, ale jestli se tam chcete podívat a rozhlédnout se odtud, můžete si přečíst můj starší článek Výstup na nejvyšší body Lefkady.



Bylo už k večeru, když jsem se vrátil zpět do svého přechodného domova ve Vassiliki. Vzal jsem to zkratkou přes zahrady a všiml jsem si, že v tomto stavení asi mají rádi koaly. Nevím proč, ale něco mi říká, že Gary a Mary budou nejspíš Australani :-).



No a pak už zbývalo jen se trochu zušlechtit po dlouhém výletu a vyrazit opět do centra místního dění - do starého přístavu. Můj známý restauratér měl takovou radost, že mě zase vidí, že mi k mé vybrané krmi svévolně přidal ještě dvě další dobroty, takže jsem byl plný ještě před oficiálním předkrmem (vynikající grilované sardinky). Ale i to je Řecko; lidé jsou tu srdeční a byli by velmi nešťastní, kdyby vám nechutnalo. Ještěže jsem přes den nic nejedl, takže se do mne tři předkrmy s hlavním jídlem a lahvinkou místního červeného vína bez větších problémů vešly :-).



Jedna místní známá obchodnice mě varovala, abych si neděli pořádně užil, že po krásném slunečném dni se má počasí zase zhoršit a deště budou pokračovat. Teď je venku nádherně a začíná to pořádně pálit. Léto je zpět, takže po určitých peripetiích se sepsáním tohohle článku (když už byl skoro hotový, jen to bliklo a mohl jsem začít nanovo, grrrrr!) mne teď omluvte, protože spěchám nejbližší cestou ke slané vodě. Ještěže to mám tentokrát jen pár metrů!

Podzimní příděl vody pro Lefkadu

26. září 2015 v 9:10 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Jste-li na Lefkadě v horkém řeckém létě - a to většina turistů z pochopitelných důvodů bývá - určitě si položíte otázku: Kde se tady sakra bere pořád voda k normálnímu použití, když podle zdejšího počasí by tu měla být logicky jenom poušť? Odpověď je nasnadě: V zimě! Přičemž zima v očích Řeků nastává v okamžiku, kdy přijdou deště. Dobře si vybavuji, jak Athéňanky koncem října vytáhly kozačky a kabáty s kožešinou, když jeden den pršelo a teplotu to srazilo ze třicítky na mrazivých dvaadvacet.

Část vody pro další sezónu se na Lefkadě začala právě čepovat: Přijeli nebeští hasiči a momentálně přečerpávají vodu z oblohy do zdejší po létě vyprahlé půdy a taky do nesčetných podzemních zásobníků. A techniku mají docela slušnou, protože přečerpávání probíhá opravdu ve velkém, čili lije už druhý den jako z konve. Když jsem se včera vypravil na nákup zdejších pochutin, průtrž mračen mě uvěznila ve zdejším marketu pěkně dlouho Jen malá část napršené vody odteče bez užitku jen tak do moře, byť taky nějaká je: Místní říčka, kterou pamatuji prakticky výhradně vyschlou, najednou ožila a voda z ní si na zdejší pláži prorazila odtok.

Už včera při přistávání letadla jsme pochopili, že vody je v nebeských nádržích připraveno dost: Klesali jsme hustou oblačností snad z deseti kilometrů až těsně nad letiště, z mraků jsme se vynořili jen kousek nad přistávací drahou vojenského letiště v Preveze. Při cestě autobusem do Vassiliki jsme zažili několik mohutných přívalů deště a poté, co se nebeské síly rozhodly dát mi trochu času na klidné ubytování a přivítání s řeckými známými, lijavec spustil bandurskou i tady - v nejjižnější části ostrova. Večer byl sice zamračený, ale klidný, takže si všichni mohli vyzkoušet kulinářská lákadla zdejšího přístavu (takové poctivě udělané skopové maso s hranolky, které jsou z opravdických brambor, to vše zalité místním vínem, to je prostě neobyčejná pochoutka. Po návratu, už pozdě v noci, jsem se navíc rozhodl využít skutečnosti, že z pokoje to mám k moři asi padesát metrů, popadl jsem stativ (když už jsem se s ním vlekl takovou dálku) a zašel jsem si fotit na zcela temnou městskou pláž, abych vám tu taky mohl něco drobného ukázat.

První odpolední setkání s Iónským mořem po třech letech. Modrošedá paleta barev u městské pláže ve Vassiliki.



Liják byl vskutku vydatný, takže tahle grilovačka u pláže musela být zjevně přerušena :-)



Zdejší bohové mračen to trochu přehnali ve snaze vyjít vstříc mému přání nemít na obloze stále jen tu katalogovou a nudnou azurovou modř z léta, ale poctivé a obrazově výrazné mraky. To ovšem netušili, že Čerfové si dokážou poradit i v takové situaci a využijí ji k sadě nočních snímků. Tím spíš, že odpolední lijáky zlepšily dohlednost a z mraků a z provazců deště se vylouplo pobřeží Ithaky a Kefalonie, ze kterého jsou normálně vidět jen rozpitá světýlka pobřežních osad. Tady jsem si vyzkoušel disciplínu fotografování naprosté tmy: V hledáčku fotoaparátu totiž nebylo vidět vůbec nic, ale zkusil jsem dát vysoké ISO, dlouhou expozici ale vyšší clonu - a metodou pokus-omyl (v kompozici, expozici i zaostření, protože prostým okem nebylo vidět opravdu skoro nic) jsem nakonec přece jen pořídil pár snímků.

Městská pláž ve Vassiliki a stejnojmenný záliv, pohled na vzdálená pobřeží Ithaky a Kefalonie, na bočních okrajích je vidět lefkadské pobřeží.





Tohle byl jediný záběr, který bylo aspoň trošku možné komponovat už v hledáčku, protože v něm bylo něco málo vidět. Mladý pár jsem na obrázku mít chtěl (jakmile mne chlapec s dívkou spatřili, že fotím jejich směrem, okamžitě prchli), ale věřil jsem, že dlouhá expozice zachová jejich inkognito.



Moře bylo toho večera neklidné jako starý Brůna z Majora Zemana. Ne rozbouřené, ale neklidné, což se projevovalo na nevypočitatelných vlnách, jejichž bíle zpeřené hřebeny se občas bojovně střetávaly a občas zase navzájem ve své nezpochybnitelné síle podporovaly. Kdyby se to s délkou expozice přehnalo, nezbylo by z těch vln na fotce nic. No a protože jsem aspoň trošku vlny zviditelnit chtěl, musel jsem zkoušet různé expozice, až ta šestivteřinová při úplně odcloněném objektivu (proto už vzdálené pobřeží není úplně ostré) byla akorát :-).



Nakonec z toho krátkého výletu na pláž bylo docela poctivé půldruhahodinové focení, které končilo jen chvilku před půlnocí. V noci se oblačné šiky opět spojily a přešly do protiútoku. Příroda lačně nasává vodu a já doufám, že díky tomu během následujících dvou týdnů krásně rozkvete a vy z toho jako můj doprovod na cestách budete taky něco mít :-).



Na známá místa

25. září 2015 v 5:25 | Petr Vápeník |  Reportáže

Je kolem páté hodiny ranní, sedím na letišti v Praze a čekám na odlet svého letadla do Prevezy. Ano, je to tak, zase po třech letech vyrážím do své oblíbené destinace - na ostrov Lefkadu. Ani si nepřipadnu, jako bych jel na nějakou větší cestu; je to jako jet na chalupu ke známým. Jedu totiž do důvěrně známých míst, ve kterých jsem pobýval už mnohokrát; vlastně ani přesně nevím, jestli je to devátá nebo desátá cesta, přestal jsem je počítat.

Letos jsem se rozhodl jet v úplně posledním možném termínu. Celé léto jsem celkem poctivě chodil do práce a každý týden jsem býval oblažen novou várkou zážitků z nějakých krásných míst od svých kolegů. Vydržet! říkal jsem si, však čas dovolené taky přijde - sice až na přelomu září a října, ale v Řecku je tou dobou ještě krásně, byť je už výrazně větší pravděpodobnost srážek. I proto jsem si vybral tenhle termín, protože už bývají četnější mraky a ty dodávají fotkám z Lefkady úplně jinou atmosféru než nudné letní azuro. Tiše doufám, že mi v zavazadle neroztřískají objektivy, dva ze své výbavy jsem musel opatrně nainstalovat do nekabinového zavazadla. Je to trochu adrenalin, snad strastiplnou cestu přežijí, podruhé bych je kupovat nechtěl. No a třetinu váhy mého zavazadla tvoří stativ. Nu, plavky se dají v Řecku v případě nouze dokoupit, se stativem by to mohlo být horší :-).

Tentokrát jsem se rozhodl omezit riziko opakování dobrodružné cesty z roku 2012, kdy se mi podařilo zmeškat letadlo (no, ve skutečnosti jsem zaspal tak, že jsem na cestu na letiště ani nevyrazil) a cestoval jsem o den později přes Athény a poté nočním autobusem na ostrov. Podrobněji jsem o peripetiích svého přesunu na Lefkadu jsem podrobněji psal v reportážích Jak se při cestování vyhnout nudě a Ne vždy je zpoždění nepříjemné. Riziko jsem omezil tím, že jsem nešel spát. Na letišti jsem měl být lehce před čtvrtou, tak uznejte, že spát se nevyplatí, tím spíš, že letenky do Athén podražily a na cestách po povrchu je letos o dost rušněji než v minulých letech.

Nenechal jsem si tedy tentokrát před cestou nic speciálního zdát. Věděl bych jako obyčejně, o čem bych si přál snít, ale protože jsem v posledních dnech vyváděl všeliké nezodpovědnosti, musím svým snům přitáhnout opratě a snažím se pro změnu chvíli neštvat lidi, které mám rád. No a protože zodpovědně zcenzurované sny nemají zdaleka takovou šťávu, vlastně ten spánek ani není třeba.

Za chvíli se rozední a nová porce zážitků zvítězí nad únavou těla a mysli. Třeba v Řecku budou snoví dispečeři benevolentnější a mně bude zase stát za to přestěhovat se na pár hodin do říše spánku. Morfeus je veselý chlapík a dovede prý na sebe vzít podobu jakéhokoli člověka. Tak snad se na mě tentokrát nebude tou nejkrásnější tváří na světě moc dlouho mračit.

Už mne zvou k nástupu do letadla, takže musím končit. Vůbec není jisté, jak se budu dostávat k internetu, takže se mnou mějte trpělivost, tím spíš, že budu muset výrazně omezit komentování jiných blogů. I tak ale doufám, že budu moct sem tam něco napsat a přiložit pár fotek. Tak nashledanou v Řecku!

O českých mondegreenech

22. září 2015 v 19:10 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky

Mým prvním mondegreenem, který jsem si zapamatoval - nevěda tehdy ovšem samozřejmě, že jde právě o něj - bylo kdysi dávno slovo lemrouch? Pro mne mělo tohle slovo odér jakési tajuplné oplzlosti, protože jsem v dětství kdesi slyšel větu: Políbila mu lemroucha, což můj tehdejší pubertální rozum (nejde náhodou o protimluv?) ne zcela správně vyhodnotil. Že jde ve skutečnosti o lem roucha, jsem dlouho nechápal. Ucho prostě malou mezírku, drobný oddech mezi dvěma slovy nezachytilo a vytvořilo si pro sebe "z přeslechnutí" zcela nové slovo, které v běžném jazyce neexistuje, ale je možné mu v duchu dodat netušené významy. Co by asi tak všechno mohl zmíněný lemrouch být? Jazykové fantazii se nekladou žádné meze.

Správný význam slova lemrouch tedy neznám, ale jedno vím teď už jistě: že totiž patří mezi již zmíněné mondegreeny, tedy slova, která vznikla na základě akustické podobnosti s jiným slovním spojením, většinou neporozuměním, přeslechnutím. Slovo mondegreen (detaily pro zájemce) vzniklo z jednoho verše staré anglické balady ze 17. století, kde se v angličtině uvádí "Oh, they have slain the Earl of Moray and laid him on the green", tedy slova, která se na konci verše v uších posluchačů snadno přeměnila v "Lady Mondegreen" a první mondegreen byl na světě. Jak zajímavě mohou vznikat nová slova, že?

Podle mého názoru jedna z nejzajímavějších a nejvtipnějších českých divadelních her posledních let (jen varování - ti, co se rozněžňují při vzpomínce na období před rokem 1989 tuto hru vnímají zcela jinak než já a považují ji často jen za hloupou protikomunistickou agitku, s čímž si dovolím velmi ostře nesouhlasit) je docela známý a i díky televiznímu záznamu i dost oblíbený Hrdý Budžes (premiéra v listopadu 2002 v Divadle A.Dvořáka v Příbrami). Viděli jste? Jestli ne, vřele doporučuji, Hrdý Budžes je k přehrání i na internetu; tato hra Ireny Douskové je přehlídkou scénické nápaditosti a především pak hereckým koncertem Báry Hrzánové. No a slovo Budžes je také krásnou ukázkou mondegreenu. Ostatně děti, které ještě nemají velkou slovní zásobu, jsou doslova specialisty na mondegreeny; v mnohých básničkách či písničkách jejich ouška slyší něco úplně jiného, než napsal příslušný autor, a vytvářejí si tak zcela nová slova. Není vůbec divu, že podivná patetická slova Stanislava Kostky Neumanna "...a hrdý buď, žes vytrval..." daly v očích hlavní hrdinky, osmileté Helenky, vzniknout nezlomnému, hrdinnému a vytrvalému Budžesovi.

Recitovaná poezie a zpívané písňové texty jsou obrovitou zásobárnou mondegreenů. Ne vždy je text slyšet úplně přesně, a mozek posluchače si tak snadno domyslí něco trochu jiného, než měl básník nebo textař na mysli. Pak snadno vzniknou mondegreeny jako Kéšlavička (toto krásné slovo jsem našel při "rešerši" pro tento text v blogovém článku O statečném Budžesovi a Lady Mondegreen, a pochází ze staré populární písně "Kéšlavičko, kéž bys promluvila..." Připomněl jsem si tam ostatně i hezké slovíčko měkoň (vzpomínáte na písničku, kde se zpívá: ...už měkoně vyvádějí...?), které jsme kdysi používali jako standardní součást slovní zásoby, i vtipnou záměnu v jedné písničce Spirituál kvintetu, kde z původní verze "čpí tam pot koní a voní tymián" vzniklo "čpí tam podkoní...", aniž by se této dehonestující dezintepretaci mohl smradlavý podkoní jakkoli bránit.

Není to tak dávno, co jsem četl vzpomínku pracovnice Ústavu pro jazyk český, na kterou se obrátil jakýsi člověk s dotazem, co je to vejhuj. Ukázalo se, že odpověď je zcela jednoduchá: Jde o doslova luxusní mondegreen, pro jehož vysvětlení je zapotřebí nakouknout do libreta Dvořákovy opery Rusalka, kde postava vodníka promlouvá k "ubohé Rusalce bledé" mimo jiné i slovy: "Stokrát bys byla člověkem, ve jhu jsi spjatá odvěkém, byt' měl tĕ člověk stokrát rád, navždy ho nemůžeš upoutat!" Vidíte? Nádherný vejhuj! Sice netuším, čím se pohádkoví vejhujové zabývali, ale slovo je to věru krásné, pan Vančura by jistě zaplesal.

Rozhodl jsem se, že když už si zapisuji spoustu věcí, které mne na mých cestách cvrnknou do ucha, budu si zaznamenávat i zajímavé mondegreeny. A proto vyhlašuji i zde na blogu pátrací jazykozpytnou akci: Máte vy sami nějaký svůj zajímavý "přeslech" z dětství či z dospělosti? Zabudovali jste si do své paměti nějaký verš v sice poněkud pozměněné, ale přesto půvabné podobě? Jestli ano, prosím, podělte se s ostatními, ať naše sbírka mondegreenů vzkvétá!


Pozn.: Další články dokladující moji příchylnost k češtině, k jejím různým zajímavým i tajuplným zákoutím, si můžete přečíst ve speciální blogové rubrice Jazykové hrádky.

Nedělní miniglosy č.331

20. září 2015 v 19:57 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Na začátek jako předkrm mám pro vás jeden jednoduchý početní příklad: Nedělní miniglosy č.331 vyšly 20. září. Kdy vyjdou jazykolamné Nedělní miniglosy č.333, když NMg je týdeník, který vychází v neděli? Chvilka na rozmyšlenou... Áno, máte pravdu: Nedělní miniglosy č.333 vyjdou až 25. října, protože od příští neděle budeme mít v "redakci" třítýdenní prázdniny (konečně!!!). Autor, editor a Čerf v jedné osobě se totiž bude plahočit na Lefkadě za zajímavými fotografiemi a bude žít (já, který ho na cestě budu doprovázet, v to aspoň doufám) zcela jinými starostmi než vývojem na naší politické scéně. Třívíkendovou pauzu mi snad prominete, tím spíš, že se v té době pokusím ve chvilkách dostupného internetu zprostředkovat vám formou cestovatelských fotoreportáží nová zajímavá místa, lidi a situace k těm, které už jsem popsal dříve v dosavadních 25 článcích v rubrice Črty z Lefkady, která má letos neobyčejnou návštěvnost, takže buď zájem o Iónské ostrovy roste anebo se mému blogu skokově zvýšil rating ve vyhledávačích. Děkuji abonentům NMg za trpělivost a budete-li přesto pociťovat nesnesitelné abstinenční příznaky, můžete se vrátit k některým starším vydáním, třeba v odkazech na nejlepší glosy z celé více než šestileté historie týdeníku, které jsou k dispozici i na konci dnešního článku.


Bavorské humanitární organizace za vybrané peníze nakoupily několik tisíc pánských kožených kalhot a dámských dirndlů, aby se i noví asijští a afričtí spoluobčané mohli v Mnichově plnohodnotně zúčastnit obžerství tradičního Oktoberfestu a prokázat tak, že jsou připraveni sdílet nejlepší křesťanské tradice a nezpochybnitelné hodnoty své nové hostitelské země.
----------------------
V týdnu byl po mnoha odkladech a nárůstech rozpočtu slavnostně uveden do provozu pražský tunel Blanka. Otevření se zúčastnila i delegace sudetských Němců, které potěšila především skutečnost, že o výstavbu tunelu se do značné míry zasloužil samotný - Čechy dříve často zpochybňovaný - praotec Böhm.
----------------------
Česká pošta se rozhodla převést fungování svých menších poboček na princip frančízy. Zatím není zřejmé, kdo se bude ucházet o reálné provozování těchto poboček, ale odborníci soudí, že trochu napovědět by mohlo chystané přejmenování zásilkových produktů Balík na poštu a Balík do ruky na nový produkt Mc Balík.
----------------------
V Čechách se po deseti letech znovu objevila vzteklina u netopýrů. Zoologové nabádají k obezřetnosti a upozorňují na to, že vzteklý netopýr je často dokonce ještě drsnější než jemný brutopýr. Naštěstí nejsou jeho nesnesitelně vzteklé lamentace normálním lidským uchem slyšet, protože většina ruchů je soustředěna v ultrazvukové oblasti. Pokud však vezmete vzteklého netopýra na palubu letadla, je třeba ho před startem a před přistáním vypnout, aby svými signály nenarušoval práci citlivých navigačních systémů.
----------------------
V Domažlicích dostala místní policie hlášení, že po městě se pohybuje ozbrojený běženec, ze kterého se nakonec vyklubal obyčejný kominík. Na Pražském hradě zase recesisté ze skupiny Ztohoven převlečení za kominíky sňali prezidenskou standartu a nahradili ji obrovitými červenými trenýrkami. Podle české ministryně školství je problém nesjpíš v tom, že se žáci a studenti ve školách sice učí podle nejmodernějších poznatků pedagogické vědy, kominíka však nikdy v životě neviděli, protože se za štěstím honí efektivnějším způsobem než kdysi. Podle rozhodnutí vlády bude proto do povinné literatury na základních, středních a policejních školách nově zařazen i Klíč k určování kominíků a v Dubí kdysi vydaná bohatě ilustrovaná publikace České štětky. V hodinách hudební výchovy se navíc bude povinně zpívat narychlo textově upravená píseň Tluče kominíček, tluče na buben.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Fotohádanka č.21

20. září 2015 v 0:21 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Zase po nějaké době dnes přichází rychlá fotohádanka, kterou jsem si přivezl z pátečního jednoho dne dovolené. Když jsem tenhle obrázek fotil, vypadalo to, že dovolenka bude úplně obyčejná, o něco později se naopak zdálo, že nebude stát za nic (není nad to jít na houby do lesa, který má aktuálně vlhkosti asi jako poušť Gobi) a když už jsem si myslel, že den víceméně skončil beztoho, aby v mé paměti zanechal významnější stopu, ukázalo se, že ve skutečnosti teprve začíná a umí nabýt rozměrů a intenzity, které už jsem skoro zapomněl, že existují.

Samozřejmě, doplním pár tradičních indicií, které vás mohou nasměrovat ke správnému řešení, ale mohou vás také svést na scestí. Informační věk je prostě nemilosrdný.



Dnešní indicie otce Fourata jsou:

1. Předmět na obrázku je zároveň v interiéru i exteriéru.
2. Předmět na obrázku se dá fotit velmi snadno, protože "...se nehejbá a nikdo mu nemusí říkat, aby se tvářil příjemně".
3. Objekt je ženského rodu.
4. Přestože je kolem předmětu řada postav, ani jedna z nich kupodivu není medvěd.
5. I když by se to tak mohlo zdát, kolem objektu na fotografii nebydlí žádní studenti.
6. Předmět je z doby, kdy jsem chodil do první třídy. Za tu dobu na rozdíl ode mne nevyzrál (a nezmoudřel :-)), jen se trochu ušpinil, což nejspíš uvítají puritáni.

Víte už, co je zachyceno na dnešním snímku? Hádejte, tipujte, luštěte! A jsem zvědav, jestli se jako obyčejně najde nějaký milovník rébusů, který nejenže správně rozpozná, co je na fotce, ale rozluští i smysl (je-li v nich nějaký) jednotlivých indicií! :-)

--------------------

Řešení: Na obrázku je detail vitráže, která je umístěna nad hlavním vchodem do nádražní budovy v Berouně. Trochu ucelenější pohled na celkem moderní artefakt je na následující fotce:


Vybraný detail byl tedy z těla velké ženské postavy; dalších motivů ale obraz poskytuje dostatek. Indicie vám měly pomoci přijít na to, že jde o budovu nádraží (parafráze citátu ze Švejka a odkaz na studentské koleje). Zmínka o medvědovi vás zase měla navést na název města Beroun. Celá budova i s vitráží je z roku 1972, tedy z roku, kdy jsem (podotýkám - jen z donucení, na malé dítě si totiž každý troufne!) začal chodit do školy. Zachycený detail se mi líbil i výtvarně a je na větším obrázku je dobře vidět, že zakulacené tvary v horní části fotky opravdu znázorňují ňadra, to tedy Janinka trefila přesně.

Usmějte se, prosím...

14. září 2015 v 19:06 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Věčně podmračeného pana Šimka neměl doktor Houba rád, přesto mu nezbylo, než ho jako řádně objednaného pacienta pozvat z čekárny do ordinace. Do bytu by si ho určitě nevzal, vůbec netušil, o čem by si spolu mohli povídat. Ale práce je práce! Ještěže na zubařském křesle toho pacienti moc nenamluví.
"Otevřete pořádně, ať se můžu podívat, co nás všechno čeká." Doktor se přistihl, že naučenou větu řekl tentokrát s určitým sebezapřením, protože co ho čeká, tušil.

Vnitřek ústní dutiny obtloustlého pana Šimka podle očekávání nevypadal nijak vábně. Přesto doktor Houba zpozorněl a trochu ožil. Zvlášť po předchozích neskutečně nudných případech, v nichž se ranní pacienti pouze dožadovali odstranění bolesti a nenabízeli doktorovi, který si uvnitř hýčkal svou planoucí uměleckou duši, sebemenší kreativní příležitost. Proč ti lidé vůbec chodí k tak talentovanému a tvůrčímu zubaři, jako jsem já, zoufal si. Copak netuší, jak ubíjející pro mne taková práce je? Vyvrtáme, zalepíme, přečistíme, to samozřejmě ano, ale kde je výtvarná hodnota takového díla? Vždyť oni ti umělečtí ignoranti prostě chtějí, aby jejich zuby po zákroku vypadaly jako před ním! Žádný osobní tvůrčí vklad jako kdyby neměl v tomhle prokletém povolání místo.
"No, ta vaše čtyřka tedy vypadá! Tu budeme muset otevřít a kdoví, co uvnitř najdeme," řekl doktor a před vlastním úkonem (a oprávněně) zadržel dech.

A přitom doktor Houba byl schopen doslova ohromujících věcí! I doma u televize, i na večerních procházkách podél řeky, skoro stále myslel na svou práci. Ne ale na obyčejnou dentistickou nádeničinu, jejímž jediným cílem je vyléčení zubu, ale toužil po možnosti dělat zubařskou "haute couture". Rád by experimentoval s různorodými tvary a barvami opravovaných zubů; často si ostatně dělal náčrtky zajímavých zubů, které by mohli jeho pacienti hrdě nosit ve svých ústech jako trvalou připomínku doktorovy geniality. Nebývá to bohužel často, ale zrovna včera v ordinaci popustil uzdu své umělecké vášni, vymodeloval jednomu mladíkovi nádherný zub v kubistickém stylu s různobarevnými ploškami, co práce to dalo, ale ten chlapík si uměl jenom postěžovat, že nemůže pořádně skousnout! Jako by účelovost byla jedinou dimenzí života a ten omezenec zcela odmítal pustit do svého světa - a do svých úst - krásu!
"Ne ne, zrcátko vám dám raději až na konci, teď by vás ten pohled moc nepotěšil, ale budete koukat, jakou nádheru z toho inferna dokážeme udělat!" (no jo, to se dalo čekat, že nebude tušit, co je inferno!). Je zvláštní, jak špatně snášejí pacienti přechodná stadia zákroku, kdy zuby vypadají, jako by Japonci právě před chvílí v malém zopakovali úspěšný nálet na Pearl Harbor.

Doktor Houba si se svým obrovitým talentem připadal v přízemní (jak trefné označení!) ordinaci zoufale nedoceněný. Vzlet jeho děl byl neustále korigován a hacen pocity lidí, kteří vůbec neměli ponětí, co je pravé umění, a jedinou ambicí jejich šosácké duše bylo přání, aby jim nevypadla plomba. A přitom kolik neobyčejné krásy by bylo možné ve všech těch ústech zanechat?! Na čtyřku pana Šimka by se zrovna úžasně hodil jeden romantizující motiv, který doktora Houbu napadl, když ho na procházce náhle zastihla silná bouřka a on sledoval, jak si vichr pohrával s větvemi mocných stromů. Pravda, možná bude jazyk zpočátku trochu narážet na divoké proudy bouří rozvrásněné umělé zuboviny, ale to je přece všechno jenom zvyk, neobyčejné dílo obrovské umělecké hodnoty by mělo v tomto případě veškerá potenciální fyzická příkoří jednoznačně převážit.
"To musíte vydržet, pane Šimek! Musím celý ten váš zub vystavět prakticky znovu od základů." A netradičně vytvarovat, pochopitelně. Doktor znovu zakusil opojný pocit, že snad musí být reinkarnací Augusta Rodina, protože vykotlaný zub se v jeho očích právě stával nejzajímavějším základem pro další neobyčejné sochařské dílo.

Čpoulí se, jako kdyby mělo být do večera po něm, mameluk jeden, pomyslel si o vrásčitě zamračeném čele pacienta v křesle doktor Houba. Nevím, co na něm to mladé děvče ze zdejší mateřinky vidí. To víte, v ordinaci se člověk dozví věci, zvlášť když má tak dobře a všestranně informovanou sestřičku jako doktor Houba, která ví o všem, co se kde na malém městě šustne. Asi bys nechtěl, starouši, aby se o tom tvém flirtu dozvěděla tvoje Mařka, viď že ne? V duchu při té škodolibé představě zasmušilému panu Šimkovi tykl, ale hned se zase pustil do tvarování neobyčejného zubu. Jaký paradox, že zrovna tenhle morálně i intelektuálně nízký člověk bude mít v ústech takový skvost! Je to vůbec spravedlivé? Co by za to jiní dali! Doktor Houba se zasnil a v té snové představě viděl barevně svítící název svého specializovaného zubařského studia (ordinace by vzhledem k povaze jeho artefaktů byla zavádějícím označením): "ANDY HOUBA - DENTAL ART". Od rodičů byl sice pojmenovaný Ondřej, ale to mu znělo vždycky příliš provinčně, navíc si v okouzlení vlastním talentem velmi málokdy připadal jako Ondřej a velmi často spíš jako mocný Andromachos. Andromachos "Andy" Houba! Ale tu krásnou fantazii přebila nikým nezvaná širokoúhlá představa Mařeny Šimkové, rovněž doktorovy pacientky, s jejími upířími trojkami. Vítejte zpět v neutěšené realitě.
"Tak si prosím vypláchněte! Už se blížíme do finále." To budeš koukat, buřte!

Nevýhodou sebelepší umělecké zubařiny je samozřejmě skutečnost, že originální dílka většinou nemůže za normálních okolností nikdo spatřit. Jako každý múzami políbený umělec, i doktor Houba by ale rád svá díla vystavil někde na očích, aby se mohl pochlubit veřejnosti a udělat si reklamu, jenže to není tak jednoduché, jako někam pověsit obyčejné obrazy nebo postavit sochy. Lidé s Houbovými uměleckými zuby v ústech by se měli co nejvíce smát, aby z té nádhery něco měli i ostatní lidé. Znovu se podíval na podmračeného pacienta ještě před chvilkou kvílejícího v křesle. V jeho ústech bude romanticky rozevlátý zub navěky ztracen jako obraz miliardové ceny v trezoru výstředního milionáře.
"Nu, tak se na tu krásu podívejte!"

Doktor Houba pyšně podal zachmuřenému panu Šimkovi zrcátko a čekal, co to s ním udělá. Jen aby to s ním na místě neseklo! Přece jen, už není nejmladší, řekl si lékař a znovu nechápavě zavrtěl hlavou při pomyšlení na docela pohlednou mladou slečnu ze školky.
"Hmmmm, no já nevím," špitl nevýrazně pacient. "To se tak dneska dělá?" Jako by na první pohled nebylo jasné, že takový skvost je naprosto výjimečnou prací a není možné ho sehnat nikde jinde, než tady, U ANDYHO! Ale už tak dost pracný a časově náročný zákrok nebyl ještě u konce. Ještě je třeba vysvětlit, jak o výsledek neobyčejného dentálního umění pečovat. To není jako obyčejný zub, na který stačí tři hodiny nekousat a jste za vodou. Takové umělecké dílo se také musí umět nosit!

Pan Šimek, ten divný podmračený pavouk, dlouho nemohl pochopit, co po něm doktor Houba chce. Proč by se měl jen tak sám od sebe smát, když většinou vůbec není čemu? Natož veřejně, mezi lidmi! Je vůbec možné, aby nové dílko, takovou nádheru, spatřil občas jen sám pacient, když si bude (podle toho, jak jeho ústa vypadají zevnitř, nejspíš vždy jen na Štědrý den) čistit zuby? K takové umělecké nespravedlnosti, doslova krádeži, přece nesmí dojít; něco takového snad Bůh nedopustí! Ale proč se spoléhat na božskou autoritu i v tom, co můžeme s dobrým výsledkem zařídit sami? I když to doktor nedělal rád, občas bylo třeba na pacienta lehce zatlačit. V zájmu Umění a Krásy! Doktor si znovu vybavil nedávné pacientovo úpění. Je to zbabělec, bude stačit málo!
"Nechcete přece, aby se vaše paní dozvěděla, co by pro ni určitě mělo zůstat tajemstvím!" Jen pár přímo u ucha šeptem pronesených slov a jaký dokážou mít účinek. Není divu: Drobná éterická přítelkyně z mateřské školy by jistě jen těžko odolala afektovanému útoku těžkotonážní paní Šimkové, kdyby se provalila přehrada, jejíž zachování má, zdá se, dobrý důvod pro všechny zúčastněné. Nebo to snad pan Šimek vidí z pohodlného sedáku zubařského křesla jinak? Neviděl!

"Ukažte, nacvičíme si váš nový široký úsměv tady před zrcadlem," užíval si doktor Houba chvilky naprosté převahy. V době doslova nabité informacemi je skvělé mít k dispozici právě ty, které dokážou rozpohybovat svět. Co na tom, že je to jen malý svět malého města? "Tááááááák!!" Ano, přesně takový úsměv je třeba, aby bylo na romanticky rozevlátou čtyřku zvenku dobře vidět. Úplně obyčejný široký úsměv.
"Však tobě to nic neudělá a mně to pomůže!" Jak snadné je někdy člověku tykat! ANDY HOUBA - DENTAL ART! Zvláštní, pan Šimek dnes jako kdyby odcházel z ordinace se stejnou nervózní nejistotou, s jakou do ní ráno přišel. Strašné, jak tomu člověku chybí smysl pro humor. Ale nad nikým by se neměla předčasně lámat hůl. Snad i on se bude umět správně usmívat, aby nebyl sousedy považován za škarohlída!


Když se svou dobře informovanou sestřičkou doktor Houba po poledni vyrazil na oběd probrat pro změnu čerstvé zajímavosti o odpoledních pacientech, jako obyčejně se spokojeně rozhlédl po lidech přecházejících po náměstí a uvědomil si, jak krásné je, když se lidé kolem - určitě jen shodou okolností všechno jeho pacienti - krásně a široce usmívají. Tenhle výsledek, všechny ty upřímné usměvavé tváře, jsou pro něj snad stejnou odměnou jako uznání slovutných kunsthistoriků.

Na jednom malém pozoruhodně usměvavém městě začínalo docela příjemné slunečné odpoledne.






Nedělní miniglosy č.330

13. září 2015 v 14:24 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Na Václavském náměstí se uskutečnily ve stejný čas dvě demonstrace s naprosto rozdílnými cíli - jedna zaměřená proti uprchlíkům a druhá naopak na jejich podporu. Policie a antikonfliktní týmy se po celou dobu staraly o to, aby se demonstrace a antidemonstrace nedostaly k sobě a nemohlo tak dojít k anihilaci s dosud netušenými následky. Prostor byl pro jistotu monitorován zvědavými pracovníky Fyzikálního ústavu Akademie věd, kteří by jednou rádi viděli v praxi i anihilaci něčeho většího, než je pozitron. "Obávali jsme se, že anihilace dvou znepřátelených táborů by najednou uvolnila příliš mnoho energie, takže by byla v ohrožení okna rekonstruované budovy Národního muzea, hrozilo by přerušení dopravy na přilehlé magistrále a pravděpodobně by to srovnalo se zemí Krkonoše", řekl nám vedoucí výzkumného týmu. "Ale např. potenciální dobře lokalizovaný střet Okamury s Antiokamurou by mohl proběhnout docela řízeně, takže by si ho naši renomovaní specialisté mohli jako první na světě nahrát na mobily a vyvěsit spolu se svou dnešní večeří na facebooku."
----------------------
Tradiční zářijové akce "Bubenečské kufrování" se zúčastnil rekordní počet návštěvníků. Zdejší Den otevřených dveří v čističce v Bubenči přilákal několik desítek členů různojazyčných mafií operujících na českém území, kteří si nechali vyprat, přečistit a vydezinfikovat několik kufrů hotovosti v různých měnách.
----------------------
Český prezident Zeman je přesně v polovině svého mandátu. Politologové soudí, že postava českého prezidenta i nadále výrazně rozděluje českou společnost. Nikoli však na tábor tzv. Kavárny, kterou tvoří jeho odpůrci, a Hospody sestávající z jeho příznivců, ale na fanoušky fotbalu, kteří se domnívají, že tento pomalu ubíhající zápas, z jehož zoufalé nekvality bolí oči, je již v poločase, a na fanoušky basketbalu, kteří doufají, že z dynamického střetnutí plného osobního nasazení a jemných fines je odehrána teprve první čtvrtina.
----------------------
Na Kypru a v některých dalších zemích udeřila největší prachová bouře za poslední léta, během které dosáhla koncentrace polétavého prachu skoro 4000 mg na metr krychlový. Protože povolená koncentrace je pouhých 50 mg, Příroda dostala od příslušného inspektorátu životního prostředí oficiální napomenutí a při opakování přestupku jí hrozí i finanční postih.
----------------------
Britská královna Alžběta II. se stala nejdéle vládnoucím britským monarchou, když překonala rekord své praprababičky Victorie. Sportovní komentátoři soudí, že výkon britské královny je tak kvalitní, že určitě nebude překonán v příštích 63 letech, což ho činí skoro srovnatelným s rekordem Jarmily Kratochvílové v běhu na 800 metrů. Rekord bude oficiálně uznán hned poté, co bude znám výsledek dopingové kontroly, kterou musela královna Alžběta podstoupit. Standardní procedura se poněkud zdržela, protože ceremoniáři britského královského dvora zpočátku trvali na tom, že podle etikety není hodno hrdého anglického panovníka odevzdávat vzorek B.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Vltava ze špičky Střeleckého ostrova

7. září 2015 v 22:27 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Minulý týden se o mne pokoušela jakási choroba. Odvážila se vlézt mi až na hlasivky, takže moji kolegové i známí byli pár dní ušetřeni mých uštěpačných poznámek (vy jako čtenáři to nemáte až tak jednoduché), ale dál si netroufla. Proto jsem se v sobotu přestal léčit a rozhodl se dělat i něco užitečného - zabalil jsem si fotografické nádobíčko a stativ a vyrazil jsem do Prahy. Když se zásadním způsobem mění počasí a obloha slibuje nabývat občas dramatického vzezření, fotograf by měl koukat příznivou situaci nějak využít.

Rozhodl jsem se proto podívat se na Střelecký ostrov. Zde od rekonstrukce ostrova platí návštěvní řád, kvůli kterému si nikdy nejsem docela jistý, jestli právě nepášu něco zavrženíhodného, nesmí se tu totiž dělat spousta věcí. Mě třeba nejvíc zaujalo, že se nesmí z cestiček sestupovat na břehy ostrova, což - přísně dodržováno - prakticky znemožňuje rozumné focení krásného okolí - třeba Národního divadla. Je ale pravda, že na samotné špičce ostrova s nánosy říčního písku, odkud je moc pěkný výhled směrem ke Karlovu mostu, k Sovovým mlýnům a ke staroměstskému břehu, prakticky nikdo z kolemjdoucích nebere zákazy úplně vážně. Strávil jsem tu focením asi hodinku a byl jsem připravený na to, že případní strážníci na pochůzce mohou mít proti mému konání námitky. Nu, protože se tu ale žádní strážníci neukázali, nechali si nejspíš tentokrát své námitky pro sebe.

Kolem dokola ostrova jezdí spousta lodiček a šlapadel nejrůznějších tvarů. Máte samozřejmě možnost pár hodin si počkat, až zrovna nebude žádné šlapadlo v záběru, anebo udělat z nouze okoloplujících plavidel ctnost. No a protože znáte mou příchylnost ke dlouhým expozicím, nakonec jsem se rozhodl lodičky dlouhým záběrem rozmáznout a udělat z nich tvar, který obrázek nevyzpytatelným způsobem dotvoří. Vyšlo cosi, co jsem nazval pracovně Duchové na Vltavě :-).



Nebyl bych to já, abych si nevyzkoušel pár záběrů v infračerveném spektru. Podezříval jsem totiž sobotní odpolední oblohu z toho, že by na obrázku mohla vypadat zajímavě, a myslím, že podezření se celkem potvrdilo.



I když ho poslední dobou ke své škodě zas až tak moc nepoužívám, tentokrát jsem si s sebou na fotovycházku vzal i "nejširokoúhlejší" ze svých objektivů. Tento objektiv jsem dlouho nemohl plnohodnotně využít, protože můj fotoaparát měl jen malý čip. Poté, co jsem letos přešel na full frame, se ale výhody silně širokoúhlého podání mohou dobře ukázat. Následující záběr je dělaný ze stejného místa jako dva předešlé. Schválně, jestli poznáte rozdíl! :-) Mimochodem, přiznávám, že jsem jedno šlapací plavidlo ze záběru odstranil: Nestačilo mu totiž projet a zanechat místo sebe na obrazu pěkně dynamickou čáru, ale osádka plavidla se rozhodla v záběru zastavit a slunit se. Potlačil jsem v sobě animální touhu plavidlo potopit výstřelem z bazuky a moje krvežíznivost se aspoň v omezené míře mohla projevit v nekompromisní retuši :-). Bez plavidla, myslím, lépe vynikne, jak je Stará Praha kolem Vltavy kůůůůůůůůl!



Tři fotky, které snesou jakžtakž publikování na blogu, z hodinového focení. Je to moc nebo málo? Samozřejmě, do dlouhodobého cyklu Praha pomalým okem asi všechny tři nepostoupí, ale casting se bude teprve konat. Koneckonců, možná i váš pohled a názor může hrát roli!

Pak se ovšem obloha zatáhla dočista a přestala být obrazově zajímavá. Tak zase někdy příště, až mraky dovolí! :-)

Nedělní miniglosy č.329

6. září 2015 v 14:21 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Jeden z nejtradičnějších českých fotbalových klubů Slavia Praha se stal majetkem nejmenované čínské společnosti. Ředitel čínského podniku to zdůvodňuje tím, že z předběžného firemního průzkumu českého trhu vyplynulo, že Slavia je jedním z mála českých podniků, kde pracovní den začíná rozcvičkou, což je čínský standard, na který si evropští zaměstnanci jinak jen těžko zvykají. Fanoušci zatím zvažují, jestli budou svému oblíbenému klubu přezdívat i nadále "sešívaní" nebo se mu začne nově říkat "šikmoocí".
----------------------
Podle sdělení ministra vnitra Chovance se v manuálu pro uprchlíky z řad bohatých francouzských herců naštěstí výslovně uvádí, že se mají na své strastiplné pouti pokud možno vyhnout České republice. I když česká vláda pro jistotu vytvořila pro tyto umělce alespoň záchytné stanové městečko na Šumavě, vypadá to, že Gérard Depardieu, kterého rozlítilo, že mu byl úředně odebrán mobil a registrační číslo fixem na předloktí mu šlo jen obtížně smýt, nakonec přece jen požádá o azyl spíše v Bělorusku.
----------------------
Prezident Miloš Zeman oznámil na tiskové konferenci v Šanghaji, že kromě obrovských čínských investic do českého průmyslu, obchodu a služeb se mu podařilo vahou své osobnosti dosáhnout i toho, že více než miliarda Číňanů prozatím zůstane v Číně a nepřidá se k cestě do Německa. Proti této skutečnosti, kterou považují za zradu vedoucí v důsledku ke snížení hospodářského růstu celé Evropské unie, protestovali vyhlášením stávkové pohotovosti pracovníci společnosti Lufthansa, kteří tak nejspíš přijdou o část již nasmlouvaných letošních letů.
----------------------
Důchodci by měli do konce roku dostat jednorázový příspěvek 600 Kč. Podle Ministerstva financí by tento krok měl být vzhledem k přece jen statisticky horšímu zdravotnímu stavu seniorů v důsledku výdělečný a měl by paradoxně přinést státnímu rozpočtu nezanedbatelné úspory: "Počítáme s tím, že řada důchodců takový náhlý příval nečekané radosti prostě fyzicky nevydrží," řekl nám strategický poradce ministerstva odpovědný za tuto akci "a navíc těm veselejším příjemcům s optimističtějším viděním světa podle našich propočtů hrozí, že až se o tomto zásadním příspěvku dozvědí, umřou smíchy."
----------------------
Bývalý český prezident Václav Klaus po dlouhé odmlce opět vstoupil do společenského dění a inicioval petici proti imigrantům. V dokumentu vyzývá českou vládu k zajištění vnitřní bezpečnosti a neprůchodnosti státních hranic. "Vždycky jsem se cítil být víc než ekonomem a politikem spíše občanským aktivistou," uvedl exprezident, který v současnosti se svými mladými přáteli z řad ekologů připravuje návrh systému žabích přechodů přes nově budovaný drátěný hraniční plot, protože obtížně přizpůsobivé evropské žáby si již příliš zvykly na otevřený schengenský prostor při svém tradičním putování za prameny.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Kroupové

4. září 2015 v 22:10 | Petr Vápeník |  Miniatury
Série básniček pro děti dnes uzavírá první - a doufám, že zdaleka ne poslední - tucet. Zde na blogu jste si mohli přečíst už tři kousky - miniaturky Jeptiška, Koalí ukolébavka a Mývalové ze Sahary. Stejně jako u "saharských mývalů" bylo i tetokrát inspirací letošní letní počasí - tentokrát šlo o malou přepršku s pár kroupami. Nic fatálního, jen krátká epizoda, která by se jinam než do rubriky Miniatury těžko kvalifikovala; snad jen kdyby přišla v neděli, mohla by z ní být mlčenlivá a maličká nedělní miniglosa.

Někdy kroupy v takové letní přeháňce vypadají, jako by se praly o své místo na slunci, netušíce, jak s nimi jeho teplé paprsky po odplutí černého mračna dokážou naložit. Jako by ti kroupí bojovníci nebyli kroupami tradičního ženského rodu, ale rodu mužského. Kroupové! :-)


Kroupové

Z nebeského škraloupu
spadl kroupa na kroupu;
je to šlupka, když tak rychle letí.

Po trávě se jeden přes druhého koulí,
oba mají malou módní bouli
jak dvě malé škádlící se děti.

A pak během chviličky,
jak po štěněti,
zbydou po nich jen dvě malé
....................................loužičky :-).


Jako už tradičně k miniaturám - i dnes přiložím pro zájemce volňáska na cestu do blogového pravěku. Zůstaneme stylově u počasí: Už vás někdy napadlo, co by lidé dělali, kdyby nebyli teplokrevní? Mne to napadlo během prvních opravdu studených dnů podzimu 2009 a napsal jsem o tom článek O lidské teplokrevnosti. Dovedete si představit, jak by studenokrevní lidé letos v létě řádili a jak by na své řádění v zimě (ale možná třeba už v neděli) jen pomalu, pomalounku, vzpomínali? :-)



Tento způsob léta...

2. září 2015 v 21:40 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Mám rád Vančurovo Rozmarné léto a během léta letošního jsem si na ně často vzpomněl. Vybavil jsem se pana abbé, majora a pana Důru, kterak se schovávají před neodbytným každodenním deštěm a provolávají svým specifickým vančurovským slovníkem své protesty proti "tomuto způsobu léta". Na svěží chladný déšť posilující tvůrčího ducha a okolní zeleň jsem během letošních únavných červencových a srpnových veder myslel skoro tolik jako na osoby mně nejmilejší, přičemž má touha po jeho (a jejich) zázračném zhmotnění zůstala - k mému neskonalému rozladění - skoro celé léto nenaplněna. S duší chřadnoucí jako nemilosrdným sluncem vypálené stvoly dobřichovického jetele jsem každý den vyhlížel, zda z nějakého mráčku libých tvarů nemůže spustit osvěžující přeprška, někdy jsem měl dojem, že obloha už už natahuje moldánky a co chvíli musí spustit životadárný déšť. Ale ono ne!

Jsem-li v létě v Řecku, Španělsku či jižní Francii, vedro mi zdaleka tolik nevadí. Je tam, řekl bych, "místně příslušné" a bývá nezřídka kompenzováno blízkostí moře. Jsem-li ve vlhkým horkem rozpáleném Tokiu, snáším - s drobnou dopomocí vějíře - tamější vedra paradoxně mnohem lépe než letošní vedřiny domácí provenience. Praotec Čech - ať už z moudrosti či lenosti - ale kdysi odolal pokušení jít dál za rachotem příbojových vln či za rituálem čajového obřadu a vzal zavděk limitovanou pohostinností rozlehlých prostor mírného pásu, kterým se posléze začalo říkat Česká kotlina. Sluje-li náš zeměpisný pás mírným podnebím, očekávám od něj skutečnou umírněnost v excesech a ne, že extrémy - jako právě letos v létě - v mnoha ohledech povýší na normu.

Přiznávám, že pro mne letošní léto bylo asi tím nejnepříjemnějším z těch, co pamatuji. Byly dny, kdy mi vedro odepíralo rozličná psychická i fyzická povyražení, protože tělo ani mozek nestihly přivyknout změněným podnebným poměrům, dny, kdy se mozek marně vzpíral veřejné decimaci svých jindy spolehlivých vojáků v šedých uniformách, dny, které v marném očekávání příznivějších podmínek neplodně protékaly mezi mými - k tiché modlitbě za lepší příští sepjatými - prsty. A počasí jako kdyby se - vybaveno tvrdým srdcem a nezlomnou vůlí Alexeje Stachanova - rozhodlo překonat všechny rekordy, co jich dokázala soutěživá srdce mnoha generací meteorologů postupně ustanovit. Nu, rekordy a extrémy nejsou nejspíš nic pro mne, dávám přednost rozmanitosti a přiměřenosti, jen občas ozvláštněným ochutnávkou vzácného extrému.

Tohle léto prostě pro mne nebylo nic moc a nebudu na ně vzpomínat moc rád, byť jsem se na ně původně těšil. Těšení mi zůstalo, důvod se změnil - na konci srpna jsem se už velmi těšil na ochlazení a první "podzimní" déšť. Každý den ráno jsem dychtivě pozotvíral všechny své e-mailové schránky, abych se přesvědčil, jestli už v nich není zpráva od deště nebo od studené fronty, že mám vytřít obývací pokoj a umýt nádobí, protože mne poctí svou návštěvou. Vždy marně. Pro vlezlá vedra, která nekončí, mi nestojí za to uklízet.

Přeji vám všem - ať už pro vás letošní léto představovalo noční můru jako v mnoha ohledech pro mne, nebo jste si ho užívali a teď postupný přechod do podzimu budete brát jako příkoří - byl konec léta a nástup poprázdninového režimu právě takový, jaký si ho přejete mít. Myslím, že ještě chybí hodně deště, hodně svěžího, chladného větru, a hodně dalších pro mne důležitých věcí, abych byl opět - aspoň zčásti tak spokojený jako jsem byl před těmito nadměrně horkými prázdninami. Vyhlížím z okna a troufám si říct, že je snad už aspoň v něčem trochu nakročeno :-).

Infrafotografie proudu Berounky, kterou jsem se pokusil udělat tak, aby co nejvíc koncentrovala náladu letošního léta: Je to ještě vůbec chladivá voda nebo už žhnoucí láva? (Foceno ze suchem obnaženého okraje říčního dna poblíž lávky přes Berounku v Dobřichovicích - viz článek na mém fotowebu Letní vedra).


Začali jsme dnes zmínkou o Vančurově Rozmarném létě. Co kdybychom si - jen tak pro osvěžení - připomněli dávný článek O rozmarném létě v zimě, který jsem v únoru 2010 napsal jako malou variaci na Vančurovu předlohu s úctou k jejímu duchu, v podobné formě, jakou je psáno toto milé dílko :-).