Říjen 2015

Za fotkami a za sluncem do Tater

30. října 2015 v 7:17 | Petr Vápeník |  Reportáže

Od té doby, co jsem si sám vyzkoušel, co obnáší uspořádat si fotografickou výstavu, se netajím tím, že když někdo z mých blogových či jiných známých někde bude vystavovat své fotografie na místě z Prahy aspoň trochu dostupném, s velkou chutí se přijedu podívat. Jednak mě moc zajímá, jak se s takovou výzvou vypořádal, jednak rád vidím originály fotek, protože s těmi se malé reprodukce na počítačové obrazovce opravdu nemohou srovnávat. Proto když se v létě ozvala Ľudka Gregušová, na jejíž pozoruhodné fotky se na blogu chodím rád dívat už pěkných pár let, měl jsem první možnost své slovo naplnit v praxi. Co na tom, že fotovýstava se konala v Podtatranskej knižnici v Popradu. Vždyť Poprad je z Prahy skoro za rohem a existuje docela časté přímé spojení.



Jediná potíž byla v tom, že v pracovní den jsem přijet nemohl a protože výstava měla logicky stejné otvírací hodiny jako knihovna, jedinou šancí bylo prohlédnout si fotky v sobotu dopoledne. Proto jsem minulý pátek večer vyrazil na noční autobus Praha-Humenné a po více než osmi hodinách docela napínavé cesty překvapivě zaplněným autobusem jsem ráno v sedm hodin vystoupil do mrazivého popradského rána, které slibovalo nádherný slunečný den. Měl jsem hodinu na to, abych našel knihovnu, což se nakonec ukázalo jednodušší, než jsem čekal. Místní totiž knihovnu dobře znali a dokázali mi cestu správně popsat. Napadlo mě, jestli bych uměl poslat kolemjdoucí do knihovny v Dobřichovicích, kde jsem nikdy nebyl. Ostuda!

Před knihovnou mě mile překvapil zdejší "Bibliobox", kam mohou zákazníci vrátit knížky i mimo otevírací dobu. Jako zájemce o fotky jsem ale musel poctivě vyčkat, až knihovnu odemknou.



Skvělé bylo, že pro prohlídku jsem měl fundovaný doprovod, protože dorazila osobně i Ľudka, která mi představila kromě svých krásných fotek i fotky svých přátel z jejich fotografického sdružení. V příjemném prostředí samostatného sálu knihovny bylo k vidění víc než 60 tématicky i stylově velmi rozličných fotografií. Na následujícím ilustrativním obrázku jsou např. vidět fotky tří autorů - místní hory, makrofotky a fotografie architektury...



... a hned vedle velmi emotivní fotografie přírody (ty mne zaujaly velice) a moje oblíbená tekoucí voda od dalších dvou autorů.



U jejích výtvarně velmi zajímavých a inspirativních fotografií jsem měl možnost zachytit i Ľudku samotnou. Takhle nějak si představuji sebevědomou autorku, co říkáte? :-)



Některé z vystavených fotografií už možná znáte z blogu a myslím, že kdo průběžně delší dobu sledoval, jak se vyvíjel autorčin fotografický styl a kvalita obrazů, dá mi za pravdu, že zejména v poslední době byl pokrok obrovský. Více fotografií je možné si prohlédnout na speciálních webových stránkách www.ludmilagregusova.com.



Pro mě jako pro návštěvníka byly samozřejmě moc zajímavé informace ze zákulisí focení. S každou vystavenou fotkou má fotograf spojené nějaké zážitky, emoce, může zavzpomínat na to, co všechno musel podniknout a podstoupit, aby dosáhl svého záměru, co bylo zamýšlené, co souhra náhod, jak se pracovalo s osobami na fotkách, atd. A taky čím se fotilo. Hmmmm, Nikon... Tak v tom se jako tradiční "canoňák" nevyznám ani trochu :-).



Poctivá komentovaná prohlídka výstavy mi zabrala půldruhé hodiny a musím říct, že jsem byl nadšený, protože mnohé jednotlivé fotky i jejich malé kolekce (vždy v rámci jednoho autora) mě opravdu okouzlily. Výstava byla stylově hodně různorodá, možná na mne až moc. Je to logické - když vystavuje víc lidí - a tady jich bylo, myslím, kolem deseti - každý chce ukázat to nejlepší ze sebe. Náročné je potom dodat takovému různorodému souboru nějaký řád a jednotící prvky. Ty tady byly logicky spíš ve formě prezentace (jednotný formát obrazů, technika zvětšenin, popisky, profily autorů). Stejně tak je vždy obtížné najít rovnováhu mezi tím, co všechno by bylo dobré ukázat a na co je dostatečný prostor. Dobře si pamatuji, jak jsem se na své vlastní výstavě snažil v sále ukázat víc obrazů, než bylo asi optimální (kdy ale zase bude příležitost něco vystavit, že?). Až druhá výstava mi ukázala, že důležité nejsou jen obrazy samotné, ale obrovský vliv má i volný prostor mezi nimi. Inu, to je jako s městskou zástavbou: Pozemky jsou příliš cenné na to, aby na nich nic nestálo, stejně jako plocha zdí výstavního sálu. Aby mohly fotky v prostoru lépe dýchat, musí se některé vyřadit a to je vždycky zatraceně těžké...

Každopádně jsem moc rád, že jsem výstavu viděl, za tu noční cestu to rozhodně stálo a Ľudce ještě jednou děkuji za všechny informace a úžasný doprovod.


Poměrně rychle jsem si stihnul projít i centrum Popradu, ale protože v Tatrách mám zkušenosti především s mizerným počasím, není možné se divit, že jsem pořád pokukoval po krásně nasvícených vrcholcích v dálce za městem.



Protože jsem měl koupené lístky na odpolední rychlík zpátky do Prahy, rozhodl jsem se zaimprovizovat a využít čas a krásné počasí ještě k výletu do hor. Sednul jsem do električky a přibližně za hodinu jsem už byl přímo uprostřed majestátních tatranských vrcholků na Štrbském Plese. Vlastně vůbec poprvé jsem nakoukl do Tater na podzim, vždycky jsem tu byl jen v létě, kdy se dalo procházet křížem krážem po horských cestách. Ale podzim přináší úplně jinou barevnost než poněkud "tvrdé" léto.

Na Štrbském Plese jsem měl k dispozici jen velmi omezený čas, přibližně dvě hodiny, které jsem využil k toulání kolem jezera a taky k návštěvě zdejších "jezírek lásky" (to víte, láhve a lahvičky se vzkazy na mou dlouhodobě nejoblíbenější adresu neházím zdaleka jen u moře, ale jakmile před sebou vidím sebemenší vodní plochu, nejsem k udržení, zvlášť když se jedná o "vodní plochu lásky" :-)). No a když už jsem nestíhal na žádný kopec vylézt, aspoň jsem si je chtěl pěkně zblízka prohlédnout.



Po tomhle výletu hodlám obvinit u mezinárodních institucí Přírodu z kýčovitosti. Je mi jasné, že neuspěju, protože Příroda má nejspíš dobré právníky (není náhodou součástí přírody Sokol?), ale posuďte sami, že něco takového, jako je na dalších třech obrázcích, by si nějakou penalizaci - minimálně v očích zastánců střízlivého modernismu - zasloužilo. Říkám si - smí se něco takového vůbec ještě fotit? Není to proti nějaké jednotné evropské směrnici? :-)







Přímo na Štrbském plese nejsou následky větrné kalamity zpřed několika let tak strašné. Ale je fakt, že na návětrných stranách okolních kopců ze vzrostlých hustých lesů zbyly jen solitérní stromy. Těží se tu stále a ještě není zdaleka hotovo. Ale mezi jezerem a nádražím to vypadá jako idylka, dokonce i s koňským "taxíkem".



Ve čtyři hodiny odpoledne jsem už byl zase na popradském nádraží, naskočil jsem do pendolina a těsně před půlnocí jsem zakončil svůj výlet zase doma v Dobřichovicích. Jak v mnoha ohledech byli husité (aspoň pro mne) nenásledováníhodní, jejich spanilé jízdy - pokud možno bez nezbytné loupeživé náplně - mi vysloveně vyhovují. Jak je vidět, i z Dobřichovic do Tater se dá jet "na otočku", zvlášť když to kvůli nějakému kulturnímu nebo přírodnímu zážitku stojí za to.

No a to tentokrát opravdu stálo!


Pozn.: 30. října nekončí jen výstava v Podtatranskej knižnici v Popradě, ale i hlasování semifinálového kola soutěže Bloger roku 2015, kde jsem s tímto svým blogem taky mezi nominovanými. Komu se na mých blogových stránkách líbí, může mne ještě na poslední chvíli podpořit a dát mi svůj hlas na adrese http://www.blogerroku.cz/nominovane-blogy/http-pvapenik-blog-cz. Děkuji všem.

Lenochodí hrátky

27. října 2015 v 18:13 | Petr Vápeník |  Miniatury

Do kolekce odlehčených rýmovaček pro děti, které tvoří větší část zdejší rubriky Miniatury (posledním příspěvkem byla "závažná kosmologická studie" Stručná historie povidlového času), přibývá dnes další, již celkově čtrnáctý kousek (a šestý, který je k přečtení na zdejším blogu), tentokrát opět inspirovaný zvířaty. Věřím, že jako rodák z Domažlic si můžu malou rýmovačku o lenoChodech dovolit, aniž by mi při cestě do rodného města hrozila inzultace od domorodců :-).



Lenochodí hrátky

Každou chvíli někde báchorka se zrodí,
třeba že na řece Leně žijí Lenochodi.
Je to díky zázraku
.....................či náhodě,
že v těch místech Lenochodi chodí
.......................................po vodě?

Nedivím se pak své tetě Leně,
že se tváří trochu rozčileně:
Tvrdila mi totiž hrdě vloni,
že Lenochodi jmenují se
..............................po ní.
Škoda, že ne sloni! :-)


dodatek pro dospěláky...:

V domnění, že snad tam najdu shodu,
v Domažlicích zeptal jsem se
....................................Chodů.
Každý pravověrný Chod vám ovšem poví,
že LenoChod jmenuje se
..........................po Johnu Lennonovi.



Cesta do pravěku: I dnes připojím ke krátkému textu jednu volnou jízdenku na cestu do blogového pravěku. Když je dnešní básnička pro děti, vrátím se aspoň v duchu i do svého vlastního dětství a vy si díky tomu můžete přečíst, co zajímavého jsem se jako předškolní drobeček naučil ve své "hřbitovní škole". Myslíte, že to může být jedině něco morbidního? Tak věřím, že vás víc než 5 let starý článek O hřbitovní škole může v lecčem překvapit! :-)


Pozn.: Kdo z příznivců mého blogu by mě chtěl ještě podpořit v soutěži Bloger roku 2015, může mi ještě posledních pár dní dát svůj hlas na adrese http://www.blogerroku.cz/nominovane-blogy/http-pvapenik-blog-cz. Semifinálové kolo hlasování pokračuje už jen do 30. října. Děkuji všem za podporu.

Nedělní miniglosy č.333

25. října 2015 v 14:23 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Máme tu dnes sice nejubilejní, ale přesto docela sympatické vydání číslo 333. Napadá mne díky jazykolamné říkance, jaké nadšení by asi zavládlo mezi "sběrači kovů", kdyby někde existovalo "třistatřiatřicet stříbrných střech; myslím, že než by hasiči vyjeli se svými stříbrnými stříkačkami, nebylo by přes co stříkat. Samozřejmě mi to nedá, aby se dnešní "nejubileum" neobjevilo i ve výčtu glos, tak přeji všem příjemné počtení a budu se těšit, že jako čtenáři Nedělním miniglosám zůstanete věrní i pro další čísla, i když třeba nebudou tak hezká na pohled a půjdou snadněji vyslovit :-).


Podle důvěrných informací, které se naší redakci podařilo získat, se připravuje zákonná úprava umožňující získat azyl jen běžencům, kteří budou schopni říct bez chyby třikrát za sebou "Třistatřiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo přes třistatřiatřicet stříbrných střech". Říkanka, kterou mimochodem zastánci uprchlíků považují za jasný důkaz nadbytečného blahobytu západní společnosti, by se tak měla stát prubířským kamenem dokazujícím, jak vážný zájem o pobyt v České republice běženci mají, protože všichni, kdo novou jazykovou zkoušku nezvládnou, budou nemilosrdně repatriováni. "Ministerstvo vnitra velmi tlačí na co nejrychlejší zavedení této zkoušky do imigračních procedur," řekl nám jeden z našich policejních kontaktů. "Protože ale aktuálně nemáme mezi uprchlíky ani jednoho zájemce o udělení azylu v České republice a zkoušky jsme museli spustit stůj co stůj, odeslali jsme včera prvním vojenským speciálem zpět do Turecka aspoň několik důstojníků cizinecké policie s vadami řeči."
----------------------
Podle předběžných výsledků archeologického průzkumu v Říši pohádek, který štědře financuje konzorcium výrobců cyklotechniky, nosil děd Vševěd pravděpodobně přehazovačku.
----------------------
Český úřad pro menšiny odhaduje, že v České republice žije asi 240 000 slušných, vzdělaných, empatických a inteligentních občanů se zájmem o dění ve společnosti. "Asi polovina z nich se celkem slušně integrovala do normální většinové společnosti, a téměř nevykazuje defektní chování," řekl nám šéf úřadu, "ale druhá polovina se zatím bohužel začlenit nedokázala, z čehož pramení občasná nedrozumění v okolí ghet, kde se nepřizpůsobivá menšina koncentruje." Proti tomu, aby byla tato menšina podporována z daní normálních českých občanů, se postavila i nová organizace s názvem "Ynteligenty v Čechách nechceme!", kterou podle průzkumů podporuje nejméně 90% milovníků filmů Zdeňka Trošky.
----------------------
Spor mezi Andrejem Babišem a Miroslavem Kalouskem, kdo má vyhrát jejich sázku o 10 miliónů korun, týkající se skutečnosti, zda byl Kalousek vyšetřován v souvislosti s aktivitami kolem sázkových společností, se dostal do patové situace: Miroslav Kalousek argumentuje tím, že nebyl vyšetřován, ale jen prověřován, zatímco Babiš tvrdí, že sázku neuzavřel, ale pouze přijal.
----------------------
Mluvčí Alexandrovova souboru písní a tanců jednoznačně odmítl nařčení, že armádní soubor překročil hranice České republiky svévolně, ale stejně jako kdysi Rudá armáda v roce 1968 uvedl, že soubor přijel na pozvání obsažené v dopise psaného jménem českých občanů. Podle potomků Vasila Bilaka je v tom ale tentokrát jejich obávaný předek nejspíš nevinně, protože má aktuálně spoustu práce s prosazováním své brožurky Poučení z krizového vývoje v Pekle a společnosti a na psaní dopisů nemá ani čas ani vhodné podmínky. Pravděpodobnými autory zvacího dopisu jsou tentokrát Helena Vondráčková a Lucie Bílá, které v poslední době kvůli dietě přešly z bílého pečiva na tmavý moskevský chléb a domnívaly se, že by od nich bylo čestné naplnit přísloví "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!"


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Pozn.: Opět přidávám k novému blogovému článku i informaci, že byl tento blog k mému překvapení nominován v soutěži Bloger roku 2015. Jestli se vám tu jako čtenářům líbí a chcete mne a můj blog v semifinálovém kole podpořit svým hlasem, můžete tak učinit na adrese http://www.blogerroku.cz/nominovane-blogy/http-pvapenik-blog-cz. Semifinálové hlasování pokračuje až do 30. října.

O lehké řecké večeři

20. října 2015 v 20:21 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Ten večer v lefkadském přístavu Vassiliki jsem si předsevzal, že si dám lehkou, zdůrazňuji LEHKOU středomořskou večeři, lahodnou, ale přitom velmi zdravou krmi, která je tak zdravá, že zdejší domorodce udržuje v kondici do velmi pokročilého věku, přestože skoro všichni hulí jako fabriky a dělají mnoho dalších nezdravých věcí.

Má-li být večeře lehká, vybírám samozřejmě především z bohaté nabídky ryb a mořských plodů, protože dávat si v Řecku u moře vepřový steak nebo hamburger mi připadne nesmyslné. Výborně: Dám si chobotnici v octě jako předkrm, to je úžasná dobrota, jen s trochou řeckého chleba a s notnou dávkou zeleniny. A jako hlavní jídlo to pak budou krevety saganaki, ty jsou sice - v porovnání se zmraženým planktonem občas v Čechách vydávaným za krevety - obrovské, ale půlku tvoří nepoživatelné hlavičky, takže ty čtyři kousky, které jsou v jedné porci, snad po chobotnici ještě zvládnu. K tomu půllitrovou karafu místního bílého vína a pak šupem domů, abych to s vínem nepřehnal. Ano, mám pod vlivem vína, v němž se podle lidové moudrosti skrývá pravda, tendenci být ve svých činech a myšlenkách možná pravdivý až příliš, a snadno pak překročím hranice, které ve snu, kde se to smí, překračuji každý den, ale ve skutečném světě to může nadělat pěknou paseku. Tady jsem ale v Řecku, jsem tu sám, a mohu tak dělat ostudu jedině sám sobě, takže mě snad půllitřík za večer nezabije. Sečteno a podtrženo: Lehká večeře přesně podle plánu. Jedinou komplikací takové lehké a zdravé večeře je skutečnost, že večeřím v taverně, s jejímž majitelem se znám už mnoho let, což v Řecku může vždycky přinést neočekávanou zápletku.

Všechno probíhá přesně tak, jak má, celou první minutu. Přichází obsluha a staví přede mne košíček s pěti plátky řeckého chleba. Budu střídmý, snažím se učinit ještě konkrétnější předsevzetí; dám si maximálně dva. Vida, není třeba moc, aby člověk dokázal být se svými záměry spokojen! Na stůl přibývá karafa s vínem, která obsahuje notně víc opojného moku než půllitr, ale však ho nemusím vypít všechen, že? Pořád vše běží podle plánu, ale první vykolejení je už na dohled. Číšník přináší talíř s dvěma docela velkými světlými a intenzivně vonícími kopečky: Tzaziki a pikantní ovčí sýr s chili. Snažím se vysvětlit obsluze, že jsem si nic takového neobjednal, ale jsem umlčen s tím, že to je dárek od majitele taverny. Ten ze svého místa vše na dálku kontroluje, kývám na něj tedy rukou rozpačité poděkování, které on temperamentně opětuje. Pouštím se do neplánovaného předkrmu, který se ukáže být vynikající chuti a padnou na něj přesně ty dva plátky chleba z nedávného předsevzetí. No, vlastně ještě třetí. Zvláštní, ještě jsem ani nenakousnul objednaný předkrm a začínám být pomalu sytý.

Následuje objednaná chobotnice na kyselo, výborná, jen netuším, proč moji němečtí sousedi, kteří ji také mají na svém stole, mají ve srovnání se mnou jen asi poloviční porci. Rozhlížím se i po dalších stolech a "dětské porce" mají všichni, co si kysele se tvářícího inteligentního hlavonožce objednali. Kromě mne! Původní chleba právě došel, ale to vůbec nevadí, protože společně s chobotnicí přinesl číšník druhý košík s dalšími pěti kusy pečiva, tentokrát krásně křupavě opečeného, s česnekem a olivovým olejem. Říkám si, že by se kuchař mohl s krevetami klidně zdržet, abych stihl aspoň částečně vytrávit. Hned nato se přichází číšník omluvit, že kuchař se s krevetami opravdu trochu zdržel, a jako kompenzaci za politováníhodné nedopatření mi dává dvě velké špejle plné lahodných grilovaných kostiček vepřového a kuřecího masa. Aby se mi na jídlo lépe čekalo! Majitel taverny se na dálku usmívá a mává a jeho souvlaki je proklatě dobré.

Když dostávám konečně hlavní jídlo, mám ze všech těch lehkých jídel už pěkně těžké břicho. A to ani nemluvím o tom, že krevety nejsou čtyři, ale je jich rovnou šest a jsou to pěkní mackové. Omáčka je vynikající a je jí spousta, takže na ni padnou všechny opečené chleby a číšník přináší třetí košík s pečivem. Při každé cestě kolem mi navíc dolévá víno, takže je poměrně brzy čas na další karafu. Obávám se, že pravda a láska budou díky vínu i dnes triumfovat nad lží a nenávistí.

S břichem srovnatelným snad jen s panem Majerem z Arabely se snažím zarazit tyhle lukulské hody požadavkem na zaplacení útraty. Ano, i to nastane, ale všechno má svůj čas, v Řecku nebývá spěch příliš často na programu, dává mi na srozuměnou obsluha. Zatím si majitel dovoluje dát vám na chuť tuhle báječně sladkou baklavu. Co na tom, že na tomto typickém místním dortu není lehkého vůbec nic a člověk tloustne již při pouhém pohledu na něj. Ne nebojte se, samozřejmě - i to je dárek naší taverny. Na shledání po třech letech rajzování po všech - např. japonských - čertech. Je to dost, že jste zase zpátky! A přece při takovém výjimečném večeru nezůstanete bez dezertu!

"Lehká" večeře, zdá se, konečně končí. Majitel již zaregistroval, že chci platit, a posílá ke mně znovu obsluhu. Hmmmm, že by tentokrát kasíroval mladý pomocník? Mladík ale nenese žádný účet z pokladny, kráčí ke mně obřadným krokem a tváří se nesmírně vážně: "Šéf si vás dovoluje pozvat ke svému stolu!" oznamuje mi polohlasem nelítostný verdikt. To je samozřejmě pocta, kterou v Řecku nelze odmítnout, byť se od stolu už zvedám jen těžce a cestou vrazím do několika kolemjdoucích, protože vína bylo pro dnešní večer až dost.

Majitel u svého stolu mezi kuchyní a přístavní promenádou doslova září. Jeho taverna je plná spokojených hostů a se mnou si může povídat o tom, jak jsme se kdysi poznali a jak o sebe naše povahy hned první večer křísly jak dva křemeny a já se zařekl, že do jeho taverny už nikdy ani za nic nevkročím. Bylo to před deseti, jedenácti nebo snad dvanácti lety? Z toho nespokojeného večera nezbylo už mezi námi nic, a to je samozřejmě třeba zapít. Je libo ještě trochu místního sýra? To abychom tu další karafu nebo dvě měli čím prokládat a naše sny nebyly dnes v noci napjaté, ale měkce sametové a oblé, a rty jejich hlavních hrdinek voněly a chutnaly skoro tak báječně jak to dokáží jen ve skutečnosti. Další plná sklenka. A ouzo, pochopitelně, bez toho to mezi přáteli v Řecku nejde, ať si o jeho pendrekové chuti moje neuctivé chuťové buňky myslí, co chtějí.


Když se mi konečně těsně před půlnocí podařilo od šéfovského stolu zvednout a odejít ne zcela přímou chůzí do svého přechodného domova, byl kromě břicha široký i můj krok, široký tak, že by mu možná nestačila ani hlavní ulice, ale byla to kupodivu cesta s otevřenou myslí, ze které v osvěžujícím a přitom teplém mořem provoněném vzduchu padala na noční oblázkovou pláž příslovečná pravda za pravdou a proměňovala se tím zvláštním deštěm střelhbitě v květy veršů. Druhý den jsem měl co dělat, abych původní necenzurovaný záznam svých půlnočních myšlenek překoval do zveřejnitelné verze (viz nedávno publikované Vyznání od moře), která by se dala zde na blogu číst i před dvaadvacátou hodinou.

Ne, opravdu nemůžu doporučit jít v Řecku ke známému do taverny, lpíte-li na tom, že vaše večeře bude lehká. Ale když si nebudete dávat takové zoufale nesplnitelné cíle, může být váš večer plný neobyčejných vůní, chutí a dalších zážitků.

A hubnout budu muset až doma, což půjde jistě skvěle, když budu takhle masochisticky psát o všech těch řeckých dobrotách! :-)


Pozn.: Jako v posledních dnech ke každému článku i dnes přidávám upozornění, že tento blog je mezi nominovanými v soutěži Bloger roku 2015. Jestli se vám tu jako čtenářům líbí a chcete mne a můj blog v semifinálovém kole podpořit svým hlasem, můžete tak učinit na adrese http://www.blogerroku.cz/nominovane-blogy/http-pvapenik-blog-cz. Semifinálové hlasování pokračuje až do 30. října.

Nedělní miniglosy č.332

18. října 2015 v 19:19 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Po třítýdenní dovolenkové přestávce, ve které jsme se zde na blogu víc než na politické a společenské události zaměřili na reportáže a poetické vzkazy z cest po krásném ostrově Lefkada, se vracejí do svého pravidelného týdenního režimu Nedělní miniglosy svým 332.vydáním. Věřím, že jste si dobře odpočinuli a můžeme se znovu směle vrhnout do tradičního nedělního glosování toho, co se událo, děje a hodlá dít u nás doma i ve světě :-).

Česká policie prošetřuje podezření, že po přenesení výrobní linky na tradiční dětské piškoty Opavia do Polska byla původní receptura změněna k horšímu. Zatímco potravinářská inspekce opakovaně potvrzuje, že je všechno v nejlepším pořádku, policie zatím nemůže vyloučit možnost, že výrobce po vzoru automobilů Volkswagen nechal do piškotů zabudovat speciální software, který v čase, kdy jsou piškoty testovány, zakulatí jejich tvar a napraví jejich pobledlou barvu i nevýraznou chuť, přičemž po skončení testů se opět vše vrátí do původního nevyhovujícího stavu. Majitel výrobny, firma Tricatel a synové, nepopírá, že musel trochu upravit recepturu dříve nesmyslně chutného a výživově hodnotného výrobku, jinak by neušetřil tolik nákladů a nezvýšil tolik své zisky, ale na druhou stranu upozorňuje, že v kategorii tzv. posypových piškotů by se měl v zimních měsících jeho výrobek zařadit do evropské špičky.
----------------------
Obvinění v olomoucké kauze Vidkun se proti krycímu názvu akce oficiálně ohradili s odůvodněním, že název Vidkun upomíná na norského válečného předsedu vlády Vidkuna Quislinga kolaborujícího s německými okupačními silami. "Používaný název naší kauzy se jednoznačně dotýká naší cti," uvedl jeden z obviněných ve svém motáku z vyšetřovací vazby, "protože jsme v žádném případě nekolaborovali s žádnou cizí mocí, ale výhradně sami mezi sebou."
----------------------
Podle výsledků speciálního průzkumu zaměřeného na vztah českých občanů k uprchlíkům není tento vztah ve skutečnosti tak špatný, jak ho líčí evropská média a české internetové diskuse. Kupříkladu naši občané nemají podle zjištěných výsledků skoro nic proti přílivu uprchlíků ze Švýcarska a špatný není ani vztah k norským uprchlíkům, i když ti by podle mnoha respondentů měli být v České republice dáni na oplátku za jednání norských úřadů co nejdříve k adopci.
----------------------
Podle informací od našeho severočeského zpravodaje prolomil jeden neopatrný horník omylem při své směně těžební limity na dole Bílina na Ústecku. Členové vlády, kteří měli o prolomení limitů diskutovat na pondělním zasedání vlády, tuto skutečnost přijali s úlevou, zejména v okamžiku, kdy se potvrdilo, že prolomený horník nemá nic společného s uměleckou skupinou Ztohoven.
----------------------
Ministr financí Andrej Babiš překvapivě uznal, že se svou sázkou s Miroslavem Kalouskem o to, zda byl nebo nebyl místopředseda TOP09 vyšetřován v souvislosti s internetovými sázkami, se poněkud ukvapil a jeho soupeř je v právu. Protože však aktuálně jako podnikatel nemá v pokladně dostatek hotovosti, uhradí svůj čestný dluh ze sázky zmrazenými vodňanskými kuřaty. Miroslav Kalousek sice zatím nevydal k věci žádné oficiální prohlášení, ale podle supertajných zpravodajských informací, které byly jako obyčejně okamžitě otištěny v bulvárním tisku, již v neděli večer hledal na internetu dostatečně velký mrazák.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Pozn.: Opět přidávám k novému blogovému článku i informaci, že byl tento blog k mému překvapení nominován v soutěži Bloger roku 2015. Jestli se vám tu jako čtenářům líbí a chcete mne a můj blog v semifinálovém kole podpořit svým hlasem, můžete tak učinit na adrese http://www.blogerroku.cz/nominovane-blogy/http-pvapenik-blog-cz. Semifinálové hlasování pokračuje až do 30. října.

Pobřežní haiku

15. října 2015 v 18:58 | Petr Vápeník |  Haiku

Taky vám někdy připadá něco jako nekonečné jen kvůli omezenosti našich smyslů a rozletu našich přání? Nekonečná vzdálenost do místa, ve kterém bychom rádi byli, a nemůžeme být. Nekonečně dlouhý čas bez možnosti být s milovaným člověkem, i když jsme ho vlastně viděli nedávno. Zdánlivě nekonečná plocha země, která se nakonec ukáže být pouhým ostrovem, skrze jeho pobřeží přecházejícím do moře. A samozřejmě napohled nekonečné všeobjímající moře, které ale nakonec kupodivu vždy někde v dálce končí dalším pobřežím. I překážky v naší cestě se nám mohou zdát nekonečné, chybí-li nám vůle, směr a víra ve smysl.

Mám rád vodní cesty vedoucí kolem pobřeží a rád se na pobřeží dívám. Umí dávat nápovědu, která cesta může vést k cíli a kde si o útesy a pobřežní skaliska nejspíš rozbijeme nos. A umí nám tu nápovědu zapřít, zachce-li se mu. Dokáže splynout s vodní hladinou i s nebem v jednolitou šedomodrou oponu, ale umí také neopakovatelným způsobem vystavit na odiv svou různorodou krásu, vznikající na úžasné spojnici tří živlů.




Pobřežní haiku


Lodě mých tužeb

podél nepřístupných břehů

plují v tvém větru.



Na infračervené fotografii je východní pobřeží ostrova Lefkada a přilehlé ostrůvky snímané z hlubokého vnitrozemí od kostela Agios Ioannis Prodromos u vesničky Alatro. V pozadí je již vidět řecká pevnina - Akarnánie, takže oněch zmíněných pobřeží je na fotce vlastně několik.

Po návratu z dovolené na řeckém ostrově Lefkada jsem z nově pořízených fotek vybral 16 slušnějších kousků (včetně toho dnešního), kterými jsem obohatil již delší dobu existující fotocyklus Lefkada v obrazech na svém fotowebu www.petrvapenik.cz. Podívejte se a vyberte si ty, které se vám líbí, část z nich se již objevila na blogu a část zatím ne. Své názory mi můžete dát vědět tradičními cestami, tj. kromě zdejších komentářů i na e-mailu pvapenik@centrum.cz. Anglická verze zatím teprve vzniká, čeština má u mne protekci a při nedostatku času jednoznačně přednost :-).


Cesta do pravěku: Dnes nebudu stařičký článek z doby, kdy byly mému blogu teprve necelé dva měsíce, dlouze uvozovat. Asi vám taky občas chodí různé výhrůžné řetězové e-maily, které po vás žádají odeslání na X dalších adres. Tak to přesně je tématem krátkého fejetonku O vyplněných e-mailových přáních, který si na začátku mého blogování přečetlo možná tak 10 návštěvníků, a to jsem z toho tehdy měl nos pekelně nahoru :-).

No a kdybyste chtěli podpořit můj blog a mne v soutěži Bloger roku 2015, kde jsem se objevil mezi nominovanými, můžete tak učinit na adrese http://www.blogerroku.cz/nominovane-blogy/http-pvapenik-blog-cz. Semifinálové hlasování pokračuje až do 30. října.

Zvracejme s rozmyslem!

12. října 2015 v 13:29 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky

Ne, nebojte se, nebudu vás ani poučovat o tom, jak se vyrovnat při jízdě nočním metrem "z tahu" se stavem akutní opilosti, ani od blogera MÉHO typu nemůžete očekávat článek o poruchách příjmu stravy. Půjde o "zvracení" čistě gramatické, takové, které se snad hodí do zdejší celkem populární rubriky Jazykové hrádky. Po návratu z Řecka si totiž nezvykám obtížně jen na děsnou zimu, která tady v porovnání s vlídným pozdním létem na Iónských ostrovech vládne, ale taky na češtinu. V Řecku se snažím používat kromě angličtiny i co nejvíc řeckých slovíček, což má taky SVÉ stinné stránky - například když se v restauraci spletete a dáte o deset euro vyšší dýško jen proto, že si pod vlivem místního výborného vína popletete pracně nabiflovaná slova "triánda a saránda". Ale jakmile jsem včera v noci přešel hranice - podotýkám, zcela legálně, a jako jeden z mála ve směru z Německa - hned jsem nakoukl do SVÝCH po dlouhé době prvních českých novin, co jste tu beze mne za poslední dva týdny upekli.

Mezi popsanými stránkami v novinovém stojanu mne hned uhodil do očí text: "Musíme vracet uprchlíky do země SVÉHO původu." Kruciš, řekl jsem si, zdá se, že česká politika zaznamenala v babím létě výrazný posun, ještě nedávno všichni chtěli vracet uprchlíky do země JEJICH původu. Popravdě, budeme-li zvažovat zemi SVÉHO původu, moc uprchlíků nejspíš nevrátíme, tím by mohli řešit uprchlickou krizi možná v USA, ale rozhodně ne u nás, kde převládají mnohagenerační českokotlinští zápecníci. Otázkou je ale taky, kdo se počítá za rozhodného pro vracení. Kdybychom totiž pro účely oficiálního vracení najali dostatečný počet imigračních komisařů z řad vietnamských spoluobčanů, mohli bychom pak vracet uprchlíky nekompromisně do Vietnamu, což by bylo praktické (pro nás, ovšem, nikoli pro Vietnam), protože bychom nemuseli pracně zjišťovat, odkud k nám vlastně běženci přišli. Bohužel, takový kreativní přístup asi v českých podmínkách nemůžeme očekávat. Pravděpodobnější varianta než "kreativní vracení" ze strany imigračních úředníků bude nejspíš "kreativní zvracení" ze strany autora novinového článku.

Se "zvracením" - tedy v tomto případě se zvratnými přivlastňovacími zájmeny, protože v češtině se dá "zvracet" různým veselým způsobem a určitě se k tomu ještě někdy v této rubrice vrátíme, bývá totiž v našem jazyce potíž; čeština je kobylka neposedná a nepozorného jezdce snadno vyhodí ze sedla. V poslední době se, zdá se mi, zvratných přivlastňovacích zájmen používá stále méně - především vlivem angličtiny, ze které pak pocházejí takové skvosty jako "Moc miluji MOU manželku", což je výraz, který jsem ochotný akceptovat v povídce, v níž se autor z nějakého obskurního důvodu nutí používat výhradně slova začínající "na m", ale ne v oduševnělém překladu anglicky píšícího klasika. Ano, nejspíš to mělo správně znít "Moc miluji SVOU manželku", pominu-li možnost, že reálný stav mimo ideál krásné literatury ještě lépe odpovídá skutečnému "Moc miluji JEHO manželku", což se pohříchu mnohým z nás taky stává. Použití prvně uvedené verze "Moc miluji MOU manželku" možná onu manželku - je-li gramaticky dostatečně rezistentní - potěší, ale pro milovníka češtiny je to něco podobného jako představit si Karla Gotta, jak běhá po jevišti a volá na svět SVÉ oblíbené "Zůůůůstanu MŮŮŮŮŮŮJ!!.." Vypadá to prostě, že dříve oblíbená česká slovíčka "SVŮJ, SVÁ, SVÉHO", atd. prožívají právě SVOU hlubokou krizi a JEJICH (nikoli tedy SVÉ, kruciš!) akcie jsou na dlouholetých minimech.

Naopak, když se někdo snaží je ponechat za každou cenu ve SVÉM slovníku a nedává si na správné "zvracení" pozor, vznikají někdy okouzlující jazykové kreace. Vzpomínám si na jednu zcela vážnou internetovou recenzi jakési žhavé novinky v oboru mobilních telefonů: Autor velmi poctivě na mnoha stránkách zevrubného popisu došel k závěru, že nový mobilní telefon je prostě bomba, a shrnul SVOJE názory ve smělou formulaci: "Mobilní telefon mohu rozhodně doporučit pro SVOU jednoduchost." Vida, jak dokáže první pohled klamat: Z analýzy jsem nabyl dojmu, že autor recenze je cokoli, jen ne člověk jednoduchý, a hleďme - on se přesto ke SVÉ jednoduchosti veřejně přiznává. Zapřemýšlel jsem, zda se mám nechat ve SVÉM rozhodování o koupi komplikovaného telefonu ovlinit tak jednoduchým člověkem, a rozhodl jsem se zůstat u toho, že si kouzelnou větu zapíšu do SVÉHO pohotovostního sešitku a až jednou založím na SVÉM blogu rubriku o češtině, jistě ji v kapitolce o "zvracení" jednou použiju.

Tedy, MOJI (pozor, tady je to dobře :-)) milí milovníci českého jazyka, zvracejte ve SVÝCH článcích (ne tedy v JEJICH a už vůbec ne v MÝCH, tam si vyhrazuji právo zvracet sám) klidně o překot, mne tím jedině potěšíte, podobně jako třeba správným používáním přechodníků. Ale prosím, zvracejte s rozmyslem, dobře se kolem sebe rozhlédněte a představte, co by si o vás - dopustíte-li se teď gramatického faux pas - pomysleli všichni VAŠI spolucestující z nočního metra! :-)


Pozn. č.1: Další články na téma češtinských zajímavůstek, například o mondegreenech, přechodnících, pleonasmech a jiných zhůvěřilostech, můžete najít v již zmíněné rubrice Jazykové hrádky.


Pozn. č.2: Jak už jsem se ve svém předcházejícím článku zmínil, můj blog se objevil mezi nominovanými blogy v soutěži Bloger roku 2015. Když pominu, že jsem se o tom dozvěděl čirou náhodou, mile mě to překvapilo, tím spíš, že jde o soutěž nezávislou na blogovací platformě blog.cz, a děkuji proto neznámým dobrodincům, že mne nominovali (ne, opravdu jsem nenominoval sám sebe, i když to, myslím, podle pravidel šlo :-)). Právě probíhá semifinále soutěže, hlasování bude ukončeno 30. října. Na konci měsíce se hlasy sečtou a z nominovaných bude podle počtu získaných hlasů určeno 10 finalistů, kteří se pak střetnou mezi sebou v závěrečném klání o největší přízeň českého blogového čtenářstva.

Kdo z vás by rád v této soutěži hlasoval, případně dokonce dal hlas právě MÉMU blogu, může tak učinit na stránkách Bloger roku 2015. Já budu samozřejmě za každý hlas pro SVŮJ blog moc rád a předem za něj každému případnému SVÉMU (ale v tomto případě zcela výjimečně i JEHO :-)) podporovateli děkuji.

Aiolos - trnitá cesta za vládcem větrů

11. října 2015 v 22:21 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Dnes jsem se po dvoudenní zajímavé cestě přes rozbouřené Středozemní moře, deštivou Itálii a noční Rakousko a Německo vrátil z překrásné teplounké dovolené na Lefkadě do proklatě vychlazených Čech. Výsledkem je nejen to, že jsem opálený (to za nějakou dobu pomine) a odpočinutý (to pomine hned, jak se v úterý vrátím do práce), ale výsledkem bylo i šest (zatím) nových článků do rubriky Črty z Lefkady, jedno Vyznání od moře - o tom, na co jsem u moře nejvíc myslel (to nejspíš nepomine nikdy), pár nových známých a několik set nových fotek, které ještě čekají na podrobnější zpracování.

Jednu z těch fotek vám ukážu už dneska. Bydlel jsem totiž ve studiích Aiolos, což je v řecké mytologii mimo jiné i jméno vládce větrů. No a já se i proto celý pobyt snažil udělat nějakou fotku, která by měla s řeckým vládcem větrů něco společného. Dnes vám jednu ukážu. Je z posledního dne, kdy už jsem se hlavně loučil s krásnými místy, s některými tamějšími milými lidmi a hlavně s neuvěřitelným mořem, do kterého jsem během celého pobytu házel jednu pomyslnou láhev za druhou se stále stejnou adresou. Nakoukl jsem taky do zdejších zahrad, odkud se otevírají zajímavé výhledy na pásmo lefkadských hor, a trochu jsem fotil. Nad vrcholky hor se točily mraky různých barev a byla naděje, že při dlouhé expozici by mohlo vzniknout něco, co v sobě bude část toho pohybu obsahovat. A tak vznikla fotka, ve které jsem jakési zpodobnění pohybu a větru našel (já tam prostě tu létající a do piruety stočenou postavu vidím :-)) a kterou jsem pracovně pojmenoval právě "Aiolos - trnitá cesta za vládcem větrů":



Fotku sem dávám jako poděkování všem, kteří moje lefkadské články četli, a také jako poděkování řeckým bohům (i lidem, kteří se u nich za mne přimluvili), kteří mi na ostrově umožnili prožít dva krásné a zajímavě strávené týdny. Ještě se k některým tématům budu vracet v příštích dnech, jak budu postupně zpracovávat fotky. Pak se postupně zase vrátím do standardního blogového režimu.


Mimochodem, zcela náhodou jsem si všiml, že se můj blog objevil mezi nominovanými blogy v soutěži Bloger roku 2015. Mile mě to překvapilo a děkuji neznámým dobrodincům, že mne nominovali (ne, opravdu jsem nenominoval sám sebe! :-)) . Semifinále soutěže právě probíhá, hlasování bude ukončeno 30. října. Na konci měsíce se hlasy sečtou a z nominovaných bude podle počtu získaných hlasů určeno 10 finalistů.

Kdo z vás by rád v této soutěži hlasoval, případně dokonce dal hlas právě mému blogu, může tak učinit na stránkách Bloger roku 2015. Já budu samozřejmě za každý hlas moc rád a předem za něj každému případnému podporovateli děkuji.

Vyznání od moře

9. října 2015 v 7:56 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Tak dnes mi to lefkadské čtrnáctidenní povyražení končí a čeká mě dvoudenní cesta zpět domů. Ještě se ke zdejšímu pobytu v několika článcích (a hlavně fotkách) vrátím, protože mám v zásobě pár dalších zajímavostí k představení. Ale teď musím udělat důležitější věc: Využít moře, které mám pořád ještě na dosah (v noci pěkně vlnkovalo, ale teď po ránu se tváří jako velmi klidný Tálinský rybník), a svou další hozenou láhví přispět svou troškou k celosvětové ekologické zátěži. Ale co - myslím, že kdyby byly v mořích jen láhve s upřímnými vyznáními, nebylo by to ještě na světě s tím znečištěním tak strašné :-).



Do mořských vln pro tebe házím vyznání.
Pravda, mám v krvi
pár procent pravdomluvných truňků,
po pravdě tedy vyznám se ti
.................v novu i za úplňku,
ať myslí si, co chtějí,
všichni Montekové
.................i Kapuleti.

Teplem prodchnutý
i v říjnovém stínu
odhlížím od válek i muslimských burek
.................v bezpečí na splátky.
Vyznání tloustne;
ta láhev s ním
je buď od obézních džinů
.................anebo od okurek.

Když vím, že jsi,
jen máloco mě děsí
a nic nevyhlíží příliš nebezpečně.
Ta láhev s vyznáním je jako z pohádky:
Jestli se nerozbije o útesy,
snad bude už mořem plavat věčně.

V zašpuntovaném tichu
vyznávám se ti,
z lásky
a podobných strašných hříchů.
...............
Láhev pluje
a mizí v nedohlednu
.................jako mnohé jiné.
Nejspíš tě mine,
ale nikdy,
nikdy nepůjde už
..................ke dnu.




..................


..................

Zachraňte vojína Čerfa!

7. října 2015 v 9:39 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Tedy - abychom byli přesní, nejsem tak docela vojín, ale podporučík v záloze, což se ale - pokud na sobě zrovna nemáte uniformu, a to já neměl rovné čtvrstoletí - stejně nepozná. Ale zachraňován jsem byl akcí velkolepou, které se zúčastnili dva místní muži, zúčastnili se jí dobrovolně, i když jim při ní šlo místy doslova o život. Zůstal jsem totiž několik hodin napospas drsné a krásné lefkadské přírodě se zcela nepojízdným a nenastartovatelným strojem. Moje pronajatá čtyřkolka se totiž definitivně rozžehnala s touto turistickou sezónou a rozhodla se jít na zimní odpočinek o tři dny dřív, než bylo v plánu.

A přitom stačilo málo a nikam jsem toho dne nejel. Den byl nádherný, sluníčko svítilo jak v červenci, voda byla možná ještě teplejší, prostě optimální den pro válení na pláži, zvlášť když už definitivně skončila sezóna pro zdejší "kráječe hlav - všudypřítomné windsurfery". Najednou se člověk rozhlédne po kilometr dlouhé pláži a zjistí, že jsou na ní všehovšudy tři lidé. Jenže - platím si přece půjčovné za čtyřkolku, tak to by bylo, abych si po dopoledním plážování neudělal menší výlet.

Naplánoval jsem si výlet k majáku na nejjižnějším bodě ostrova. Možná si pamatujete fotku majáku z veliké dálky v mém článku Výšlap na horu Sikero. Nejkratší cesta k majáku vede ale oklikou: Napřed musíte hluboko (a vysoko) do vnitrozemí ostrova a pak se teprve dá stočit směrem k západnímu pobřeží, kde cestou jedete nad všemi nejslavnějšími plážemi ostrova. Kromě toho jsem cestou chtěl koupit od místních sympatických babiček v černém oblečení jejich vynikající tymiánový med, ten si ani při jedné z návštěv ostrova neodepřu.

Upřímně - překvapilo mne, že stroj tentokrát vůbec neodmlouval a startoval hned napoprvé. Ale nejsem podezřívavý člověk a neviděl jsem v tom žádný úskok, spíš smíření. Celou cestu jsem míjel zajímavá místa, která jsem si chtěl prohlédnout a vyfotit, ale vždy jsem si řekl, že se tu zastavím až cestou zpátky, kdy už si budu moct lépe řídit čas a světlo. Na Lefkadě jsou totiž kvůli vysokým kopcům velmi rozdílné světelné podmínky. Někde slunce zapadá za kopce už poměrně brzo odpoledne, zatímco právě západní pobřeží má až do skutečného západu slunce (do moře) nádherné večerní světlo - to už ale vesnice ve vnitrozemských údolích mají dávno skoro tmu.

K majáku mi chybělo necelých pět kilometrů, když v prudkém sjezdu motor "chcípl" a už nešel nastartovat. Samospádem jsem ještě dojel do údolíčka poblíž kláštera Agios Nikolaos, který jsem rovněž chtěl (ovšem na zpáteční cestě, jak jinak) navštívit, nějakou dobu jsem se s motorem dohadoval a nepodařilo se mi ho přemluvit. Řekl jsem si tedy, že nebudu dělat ukvapené závěry, dám stroji příležitost si věc v klidu rozmyslet a v mezidobí prozkoumám okolí.

Kousek od místa, kde jsem nedobrovolně zakotvil, stojí letitý platan, neklamné znamení, že v blízkosti je pramen. Hurá, žízní tedy nejspíš nezhynu.



Prosím, studna pro trosečníky je k dispozici a kousek dál vpravo i kamenné korýtko, kdyby se mi znelíbila moje plastová láhev.



Jak jsem už říkal, chtěl jsem se podívat do zdejšího kláštera Agios Nikolaos a vyfotit si ho. Nikdy se mi totiž nepodařilo dostat dovnitř. Tentokrát poprvé ano, musel jsem však akceptovat skutečnost, že všude jsou výzvy a prosby, aby se v prostoru kláštera nefotilo, dokonce ani zvenku. Jsem uznalý, tak podobné výzvy dodržuji, protože si nemyslím, že mám automatické právo podřizovat okolní svět právě svým přáním. Na oplátku jsem byl překvapený tím, že v okolí vlastního kláštera je normální stavení, kde žijí normální lidé, kteří vám rádi prostor kostela otevřou, abyste si ho mohli prohlédnout, a pak speciálně pro vás - když chcete odejít - otevřou i maličký obchůdek s místními specialitami a očekávají jako samozřejmost, že ze svatých míst neodejdete s prázdnou a něco si koupíte. Já jsem si vybral malou skleničku tymiánového medu, abych neurazil místní božstva, ještě nejsíš budu pro zpáteční cestu jejich pomoc potřebovat.


Z areálu kláštera je krásný výhled mezi olivami na ostrov Atokos. Bylo to už daleko od červených zákazů focení s mnoha vykřičníky, tak jsem si udělal aspoň tuhle fotku.



Poblíž cesty, kde stál můj nepohyblivý stroj bylo další z mnoha "vybydlených" kamenných stavení.



Pořád jsem přemýšlel, co měla tentokrát náhoda za lubem, že mi stroj znepojízdnila právě tady. Tak jsem se vydal po kamenité cestě, která začínala poblíž, a dostal jsem se na místo, odkud byl nádherný výhled na záliv Vassiliki - úplně z jiné strany, než jsem ho zatím znal. Mimochodem - ten kopec vypínající se nad mořem je právě ono Sikero, na které jsem vylezl letošní první den na Lefkadě.



I tenhle celkem plochý výběžek ještě patří k Lefkadě, jedná se o mys Lipso



Velký soukromý astrov Atokos (úplně vpravo) jsme tu už měli, poprvé se nám představuje i malý ostrůvek Arkoudi, který nemá žádné stálé obyvatele a patří už k Ithace.



To maličké mraveniště s domečky uvnitř zátoky je Vassiliki. Tam se potřebuji dostat a obávám se, že to vlastními silami nezvládnu. Ono se to zdá být jenom kousek přes vodu, ale po silnici je to skoro 30 km.



Cestou k "zaparkované" čtyřkolce jsem se pokoušel vemluvit řeckým bohům, že by mohli přimhouřit oko a nějak ze staré známosti pomoct s nastartováním stroje, když o nich už dlouhá léta tak pěkně mluvím a píšu na blogu. Ale řečtí bohové měli patrně právě na starosti něco důležitějšího, třeba odpouštění řeckého dluhu. Ještě jsem se nějakou dobu pokoušel nějak nepojízdný stroj přemluvit, ale nakonec se nedalo dělat nic jiného, než zavolat známému pronajímateli. Dělám tohle děsně nerad, jsem zvyklý spoléhat se pokud možno na svoje omezené síly a zařídit se podle nich, strašně nerad se doprošuju pomoci, ale tohle nešlo řešit jinak. Tlačit těžkou čtyřkolku přes hory 30 kilometrů nebudu.

Napřed jsme si s panem pronajímatelem museli ujasnit, kde vlastně jsem. Zůstal jsem totiž na místě bez většího orientačního bodu, takže nastalo telefonické vysvětlování, kamže jsem to vlastně odbočil a jak daleko od jakého kláštera jsem. Ale chlapík to přijal normálně, ostatně - asi to při střídavé kvalitě svého vozového parku občas zařizovat musí. Že prý někoho sežene a pak mě přijedou zachránit. A já měl asi hodinu a půl času vnímat nádheru, vůně, zvuky podvečerní Lefkady, všechno to, co většinou ve snaze stihnout co nejvíc zážitků pomíjíme jako malichernou samozřejmost.

Slyšel jsem zdejší vítr, okouzleně jsem sledoval, jak se oblaka od moře usměrňují místními kopci, jak se původně prudké slunce postupně sklání k mořské hladině za obzorem. Měl jsem čas si promnout v ruce snítku divokého tymiánu, který dodává místnímu medu tak nenapodobitelnou chuť a krajině úžasnou vůni, měl jsem čas zaposlouchat se do melodického cinkání zdejších stád ovcí a koz a prohodit pár slov a posunků s jejich stařičkým pastevcem. Těch různých zvuků, vůní a krásy! Opravdová Lefkada všemi smysly. Můžete mi věřit, že ten čas prostého čekání na jednom místě byl možná tím nejzajímavějším a ve své obyčejnosti nejoriginálnějším zážitkem celého dne. Čas, po který jsem byl okolnostmi donucen zastavit a nechat se prostoupit světem okolo. Řečtí bohové dobře věděli, co dělali, když mi neumožnili nastartovat.

No a pak přijeli "záchranáři". Bál jsem se jen generálského efektu, že totiž oni udělají stejný úkon jako předtím stokrát já a jim motor začne okamžitě spokojeně příst jako kočka, která s vrněním čekala až na příchod svého majitele. Ale ani mistrům oboru se nepovedlo motor rozběhnout ani najít příčinu problémů. Natáhli tedy mezi auto a čtyřkolku lano, mne přestěhovali do auta na čestné místo spolujezdce a mladý milovník adrenalinu si sedl na nemohoucí čtyřkolku. Celou cestu zpátky přes všechny ostré zatáčky, polní cesty a horské serpentýny jsme projeli o polovinu rychleji než když jsem jel sám, oba Řekové si tuto příležitost k vydovádění opravdu užívali plnými doušky, čtyřkolka jela občas kvůli odstředivým silám v zatáčkách jen po dvou kolech, měl jsem hrůzu, že čtyřkolku i s jezdcem někde shodíme do propasti, ale o to větší povyražení z toho oba měli. K tomu samozřejmě můj známý za volantem stihl vyřídit asi patnáct emotivních telefonátů, na každému rohu mávat a troubit na různé známé, a ještě rozprávět se mnou, jak je neuvěřitelné, že se známe dlouhých dvanáct let, při jaké příležitosti jsem se vlastně viděli úplně poprvé, a že tomu maličkému uzlíčku, který mi vlastně před nedávnem přinesl hrdě ukázat jako čerstvě novorozeného syna, je už osm.

No řekněte, je možné si příště půjčit vozidlo od někoho jiného jen proto, že možná bude o něco kvalitnější a nikde mne nenechá ve štychu? Jako úspěšně zachráněný "vojín Čerf" musím připustit, že to prostě nejde!

Roupakias - vesnice duchů

5. října 2015 v 9:19 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Protože bylo včera velmi nejisté počasí a dopoledne přišla i intenzivní přeháňka, vypravil jsem se na svůj další výlet jen do bezprostředního okolí místa svého pobytu ve Vassiliki. Vesnička Roupakias je asi 6 nebo 7 km daleko (moje čtyřkolka sice zatím jezdí, ale neukazuje ani rychlost ani ujeté kilometry, nu - konec sezóny a související únava materiálu, co bych chtěl, že?) a je zajímavá tím, že ji v minulých letech postupně opustili všichni obyvatelé a již tak chátrající stavení ponechali přírodě. Vesnička na úpatí nejvyššího věnce lefkadských hor tak nabízí zajímavé fotografické náměty, ale hlavně má mimořádně zajímavou atmosféru. Čím horší počasí je, tím je atmosféra "hutnější", no a včera mě zastihla další průtrž mračen v sedle pohříchu bezstřeché čtyřkolky právě kousek od Roupakias, takže jsem se vlastně jel do prázdné vesničky schovat. A řeknu vám, je to opravdu zajímavý pocit, když se po takové průtrži teprve chystají rozestoupit černá mračna, nad vámi s vrcholem kdesi vysoko v oblacích obrovitá hora a nad hlubokým údolím kráká přelétající hejno asi padesáti krkavců (nebo co to bylo, ale krákalo to velmi hlasitě). A vy jste v místě kdysi obývaném, do něhož zdejší lidé po generace otiskovali své stopy, a teď je tu jen ticho a silnička, po které projede tak jednou za hodinu někdo z místních, nebo se sem vypraví fotit podobný blázen jako já.

K tomuto stavení jsem dojel skrznaskrz promočený, chtěl jsem se v něm schovat, ale déšť v tu chvíli prakticky ustal a stejně by to asi bylo neproveditelné, protože ve stavení nezůstal žádný vhodný suchý úkryt. Ale úplně bez života to tu není: Na bývalé zahradě u této usedlosti si někdo rozložil včelí úly (o to méně je to vhodný úkryt na schovku :-)).



Vesničku jsem před lety objevil náhodou, když jsem jednou špatně zabočil a cesta mě přivedla až sem. To tu prý ještě přežíval jeden starý muž (na místním hřbitůvku je poslední pochovaný z roku 2014), dnes začíná být "vesnice duchů" skoro turistickou atrakcí, zmiňují se o ní průvodci a i delegát naší cestovky nás na ni upozornil. Paradoxně se o ní ví mnohem víc, než když byla ještě obydlená a normálně fungující. Každý dům má ale pořád své číslo, většinou namalované modrou barvou - tenhle dům byl číslo 695. Ne, že by tu těch domů bylo tolik, možná už jde o společné počítání s vedlejší rozsáhlou vesnicí Agios Petros, do které se většina původních obyvatel nakonec i přestěhovala.



Tohle je "usedlost s včelími úly" z dálky. Je dobře vidět, jak se zdejší vesnické domy stavěly; opravdu to nebyl žádný luxus.



K některým domům vede stále ještě viditelná a mnoha lety používání vyšlapaná přístupová cesta.



Tady by se dala točit pohádka ne o šípkovém, ale o ostružinovém království. Taková řecká "ostružinová Růženka". Já jako "princ" jsem ale odolal a nevstoupil jsem do trnitými křovisky prostoupeného domu, nemohl jsem tedy políbit žádnou krásnou dívku, probudit ji z letitého spánku a vzít si ji za ženu i s polovinou olivového sadu. Moji vysněnou Růženku naštěstí budit netřeba a pohádkovou mačetu je tedy možné nechat v pochvě.



V tomhle "domě" jsem se schoval před dalším nájezdem deště. Střecha už samozřejmě dávno neexistuje, ale vmáčknul jsem se aspoň "pod futro", kde bylo relativně sucho. I tady byl celý vnitřek prorostlý neskutečně agresivními trnitými křovinami, které postupně obepínají a likvidují dřevo, cihly i kámen.



Vidíte, opět jsem povolil uzdu náhodě a byl jsem odměněn: Když jsem byl deštěm uvězněný v bývalých dveřích tohoto domu, neměl jsem co dělat, a tak jsem se snažil ve změti křovin a zbytků propadlé střechy očima najít něco, co by vypovídalo o dávném životě v těchto kamenných stěnách. A výsledek byl pro mě neuvěřitelný: Našel jsem totiž starý původní stroj na drcení oliv. Dvojice velkých kulatých kamenů se otáčela ve veliké nádobě na železné ose a drtila svou obrovskou vahou vsypané olivy na pastu, která se pak dál lisuje. Jakpak dlouho byl asi tenhle stroj v provozu a kolik báječného domácího oleje pomohl vyrobit?



Vesničkou vede zvrásněné kamenné koryto potoka, které odvádí vodu z celého hlubokého údolí. Stačí chvíli pršet a potok začne sbírat vodu steklou z hor a za chvíli se promění v dravou říčku. Obrovité kameny v korytě a staletími vymleté "kanály" v kamenném podloží a kamenné kaskády ukazují, jak umí zdejší proud vody být prudký.



Voda tu vytváří (pokud ovšem teče, v létě tu žádné divoké vodní reje nečekejte) až několikametrové vodopády. Jednou se sem přijedu podívat v zimě, to se tu jistě dají nafotit nějaké obrázky i do kolekce o řekách :-).



Tohle obydlí u silnice je pořád ještě celkem zachovalé. Tak co? Nechtěli byste se sem přestěhovat? jen by to chtělo trochu vyspravit koupelnu a nově vydláždit bazén... Inu, je fakt, že představy o kvalitním bydlení se s časem maličko posunuly.



Rozpadlé domy jsou ve většině řeckých vesnic, to ještě neznamená, že vesnice nežije. Její konec ale jasně dokumentuje tahle "kaplička", kde jinde v Řecku většinou svítí zapálený olejový plamínek anebo je aspoň vidět, že o svaté místo někdo pečuje, je tam svatý obrázek, nádoba na olej, atd. Ve vesničce Roupakias už tomu tak není, takže je jasné, že už tu žijí opravdu jen duchové.



Nejluxusnější obydlí, které jsem našel, je taky opuštěné a postupně se rozpadá. Ze židle ve dveřích jako by se teprve před chvílí zvednul hospodář a odskočil si pro nějaké nářadí do kůlny. A na ozdobných sloupech se pne vinná réva, jejíž hrozny ale už nikdo nesbírá, visí jich tu plno.



Protože u tohoto stavení střecha ještě drží (byť při případné návštěvě interiéru nedoporučuji kýchat), nakoukl jsem dovnitř. Jen nakoukl, nevstoupil, protože nechci rušit ani zdejší duchy ani provokovat případné živé - v zahradě tohoto domu stojí citroník doslova obsypaný žlutozelenými šťavnatými plody. Plody sice nikdo nesbírá, ale někdo před nedávnem stromu prořezal větve. A muselo to být snad jen před pár hodinami, protože citrony na odřezaných větvích na zemi ještě nestihly seschnout. Občas sem tedy někdo - nejspíš z rodin, kterým to tu patřilo a dosud patří - stále dochází.



Z okolních staveb už zbyly jen obvodové zdi a i ty časem podlehnou nerovnému boji s křovisky.



Jediným opraveným místem v obci je místní kostelík s malým hřbitůvkem. Pár hrobů s kříži a někdy i s fotografiemi těch, co tu žili svůj nelehký (a většinou velmi dlouhý, devadesátníci zde opravdu nejsou žádnou výjimkou) život. Na fotce je vidět i úbočí hory překryté asi v polovině hustými dešťovými mraky.



Komupak a jak často se tu asi na opravené zvoničce vyzvání?



U kostelíka jsem potkal mladý místní pár s velikým psem (byli slušní a vzali psa na vodítko, když viděli podivnou náplavu s foťákem). Taky si to tu šli projít a podívat, co je ve vesničce duchů nového. Oprášili jeden z hrobů a pokračovali po cestě dolů vesnicí. Když jsem se ale silnicí za pár minut vracel, nikde jsem je nepotkal, takže museli zahnout na některý ze zdejších pozemků nebo zajít do některého stavení. Vesnička tedy není úplně mrtvá, ale minimálně v duších potomků místních rodin nebo sousedů stále trošičku žije. Pokud to ovšem nebyli - i se svým psem - taky duchové!



A na závěr posílám malou místní opršenou kytičku všem duchům, živým a koneckonců i všem "ostružinovým Růženkám" našich srdcí :-).




Pozn.: Na speciální přání Bev přidávám ještě ne tak povedenou fotku zmiňovaného citroníku na zahradě "luxusního domu s židlí".


Vesnička Alatro - za starými benátskými freskami

4. října 2015 v 8:13 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Když napíšu hrdě "za starými benátskými freskami", vypadá to, jako bych za nimi bůhvíjak směřoval, poté, co jsem vše náležitě teoreticky nastudoval. Ale vy, co mě už delší dobu znáte, víte, že při svých cestách leccos zajímavého objevuji naprostou náhodou, které jen poskytuji pro její reje dostatečný prostor a uznání. Totéž se mi stalo i včera, kdy jsem si půjčil čtyřkolku a vyrazil do míst, které mám na Lefkadě stejně nejradši - do vnitrozemí, ze kterého místní obyvatelé sice moře občas pěkně shora vidí, ale málokdy se k němu jedou podívat, protože práci přece mají tady v horách, a ta nepočká!

Již dlouho jsem chtěl navštívit vesničku Alatro, byť pro mě byla jen jedním z mnoha bodů na mapě. Zajímavé pro mne bylo, že donedávna byla spojená s hlavní vnitrozemskou silnicí v této oblasti jen kamenitou cestou, která byla ovšem považovánana za oficiální silnici. Není divu - při mých prvních návštěvách Lefkady byla i ona hlavní vnitrozemská silnice jen kamenitou pěšinou s dopravními značkami a ukazateli, moderní asfaltový povrch dostávají tyhle vnitrozemské silničky až v posledních deseti letech, ovšem na Řecko tempem nebývalým. Na nové mapě (na Lefkadě se vždycky vyplatí mít aktuální verzi) jsem zjistil, že i Alatro už je o něco dostupnější, protože silničáři dali velké části původní pěšiny asfaltový povrch. Vyrazil jsem tedy do vesničky Alatro s cílem si ji prohlédnout a taky si vyzkoušet poslední kousky zdejších oficiálních "kamenitých silnic", které ještě v některých úsecích nepřeválcoval asfalt nové doby. Všimněte si - o nějakých benátských freskách ani slovo!

Nad horskou vesničkou Agios Ilias se pozorovateli otevírá věnec vrcholků pohoří Stavrota. Cesta po zdejších pěšinách je někdy adrenalinová, zvlášť staré úseky přímo ve vesnici mezi domy bývají dost náročné, se značkami pro příliš prudká stoupání si nikdo hlavu neláme, povrch je drsný a často rozlámaný a jen rozeznat "hlavní" cestu od často mnohem kvalitnějších příjezdových cest k jednotlivým stavením, je někdy sousto pro lidi se zkušenostmi z orientačního běhu. Zdejší horské prostředí je ale neočekávaně dobře obhospodařované. Kde to jen trochu jde, jsou políčka a především docela rozsáhlé vinice, kde ještě i začátkem října dozrávají tmavé, skoro černé, místní odrůdy.



Jen pro zajímavost: Člověk musí do vyprahlého Řecka, aby našel svou první letošní hřibovitou houbu. Není to paradox? A to tady opravdu intenzivně pršelo jeden jediný den.



Prudce klesajícími serpentýnami (bože, jak se asi tudy jezdilo, když byla cesta nezpevněná?) jsem sestoupal až do výšky kolem 500 metrů do vesničky Alatro. Stavení je tu jen pár. U pramene jsem potkal jednoho místního usedlíka, který se mi poctivě snažil odpovědět, kolik lidí tu žije, a pro prsty druhé ruky už neměl uplatnění. Mimochodem, dohledal jsem si, že začátkem 20.století tu žilo skoro 300 stálých obyvatel a v roce 2001 ještě 13. Starousedlík byl mimochodem velmi pyšný na kvalitu místního pramene a nedal pokoj, dokud jsem taky neochutnal a nepochválil mu ho.



Mám rád zbytky starých lefkadských chodníčků. Po některých jsou ještě patrné zbytky starého "dláždění", které se teď naopak zase začíná opečovávat jako u chodníku k hoře Skaroi, na některé dříve frekventované stezky lze usuzovat spíš už jen podle toho, jak se rozestupují stromy. Uvidíme, jak dlouho vydrží, když už dnes skoro všichni jezdí po silnicích.



No a pak zapracovala ona zmíněná náhoda. Přestala mi totiž startovat čtyřkolka. Když už jsem se nemohl rozjet půl hodiny a začínal si dávat dohromady slovíčka pro nepříjemný telefonický rozhovor s pronajímatelem, napadlo mě jako totálního nemotoristu poškádlit stroj velmi specifickým způsobem, o kterém se v návodu k použití (který při vypůjčení stejně nedostanete) nejspíš nic nepíše, ale motor k mému překvapení naskočil. No a protože jsem se bál, že když někde zastavím kvůli focení na delší dobu, už se nerozjedu, rozhodl jsem se zastavit na pokud možno velkém kopci, abych při případných dalších problémech mohl sjet do údolí aspoň samospádem. No a co myslíte, že bylo právě na tom místě, které jsem si vytipoval jako výhodné pro zastavení nemohoucího vozidla (a řidiče)? Kostelík. Zvenku naprosto nenápadný, který byste snadno minuli podobně, jako bych to zklamaně udělal já, protože bych si řekl: No jo, v tom Alatru prostě není nic k vidění!". Ale náhoda mě jako už tolikrát na mých cestách světem nenechala ve štychu, a proto jsem měl možnost prohlédnout si pro mne fascinující místo, o kterém se průvodci buď vůbec nezmiňují, nebo je to zmínka jen nicneříkajícím názvem: Kostelík Agios Ioannis Prodromos, tedy v překladu kostelík svatého Jana Křtitele.


Zvenku je vše nenápadné: Malá chaloupka vlastního kostelíka, bílý kříž, oddělená zvonička, jak to v Řecku bývá a tvarově zajímavý strom s velkým otvorem v kmeni.







Kostelík pod velkou horou se právě tak trochu opravuje, není přesně poznat, jaký nepořádek patří k opravě a který je původní a stálý, ale všimněte si - jedna část budovy už má krásnou novou střechu a ta druhá snad v dohledné době taky bude mít, aspoň podle materiálu skladovaného všude kolem.



Ještě než jsem zašel dovnitř - spíš pro formu, protože kostelíky jsou na řeckém venkově v interiéru hodně podobné a jejich vybavení je velmi jednoduché - musel jsem obdivovat nádherný výhled na mořské pobřeží. Dole u moře leží nejrušnější místní turistické středisko Nidri, ale to je úplně jiný svět, než ten tichý vesnický.



Ani v té opravené části kostelíka na mě nečekalo žádné překvapení. takovéto oltáříky jsou v místních svatostáncích běžné.



Pak jsem ale prošel do té druhé části (s dosud neopravenou střechou) a užasl jsem. Všechny stěny jsou totiž pokryté nádhernými freskami. Jak jsem se dočetl, jde o vzácně dochované pozdně byzantské fresky ze 17. století. Od doby jejich vzniku už tu byla řada silných zemětřesení, která většinou nejsou k podobným artefaktům moc uctivá. Mnoho podobných kostelíků spadlo a musely být pracně opravovány nebo znovuvystavěny. A tady zůstaly dokonce - na mnohým místech sice popraskané, nevím, co by tomu řekl statik - nádherně barevné staré fresky z původní výzdoby. Musím přiznat, že to na mě mělo doslova ohromující účinek. Tím spíš, že v těchhle místech se nějaké velké pomoci zvnějšku moc nedovoláte a co si zdejší lidé neopraví sami, to nemají. Podobně jako já s nestartující čtyřkolkou :-).



























Když jsem zkoušel najít na internetu podrobnosti, moc jsem nepochodil, podrobnější popis s obrázky jsem nenašel vůbec, dozvěděl jsem se jen, že je tu obraz Poslední večeře a že jsou tu vyobrazeni mimo jiné svatí Kosmas, Damian, Panteleimos a Minas a samozřejmě svatý Jan Křtitel, kterému je kostel zasvěcený, se svým otcem, svatým Zachariášem. Tak snad prominete, že jsem obrazově zdokumentoval tu nástěnnou nádheru trochu podrobněji, tím spíš, že nikdo netuší, kdy se zdejší neklidná země zase zachvěje a kdoví, jak to s nimi dopadne. Snad bude ochranná ruka zdejšího patrona dostatečně pevná.


Mimochodem - přímo před kostelíkem je úžasný výhled na východní pobřeží Lefkady s několika blízkými ostrovy, dříve většinou v majetku Aristotela Onassise (Scorpios, Scorpidi, Sparti...), vpravo v dálce největší soukromý řecký ostrov Atokos (pro změnu v majetku rejdaře Tsakose). No a úplně v dálce se rozprostírá řecká pevnina - pobřeží Akarnánie.



Svůj specifický způsob startování čtyřkolky používám i nadále a zatím (aspoň první den na cestách) kupodivu pořád funguje. Je to trochu adrenalin - rozjede se? nerozjede? - uvidíme při dalších cestách. Snad při mě budou místní svatí stát, když jim tu dělám takovou reklamu!

Stručná historie povidlového času

2. října 2015 v 17:58 | Petr Vápeník |  Miniatury

Zase jsme tu už měsíc neměli nic ze série Miniatur pro děti (naposledy to byli Kroupové), takže je nejvyšší čas načít druhý tucet. Dnes to bude mimo jiné i malý tradiční dárek k "výpůlročí" a aby to náležitě chutnalo, bude to umatlaně sladké, konec by měl - doufám - znamenat štěstí a dokonce by to celé mělo být lehounce kosmologické. Když to půjde takhle dál, tak z toho ze všeho nakonec vyjde ta moje kýžená "Fyzika pro mateřské školy", pro malé hloubalky a filosůfky :-).



Stručná historie povidlového času

Povídala povidla,
co bylo, než vystydla:

"Temnota
a horká sladká hmota,
peklo, jiskry, dým a slota,
rozhodně nic
...........do života!"
líčí celkem bez příkras
startující povidlový čas.

Víc povidla nestihla:
Kocour rychlý jako blesk
dokonal ten velký povidlový třesk.


Pozn.: Dnes tu u moře začal výrazně blbnout internet, takže tentokrát nepřidám tradiční jízdenku na cestu do blogového pravěku; snažím se o to už půl hodiny, ale nedaří se, nedaří. Pokusím se tedy soustředit síly aspoň na publikaci základní miniaturky.

Svatý Jan ve Svatém Petru

1. října 2015 v 10:45 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Včera jsem si vyrazil na vycházku po druhém břehu zátoky Vassiliki. Vzal jsem si s sebou kompletní fotovýbavu včetně stativu, protože jsem podezíral oblohu ze zajímavých oblačných kreací - brzo ráno jsem měli ve Vassiliki bouřku a déšť, ale ráno už se zase vylouplo v místní typické letní IA kvalitě. Tentokrát jsem ale musel brzo své plány přehodnotit: Zajímavá vyhlídková kamenitá cesta, ze které jsem už párkrát v minulosti fotil, byla uzavřena. Jak jsem si mohl všimnout v předchozích dnech, asi uprostřed cesty kutá během dne jakýsi postarší stroj celkem mírumilovně skálu a jsem si jistý, že kolem něj pěší turista může bez problémů projít, ale řečtí pracovníci ve svém konání zjevně nechtějí být rušeni, takže na začátek cesty dali obrovskou výstrahu s červenými vykřičníky, výkřiky "DANGER!!" a "EXPLOSIF!!" a divže ne lebky se zkříženými hnáty. Rozhodl jsem se tedy protentokrát moudře ustoupit, protože jsem se s nikým nechtěl hádat, to bývám také brzy "explosif", a psané varování by se tak mohlo nečekaným způsobem naplnit.

Musel jsem zaimprovizovat a vymyslet plán B. Rozhodl jsem se využít oblačné oblohy a najít místo, odkud se budou dobře fotit hory zahalené mraky. Úplně nejlepší by bylo, říkal jsem si, kdyby tu byl poblíž nějaký kostelík, který by se mohl do záběru přidat. A tu jsem si vzpomněl na to, že pod vesnicí Agios Petros, asi 4 km a 250 výškových metrů odtud, je napohled sympatický kostelík Agios Ioannis, který jsem mnohokrát viděl z dálky, ale nikdy jsem nebyl až u něho. No a když bude klika, určitě se fotka bude dát udělat tak, aby v pozadí byly zamračené hory, protože masív pohoří Stavrota se začíná z úrodné roviny zvedat nedaleko. A tak jsem si nahodil soumarský náklad a vyrazil po nepříjemně stoupající hlavní silnici k Agios Petros. Tuhle cestu dobře znám z roku zdejšího velkého zemětřesení, kdy jsem se po ní snažil každé ráno trochu běhat. Je to sice už dvanáct let, ale snad se nic zásadního nezměnilo a silnice je pořád "schůdná" i pro chodce.

Ano, opravdu se tu skoro nic nezměnilo: Tenhle železobetonový skelet se právě před dvanácti lety stavěl a já jsem si říkal, že je to nádherné místo vysoko nad zahradami s výhledem na hory a zároveň ve druhém směru na moře. Jakpak asi bude vypadat hotové dílo? Inu, i po dvanácti letech vypadá skoro jako na začátku. Nikdo tu nebydlí, nikdo ve stavbě nepokračuje. Škoda!



Abych nemusel přemýšlet o prudkém stoupání, cestou jsem si ujasnil, co bych dnes rád vyfotil: Vysnil jsem si infračervenou fotku (kvůli oblačné obloze budou velké kontrasty ve světlech a vzniklé výrazné fleky buď nebudou na normální fotce při "vysokém slunci" vypadat moc pěkně, nebo bude mít fotka tendenci udělat světlo "průměrné", což bude ještě horší), na které v popředí bude krásný řecký kostelík a v pozadí bude pásmo hor, nejlépe s vrcholky v oblacích, přičemž oblačnost bude velmi výrazná a nejlépe vícebarevná :-). Však co, vždyť není nic snazšího, než snít.

Chcete-li se podívat na kostelík Svatého Jana zblízka, při cestě z Vassiliki těsně před začátkem vesnice Agios Petros zahněte doprava po asfaltové cestě. Cesta vede k modernímu fotbalovému hřišti (ve členitém terénu není snadné najít dostatečně velkou rovnou plochu, takže hřišť na Lefkadě opravdu moc není) a když na cestě kolem četných úlů (kvete tu ve velké míře divoký tymián, který dodává místnímu medu úžasnou vůni a příchuť) ještě pět minut vytrváte, dojdete ke kostelíku.

Od kostelíku Agios Ioannis je přes čerstvě očesanou vinici dobrý výhled na vesnici Agios Petros. Mimochodem, dozvěděl jsem se, že v zimě - když zmizí turisti a obchodníci a restauratéři odjedou pokračovat v podnikání na pevninu - je Agios Petros počtem obyvatel větší než přímořské Vassiliki.


Shora z vesnice ke mně doléhaly hlasy místních a i na políčkách pod kostelem se místy někdo vyskytoval, ale u kostelíčku mě nikdo nerušil; mohl jsem si tedy pokojně vybalit fotografické nádobíčko, postavit stativ a pěkně po řeckém způsobu bez velkého stresu připravit snímání. A protože se oblačnost kolem nejvyšších vrcholků pořád proměňuje, stálo mi za to pobýt tu skoro dvě hodiny a fotit v různých podmínkách. To vše ale s cílem připravit jen jednu fotku, která by se mi aspoň trošku líbila a splňovala moje původní představy. A aby byl článek něčím zajímavý, rozhodl jsem se, že udělám malou ukázku v průběhu času nafocených obrázků, abyste viděli, jak se pohled proměňoval a co se mi na vzniklých fotkách líbilo a nelíbilo. Taková malá sebekritická studie, kterou by si měl občas udělat každý, kdo to s focením myslí aspoň trošku vážně.

Fotka č.1 nafocená hned po vybalení. Hory jsou zachycené docela pěkně, oblačnost je slušná, ale ten kostelík tedy mohl být o dost lepší. Zvon je na pěkně kontrastním pozadí, ale skoro se hranou dotýká linie střechy, to není moc pěkné. Střecha zvoničky navíc "drcá" do křížku na hlavní kupoli, ty dvě části by měly být víc oddělené. No a hlavně - pilíř zvoničky překrývá půl okna kostelíka, to nevypadá vůbec hezky. A přitom stačí šoupnout stativ o metr doprava, ano do toho pichlavého keře, bude to sice trochu nepohodlné při delší expozici, ale co už na troše toho nepohodlí. Mimochodem, vždycky když si prohlížím spousty fotek na blozích, říkám si u mnohých z nich, že stačilo udělat právě jen půlkrůček do strany a fotka by byla úplně jiná a zajímavější.



Fotka č.2, asi po deseti minutách. Zvonička a hlavní kupole si už navzájem nepřekážejí. Moc povedené je světlo, protože přímo za zvonem je světlejší místo, takže zvon dobře vynikne. Trošku víc se "kácejí linie", je vidět, že jsem trochu zdvihl osu foťáku. Potíž je ale v tom, že na pásmo hor sedla rovná "oblačná deka", takže z majestátní hory je vidět jenom kousek a zrovna ne ten majestátní. Škoda toho světla za kostelíkem, to už se asi příště nepovede, protože obloha se mění doslova před očima.



Jen pro představu, jak vypadalo okolí kostelíku v přirozených barvách. Ale já holt jsem chtěl infrafotku, co nadělám. Tak zpátky do práce! Mimochodem, všímáte si, jak se obloha proti předešlému záběru proměnila a protrhala? Hlavní hoře je ale asi zima, protože deku si zatím ponechala.



Fotka č.3: Ano, obloha se trhá a dokonce i jednolitá oblačná přikrývka na nejvyšší hoře začíná pomalounku ztrácet na síle a neústupnosti. Modrá obloha se v infraoblasti jeví jako tmavá, což fotce dodává trošku psychedelický odstín. Pro tuhle fotku jsem si vzal ještě "širokoúhlejší" objektiv, takže prostor se začíná víc lámat. Linie kostelíka se víc kácejí, ale není to úplně špatně, protože celá fotka je prostě maličko "ujetá".



Fotka č.4: Po víc než hodině a půl od první fotky (aspoň podle toho, jak odbíjejí zvony v Agios Petros) už je oblačnost úplně jiná než na začátku. Začíná prosvítat linie horského hřebenu, trochu víc svítí sluníčko (ale ne pořád, všimněte si, že stín kostelíka je jen lehký, takže se zjevně během několikaminutové expozice vystřídal stín i sluníčko). Ještě by to chtělo, aby mraky aspoň naznačily, že má hora taky nějaký vrchol.



Fotka č.5: Poslední fotka je už ze slunečného konce focení. Pásmo hor je už dobře vidět, i když se vrchol ještě schovává v mráčku. Kostelík je v pořádku, ani kácení linií by mě tolik nerušilo, je fajn aspoň naznačit, co je napravo od kostelíka. Ale ten stín kostela je na mě moc ostrý a zvon se dostal přesně na rozhraní různobarevných ploch, takže není tak výrazný jako na předchozích fotkách.




Mraky postupně mizí a nastává další lefkadské teplé odpoledne. Nemá cenu čekat dál, myslím, že nafoceno máme dost a varianty ke zvažování máme. A já zjišťuju jako obyčejně, že po dvou hodinách usilovné práce mám několik záběrů (ve skutečnosti jich mám asi 30, ale vybral jsem vám na ukázku jen některé), z nichž žádný není bez vady, každý se blíží k mému ideálu z trochu jiné strany. Co s tím, kruciš? No, pokud jde o mne, já si nakonec vyberu, ale zajímal by mě i váš názor. Co pro vás jako čtenáře a pozorovatele má na fotce význam a co ne, co je pro vás přijatelné a co už je na vás moc? A jak byste těch pět infrafotek seřadili jako ve škole: Jednička nejlepší, pětka propadá! A žádné facebookové lajky, ty jen svou rychlou povrchností brání opravdovému uvažování a hodnocení, nebo dokonce alibistický přístup typu "všechny jsou stejně dobré/špatné", to by všechno bylo moc jednoduché a sebekritika a kritika by jednoduché být neměly, když mají za něco stát. Takže pěkně odpovědně: pro pět různých fotek pět různých známek :-)

Schválně, někdy až budete sami fotit, zkuste si udělat takovou kritickou "pidistudii", zkuste být kritikem sami sobě a pustit se sami do sebe pěkně zostra. Ono bez toho se ve fotkách moc zlepšovat nejde. Já jsem kupříkladu zjistil, že těch cca 10 svých fotek, se kterými jsem celkem za svůj fotografický život spokojený, včerejšek o žádnou jedenáctou neobohatil.

Přesto si ale myslím, že to nebyl úplně ztracený čas :-).