Minulý týden se o mne pokoušela jakási choroba. Odvážila se vlézt mi až na hlasivky, takže moji kolegové i známí byli pár dní ušetřeni mých uštěpačných poznámek (vy jako čtenáři to nemáte až tak jednoduché), ale dál si netroufla. Proto jsem se v sobotu přestal léčit a rozhodl se dělat i něco užitečného - zabalil jsem si fotografické nádobíčko a stativ a vyrazil jsem do Prahy. Když se zásadním způsobem mění počasí a obloha slibuje nabývat občas dramatického vzezření, fotograf by měl koukat příznivou situaci nějak využít.
Rozhodl jsem se proto podívat se na Střelecký ostrov. Zde od rekonstrukce ostrova platí návštěvní řád, kvůli kterému si nikdy nejsem docela jistý, jestli právě nepášu něco zavrženíhodného, nesmí se tu totiž dělat spousta věcí. Mě třeba nejvíc zaujalo, že se nesmí z cestiček sestupovat na břehy ostrova, což - přísně dodržováno - prakticky znemožňuje rozumné focení krásného okolí - třeba Národního divadla. Je ale pravda, že na samotné špičce ostrova s nánosy říčního písku, odkud je moc pěkný výhled směrem ke Karlovu mostu, k Sovovým mlýnům a ke staroměstskému břehu, prakticky nikdo z kolemjdoucích nebere zákazy úplně vážně. Strávil jsem tu focením asi hodinku a byl jsem připravený na to, že případní strážníci na pochůzce mohou mít proti mému konání námitky. Nu, protože se tu ale žádní strážníci neukázali, nechali si nejspíš tentokrát své námitky pro sebe.
Kolem dokola ostrova jezdí spousta lodiček a šlapadel nejrůznějších tvarů. Máte samozřejmě možnost pár hodin si počkat, až zrovna nebude žádné šlapadlo v záběru, anebo udělat z nouze okoloplujících plavidel ctnost. No a protože znáte mou příchylnost ke dlouhým expozicím, nakonec jsem se rozhodl lodičky dlouhým záběrem rozmáznout a udělat z nich tvar, který obrázek nevyzpytatelným způsobem dotvoří. Vyšlo cosi, co jsem nazval pracovně Duchové na Vltavě :-).
Nebyl bych to já, abych si nevyzkoušel pár záběrů v infračerveném spektru. Podezříval jsem totiž sobotní odpolední oblohu z toho, že by na obrázku mohla vypadat zajímavě, a myslím, že podezření se celkem potvrdilo.
I když ho poslední dobou ke své škodě zas až tak moc nepoužívám, tentokrát jsem si s sebou na fotovycházku vzal i "nejširokoúhlejší" ze svých objektivů. Tento objektiv jsem dlouho nemohl plnohodnotně využít, protože můj fotoaparát měl jen malý čip. Poté, co jsem letos přešel na full frame, se ale výhody silně širokoúhlého podání mohou dobře ukázat. Následující záběr je dělaný ze stejného místa jako dva předešlé. Schválně, jestli poznáte rozdíl! :-) Mimochodem, přiznávám, že jsem jedno šlapací plavidlo ze záběru odstranil: Nestačilo mu totiž projet a zanechat místo sebe na obrazu pěkně dynamickou čáru, ale osádka plavidla se rozhodla v záběru zastavit a slunit se. Potlačil jsem v sobě animální touhu plavidlo potopit výstřelem z bazuky a moje krvežíznivost se aspoň v omezené míře mohla projevit v nekompromisní retuši :-). Bez plavidla, myslím, lépe vynikne, jak je Stará Praha kolem Vltavy kůůůůůůůůl!
Tři fotky, které snesou jakžtakž publikování na blogu, z hodinového focení. Je to moc nebo málo? Samozřejmě, do dlouhodobého cyklu Praha pomalým okem asi všechny tři nepostoupí, ale casting se bude teprve konat. Koneckonců, možná i váš pohled a názor může hrát roli!
Pak se ovšem obloha zatáhla dočista a přestala být obrazově zajímavá. Tak zase někdy příště, až mraky dovolí! :-)
Jan Turoň | 8. září 2015 v 7:26 | 
Širokoúhlák ti musím pochválit, je to dobrá věc......
Japonsko na vlastní oči
Všechny snímky jsou úžasné.
Obloha byla krásně dramatická.
Šmouha po plavidle je zajímavá.
Při líčení tvé chuti potopit šlapadlo jsem se od srdce zasmála. Občas se mnou cloumají podobné chutě, když mi někdo leze do záběru a nemá se k odchodu.
Překvapilo mě, že se nesmí chodit na břeh. Vždyť ND je právě ze břehu nejfotogeničtější. Přes větve stromů by to nebylo ono.
Uklidnil jsi mě, že se strážci pořádku vyskytují sporadicky.